Paroubkova doktrína

ČSSD podala Ústavnímu soudu stížností na zákon č. 181/2007 Sb.,jímž se zřizuje Ústav pero studium totalitních režimů. Formálně jej podává poslanec Jičínský, je však pod ním podepsáno 57 poslanců ČSSD ze 72, mj. celá stranická generalita včetně předsedy strany. Už proto je třeba stížnost se vším všudy považovat za věc, za níž stojí strana jako taková a nese za ni plnou odpovědnost.

ČSSD vyjadřuje obavu, že zřízení státní instituce s účelem zkoumat určité období dějin může vést k tomu, že závěry, k nimž dojde, budou prezentovány jako všeobecně závazné. Navíc si stěžuje na diskriminaci bývalých členů KSČ, pokud jde o obsazení rady a vedoucích funkcí v instituci. Problém ústavu z právního hlediska je, že má sedmnáctileté zpoždění a že celý polistopadový vývoj stojí na nedefinovaném „historickém kompromisu“ Charty77 mezi nekomunisty a komunisty, odstavenými roce 1968 ze svých postů. Rozhodnout o právním problému musí Ústavní soud.

Daleko podstatnější z politického hlediska je to, že stížnost ČSSD napadá pojetí let 1948 – 1989 jako „období komunistické totalitní moci“ a přichází s vlastní alternativní interpretací (příslušný úryvek citujeme v celku zde). Ta je postavena na těchto tezích:

Dotyčné období nebylo „kompaktní“. K trvalému a mnohostrannému porušování lidských práv docházelo v padesátých letech, kdežto v 60. letech se „vývoj“ od takových projevů diktatury státní moci postupně a ve značné míře oprošťoval a směřoval k Pražskému jaru, k Akčnímu programu KSČ, který „dobově podmíněným způsobem“ naznačoval tendenci k relativní demokratičnosti společnosti a k uznávání a k ochraně lidských práv, což bylo vyjádřeno v některých zákonech (např. zrušení cenzury). Dále jsou zmíněny soudní rehabilitace a „tolerantní politická a právní praxe v oblasti spolčovacího a shromažďovacího práva“. „Sovětská okupace“ a normalizace sice tyto tendence zásadně porušila, ale ani ji nelze zjednodušeně ztotožňovat s totalitními metodami „zejména“ první poloviny padesátých let.

Zároveň je třeba vzít v úvahu, že „československý… stát v letech 1948-1989 nebyl svými ústavami a zákony koncipován jako stát svou podstatou vůči společnosti potlačovatelský.“ Násilné akty byly většinou projevem protiústavní praxe státních orgánů. Také byla provedena celá řada opatření obecně pozitivních (zrovnoprávnění žen, „upuštění od rozlišení mezi dětmi podle jejich původu“).

Toto pojetí je naprosto zkreslující a falešné. Rozsah mne nutí omezit se jen na základní věci:

Pro totalitní diktaturu ruského typu (stížnost přehlíží, že už od roku 1948, a nikoli až od roku 1969, jsme byli v podstatě ruskou kolonií) jsou příznačné tři základní věci: za prvé, neexistuje politická pluralita („vedoucí úloha KSČ“); za druhé, neexistuje soukromé vlastnictví v pravém slova smyslu a svobodné podnikání; a za třetí, naopak existuje závazná ideologie náboženské povahy, v tomto případě tzv. marxismus-leninismus, „vědecký světový názor“. To vše je zakotveno v „Ústavě ČSSR“ z roku 1960, která platila v této podobě až do roku 1989. Zároveň je třeba vzít v úvahu potěmkinský charakter ústavy a zákonů, typický pro totalitní diktaturu ruského typu: některé zákony platí, jiné platí jen částečně, a zase jiné neplatí vůbec.

Žádný z těchto „výdobytků“ nebyl zrušen ani v roce 1968. Nepochybuji o dobrých úmyslech řady komunistických reformátorů: ale „tolerantní praxe“ režimu byla dána tím, že se v podstatě zhroutil, že v nejvyšším orgánu KSČ vznikla patová situace a že jediná opravdu pozitivní věc, zrušení cenzury (byla protiústavní) znamenala, že se nedaly provádět velké lumpárny (odtud „tolerance“). Reformní úsilí pak (pod ruským tlakem, ovšem) skončilo nedůstojným krachem.

Pojetí nejnovějších dějin, které představuje Stížnost, je vlastně jen oprášené pojetí reformních komunistů z konce padesátých a ze šedesátých let: podstata režimu byla správná a provedl řadu prospěšných věcí. Došlo však k závažným chybám, od nichž je „socialismus“ třeba oprostit. A za druhé, je to v dnešní situaci velkorysá nabídka společné ideové platformy pro KSČM: i KSČM už kritizuje „výstřelky“ padesátých let.

Pokud ÚS stížnosti vyhoví, požehná implicite i tomuto výkladu minulosti. Předseda ČSSD se před novináři tvářil, že si této pasáže ani nevšiml. Nevěřím tomu. Pokud jsou ale opravdu tak nevšímaví, měli by se od ní jednoznačně distancovat.

Lidové noviny 2. ledna 2008