ARCHIV

Hodnoty a bratrská pomoc

Projev, který přednesl Václav Havel minulý čtvrtek na konferenci „Transformace NATO“, je klasický doklad toho, jak jednoduché je dospět od falešných premis k falešným závěrům.

Že je autor jaksi mimo, se pozná už na jeho nečetných výletech do novodobé historie. Opakuje ponejvíce banální útěšná klišé, která si pro vlastní potřebu vyrábějí ideologové malých středoevropských národů a která volají po diferencovanějším, kritickém pohledu. Havel píše: „Rozdělovaly-li si různé mocnosti v posledních staletích malé či menší evropské země mezi sebe, aniž by se jich ptaly na jejich názor, ať už se to dělo přímo, například v podobě paktu Ribbentrop – Molotov, anebo nepřímo, v podobě dohod, jako byly ty z Jalty, pak současné rozšíření Aliance jednoznačně říká, že éra všech těchto dělení definitivně skončila.“ Představa, že si v Jaltě Rusové a západní spojenci rozporcovali střední Evropu v tom smyslu, že by Rusové dostali něco, co dostat nemuseli, je úplně mylná. Západ Rusům nevydal nic. Rusové si prostě vzali to, co vojensky obsadili, a západní mocnosti neměly v té chvíli žádné prostředky, jak je z obsazených teritorií vypudit. Navíc se někteří (například zrovna Češi) velmi přičiňovali o to, aby v ruské zóně vlivu zůstali. Měli jim v tom Angličané a Američané bránit? Z toho ovšem plyne, že i představa, jako by střední Evropa „byla dělena přes hlavy svých obyvatel“, je projektem středoevropského neviňátkovství a chce jakousi korekci. Hlavní problém teritoria byl v tom, jak se malí králíci, kteří ho obývali, ochotně dávali do služeb velkých rabiátů (např. Maďaři Hitlerovi, Češi Stalinovi), od nichž očekávali, že jim za úsměv a dobré slovo pomohou prosadit jejich spravedlivé i docela nespravedlivé požadavky.

Tragédií Václava Havla je jakýsi intelektuální snobismus. Aby dokázal nynější světový konflikt popsat, musí si jej převést z přízemní reality do říše „hodnot“. NATO je pro něho organizace „obepínající celý euroamerický kulturní prostor“ (pak mu dá práci vysvětlit, proč do tohoto „kulturního prostoru“ nepatří Austrálie a Nový Zéland). Zahrnuje „velmi specifický civilizační prostor“, tj. země, které „mají příbuznou historii, tradice, pojetí hodnot, kulturu, politický systém, představu o postavení člověka ve vesmíru (!)“. A současný nepřítel, terorismus, je pochopitelně „nepřítel hodnot, které brání Aliance“.

Ve skutečnosti je NATO jako každý podobný svazek v první řadě sdružení zemí, které chtějí společně hájit své přízemní, praktické, leč zároveň zcela legitimní zájmy: svou státní suverenitu, bezpečí a jistoty svých občanů. To, že mají příbuzné tradice a kulturu, je sice příjemné, protože to usnadňuje komunikaci, ale nic víc. A brání se před ohrožením ze strany agresora, kterému nejde o to vyvrátit jejich duchovní hodnoty, ale připravit je o jejich bohatství a rozmnožit tak svou moc. Kdyby se Havel spustil z pochybné výše banálních floskulí na pevnou zemi, nedalo by mu takovou práci vysvětlit, proč Rusko do Aliance nepatří: ne proto, že je „tak prokazatelně naprosto svébytná euroasijská země“, ale protože by se pod společnou evropskou duchnou nepochybně po svém zvyku pokusila nemravně si přivlastnit pár malých zemí ve svém bezprostředním sousedství, už proto, že je před nedávnem ještě ovládala. Pro země takto ohrožené by Aliance jako obrana jejich bezpečí a jistoty ztratila jakýkoli smysl.

