ARCHIV

Restituce a rovnost před zákonem

Malou, až příliš malou pozornost věnovala česká média nejnovější zprávě Výboru OSN pro lidská práva. Přesto, že se krtiticky zabývá některými restitučními případy v ČR.

Jde mimo jiné o případ Walderode. U nás se pojímá po rumcajsovsku, jako spor hamižného knížepána s turnovskými a blanenskými občany. Dotýká se ale podstatnější věci, totiž rovnosti občanů před zákonem.

Když se v někdejším FS ČSFR projednávaly restituční zákony (Zákon č. 87/1991 Sb. O mimosoudních rehabilitacích a zákon č. 229/1991 Sb. O úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku) otevřeli poslanci Soužití otázku čs. občanů německé a maďarské národnosti, kteří přišli o majetek podle Benešových dekretů, zůstali pak v ČSR a bylo jim přiznáno čs. občanství. Po dlouhých sporech se FS ČSFR odhodlalo k tomu, že doplnilo zákon č. 229/1991 Sb. o zmocnění pro ČNR, aby zvláštním zákonem upravila tyto restituce pro ČR. ČNR tak učinila zákonem č. 243/1992 Sb. Šlo ovšem pouze o restituce v rozsahu stanoveném zákonem č. 229. Tím byli především čeští občané německé národnosti diskriminováni vůči ostatním, na něž se vztahovaly oba restituční zákony. (Na základě zákona č. 243 vznesl své restituční nároky i pan Des Fours Walderode).

Restituce byly vázány na dvě podmínky: restituent musel být čs. (posléze český) státní občan a musel mít trvalý pobyt na území ČSFR (pak ČR). Druhou podmínku však Ústavní soud posléze zrušil. Zdálo se, že žádosti pana Des Fours Walderode bude nutno vyhovět.

V tu předložila vláda, resp. tehdejší ministr zemědělství Lux, parlamentu návrh zákona č. 30/1996 Sb., jemuž se říkalo Lex Walderode. Byla to novela zákona č. 243: další podmínkou pro restituci se stalo nepřetržité státní občanství od doby nabytí po 1. 1. 1990. Tuto podmínku pan Des Fours Walderode nesplňoval, protože v roce 1948 emigroval a stejně jako celá řada emigrantů se občanství vzdal. Od té doby prohrával pan Des Fours Walderode jeden proces za druhým. Nakonec se obrátil se stížností na Ústavní soud.

Zákon se ovšem netýkal jen pana Des Fours Walderode: znamenal další znerovnoprávnění českých občanů německé národnosti. Na rozdíl od roduvěrných Čechů se na ně při restitucích najednou vztahovala podmínka kontinuity občanství. Když emigroval Čech a vzdal se občanství, o nárok na restituci nepřišel. Když totéž udělal český občan německé národnosti, měl smůlu. Ústavní soud se octl v prekérní situaci a rozhodl, že zákonu 243/1992 Sb. nelze rozumět tak, že by stanovil podmínku nepřetržitého občanství (ačkoli se to tam říká), a že se podmínka ostatně na pana Des Fours Walderode nevztahuje, protože byla do zákona zabudována poté, co vznesl restituční nárok.

Nad tímto právním baletem zůstává rozum stát. Není divu, že se jím zmíněný výbor OSN nedal příliš ovlivněn. V jeho zprávě se konstatuje, že zákon č. 30/1996 Sb. Stanoví retroaktivně další, přísnější podmínku nepřetržitého občanství, znamená porušení nároku na rovnost před zákonem a zákazu diskriminace, obsažených v článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. S odkazem na starší případy českých restituentů, k nimž se výbor v minulosti vyjadřoval, se ve zprávě uvádí, že klást občanství jako nutnou podmínku pro majetkovou restituci znamená dělat diskriminující rozdíly mezi obětmi státních konfiskací.

Kdyby zákon nepožadoval, aby restituenti měli i dnes české státní občanství, umožnil restituce českých Němců, kterým bylo po r. 1945 navráceno čs. občanství (ať už po roce 1948 emigrovali nebo ne), ale taky českých emigrantů, kteří dnes české občanství nemají.

Restituce byly jedním z největších omylů polistopadové politiky. Otevřely více nepříjemných otázek, než kolik bolesti utišily. Hranice rozhodného období byla účelově stanovena na 25. února 1948, aby byli z restitucí vyloučeni odsunutí Němci. Ovšem, majetek vyhnaných nebylo možné restituovat. Proto by byla bývala na místě zdrženlivost v restitucích i na české straně. A když už se to nepovedlo, mělo se dbát na to, aby restituce aspoň nediskriminovaly současné české občany německé národnosti a české emigranty.

Mimořádně zábavné je, že se právě tento týden dal slyšet komisař EU Verheugen, že o diskriminaci českých Němců při restitucích nic neví. Nikdo mu prý nic nenahlásil. Myslím, že je mu třeba pomoci. Zpráva Výboru OSN pro lidská práva k tomu skýtá vynikající příležitost. Takže: Herr Verheugen, ich melde gehorsamst…

Mladá fronta Dnes 11. října 2002