ARCHIV

Masaryk a česká média III.

Obsah

Masaryk pochopil, že jde o širší otázku než jen o pravost dvou literárních památek: totiž o to, zda je důležitější národní zájem (možnost pyšnit se skvělou literární minulostí) než svoboda vědeckého bádání. A tak v únorovém čísle Athenaea z r. 1886 vyšel jednak Gebauerův text, jednak Masarykův otevřený dopis, jímž Gebauera vyzývá, aby zformuloval své pochybnosti. Titul Gebauerova textu zněl „Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského“ (Gebauer netvrdil rovnou, že jde o falsa, ale upozorňoval, že texty vykazují odchylky od staročeské gramatiky, jak ji známe z jiných, ověřených památek). A uzavírá: „Hledati pravdy, a když naskytují se příčiny ku pochybnostem, žádati nového zkoumání a zkoušení, jest badateli vědeckému nejen právem, ale i povinností.“ A stěžuje si na politizaci problému: „Nynější stav jest nesnesitelný a nesnesitelnosť tato nedá se odstraniti žádným krasořečněním a žádným nedouckým mluvením, žádným kaceřováním a žádným terrorismem; jen uspokojivé zkoušky další, chemická a paleografická, mohou tuto nesnesitelnosť odstraniti, a žádám-li důrazně za tyto zkoušky, je to skutečná petition of right.“ (tady se podepsala víra 19. století ve všemoc exaktních věd– ve skutečnosti ještě před třiceti lety byly s těmito důkazy jisté problémy, a jako rozhodující se ukázaly důkazy filologické).

Masaryk, který vlastně případ „udělal“, vdechl mu život, volil ve svém otevřeném listě vášnivější tón: „I pravím tedy, že nynější stav kontroverse nesrovnává se se ctí naší ani s pravdou, a že doma i v cizině velmi si škodíme… Kde to žijeme, že nám lidé, kteří surovosť a nevědomosť svou skrývají za praporem národnosti, veřejně mohou vynadati každému, kdo především a ve všem o pravdu stojí z nejlepšího zajisté vlastenectví? Mají snad literární šmokové rozhodovati o takových věcech národa? Nedivíme se ovšem, že se u nás tak děje, protože ti, kdo povoláni jsou ve věcech takových míti slovo, v žalostné netečnosti mlčívají – to nám právě škodí.“ A dále: „Každý rozumný člověk želeti bude zklamání, které nás tuším očekává, ale je v národě lidí dosti, kteří mají nervy pro zvěsť neblahou. Že se nám v cizině vysmějí? Bohužel! Ale doufejme, že jen nerozumní, právě tak, jak zase u nás jen nerozumní věc hájí bez náležité kritiky. Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že česť národa vyžaduje obhájení Rukopisů! Česť národa vyžaduje obhájení, resp. poznání pravdy, nic více, a větší je mravnosť a zmužilosť uznávající omyl, nežli obhajování omylu, jejž třeba celý národ sdílí!“ Uznat chybu (nebo případně provinění) považuje Masaryk právem za statečnější, než tvrdošíjně hájit omyl, aby nebyla ostuda.

Tolik k východisku sporu. Chtěl bych se ovšem soustředit na zuřivou protiofenzívu tehdejších obhájců RKZ. Probíhala jednak odborná diskuse, především ve Vlčkově Osvětě. Účastnili se jí mj. Josef Kalousek a Josef Jireček. Pak ovšem žurnalistické útoky nejhrubšího kalibru. V nichž se v staročeském táboře vyznamenával především František Zákrejs, v mladočeském pak novinářský tým Národních listů. Polemiky v nich jsou často většinou nepodepsány, ale nechybí zvučná jména (např. Jan Neruda). Argumentace obhájců z obou táborů je obdivuhodně jednotná: vypadá to, jako by se ti lidé, kteří se mezi sebou často neměli moc rádi, předem domluvili. To je jen dojem, na darebnostech nebývá třeba se domlouvat. Základní argumenty jsou tyto:

