ARCHIV

Obsah

My nejsme soudruzi! /IV.

Tím se dostáváme ke smutné kapitole kádárovských represí. „Dělnicko-rolnická revoluční vláda” seděla zpočátku na ruských bodácích. Orgány komunistické „Maďarské socialistické dělnické strany” se musely scházet tajně. Kádár se snažil napodobovat revoluční rétoriku. Chce revoluci dokončit ve správném duchu. Jasmile bude obnoven pořádek a klid, ruské jednotky odejdou (odešly v roce 1991). Pro Imre Nagye jsou dveře k návratu do politiky otevřeny. Kádár by byl v tuto chvíli velmi stál o Nagyovu kolaboraci (Nagy by si tím byl nepochybně zachránil život). Nedočkal se. Nejprve bylo nutno ministerského předsedu a jeho přátele vystrnadit z jugoslávské ambasády. Nebylo to obtížné už z provozních důvodů, budova velvyslanectví byla malá a tísnilo se tam neúměrně mnoho lidí. Titův stát by se taky byl nejraději nepohodlných a v podstatě nezvaných nájemníků co nejrychleji zbavil. Nagy původně požadoval volný odchod do Jugoslávie, pak se s Kádárem domluvili, že zůstane v Budapešti a bude mu zaručena osobní svoboda. Poté, co azylanti opustili budovu velvyslanectví, byli ovšem ruskými orgány zatčeni a odvlečeni do Rumunska. Tam je dva týdny drželi v jakémsi hotelu, pak muže poslali šupem do budapešťských kriminálů a rodinné příslušníky internovali za dosti tvrdých podmínek.

Pacifikace maďarské společnosti nebyla jednoduchá. Kromě ilegálních skupin, vydávajících letáky a samizdatové časopisy, a uměleckých svazů dělaly největší problémy svobodné odbory. Pro Kádára byl problém je rovnou zakázat. Trvalo mu to až do prosince. Odborům se podařilo zorganizovat generální stávku. Proběhlo několik demonstrací, kádárovská bezpečnost, jakmile měla situaci trochu v rukou, je rozháněla ostrou střelbou. Byli mrtví a ranění. Nakonec bylo celé vedení svobodných odborů pozatýkáno a odpor zlomen.

Ke konci roku sebejistý Kádár přitvrdil. Začal mluvit o kontrarevoluci. Jejími viníky byla jednak chybná politiky kliky Rákosi – Gerő, jednak chybná politika kliky Imre Nagye, a konečně – jak jinak – horthysticko-fašistická a kapitalistická kontrarevoluce a mezinárodní imperialismus. V listopadu se začalo zavírat, v půlce prosince byly ustaveny stanné soudy, v lednu se začalo s popravami. Imre Nagy byl označen za zrádce a hlavního viníka „kontrarevoluce”. Celkem bylo obviněno na 35 tisíc lidí, z toho odsouzeno 22 tisíc. 13 tisíc lidí bylo internováno bez soudu. Odsouzených k smrti bylo podle úředních statistik 229 lidí, popravených 350 (!).

S procesem Nagy a spol. (hlavní představitelé vlády v době revoluce) Kádár a Rusové váhali. Započali s ním na přelomu roku 1957-8, pak ho zjevně s ohledem na mezinárodní situaci přerušili, pokračoval až na jaře. Před soud byli postaveni mj. Imre Nagy, jeho blízký spolupracovník Géza Losonczy, ministr obrany generál Pál Maléter, Nagyův tajemník József Szilágyi, novinář Miklós Gimes. Obvinění bylo byzantsky košaté : velezrada, vlastizrada, rozvracení lidově demokratického řádu. Úlohou Imre Nagye podle obžaloby bylo, aby v žoldu imperialistů „pod rouškou demokracie předal vládní moc fašistické diktatuře bílých teroristů”. Szilágyi byl shledán nezpůsobilým účinkovat v monstrprocesu, protože se se soudci soustavně hádal (obžalovaní zjevně nebyli brutálně mučeni), byl posléze odsouzen separátně a popraven. Losonczy držel ve vězení hladovku a nechali ho udusit při podávání umělé výživy. Nagy, Maléter a Gimes byli odsouzeni k smrti. Nagy se choval velmi statečně: nekál se ani nepožádal o milost. Ve své krátké závěrečné řeči prohlásil: „V mém procesu bohužel nedošlo k doplnění důkazů a byli vyslechnuti jen svědkové obžaloby, byly posuzovány jen důkazy obžaloby. Rozsudek smrti považuji za nespravedlivý, nemohu jej přijmout. Mou útěchou v této situaci je přesvědčení, že dřív nebo později mne maďarský lid a mezinárodní dělnická třída zprostí všech těchto obvinění, jejichž tíhu musím nést, v důsledku čehož musím obětovat život. Věřím, že přijde doba, kdy bude možno v těchto věcech i v mé záležitosti dostát spravedlnosti v klidnějším ovzduší, s jasnějším rozhledem, na základě lepší znalosti faktů. Podle mého názoru je to hrubý omyl, jsem obětí justičního omylu. O milost neprosím.” Komu se to zdá málo (Nagy hovoří o dělnické třídě místo o světové veřejnosti, a o justičním omylu místo o justiční vraždě), ať si v podobné situaci představí sám sebe.

