ARCHIV

Státní a národní identita

Komunisté navrhli obohatit naší ústavu o ujištění, že „stát dbá o ochranu českého jazyka jako nedílné součásti státní a národní identity“. Jen málokoho to může překvapit. Samotný výraz „identita“ udělal v posledních patnácti letech slušnou kariéru; dodnes je používán v matoucích souvislostech a často se stává poslední záchranou těch, kterým docházejí argumenty.

Osobně považuji výraz identita, česky totožnost, za nejméně nebezpečný v „jazykové hře“ policistů. V jejich pojetí (rodné číslo, otisky prstů, fotografie, na níž je vidět levé ucho) je zhruba jasné, oč jde – a všichni tedy víme, na čem jsme.

Chopí-li se však tohoto slova jakýkoli politik, stačí to jako důvod k znepokojení. V hezké úvaze, kterou otiskly i naše noviny, podrobil nedávno peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa ostré kritice pojem „kulturní identita“, a označil jej přímo za nebezpečný: „Koncept identity, pokud není používán na rovině výhradně individuální, je nutně omezující a odlidšťující kolektivistickou a ideologickou abstrakcí od všeho, co je na lidské bytosti původní a tvůrčí“. (Globalizace, to je kultura svobody; LN, 10. 3. 2001)

Kdo by pak mohl chtít od komunistů – skalních kolektivistů – aby nám něco řekli o lidské identitě? O té budou vždy bezradně mlčet, a „státní identitou“ si to pak bohatě vynahradí.

Nechci se ovšem zastávat jakéhokoli vypjatého individualismu. O svoji identitu jsme se většinou nezasloužili, a víme o ní díky druhým. Byl to, tuším, Jáchym Topol, kdo krátce po listopadu stručně vylíčil, kterak si při jízdě newyorkským metrem poprvé v životě jasně uvědomil, že je běloch: mezi cestujícími byl v celém vagónu jediný. Ve slavném Střetu civilizací najdeme hezký postřeh převzatý od Williama McGuirea: „Žena psycholožka se ve společnosti desítky jiných žen s jiným povoláním vnímá jako psycholožka; ve společnosti desítky mužů psychologů se zase vnímá jako žena.“ Lidé svou identitu definují pomocí toho, co nejsou, dodává k tomu Huntington.

Ta či ona vrstva naší identity tu ovšem není od toho, abychom se jí kochali podle sloganu „to nás těší, že jsme Češi“. Svoji identitu musíme přijmout jako skutečnost, v nejlepším případě jako výzvu.

Existuje ovšem jedna část naší identity, o kterou se můžeme přičinit: naše pověst. Dobré pověsti se těší ti, u nichž je jistota, že se budou hlásit k danému slovu, že dodrží slib, že nebudou měnit názor podle okolností.

Spolu s dobrou pověstí jako by druhý ztrácel i svoji identitu. Rodné číslo je stejné, otisky prstů také, a přesto se ptáme: je to vůbec ještě on?

Je zřejmé, že právě o tuto vrstvu své identity (možná jedinou, o níž lze pečovat) komunisté nikdy příliš nedbali: dějiny jejich moci jsou dějinami podvodů a lhaní. Komunista si při pohledu do zrcadla nikdy nemůže být jistý, a záchranu hledá v identitě s národem.

*

Dodejme ještě na okraj, že jazyk není důležitý jako součást identity, ale jako nástroj dorozumění. Žádnému jazyku nevděčíme za to, že se dokážeme dorozumět s druhými, ale naopak: lidské ochotě k dorozumění vděčíme za to, že se na naší planetě vůbec vyvinuly sdělné jazyky. Komunisté vytvořili jazyk zcela zvláštní, plný nehorázností typu „diktatura proletariátu“ (lidová demokracie, demokratický centralismus, dialektický materialismus, třídní boj, revoluční spravedlnost...), které jakémukoli dorozumění spolehlivě bránily. „Státní identita“ k nim ostatně nemá daleko. Bez potřeby porozumět druhému vyloučili ostatní z debaty - a sami pak začali jen hloupě blábolit.

Ochotu k dorozumění nemůže žádný stát nařídit, a nemůže proto být ani ochráncem jazyka. K ochraně jazyka jako dorozumívacího prostředku navíc plně postačí, bude-li zaručena svoboda slova. Tak, aby mohl kdokoli kdykoli komukoli říct: Promiň, ale teď vůbec nevím, o čem mluvíš.

Martin Vrba