ARCHIV

Obsah

My nejsme soudruzi!/III

Pětadvacátého října dopoledne se vydalo několik tisíc lidí spontánně na demonstraci před parlament. Demonstrovali za odstoupení Geröa (pro revoluční zmatek bylo typické, že o jeho včerejší rezignaci dosud nikdo nevěděl). Cestou se nějak domluvili s ruskými tankisty, kteří si nechali na laufy pověsit maďarské vlajky s vystřiženým bolševickým znakem uprostřed a doprovodili je na Kossuthovo náměstí před parlamentní budovou. Tam najednou začali ze střech okolních budov neznámí ozbrojenci náměstí ostřelovat. Ruští vojáci, kteří se zřejmě domnívali, že byli vlákáni do pasti, střelbu opětovali, ale v panice začali střílet i do shromážděných neozbrojených lidí. Výsledkem bylo skoro dvě stě mrtvých a spousta raněných. Když odpoledne hovořil v rádiu Kádár o kontrarevoluci a Nagy požádal veřejnost, aby se shromáždila za Maďarskou stranou pracujících, bylo to jen přilévání oleje do ohně. Nagy se dostal do konfliktu se svými nebližšími spolupracovníky (jejich teze byla: jde o lidové hnutí za nezávislost, do něhož se tu a tam připletly „kontrarevoluční živly“), a ti ho dočasně opustili.

Boje se rozšířily i na ostatní maďarská města. K velkému masakru neozbrojených demonstrantů došlo např. v Mosonmagyaróváru. V tu chvíli komunistické vedení začalo couvat. Vyhlásilo amnestii pro ty, co se vzdají, nemluvilo už o „kontrarevoluci“, ale o „bratrovražedném boji“. Stranické noviny Szabad Nép (Svobodný lid) se ovšem vymkly a psaly už o národním a demokratickém hnutí. Do nové vlády byli kooptováni někteří nekomunističtí politici (mj. někdejší tajemník malorolnické strany Béla Kovács, odvlečený v rámci likvidace posledních zbytků klamavé svobody v roce 1947 NKVD do ruského Gulagu). Konečně i Ústřední výbor Maďarské strany pracujících na svém historicky posledním zasedání prohlásil revoluci za „národně demokratické hnutí“, ohlásil sociální reformy, vyzval vládní síly, aby používaly zbraně jen když budou napadeny a oznámil vytvoření ozbrojených sil, do nichž budou integrovány i revoluční oddíly. Komunisté dále slíbili jednání s ruskou stranou o odchodu ruských jednotek ze země. Nagyovi radikální stoupenci ovšem v tu chvíli už žádali vytvoření pluralitního politického systému a okamžité vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy. To je významné: v revoluci tedy i radikálním komunistům nešlo jen o demokratické změny, ale v první řadě o obnovení národní suverenity.

Od soboty 27. října docházelo ve vypjaté atmosféře ke sporadickým, ale dost brutálním projevům pouličního násilí. Lidé, považovaní za příslušníky ÁVH, byli rozzuřeným davem lynčováni. Západní reportéři všechno fotografovali, fotografie vyšly v západních novinách a Kádárovská policie pak podle nich vyhledávala, soudila a popravovala ty, které pokládala z vinníky. Šlo řádově asi o tři desítky případů, které pak byly po dvacet let omílány a nafukovány. Jistě, takové věci se sice v revoluci dějí, ale dít se nemají. Nejtragičtější incident se stal v úterý 30. října na Náměstí republiky před městským výborem MDP. Poté, co se rozšířila fáma, že v budově jsou uvězněni revolucionáři, ji ozbrojený dav vzal útokem. Přivolané vojenské posily se jako obvykle přidaly k útočícím. Při útoku přišel o život stranický tajemník Imre Mező a dva vysocí důstojníci generálního štábu. Uniformovaní příslušníci ÁVH, kteří budovu bránili (ÁVH byly jakousi kombinací naší StB a vojsk ministerstva vnitra, k uniformované složce, která chránila vládní a stranické objekty, se rukovalo) byli poté, co se vzdali, postříleni.

Všeobecně se ale situace od pondělí 29. října začala uklidňovat. Rusové odvolali část svých jednotek z Maďarska. Ruský tisk změnil rétoriku a zdůrazňoval uklidnění. Chruščov se v Moskvě na jakési recepci nechal slyšet, že by Maďarsko mohlo dostat podobný statut, jako má Finsko.

