Můj problém s Lubomírem Zaorálkem

Mám problém s místopředsedou Poslanecké Sněmovny Lubomírem Zaorálkem. Problém jsem si způsobil sám, a to svým článkem Proč je třeba podporovat Topolánkovu vládu, který vyšel v Lidových novinách 5. června t.r. Panu Zaorálkovi se hrubě nelíbil. To je v případě předního představitele opozice celkem pochopitelné. Reagoval v Právu dne 8. 6. t.r. v komentáři „Češi pod velkou sukní“. Jeho závěr zní: „A to si ještě pravicový publicista Bohumil Doležal myslí, že máme vládu lepší, než si zasloužíme. Zřejmě proto, že národ, v němž více než 60 procent lidí nesouhlasí s americkým radarem, si lepší vládu nezasluhuje, Patrně se tu potvrzuje jeho dávný soud, že existuje něco takového jako „vrozená nízkost české povahy“, Možná je to právě tento typ myšlení, spojený s pohrdáním lidmi, kteří zde žijí, jež (správně má být „jenž“, bd) způsobuje, že má tato vláda takové problémy se sebevědomím.“

Když jsem si to přečetl, velmi jsem se polekal: jednak kvůli označení „pravicový publicista“, které zní velmi podobně jako „buržoazní publicista“, tj. (pro člověka který prožil celý život v systému, jejž nemalá část sociálních demokratů považuje za po všech stránkách lepší než ten dnešní) hrozivě. A jednak kvůli tomu, co jsem to proboha napsal. Hned jsem prohledal archiv Událostí, ale výraz „vrozená nízkost české povahy“ jsem v něm nenašel. Proto jsem se obrátil na pana místopředsedu dopisem, který jsem tu už otiskl a který pro přehlednost dávám znovu k dispozici:

Pan
PhDr. Lubomír Zaorálek
Místopředseda Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky
Sněmovní 4
118 26 Praha 1

Praha, 8. června 2007

Vážený pane místopředsedo,

Se zájmem jsem si přečetl Váš článek v dnešním Právu („Češi pod velkou sukní“), v jehož závěru věnujete i kritice mých výroků. Píšete tam mj.: „Patrně se tu potvrzuje jeho dávný soud, že existuje něco takového, jako „vrozená nízkost české povahy““.

Samozřejmě si nemyslím, že existuje nějaká vrozená nízkost české (stejně jako německé, americké, ruské atp.) povahy. Pokud jsem někdy něco takového napsal, nezbude mi, než se za to veřejně omluvit. K tomu bych ovšem potřeboval přesně vědět: kdy a kde jsem tato slova napsal. Bohužel se mi nepodařilo je v mém elektronickém archivu dohledat. Věřím, že svou informaci doplníte.

S pozdravem
Bohumil Doležal

Pan místopředseda mi poměrně rychle vyhověl (chápu, že v současné vypjaté politické situaci má také jiné starosti) a v pátek jsem od něho dostal následující mail:

Vážený pane Doležale,
článek, ze kterého jsem citoval, byl publikován v Lidových novinách 25.října 1999 pod titulkem "Konce jednoho období české politiky". V textu píšete o "vrozené nízkosti české společnosti". Rozvádíte tezi, že tato nízkost se promítla do chování českých demokratických politiků, kteří bezprostředně po listopadovém převratu přijali komunisty do své náruče. Taková příliš "prokurátorská" interpretace našich nedávných dějin. Nebránil bych se tezi, že existuje určitá tradice českého plebejství, ale to je něco jiného než vrozená nízkost a ve 20.století vidím také snahu (např.Masaryk a další) se od této plebejskosti emancipovat. To téma mě ale zajímá, a proto tu Vaši poznámku si pamatuji.

Mějte se hezky.
Lubomír Zaorálek

Formulace doznala jakési drobné změny v můj prospěch („vrozená nízkost české povahy“, to je, jako kdyby to napsal Josef Goebbels, „české společnosti“ je o fous lepší, ale opravdu jen o fous). Že se pan Zaorálek v jednom slově citace spletl, mu nemůžu mít za zlé, to se stane, i když se spletl tak, jako se obvykle pletou pokladní v samoobsluhách – totiž zcela spontánně ve svůj prospěch. Vyhledal jsem si tedy článek z 25. října 1999 ve svém papírovém archivu (pro pořádek ho dávám čtenářům k dispozici, i když mi z dnešního hlediska nepřipadá jako celek zrovna moc zajímavý) a zjistil jsem, že citace v kontextu zní:

„Skoro sama od sebe se nabízí otázka, proč deset let po listopadovém převratu víc než pětina lidí podporuje dědice předlistopadových pořádků. A sama od sebe se nabízí i odpověď: na vině je vrozená nízkost české společnosti. Odpovědnost však nikdy nenese společnost jako taková, nýbrž docela konkrétní lidé: totiž v tomto případě ti čeští demokratičtí politici, kteří bezprostředně po listopadovém převratu přijali komunisty, polomrtvé strachem z toho, že jim bude vystaven účet za čtyřicet let vládnutí, do své široké náruče a dali jim podíl na výkonu moci - navíc s chytráckým kalkulem: až vás nebudeme potřebovat, nějak se vás už zbavíme.“

Z toho je jasné, že pan Zaorálek si to, co jsem napsal, pořádně nepřečetl, ale zato upravil podle svého gusta. Smysl textu je: na vině není žádná vrozená nízkost české společnosti, nýbrž docela konkrétní politici.

Musím s lítostí konstatovat, že způsob polemiky, jaký zvolil pan Zaorálek, je na hony vzdálen jakékoli serióznosti. Zdá se, že když jde o to, získávat u veřejnosti politické body, je – aspoň v představách nynějších čelných představitelů ČSSD - dovoleno všechno. Až se tihle pánové dostanou k moci (a protože jsem rozený pesimista, myslím si, že se k ní dostanou), máme se na co těšit.

23. června 2007