ARCHIV

Masaryk a česká média IV

Obsah

Druhý případ, který chci zmínit je všeobecně známý pod jménem Hilsneriáda. Protože o ní existuje obsáhlá a dostupná literatura (především shrnující knížka Jiřího Kovtuna), uvedu z věcné podstaty případu jen základní údaje. Navíc se budou následující řádky věnovat ještě dalšímu aspektu: odvrácené straně vztahu Masaryk a studenti. Studentstvo má v české společnosti dobrou pověst jako revoluční, progresivní prvek. Asi proto bývají ve vypjatých dobách (bylo tomu tak např. v roce 1968) studentští lídři často naplněni takovým nesnesitelným a nadutým sebevědomím, že se s nimi skoro nedá mluvit. Podobné sebevědomí lze vycítit i u těch, co se dostali v souvislosti s případem Hilsner do konfliktu s Masarykem. Nejdřív ale, o co vlastně šlo. V lese u Polné našli 1. dubna 1899 mrtvolu devatenáctileté místní dívky jménem Anežka Hrůzová. Měla podříznuté hrdlo a zemřela vykrvácením. Zpočátku upadla v podezření rodina Hrůzových (matka a bratr oběti), která se netěšila zvlášť dobré pověsti. Pak byl ale zatčen mladík jménem Leopold Hilsner z židovské komunity v Polné. Pocházel z velmi chudé rodiny, byl v podstatě tulák, což bylo v činorodém a pracovitém židovském prostředí něco velmi neobvyklého. Záhy se rozšířilo, že způsob provedení svědčí o tzv. rituální vraždě (vražda křesťanské panny za účelem odběru krve pro židovské náboženské obřady).Aféra nabyla celorakouských rozměrů. Své síly spojili ti, co se jinak nemohli ani cítit: klerikálové, čeští a němečtí nacionalisté. Na české straně se intenzivně angažovala zejména malá Strana státoprávně radikální a její předák JUDr. Karel Baxa. Tiskový orgán strany, deník „Radikální listy“ v dubnu 1899 např. napsal: „Jaký byl tedy motiv vraždy? Mocněji a neodbytněji ovládla veškero veřejné mínění pověst o rituální vraždě. Bojíte se jí uvěřiti, nemůžete připustiti, že by na sklonku 19. století žila rasa, jejíž náboženství káže nebo připouští vraždu k účelu náboženskému. Bojíte se jí uvěřiti – ale síla a přesvědčivost okolností je mocnější. Ještě nikdy nesvědčily všechny důkazy pro vraždu rituální tak, jako tenkráte. Existuje-li rituální vražda, pak je jí případ polenský." (Všimněte si prosím výrazně sviňskáho způsobu podání, je zároveň uhýbavý a denunciantský). V Polné vypukly protižidovské bouře, musely zasahovat policejní posily. Rozjela se obrovská organizovaná štvanice, spojená s manipulací svědků (lidé se zpětně rozpomínali na detaily, které jakoby potvrzovaly Hilsnerovu vinu). Podezření bylo podpořeno pitevním nálezem: smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, co se našlo na místě, kde byla oběť nalezena, prý neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.

