Zpět na článek

Konec jednoho období české politiky

Podle výsledků průzkumu veřejného mínění, provedeného agenturou IVVM, předstihli komunisté v preferencích ODS. Výsledek je třeba brát s určitou rezervou - dospěla k němu jen jedna ze třech agentur. Nicméně trend stoupajících komunistických prefernecí lze jen těžko zpochybnit a je zjevné, že komunisté nyní zápolí s ODS o první příčku.

Skoro sama od sebe se nabízí otázka, proč deset let po listopadovém převratu víc než pětina lidí podporuje dědice předlistopadových pořádků. A sama od sebe se nabízí i odpověď: na vině je vrozená nízkost české společnosti. Odpovědnost však nikdy nenese společnost jako taková, nýbrž docela konkrétní lidé: totiž v tomto případě ti čeští demokratičtí politici, kteří bezprostředně po listopadovém převratu přijali komunisty, polomrtvé strachem z toho, že jim bude vystaven účet za čtyřicet let vládnutí, do své široké náruče a dali jim podíl na výkonu moci - navíc s chytráckým kalkulem: až vás nebudeme potřebovat, nějak se vás už zbavíme. Podařilo se jim tak přinést další pěkný doklad toho, jak nemravná politika je současně taky nešikovná. KSČM se postupně integrovala do našeho politického systému. Dát jí svou přízeň se dnes jeví daleko normálnějším a logičtějším než nezvat ji k poradám na Hrad nebo vyloučit ji při rozdělování parlamentních funkcí.

Proti komunistům dnes stojí tři uskupení: sociální demokraté, jejichž hvězda zjevně zapadá. I kdyby dnešní náznaky hospodářského oživení opravdu signalizovaly obrat, než ho pocítí na své kůži řadový volič, může už z ČSSD být černá díra. ODS, hlavní, ale ne jediný viník současného úpadku. Její preference stagnují. A konečně čtyřkoalice, která na svou spoluvinu za neblahý vývoj programově zapomíná. Potíže, jaké tyto tři skupiny mají se vzájemnou komunikací, jsou člověku, stojícímu mimo, těžko pochopitelné: co do věrohodnosti, čistoty rukou a záměrů se od sebe odlišují pouze mikroskopicky.

Výsledkem je krize polistopadového establishmentu. Když člověk znechucený politikou přehlíží posledních deset let české politiky, má sklon vidět nejprve disidentské masopustní představení, režírované Václavem Havlem (o svou šarži si řekli - a dostali ji - i Zeman a Klaus), pak Klausovo neúspěšné budování kapitalismu s kapitány komunistického hospodářství, sarajevský podraz, mobilizaci a třídní boj ODS s ČSSD, opoziční smlouvu, a nakonec více než roční smutnou komedii vlády ČSSD. Při tomto poněkud škarohlídském, byť i v mnoha ohledech oprávněném pohledu na naši novější minulost se snadno zapomene, že během podivného a leckdy dosti nechutného rumrajchu se přece jen prosadily alespoň ty základní výdobytky občanské svobody - ty, které dokážeme plně ocenit teprve ve chvíli, kdy o ně přijdeme. A kdekdo čeká, že konečně přijde nějaký Oliver Cromwell a řekne: dost, už toho bylo dost, končíme, jděte.

Strany občanské pravice se teď budou zjevně bavit o pravostředé koalici. Bude mít v současné době většinu jednoho jediného hlasu (najde se nějaký pravicový Teplík a Wagner?). ČSSD bude i v opozici sklízet plody svého neúspěšného vládnutí a komunisté sílit. Tohle už tu přece bylo - a vůbec se to neosvědčilo. Vláda široké koalice bez účasti lídrů demokratických stran (kteří nesou za neblahý vývoj hlavní odpovědnost) je v dané situaci logičtější - jako poslední šance polistopadového týmu.

Politici čtyřkoalice mluví v souvislosti s tímto řešením o Národní frontě. Svědčí to o jejich malé gramotnosti.  Národní fronta byla monopolní politickou institucí: mimo ni nesměla existovat žádná politická strana, a založit novou stranu bylo možné jen s jejím požehnáním. O vytvoření takovéhoto exkluzivního klubu polistopadový establishment sice usiloval, ale naštěstí se mu to dodnes nepovedlo. Dnes víc než kdy jindy je otevřen prostor pro demokratickou stranu, která s ním není spjata pupeční šňůrou. Dovedu si představit, že bych takovou stranu volil. Nedovedu si představit, že bych ještě někdy volil kteroukoli ze stávajících stran.

Lidové noviny 25. října 1999