Debata Událostí (pokračování)

Našinec nebo cizinec?„Jeli jsme šest set kilometrů, abychom se jich zbavili, a máme je tu zase,“ utrousil místo pozdravu nařvaný Pražák, jehož v Alpském hotýlku posadili s rodinkou k vedlejšímu stolu.

Bylo nám smutno při pohledu na Němce a Holanďany, zjevně se radující z toho, že si mohou při večeři popovídat s krajany. Během našich cest jsme si museli zvyknout na to, že v cizině se k nám z česky mluvících kolemjdoucích vřele hlásí jenom emigranti, žijící dlouhá desetiletí v západní Evropě. Komunistický režim nám vštípil vzájemnou nevraživost, jíž jsme se, bohužel, dosud nezbavili.

Při našem posledním lyžařském pobytu v Rakousku jsme vídali v hotelu usměvavý mladý český pár, jenž nás vždy mile pozdravil. Zaradovali jsme se, že se konečně blýská na lepší časy, a že nová generace, nezatížená neblahým dědictvím života v totalitě, vyměnila zapšklou zamračenost rodičů za úsměv a přátelskost. Naše radost však vzala za své, když jsme je na konci pobytu viděli nastupovat do auta s cizí značkou. „ Žijeme trvale v Belgii,“ dostalo se nám vysvětlení.

Nepříliš povzbudivou, avšak rozhodně nikoliv nahodilou zkušenost lze zobecnit: Češi nesnášejí Čechy. Pokud hodně cestují, či žijí v zahraničí, jsou schopni si osvojit slušné vystupování a optimističtější náhled na společnost. Český Honza by měl vyrazit do světa, resp. Svět by měl přijít k němu na pec. Naší nadějí je hlubší integrace EÚ s přechodem k federalizaci s postupým zánikem národních států. Třebaže nastupující prezident a předpokládaná příští vláda se deklarují jako eurooptimistické, je zlověstné, že ČR dosud není v eurozóně. U vlády ČSSD si lze stěží představit přemrštěnou snahu snižovat schodek státního rozpočtu tak, abychom byli schopni splnit Maastrichská kritéria, a tudíž nám hrozí, že zůstaneme vně integračního procesu.

Otakar Válek

Vážený pane Doležale,
přečetl jsem si Vaše Poznámky k politické situaci. V jejich závěru vyzýváte k "obraně demokratických základů" našeho státu", když před tím správně analyzujete, že není moc čím se bránit. ODS, kterou tak nějak mezi řádky považujete za jedinou správnou a reálnou platformu, je zatím stále ještě nepoučitelná, alternativu v TOP09 nevidíte (může být), ostatní pokusy jsou marginální, souhlasím.

V dobách VK ve vedení ODS, kdy se začaly objevovat první příznaky a trendy dnešního rozkladu ODS, reagoval VK v podstatě tím, že svými postoji říkal dovnitř strany - OK hoši, nic se neděje, můžete dál dělat politiku jak ji děláte. I stalo se a děje se dodnes. První, druhý, třetí, n- tý volební výprask, vznik prvé, druhé alternativy k ODS, další volební výprask, pokles preferencí ODS až za TOP09 a za KSČM. Co na to ODS ? Musíme lépe komunikovat - a šup Pospíšila zpět do Plzně a tři kluky- rebely na zasloužilé posty, vše na očích veřejnosti. Privatizovaná původní ODS stále těží ze zbytku moci a posledních mocenských pozic, až do jejich úplného vyčerpání a zničení. A k tomu ještě amnestii pro ty privatizátory moci, kteří byli méně šikovní nebo měli trochu smůly, že si jich policie všimla. Proč se tak děje ? Protože to je stále ještě výhodné pro pár lidí, ale již dávno ne pro řekněme "pravicové" voliče, kteří se toho mocenského masakru neúčastní.

Nyní tedy k tomu jak bránit demokratické základy tohoto státu. Bránit demokratické základy proti nastupujicímu Zemanovi a jeho již zřetelným osobním ambicím a svéráznému sebestřednému populistickému pojetí politiky a ekonomiky tím, že budeme tolerantně svorni kolem té zapáchající žumpy, která právě nástup takové garnitury pod vedením ČSSD a jejich politické reprezentace umožnila ? No nevím, zdá se, že přívrženců této obrany ubývá a není se čemu divit. Měl bych jiný recept,byť uznávám trošku masochistický. Dokud se ODS nevzpamatuje (avšak to její procitnutí vidím až jejím skonem ) nezbývá než přiložit ruku k dílu, tak aby všechny hodnoty, které měla původně představovat ODS, dostaly ještě v dalších volbách, abych tak řekl vhodným příměrem, pěkně do držky. Čím dříve a čím více, tím lépe - a tím nejlépe obráníme demokratické základy našeho státu. Jsou to taková silnější antibiotika, která také mají v akutním stavu devastující účinky proto, aby se nakonec celý organizmus vzpamatoval.

S pozdravem a přáním společného brzkého uzdravení
Luděk Zdražil, Opava

Vážený pane Zdražile, děkuji za příspěvek do debaty. Mám k němu dvě poznámky, které povasžujki za zásadní. Za prvé, to, že jsou dnešní politické strany včetně ODS v rozkladu, ještě neznamená, že Česká republika je zapáchající žumpa. To, o co by mělo jít, je pozitivní politický program, který vyjde z těch velmi zásadních a politických změn, které se u nás po listopadu 1989 uskutečnily. Ty jsou zásadní a díky nim je krajně nespravedlivé mluvit o naší zemi jako o páchnoucí žumpě. Připadá mi to jako trochu zpovykané pohrdání, které vychází z představy, že nás naše země není hodna. Podobné uvažování je mi velmi proti mysli. Taky vůbec nemohu souhlasit s tím, že bychom měli přiložit ruku k dílu, tak aby všechny hodnoty, které měla původně představovat ODS, dostaly ještě v dalších volbách, abych tak řekl vhodným příměrem, pěkně do držky. Myslím, že je třeba průběžně, ještě před volbami, přikládat ruku k dílu, aby špatné hodnoty, které představovala třeba ODS a případně i někdo jiný, byly nahrazeny lepšími, našimi. A to každý podle své představy a hlavně bychom o tom měli spolu hovořit, aby se ty naše, lepší představy nějak formovaly, ovlivňovaly a případně i sjednocovaly. Nezlobte se prosím, že se k vašemu textu vyjadřuji kriticky, nechci nijak zpochybňovat váš dobrý úmysl, ale myslím, že tohle má být mj. právě smyslem debaty. Takže ještě jednou děkuji a zdravím. Doležal

pane doktore, …jen jsem trochu více optimisticky naladěný než vy k straně TOP 09 že ODS je po smrti, je jasné již dlouho... není třeba to rozebírat, v mém okolí ti co dříve byli voliči ODS už nejsou, ani jeden polovina jde na stranu topky a část k lidovcům, zbývajících 25 -30 % není rozhodnuto, koho by dnes volilo.

Nejprve je třeba říci, že s předloženým textem souhlasím a pokládám jej za zásadní. Veřejná diskuse se neděje, což je výtka, kterou bych směřovala především k demokratickým politickým stranám, zástupcům tzv. občanské společnosti, veřejnoprávním médiím, ale i k historikům, filosofům, sociologům, politologům, publicistům a komentátorům hlavních celoplošných listů. Na poplach nikdo nebije, z části možná i proto, že by byl – to nejen některými politiky - ukřičen. Z internetových diskusí laické veřejnosti je patrné, že těch občanů, kterým by vyhovovala systémová změna ve společnosti, podstatně přibylo a nepřehlédnutelně nad demokraty převažují, opakovaně se objevuje aplaus novému prezidentovi za útok na novináře a dokonce i volání po zavedení cenzury.

Ad I., SPOZ : Zemanova servisní organizace : Kolem SPOZ se rodí stále více nejasností. Protikorupční policie spolu se státním zastupitelstvím začaly zkoumat, jaké peníze stojí za vznikem strany Miloše Zemana SPOZ a z čeho byla financována kampaň v roce 2010. Podnětem k šetření se staly informace obsažené v dopise, jenž odešel v listopadu 2010 z emailové adresy plk. Zdeňka Zbytka, jednoho ze zakladatelů strany. Dopis byl před dvěma lety adresován jednomu z regionálních činovníků SPOZ. Vyplývá z něj rozhořčení nad tím, že 30 milionů korun dali straně sponzoři ODS, aby založením Zemanovy levicové strany oslabili ČSSD a odvděčili se Šloufovi za „dva přeběhlíky po roce 2006“. Myšleni jsou poslanci Michal Pohanka a Miloš Melčák, kteří svého času opustili řady sociální demokracie a hlasováním s ODS umožnili existenci druhého kabinetu Mirka Topolánka. Mirek Topolánek na jaře roku 2010 v debatě se členy Americké obchodní komory uvedl, že SPOZ ve skutečnosti vznikla jako projekt k oslabení sociální demokracie. Jeho slova tehdy zaznamenaly Lidové noviny (pramen : idnes.cz, aktualne.cz, Respekt).

Pozornost si zalouží i dosavadní porvní muž SPOZ Vratislav Mynář, hlavní postava úspěšné volební kampaně nově zvoleného prezidenta a budou vedoucí KPR (sic !), který se v minulých letech zapojil do vymahačského byznysu pražského Dopravního podniku. Deník Insider zjistil a publikoval fakta prokazující, že Mynář byl držitelem akcií firmy Credit Managament, která pokuty dopravního podniku vymáhá. A nejen to – poslední čtyři roky ve stejné sféře pracuje take pro polostátní energetický gigant ČEZ (aktualne.cz, 20. 2. 2013). Hodným pozornosti, to kromě Miroslava Šloufa, je i další muž SPOZ, Martin Nejedlý, jehož firma Lukoil Aviation Czech získala od Topolánkovy vlády zakázku na dodávky pro ČSA na pražském letišti.

Zde půjde o to, jak budou moci v příštích měsících – v souladu se zákonem – dále pracovat, to bez politických zásahů, orgány činné v trestním řízení (a ovšem také Bezpečnostní informační služba).

Pokud jde skutečně o projekt, jemuž napomáhala Topolánkova ODS ve snaze oslabit ČSSD (podobně se měla podílet pražská ODS na projektu VV), lze již dnes konstatovat, že pokud se něco v této souvislosti povedlo, tak oslabit demokratické struktury země.

Ad II., volební preference : Volební model CVVM publikovaný dne 21. 2. 2013 přisoudil ČSSD 41% volebního zisku, KSČM 17%, TOP09 17%, ODS 12%, KDU-ČSL 3,5%, SPOZ 3,5%, SZ 1,5%.

STEM publikoval dne 20. 2. 2013 následující data : ČSSD 28,2 %, TOP 09 14,2 %,

ODS 11,6 %, KSČM 11,3 %, SPOZ 5,2 %, KDU-ČSL 4%, SZ 2,5%.

Ještě jiná čísla uvádí pozdější průzkum PPM Factum v šetření zveřejněném dne 5. 3. 2013. V něm získala ČSSD 25,9%, TOP09 16,5%, KSČM 13,6%, ODS 13,3%, KDU-ČSL 7,8%, SPOZ 7,5% (možná většina ČSSD + SPOZ + KSČM 113 křesel, ČSSD + TOP 09 106 křesel, TOP 09 + ODS + KDU-ČSL + SPOZ 103 křesel, ČSSD + ODS + KDU-ČSL 113 křesel, ČSSD + ODS + SPOZ 114 křesel).