1. Jde o frontální útok proti českým dějinám, české literatuře a české národní cti.

František Prusík v Národních listech v r. 1886 píše: „Vyzývá-li nás p. Masaryk, jen abychom se přiznali, že oba rukopisy jsou podvrženy… a těší-li nás přitom, že prý nejsme jediní falsátoři, je to zajisté útěcha vší úcty hodná, s kterou můžeme nyní v hrob uložiti slavnou minulosť svou, kterou nám dosud cizina záviděla…“ . František Zákrejs v Osvětě téhož r. mluví o „ubíjení naší historie, naší slovesnosti, našich předkův“, o tom, že se sahá „na česť našich buditelů, naší minulosti“. A podle Josefa Kalouska tamtéž je to „generální útok na všechnu naši organizaci literární, vědeckou a politickou.“

Typické je hysterické přepínání: existence českého národa a české kultury přece nestojí a nepadá se dvěma literárními památkami. Autoři jsou přesvědčeni: jakmile přiznáme pravdu, je s námi konec. (Je pozoruhodné, že podobné přesvědčení vede dnes obhájce vyhnání sudetských Němců).

2. Proti „vědecké nadutosti“ kritiků RKZ staví jejich obhájci „prostý rozum“ (to je jakýsi předbolševický moment, podobné uvažování najdeme např. v známém pamfletu Zdeňka Nejedlého Komunisté – dědici velikých tradic českého národa“ z r. 1946, Nejedlý se tam pokouší dokázat, jak prostý člověk zpravidla myslí správněji než popletený intelektuál).

Podle František Prusík v Národních listech 1886 „nemůže tedy „ochrana vědecké práce“ jíti tak daleko, aby stavěla všechny tyto vědátorské odrůdy na stejný stupeň obecné vážnosti a společenské šetrnosti, aby všelikým těm pravým i nepravým, velkým i malým „vědcům“ pojistila privilej neomylnosti, a vymezila všelikou proti nim diskusi se strany prostého, neprivilegovaného rozumu“. Ve skutečnosti je věda konfrontována s nadutým ignorantstvím.

3. Proti argumentům staví novinářští obhájci padělků průhlednou demagogii.

Národní listy např. píší: „Tvrdí-li prof. Masaryk, opíraje se o svého lingvistického přítele prof. J. Gebauera, že syntaxe Rukopisu královédvorského není „stará“, pravíme my, že jest národní, že jest česká, odpovídající duchu národa, duchu jazyka.“

4. Autoři článků volí často útočný a urážlivý tón: Když do Národních listů napsal formálně slušnou a věcnou polemiku proti Masarykovi a Gebauerovi knihovník Vrťátko, napomenula ho redakce poznámkou: „ctěný pan spisovatel chce patrně z pouhé rytířské gentilnosti těmito několika, jak se nám zdá, neodůvodněnými zdvořilostmi osladiti prof. Gebauerovi následující hořké pilulky…“

4. Všichni se ovšem shodnou na jednom: jde o temné spiknutí. František Prusík, NL: „Nebyli bychom se chopili pera proti mělkým útočníkům“, ujišťuje František Prusík v Národních listech, „kdyby z nových článkův prof. Gebauera a dr. Masaryka nebylo zřejmo, že na podvrácení písemných našich památek jednají soustavně dle dávno domluveného plánu, proti němuž každý, kdož stojí na stráži národních interessův, povinnen jest postaviti se v obranný šik.“ Spiknutí je neseno nízkými a sobeckými osobními motivy – tak Josef Kalousek vysvětluje, proč se ke „spiklencům“ přidal i prof. Jaroslav Goll (vědec o něco starší, než Masaryk, který se těšil na univerzitě značné autoritě, Kalousek by ho zjevně rád trochu omluvil): „Že v tom spiknutí spoluúčinkuje, to jest ovšem jisté, neboť to dělá veřejně.“ (Pozoruhodná teorie “veřejného spiknutí“) „Že by k němu byl se přidal za týmiž osobními účely, za kterýmiž p. Masaryk spiknutí zosnoval, o tom bych podle povahy p. Gollovy pochyboval; dle mého nepředsudečného mínění pana Golla k tomu spoluúčinkování přivedlo předně osobní přátelství k náčelníkům, pak dokonalá víra ve filologickou neomylnosť p. Gebauera, i mimovolně zakoušený veliký dojem závratné smělosti p. Masarykovy.“

