ARCHIV

Identity všech zemí, smiřte se!

Jazyk předlistopadových mocných nejenže nesloužil dorozumění, ale spolehlivě ho znemožňoval. Vláda blábolu patřila ke komunismu právě tak, jako nedostatková ekonomika a ostnatý drát. Jalové fráze zajisté nemohly zmizet ze světa tak snadno jako berlínská zeď, ve svobodné zemi je však už kdykoli můžeme podrobit dodatečné kritice. A v zájmu „kvality veřejného prostoru“ dokonce musíme.

Kritické posouzení rozhodně neuškodí čerstvému výroku prezidenta Klause, podle nějž byl komunismus - naneštěstí - nesmazatelnou součástí naší národní historie, a proto i dnes tvoří „část naší současné identity“. O ošidnosti všech „kolektivních identit“ jsem se přednedávnem zmínil jinde, a prezidentovo matoucí tvrzení pouze posílilo můj názor, že o identitě je užitečné hovořit jen ve vztahu k individuu. Není pochyb o tom, že pro každého Čecha je postoj ke komunismu více či méně důležitou součástí jeho identity, zatímco drtivou většinu třeba Švýcarů nebo Norů by ani nenapadlo svoji identitu jakkoli s komunismem spojovat. Ale to je vše, co se dá říci na téma identita a komunismus; úvahy o „naší současné identitě“ nás chtějí všechny naházet do jednoho pytle, abychom se už ani neptali, kdo je kdo.

Poměrně časté zneužívání kdejaké „identity“ je však hotovým nic proti prezidentově naprosto nesrozumitelné výzvě k smíření s minulostí, jíž 28. října vypointoval svůj slavnostní projev: „Nebudeme-li schopni smířit se se svou vlastní minulostí, nesmíříme se ani s dneškem, ani se zítřkem.“

Obrat „smířit se se svou minulostí“ lze totiž vykládat dvojím, a to zcela odlišným způsobem. Může to znamenat: svou minulost tak jako tak nezměníme, tak už ji přestaňme zbytečně připomínat a živit svá traumata. Anebo také: smiřme se s tím, že naše minulost nebyla vždy příkladná; teprve když se s tím smíříme, budeme ji moci jasně pojmenovat a zbavíme se svých neuróz.

Které z těchto čtení měl prezident na mysli? Pokud jasně neřekne, oč svými slovy usiluje, zůstává „smíření s minulostí“ jen bezobsažnou frází, z které nezmoudříme, ani kdybychom o ní přemýšleli do soudného dne. Nakonec si z toho každý může odnést, co chce; je to jakási obdoba de Gaulleova známého prohlášení „Pochopil jsem vás!“. A Klaus vlastně neřekl nic jiného.

Vrcholem demagogie je ovšem prezidentova obava, že se „nesmíříme ani s dneškem“. Jako bychom o „smíření s dneškem“ vůbec měli usilovat. Na dnešku je přece mnohé, co je třeba měnit k lepšímu, a s čím je proto žádoucí se nesmířit; a právě tak najdeme řadu věcí, které je třeba brát, jak jsou. Hranici mezi jedním a druhým je nutné hledat stále nanovo a velmi pečlivě, už proto, že odděluje fanatika (který se nedokáže smířit prakticky s ničím) od cynika (který se ochotně smíří téměř se vším).

Rád bych však zdůraznil, že kritika prezidenta je pochopitelně i sebekritikou; není dost dobře možné, abych jako občan tohoto státu nenesl svoji část odpovědnosti za to, že v jeho čele stojí muž, jenž postrádá schopnost (ne-li dokonce zájem) jasně a srozumitelně pojmenovávat ožehavé problémy. Právě proto se s tím však nemohu prostě a jednoduše smířit. Pokud bych tak dnes učinil, mohl bych mít za pár let prezidenta, jemuž bych rozuměl ještě méně, a těžko bych si mohl někomu stěžovat.

Martin Vrba