Ústavní stížnost ČSSD na zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů

Ze Stížnosti uvádíme ideologickou pasáž, k níž se odkazuje náš článek v LN.

Pokud jde o období let 1948 až 1989, zákon (na rozdíl od preambule) nerozlišuje režim autoritativní a režim totalitní, nýbrž mluví výslovně a jednoznačně o období „komunistické totalitní moci“ (§ 2 písm. b/), aniž by mezi jednotlivými etapami tohoto období rozlišoval, a dokonce do tohoto „období komunistické totalitní moci“ zahrnuje dobu „předcházející“ časovému úseku 25. února 1948 až 29. prosince 1989, „v níž probíhaly děje týkající se příprav k totalitnímu uchopení moci Komunistickou stranou Československa“. Tato doba „předcházející vyvolává vážné pochybnosti (zákonodárce mohl přece jednoduše stanovit, že Ústav zkoumá a nestranně hodnotí historické období od 30. září 1938 do 29. prosince 1989), když vymezení této doby je naprosto neurčité, přitom se však k němu upínají úkoly Ústavu a v souvislosti s tím např. jeho oprávnění zpracovávat osobní údaje (§ 5 odst. 1).

Zákon úsek československých dějin od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 autoritativně označuje jako „období komunistické totalitní moci“. Nebere tedy v úvahu, že období mezi roky 1948 a 1989 bylo z hlediska způsobů výkonu státní moci proměnlivé a nebylo v tomto směru kompaktní. Zatímco v padesátých letech 20. století (zvláště v jejich první polovině) docházelo k hrubému a mnohostrannému porušování lidských práv, vývoj v šedesátých letech se od takových projevů diktatury státní moci postupně a ve značné míře oprošťoval a směřoval k vyústění v tzv. Pražském jaru, pro něž byl příznačný Akční program KSČ, který sice způsobem dobově podmíněným, nicméně výrazně naznačoval tendenci k relativní demokratičnosti společnosti a k uznávání a ochraně lidských práv. Tato tendence byla také vyjádřena v některých tehdejších zákonech (např. zrušení cenzury, ústavní úprava počítající se zavedením široce koncipovaného ústavního soudnictví a s obnovením soudní ochrany před rozhodnutími orgánů státní správy, zavedení odpovědnosti státu za škody způsobené při výkonu státní moci, provedení soudní rehabilitace osob, jejichž práva byla v předchozím období porušena), jakož i v tehdejší tolerantní politické a správní praxi (např. pokud šlo o realizaci spolčovacího a shromažďovacího práva). Okupace Československa sovětskými vojsky a následná tzv. normalizace tyto tendence sice zásadním způsobem potlačila, ani výkon státní moci v tomto období však nelze jednoduše ztotožňovat s totalitními metodami zejména první poloviny padesátých let.

Celkově je ovšem nutno podtrhnout, že československý (český) stát v letech 1948 až 1989 nebyl svými ústavami a zákony koncipován jako stát svou podstatou vůči společnosti potlačovatelský (násilné akty byly většinou projevem protiústavní protizákonné praxe státních orgánů). Tento stát provedl také řadu opatření pro celkovou společnost obecně pozitivních, zvláště v oblasti sociální. Jako dílčí příklad lze uvést třeba prohloubení praktického zrovnoprávnění žen v životě politickém, hospodářském a rodinném či upuštění od rozlišování mezi dětmi podle jejich původu a odstranění dosavadního právního institutu dětí nemanželských již v roce 1949 (s ohledem na výslovné ustanovení § 11 odst. 2 Ústavy z roku 1948, podle něhož „původ dítěte nesmí být jeho právům na újmu“), zatímco v řadě jiných států k takovým opatřením došlo až mnohem později, popř. k nim dosud vůbec nedošlo.

Komplexní hodnocení a výslovné označení celého období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 jako období „komunistické totalitní moci“ tedy neodpovídá skutečnosti a odporuje příkazu, který zákon dává Ústavu (§ 4 písm. a/), totiž zkoumat a hodnotit toto období nestranně (Ústav je však vázán zákonem, pokud ten uvedené období a priori označuje jako období moci „totalitní“).