5. V pozadí jsou pochopitelně nečisté pracky odvěkého německého nepřítele. O sporu vyšla podrobná zpráva v německých novinách Münchener Allgemeine Zeitung. Nato Národní listy píší: „Domácí podezřívači obou našich rukopisů utíkají se již o pomoc do Němec! Je to stará historická cesta všech, kdož konspirujíce proti citům neb interessům našeho národa, narážejí doma na nezlomný vlastenecký odpor. Tou cestou šli všichni od oněch pověstných čtrnácti lechův, kteří zajeli sobě do Němec pro víru a přivezli sobě protislovanskou liturgii – až do oněch „vlastencův“, kteří volali Němce na pomoc proti Přemyslu Otakarovi a na den sv. Rufa na Poli Moravském zradili a pomáhali poraziti zájem svého národa… Když jde o potupení věci české, mezi Němci najde se vždy ochotného souhlasu a není k tomu potřebí ani zvláštních důvodův neb přesných vědeckých důkazův. Stačí úplně jalové a plané podezřívání nynějších tupitelův našich rukopisů.“ (Masaryk na to odpověděl: ovšem, píšu do německých novin, a kdybych uměl čínsky, psal bych i do čínských, abych mohl demaskovat naši žurnalistickou žumpu).

6. Všechno to je pak dohromady smícháno v nenávistné tirádě uznávané hlavy tehdejší české žurnalistiky, šéfredaktora Národních listů dr. Julia Grégra: „S jakou frivolní surovostí urážejí náš národní cit, kterak namáhají svou duševní impotenci, aby zohyzdili, zlehčili a potupili kulturní práci našich předků… přišli jako cizí minéři, aby podryli naši společnost, aby zcizili ji svému původu, zohavili naše dějiny, zlehčili kulturní naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší naší minulosti… jako by bylo úmyslně pojatým úkolem našich domácích útočníkův, aby vyhladili poslední a jediné tyto zbytky někdejší dávné naši pospolitosti slovanské, otravují jedem podezření a svého německého kosmopolitismu písně našich rukopisů… k řadě dosavadních útočníků přistoupili útočníci noví, zorganizovala se, Skoro bych řekl, literární Maffia, která nesahá sice do kapes jednotlivcův, ale vztahuje své smělé ruce po nejdražších skvostech národa.

6: Nechybí ani náznaky, že tito lidé vlastně na českou univerzitu neopatří (a domyšleno, měli by z ní být vykopáni). Podle Národních listů „celý český tisk a vynikající vlastenci čeští neusilovali věru půlstoletí o zřízení české univerzity proto, aby se stala střediskem k šíření národního indiferentismu, aby hned v první chvíli svého působení byla táborem, z něhož se organizují soustavné výpravy na zohavení a zničení nejcennějších našich kulturních památek, aby se zneužívalo na ní vždy na potupu věci české… a aby… pomocí našich „vědců“ otravovala vlasteneckou vřelost v srdci našeho studentstva, které jest ozdobou a nadějí národa!“

Kampaň měla pro Masaryka nepříjemné následky: nakladatel Otto odmítl vydávat Athenaeum, Masaryk je pak musel vydávat vlastním nákladem. Byl donucen vzdát se další práce na Ottově naučném slovníku. Jeho odpůrci na něj podali stížnost u Akademického senátu, řízení se vleklo do r. 1888 a skončilo tím, že Masarykovi byla nakonec udělena důtka. Čeští dobráci měli nepochybně prsty v tom, že jej císař nejmenoval řádným profesorem (císařovi nepochybně na pravosti RKZ vůbec nezáleželo) a ještě v r. 1890 ho denuncovali na vídeňském ministerstvu školství.

Shrňme tedy vše, co tehdy Masarykovi a jeho přátelům vyčítali: jde o frontální útok proti češství vůbec. Je veden nízkými pohnutkami, jedná se vlastně o rozsáhlé spiknutí proti české věci, a toto spiknutí je řízeno a placeno z Německa.