SPOZ se tedy v současné době pohybuje na hranici nebo možná již za hranicí 5%, odčerpává hlasy jak ČSSD, tak KSČM. STEM rovněž ve výše uvedeném průzkumu konstatoval, že v dlouhodobém pohledu se u KSČM ukazuje povlovný pokles přízně a ČSSD spolu s komunisty nedosahují na ústavní většinu.

Ad III. : Ano, souhlas beze zbytku.

Ad IV. : Není zřejmé, v jakém poměru jsou v ČSSD křídlo emancipační a křídlo zemanovské, resp. jak jsou rozloženy síly, jasněji bude za týden po sjezdu strany. Pokud se např. mezi místopředsedy znovu objeví Zdeněk Škromach a Marie Benešová, zatímco neuspěje Jiří Dienstbier, prognóza budoucnosti strany i její snaha stát na straně demokratických hodnot, na nichž je republika založena, půjdou takříkajíc vepsí. Petr Nečas sice na podzim ustál svou pozici na kongresu ODS, ta je však i nadále ohrožena. Národně socialistické uskupení se má čile k světu, je stále hlasitější a začínají se ozývat hlasy volající po návratu Václava Klause.

Pozice obou předsedů je vachrlatá a je příznačné, že ani jeden z nich (a nikdo z vedení jejich stran) se například nevyjádřil k inauguračnímu projevu nového prezidenta a útoku na naše stále ještě (snad) svobodná média (slovo “snad” není náhodné, začínají se objevovat pokusy o autocenzuru /Čro/ a servilní chování ředitele ČT vůči Miloši Zemanovi nevěští pro budoucnost nic dobrého).

Podpora emancipaci našich dvou největších demokratických politických stran a důležitost odpoutání se od jejich stále autoritativnějších otců - zakladatelů jsou nicméně naprosto zásadní. O podpoře lze nicméně uvažovat pouze za podmínky, že půjdou svou vlastní cestou a nenechají se znovu ovládnout a znevolnit. Současně je potřeba podporovat všechny ostatní demokratické strany, u nichž lze mít jistotu, že jejich základy jsou zdravé a že jejich vedoucí představitelé vůči omezování demokracie nebudou přihlížet se svěšenýma rukama (chci věřit, že takovými stranami jsou jak TOP09, tak i KDU-ČSL a SZ).

Ad V. : Souhlas, zde by měli společné síly k obraně hodnot, na nichž byl náš stát založen, napnout jak demokraté na levici, tak i na pravici. Bude to ale těžké, velmi těžké. Přesto věřím, že takoví lidé existují, že jich není málo a také že volební výsledky nebudou úplně odpovídat dnešním volebním preferencím, protože lidé se budou snažit politické váhy vyvažovat. Poslední ukázkou takového postupu byly podzimní senátní volby, v nichž voliči jednoznačně rozhodli, že komunisty do Senátu nepustí…

Sylva Šauerová

jen malá poznámka na okraj, můj text vznikl začátkem února a měl jsem kl dispozici jen průzkumy za leden a předcházející měsíce. Doležal.

K příspěvku z minulého týden, Dobrý den.
Žádný problém s kritikou mého článku. Jen bych vysvětlil, že zapáchající žumpou nemám na mysli náš stát ale ODS ( ..... která právě nástup takové garnitury pod vedením ČSSD a jejich politické reprezentace umožnila ? ......) ve smyslu jejího rozkladu, což sic vyplývá z kontextu, ale uznávám, že ne úplně přesně. ODS takto vzato za žumpu považuji, za tím bych si stál. ODS totiž viním z toho že výkonem své svérázné politiky umožnila nástup socialistů typu Sobotka, Zeman a spol. (tím chci také naznačit, že nejsem odpůrcem SOC DEM v principu, ale v jejich dnešním praktickém provedení rozhodně ano).

Stejně tak za jisté nepochopení považuji Vaši kritiku přikládání ruky k dílu ... tady se jedná o přehnanou ikonu myšlenky -raději rychle ve volbách podpořit komunistické myšlení, ať to máme co nejdříve za sebou a lidi a zejména jejich tzv. pravicové strany procitnou, než v rámci hodnot, které i já vyznávám, dovolit jejich další prznění výkonem politiky typu ODS. To jest oč tu šlo.

S pozdravem L.Zdražil

Vážený pane Doležale,
Děkuji za inspirativní výchozí text a za nabídku prostoru k diskusi o našich důležitých politických problémech.

Ještě než se začnu věnovat tomuto textu, chtěl bych se na chvilku zastavit u Vašich kritických poznámek na adresu tykadlového řidiče, kuličkového atentátníka a organizátorů vynášení Morany. Nijak je osobně neznám ani neobdivuji, vidím však v jejich případech i jistá pozitiva. V případě tykadel se ukázal velice podivný fakt, že obviněného mohla bez problému soudit manželka jednoho z otykadlovaných. Případ chrastavského atentátu zase ukazuje minimálně na prostomyslnost aktéra. Při aktivnější ochrance mohl být klidně zastřelen. Díky němu nás však M. Zeman obohatil o softvérové kuličky. A úlevný obřad vynášení Morany se může hodit i po 5ti letech a doufejme, že i v budoucnosti se obejde bez obušků. Ani ten „hysterický boj proti korupci“ by mi tak nevadil, kdyby k něčemu vedl. Je ovšem pravda, že už samotný termín „boj“ zní podezřele marxisticko-propagandisticky. Mimochodem i na oněch slavných třech bojových frontách v inauguračním projevu M. Zemana.

K textu:

Ad I)

Také mám obavy z téměř jistého, byť demokraticky vzniklého (ale to byl i Hitlerův, do jisté míry i Gottwaldův) mocenského monopolu Poslanecká sněmovna – Senát - Ústavní soud + samozřejmě prezident + pravděpodobně vláda. Je zde zřejmě patrná jedna z potenciálně autodestrukčních slabin demokracie. Myslím, že hrozbu jste celkem přesně popsal. Schůdné, konkrétní a komplexní řešení obrany mě však zatím nenapadá. Ale bude možná někde v základním vybalancování moci, počtu politických stran, institucí a občanské společnosti, snad i ve snaze o prosazení více prvků přímé demokracie a snadnějšího vzniku politických stran.

Ad II)

O p. Smetanovi a p. Vondroušovi jsem se již zmínil výše. Zatím bych je, i s vynašeči Morany, řadil spíše k více či méně inteligentním vtipálkům, než k reálnému nebezpečí. To ostatně podle BIS nepředstavuje v posledních měsících dokonce ani M. Zemanův nepřítel číslo 2., tj. „neofašistické bojůvky“. Větší nebezpečí vidím v oživování členů a agentů StB i mimo KSČM (např. v kampani M. Zemana). Politická hysterie a nenávist jsou ovšem opravdu nebezpečné. Selhávání politiky, nebo spíše politiků a chabé politické kultury a morálky obecně, při smiřování konfliktů je také smutným faktem. Politici je často naopak vyvolávají, např. „barikády“ a snaha o diskreditaci, pomlouvání a „boj“ proti různým skupinám obyvatel u V. Klause a M. Zemana. Je ovšem další z kruciálních otázek demokracie, zda není lepší politický pat, nežli jednostranný mocenský monopol.

Ad III)

Také patřím k oné 18% minoritě, i když si nejsem tak jistý, zda je tento „režim“ skutečně ve všech svých prakticky existujících základech dobrý. Zde bychom asi pro přesnější určení museli rozlišovat minimálně mezi teoretickými principy demokracie, konkrétními institucemi a zákony, a případně i politickým, sociálním a ekonomickým systémem. Tady je někde i to špatně přehledné propagandistické bojiště mezi bolševiky vydávajícími demokracii za kapitalismus a oligarchy, kteří vydávají za demokracii své mafiánské mocensko-ekonomické substruktury. Legislativní zakotvení občanských svobod je určitě pozitivní. O nezávislosti justice by však, dle mého názoru, šlo s úspěchem pochybovat. Prakticky jsme právní kontinuitou přejali bolševické právo i soudce, kteří dodnes v mnoha případech fungují. Podobné to bylo a je i ve vedení mnoha podniků a obchodních institucí.

Mezinárodní postavení naší země sice zatím stabilizuje naše členství v NATO a EU. Ale jistě není náhodné, že propaganda komunistů je zaměřena právě proti oběma těmto svazkům a do jisté míry, především pokud jde o EU (ale nejen o ni) se k ní přidávají i další „národovci“ typu V. Klause apod., takže se zde (a nejen zde) „levý“ extrém dojemně překrývá s „pravým“.

Ad IV)

Co se týče užitečnosti stávajících politických stran při obraně, neřkuli rozvoji, demokracie, naprosto sdílím Vaši skepsi. Bylo by samozřejmě užitečné (i když je to krajně nepravděpodobné), kdyby po možném rozpadu obou největších stran vznikly na jejich místě kvalitnější životaschopná uskupení, která budou mít demokracii kromě v názvu i v náplni své práce. Trochu zajímavosti do mezipartajních vztahů vnesl před několika dny kupodivu p. Hašek, který celkem otevřeně varoval před vládnutím s komunisty vzhledem k jejich obsazování funkcí estébáky a vojenskými politruky a řekl, že by upřednostnil vládu s lidovci a zelenými, kdyby se ovšem dostali do Sněmovny. Možná by pomohlo snížit např. procento pro vstup strany do Sněmovny, nebo změna volebních pravidel směrem k vyšší míře rozhodování občanů (to má zatím v programu např. i ne příliš čitelná SPOZ, uvidíme jak dlouho to tam vydrží). Ad V)

Další důležitá otázka: Co lze dělat v politice bez politické strany? Líbí se mi Váš nápad a obdivuji se Vašemu rozhodnutí, zkusit něco dělat alespoň minimalisticky pomocí internetu. Pokud jde o Vámi zmiňovaný „ideový svorník“, event. politický program, naší společnosti a jeho konkrétní obsah, nejsem si jím (kromě TGM) příliš jistý. Dokonce mám pocit, že je někdy ono historické „národovectví“ nyní spíše dezinterpretováno a používáno jako konfrontační vůči jakýmkoli „menšinám“, „cizincům“ i proti EU.

Ad VI)

Celkem souhlasím i s důležitostí „víry v demokracii“ a její obrany, ale pochybuji, že se u nás všeobecně v hojnější míře vyskytuje. A zda by tedy nemělo jít spíše o rozvíjení a obranu demokratické teorie i praxe samotné.

A také, zda těch chyb v naší demokracii není už tolik, že by kromě obrany nevyžadovala i korekce a analýzu nových problémů. Např. změnu hodnocení a analýzu důsledků problémů politického, sociálního i ekonomického a ekologického vývoje a permanentní krize společnosti, atp.

Na závěr bych se Vás chtěl zeptat, zda máte nějakou konkrétnější představu, pokud jde o případnou budoucí „jednoduchou institucionální základnu“ tohoto diskusního prostoru, o které se zmiňujete v části V.?

