Z čtenářské korespondence

Ke glose pro lidovky.cz z 1. června t.r. a k poznámce z rubriky Co týden dal, kterou tu pro pořádek cituji, jsem dostal zajímavý čtenářský ohlas, který si zaslouží pozornosti. Uvádím ho zde, a zároveň taky mou odpověď.

Vážený pane Doležale,
 přečetl jsem si Vaši glosu na pondělí (1.6. 2009 - Hlavní je držeti krok) a nedá mi, abych na ni nezareagoval. Jde mi jen o to, jak jste šmahem odsoudil tvrzení, že jednání vraždících bylo „lidsky pochopitelné“ (v podobném duchu jste se potom vyjádřil i na několika dalších místech v Událostech). Někde jste i zmínil křesťanské ideály o tom, že bychom měli milovat své napřátele, a málem jsem čekal i zmínky o nastavování druhé tváře. Rád bych tímto mailem pomohl tomu, abyste zmíněné zločince dokázal „lidsky pochopit“ i vy.

Ać křesťanské hodnoty uznávám a považuji je za hodné následování, chci se zeptat - přál byste si být za války chráněn vojáky, kteří takové hodnoty (v podobě, v jaké jste je zmínil) také vyznávají? Vojáky, kteří své nepřátele milují, a tedy proti nim nebojují? Můžete namítnout, že v případě nutnosti můžete zabíjet i ty, které milujete; to je ale postoj, který si může dovolit zastávat možná tak elitní příslušník speciálních jednotek, pro kterého je zabíjení denním chlebem. Obyčejný voják, který prošel zrychleným výcvikem a teď leží v zákopech a chystá se na svůj první boj, ten vidí věci jinak. Ten ve svém nepříteli musí vidět zrůdu, bestii, která žere malé děti, jinak nebude bojovat (přinejmenším ne ze všech sil, a takový člověk je v boji prakticky vyřízený).

Dost bych se divil, kdyby výcvik rekrutů za války například neobnášel i vštěpování nenávisti vůči němcům. Ale po pravdě řečeno, považovat němce za zrůdy v té době nebylo nijak těžké. Opravdu dělali strašlivé věci a mohli za to všichni němci jako celek - podobným způsobem, jakým všichni češi jako celek mohli za to, že se z nich stali budovatelé socialismu. Kdyby Hitler neměl masovou podporu obyvatelstva, nikdy by válku rozpoutat nedokázal.

Na základě toho je jasné, že vojáci, kteří přežili až do toho června 1945, byli v jistém smyslu „bestiemi“ neschopnými soucítit s nepřítelem. Znovu musím zdůraznit, že oni jimi museli být - kdyby takovými „bestiemi“ nebyli, tak by bylo sotva možné ve válce zvítězit, a své Události byste teď musel psát německy. Když to trochu nadsadím, pak byli takovou naší Johankou z Arku - bez nich by nebylo možné vyhrát válku, ale když válka skončila, najednou byli na obtíž.

S koncem války se z němců oficiálně zase stali lidé. Oficiálně. Jak ale něco takového chcete vysvětlit člověku, který tu válku zažil? Kolik let potřebuje takový člověk aby znovu začal vnímat němce jako lidské bytosti?

Jistě, v Postoloprtech se (stejně jako i na mnoha dalších místech čech) děly věci, které je třeba odsoudit. Neobhajuji je a měly by být posuzovány stejně jako jiné zločiny (z Vaší glosy jsem vyrozuměl, že se tak i dělo). V té době už válka nebyla, jednalo se tedy o vraždu, byť bych ji s ohledem na okolnosti posuzoval trochu mírněji. Z hlediska vraždících by to možná bylo nefér (jednali tak, jak byli vychovaní, a do nedávna to bylo správně), ale přechod na mírový stav není nic jednoduchého, a i při upřímné snaze nelze zvládnout dokonale. Byl bych ale rád, kdybyste byl schopen zmíněné vrahy “lidsky pochopit“ i vy a dokázal jim díky tomu odpustit. Vždyť i schopnost odpustit je křesťanská ctnost!

S pozdravem,
 Petr Kavan

a tady je moje odpověď:

Vážený pane, děkuji Vám za dopis, Týká se podstaty věci, a proto jsem se rozhodl jej zveřejnit zvlášť, mimo rubriku čtenářských dopisů, a zároveň se podrobněji vyjádřit k vašim argumentům. Omlouvám se za malé zpoždění, ale minulý víkend jsem byl plně zaměstnán komentováním voleb do Evropského parlamentu.

