ARCHIV

Nakolik můžeme pomáhat?

Jiří Pehe polemizuje v MfD (Havel a bratrská pomoc, 6. 12.) s jednou pasáží projevu Václava Havla o transformaci NATO, o němž jsme už kriticky psali. Spor je velmi zajímavý, protože se dotýká zcela podstatných věcí.

Havel se hlásí k představě, že zlo je třeba potlačovat v samém zárodku – ovšem s jednou výhradou: pokaždé, když chceme zasáhnout ve jménu svobody lidského života proti nějakému státu, musíme si položit, byť třeba jen na okamžik a jen ve skrytu duše, otázku, zda jde opravdu o pomoc lidu proti zločinnému režimu a o ochranu lidstva před jeho zbraněmi, a ne pouze o nějakou formu „bratrské pomoci“ (rozuměj té ruské z roku 1968).

Jiří Pehe Havlovi vytýká, že nevědomky klade rovnítko mezi intervenci totalitního státu v demokratizující se zemi (Československo 1968) a zásahem demokratických zemí proti tyraniím. Polemizuje s relativizujícím pojetím, které je dnes vlastní západní civilizaci, s rozpaky nad tím, zda lze lidská práva hájit i mimo západní civilizační okruh a nejistotou, zda není třeba se omezit jen na dodržování jistých základních standardů. Podle Peheho je první podmínkou účinné pomoci chudým snaha o ukotvení demokracie a dodržování lidských práv. Západ si musí víc věřit, že hodnoty demokracie a lidských práv jsou občas hodny „bratrské pomoci“, a to i tam, kde si většina obyvatel, zpracovaná diktátorskou propagandou, takovou pomoc nepřeje a kde část mezinárodního společenství před zásahem varuje.

Neštěstí této diskuse je v tom, že vychází z chybných premis, které nastavil ve svém projevu Havel. Řeší se případ, kdy je přípustné zasáhnout silou proti určitému státu s cílem pomoci lidu té země proti zločinnému režimu a ochránit lidstvo před jeho zbraněmi.

Jsem přesvědčen, že na téhle rovině spor vyřešit nelze. Principy, na nichž stojí politika západních zemí, demokracie a lidská práva, mají svůj základ v křesťanství, byť i v dnešní době leckde a leckdy sekularizované. Tyto principy považujeme za něco, co nelze v žádném případě relativizovat a co je nutno uskutečnit na celém světě. Zároveň bychom měli vědět, že jedinou skutečně účinnou cestou, jak je prosadit, je svobodná výzva a příklad. Politika Západu, jak se na tomto základě vyvinula do dnešních dní, je ve své podstatě neimperialistická. Z toho plyne, že nevyprovokovaný ozbrojený zásah proti státu, byť i ve jménu svobody, je v zásadě nepřípustný. Problém celé balkánské operace spočívá v tom, že nebyla vždy respektována tato zásada, která je nejen správná, ale taky praktická. Proto je dnešní mírové uspořádání na území bývalé Jugoslávie tak vratké.

Civilizace, která se hlásí k těmto zásadám, je ovšem neustále ohrožená. Základní povinnost států tohoto okruhu je bránit svobodu a bezpečí svých občanů. Proto byly vytvořeny, to je jejich poslání. Nejde tedy op nějaký bezbřehý pacifismus, obrana je legitimní. V případě Mnichova, který zmínil Havel (a před několika měsíci o hodně primitivněji Miloš Zeman) nebyla chyba v tom, že Západ nezaútočil na Hitlera „preventivně“ už v roce 1934, ale že se nedokázal bránit v roce 1938, kdy byl jeden jeho článek, byť jakkoli problematický, vystaven sprostému nátlaku silného agresora. Prostě si nevšiml, že už byl napaden.

Je pozoruhodné, že v podstatě tutéž politiku provozuje dnes řada západoevropských zemí vůči Izraeli, který má sice (stejně jako předválečná ČSR) řadu chyb, ale při tom při všem je jednou z nich a už řadu let se zoufale brání proti islámskému terorismu.