Srdečně zdravím a přeji hezké jaro.
Václav Slavík

Vážený pane Doležale, Posílám Vám příspěvek do debaty, jak jsem slíbil. Jelikož věřím, že je jen velmi málo témat, ke kterým bych mohl nějak konstruktivně přispět, budu se jich striktně držet. V zásadě bych se rád vyjádřil k bodu jedinému – bodu V. Pak bych rád napsal něco navíc……

K bodu V: Mí rodiče byli vždy demokraticky (a pravicově) smýšlející lidé, v devadesátých letech jsem jako dítě přirozeně uznával Václava Klause a ODS. Vlastní názory jsem si postupně vytvářel, v letech nultých jsem začal pravidelně číst glosy pana Macka, o veřejné dění jsem se vždy velmi zajímal. Nicméně teoretický základ mi chyběl....a chybí. Teprve když jsem začal před pár lety pravidelně číst Vaše stránky, postupně jsem pronikl do tajů pohledu na věc bez zášti a arogance. Spousta témat, jimž se často věnujete (proč neuvést jako nejdůležitější příklad vyhnání Sudetských Němců), mě poměrně dost překvapila – protože jsem zjistil, že o nich vím kulové.

Jsem člověk nadprůměrně inteligentní (objektivně... :-) ), otevřený, se zájmem o poznání a s velkou nechutí k davové psychóze. Jsem moc rád, že jsem se chytil do Vašich sítí, ale po poravdě řečeno, není to až tak překvapivé. Na druhou stranu průměrný českých občan se do Vašich sítí nechytí. Vzpomínám na předvolební pořad na nějaké soukromé televizi, ve kterém jste nedávno vystoupil, telefonáty byly hloupé, tupé a ubohé, ale velmi reálné.

Myslím, že hlavní úkol, který před Vámí/námi leží, je především nějakým způsobem oslovit řádově větší počet lidí. Tím nemyslím nějaké utopické vize. Ale základy, namátkou termín politická práce drobná, fakt, že naše civilizace stojí na křesťanských základech, atd. – tyto věci by měly být známy. Dávám velkou vinu českému školství, že tomu tak není.

Na základní škole (1990-1995, tedy po revoluci) jsem se dozvěděl, že Husité měli kádě a že podnikali tzv. „spanilé jízdy“, při kterých šířili své myšlenky po okolí, že Jana Husa upálili – cituji otázku ke spolužákovi, o kterém bylo známo, že jeho rodina je aktivně katolická: „a to vám v tom náboženství neříkají, že?“ Pak taky, že bych neměl nosit dlouhé vlasy (!). A ve druhé třídě nám učitelka kladla na srdce, jak maličká země jsme a „ještě by nás chtěli rozdělit“.

Na střední škole (osmitelé katolické gymnázium) jsem se dozvěděl leccos, ale dvacáté století jsme probírali pár hodin. Druhou polovinu jsme tuším dostali ke samostudiu. Zato si stále pamatuji, „kdy byla zlatá bula sicilská.“ A to jsem chodil na humanitně zaměřené gymnázium.

Teď se ovšem dostáváme k západní Evropě. Se zděšením jsem zjistil, že Němci (a Angličani a Američani atd.) se neučí mateřskému jazyku tak, jako my. Já neumím česky nijak zvlášť dobře a čárky ve větách píšu naprosto mimo, ale trvale jsem ve svém okolí naprosto nejlepší. Ovšem i mé okolí většinou dokáže vysvětlit jednoduché gramatické jevy. Ve vyspělejších zemích je naprosto nejčastější odpověď na otázku ohledně jakéhokoliv gramatického problému „it is like that I don’t know why“.

V Německu vyhnání Sudetských Němců nikoho nezajímá, stejně jako u nás, ve škole to nijak zvlášť neprobírají, často nevědí, co jsou Lidice, atd. atd.

Musím přiznat, že nemám jediný nápad, co by bylo třeba udělat.

Rád bych se dostal k jedné zajímavé události související s koncem funkčního období Václava Klause. Německý europoslanec Jo Leinen vyjádřil obrovskou radost jak z jeho odchodu, tak z příchodu Miloše Zemana. Viz: http://www.lidovky.cz/klaus-je-pohroma-ceske-politiky-napsal-nemecky-europoslanec-prl-/zpravy-svet.aspx?c=A130306_194204_ln_zahranici_ase

Myslím, že by zasloužil titul blb roku 2013. Zkusmo jsem se zeptal své přítelkyně (opakuji: Němka), zda ví něco o našem odcházejím prezidentovi – neví. Ani jméno, ani jediný jeho názor. Zeptal jsem se, jestli zná Jo Leinena – nezná. A to kandidoval za stranu, kterou naposledy volila. To jen tak pro upřesnění informací o tom, jak např. Chillské pero obletělo svět.

Jsem zvědav, jestli Vás, nebo některého kolegu čtenáře, má slova podnítí k nějaké zajímavé reakci. Může se stát, že někdo přijde s jinou zkušeností ohledně cizinců...to je v pořádku.

S pozdravem Jakub Kopecký

Vážený pane Doležale,
vážím si Vaší snahy hledat východiska a pobídky ke spolupráci. Cítím trochu jako svou povinnost něco k tomu přičinit, ale nedělám to s obzvláštní radostí, mám pocit, že to, co napíši, vyzní naplano. Shodnout se na tom, že stát je v rozkladu a společnost v krizi, není nic těžkého. Ale řešení musí vyrůstat z poznání příčin této trapné skutečnosti a také z rozboru jejích projevů. Začal bych tedy prozatím bilancí.

Napsal jste myslím, že postkomunistická česká politika obcházela nutnost konsenzu a šla vždy jaksi ad extremum. Zdá se mi, že to sedí povýtce na verbální rovinu. Souhlasím, že míra jakési pubertální ideologizace české politiky je od počátku naší svobodné existence nebývalá, zračí se v abstraktním kýči, jakými se vyznačovaly politické rozklady Václava Havla, i v Klausově agresivním doktrinářství. Ovšem nakonec oba protagonisté, když došlo na lámání chleba, projevovali velkou míru realismu. Klaus ustupoval v „divokých“ devadesátých letech odborům, kdykoli si jen duply, a jeho thatcherovský zápal narážel na meze možného, Václav Havel se ve vypjatých momentech mezinárodní politiky dokázal zříci svého gándhíovského mesiášství a podpořit americké spojence (nemyslím si přitom, že mu to slouží k necti). A všimněte si, že českou politickou kulturu v nemenší míře decimovali a decimují spíše cynici typu Paroubka a Zemana, jejichž schopnost dohodnout se s kýmkoliv jim vlastně propůjčuje určitý „středový“ politický potenciál. Nemyslím si tedy, že by společností zmítal třídní boj v sociálním slova smyslu. Češi jsou rovnostářští, dokládají to mnohé statistiky.

Nicméně politika selhává a tady je třeba se ptát: dokáže stát zhuntovat několik desítek gaunerů? (Všichni politici navíc jistě nejsou stejní – tím se nám množina škůdců ještě zužuje). Na politice určitě strašně záleží, ale asi se shodneme, že kdyby společnost byla zdravá, nebyl by současný marasmus tak skličující. A tu jsme u toho: jsem s Vámi zajedno, že zakládat nové strany nic nevyřeší. Držet to musí dole. Ovšem úkol je právě o to těžší, že politické návody se uplatňují snáze než ty abstraktně celospolečenské. Společnost je těleso neurčité a neuhlídatelné. Vámi uváděný Masarykův citát je krásný a připomeňme si, že první republika zanikla až úderem zvenčí. Ovšem druhá republika byla nádhernou ukázkou, jak snadno se česká společnost Masarykova dědictví zřekla. Přitom tehdejší éru ještě charakteri
zoval určitý étos; polistopadová doba nám oproti tomu fakticky spadla z nebe. Selžeme tedy o to snáze?

Zdá se mi, že všechno je tu dnes bráno za samozřejmé – nějak to jde, nějak to ještě půjde. Nic se tu neděje s ohledem na národ jako společenství spojené osudem. V 90. letech se vzmáhala salonní představa o překonanosti národů, tvořili jsme „jeden svět“. Nyní zase slýcháme tóny otevřeně šovinistické. To není reflexe, to je jarmark. Za nemoc našeho českého dneška pokládám právě tuto zpovykanost samozřejmosti. Lidem je jedno, odkud jdeme a kam. Leká mě, jak moc se to tu podobá předvečeru francouzské revoluce. Žádná velká nouze, zato nuda a cynismus. Je snad lepší důkaz než nacibolševické řvaní v internetových diskusích? Ti lidé mají zjevně práci i připojení k internetu, přitom jejich kverulace mají svědčit o opaku. Ovšem „pochod pouští“ se blíží a nutnosti celospolečenské reformy se tím spíše nevyhneme.

Odpusťte mi dlouhé psaní. Řešení jsem nenabídl (ostatně už paní Šauerová napsala, že to bude těžké), rád bych však spolu s Vámi hledal dál.

Srdečně,
David Svoboda, Praha

K příspěvku z minulého týden, Dobrý den.

Žádný problém s kritikou mého článku. Jen bych vysvětlil, že zapáchající žumpou nemám na mysli náš stát ale ODS ( ..... která právě nástup takové garnitury pod vedením ČSSD a jejich politické reprezentace umožnila ? ......) ve smyslu jejího rozkladu, což sic vyplývá z kontextu, ale uznávám, že ne úplně přesně. ODS takto vzato za žumpu považuji, za tím bych si stál. ODS totiž viním z toho že výkonem své svérázné politiky umožnila nástup socialistů typu Sobotka, Zeman a spol. (tím chci také naznačit, že nejsem odpůrcem SOC DEM v principu, ale v jejich dnešním praktickém provedení rozhodně ano).

Stejně tak za jisté nepochopení považuji Vaši kritiku přikládání ruky k dílu ... tady se jedná o přehnanou ikonu myšlenky -raději rychle ve volbách podpořit komunistické myšlení, ať to máme co nejdříve za sebou a lidi a zejména jejich tzv. pravicové strany procitnou, než v rámci hodnot, které i já vyznávám, dovolit jejich další prznění výkonem politiky typu ODS. To jest oč tu šlo.

