2.10.-9.10. 2000

ARCHIV

Naše sevřené šiky proti Rakousku

V jakémsi průzkumu veřejného mínění se podle českého tisku 92% Rakušanů vyslovilo pro to, aby rakouský souhlas se vstupem ČR do EU byl vázán na dodržení bezpečnostních norem Unie v Temelíně. A rakouský parlament přijal jednomyslné usnesení, jímž vyzývá vládu, aby zablokovala přijetí kapitoly o energetice, týkající se ČR, do té doby, než se prokáže, že Temelín odpovídá evropským bezpečnostním a ekologickým standardům. Bez ohledu na věcnou stránku problému to svědčí o velmi širokém konsensu ve věci Temelína - o konsensu, jaký je ve svobodné společnosti nebývalý a tedy přece jen trochu podezřelý: správné věci se v ní zpravidla prosazují obtížně, pomalu a v potu tváře, a nemívají tak jednoznačnou veřejnou podporu; rub této zdánlivé nevýhody je záruka, že byly v politickém zápase důkladně prověřeny. Úkolem nezávislého publicisty je mimo jiné problematizovat každý devadesátiprocentní konsensus. Také proto mne potěšil článek Felixe Butscheka, zveřejněný minulý čtvrtek v Die Presse. Je hmatatelným důkazem svobodného ovzduší v rakouské společnosti.

Butschekova kritika rakouské zahraniční politiky by však na české straně neměla být chápána jako satisfakce, ale jako naléhavá výzva: měli bychom se stejně kriticky zamyslet nad českou zahraniční politikou, a to i ve vztahu k Rakousku. A přiznat si, že je přinejmenším stejně kverulantská, nesmyslná a namyšlená a že na krizi mezi oběma státy máme sami lví podíl.

Říká se u nás, že Temelín je zástupný problém. Ovšem, ale zástupný problém z něho vznikl také naším přičiněním.

Československý komunistický režim budoval podél rakouských hranic řetěz jaderných elekráren s jakousi zlomyslnou a zavilou důkladností. Husákovští bossové dobře věděli, že Rakušané mají z jaderné energie strach, že se jí sami zřekli a že ruským technologickým vymoženostem právem nedůvěřují. Temelín je posledním článkem tohoto řetězce, a je dnes málo platné, že je bezpečnější než Dukovany nebo Bohunice. Česká politika po převratu rakouskou frustraci hrubě podcenila: a opovržlivá arogance k jižnímu sousedovi (vždyť je to jen malá země) vyvrcholila letos na jaře servilním, zbabělým a nepředvídavým rozhodnutím připojit se k sankcím EU. Tím si česká vláda zároveň vytvořila alibi, proč se s Rakušany o spuštění Temelína vůbec nebavit. Sankce se nyní, jak se dalo čekat, hroutí: přidali jsme se k politicky neprozíravému a nemravnému tažení a je na místě očekávat, že poté, co ztroskotalo, na to doplatíme. K zástupnosti temelínského problému neodmyslitelně patří i patálie s prezidentskými dekrety, i když zrovna v této otázce v Rakousku celonárodní konsensus neexistuje. Tady s autorem článku nemohu úplně souhlasit: Rakousko přece musí hájit zájmy všech svých občanů, nejen těch, kteří měli rakouské státní občanství k 13. 3. 1938. A chápu, že Rakušané nerozumí tomu, proč se i z jejich kapes platí odškodnění totálně nasazeným, přičemž ti jejich spoluobčané, kteří se v roce 1945-6 octli ve velmi podobné situaci, nemohou na podobnou satisfakci z české strany ani pomyslet.

Česká vláda propásla vhodnou chvíli k vážnému rozhovoru s Rakouskem, k rozhovoru, jenž snad mohl racionalizovat spor, vyjasnit situaci a ukázat, které obavy jsou oprávněné a které zbytečné. Nyní, když je Temelín hotov, mají čeští politici jen malý manévrovací prostor. Přesto je ještě naděje, že by obě strany mohly najít nějaký rozumný kompromis. Ve Strakovce si s tím však, jak se zdá, nedělají těžkou hlavu.

Indolence českých politiků nabudila na rakouské straně národní jednotu. Rakouská národní jednota začíná pomalu vytvářet jako svůj zrcadlový obraz národní jednotu na české straně. Věcné jádro sporu zarůstá emocemi a z obtížně řešitelného problému se stává problém prestižní a proto neřešitelný. Je to výrazný krok směrem k propasti anarchie a nepřátelství všech proti všem, jaké bylo příznačné pro střední Evropu mezi dvěma světovými válkami. V atmosféře kolektivní nezodpovědnosti se otvírá prostor pro šikovné manipulátory a populisty, kteří nezodpovědně využívají rozbouřených emocí k tomu, aby prosadili lokální zájmy a ukojili své politické ambice: do této kategorie patří Jörg Haider stejně jako Vladimír Mečiar, Václav Klaus stejně jako Edmund Stoiber, Miloš Zeman stejně jako Josef Pühringer.

V tuto chvíli se zdá, že se integrace do EU stává pro středoevropské postkomunistické státy fata morganou: čím víc se k ní snažíme přiblížit, tím víc se nám vzdaluje a rozplývá. V této situaci je víc než kdy jindy jasné, jak bolestně tu chybí cílevědomá středoevropská politika, postavená na společných zájmech malých států této oblasti. Aby mohla vzniknout, je ovšem zapotřebí všestranná dobrá vůle a vzájemná vstřícnost. Ty může mít jen ten, kdo je schopný střízlivého, kritického odstupu k sobě samému, kdo je ochoten zpytovat vlastní svědomí, pokud jde o korektní vztah k sousedům v přítomnosti i minulosti. Česká společnost a česká politika touto schopností a touto ochotou, mírně řečeno, nevyniká.

Lidové noviny 12. září