Proces skončil 15. června, dva dny nato byli odsouzení k smrti popraveni. Pozůstatky všech popravených byly po ruském způsobu (Rusové dodnes používají v Čečensku stejné metody) přeneseny do neoznačených hrobů na parcele číslo 301 na hřbitově v budapešťském předměstí Rákoskeresztúr. Parcela se stala v době rozkladu kádárovského režimu v osmdesátých letech jakýmsi poutním místem.

Kádárovský teror trval do počátku šedesátých let. Během té doby se režim upevnil. Tvrdě šel po těch, co se angažovali v revoluci, ale snažil se zbytečně nedráždit veřejnost. Podařilo se mu zemi jakž takž hospodářsky stabilizovat. V listopadu 1962 prohlásil Kádár, že v Maďarsku skončilo budování základů socialistické společnosti. Už před tím vyhlásil heslo: kdo nejde proti nám, jde s námi. Na jaře 1959 se cítil natolik pevný v kramflecích, že propustil první politické vězně (ty, co dostali jen kratší tresty). V dubnu 1960 následovala druhá vlna omilostnění. Rok nato přestaly fungovat stanné soudy. Konečně v březnu 1963, pod mezinárodním tlakem (jednalo se o odblokování maďarského členství v OSN), proběhla třetí a největší amnestie; týkala se 95% uvězněných. Malá část odsouzených však zůstala ve vězení až do začátku sedmdesátých let.

Pak se kádárovský režim s různými peripetiemi zmírňoval a zároveň rozkládal. Zásadní hranicí, ze niž „liberalizace” nikdy nešla, bylo ovšem vždycky hodnocení „kontrarevoluce” z roku 1956. Osud Jánose Kádára byl spjat se stálostí tohoto hodnocení a Kádár to taky tak cítil. Jeho pád v roce 1988 otevřel stavidla. Když se na počátku roku 1989 i na stranické půdě počalo mluvit o „lidovém povstání” (v té době byl sice Kádár ještě formálně předsedou maďarské socialistické strany, ale to už byla jen čestná funkce bez politického vlivu; v květnu přišel i o ni), byl s ním i fyzicky konec. Zemřel 6. července 1989 – v den, kdy maďarský Nejvyšší soud rehabilitoval Imre Nagye a jeho spolupracovníky.

x x x

Maďarská situace byla na první pohled zoufalým pokusem o znovunabytí svobody, vyprovokovaným nesnesitelnou sociální situací maďarské společnosti a dlouhotrvajícím národním ponížením. Vypukla bez přípravy, trvala krátce, neměla jednotný a podrobně formulovaný politický program. Nestačila proběhnout politická diferenciace a široká demokratická diskuse o dalším směřování maďarské společnosti, nebyl na to prostě čas. Lidé, kteří vyšli do ulic a chopili se zbraní, v drtivé většině věděli jen to základní: chtějí svobodu, a svoboda znamená zároveň demokracii a národní nezávislost. Bylo úplně normální, že to chtěli. Projevili národní soudržnost; my jsme si zvykli mluvit pohrdavě o „nacionalismu”, v této době a v této situaci měl ovšem svou cenu a své opodstatnění. Chruščov ovšem Maďarům nemohl vyhovět, pokud se nechtěl vzdát imperiálních ruských choutek: odstartoval by tentýž proces, jaký proběhl na konci osmdesátých let, jen možná o něco divočejší. K poznání, že musí rezignovat na své evropské kolonie, sovětské Rusko dospělo až o třicet let později. Vyvstává otázka, jaký tedy měla revoluce smysl. Z půlstoletého odstupu je to celkem zjevné. Relativně příznivá situace v zemi vlastně už od poloviny šedesátých let byla dána tím, že Kádár (a jeho ruští protektoři) velmi dobře věděli, co si smějí a co si nesmějí dovolit, a že když překročí tu pomyslnou hranici, bude velký malér. Přesně v duchu toho, co kdysi napsal Karel Havlíček: „Jsou ku př. vlády, které se proti rozličným svým provinciím zcela jinak chovají, a sice tím spravedlivěji a šetrněji, čím probuzenější je národ, čím důrazněji jeví touhu po svobodě. Čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá.” Zároveň lze tutéž věc vzít i tak říkajíc za lepší konec: i zrádci jako Kádár cítili jakési reziduum sounáležitosti se společností, kterou ovládali a nepřehlíželi úplně ve všem její zájmy. Také proto po období teroru respektovali určité hranice a zdrželi se nejhoršího a nejhnusnějšího.