S pozdravem L.Zdražil

K tomu jen ještě dvě poznámky. Nemohu se zbavit dojmu, že se zlobíte na ODS tak trochu proto, že jste do ní v minulosti investoval (na rozdíl od ČSSD, od té jste si asi nesliboval nic) jisté naděje a ona Vás zklamala. Chápu to, nejste sám. A že to souvisí s tím, že všichni jsme nějak zatíženi pojetím politiky jako třídního boje pravice s levicí jako se ztělesněním zla. ODS v boji s levicí selhala a proto si zaslouží mimořádné opovržení. To považuji za nevěcný pohled na současnou situaci, neumožňuje vidět dvě podstatné věci: za prvé, ODS a ČSSD jsou jedna za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou. Za druhé, Obě ty strany se verbálně hlásí k demokracii, v našem, tj, západním pojetí. A tak je od nich především třeba v konkrétních věcech důrazně požadovat, aby se podle toho chovaly. Aby dostály svým povinnostem. A ne buď jednu, nebo druhou považovat za žumpu. Daly se na vojnu, musí bojovat. A zde bych chtěl zdůraznit: povinnost občanských iniciativ, které by dnes měly vznikat, je, aby pro počátek dělaly právě tohle. Jako východisko k další aktivitě. Dovolte mi srovnání: Charta 77 (kterou jsem kdysi podepsal) byla pochopitelnou reakcí na obludnou drzost bolševického režimu: rozhodl se formálně včlenit do svého právního řádu dokumenty OSN o občanských právech, samozřejmě s tím, že je ani náhodou nehodlá dodržovat (nemohl, bylo by ho to do měsíce zničilo). Nabídla tedy režimu spolupráci v uplatňování těchto zásad. Bylo to pokrytecké, režim je dodržovat nemohl. A nebylo to z politického hlediska realistické (to je jakási moje pozdní sebekritika, tím nechci říci, že se nemělo nebo nedalo dělat nic). Dnes je situace jiná a lepší, ODS i ČSSD (a taky ostatní demokratické parlamentní strany, které nechci vynechávat) zásady, k nimž se hlásí, v konkrétních případech dodržovat mohou a hlavně dodržovat by je měly, protože se k tomu obě verbálně přihlásily. Samozřejmě, budou to dělat tehdy, když si o to někdo řekne, a to tak, že ho bude slyšet. To, o co mi jde, není platforma pro „pravičáky“ (a ovšem ani platforma pro levičáky), ale platforma pro demokraty. K tomu je zapotřebí dvou věcí: za prvé, vědět, o co si říci. Za druhé: zařídit si, aby ti, co si o to říkají, byli slyšet. Z čehož plyne, musí k tomu být jakási aspoň minimální institucionální základna. Tohle považuji pro další debatu na Událostech, pokud ještě proběhne, za zcela zásadní. Zdraví Doležal

P.S. Přiznám se, že mám občas dojem (zčásti jistě nespravedlivý), že nesmiřitelný boj pravice s levicí a naopak si vymyslili darebáci, kterým jde o to, odbourat demokracii, protože je příliš náročná k provozování a nevhodná kezneužití pro osobní prospěch.

Vážený pane Doležale,

Děkuji za inspirativní výchozí text a za nabídku prostoru k diskusi o našich důležitých politických problémech.

Ještě než se začnu věnovat tomuto textu, chtěl bych se na chvilku zastavit u Vašich kritických poznámek na adresu tykadlového řidiče, kuličkového atentátníka a organizátorů vynášení Morany. Nijak je osobně neznám ani neobdivuji, vidím však v jejich případech i jistá pozitiva. V případě tykadel se ukázal velice podivný fakt, že obviněného mohla bez problému soudit manželka jednoho z otykadlovaných. Případ chrastavského atentátu zase ukazuje minimálně na prostomyslnost aktéra. Při aktivnější ochrance mohl být klidně zastřelen. Díky němu nás však M. Zeman obohatil o softvérové kuličky. A úlevný obřad vynášení Morany se může hodit i po 5ti letech a doufejme, že i v budoucnosti se obejde bez obušků. Ani ten „hysterický boj proti korupci“ by mi tak nevadil, kdyby k něčemu vedl. Je ovšem pravda, že už samotný termín „boj“ zní podezřele marxisticko-propagandisticky. Mimochodem i na oněch slavných třech bojových frontách v inauguračním projevu M. Zemana.

K textu:

Ad I)

Také mám obavy z téměř jistého, byť demokraticky vzniklého (ale to byl i Hitlerův, do jisté míry i Gottwaldův) mocenského monopolu Poslanecká sněmovna – Senát - Ústavní soud + samozřejmě prezident + pravděpodobně vláda. Je zde zřejmě patrná jedna z potenciálně autodestrukčních slabin demokracie. Myslím, že hrozbu jste celkem přesně popsal. Schůdné, konkrétní a komplexní řešení obrany mě však zatím nenapadá. Ale bude možná někde v základním vybalancování moci, počtu politických stran, institucí a občanské společnosti, snad i ve snaze o prosazení více prvků přímé demokracie a snadnějšího vzniku politických stran.

Ad II)

O p. Smetanovi a p. Vondroušovi jsem se již zmínil výše. Zatím bych je, i s vynašeči Morany, řadil spíše k více či méně inteligentním vtipálkům, než k reálnému nebezpečí. To ostatně podle BIS nepředstavuje v posledních měsících dokonce ani M. Zemanův nepřítel číslo 2., tj. „neofašistické bojůvky“. Větší nebezpečí vidím v oživování členů a agentů StB i mimo KSČM (např. v kampani M. Zemana). Politická hysterie a nenávist jsou ovšem opravdu nebezpečné. Selhávání politiky, nebo spíše politiků a chabé politické kultury a morálky obecně, při smiřování konfliktů je také smutným faktem. Politici je často naopak vyvolávají, např. „barikády“ a snaha o diskreditaci, pomlouvání a „boj“ proti různým skupinám obyvatel u V. Klause a M. Zemana. Je ovšem další z kruciálních otázek demokracie, zda není lepší politický pat, nežli jednostranný mocenský monopol.

Ad III)

Také patřím k oné 18% minoritě, i když si nejsem tak jistý, zda je tento „režim“ skutečně ve všech svých prakticky existujících základech dobrý. Zde bychom asi pro přesnější určení museli rozlišovat minimálně mezi teoretickými principy demokracie, konkrétními institucemi a zákony, a případně i politickým, sociálním a ekonomickým systémem. Tady je někde i to špatně přehledné propagandistické bojiště mezi bolševiky vydávajícími demokracii za kapitalismus a oligarchy, kteří vydávají za demokracii své mafiánské mocensko-ekonomické substruktury. Legislativní zakotvení občanských svobod je určitě pozitivní. O nezávislosti justice by však, dle mého názoru, šlo s úspěchem pochybovat. Prakticky jsme právní kontinuitou přejali bolševické právo i soudce, kteří dodnes v mnoha případech fungují. Podobné to bylo a je i ve vedení mnoha podniků a obchodních institucí.

Mezinárodní postavení naší země sice zatím stabilizuje naše členství v NATO a EU. Ale jistě není náhodné, že propaganda komunistů je zaměřena právě proti oběma těmto svazkům a do jisté míry, především pokud jde o EU (ale nejen o ni) se k ní přidávají i další „národovci“ typu V. Klause apod., takže se zde (a nejen zde) „levý“ extrém dojemně překrývá s „pravým“.

Ad IV)

Co se týče užitečnosti stávajících politických stran při obraně, neřkuli rozvoji, demokracie, naprosto sdílím Vaši skepsi. Bylo by samozřejmě užitečné (i když je to krajně nepravděpodobné), kdyby po možném rozpadu obou největších stran vznikly na jejich místě kvalitnější životaschopná uskupení, která budou mít demokracii kromě v názvu i v náplni své práce. Trochu zajímavosti do mezipartajních vztahů vnesl před několika dny kupodivu p. Hašek, který celkem otevřeně varoval před vládnutím s komunisty vzhledem k jejich obsazování funkcí estébáky a vojenskými politruky a řekl, že by upřednostnil vládu s lidovci a zelenými, kdyby se ovšem dostali do Sněmovny. Možná by pomohlo snížit např. procento pro vstup strany do Sněmovny, nebo změna volebních pravidel směrem k vyšší míře rozhodování občanů (to má zatím v programu např. i ne příliš čitelná SPOZ, uvidíme jak dlouho to tam vydrží).

Ad V)

Další důležitá otázka: Co lze dělat v politice bez politické strany? Líbí se mi Váš nápad a obdivuji se Vašemu rozhodnutí, zkusit něco dělat alespoň minimalisticky pomocí internetu. Pokud jde o Vámi zmiňovaný „ideový svorník“, event. politický program, naší společnosti a jeho konkrétní obsah, nejsem si jím (kromě TGM) příliš jistý. Dokonce mám pocit, že je někdy ono historické „národovectví“ nyní spíše dezinterpretováno a používáno jako konfrontační vůči jakýmkoli „menšinám“, „cizincům“ i proti EU.

Ad VI)

Celkem souhlasím i s důležitostí „víry v demokracii“ a její obrany, ale pochybuji, že se u nás všeobecně v hojnější míře vyskytuje. A zda by tedy nemělo jít spíše o rozvíjení a obranu demokratické teorie i praxe samotné.

A také, zda těch chyb v naší demokracii není už tolik, že by kromě obrany nevyžadovala i korekce a analýzu nových problémů. Např. změnu hodnocení a analýzu důsledků problémů politického, sociálního i ekonomického a ekologického vývoje a permanentní krize společnosti, atp.

Na závěr bych se Vás chtěl zeptat, zda máte nějakou konkrétnější představu, pokud jde o případnou budoucí „jednoduchou institucionální základnu“ tohoto diskusního prostoru, o které se zmiňujete v části V.?

Srdečně zdravím a přeji hezké jaro.

Václav Slavík

Vážený pane Slavíku, děkuji za obsáhlý a pěkný dopis. Omezím se ve své odpovědi na poznámky polemické, protože v téhle rubrice by mělo především jít o to, vyjasnit si názory. Především, cítím se být neblahým vývojem situace tlačen k tomu, uvažovat o tom, co se děje, z hlediska toho, co by se mělo dělat (proti tomu, ale zároveň taky něco pozitivního, protože „dělat něco proti“ nestačí). A tu musím říci, že malování tykadel, kuličkové atentáty, vynášení Morany-Klause a jakobínský boj proti korupci jsou pro mne exemplární příklady toho, co se dělat nemá. První tři jsou primitivní formy protestu, které nemají vůbec žádný věcný obsah kromě toho, že jsou urážlivé a zvyšují míru hrubosti a nenávisti v české společnosti, jež je ostatně už beztoho obrovitá. Protest by měl být věcný, mít nějaký obsah a nebudit falešné naděje (viz např. vynášení Klause, když se moci ujímá někdo ještě daleko horší). Nevím, nakolik je to „nebezpečné“, ale rozhodně je to úplně k ničemu. A boj proti korupci jako ideologie je navíc nebezpečný: dovedu si představit, jak se z instituce, která se jím zabývá, může v případě politické potřeby a náležitě hysterické atmosféry ve společnosti zrodit něco jako politická policie, která dnes mnohým lidem (národoveckým fašistům zprava i z leva, a tím vůbec nemyslím jenom neonacisty, ti jsou naštěstí zatím bezvýznamní, nýbrž především ty, co mají ve zvyku vydávat se za gentlemany britského střihu, případně pokračovatele sociálně demokratického internacionalismu) bolestně chybí. Nezapomínejme, že v monstrózních politických procesech ruské éry nikdy nesmělo chybět obvinění z „korupce“, ze zlodějin apod. Proto rozdmychávání antikorupční hysterie považuju přinejmenším za nezodpovědné.

Zdraví Doležal

Dobrý den pane Doležale, poslední dobou často vyslovujete myšlenku, že na nadcházející změny poměrů (ještě agresivnější prezident; výrazný posun doleva v příštích volbách) je třeba se připravit, postarat se sami u sebe. Obecně s tím plně souhlasím, ale nějaká univerzální rada pro individuální přístup mne nenapadá. Snad byste měl trošku konkretizovat, na jaké nemilé věci se mají občané připravit a jak se k tomu můžou postavit.

Když se podíváme na uplynulých dvacet let, je vidět hodně změn, ale mnohé bohužel k horšímu (v porovnání s roky 1990 - 1995; nikoliv 1989).

Jeden příklad: vytvoření mocného aparátu obecních policií, kterou jsou často neprofesionální, nepostižitelné, nevýkonné, zato tím více otravující život normálním lidem za účelem plnění obecních pokladen. Tento jev určitě vyhovuje místním samosprávám, ve kterých se za 20 let usídlili vzájemně napojené skupiny. Internet je plný případů, kdy jsou lidé doslova buzerováni pitomci v uniformách obecních policií. Ale rozkazy dává zastupitelstvo či starosta...

