V souvislosti s letošním dokonale zazděným "Svátkem české státnosti" dávám k dispozici jakýsi soubor všeho, co jsem v Událostech (a vlastně už krátce před nimi) na téma "svatováclavská tradice a její význam pro českou státnost" sepsal. Myslím, že teď, když je naše státnost nástupem Ruského impéria opět ohrožena, je třeba to připomenout. Věnujte tomu, prosím, pozornost.

Den české státnosti

Ke koloritu českého národního života patří účtování s kolaboranty. Když se řekne účtování s kolaboranty, myslí se na účtování s těmi, co kolaborovali za války s Němci. Pokud jde o kolaboranty s komunisty, přesněji řečeno s Rusy, je zjevné, že účtovat se nemůže. Jednak to, čemu se říká v Benešových dekretech „zvýšené ohrožení republiky“ trvalo v tomto případě čtyřicet let. Jednak řada blbů aspoň zpočátku kolaborovala, aniž by o tom věděla, a hlavně aniž by věděla, s kým vlastně kolaboruje. A kdyby se účtovalo po benešovsku, mělo by to charakter opravdové národní genocidy, takové, jakou by nám Evropská unie nikdy nedovolila, o Rusech, s nimiž postižení kolaborovali, ani nemluvě. Účtování s kolaboranty z protektorátu oproti tomu zvyšuje národní kázeň, posiluje vlastenectví a brání nesmyslnému remcalství, případně pokusům o přepisování dějin. Na to, aby všechno probíhalo řádně, dohlížejí státem pověření historici, ti ometálovaní a uniformovaní i ti v civilu, a Bojovníci, bohužel už starší a nedostatečně ozbrojení. Takže sankce proti obhájcům zrádců a kolaborantů jsou spíše verbální povahy. Zatím.

Vlastenecké tažení provozovala v posledních dnech kulturní rubrika LN, která je teď předsazena komentářové stránce, takže se jí občas nedokážu včas vyhnout. Náraz bývá tvrdý. Zabývají se Lídou Baarovou (výmluvný titulek: „Nad Baarovou se nelze dojímat“). Předtím účtovali s hercem Šléglem, který se opravdu s Němci spustil, načež mu zakázali doživotně hrát, a skutečně to dodrželi – v takových věcech, když jde o to, někoho pořádně skřípnout, slovo držet dovedeme. Prý to byl druhořadý epizodní herec. A co jiného byl Jindřich Plachta, nechutný šmírák, který místo do Vlajky vlezl do KSČ a vydržel tam až do konce života? V účtování s kolaboranty si užíváme svých orwellovských deset minut nenávisti, která nám nahrazuje historické vědomí. A potvrzujeme si, jak jsme dobří.

V dnešní den bych chtěl připomenout jiného kolaboranta s nacisty, na něhož se bohužel plně nedostalo. Malý ani velký dekret proti němu nebylo možné použít, protože ve dnech účtování byl už přes tisíc let mrtvý. Vyhnul se spravedlnosti a pomstili jsme se mu aspoň tím, že se jeho svátek nesmí jmenovat po něm, ale jakousi obezličkou Den české státnosti. Pětiprocentní menšina (katolíci) ho dokonce smějí ve svých kostelech tiše uctívat, a fretky s krvavými tlamičkami, strážci národní jednoty, jen tu a tam pobouřeně zapiští. Jeho nesvátek oslavujeme dnes. Protože jsem tentokrát nestihl napsat žádný článek na to téma, dávám k dispozici aspoň čtyři starší. Jsou k věci a byl bych rád, kdyby se na ně nezapomnělo.