A pokud jde o Irák, netrpme iluzemi. Vůbec nejde v první řadě o to, přinést iráckému lidu svobodu a demokracii, ale o to, zlikvidovat jednu teroristickou základnu ve válce, kterou jsme nechtěli a která nám byla vnucena nejpozději 11. září 2001. Nemůže jít o bratrskou pomoc, protože nejde vůbec o žádnou pomoc, ale o jeden významný krok ke zničení agresora. Způsob vedení války musí ovšem odpovídat našim zásadám: je třeba pokud možno omezit utrpení civilního obyvatelstva (trpět ovšem bohužel bude, zatím naneštěstí neexistují střely, které by se vyhýbaly civilistům.) A Iráčané musí dostat šanci, aby si zvolili lidštější režim než byl ten Saddámův, už proto, že jen stabilní a civilizované politické poměry zabrání recidivě státního terorismu.

Je tu jen jeden problém: lze ho osvětlit na historickém příkladu, který Jiří Pehe uvádí. Totiž na údajně násilném nastolení demokracie v Německu a v Japonsku po druhé světové válce. Druhá světová válka ovšem nebyla vedena za účelem exportovat do Německa a do Japonska lidská práva. Byla to obrana západních zemí, napadených agresory. Nešlo v ní v první řadě o to, osvobodit německý a japonský lid od nelidských režimů, ale agresory zničit. Západu ovšem šlo také o demokratizaci obou zemí, protože demokratizace je nejlepší záruka toho, že se nebude opakovat předválečný vývoj. Nebyla by se však nikdy podařila bez činné a dobrovolné spoluúčasti německé a japonské veřejnosti. Demokracii a lidská práva nelze do nikoho namlátit klackem. To, že je teď v Německu a Japonsku demokratický režim, je zásluha Němců a Japonců.

Jiný názorný příklad je Vietnam. Spojené státy bránily svého spojence a bojovaly proti komunistické rozpínavosti, iniciované a podporované z Moskvy. Jejich účast ve válce sama o sobě byla zcela legitimní. Potíž byla v tom, že tu bojoval špatný (Jižní Vietnam) s horším (komunistický sever) a že se americký spojenec nedokázal ani v nejmenším postarat sám o sebe. To dalo podnět k pravé tsunami mnichovanství v USA i v Evropě a Američané prohráli válku vlastně sami se sebou.

Zajímavé je, že když se spor přesune do oblasti reálné politiky, ukáže se, že Havel i Pehe mají kus pravdy. „Bratrská pomoc“, byť i ve jménu demokracie a lidských práv, je věc velmi ošemetná. Když se rozvine, většinou se nakonec ukáže, že se za ušlechtilou fasádou skrývají docela přízemní zájmy. Export svobody a demokracie pomocí bodáků mezi ty, co o ni nestojí, je politika napoleonského typu.

Jiří Pehe nepochybně vychází z toho, že mluvit o nebezpečí „bratrské pomoci“ v případě Iráku a vůbec blízkého Východu je naprosto nemístné. Zcela legitimní je taky jeho důraz na to, že protivníka nestačí porazit a že je třeba navíc vytvořit stabilní politické prostředí, postavené na zásadách lidskosti a demokracie.

Je jen třeba vidět, že demokratické západní společenství má přitom právo se zcela rozhodně a nekompromisně bránit tam, kde je napadeno, ale zároveň, že prosazení lidských práv a demokracie (a míra jejich prosazení) je závislá od aktivní účasti těch, jichž se to týká, a že možnosti vnutit jim je proti jejich vůli jsou takřka nulové.

Smysl tohoto článku je vlastně jen varování: slepcům, kteří chtějí přejít přes ulici, by civilizovaný člověk měl pomoci převádět přes ulici slepce, kteří o to vůbec nestojí, je ovšem činnost směšná, neproduktivní, a samozvanému dobrodějovi hrozí, že dostane bílou holí po palici.

Události 7. listopadu 2002