Ze samosprávy se stala svébytná "živnostenská" skupina; kromě oficiální strany STAN (součást i nesoučást TOP09) je s klesajícími preferencemi vidět, kolik starostů z ODS hodlá měnit dres nebo zakládat vlastní uskupení, jen z aúčelem dalšího posezení v úřadě. Starostové dále sestavují regionální kandidátky do krajských voleb, aby si jistili funkce do budoucna.

Rozhodující politické strany již negenerují ideály ani výrazné osobnosti s ideami. Stačí se podívat na vládní nominace TOP09 a ODS poslední roky. Na západ od našich hranic by takové neosobnosti neuspěly ani ve vesnických volbách. A ČSSD je na tom podobně.

Veřejná správa se jeví jako uzavřený systém, který si budoucí členy (nové zaměstannace) předem sám vybírá, místo aby měli šanci ti nejlepší kandidáti.

Ještě by se dalo pokračovat. Máme štěstí, že pracujeme pro německý průmysl a že kvalita a poctivost v lidech stále přežívá. Škoda, že ty "veřejné věci" (viz výše) jdou přesně opačným směrem.

Takže co s tím můžeme dělat?

S pozdravem

Petr Šilar

Vážený pane Šilare, děkuji za pěkný dopis. Rád bych reagoval především na dvě podstatné věci – týkaly se jich ostatně přímo či nepřímo některé předchozí příspěvky do Debaty.

Souhlasíte s tím, že v obecné rovině „je třeba se připravit, postarat se sami o sebe“, ale píšete, že Vás nenapadá nějaká univerzální rada pro konkrétní přístup, a že bych měl konkretizovat, na jak nemilé věci se mají občané připravit a jak se k tomu mohou postavit.

Začnu od konce a od toho, co jsem už dřív napsal. Obecně vzato, můžeme čekat postupné a plíživé škrcení demokracie. Zopakujme výchozí situaci: nový prezident získal v přímé volbě nezpochybnitelný a silný mandát, což s sebou nese pokušení mocensky se rozpínat. Obávám se, že mírně řečeno nemá velkou sílu se tomuto pokoušení bránit, a zároveň projevuje na můj vkus příliš velký pragmatismus ve výběru prostředků i spojenců. Další významní aktéři na naší politické scéně jsou proti tomu buď bezbranní, nebo dokonce sami podléhají pokušení prezidentových ambicí využít pro vlastní prospěch. Konkrétní signály změn (zatím) jsou: prezidentův útok na média v inauguračním projevu, spor o pravomoci při jmenování velvyslanců, demontáž ÚSTR (Zeman se v ní přímo neangažuje, přesto si myslím, že patří do této řady). Tedy toho jsem si všiml a nepřipadá mi to až tak málo. Je se obávat, že dosavadní, byť leckdy problematická pluralita v politice se může postupně měnit v mocenský monopol a demokratické vládnutí ve vládnutí více či méně autoritativní. O vývoji na lokální, „komunální“ úrovni toho vím málo (to je bohužel problém hodně lidí z Prahy), mám ovšem trochu strach, aby nakonec naše „celostátní“ demokratická politika nespočívala na spoustě lokálních minidiktatur, protože taková demokracie nemůže vůbec fungovat. Ostatně, nevypadají tak už dnes „uvnitř“ např. některé politické strany?

Některé praktické věci jsem si vyjasnil při svém angažmá na nedávném „Dopise ústavním a politickým činitelům“. Jako příklad mi to připadá vhodné, je to jeden příklad z oboru aktivit, o nichž si myslím, že mají smysl (i když se týká té „nejvyšší politické úrovně“). Byla to proto pro mne důležitá zkušenost.

Především: co může občan se zájmem o politickou aktivitu dělat v situaci, kdy stávajícím stranám příliš nedůvěřuje a zakládat nějakou novou je organizačně, ideově i finančně nad jeho síly? V politické situaci, kterou jsem se pokusil výše popsat, považuji za velmi důležité žádat od odpovědných představitelů stran, které se verbálně hlásí k demokracii a verbálně přijímají politickou zodpovědnost za svou vlast, aby se ve významných konkrétních případech podle toho taky chovali. Takovým případem je například (narážím na zmíněný dopis) Ústavou zaručená svoboda projevu. Někteří z adresátů na Dopis reagovali, dojem z jejich odpovědí (od Petra Nečase po Milana Štěcha) je více či méně tristní. Zemanovo vyjádření bagatelizují a vykrucují se. Co dělat, to se stává. Za podstatné považuji, že k tomu, aby se poltičtí představitelé brali za demokracii, musí mít zřetelné signály, že o to někdo stojí a že to někdo na nich chce. U nás to vypadá, že případ od případu je to každému fuk. Což nejspíš souvisí s tím, že jsme demokracii v roce 1989 dostali v podstatě darem. Takové věci se v dějinách stávají. Ale i v takovém případě jednou přijde doba, kdy si ji musíme zpětně zasloužit, jinak o ni přijdeme. Řekl bych, že přišla právě teď. A chtěl bych výslovně zdůraznit, že v takovýchto otázkách vůbec nejde o to, kdo je „pravičák“ a kdo je „levičák“, nýbrž kdo je demokrat a kdo ne.

Jen na okraj poznamenávám, že v české společnosti se čím dál tím víc rozlézá útočný šovinismus: v podstatě jde o inovaci agresivní a nenávistné ideologie z let 1945-8, která předznamenala náš pád do rudého impéria (podotýkám, že komunisté ji do značné míry přejali). Považuji za příznačné, že se k němu hlásí jak (klausovská) ODS, tak (zemanovská) levice, a že je právě tahle ideologie nás účinné odděluje od Západu a Evropy i od naší lepší (evropské) minulosti. Těžko se zbavit dojmu, že její prosazování a demontáž občanských svobod jdou ruku v ruce.

Moje praktická zkušenost s výše zmíněným Dopisem se však týká i technické stránky věci. Stává se, že se vynoří problém, na který je užitečné reagovat i jinak než jako jednotlivci. A stává se velmi často (a to byl právě tenhle případ), že se problém objeví náhle a nečekaně a reakce musí být rychlá a pohotová (prezident projev pronesl v pátek, Dopis včetně podpisů jsme poslali v úterý dopoledne, ve středu by už podle mého názoru bylo bývalo skoro pozdě). Dělat podobnou akci bez jakéhokoli organizačního zázemí, a to jsem si užil, je děs a hrůza. Bylo by dobré a praktické, kdyby lidé, kterým jde o společnou veřejnou činnost, usilovali (k tomuto účelu, ale nejen k němu) o nějaké minimální organizační zázemí, kdyby takových skupinek bylo víc, kdyby nakonec o sobě navzájem věděly a v rámci možnosti spolupracovaly. Nejde přitom o to nahradit nebo doplnit systém politických stran, který je základem fungující demokracie, ale přispět k jeho regeneraci.

Chtěl bych poznamenat, že času nemusí být až tak nazbyt. Mám jakési zkušenosti s podobnou občanskou iniciativou z doby před pádem minulého režimu. Tenkrát byl skoro neřešitelný problém svolat setkání jejich zástupců y z více než jednoho regionu a vlastně i z nějakého mimopražského regionu, protože StB podobné setkání většinou stačila rozehnat. Bylo prakticky nemožné zabránit infiltraci agentů StB do iniciativy, a to včetně jejího vedení (pokud bychom se byli soustředili jen na to, jak tomu účinně bránit, nemohli bychom dělat vlastně vůbec nic). Pouhý pronájem veřejné místnosti pro víc než dvacet lidí s sebou nesl velkou pravděpodobnost toho, že setkání bude znemožněno a organizátoři skončí za katrem (naštěstí většinou jen na pár hodin). Usilovat o nějaké legální krytí iniciativy bylo sice nutné, ale zároveň marné. Dnes jsou – skoro se mi chce napsat „pořád ještě“ - podmínky o mnoho lepší. Není snad hřích toho nevyužít?

A konečně mi dovolte jakési malé osobní vyznání. Zcela pokorně přiznávám, že mé možnosti ve věcech souvisejících s praktickou politikou jsou velmi omezené. Nejde jen o věk a zdravotní stav, ale i o to, že neoplývám manažerskými schopnostmi ani osobním charismatem, potřebným pro politickou aktivitu. Zároveň mne ovšem doslova mučí neodbytný pocit, že se v téhle zemi, na které mi záleží, děje něco osudového a neblahého, a že se na to nemohu a nesmím jen tak klidně dívat a vymlouvat se, že nemám na to, abych s tím ani malinko pohnul. Třeba mi někdo pomůže.

Vážený pane Doležale,

děkuji za pečlivou a zajímavou odpověď. Váš názor na softvérové kuličky, tykadla a Moranu je mi sympatický a (kromě softvérových atentátů) s ním ve vší úctě nesouhlasím, jak již jsem uvedl minule. A rovněž si nemyslím, že by si sebevětší optimista spletl p. Zemana s Vesnou.

Nicméně mi, oproti nesporně zajímavým sv. kuličkám, tykadlům a Moraně, připadá mnohem důležitější důvod Vašeho negativního postoje k omezování korupce, kterému příliš nerozumím. Zcela souhlasím s nebezpečností vyvolávání hysterie a nepřiměřeného politického sledování v souvislosti s čímkoli, nezdá se mi ale, že by to nějak obzvlášť souviselo právě se snahou o omezení korupce, kterou bych obecně hodnotil spíše kladně. A především se podle mého názoru potřebná „protikorupční“ legislativní opatření kryjí s opatřeními výrazně „prodemokratickými“.

O „základním vybalancování moci, počtu politických stran, institucí a občanské společnosti, prosazení více prvků přímé demokracie a snadnějšího vzniku politických stran“ atd. jsem se zmínil spíše z leknutí, že jsem nemohl přijít na nic koncizního, co by dokázalo, byť i pouze teoreticky, systémově řešit „demokratické hroucení demokracie“. Až mi to začalo připadat jako snaha vyřešit kóany „demokracie bez demokratů“ a „demokracie bez etiky“. Nicméně si myslím, že snížení potřebného počtu hlasů pro vstup politické strany do poslanecké sněmovny z 5% na cca 2,5% a možnost volby kandidátů z různých stran a posílený efekt kroužkování kandidátů, by mohly usnadnit vstup i vznik kvalitnějších stran a pomoci motivovat i blahobytně ustájené strany k demokraticky vstřícnějšímu fungování. Samozřejmě bez posilování většinových prvků à la M. Zemanem oprašovaný oposmluvní návrh. Alespoň v některých menších místech se ale např. při posledních místních volbách ukázalo, že k solidnímu výsledku stačí celkem nepočetná skupina slušných lidí a jejich ad hoc místní sdružení. Bohužel zde je však obrovský rozdíl mezi místními volbami v malých okrscích a volbami na vyšších úrovních, kde je řešení nepoměrně komplikovanější.

