ARCHIV

Solidarita s Ruskem

Dostal jsem čtenářský dopis, jehož autor mi vytýká, že vyzývám k bezpodmínečné solidaritě s Ruskem. To by samozřejmě nebylo správné. Jde o solidaritu (já jsem mluvil o loajalitě) v této jedné konkrétní věci, v teroristickém útoku na moskevské divadlo, a v podobných akcích, které mu předcházely a které nepochybně budou následovat. Ze zcela zásadních důvodů se nesmí ustupovat cynickým chytrákům, kteří jednoduše zneužívají toho, že civilizované společnosti přikládají lidskému životu větší váhu než ty primitivní a fanatismem prolezlé.

To ještě neznamená souhlas se způsobem, jakým vede Rusko čečenskou válku – jen odmítnutí alibistických „legitimujících“ zdůvodnění typu na hrubý pytel hrubá záplata. Taky jistě nelze bez dalšího ztotožňovat civilní čečenské obyvatelstvo i čečenské politiky s teroristy. Problém společností archaického typu je ovšem v tom, že se dá poměrně obtížně odhadnout, jakou vlastně legitimitu mají „polní velitelé“ a různé teroristické úderky, např. jaké se těší veřejné podpoře. Předpokládat takovou podporu samu od sebe samozřejmě nelze.

A už vůbec není možné souhlasit s tím, když ruská Státní duma přijme retroaktivní (!) zákon, na jehož základě nelze vydat mrtvá těla teroristů jejich rodinám, nebo když ruští politici vyzývají k arogantnímu a zároveň směšnému bojkotu Dánska za to, že nechce vydat Moskvě všechny, o nichž si ona usmyslí, že jsou ve spojení s teroristy. To jsou mohutná rezidua politiky sovětského typu.

Pokud jde o samotný zásah ruského protiteroristického komanda, je přinejmenším zajímavé, že ho specialisté na boj s terorismem (i izraelští) posuzují podstatně shovívavěji než novináři a publicisté. Rusové přitom svým kritikům sami nahráli tajnůstkářstvím ohledně použitého plynu (bylo předem jasné, že se nepodaří utajit jeho složení) i počtu obětí. Bez ohledu na to platí, že v ruském případě se všeobecně předpokládá jakási medvědí neobratnost a bezohlednost. Mnozí kritici se pak na akce, jako bylo osvobození rukojmích v Moskvě, bezděčně dívají zaujatýma očima.

Měli bychom se ptát, zda naše (západní) neurotická obava před jakýmikoli obětmi na životech nevinných lidí, jistě pochopitelná, neodsuzuje každý náš krok v této nelítostné válce předem k neúspěchu a nevede ke kapitulantství před teroristickým protivníkem. S obětmi jsme ochotni se smířit jen tenkrát, když jim jejich vrazi (tak, jak tomu bylo 11. září minulého roku v USA nebo letos na Bali) nedají žádnou šanci.

V moskevském divadle teroristé rukojmím jakousi šanci dali. Nechali je naživu, položili si „jenom“ zcela nesplnitelné podmínky. Ruské úřady byly konfrontovány se dvěma krajními a zcela nepřijatelnými možnostmi. Buď budou kapitulovat – to jim teroristé sice předem znemožnili, ale předpokládejme, že by se podařilo dohodnout jakési „zmírnění“ jejich požadavků. Prezident Putin a vedení státu by se hluboce kompromitovali před vlastní veřejností, a je třeba zdůraznit, že by se opovržení těšili právem: ústupky teroristům jsou precedens, potvrzují, že podobné akce mají smysl a naději na úspěch. Terorismus by se prokázal jako účelný.

Druhou krajností je zásah, při němž se teroristům podaří odpálit nálože a zabít drtivou většinu rukojmích i zasahující policisty. Tím by se ruské drama změnilo v 11. září a teroristé by rovněž dosáhli velkého úspěchu. Navíc by mohli svalovat všechnu odpovědnost na ruské úřady a veřejné mínění v mnoha západních zemích by jim dalo ochotně za pravdu. V tomto smyslu se už ostatně pokusil svést odpovědnost za zásah na ruskou stranu sám hlavní organizátor teroristického útoku Basajev: útočníkům šlo prý o skončení války v Čečensku, a když by neuspěli, tak o to, ukázat světu, že ruské vedení může bez slitování likvidovat své občany v centru Moskvy. Nad takovou drzostí se tají dech. Otázku likvidace rukojmích nastolili sami teroristé a oni za to taky zodpovídají. Rusové se vyhnuli kapitulaci a naopak většinu rukojmích zachránili. S použitou látkou zjevně neměli praktické zkušenosti – jenže kdyby je měli, věděli by o ní své i teroristé a nebyli by tak zaskočeni.

Smutným poučením je, že se ve válce s terorismem musíme bohužel vzdát maximalistických představ. Ve válce se umírá, umírají i civilisté, a s tím, jak se mění zvyklosti jejího vedení, jich umírá čím dál tím víc. Islámský terorismus představuje zatím nejbestiálnější formu války. Jistě to mohlo v Moskvě dopadnout lépe – vždycky to muže dopadnout lépe. Také je na místě ruský zásah kritizovat – kritika patří k našemu pojetí svobody. Zároveň je třeba být spravedlivý a nepřehánět.

1. listopadu 2002