ARCHIV

Masaryk a česká média I.

Obsah

Před nedávnem se na mne obrátila skupinka mladých lidí (zčásti mých bývalých studentů), která objíždí české kraje s výstavou „zmizelé Sudety“. Dokumentuje vztah krajiny a osídlení v té třetině našeho území, které se z nepochopitelných důvodů říká „pohraničí“ (v poměru k územní rozloze naší vlasti se můžeme chlubit největším pohraničím na světě) před tzv. odsunem Němců a dnes. Výsledný dojem je zčásti úděsný, aspoň zčásti útěšný (něco se přece jen podařilo zachránit před devastací). V nejmenovaném městě shledaly úřady nevhodným, aby se něco podobného prezentovalo v sousedství výstavy o Masarykovi a legiích. Zřejmě se obávaly, že přiblížením obou složek by mohlo dojít k něčemu jako k řetězové reakci v nukleární náloži. Nebo k čemusi jako je znesvěcení chrámu tím, že se do něho vpustí smečka nečistých zvířat. Na tom přístupu zaráží především bezelstná nevědomost o tom, jak Masaryk až do doby „ztatíčkovatění“ na českou veřejnost působil. Ti mladí lidé se na mne obrátili, abych na večeru, který výstavu o „zmizelých Sudetech“ v tom městě uváděl, něco o Masarykovi řekl. Následující řádky jsou rozšířenou verzí toho, co jsem na vernisáži přednesl. Týkají se vztahu Masaryka k Němcům a k českým Němcům na začátku jeho politické dráhy, a taky o tom, jak Masaryka v té době vnímala česká veřejnost a česká média.

x x x

T. G. Masaryk je dnes osoba opředená mýty. Je to mimořádně krutý posmrtný osud pro člověka, který po mnoho let proti mýtům bojoval. Zakuklit někoho do mýtů je spolehlivý způsob, jak ho učinit neškodným. Používají ho – dnes jako dříve - často lidé, nad kterými by si byl odplivl; a zároveň lidé, kteří nevědomky, ale velmi důsledně navazují na ty, s nimiž bojoval. Je v tom cosi programového: modla, symbolizovaná např. šaškovsky pitvornou fotografií z Lidového domu, je docela neškodná. A o to jde: lidé, kteří se jím pokrytecky zaklínají, i ti, co jim zbožně naslouchají, o něm často nevědí o mnoho víc než pár okřídlených a dnes již zcela sterilních frází. O normálním, to znamená kritickém přístupu k minulosti nemůže být ani slova (Masaryk byl velký člověk, ale smrtelník jako my všichni, měl své chyby a často se mýlil, ale o tom teď psát nechci). Chtěl bych jen trochu přispět k tomu, aby se z mrtvé modly, které se často dovolávají lumpové, stal znovu živý silný člověk, který nám má co říci a může nám pomoci.

x x x

První věc: poznámka víceméně na okraj. Představa, že by Masaryk byl nějaký němcobijec, je úplně falešná. Masaryk platil za umírněného nacionalistu a český brutální nacionalismus kritizoval. Tím se výrazně lišil např. od mladočechů, s nimiž velmi krátce spolupracoval, nebo od jejich různých odnoží, např. České strany národně sociální. V knížce o Havlíčkovi podává jakousi rekapitulaci českého postoje k rakouským, a tedy i českým Němcům: „Poměr náš k Němcům byl proto hned od samého počátku ústavního života otázkou nejpalčivější. V zápase o svobodu stáli a měli jsme stát vedle sebe, zápasem o jazykovou a národní rovnoprávnost stáli jsme brzy proti sobě. Záhy žalovali jsme jeden na druhého a oba hledali jsme posilu u téže státní moci, které jsme se v teorii i v praxi protivili.“ Říká sice, že „na straně německé začalo sočení dříve“, což je asi pravda, ale pokračuje: „Myslím, že v tom skutečně chybovaly strany obě, jak v tom chybují dosud.“