Na základě toho pak v Kutné Hoře proběhl v září 1899 před zfanatizovaným publikem proces s Leopoldem Hilsnerem. Významnou roli v něm sehrál Dr. Baxa (pozdější dlouholetý pražský primátor za republiky a jen čas i předseda Ústavního soudu) coby právní zástupce matky zavražděné („soukromé účastnice“ obžaloby). Před soudem pronesl několik vzletných proslovů, z jednoho citujeme: „děkuji Bohu, že je znám motiv vraždy a pravá příčina smrti. Zavraždili nevinnou křesťanskou dívku, aby se zmocnili její krve… Z kutnohorské soudní síně letí do celého světa zpráva, že jsou v naší společnosti lidé, kteří vraždí, aby svého bližního oloupili o krev. Ať už je to rasa, ať už je to sekta, máme tu před sebou faktum, jež se nedá popřít. Musíme ho bránit proti těm, kteří nechávají vykrvácet naše křesťanské dívky…“ (a když mu Hilsnerův obhájce nato předložil vyjádření dvaceti odborníků, kteří se vesměs vyjádřili, že „rituální vražda“ je pověra, Baxa jen s úsměvem odpověděl, že pojem rituální vražda vnesl do jednání soudu pan obhájce). Baxa sám se v soukromí nechal slyšet, že samozřejmě na žádnou rituální vraždu nevěří, ale že aféra napomůže emancipaci českého národa z područí židovského kapitálu. Hilsner byl uznán vinným za spoluúčast na úkladné vraždě provedené „potutelným způsobem“ (tj. za účelem odebrání krve, pojem „rituální vražda“ se přímo v rozsudku nesměl vyskytnout) a odsouzen k trestu smrti oběšením. Národní listy (které nemohly chybět u žádné lumpárny, tehdy už to nebyl jediný český deník, ale stále ještě ten nejvlivnější) o závěru procesu napsaly: „Rozsudek poroty, jímž Leopold Hilsner uznán vinným přímého účastenství na úkladné vraždě a soudem dle § 136 zák. odsouzen k trestu smrti, přivítán byl obecenstvem pod okny krajského soudu shromážděným (zdaleka ne všichni se vešli do jednací síně) potleskem a voláním slávy porotcům… když vyšel dr. Baxa ze soudní budovy, byla mu zástupem na ulici provolávána sláva a obecenstvo provázelo jej pak k hotelu Na poště, kde jest ubytován.“ Už v té době Masarykův časopis Čas reagoval na proces velmi negativně.

Hilsner se odvolal. V té chvíli Masaryka vybídl jeho někdejší žák, vídeňský žurnalista Siegfried Münz, aby se k věci vyjádřil. Nešlo o problém Hilsner, ale o otázku rituální vraždy a antisemitismu. Masaryk ve (zveřejněné) odpovědi Münzovi označil rituální vraždu za pověru a upozornil na politické a hospodářské pozadí antisemitismu. Zároveň začal shromažďovat materiál pro brožurku „O potřebě revidovati proces polenský“. Ta byla sice po vydání ihned zabavena, ale jeden rakouskoněmecký poslanec ji pak na Říšské radě přednesl jako interpelaci: poté muselo být podle zákona její zveřejnění povoleno.

Nato začaly rakouské úřady a soudní instituce couvat. Masaryk se ovšem dostal do centra nepřízně nacionalistického, klerikálního, radikálního českého i německého tisku. Zcela disparátní mediální okruhy se spojily se ve snaze poštvat proti němu studentstvo. Nešlo přitom jen o „ideové podněty“, ale i o tak říkajíc technicko – organizační detaily. Německý list Deutsches Volksblatt z Vídně informoval své čtenáře o termínech Marykových přednášek na pražské univerzitě. České Katolické listy šly ještě dál, uveřejnily Masarykovu adresu a popsaly dokonce, která jsou okna jeho bytu.

Při prvním pokusu o demonstraci před Masarykovým bytem se sešlo jen asi sedmdesát lidí, Masaryk byl zrovna nemocen, jeho žena požádala studenty, aby si zvolili deputaci, kterou Masaryk přijme. Demonstranti se po několika výkřicích rozešli. Druhá akce byla důkladnější – nejdřív svolali na univerzitě schůzi s neutrálním tématem, ale každý věděl, že půjde o protestní akci proti Masarykovi. Schůze byla nakonec vedením univerzity zakázána. Dav studentů pak táhl na Malou Stranu, kde Masaryk bydlil, a uspořádal u sochy maršála Radeckého kravál. Radikální listy daly najevo zlomyslné uspokojení: „Jest zajímavo, že studentstvo české proti Masarykovi bouří; vždyť bylo dosud téměř hypnotisováno jeho osobností a přejímalo bezmyšlenkovitě a naprosto nekriticky vše, co jim toto oblíbené a módní jejich orákulum předložilo… Zdá se, že tato hypnosa počíná mizeti; poslední husarský kousek páně profesorův otvírá oči i mnohým z těch, kteří se dosud počítali k jeho věrným. Odchýlil se tentokrát svým duševním pochodem příliš makavě od logického a zdravého myšlení českého člověka. Nelíbily se mu bouře proti židům. Snad i jiným nelíbily se v té formě, v jaké byly a jsou vedeny. Ale i ten, kdo bouře protižidovské neschvaloval, dospěl logickým myšlením ku závěrům zcela opačným než-li pan profesor. Řekl si: bouře nepomohou, jest třeba emancipovati se usilovnou prací, hospodářsky, myšlenkově. Na všech polích. Masaryk ale usoudil: bouře jsou hrozné, brutální: je nutno židy chránit. Víme všichni, že my, český lid, potřebujeme ochrany a podpory na všech stranách a všemi prostředky; Masaryk vyšel, aby chránil a podporoval židy, kteří mají k tomu sami prostředků více, než potřebují. Tímto docela nečeským a logicky zvráceným způsobem myšlenkovým znechutil se Masaryk tentokrát i mnohým z těch, kteří dosud nedali na něho dopustiti…“ Pak autor článku vyjadřuje naději, že české studentstvo bude napříště k Masarykovi kritičtější: „Nedá se snad pro příště tak snadno oslepiti nejasnou jeho humanitou a pochopí, že na celé té humanitě není špetky nového, původního, moderního. Že právě moderní vědou opřené nazírání na svět vede někam docela jinam, tj. k akceptování života silného a k uplatňování se určitého celku třeba i bojem.“ Fašizující ráz tohoto způsobu myšlení a psaní je dnes z odstupu zcela zjevný.