Vaše námitky se týkají třech zásadních věcí. Za prvé, píšete mi, že když už se dovolávám křesťanské lásky k nepříteli, měl bych taky umět „lidsky pochopit“ vrahy z Postoloprt. Za druhé, že bych si jistě nepřál být bráněn vojáky, kteří milují nepřítele, protože by proti němu nedokázali bojovat. Voják nebude bojovat, pokud ve svém nepříteli nevidí zrůdu, bestii, která žere malé děti. A za třetí, že přechod z války na mírový stav není nic jednoduchého a že i při upřímné snaze jej nelze zvládnout dokonale.

Všechny Vaše námitky mají cosi společného. Co to vlastně znamená „lidsky pochopit“? Že se ve vypjatých chvílích lidé často chovají hůř než dobytek? Jistě, ale jednak zdaleka ne všichni a vždycky. Že voják, aby bojoval, musí vidět v nepříteli bestii? Spíš se velmi často stává, že voják vidí v nepříteli bestii: zase zdaleka ne všichni a vždycky. A že přechod k míru se i při nejlepším obtížně zvládá? Jistě, a zvlášť to platí pro ty, ty, kteří se chovali jako dobytek a v nepříteli viděli jen bestii.

To, o čem mluvíte, má jedno společné: stává se to, dokonce často, ale zároveň platí, že se to za žádných okolností stávat nemá a nesmí. Abychom se toho mohli vyvarovat, musíme si to kriticky přebrat a odsoudit to. Jedna věc je, že se to děje, a druhá, že se to dít nemá a nesmí.

Musím se přiznat, že s milováním masových vrahů mám opravdu potíže, a to ať už se jmenují Reinhard Heydrich nebo tak, jako ti z Postoloprt (úroveň je stejná, rozdíly jsou – velké, to připouštím - jen v množství zamordovaných, v „kvantitě“, jak se říkalo za bolševika). V Bibli je totiž i striktní přikázání „nezabiješ“. Myslím, že mezi obojím příkazem není rozpor. Masového vraha nelze lidsky chápat, pokud to bereme jinak, než že za určitých okolností se podobní vyskytují v nadměrné míře. Masovému vrahovi, jako každému, lze ovšem odpustit. Musí k tomu být splněny tři podmínky. Za prvé, jeho činy musí být přesně popsány a správně pojmenovány. Za druhé, viník za ně musí být spravedlivě potrestán. A za třetí, měl by svých činů litovat a kát se za ně. Zrovna v případě masových vrahů z Postoloprt proběhl tento proces velmi nedokonale.

Píšete o Němcích, že dělali strašné věci a mohli za to jako celek. Tedy kolektivní vina (mohou za to i ti Němci, co se narodili po válce, takových je dnes v Německu 90%?). Existuje samozřejmě nikoli kolektivní vina, nýbrž kolektivní odpovědnost za činy národního společenství, k němuž patřím a k němuž se hlásím. Člověk ji na sebe bere dobrovolně (a samozřejmě za ni nemůže být kriminálně postihován). Kdybych takovou zodpovědnost za české zločiny po válce necítil, nenamáhal bych se o těchto věcech psát. Příkladem nám mohou být Němci, kteří se už přes šedesát let omlouvají na všechny strany, a nejen to, jako důkaz účinné lítosti vyplácejí na všechny strany mastná odškodnění. U nás zůstalo jen při alibistických vytáčkách, jejichž stopu lze najít bohužel i ve Vašem dopise (česká oficielní doktrína tvrdí, že to, co se dělo, je třeba chápat jako důsledek nacistických zločinů a že to tenkrát nebylo chápáno jako provinění proti lidským a občanským právům). Jistě, české zločiny nejsou tak velké jako německé (jsme malý národ a páchali jsme je, až když bylo po všem). Přesto jsou to ohavné masové zločiny, včetně toho základního, oloupení a vyhnání tří milionů lidí.

