Švejnar je ještě horší varianta

Na svůj článek Švejnarovo vítězství by znamenalo pohromu, který vyšel minulý týden v LN, jsem dostal řadu nesouhlasných reakcí. Protože věc považuji za mimořádně důležitou, vybírám ze čtenářských dopisů dva, které se dotýkají podstatných věcí. Pokusím se na ně reagovat a vysvětlit své stanovisko. Jelikož jsem se s autory dopisů nedomluvil na jejich zveřejnění, neuvádím jejich jména. Tento článek se týká prvního dopisu:

duel Klaus-Švejnar byl názornou dokumentací Vašeho hodnocení Klause z 9. a 16.12.2007 - cituji z Vaší w-stránky:

Myslím, že tak jako v roce 1997 Klaus zdiskreditoval pravicovou politiku ODS, může ji konečně Topolánek polepšit definitivním vymaněním se "z jeho smrtícího vlivu", když ustojí spory, případně štěpení v ODS, po nezvolení Klause prezidentem. Pro polepšení ODS a reputace politiky ČR je volba Švejnara prezidentem podmínkou, když už nelze očekávat, že by se našla ústavní většina pro zrušení funkce prezidenta - ryby si rybník nevypustí.

Moje reakce:

Především bych rád zdůraznil, že nejsem ani nyní přívržencem Václava Klause a na své kritice na jeho adresu trvám. Problém je v tom, že Švejnar je ještě horší varianta.

Švejnara sice nominovala malá vládní strana zelených, ale jeho zvolení závisí na dvou silných levicových stranách: ČSSD a KSČM. Komunistické hlasy (na rozdíl od Klause) potřebuje zcela nutně a taky se o ně vehementně uchází (viz např. pozvolné ustupování ve věci amerického radaru a sílící kritika vládní reformy veřejných financí, což jsou dva z bodů, které komunisté označili pro svou případnou podporu za rozhodující). Paroubkova ČSSD je připravena s komunisty úzce spolupracovat, a taky to v posledním roce před volbami provozovala. Je pravda, Klaus kdysi při volbě získal pár komunistických hlasů (a ty možná byly rozhodující), mohl se však během celého funkčního období opřít o silnou ODS, komunisty k ničemu nepotřeboval a dal jim zažít velké zklamání (proto ho taky teď už nejspíš podporovat nebudou). Švejnar takové zázemí mít nebude, zelení jsou na to víc než slabí.

Problém „poklausovské“, topolánkovské ODS je, že se nedokázala od Klause včas emancipovat, v tom má předseda zelených Bursík pravdu. Nynější prezidentská volba ovšem není vhodná chvíle k tomu, aby Topolánek tento handicap napravil. Především, Švejnar vlastně nekritizuje Klause (ten je ve věci radaru i vládní reformy dosti zdrženlivý), ale Topolánka, respektive jeho kritika Klause je zároveň kritikou ODS. Pokud by se Topolánek měl připojit ke švejnarovskému bloku (od KDU-ČSL po ČSSD, a velmi vstřícnému vůči KSČM, kterou nutně potřebují), udělal by něco podobného jako „disidenti“ v ODS na podzim roku 1997, vlastně ještě nemorálnějšího, protože tenkrát komunisté ve hře nebyli. Výsledkem by byl rozkol v ODS, přičemž tvrdé jádro strany, do jehož čela by se nejspíš vrátil Klaus, by bylo ještě méně komunikativní a do sebe uzavřené než ODS po roce 1997, a topolánkovce by čekal v nejlepším případě osud Unie svobody. Ti, co Topolánkovi naznačují „vždyť se můžete přidat“, jsou pokrytci, protože na něm chtějí politické i morální harakiri a nemohou o tom tak trochu nevědět.

Švejnar se dokázal vyprofilovat jako zcela nedůvěryhodný po politické stránce (už v tom, jak snadno vyšel vstříc populistickým tlakům na to, aby se vzdal amerického občanství, další dvě věci, radar a reformu, jsem už zmínil), ale i „morální kredit“, kterým se ohání, má jakési kazy. V senátním klubu ČSSD vytkl Klausovi, že mění své názory, pokud jde o neziskové organizace a přímou daň, což je zjevná nepravda. A o celkovém šplhounském vystupování Klausova poritkandidáta v té diskusi raději nemluvím.

Pokud Švejnar zvítězí, bude to významný úspěch Paroubkovy „pragmatické“ garnitury. Spolupracovali by i s marťany, ale protože ti momentálně nejsou k dispozici, spokojí se s komunisty. Švejnarova role v této hře by byla role bezmocného asistenta této politiky, který by jí dával zdání jakés takés legitimity. Máme v našich dějinách nejméně jeden příklad politika, který se dostal do vzdáleně analogické situace, totiž dr. Emila Háchu. Slušného, ale slabého člověka, který nakonec neustále podléhal v dilematu odstoupit nebo zachraňovat situaci. Jistě, analogie je velmi, velmi volná: za prvé, Hácha byl totiž ve strašné situaci, a za druhé, je známá věc, že dějiny se opakují nanejvýš jako fraška.

3. února 2008