Nakonec uspořádali bojkot Masarykových univerzitních přednášek: asi tisíc studentů obsadilo dvůr Klementina a místnost, kde se měly konat. Počítali, že se Masaryk nedostaví, ale přepočítali se. Národní listy referovaly o „akci“ takto: „Zatím prodral se uprostřed hloučku Slavistů (Masarykových přívrženců, bd) prof. Masaryk do síně, jsa na cestě, na schodišti a v předsíních předmětem stálého pokřiku „zaprodanče židovský“ apod. … Marně hleděli přívrženci Masarykovi, jichž bylo v sále asi 50 proti 200 národně smýšlejících, pískot přehlušiti tleskáním… Marné byly námahy prof. Masaryka přijíti ku slovu a marny též pokusy děkana prof. Mourka bouři zažehnati. Kdykoli snažil se prof. Masaryk promluviti, stupňovala se vřava, zdvíhaly se hole, ba i měšce s penězi… Pojednou bylo pozorovati, kterak ze sálu vystrčen byl nějaký student, člen židovského spolku, po něm za chvíli zase jeden, jemuž dokonce klobouk byl naražen. Prof. Masaryk, vida, že ke slovu se již nedostane, chopil se křídy a počal psáti cosi na tabuli. Bylo mu však v tom od studentů kolem se kupících zabraňováno. Tu odňal prof. Masaryk jistému studentu legitimaci, ale kollegové jeho přinutili jej, aby ji vrátil, přičemž mu byl sražen skřipec z nosu. Půl hodiny vzdoroval prof. Masaryk s tvrdošíjností jemu vlastní bouřícímu se množství, až teprve asi ve 3 na 12, vida, že všechny jeho pokusy jsou marny, odhodlal se k ústupu… tím skončil první debut oblíbeného kdysi na universitě prof. Masaryka po vydání jeho brožury. Pro prof. Masaryka může to býti mementem, že ani s city naší studentské mládeže nesmí se zahrávati přes míru. Přišel r. 1882 do Čech, aby „kácel modly“, jimiž rozuměl mnohé, co našemu národnímu citu jest drahé, ale dnes, zdá se, že takovou skácenou modlou bude sám prof. Masaryk.“

Zbývá jen podle dobových svědectví doplnit to, co Masaryk psal na tabuli:

