ARCHIV

Masaryk a česká média II.

Obsah

Druhá věc: Masaryk byl od svého vstupu na českou politickou scénu až do roku 1914 širokou veřejností, ale často i českými intelektuály chápán jako jakési výstřední ozvláštnění českého veřejného života, kverulantský podivín. Rozumělo mu jen pár lidí, jeho realistická strana měla malou veřejnou podporu a do Říšské rady se dostal jen díky pomoci sociálních demokratů. Zároveň měl jisté charisma. Dosvědčují to i lidé, kteří ho zvlášť nemilovali nebo si zachovávali jistý kritický odstup: Fr. Ladislav Rieger, hlava staročechů, po setkání s ním napsal své dceři: „Má jakési kouzlo individuality, která k sobě pojí jiné a je podřizuje vůli své a z nich dělá stoupence své horlivé“. Francouzský historik Ernest Denis, velmi inteligentní člověk, který si dokázal zachovat od české problematiky kritický odstup a Masaryka si vážil, se ve svém známém díle Čechy po Bílé hoře vyjádřil takto: „Masaryk jest prorok, to znamená, že ti, kteří nejsou jeho žáky, bývají často drážděni jeho chováním hierofantským (odhalování svátostí, desakralizace, bd), jeho břitkými aforismy a mlhavými věštbami. Vyznávám skromně, že jeho mysticismus je mi nesnesitelný. Ale to mně nepřekáží, abych neuznával v něm ducha velmi probudilého, spisovatele vzácných zásluh a velkého bořitele model. Měl dobré vlastnosti – a zvláště chyby – kterých bylo nejvíce třeba v této době života národního.“ A podobně hovoří i literární historik Arne Novák v době těsně před první světovou válkou: „Kouzlo jeho osobnosti, která poutá i svými krajnostmi a svou umíněnou jednostranností, svádí ty i ony, aby proti němu polemisovali, ale bránila namnoze objektivní a soustavné kritice jeho idejí. Jeho klasifikace věd se neujala, jeho koncepce národního obrození byla literárními i politickými historiky většinou odmítnuta; jeho výklad moderní sebevražednosti z náboženské krize neuspokojuje; jeho synthese positivismu a theismu jest povážlivá; jeho methoda ethické kritiky literární vystihuje jen část slovesných děl; jeho umělecký smysl často zklamal, a jistě počet takových námitek a pochybností poroste časem… Osobnost T. G. Masaryka zůstává neotřesena, i když jsou vyvráceny jeho hlavní zásady – máť pečeť geniality; současné naše kulturní dějiny jsou bez ní nemyslitelny.“ Snad proto za sebou Masaryk tehdy nikdy nedokázal shromáždit davy, nikdy však nemusel trpce konstatovat jako jeho žák Enmanuel Rádl „stojím tu se svými názory docela sám“.

Česká žurnalistika měla ovšem jasno. Nejvlivnější český list z přelomu 19. a 20. století, Národní listy, otiskl v době „Hilsneriády“ následující kádrový posudek ohavného odrodilce: „Hnán bezměrným slavomamem a velikášstvím, jež v přímém jest opaku s českobratrským smírem, jemuž dr. Masaryk snaží se raziti dráhu, neobrátil se tento „příští génius národa českého“, nyní tak zneuznaný, k pozitivní práci na povznesení českého jména, nýbrž počal kácet. Jako filosof, jenž v době, kdy stal se „českým učencem“, nebyl ještě ani úplně pevným v pravopise své mateřštiny, pustil se do Královédvorského rukopisu. Když byl na velikou radost odpůrcův našich písemnou tuto památku zostudil, aniž by se mu bylo podařilo přesvědčit někoho, že to skutečně falsifikát, jal se hned potom otravovati českou naši mládež, vytloukati z ní ducha národního a dusiti v ní cit vlastenectví a v náhradu za to vštěpovati jí onen mlhavý humanismus, který na místě zápasu staví rezignaci…(to je prosím lež, bd) Účinek toho byl, že dnes poděkovati se můžeme za to, že část našeho studentstva stojí opodál národního boje a projevům vlasteneckého citu že se posmívá. Ve směru tom ovšem si získal prof. Masaryk nárok na vděk – z ciziny. (všimněte si, vděk z ciziny, myslí se ovšem Německo, je v českých očích negativum; tomu je třeba rozumět: zaprodanec našich odvěkých nepřátel, Němců. bd). Jinak ale pranic nám není známo o tom, že by se byla cizina o prof. Masaryka nějak zvlášť zajímala. (Autor hanopisu si protiřečí, bd). Prof. Masaryk to cítil. A proto vybral si senzační případ, k němuž připjal svou osobičku (sprosťárna, bd) a pomocí kterého skutečně se mu podařilo vzbudit pozornost ne pouze vzdělaného, nýbrž i toho druhého světa.“ Jak vidno, dnešní tisk a mnozí dnešní novináři navazují na tuto tradici. Nevědomě, nemusí se to učit, stejně jako se nemluvňata nemusí učit plavat.

x x x

A teď k věci samé: budu se věnovat dvěma příkladů toho, jak český tisk a česká intelektuální elita přijímaly v tédobě Masarykovy iniciativy. Oba případy se týkaly vlastně odborného sporu (jsou dvě staré české literární památky podvrhy? Existuje tzv. rituální vražda?), ale zasáhly širokou veřejnost: první v její národní hrdosti. Druhý v jejím antisemitismu.

Základní fakta prvního případu jsou všeobecně známa, proto je jen velmi stručně shrnu. Jde o tzv. Rukopisy, dvě údajně středověké literární památky. První z nich, Rukopis Královédvorský, sbírku lyrických a epických básní, nalezl Václav Hanka v kostele ve Dvoře Králové, měla být ze 13. století (tj. o něco málo starší než nejstarší dosud známé souvislé české literární památky). Druhý, Rukopis zelenohorský, je údajně fragmentem rozsáhlého staročeského eposu z 8. - 9. století a Hankovi jej poslal neznámý nálezce. Zejména druhý nález vzbudil okamžitě pochybnosti – vyjádřil je jasně Dobrovský, zpočátku byl nejistý i Palacký, kriticky se vyjádřil mj. i slovinský filolog Bartolomej Kopitar. Vzdělaná česká společnost i rodící se česká veřejnost však pochybnosti záhy zaplašily a dovolilo si je tu a tam jen pár podivínů.

Po rozdělení pražské univerzity na německou a českou v roce 1882 zachvátily jisté pochyby i badatele mladší generace českých vysokoškolských učitelů, jmenovitě Jana Gebauera a Jana Kvíčalu. Gebauer je vyjádřil v slovníkovém hesle pro německou Ersch-Gruberovu encyklopedii. Za to byl svým univerzitním kolegou Martinem Hattalou napaden coby zrádce národa, jenž v německé publikaci osočuje český národní poklad. Gebauer chtěl svůj názor obhájit v Listech filologických, které tehdy vydával jeho přítel Kvíčala, jenže ten na poslední chvíli couvl. Masaryk – v té době mimořádný profesor na české univerzitě a zároveň editor časopisu Athenaeum - Gebauerovi nabídl, že jeho stať otiskne.

(pokračování)

12. listopadu 2006