V tu chvíli už maďarská revoluce dávno plnila první stránky světových novin, situací v Maďarsku se zabývala Rada bezpečnosti OSN, jakousi podmíněnou podporu Nagyovi tlumočili Gomulka a Tito a příznivě o revoluci informovaly i čínské sdělovací prostředky (mezi Ruskem a Čínou se v té době projevovaly první známky napětí). V ostatních ruských koloniích panoval ve stranickém vedení děs a hrůza. Antonín Novotný Chruščovovi údajně dvakrát nabídl vojenskou pomoc při pacifikaci Maďarska. Chruščov byl realista a dvakrát to odmítl.

V úterý 30. října došlo k dohodě mezi vládními jednotkami a revolucionáři o jejich integraci do ozbrojených sil. Za tím účelem vznikl „Revoluční výbor ozbrojených sil“. Z Moskvy opět přijeli Suslov a Mikojan. Ruské vedení bylo v defenzívě, hrálo na čas. Rusové akceptovali teorii, že v Maďarsku jde v zásadě o „pokrokové hnutí pracujících“, projevili ochotu jednat o zrovnoprávnění hospodářských vztahů a úplném stažení ruských jednotek. Jako projev dobré vůle stáhli své jednotky z Budapěšti.

Nagy přistoupil na stanovisko svých radikálnějších stoupenců, povolal je zpátky a souhlasil s přechodem k politickému systému více stran. Ve vládě měly být zastoupeny strany, účastné v tzv. Maďarské národní frontě nezávislosti“ z r. 1944 (obdoba naší Národní fronty). Na základě tohoto začaly překotně vznikat politické strany nejrůznějšího zaměření, nejen ty, které kdysi tvořily koalici s komunisty. S účastí ve vládě zatím ovšem váhali obnovení sociální demokraté. V rámci přetvoření politického systému byla rozpuštěna stalinistická „Maďarská strana pracujících“. Nahradit ji měla „Maďarská socialistická dělnická strana“. Začaly se tvořit svobodné odbory. Z vězení byl propuštěn kardinál József Mindszenty, hlava maďarské katolické církve. Nagy by byl velmi stál o jeho podporu. Mindszenty přišel s jakýmsi demokratickým politickým programem prostým socializujících prvků. Žádal dobré vztahy s USA, SSSR i se sousedy, obnovení práce (všude se stávkovalo), povolání viníků k zodpovědnosti. Cílem miá být právní stát, soukromé vlastnictví se zohledněním spravedlivých sociálních zájmů, rozvoj demokracie. Odsoudil ovšem „dědice svrženého režimu“, kteří podle něj „nesou zvláštní zodpovědnost za vlastní činnost, vlastní zanedbání, zpoždění a současné nesprávná opatření“ a myslil tím nepochybně i Nagye. Celkově vzato, obecný „program“ revoluce byl v mnoha ohledech mlhavý a mnohoznačný. Jasné bylo jen jedno: všem jde radikální změnu režimu ve smyslu demokracie a všem jde o znovuzískání národní suverenity. Komunistický aparát v čele s Nagyem byl dlouho vlečen událostmi a neúspěšně vzdoroval: nakonec však tento program přijal za svůj.

Chruščov měl ovšem své plány a nezahálel. Potřeboval získat své vazaly a přátele pro zásah v Maďarsku. Starý darebák velmi dobře věděl, že pokud se svoboda prosadí tam, rozjede se proces, který se zastaví až před branami Kremlu. Poměrně snadno získal podporu evropských ruských kolonií. Říci si dala i Čína. Chruščovovi přála mezinárodní situace, zpackaný britský a francouzský zásah u Suezského průplavu, od něhož se Spojené státy distancovaly (a Rusko, podporující Násirův Egypt, bylo na koni). Svobodný Západ nemohl proti Rusku a ve prospěch Maďarska vojensky zasáhnout už proto, že ho o to nikdo nepožádal. Nakonec se Chruščov vydal na ostrov Brioni za Titem, a podařilo se mu získat jeho souhlas s intervencí v Maďarsku. Tito byl iniciativní a dokonce Chruščovovi nabídl Kádára jako možného pacifikátora Maďarska (Chruščov počítal s jiným kolaborantem, Ferencem Münnichem). Nagy sám měl k situaci přispět tím, že se uchýlí na jugoslávské velvyslanectví se zdůvodněním, že mu kontrarevoluce brání vykonávat úřad v zemi (na základě chaosu se to pak v nižších patrech jugoslávského establishmentu proměnilo v nabídku Nagyovi, aby požádal na velvyslanectví o azyl, bude-li toho zapotřebí). Na závěr jednání se Tito, kterému se jinak homosexuální projevy ruského přátelství hnusily, s Chruščovem políbili jidášským polibkem. Role jugoslávského diktátora v celé záležitosti byla, jak vidno, odporná. Vděku se za to od Rusů nedočkal. Patří mu to.