„Nebál jsem se přijít, prosím o slovo. Obvinění tisku, že jsem podplacen, jsou vylhaná. Stejně obvinění, že jsem propůjčil své jméno pod cizí práci. Vystoupil jsem, protože jsem prohlédl klerikální antisemitismus a považuji ho za národní zlo. Svědomité studium mne přesvědčilo, že provedení polenského procesu je přímo atentát na rozum a lidskost. Bránil jsem svobodu myšlení a cítění, bez diplomacie, a budu jej vždycky bránit. Co máte vy, demonstranti, tedy proti tomu? Řekněte mi vaše důvody. Budu je respektovat, stejně jako já požaduji respekt od vás.“ A po chvíli Masaryk pokračoval: „Respektoval jsem vždy české studentstvo a jeho motivy. Jsem mu nyní k dispozici a chci odpovídat na každou otázku. Doufám v mužné smýšlení, v to, že se někdo chopí slova osobně, neanonymně.“ Nato se k odpovědi odhodlal nějaký student a napsal: „Namítáme Masarykovi, že v tak pohnutých dobách, kdy je nutné, aby národ stál sevřeně proti nepřátelské vládě, chce kvůli jednomu židovi rozštěpit celý národ a oslabit ho tak. Pracuje do rukou expanzivnímu germanismu. Dále namítáme, že tvrdí: Musím mít pravdu, i když to, co tvrdím, není pravda. Z něho by žádný Hilsner nedostal ani kapku české krve. Fiala.“ Masaryk na to reagoval: „Tak pohnuté časy máme stále, protože zkorumpovaná žurnalistika vede do útoku část inteligence, která je líná myslet. Žádám fakta, ne fráze.“ Dotyčný student ještě opáčil: „Faktem je brožura, která dokazuje, že Masaryk raději pomáhá židům než vlastnímu národu.“ A Masaryk dodat: „Tak to jste brožuru nečetl – jak tedy můžeme diskutovat.“

Masaryk pak přišel ještě na další přednášku. Do sálu byli vpuštěni jen zapsaní studenti, demonstranti dělali kravál pod okny. Pak vedení univerzity podlehlo studentskému nátlaku a Masarykovy přednášky do konce semestru přerušilo.

Přesto se část studentů a sociálně demokratičtí politici postavili za Masaryka. V rozhovoru pro „Časopis akademické mládeže“ se ho po čase zeptali, zda ho ještě bolí nerozvážné chování demonstrantů. Masaryk odpověděl: „Nebolí mne to a nebude mne to bolet. Bylo by mne bolelo, kdyby ten nebo onen byl povstal a uvedl trefné důvody proti mému počínání.Ale křik, pískání a podobné jednání nebolí. Píši, říkají, do německých novin. Ovšem, a budu tam psát dál. Nemůžu přece psát do českých novin, které o mně rok co rok rozšiřují lži – a mám se na to klidně dívat, mám se nechat umlčet? Kdybych uměl čínsky, psal bych do čínských novin, abych hájil pravdu proti naši novinářské korupci.“ (Omlouvám se, že jsem tento citát v minulé části omylem situoval do doby rukopisných bojů). A jinde napsal: „Jen poznání a přesvědčení, že pověra rituelní je pro národ náš nebezpečná, otvírajíc bránu pověrám a násilnostem duchovním i fyzickým, přimělo mne, že jsem povstal proti pověře v případě polenském… Antisemité jsou slepým nástrojem klerikalismu, usilujícího o duchovní slepotu, klerikalismu ubíjejícího ducha. Žid se to jmenuje, alem ve skutečnosti je to moderní věda a filosofie, moderní svobodné myšlení. A této skutečné duchovní vraždě česká inteligence sloužit chce pověrou vraždy rituální?“

