ARCHIV

KSČM se vypracovala

Vládní krize, kterou teď zažíváme, má v modelové demokracii dvě základní možná řešení: pokud existují strany natolik programově blízké, že jsou schopné spolupracovat a měly by dohromady většinu v Poslanecké sněmovně, vymění se jen vládní garnitura. Jinak je nutno požádat o rozhodnutí lid ve volbách. Protože ale jejich výsledek bývá nejistý a protože jsou drahé, ústava z pochopitelných důvodů upřednostňuje první řešení tím, že druhému klade do cesty jisté překážky.

Technicky vzato jsou u nás pro první řešení všechny předpoklady. ČSSD a KSČM jsou si v nemálo ohledech blízké a dohromady by měly v PS většinu, jakou od vzniku ČR žádná vláda nedokázala dát dohromady. V obou ohledech by to bylo řešení pevnější než dosavadní nesourodá vládní koalice s minimální převahou jednoho hlasu. Spolupráce s komunisty, zvlášť pokud by byla šikovně zamaskovaná „hledáním podpory napříč politickým spektrem“ by taky nenarazila na nějaký výraznější odpor veřejnosti: do ulic by vyšlo pár desítek notorických kverulantů a ostatní, otrávení politikou všeobecně, by nanejvýš nadávali po hospodách. Je pravda, že mluvit o „podpoře napříč spektrem“ je dnes těžší než před třemi roky, a že na tohle řešení je už možná pozdě. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že od voleb roku 2002 je velmi obtížné sestavit akceschopnou vládu bez činné podpory komunistů.

Rovněž k prosazení druhého možného řešení, předčasných voleb, by bylo spoluúčasti komunistů nezbytně zapotřebí. Pro ČSSD by v současné situaci znamenaly nejspíš pohromu, a bez KSČM nebude ústavní většina. Přemluvit je bude ovšem těžké: nemají co ztratit, buď bude vládnout ČSSD z jejich milosti, nebo se budeme pohybovat i nadále na samém okraji anarchie a oni budou hrát přitažlivou roli stoupenců pořádku.

Octli jsme se v situaci, kdy bez komunistů nelze udělat žádné opravdu zásadní rozhodnutí. Propadáme se do ní ostatně od roku 1989 a významnou zásluhu na tom mají všechny tři pilíře polistopadového politického vývoje: Havel, Klaus i Zeman. Odpor ke KSČM a jejím nevábným tradicím slábne a stává se záležitostí několika stovek jurodivých intelektuálů a neukojitelných excentriků. A je jen otázkou času, kdy se KSČM chopí podílu na moci.

Nepropadejme hysterii: dělali bychom si situaci lehčí, než jaká je. Zatím nejspíš půjde jen o výraznější spoluúčast. Nelze očekávat masivní zestátňování, koncentráky a politické procesy. K podstatě komunistické politiky patří ovšem od samého začátku dvě věci:

Za prvé, jisté omezení politických svobod a soukromého vlastnictví. Nejde o samoúčel, společnost se tak stává snadněji ovladatelnou. Toto uspořádání je sice méně efektivní než demokratické, ale je přehlednější, klade na politiky menší nároky a víc vyhovuje jednodušším povahám. Snadno tedy získá veřejnou podporu. Možná, že už ji má, jen o tom zatím nevíme.

Za druhé, politická orientace na Rusko. Výše zmíněný systém správy společnosti je v podstatě ruský, Rusko nemá staletou evropskou tradici dělby mocí, jež se vyvinula ze středověké konkurence moci světské a církevní. Proto ve svém vývoji neustále vibruje mezi anarchií a totalitou, přičemž cesta od anarchie k totalitě může chvíli vypadat jako cesta k demokracii. Orientace na Rusko znamená uvolnění evropských a transatlantických vazeb. Komunistům hraje do rukou jak kverulantská politika prezidenta Klause a ODS vůči evropským strukturám, tak sociálnědemokratické sabotování transatlantické spolupráce. Obojí veřejnosti vyhovuje (jde o naši suverenitu) a obojí by komunisté dělali lépe, protože důsledněji.

Měli bychom se připravit na dobu, kdy budou komunisté opět jednou z rozhodujících složek české politiky. A kdy budou mít reálnou naději získat v průběhu času ještě víc.

Mladá fronta Dnes 14. března 2005