Pokud jde o Vaše pojetí internetové diskuse (včetně této), „víry v demokracii“ i „dopisu ústavním činitelům“, vcelku s nimi souhlasím. Konkrétní řešení širších otázek týkajících se zejména např. nejpotřebnějších demokratických legislativních změn lze ovšem řešit pouze s týmy odborníků. Aktuálně se jedná především vlastně pouze o menší či větší změny zákonů, případně o vytvoření nového zákona, zhruba u deseti důležitých oblastí (Zákon o střetu zájmů, Služební zákon, Zákon o veřejných zakázkách, Zákon o finanční kontrole, Zákon o financování politických stran – zprůhlednění financování stran i volebních kampaní, Zákon o zřízení registru smluv na internetu – všechny smlouvy státu a veřejných institucí musí být dostupné na internetu, Zákon o zrušení anonymních akcií, Zákon o odborné nominaci do dozorčích rad státních podniků a státem ovládaných obchodních společností, Zákon o Státním zastupitelství – omezení politického vlivu v této části justice, novela Ústavy a zákona o NKÚ – rozšíření jeho kontrolní pravomoci). Např. M. Zeman ve svém inauguračním projevu jako jediný zákon zmínil Zákon o prokázání původu příjmů a majetku. Jako hlavní motivace mi ale bohužel nevychází nic hezčího nežli populismus a surfování po jím vydatně přiživené vlně závisti, potažmo nenávisti, a možnost další buzerace jím vybraných negativně deviantních občanů. Pokud by mu totiž opravdu šlo o faktické zlepšení situace v našem ekonomicko-politickém mafiánském propletenci, měl se zaměřit především na korekci a ošetření skutečně "preventivních" a již existujících klíčových zákonů: především Služebního zákona a Zákona o střetu zájmů, jehož novela by měla obsahovat i povinnost elektronického přiznání majetku politiků.

Zákon č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů je totiž vzhledem k vysoké míře jeho nedodržování (nejčastěji zapomínají veřejní funkcionáři v povinném prohlášení uvést, že sedí ve vedení nebo dozorčích radách podniků), souvisejícím i se směšně nízkými (kolem 1000 Kč) a navíc zřídka ukládanými tresty, prakticky nefunkční.

U Služebního zákona neboli zákona č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců..je zase jeho účinnost již přes 10 let neustále odkládána (v současnosti na 1.1.2015). Tudíž zde neexistuje profesionální státní správa a státní úředníci tak jsou zcela vydáni manipulacím politiků. Ti je mohou libovolně odvolávat (např. i za upozornění na korupci), nebo do lukrativních státních funkcí dosazovat své příbuzné, známé a přítelkyně.

V oblasti potřebných legislativních změn mi v současné době připadá nejpropracovanější přístup iniciativ „Vraťte nám stát“ a „Rekonstrukce státu“. Pokud o nich máte nějaké bližší informace, zajímalo by mě, jaký na ně máte názor. /Jestli je ovšem neřadíte mezi ony protikorupční hysteriky a jakobíny./ Jinak si ale se vší skromností myslím, že i sám M. Zeman by byl zaskočen, kdybychom se místo negativně deviantní snahy o věcnou kritiku náhle naučili novému plaveckému stylu.

Za „událost dne“ považuji navržení nových soudců ÚS M. Zemanem a jejich promptní odsouhlasení Senátem. Myslím, že by se předseda ÚS rozhodně neměl podílet na složení tohoto soudu. Odbornost je pouhým samozřejmým předpokladem pro takovouto funkci, to však podle mě, dokonce ani podle Ústavy, nestačí. Ústava České republiky, Hlava IV, Článek 84, (3) „Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání.“ Jaroslav Fenyk a Jan Filip byli členy zločinné organizace KSČ a oba do strany vstoupili po r. 1968, tj. do strany, která souhlasila s ruskou komunistickou okupací a podílela se na bezcharakterním a prospěchářském potlačování všech ostatních občanů Československa. Pan Fenyk navíc vykonával funkci vojenského prokurátora, která byla vyhrazena pouze pro nejspolehlivější členy KSČ. A to, že oba po r. 1989 pracovali v justici v důležitých funkcích nepovažuji za přednost, ale za součást jejich neuvěřitelné (hyperkorektně řečeno) absence sebereflexe, a za jeden z typických případů jedné z největších chyb a ostud (zprvu možná částečně i naivity) polistopadového režimu. V ÚS, který má plnit i funkci nejvyšší ochrany demokracie, nemají lidé s takto nespolehlivým charakterem, kteří se již jednou dobrovolně rozhodli pro členství ve zločinné organizaci, co dělat. Kdybych měl více víry v demokracii nebo smyslu pro absurdní humor a silnější žaludek, měl bych asi podat stížnost na podezření z protiústavního jednání k ÚS. Možná požádat o pomoc prezidenta a senátory. Nebo alespoň tu větší část novinářů, kteří si pochvalovali kvalitu navržených kandidátů.

Ovšem, na druhou stranu, ona volební většina 2 717 405 občanů, kteří si zvolili p. Zemana, dobře věděla, co od něho lze očekávat a nesou za to i plnou zodpovědnost. Jako realistický závěr se mi tudíž jeví, že je demokratičtější nikomu demokracii nevnucovat.

Srdečně zdraví Václav Slavík

Milý pane Slavíku, pokud jde o kuličkového atentátníka Vondrouše a tykadlového Romana Smetanu, musím jen znovu zopakovat to, co jsem už napsal: jsou to exemplární příklady toho, co se dělat nemá, primitivní formy protestu, které nemají vůbec žádný věcný obsah a pouze zvyšují míru hrubosti a nenávisti v české společnosti. A co se týká vynášení Morany-Klause, píšete, že jen nemístný optimista by si mohl splést Klause s Vesnou. Jenže já jsem nic podobného neřekl. Napsal jsem prostě to, že je naprosto nemístné a nesmyslné Klausův odchod oslavovat, protože jednak ho vystřídal někdo ještě horší a za druhé protože Klaus neodešel na základě nějakého cílevědomého úsilí jeho oponentů (zejména ne těch, co happening organizovali), ale prostě proto, že mu vypršel mandát. Naopak jeho nástupce vyhrál prezidentskou kampaň mimo jiné (a možná i hlavně) proto, že jeho protikandidát a ti, co ho podporovali, mu nedokázali dost účinně a věcně čelit. Je to selhání všech, kdo se v konečné fázi postavili za pana Schwarzenberga (jistě i moje). Ti, co se cítí být poraženi, nemají co oslavovat, je čas stydět se, poučit se a uvažovat o tom, co v nových podmínkách dál.

„Boj proti korupci“, pokud se z něho stane ideologie, a to je dnešní případ, je kýčovitý hysterický chiliasmus podobný tomu komunistickému, chiliasmus, v jehož stínu se dají provozovat nejrůznější politická svinstva. S korupcí je nutné bojovat pořád, vytrvale a pokorně, s vědomím, že vymýtit ji nelze nikdy (jako ostatně nelze vymítit kriminalitu všeobecně). Hlavním, aktuálním problémem dnešní doby není korupce, ale ohrožení demokracie ne snad na zeměkouli, ale v ČR, a to teď, po prezidentské volbě. Tuto demokracii je třeba bránit, a boj proti korupci má smysl jen jako jeden z mnoha dílčích úkolů v tomto rámci.

S tím úzce souvisí problém (a problematičnost) iniciativy „Vraťte nám stát“. Vznikla loni na jaře během vzedmutých protivládních nálad, mimochodem účelově podněcovaných opozicí (až bude dnešní vládní koalice v opozici, nepochybně jí to oplatí). Programové prohlášení obsahovalo démonické vylíčení přítomnosti: systém parlamentní demokracie ČR prý není legitimní, je to cynický podvod, založený na zákulisních manipulacích politiky i médií. Politické síly, dílem i policie a justice, jsou zkorumpovány a za fasádou demokracie prokazatelně řízeny mafiánsko-zločineckými strukturami. Situace se vymkla kontrole parlamentu, vládě a dalším institucím právního státu. A základním opatřením pro normalizaci situace má být zřízení „občanské parlamentní komise pro vyšetření a napojení organizovaného zločinu a tzv. kmotrů na politiku, veřejnou správu a justici, v níž budou zastoupeni především zástupci protikorupčních iniciativ, zástupci akademické obce, duchovní, bývalí političtí vězni a další důvěryhodné osobnosti.“ (Ve výčtu chybějí snad už jen Charta77, legionáři, Sokol a Junák). Tedy jakýsi jakobínský výbor pro veřejné blaho. Měl by být zřízen (jak to se nespecifikuje) „do konce měsíce května“ minulého roku, jinak to budeme „my“ vnímat jako tragický signál. Podotýkám že žádná taková komise nevznikla ani do konce loňského května, ani později, a nejenže to „my“ nějak překouslo, ale dnes už o iniciativě není dvakrát moc slyšet, podobně jako za velmi krátkou dobu nebylo slyšet o „Impulsu98“, „Dřevíčské výzvě“, iniciativě „Děkujeme, odejděte“ a dalších. Jediným důsledkem hysterie, která zplodila mj. i tuto iniciativu, byla nakonec volba Miloše Zemana prezidentem. V Britských listech loni v dubnu doprovodili vznik iniciativy komentářem s titulkem „Vraťte nám stát – do kavárny Slavia, prosím?“ Ten titulek nebyl až tak od věci.

Představa, kterou mám o tom, jaká je naše nynější politická situace a co je třeba dělat – snažil jsem se ji od loňského roku prezentovat v různých novinách a především v Událostech – je nejen jiná, ale řekl bych, že v mnoha ohledech úplně opačná. Stát, který vznikl v roce 1989 a byl „dotvořen“ v roce 1993, je ve své podstatě dobrý a jeho ústavní a politické orgány jsou legitimní. Mimo jiné (to „mimo jiné“ zdůrazňuji) i díky nezřízenému blbnutí iniciativ, jako je ta výše zmíněná, je teď ohrožen a opuštěn – především tak říkajíc zevnitř, od mnoha svých vlastních občanů, kteří snadno podléhají sklonu nahradit dosavadní, demokratický způsob vládnutí nějakým jednodušším. Velké demokratické politické strany (ODS, TOP09 i ČSSD) jsou vůči tomuto nebezpečí bezbranné a chovají se nezodpovědně. Povinností občanů v takové situaci není např. přijít s vlastním návrhem zákona o prokázání původu majetku politiků a veřejných činitelů, ale tlačit na poslance, aby plnili v docela základních věcech své povinnosti a účinně bránili demontáži demokracie. Takový tlak, pokud probíhá v rámci ústavy a zákonů, je ostatně v každém svobodném státě úplně normální, ba řekl bych, že bez něho nemůže normální stát existovat.

S tím, co píšete o opravdu zvláštním způsobu, jakým se nyní ve spolupráci prezidenta s předsedou ÚS rekonstruuje Ústavní soud, jistě souhlasím, s tím, co říkáte o volebním systému, souhlasím, pokud jde o komunální úroveň, řekl bych však, že na celostátní úrovni je to velmi problematické. Ale to jsou věci vzhledem k tomu základnímu, o co teď jde, přece jen podružné. S čím zcela zásadně nemohu souhlasit, je to, že „je demokratičtější nikomu demokracii nevnucovat“. To snad může platit, pokud jde o vztah České republiky k Burkině Fasso. Nevím, co je pro její občany nejlepší. Co se však týče situace v České republice, je to můj stát (taky) a jako jeho občan mám právo jej ovlivňovat. Což považuji za dostatečný mandát k tomu,k abych v rámci svých skrovných možností a v rámci daném zákony svým spoluobčanům demokracii ze všech sil vnucoval. Zdraví Bohumil Doležal

Vážený pane Doležale.

Chtěl bych jenom napsat,jaký mám pocit z příspěvků v debatě.