Masaryk si byl vědom politické závažnosti sporu: šlo o svobodu myšlení, již je nutno prosadit proti účelovým politickým omezením. „neběžíť pouze o pravosť nebo nepravosť rukopisův, ale o to, aby volno bylo každému vědecké své přesvědčení kdykoli a o čemkoli přednésti.“ A jinde v debatě jde Masaryk už nad problém svobody vědeckého bádání: „Běda národu, který nemá generálního štábu, který nemá mužů, kterým volno, ba povinno o všech důležitých potřebách národních svobodně rokovati, uvažovati, kritizovati; běda národu, který si trvalým a upřímným rozvažováním nenashromáždil poznání cílův a prostředků pro ustavičnou práci potřebných! Národ takový nekráčí mužně za vytknutým cílem, ale na zdař bůh vrhá se v osud slepý… tak zajisté po tuhém zápase nastala tolerance náboženská, poněkud i politická, a teď jde o toleranci národnostní. Jde teď o to, smí-li se v národě klidně a rozvážně nejen mysliti, ale veřejně mluviti o zásadách národa se týkajících, jde o to, jsme-li již tak vzděláni, že sneseme mínění různá, ať je podává kdokoli a kdykoli…“

Opakuji tedy dvě základní Masarykovy teze:

Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že česť národa vyžaduje obhájení Rukopisů! Česť národa vyžaduje obhájení, resp. poznání pravdy, nic více, a větší je mravnosť a zmužilosť uznávající omyl, nežli obhajování omylu, jejž třeba celý národ sdílí!“

Jde teď o to, smí-li se v národě klidně a rozvážně nejen mysliti, ale veřejně mluviti o zásadách národa se týkajících, jde o to, jsme-li již tak vzděláni, že sneseme mínění různá, ať je podává kdokoli a kdykoli.

Obě jsou aktuální i dnes: boj o tyto zásady je nedobojován, lépe řečeno otvírá se vždy znovu a znovu, když společnost narazí na nepříjemný problém, který by lidé nejraději zametli pod koberec v naivní představě, že se ho tak mohou zbavit.

Je neoddiskutovatelnou Masarykovou zásluhou, že dal sporu o Rukopisy, čistě vědeckému, širší myšlenku a smysl: jde o svobodu vědy a vůbec myšlení vůči cenzuře, zdůvodňované falešně pochopeným „národním zájmem“. Tím se z případu stalo politikum v nejlepším slova smyslu. A Masaryk zároveň odpůrce pravosti zorganizoval. O přitažlivosti veřejné diskuse svědčí i toto pěkné vyznání estetika prof. Otakara Hostinského:

„Nebyl bych vystoupil na veřejnost, kdyby spor se vedl se strany obhajců způsobem takovým, jenž jedině sluší sporům vědeckým. Jakmile však nesnášenlivosť konfiskovala volnosť slova a terrorismem svým u veřejnosti zabezpečila monopolů hlasům ve prospěch Rukopisů, jakmile zlomyslnosť chopila se zbraně nejlacinější a právě proto bohužel nejraději užívané, zbraně to, kterou zraněni jsou u nás již téměř všichni, kdož vůbec odvážili se do života veřejného, namnoze i mužové nejlepší: bezdůvodného totiž podezřívání z nevlastenectví. Nemohl jsem již býti na vahách. Zde sluší přiznati barvu bez obalu a veřejně, neboť běží o česť naši. Nesmí se říci, že české kruhy vědecké dají se zastrašiti a k mlčení odraditi žurnalistickým veto, a že zejména učitelé na vysokých školách českých klidně pohlížejí na omezování oné svobody bádání a učení, bez níž univerzita přestává být univerzitou, věda vědou.“

Příběh sporu o rukopisy se dá vzít za dva konce: za prvé, jak je to dobře, že se v našem národě vždycky najde pár statečných lidí, kteří se nebojí postavit čelně proti rozpoutaným davovým vášním a jejich nestydatým manipulátorům. Druhý konec je smutnější: jaký dovedeme být my Češi dobytek, jak snadno se dáme strhnout k tomu, abychom sprostě osočovali a štvali ty, kterým mezi námi opravdu o něco jde. Doporučuji zohlednit oba konce zároveň.

(pokračování)

19. listopadu 2006