ARCHIV

Komunisté Sokolovi křivdí

Komunisté prezidentskému kandidátu Janu Sokolovi křivdí, když mu vytýkají jeho podpis pod výzvou Smíření 95. Sokol ještě v tomtéž roce poskytl zcela o své újmě Mladé frontě Dnes rozhovor, kde celou výzvu i svůj podpis pod ní postavil do otázky. Omračující je zejména drzost, s níž mluví jménem signatářů Smíření. Editor událostí by si to nikdy nedovolil, ačkoli výzvu s dr. Rudolfem Hilfem koncipoval a pak dlouho průběžně konzultoval s okruhem lidí, k němuž pan Sokol nepatřil ani náhodou. Ten pod ni pouze jako jeden z mnoha připojil svůj podpis. Předjímal snad pan Sokol v tom rozhovoru svou budoucí prezidentskou kandidaturu a je to "my" v rozhovoru, který tu připomínáme, pluralis maiestaticus prezidenta Smíření 95? Na rozhovor reagoval tehdy v Českém týdeníku Emanuel Mandler. Jeho článek najdete v pravidelné rubrice Otevřeno.

Dialog se sudetskými Němci bude obtížnější, říká Sokol

P r a h a - Autoři výzvy Smíření 95, kteří na jaře požádali vládu, aby zahájila dialog se sudetoněmeckou politickou reprezentací , vytčeného cíl e sice nedosáhli, bývalý poslanec Federálního shromáždění a signatář prohlášení Jan Sokol však nepovažuje tuto snahu za zbytečnou. "Mám teď s odstupem několika měsíců k výzvě určité výhrady, ale myslím, že zcela neúspěšná nebyla," uvedl Sokol, jehož jméno je pod výzvou společně s podpisy další zhruba stovky českých a německých intelektuálů.

Jakých chyb jste se jako autoři prohlášení dopustili?

Nepovažuji za šťastné, že pod výzvou byli podepsáni také Němci. Je něco jiného, když Češi žádají svou vládu, aby s někým začala jednat, a něco jiného, když o to žádá cizinec. V prohlášení mělo být také jasněji řečeno, kdo má jednat. Když jsme mluvili o vládě, nemysleli jsme samozřejmě celý kabinet nebo premi éra, al e chtěli jsme, aby někoho k jednání pověřili. Naše iniciativa měla rovněž přijít o půl roku dříve, aby se lépe využilo padesáté výročí konce války, kdy byla vhodná atmosféra na nějaké významnější gest o. Na druhou stranu bylo úspěchem, že se sudetoněmecká otázka v té době znovu dostala do popředí.

Stále se domníváte, že je reálné zahájit dialog mezi zástupci vlády a sudetskými Němci?

To, že jednání v nějaké podobě nakonec budou muset být, pokládám za samozřejmé. Zároveň si ale myslím, že zahájit toto jednání bude čím dál obtížnější. Pokud v podzimních volbách sudetoněmeckého krajanského sdružení skutečně někdo vystřídá šéfa Franze Neubauera, jak se o tom nyní hovoří, bude to spíše nějaký ideolog, s nímž bude horší domluva.

Vznikne někdy v budoucnosti další výzva podobná Smíření 95?

S takovými výzvami se musí opatrně. Není možné stále dokola zveřejňovat nějaké petice. Teď bychom si navzájem na obou stranách hranice měli hlavně vysvětlovat, co chceme a co nechceme. Tragédií českoněmeckého vztahu je, že sudetští Němci nikdy přesně neřekli, co chtějí, a české země také ne. Kdyby to obě strany jasně formulovaly, bylo by o polovinu problémů méně. Například právo na vlast je pro mě příliš mlhavý pojem.

Co si myslíte o případném česko-německém prohlášení o vzájemných vztazích, které by měly připravit parlamenty a vlády obou zemí?

O připravované rezoluci ani o jednáních mezi vládami nemám, bohužel, bližší informace, ale je to určitě krok tím správným směrem. Zej ména prot o, že v německém parlamentu je řada lidí, kteří k sudetskému sdružení patří. Důležité ale je, aby konečné prohlášení nebylo příliš bezzubé. Za rok jsou v zemi parlamentní volby a přijetí zásadního politického dokumentu bude čím dál složitější.

PAVEL BAROCH, MfD, 10. 8. 1995, s. 2