Jen na okraj poznamenávám, že zároveň kritizoval i postoj českých politiků té doby k druhému „odvěkému nepříteli“, k Maďarům: „Jednostranná byla také naše politika protimaďarská. Liberální stavové čeští pomýšleli sice (1847) na spojení s uherskými velmoži… Avšak politikové lidoví zaujali proti Maďarům opět stanovisko docela vládní. Jen tak se dá vysvětlit, že nechtěli připouštět uherské deputace do říšského sněmu…“ Masaryk kritizuje i tzv. radikální demokraty: „V listech jeho strany (J. V. Friče) o Maďarech psalo se s týmž nerozvážným a nadutým pohrdáním, se kterým proti nám psali Němci. „Pražský Večerní list“ jim např. vytýká, že nemají vzdělanosti „člověčenské“, jen maďarské atd. Divné pojetí humanity a rovnosti!“

Masaryk také cítil (velmi přesně) jakýsi handicap české společnosti vůči sousedům a nebál se ho pojmenovat: „Němci, Maďaři a Poláci měli svou národní šlechtu, měli svou národní byrokracii, měli své vlivné lidi ve vojsku – jakmile padl Metternich, mohli aspoň politické reformy a revoluci provádět důsledněji a organičtěji. Avšak politikové naši, bez zkušenosti a tradice, byvše přes noc povoláni k organizaci nového Rakouska, byli tak překvapeni, že nevěděli, stručně řečeno, kudy kam. Byli po výtce literáti, a k tomu většina literátů ze školy staré a zastaralé, a proto nedovedli jednat moderněji a nověji… zrušit starý regime na papíře, napsat nový program na papíře, není nesnadné, … ale mít politické idee skutečně originální a tvůrčí, znát poměry a lidi a dovésti novou organizaci provádět – to je těžké!“ Po českém premiantství, které zachvátilo pozdější generace, tu není ani stopy. Je to věcné.

Od těchto konkrét pak Masaryk dospívá k celkovému odsudku siláckého nacionalismu:

„Nacionalismus ohrožuje nás více, než se domníváme. Díváme se na naše národní žití příliš negativně – pokládáme za svůj historický cíl věčný antagonismus proti Němcům a nedovedeme náležitě pochopit a cenit své poslání vlastní, pozitivní, nedovedeme pracovat bez ohledů na cizinu. Tím se pak stává, že právě tím antagonismem podléháme tomu vlivu nejvíce, kterému si přejeme vyhnout – kdo žije v ustavičném pozorování svého odpůrce, chtěj nechtěj řídí se tímto svým jediným příkladem… Musíme konečně žíti sobě, žíti pozitivně… beze strachu, bázně a ohledu jíti cestou svou vlastní, cestou českou“.

A Masaryk formuluje program pro přítomnost a pro budoucnost: základní úkol je „prakticky rozřešit ideál humanity a … spojení s národy západními“ V tomto rámci (a v návaznosti na Palackého) se musíme snažit „jak si… upravit poměr k národům a státům, s nimiž po tisíce let jsme v blízkém a těsném spojení“. Přitom „první a hlavní politickou důležitost“ má, „jak se dohodnout s Němci, zemi českou s námi od nejstarších dob obývajícími“. A to v duchu (zase) Palackého „ideje spojení jedné části německého národa s jedním národem slovanským: ve federaci rakouské federace česká.“ A jinde píše: „V politice vnější je přirozený a nutný program Palackého, program státoprávní. Podle humanitního programu a podle historicky daných skutečností znamená program ten v dohodě s našimi německými krajany usilovat o samostatnost v rámci říše rakouské. Prakticky se dá dohodnutí s Němci provádět autonomií ve smyslu selfgovernementu co největší, aby každý národ rozhodoval ve vnitřní politice sám o sobě; to také leží v pojmu lidovosti, které se dovoláváme…“

Masarykovy představy o česko-německé symbióze se nenaplnily. Jistě, nebyla to vůbec jen jeho vina a vina české společnosti. O to mi nejde. Chtěl jsem jen ukázat, že Masaryk byl prostý hysterické zaujatosti a nenávisti, vyrůstající často ze strachu a z nevíry ve vlastní sílu a vlastní schopnosti. Aby se člověk dokázal dívat na svět věcně, nesmí se bát. Masaryk se nebál. Byl ovšem v té době poměrně osamělý.

(pokračování)

5. října 2006