Nepíší je určitě hloupí lidé ale jednu závažnou skutečnost mají všechny názory společnou.Nikdo nemá strach z vítězství ČSSD a potažmo KSČM ve volbách.Názory jsou buď naivní v tom že to demokracii neohrozí,nebo (jak to napsal pan Slavík) v horším případě k zániku demokracie v naší zemi lhostejné.A protože (jak už jsem uvedl) tyto názory nepíší žádní primitivové,nezbývá než dát panu Slavíkovi za pravdu.

Tento národ si svobodu asi opravdu nezaslouží a když pro něho vůbec nic neznamená tak nemá smysl mu ji vnucovat.Nemělo patrně smysl tento národ vůbec křísit.

Pavel Horák

Vážený pane Horáku, promiňte prosím, že na Váš krátký dopis reaguji poněkud obšírněji, týká s totiž dvou základních věcí, které mne zaujaly a rád bych se k nim vyjádřil.

Za prvé, strach z vítězství ČSSD či KSČM. Český politický systém, jak se zaběhl po roce 1989, je v jednom smyslu mezi demokratickými státy raritou. Západní demokracie stojí na tom, že se u vlády střídají různé strany, případně koalice různých stran, přičemž naprosto běžné je střídání „pravých“ a „levých“ vlád a koalic. Mezi politiky, které lze označit za „levicové“, byla a je řada lidí, kterých si hluboce vážím – např. John Kennedy, Helmut Schmidt, Tony Blair. A pokud jde o „pravicovou“ Margret Tatcherovou, připadá mi na ní nejpozoruhodnější něco, co vlastně není pravicové ani levicové – její příkladná schopnost neustupovat politickým vyděračům, ať již z řad odborářů, hladovkářů z IRA nebo těm argentinským ve věci Falkland – tuto vlastnost má ostatně společnou např. s „levičákem“ Kennedym, který dokázal stejně rozhodně čelit vyděrači Chruščovovi, kdežto naopak čeští „pravičáci“ v podobných zásadních věcech – střetnutí s vydíráním železničních odborů nebo lékařů z iniciativy „Děkujeme, odcházíme“ – bohužel neobstáli. V západních poměrech je střídání „levice“ a „pravice“ u moci něco stejně samozřejmého jako střídání ročních období. Česká rarita spočívá v tom, že výměna vládní garnitury je pojímána jako konec světa: pro jedny nastává ráj na zemi, pro druhé vítězí peklo.

Důvody, proč se lidé u nás kloní k takovým prognózám (mne zajímá to druhé vidění, vítězství pekla), se dají pochopit. Především tu je zvláštní fenomén KSČM. Tu je třeba vzít v úvahu, že je to nástupnická strana KSČ, která byla od samého počátku nástrojem ruských zájmů a nakonec vlastně jen servisní organizací, prostřednictvím níž komunistické Rusko spravovalo svou československou kolonii. KSČM neprojevila nikdy ani nejmenší náznak toho, že by se s tím chtěla nějak „vyrovnat“. Je to rudiment starých pořádků v polistopadovém politickém systému, a je naprosto a po všech stránkách nedůvěryhodná. V ČSSD se uplatnila také řada nižších kádrů předlistopadového režimu a někteří komunističtí funkcionáři odstavení po roce 1968. Jenže např. od ODS se v tom liší spíš kvantitou než kvalitou. Rozhodující je, že se verbálně hlásí k polistopadovému uspořádání a k demokracii a je možné a je třeba ji vzít za slovo. Apelovat na ni, stejně jako např. na TOP09 nebo ODS, aby se snažila dostát závazkům, které na sebe vzala. K tomu samozřejmě opatří i poukazovat na to, co obnáší spolupráce s komunisty. Neční důvod k jakémukoli „Sonderbehandlung“ sociální demokracie, ostatně nejde dnes o to, „mít strach“, ale snažit se působit na všechny stávající demokratické politické strany, aby plnily svůj úkol a chránily a posilovaly demokracii, která nám kdysi tak trochu spadla do klína. Měli by se o to snažit ti, kteří stojí mimo strany, i ti, kteří se angažují v nich. Je dobré, aby se občané, kterým zrovna o tohle jde, snažili spojovat své síly. Vytvářet kvůli tomu nějakou novou politickou stranu je úkol příliš (a zbytečně) náročný, to si mohou dovolit tak leda miliardáři, a i ti kdoví jestli. Jde – dejme tomu pro začátek - o něco daleko skromnějšího, o malé, třeba dílčí iniciativy k podpoře české demokracie, které by ovšem měly o sobě vědět.

Česká demokracie je v hluboké krizi. To, že střídání u vlády znamená hrozbu změny režimu, není vůbec normální. Je to nesnesitelná situace a je třeba upozorňovat demokratické politické strany zleva i zprava, že by s tím měly společně něco dělat.

Tolik za prvé, a nyní za druhé: píšete, že tento národ si svobodu asi opravdu nezaslouží, a když pro něho vůbec nic neznamená, nemá smysl mu ji vnucovat. Patrně nemělo smysl tento národ křísit.

To je posouzení situace českého národa z pozice nestranného a nezaujatého pozorovatele. Musím se přiznat, že v takové pozici zrovna já nejsem, a upřímně řečeno myslím si, že v ní nejste ani Vy. Jsme tak říkajíc „v tom“ a máme tedy spoluzodpovědnost za to, co je, i za to, co bude. Když se Masaryk v devadesátých letech 19. století pokoušel zformulovat základy realistické české politiky, napsal mj.: „I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes říci každý, a co tedy žádá po státu, národu a lidu, plniž především sám. Nespokojenost naše neobracej se jen navenek jako u dětí a mládeže, hledejme příčiny nezdaru sami k sobě.“ Pokud jde o mne, nepochybně jsem často selhal a neuspěl. Přesto si nemyslím, že bych si svobodu nezasloužil, přesněji řečeno, nemyslím si, že by mi proto byla cesta k ní uzavřená. Tj. že bych se nemusel každý den znovu ptát: co mám dělat pro to, abych si svobodu zasloužil.

Mělo smysl, že jsme my, dnešní Češi (tj. mimo jiné já i vy), byli kdysi vzkříšeni? Co s tím naděláme, stalo se, a jediné, co z toho plyne, je, že nám nezbývá než snažit se dnes a denně, abychom si to zasloužili.

Bohumil Doležal

Závěr Debaty Událostí

Vážení čtenáři, protože mám pocit, že důležité věci už byly řečeny a je třeba začít něco dělat, uzavírám tímto Debatu Událostí. Pokusil jsem si to, co jsem si v ní sám pro sebe ujasnil, shrnout do krátkého textu charakteru osobního a zároveň tak trochu programového. Dávám ho tu k dispozici. Zároveň se omlouvám čtenářům, kteří mi ještě napsali do debaty, a jejich dopisy tu čtenářům dávám na konec k dispozici.

I.

Po listopadovém převratu v r . 1989 byla u nás prosazena základní občanská práva a svobody a položeny základy právního státu. Vznikly svobodné politické organizace včetně politických stran a jejich přičiněním pak legitimní státní instituce. Ve svobodném mediálním prostředí se otevřel prostor pro názorovou pluralitu.

Stabilizovalo se postavení naší země ve světě: máme dobré vztahy se všemi sousedy a naše příslušnost k západnímu demokratickému světu je zakotvena v nadnárodních institucích, především v NATO a v EU.

Proto dnes – na rozdíl od minulosti – mohou občané České republiky brát tento stát za svůj a měli by k němu být loajální.

II.

Transformace naší země z nesvéprávné gubernie samoděržavného impéria ve svobodný a demokratický stát je ovšem od počátku poznamenaná nedůsledností a polovičatostí. Nový režim vznikl cestou nemístných kompromisů s aparátem toho minulého. Zdědili jsme politické organizace, které tvořily páteř starých pořádků, aniž by po převratu považovaly za nutné se podstatněji změnit (KSČM). A přežil i starý způsob uvažování: politika je dodnes všeobecně považována za neúprosné střetnutí kohort dobra s kohortami zla, přičemž cílem je vítězství jedněch a zničení druhých. Odtud tendence k prosazení mocenského monopolu a velká míra nenávisti ve společnosti.

Od roku 1996 se u nás střídají vlády s iluzorní většinou, různé provizorní či nestandardní způsoby vládnutí. Česká demokracie se příliš podobá bezvládí. V posledních letech navíc zasáhla naši zemi vleklá větová hospodářská krize. Nespokojenost veřejnosti s tímto stavem je pochopitelná.

Dostali jsme se do situace, kdy si budeme muset svobodu, která nám v roce 1989 tak trochu spadla do klína, zasloužit a obhájit.

III.

Česká politika je dnes v krizi. Velké politické strany jsou oslabeny vnitřním mocenským bojem, v němž se hrozí uplatnit ať už „pravicové“, či „levicové“ doktrinářství spojené s agresivním šovinismem, autoritářstvím a pohrdáním demokracií. To, co autoritáře „zleva“ i „zprava“ spojuje, je přitom důležitější než to, o co spolu vedou potěmkinský boj. Demokraté z ODS i z ČSSD a další demokratické strany jsou slabí a v defenzivě.

Nebezpečným symptomem krize jsou i různé plody hysterické atmosféry, různá spasitelská uskupení a podezřelé národovecké spolky, ať už vznikly v intelektuálském prostředí pražských kaváren, pod ochrannými křídly sekretariátu ČSSD či KSČM nebo v předpokojích českých miliardářů. Výsledkem – jistě aspoň zčásti nechtěným - jejich společného úsilí nemůže být nic jiného než politický rozvrat, poškození české demokracie a oslabení pozice České republiky a její příslušnosti k demokratickému Západu.

IV.

V této krizové situaci považuji za smysluplné oslovovat stávající české demokratické strany v konkrétních věcech, tam, kde jde o obranu demokratických pořádků v ČR a jejího zakotvení v demokratické Evropě a v demokratickém světě. Apelovat na ně, aby dostály zodpovědnosti, kterou na sebe vzaly. Nejde přitom jen o to je kritizovat, ale v případě potřeby je i podpořit tam, kde je podpory zapotřebí – například když se octnou v konfliktu s dezorientovanou většinou veřejnosti. Na základě zkušenosti s Dopisem ústavním a politickým činitelům, která je pro mne v této věci rozhodující, jsem dospěl k závěru, že jen osobní iniciativa jednotlivců k tomu dnes už nestačí (nechci ji přitom podceňovat, je jí zapotřebí). Považoval bych za užitečnou nějakou politickou iniciativu, nikoli na rovině politické strany (to je příliš náročné), ale např. na úrovni občanského sdružení, která nechce demokratické politické strany suplovat nebo jim jakkoli konkurovat, ale která by se pokusila v rámci svých omezených sil politice a politickému rozhovoru pomoci a přispět k němu. Která by k tomu účelu sdružila občany bez ohledu na to, zda se v politických stranách angažují nebo stojí mimo, a která by nebyla iniciativou pro „levičáky“ nebo „pravičáky“, ale iniciativou pro demokraty. Která by byla aktivní od „celostátní“ úrovně až po tu komunální, protože demokratická politika vyrůstá zezdola. Přesněji řečeno, bylo by dobré působit k tomu, aby v České republice pár takových skupin vzniklo, věděly o sobě a tam, kde je to užitečné, spolupracovaly.