Teď pokud jde o to, že voják musí nepřítele považovat za bestii a chovat se jako zvíře. Za prvé: milovat nepřítele neznamená nebojovat, jsem-li napaden. Zásada o milování nepřátel přesto platí, zhmotnila se do určitých praktických zásad, jimiž se ve válce řídí civilizované západní národy (výjimky potvrzují pravidlo) a které jsou zakotveny v mezinárodních dokumentech. Například, že když se nepřátelský voják vzdá, nezavraždí se, ale vezme se do zajetí, a pro zacházení se zajatci platí určitá pravidla. Nebo že se nevraždí neozbrojení civilisté. A konečně, že když válka skončí (kapitulací, mírem, příměřím), nepokračuje násilí proti nepřátelským vojákům, a tím méně proti civilistům. Je smutnou skutečností, že my východní národy (Rusové, Češi) máme s těmito pravidly jakési potíže.

A kromě toho: pokud ve válce platí to, že voják musí v nepříteli vidět bestii, je třeba lidsky chápat nejen ty „naše“, ale i druhou bojující stranu. Není přece jen lepší se toho názoru vzdát?

Masaryk tvrdil, že „učení Ježíšovo“ (já bych řekl příkazy evangelií) jsou nejen ušlechtilé, mravné, ale taky praktické, šikovné. Věnujme se teď praktické stránce věci, která je českému čtenáři snad pochopitelnější než argumentace křesťanstvím, které už dávno pustil z hlavy. Je iluze si myslit, že masovému vraždění se do budoucna zabrání nejlépe tím, že se na ně odpoví dalším masovým vražděním, takže potenciální masoví vrazi se do budoucna budou bát vraždit. Masové vraždění drtivou většinou nepostihne skutečné viníky. A ani masoví vrazi nemají být masově vražděni, nýbrž jednotlivě postaveni před spravedlivý soud, který změří vinu jednoho každého a potrestá je. Ti, co na masové vraždění odpovídají masovým vražděním, jen rozmnožují řady masových vrahů a vytvářejí prostor pro další násilnou odvetu. Tak ve společnosti a ve světě pozvolna roste míra násilí a nenávisti, místo aby se zmenšovala. V takovém prostředí se pak dá jen velmi těžko žít. Proto je třeba masové vraždění nikoli lidsky chápat, nýbrž je zásadně odsuzovat a za všech okolností mu bránit.

A nakonec už jen poznámka k závěr Vašeho dopisu. Píšete, že i „při upřímné snaze“ nelze přechod k míru zvládnout dokonale. Problém je, že u nás upřímná snaha velmi chyběla. České státní orgány včetně prezidenta Beneše a jeho nejbližších spolupracovníků ještě před návratem z exilu české obyvatelstvo k násilí a k odvetě povzbuzovali. Taky není pravda, že by zločiny, které se u nás odehrály po válce, byly posuzovány jako jiné zločiny, kde jste to proboha z mého článku vyčetl? Pravý opak je pravdou: v květnu 1946 přijalo prozatímní Národní shromáždění zákon č. 115/1946Sb., podle něhož „jednání, jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-,li by jinak podle platných předpisů trestné.“ Podstatné přitom je, že do období, pro něž tato zásada platí, je zahrnuta i doba od 9. 5. 1945 do 28. 10. 1945. Právě s ohledem na tento zákon nebylo trestní stíhání vrahů z Postoloprt vůbec ani zahájeno (záležitostí se zabývala jen parlamentní komise). Já vím o jednom jediném případu (v jiné kauze), kdy byl masový vrah opravdu potrestán, ale Gottwald jej poměrně brzy omilostnil a darebák se pak na dlouhá léta stal významným představitelem bojovníků za svobodu proti fašismu.

Na závěr shrnuji: jistě, pachatele je možné „lidsky chápat“, ale jen v tom smyslu, že v rozbouřených obdobích dějin se vždycky vynoří dost lidí, kteří toho buď využijí, nebo uposlechnou „příkazu doby“, který bylo třeba zásadně odmítnout. To, o co jde, je: odsoudit to, co se stalo, bez zbytečných a nedůstojných vytáček. Odsoudit viníky a potrestat je, pokud ještě žijí a pokud je potrestání tak starých lidí v souladu s lidskostí. A vzít na sebe dobrovolně spoluzodpovědnost za to, co se událo. S lítostí konstatuji, že nic z toho se ani náznakem nestalo.

S pozdravem Bohumil Doležal

P. S. psaní podstatného jména „Němec“ s malým n, které ve vašem dopise pravidelně používáte, bylo v normě poměrně krátkou dobu po 9. květnu 1945. Dnes už smíme zase respektovat pravidla českého pravopisu.