Politická situace v Maďarsku se zatím konsolidovala. Prvním tajemníkem nové socialistické strany se stal János Kádár. Ruské jednotky se dále stahovaly z Maďarska – jenže od prvního listopadu bylo stahování unavených oddílů provázeno masivním přísunem čerstvých sil. Když na to chtěl Nagy po velvyslanci Andropovovi vysvětlení, odpověděl mu, že jde pouze o „rutinní vojenské pohyby“. János Kádár, který byl audienci přítomen, prohlásil, že kdyby do Budapešti přijely ruské tanky, postaví se jim sám osobně, třeba s holýma rukama. Pak večer ještě vystoupil s bojovným projevem v rádiu. Nato zmizel.

Nagy mezitím oznámil Andropovovi a veřejnosti rozhodnutí maďarské vlády o vystoupení z Varšavské smlouvy a o neutralitě Maďarska a požádal OSN, která přerušila jednání o situaci v zemi, aby maďarský problém znovu zařadila na program. (Maďarsko předtím muselo odvolat svého zástupce z OSN z dřívějších dob: říkal si sice Péter Kis, ve skutečnosti to byl ovšem Rus a jmenoval se Lev Konduktorov.)

Druhého listopadu byla ještě (naposledy) zreorganizována vláda, tentokrát už s účastí sociálních demokratů. V té době už do země proudily ruské jednotky, obkličovaly všechna větší města a všechna letiště. Rusové nasadili sto padesát tisíc mužů a dva tisíce pět set tanků. Za této situace působilo jednání maďarské a ruské vojenské delegace, které započalo Ve středu 3. listopadu dopoledne v budově parlamentu, poněkud přízračně. Rusové předložili snadno splnitelné požadavky s tím, že pokračovat se bude večer v ruském vojenském velitelství poblíž Budapešti. To se taky stalo. O půlnoci vtrhli do jednací místnosti příslušníci KGB v čele s generálem Serovem (v té době KGB velel) a maďarskou delegaci, kterou vedl ministr obrany Pál Maléter, zatkli. V noci na čtvrtého listopadu zahájily ruské jednotky masivní útok na Budapešť a větší maďarská města.

V pět hodin ráno vysílal maďarský rozhlas krátké sdělení Imre Nagye. Znělo: „Hovoří Imre Nagy, předseda vlády Maďarské lidové republiky. Dnes ráno zahájily sovětské jednotky útok na naše hlavní město se zjevným úmyslem svrhnout zákonnou maďarskou demokratickou vládu. Naše jednotky bojují, vláda je na svém místě. To sděluji lidu země a světovému veřejnému mínění.“ To bylo velmi podstatné: Nagy mluvil jako ministerský předseda napadené země. Od té chvíle neudělal už žádnou podstatnou chybu. Pak vysílal svobodný rozhlas ještě v osm hodin výzvu předsedy Svazu spisovatelů Gyuly Háye k světové inteligenci: prosil o pomoc a podporu. Nato se definitivně odmlčel. Asi v 6 hodin oznámila jakási slabá vysílačka (snad ze Szolnoku) vytvoření „dělnicko-rolnické revoluční vlády“ v čele s Jánosem Kádárem.

Imre Nagy se se svými nejbližšími uchýlil (na základě nedorozumění) na jugoslávské velvyslanectví. Jak uvidíme, stálo ho to život. Kardinál Mindszenty si vybral lépe, ovšem budovu amerického velvyslanectví opustil až za dvacet let: dovolili mu umřít v Římě. V parlamentu zůstal pouze státní ministr za Petőfiho stranu István Bibó. Úřadoval tam ještě čtyři dny, Rusové ani kádárovci si s ním ve zmatku nevěděli rady. Vydal jako jediný legální úřadující ministr dvě prohlášení k situaci. Za to byl později ohonorován doživotním vězením.

Budapešť bránila jedna jediná maďarská pěší divize. Rusové její opdpor snadno zlomili. Továrny v Csepelu se bránily ještě týden a jejich odpor byl zlomen až leteckým bombardováním. Velitel budapešťské posádky generál Béla Király se stáhl do koppců na sever od Budapešti a vzdoroval Rusům až do 9. listopadu. Pak se s částí svých vojáků probil do Rakouska. Poslední svobodná maďarská vysílačka, shodou okolností v městě zvanmém tehdy Sztálinváros (dnes Dunaújváros) vysílala do osmého listopadu.

Bilance revolučních bojů na maďarské straně byla: 2600 mrtvých, skoro 13 000 zraněných. Asi sto sedmdesát tisíc lidí emigrovalo po porážce revoluce na Západ (nebylo to těžké, ještě před vypuknutím revoluce byly na hranicích s Rakouskem odstraněny zátarasy).

(pokračování)

22. října 2006