Bohumil Doležal

Příloha: zbývající došlé čtenářské dopisy do Debaty Událostí:

Milý pane Doležale,

děkuji za Vaši rychlou a podnětnou odpověď. Zcela s Vámi souhlasím, že není třeba destruktivně revolučních postupů při snaze o obranu a rozvoj demokracie. Na rozdíl od Vás však zde vidím spíše postupující normalizaci nežli revoluci (ale možná jde jen o rozdíl v akceleraci a perspektivě): alibistické uznání, ale faktické pardonování lží a pomluv ve volební kampani M. Zemana Nejvyšším soudem, boj s podnikatelskými parazity, novinářskými devianty, primitivními a zběsilými antikomunisty, jmenování normalizačního komunisty a komunistického vojenského prokurátora do ÚS, znormalizování ÚSTR, komunisté, agenti StB a komunističtí politruci ve veřejných funkcích, naprostá rovnost a štěstí všech M. Zemanem stanovených pozitivních deviantů atd. On totiž komunismus dle nově dosazovaných dějinotvorců v ÚSTR prý nebyla zločinná totalita. A pak už ani moc nepřekvapí, že Jan Palach byl prý vlastně komunista. Snad zarazí jen humánní návrh soudruha Filipa na okamžité odstoupení usínajícího knížete, člověk by čekal materialisticky čistší a stylovější řešení v podobě stětí na Staroměstském náměstí na špalku ze šumavské čtvrté zóny. No, ona ta estetika a etika musí holt jít v každé normalizaci i revoluci stranou. Nyní jsem intelektuálně napjat, jak progresivní kreativci z ÚSTR v tlumeném odlesku korunovačních klenotů změní jméno svého ústavu a zapracují tuto záplavu dějinných novotvarů do naší historie na špičkové vědecké úrovni, včetně nejnovější košaté kauzální linie objevené M. Zemanem: vlastizrada – pověšení nebo vyhnání, nebo jmenování soudcem ÚS.

Na druhé straně se domnívám, že M. Zemana nevynesla žádná protikorupční revoluce, natož hysterie občanských iniciativ, ale prostě sociální arogance, hysterické rozkrádání a stupidní chyby předchozí, hlavně „pravicové“ politiky reprezentované ideologicky bohužel stále především dětinsky konfrontačním ekonomistou V. Klausem, které vyvrcholily jeho ostudnou amnestií a pavlačovou podporou M. Zemana.. Prohrát tak v prezidentských volbách mohl z deklarované „levicové“ pozice pouze naprostý pitomec. Ale rozhodně necítím sebemenší potřebu se stydět za to, že si někdo jiný zvolil na vlastní zodpovědnost dalšího, i když podle mě velmi špatného, státního úředníka, o kterém si navíc ani nemyslím, že by byl nějak výrazně horší nežli ten předchozí (ostatně jejich „nesmrtelně nepřátelská“ koncertantní souhra zůstává nadále až laxativně jímavá). Je ale fakt, že jeho zvolení otevřelo asi o něco nezakrytěji ještě větší prostor pro reakční druhou komunistickou normalizaci. Oceňuji Vaši vytrvalost a úsilí o prevenci a slušné řešení politických problémů, ale osobně se domnívám, že naše etnikum, řečeno zcela neutrálně, v současnosti prostě na víc nemá. Ať už si třeba i samotné české britské listy investigují v kavárně Slávie cokoliv.

A vůbec bych neodděloval snahu o potlačování korupce a zlodějny a potřebnou novelizaci relevantních zákonů od snahy o obranu a rozvoj demokracie. Přijde mi to stejně důležité, a omezení notorického zneužívání úmyslných mezer zákona o střetu zájmů, korupce a náprava legislativních chyb mi dokonce připadají jako jedny z nejefektivnějších možných praktických prostředků vedoucích k danému cíli. Rovněž nemyslím, že by občanské iniciativy ohrožovaly stát či demokracii svým úsilím o odstranění legislativních nedostatků spojeným mimo jiné také s Vámi kladně hodnoceným „tlakem na poslance“.

Pokud jde o iniciativy „Vraťte nám stát“ a „Rekonstrukce státu“, vcelku s nimi souhlasím.

„Vraťte nám stát“ snad byla trochu utopická, ale „Rekonstrukce státu“ mi připadá věcná a promyšlená, a jí prosazované legislativní změny považuji většinou za potřebné a vycházel jsem z nich i ve svém minulém dopise. Dále nevidím žádný důvod, proč by občané a občanské iniciativy nemohli doporučovat změny zákonů podle ve skutečnosti zjištěných nedostatků a potřeb. A pokud navíc spolupracují s dobrými právníky, není myslím žádný problém vypracovat text i podstatně kvalitnější nežli mnohé poslanecké nebo ministerské právní paskvily, o vlivech různých lobby nemluvě. Vždyť to je také ten hlavní důvod, proč je potřebné to dělat. Samozřejmě mi zde chybí nejpotřebnější návrh Zákona o zákazu jakékoliv komunistické strany a propagandy a o jasném stanovení „úhonnosti“ členů normalizační KSČ a spol. a jeho dodržování, bez kterého není náš systém od začátku o mnoho více, nežli pouhou hrou na demokracii. Ale nepodezřívám všechny autory z amnézie či naivity, spíše z optimistického realismu. Pak by ale možná mohlo dojít alespoň ke shodě na doplnění Ústavy o objasňující realistickou poznámku, že mezi „bezúhonné“ osoby (vhodné např. na soudce ÚS) je třeba výslovně počítat i členy zločinných organizací typu KSČ, NSDAP, StB, SS atp. (aha, omlouvám se, členové NSDAP a SS se nedopustili i vlastizrady). A abych si i já přihřál svoji, jak vidno stále nepříliš vychladlou, polívčičku z viny, odkazuji na svůj pokus o dialog s panem Jaspersem „K otázce viny“ ve Filosofickém časopise 1/2001.

Díky také za Váš veselý článek „Poťouchlosti“. Podivné formulaci pana primátora bych se ale moc nedivil, sám se ostatně v krematoriu doznal k tomu, že je primitivní antikomunista. Jisté motavé dezorientaci zvolence mimo dosah dubiska bych se ale též příliš nepodivoval. Komu by se nezatočila hlava z hloubky temelínského tunelu ve verstách. Potěšila mě rovněž Vaše exaktní formulace, že k ničemu nepotřebujete mít vlastního prezidenta. Dospěl jsem k naprosto shodnému závěru. A zdá se mi, že jedním z nesporných kladů přímé volby bylo právě poměrně drsné ukončení českého mýtu prezidenta-nadčlověka. Samozřejmě vedle x-tého potvrzení skutečnosti, že většinové rozhodnutí může být velmi špatné, ale že je třeba se učit s ním fungovat.

Jinak si zdaleka nejsem tak jistý, zda mi uvažování současných normalizátorů a jejich bílých koníčků a různobarevných oveček není vzdálenější, než uvažování prostých občanů Burkina Faso (v překladu „Země spravedlivých“, prezidentská republika).

Velice si vážím Vaší ochoty zabývat se i jinými názory nežli svými, což u nás vskutku nikdy nebylo běžným zvykem.

Srdečně zdravím a přeji hezký den.

Václav Slavík

Vážený pane Doležale.

Především Vám děkuji za Vaši obšírnou odpověď,kterou jsem ani nečekal.

Nepochybuji o tom,že konkrétně Vy jste člověk který si svobodu určitě zaslouží.Problém je však v tom,že v demokratické politice je rozhodující a důležitější kvantita než kvalita.Jinak řečeno problémem demokracie je to,že dva hloupí mohou přehlasovat jednoho chytrého a tudíž každý národ má takovou vládu jakou si zaslouží.Demokraticky zvolená vláda je jen jeho věrným obrazem.

Jsem jen obyčejný člověk který žije mezi obyčejnými tuctovými lidmi a to je důvodem mé skepse.Jasně totiž vidím že jediným Bohem českého člověka (teď myslím tu většinu,ne Vás) je jeho břicho.Otázka:"Co z toho budu mít?" je alfou a omegou jeho myšlení.Latinské slovo respublika znamená jak známo věc veřejná.Ale českému člověku jsou věci veřejné naprosto lhostejné,pokud neomezují jeho sobecký prospěch.Jeho pragmatismus je až tak hluboký,že ani nechápe proč by nemohl být sobecký,bezpáteřní,bezzásadový a zbabělý,když z toho má prospěch.Vlastnosti jako je stud a svědomí nemá a nezná,takže je zbytečné mu něco vyčítat.Vůbec by nechápal co Vám vadí na tom,co se jemu jeví jako normální a přirozené.Nenormální a nepřirozené se jemu jeví naopak to,že by si měl kvůli nějaké víře a nějakým zásadám komplikovat život.Viděl jste to v době totality určitě sám.

Demokracie je dobrovolná disciplína,ale český člověk dobrovolně slušný nikdy nebyl a nebude,dokud na něho nepřijde nějaký Habsburk s odepjatým řemenem.Jinému argumentu než je síla neporozumí a ani ho s pohrdáním neuzná.Přečteme-li si něco o období v letech 1718-20 z doby vlády tzv. direktorů,zdá se nám jako bychom četli o dnešní době.Takže důvodem dnešního morálního marasmu není jen těch jedenačtyřicet let komunistické totality,je to něco mnohem hlubšího a závažnějšího.Český člověk žije jenom přítomným časem.Na to co bylo rychle zapomíná (ani ho to už nezajímá) a na to co bude nemyslí.Vidí jedom svůj okamžitý prospěch a proto byli Češi v celé své historii (pokud si vládli sami) vždycky mizerní politikové.Komunismus byl vlastně jen logickým výsledkem jejich samostatného vládnutí.Jednou z vlastností dobrého politika by totiž měla být prozíravost,neboli moudrost.Schopnost vidět až za roh.K tomu je ale potřeba určité dávky pokory,která českému člověku rovněž chybí.

Z těchto důvodů si myslím,že řešení která navrhujete jsou sice správná,ale vzhledem k mentalitě většiny toho to národa to bude jen donkichotský boj s větrnými mlýny.Tím nechci říci,že bychom Vás neměli uposlechnout.

Pokud jde o Masaryka.Založení naší republiky v roce 1918 bylo postaveno na špatných základech,jejichž symbolem bylo strhnutí Mariánského sloupu.Podíváme-li se např. na USA,zdá se to být zázrak že stát s takovým množstvím rozdílných ras,náboženství a národností může tak stabilně existovat a fungovat.Jenomže Američané mají přímo v ústavě slovo Bůh.Pro Masaryka byl Ježíš jenom jedním z filozofů.Stará lidová přísloví jsou velice moudrá a jedno z nich praví že bez Božího požehnání,marné lidské namáhání.A jsme zase u nedostatku moudrosti,pokory a velké pýchy.Dokud budeme odmítat cestu kterou se nás snažili vést sv. Václav nebo Karel IV,nikdy se z toho bludného kruhu nedostaneme.Jenže tato cesta sobeckému českému člověku nikdy v historii nevoněla.

Nečekám že se mnou budete souhlasit a nemám Vám to za zlé.Chápu že jste něčemu zasvětil svůj život a bez víry a naděje se nedá žít.

Vaše články jsou mým nejoblíbenějším čtením a budu-li Vám moci v budoucnu ve vašem statečném donkichotském boji nějak pomoci,rád to udělám.

Přeji Vám mnoho duševní síly,optimismu a pište dál.

Pavel Horák

Události 31. května 2013