 |
|
|||||||
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
14.3.2005 - 19.3.2005 |
ARCHIVZ redakční korespondenceVážený pane Doležale, jako jednoho z neukojitelných excentriků, který se podílí na organizaci protikomunistických aktivit (S komunisty se nemluví i ta současná navazující), mě pochopitelně zaujal Váš pondělní komentář v MFD. Nechci byt laciné kousavý, mnoho věcí jste pojmenoval trefně. Presto si nějaké připomínky neodpustím a doufám, ze je nebudete přes mé mládí (25) považovat za přílišnou troufalost.
Jistě neočekávám, ze se v blízké budoucnosti zvedne proti KSČM masivní vlna občanského odporu. Na druhou stranu si nemyslím, ze 25 000 lidi podepsaných pod petici Zrušme komunisty za jediný měsíc (s tím, ze sta podpisu přibývají na internet či postou každý den) je málo. Par set jurodivých intelektuálů a excentriků... Nevím, přijde mi to trapné a Vás nedůstojné. Jak vzhledem k počtu, tak i jménům signatářů.
Mnohem víc mě vsak štve jiná věc. Neustále se v mediích objevuji výtky, jak jsou lidé apatičtí, nezajímají se o věci veřejné, občanská společnost v nedohlednu atd. Zároveň vsak mnozí - často titíž - psavci nelítostně pranýřují jakoukoliv občanskou iniciativu, která zrovna nekoresponduje s jejich názorem.
Vžijte se prosím do mé pozice: Je mi 25 let, byl jsem novinář, pak manažer, krom mnoha jiných věcí mi vadí růst vlivu KSČM. Co mám podle Vás dělat? Chodit k volbám? Chodím. Psát články? Občas píšu. Nemám vsak pocit, ze by to komunisty nějak zvlášť brzdilo. Co dál?
Snažím se tedy zatáhnout do toho veřejnost. Dělám petice, koncerty, vzpomínkové akce, pomáhám dávat dohromady skupinky lidi, kterým vadí totéž, abychom společné vymysleli další cesty, jak vzbudit diskusi o komunismu a jeho roli v naší historii i současnosti. Když si pak přečtu slova, jako jsou ta Vaše, mám pocit, ze bych udělal nejlépe, kdybych sedl do hospody a tam u frťana nadával, jak je všechno na houby.
Já nevím, k čemu to všechno bude a zda vůbec k něčemu. Jen mi to prosté přijde jako to nejlepší, co můžu dělat. Obecně vzato si myslím, ze když člověku něco vadí, má proti tomu v rámci svých možností bojovat. A mé možnosti bohužel moc velké nejsou.
Inu... Dekuji, ze jste si tento email přečetl. Budu samozřejmě rád, když si najdete chvilku času na odpověď. Vážím si Vás jako člověka i jako odborníka, a doufám proto, že jsem se Vás výše uvedeným textem nedotkl.
S úctou
Josef Bouška Vážený pane, Děkuji Vám za dopis. Otázky, které mi kladete, považuju za legitimní a důležité, dokonce natolik, že jsem se rozhodl na ně odpovědět na stránkách Událostí. Především bych chtěl zdůraznit dvě věci: i mne, stejně jako Vás, znepokojuje růst vlivu KSČM. A souhlasím s Vámi, že když člověku něco vadí, má s tím v rámci svých možností bojovat. Otázka je, jak. I po listopadu 1989 sahají lidé znovu a znovu ke dvěma prostředkům, zavedeným už v době, kdy u nás dělat politiku v pravém slova smyslu nebylo možné: k peticím a demonstracím. Jsou to prostředky tak říkajíc „předpolitické“ a mají své výhody, ale i velké nevýhody. Výhodou je poměrně malá pracnost a nákladnost. Říkám to bez vší ironie. Nevýhodou jsou citelná omezení, pokud jde o to, co a jak chceme veřejnosti sdělit. Petice nebývají příliš účinné. Jsou jako láhev se vzkazem, vhozená do moře. Nezbývá než doufat, že ji ten, na kom záleží, vyloví, přečte a vezme vážně. Má smysl jako zoufalý, krajní pokus v situaci, kdy ostatní, účinnější způsoby jsou neschůdné: například proto, že její autoři zastávají kontroverzní stanovisko, které veřejnost, nebo státní moc, nebo obojí odmítá. Vyžaduje jednoduchou a přehlednou formulaci a je v podstatě jednorázovou záležitostí. Je zjevné, že zákaz KSČM příliš kontroverzní záležitostí není: budou vás poplácávat po zádech, pár lidí si vylepší svou politickou image coby nonkonformisté. Nestane se ovšem nic. Demonstrovat se dá za jednoduché požadavky, pochopitelné a přijatelné najednou pro spoustu lidí. Aby měla demonstrace smysl, vyžaduje desetitisícovou účast. Zároveň platí, že je to něco jako kopnutí do dveří, které se vzpříčily a nejdou otevřít. Člověk musí mít promyšlené, co bude dělat, až se rozletí a on se octne v sále, do něhož chtěl vstoupit. Například organizátoři masových protestů „Děkujeme, odejděte“ to promyšlené neměli, a tak jejich úsilí skončilo v písku. Čas petic a demonstrací za zákaz KSČM dávno minul, vhodná doba byla bezprostředně po listopadu 1989. Havel a jeho lidé udělali tenkrát všechno pro to, aby komunisté zakázáni nebyli. Komunisté se zakořenili v novém politickém systému, a dnes otázka nestojí, jak se jich zbavit, ale co veřejnosti nabídnout, jak reformovat českou politiku, aby v ní komunisté neměli šanci. Je to záležitost „politické drobné práce“, o níž hovořil Masaryk, ať už ve stávajících politických stranách, nebo (což je mnohem těžší a náročnější) v politických stranách a spolcích nových, jež by bylo teprve třeba vytvořit. Je to práce na desetiletí. Nebo je možné dopovat překonání komunismu publicistikou, nezaujatou kritickou analýzou české politické scény, která by pomáhala vytvářet pro rozumnou politiku prostor. Doba revolučních řešení, „revolučního sportu“, jak říkal Masaryk, minula. Nezbývá než se obrnit trpělivostí a vytrvalostí, hledat pozitivní řešení problémů, které komunisté populisticky zneužívají, a věřit, že to jednou přinese plody. Práce úmorná, výsledek nejistý. Tak už to na světě chodí. S pozdravem Bohumil Doležal |
|
|