Mimořádných kvalit a mimořádné intenzity dosáhla protimasarykovská kampaň v „satyricko-politickém časopise pro lid“ (upozorňuji že nešlo o žádné suspektní a okrajové periodikum)jménem Šípy. Masaryka tam skoro soustavně jmenují Macesryk. Vánočnímu číslo z roku 1899, které je Masarykovi věnováno v podstatě celé, vévodí báseň „Ze zpěvníku Tomáše Vládymila“: „Když tě vidím, milý Poldo (tj. Hilsnere, bd), v tom arestě seděti, mluvím stále v unesení, žes nevinnou obětí. Kdybych Čechy tak miloval, jako miluji tebe, byl bych dávno za mřížemi neb na cestě do nebe. Já mám obchod novej, pěkně zavedenej, od městečka ke vsi, židáčci kupte si podílek Časovskej.“ Masaryk údajně „obhajuje nepravdu, židovský švindl, působí rozbroje mezi studentstvem, tříští síly národní, kšeftaří s židovskými obřezanci a nabízí jim abonemá na židovský plátek“. Ve zprávě „Rytíř židovské pravdy“ se zase píše: „Židofil pan Garyk Masaryk vozí si s sebou do vysokého Karlo-Ferdinandského učení svou paní jako záštitu své vykošerované autority, spoléhaje na rytířské ohledy naší studentské mládeže – k dámě! (pisatel naráží na to, že na zmíněnou bouřlivou studentskou akci Masaryka doprovázela jeho manželka, paní Masaryková byla Američanka a nechtěla zjevně nechat svého chotě ve štychu; hned si to vyložili tak, že si ji tam vzal tak říkajíc jako živý štít, všechno se dá vysvětlit, když se chce, bd). Hm, pan Garyk Masaryk odjakživa je rytířem k dámám! Škoda, že nebožka Anežka Hrůzová se mu nemůže poděkovat…. Ale za to ho drží němečtí židé („německý žid“ byla pro tehdejší české vlastence zvlášť zavrženíhodná forma Žida - něco jako je pro dnešní české vlastence sudetoněmecký katolík šlechtického původu) zuby nehty… chtěl by študenty svým, bývalým „vplivem“ zas obrátit na svou novou židovskou víru, ale tentokrát se mu to nepodařilo… A lid Mojžíšův volá: „Hosana, blahoslaven Tomáš Garyk Masaryk do devátého kolena, nebo třeba byl by goim, veliký je před Jehovou a slze radosti kane tetě Bohemii z oka zalepeného a vítězný smích řine se z hrdla Neue Freie Presse… Neb volá-li lid Hospodinův a synové Izraele „Kde je český Zola“, tak praví „Zde jest“ a bude-li potřeba, zreviduje se i proces Jidášův, zdali snad i ten naposled neměl pravdu a nemělo-li by se jeho dědicům vyplatit k těm 30 stříbrným co doplatek na ruku ještě 970.“ (Zde narážejí na to, že Masarykovi shodou okolností zvedl v té době rakouský stát roční příjem o 1000 zlatých. Kromě toho, že je židovský přisluhovač, obviňovali totiž Masaryka i z kolaborace s rakouskou vládou, která pomocí cenzury zoufale a systematicky potlačovala všechny zmínky o rituální vraždě, ale současně i všechny polemiky s teoriemi o rituální vraždě, v klamné naději, že pak bude pokoj). Otázka Masarykových údajných hmotných zájmů (kolik mu za to zaplatili), bez níž se žádná trochu vášnivější diskuse v Čechách ani dnes neobejde, se ale vedla i v Radikálních listech: „Revisionistická kampaň Času a Masryka uvádí se na mnohých místech ve spojení s otázkou židovského časopisu, na nějž se sbírají po Čechách peníze… Kdyby se ukázaly pověsti ty správnými, pak… nebyl by Masaryk jen vědeckou koketou – ale něčím jiným.“

Masarykovi se přes tuto nechutnou štvanici podařilo významně přispět k tomu, že v opakovaném procesu, který proběhl v Písku, už rituální vražda nebyla ani náznakem zmíněna. Nešťastný Hilsner byl ovšem odsouzen ještě za jednu vraždu (podle mého názoru byl ten člověk v obou případech nevinný) a před výkonem trestu smrti ho zachránilo jen to, že soud měl k dispozici pouze indicie. Císař ho omilostnil. To už ovšem čeští národovci o záležitost ztratili zájem: blížily se volby, židovská komunita v českých zemích byla z dobré poloviny počeštěná a např. mladočeši měli velký zájem o jejich hlasy, A tak Národní listy mění tón: „My taky máme hrstku židů, která s námi poctivě smýšlí a s námi česky cítí… i u nás jsou lidé, kteří tyto židy házejí z židovskými našimi nepřátely do jednoho pytle. Žid jako žid, říkají, a dopouštějí se tím největšího bezpráví a poškozují tím zbytečně zájmy svého národa… Ale proto nebude, kdo u nás rozumný a spravedlivý, … vylučovati ze společnosti národní onu hrstku židů, která skutečně jest naše a naším českým žije životem… již proto je v úctě míti musíme, že nesou pouhými vyznavači svého českého přesvědčení, nýbrž že jsou skutečnými jeho pionýry. Jsme národ malý a nemáme příčiny odmítati toho, kdo v nejpoctivějším úmyslu hlásí se k nám slovy: „Jsem celý váš!“

Tímto účelově vychcaným a podlézavým předvolebním prohlášením uzavíráme náš pokus o portrét českého tisku v konfrontaci s femoménem TGM.