K profesi filosofa na trůně patří udílení hraběcích rad. Adresátem jsou Evropa i USA, ale vlastně především USA. Evropané by totiž měli mít pochopení „pro občasnou necitlivost, neohrabanost či povýšenost“, provázející americké globální angažmá, protože jsou Americe v mnohém zavázáni. Snad by bylo dobré říci, co pod tou necitlivostí, neohrabaností a povýšeností rozumí. Má snad na mysli skutečnost, že se prezident Bush urazil, když spolkový kancléř Schröder v předvolební kampani nestoudně zneužil německý sklon k pacifismu a volebního vítězství dosáhl v první řadě na účet USA? Pokud by americká diplomacie projevovala opravdu necitlivost, neohrabanost a povýšenost, nejsou zásluhy z minula žádným důvodem pro to, aby tyto vlastnosti nebyly podrobeny otevřené kritice: ale konkrétně, případ od případu.

Jako jakési varování Americe vyznívá i na závěr zdvižený prst moralisty. Havel je odedávna stoupencem zásady, že zlo je třeba potlačit už v samém zárodku, byť i za cenu porušení státní suverenity. Věří, že „lidský život, lidská svoboda a lidská důstojnost jsou vyššími hodnotami než státní suverenita“. Přitom je ovšem třeba dbát na to, aby zásah proti zlu nebyl jakousi obdobou „bratrské pomoci“ z roku 1968, kdy pod rouškou zásad šlo vlastně jen o mocenskou nadvládu a hospodářské vykořisťování.

Potlačování zla v zárodku je ovšem zásada, která se čelně konfrontuje se „základními hodnotami“ euroatlantické civilizace, konkrétně s podobenstvím o koukole a pšenici. Vojenský export humanity do znesvářené oblasti (Balkán) je problematický. Cílem by mělo být přispět k tomu, aby si znepřátelené národy pomohly samy. Jinak bude výsledek vždycky jen takový, jaký je v tuto chvíli – vratké příměří postavené na bodácích. Boj proti terorismu a případná invaze do Iráku je něco docela jiného: totiž obrana před probíhající teroristickou agresí. To, že teroristická komanda existují ve vyčůrané symbióze s teroristickými státy, které se schovávají za svou „suverenitu“, garantovanou OSN, činí z těchto států účastníky teroristického tažení.

Je prý třeba na lékárnických vahách zvažovat, tvrdí Havel, zda jde opravdu o pomoc lidem proti zločinnému režimu a ochranu lidstva proti jeho zbraním, nebo o zmíněnou bratrskou pomoc. Cílem vojenského útoku ovšem není v první řadě pomoci iráckému lidu, ale zničit irácký režim. Platí jen, že akce by měla být provedena podle našich zásad, tj. aby při tom v rámci možností netrpělo civilní obyvatelstvo. Že se to nedá provést dokonale a civilní obyvatelstvo trpět bude, je na bíledni. A nejde o ochranu lidstva, ale o v první řadě ochranu zemí, které útok povedou. Že z toho mohou profitovat i jiní, je příjemná průvodní okolnost.

Také platí, že ve všech světových konfliktech hrají svou úlohu i mocenské a ekonomické zájmy. Na tom ještě není nic špatného. Je ovšem žádoucí, aby kromě nich šlo ještě o něco víc: například o ochranu slabších před zvůlí silnějších. To dělaly USA v Afghánistánu, když podporovaly povstalce proti ruské agresi, i v Kosovu, když bránily Albánce proti srbské genocidě. Je pouze nutno počítat s tím, že podpora jedněch barbarů proti jiným přinese do budoucna politické problémy.

V močále banálních úvah se bohužel utopila jediná a přitom zcela podstatná prezidentova původní myšlenka. Havel upozorňuje, že „od druhé světové války nás dělí sedmapadesát let a dodnes nebyla, jak známo, žádná mírová konference, která by vše, co s touto válkou souvisí, jednoznačně uzavřela. Kdoví, zda teď - po takto zřetelném projevu obecné vůle respektovat vůli všech evropských národů - nedozrál čas k takové konferenci, respektive k něčemu, co by ji v určitém smyslu nahradilo?“ Takové uzavření minulosti je v dnešní situaci nesmírně potřebné. Neusmířená minulost Evropu štěpí v okamžiku, kdy je konfrontována s novým nebezpečím. Na potřebu minulost uzavřít upozornil ostatně i Evropský parlament v posledním usnesení o pokrocích uchazečů o členství v EU. Obávám se, že USA a velké západoevropské státy tuhle věc podceňují; Havel mohl využít svou autoritu k tomu, aby je ovlivnil. Škoda, nestalo se tak.

23. listopadu 2002