Citát z Havlíčka přímo vybízí k srovnání maďarské revoluce s pražským jarem 1968. Čeští reformní komunisté se dívali na maďarskou revoluci s lehkým opovržením: byla postavená na iluzích, bylo v ní jakési naivní politické barbarství – až po ty násilné excesy. Učí nás prý tomu, že nesmíme klást nereálné požadavky, např. neutralitu a vystoupení z varšavského paktu. Pěkně o tom svědčí např. článek Pavla Kohouta Lucerny z pátku 27. října t.r. Ukázalo se ovšem, že prosazovat svobodu slova je vzhledem k nárokům komunistické ruské metropole stejná nereálná naivita. Ve skutečnosti bylo „Pražské jaro” naivnější, a proto byly i jeho konce potupnější. Čechům šlo o „demokratizaci” a intelektuální elity tehdejší doby (obrození komunisté) si ji představovali tak, že Rusům zreformují jejich samoděržavou ideologii tím, že ji oplodní o české demokratické tradice. Národní suverenita je až tak nezajímala. Slovákům šlo v první řadě o národní suverenitu, jíž chtěli – pochopitelně - dosáhnout především emancipací vůči Čechům. Toho využil Husák, byli vůči němu do jisté míry bezbranní. Výsledkem byl rychlý pád takto rozděleného polostátu do poststalinského marasmu. Je nebezpečné dělat revoluci a nevědět o tom – a je krutý omyl myslet si, že revoluce se dá dělat hubou.

Poučné je i srovnání protagonistů: Nagy, stejně jako Dubček, měl jakousi dobrou vůli, kterou mu těžko upřít. Zároveň trpěl spoustou iluzí, z nichž se nedovedl osvobodit, byl v komunistickém aparátčictví uvězněn až po uši. Od počátku revoluce se úporně, leč marně snažil brzdit radikalismus svých spolupracovníků i radikalismus veřejnosti. Byl vláčen událostmi a k požadavku politické plurality, neutrality a vystoupení z Varšavského paktu více méně donucen. Kádár mu nabídl šanci: stačilo se přidat, mohl se stát velvyslancem v Mongolsku a posléze třeba podředitelem nějakého okresního podniku. Nagy ale program, k němuž byl dotlačen, vzal se vší odpovědností – jako program společnosti, jejímž ministerským předsedou byl, a proto byl povinen ho respektovat - a místo Ulán Bátaru si zvolil popraviště. Tím projevil velkou důslednost a statečnost, vydobyl si dodatečně legitimitu a zaslouží si – na rozdíl od Dubčeka – úctu.

Šťourat se v psychologii zrádců je věc nechutná a obtížná. Proč si János Kádár vybral svůj úděl? Byl šeredným způsobem zapleten do Rajkova procesu (byl to on, kdo nakonec umluvil bývalého komunistického ministra vnitra, aby se přiznal k věcem, které neudělal, s tím, že si tak zachrání život) a ve svobodné společnosti by se už jen proto musel nejspíš odstěhovat do kanálu. Taky je těžké rozlišovat mezi tím, co v období teroru i po něm udělal ze své vůle a co pod ruským diktátem (Rusové ho zjevně vydírali hrozbou, že mohou taky moc předat zpátky Rákosimu a jeho lidem). Není to ostatně podstatné, svou roli si vybral dobrovolně. Pravda ovšem je, že jakmile to trochu šlo, snažil se útlak v rámci určitých limitů zmírnit. Nepochybně by to tak byl dělal i Gustáv Husák - kdyby mu to jeho čeští kumpáni, posedlí hrůzou z návratu obrodného procesu, byli dovolili. Nedovolili mu to, a tak neudělal nic. I on si svou roli vybral dobrovolně. A je to role ještě hnusnější než ta Kádárova. Není zrádce jako zrádce.

Jednu pozitivní věc má ovšem maďarská revoluce a rok šedesát osm v Československu společné. Dosvědčily před tváří světa že si Maďaři, Češi a Slováci, pateticky řečeno „lid” těchto zemí, přeje svobodu, které se jim pod ruskou kuratelou nedostává. A že ruské impérium na to není schopné reagovat jinak než vojáky a tanky. Prolhaná a zároveň velmi svůdná bolševická ideologie se v očích důvěřivé západní veřejnosti dvakrát strašidelně zkompromitovala. A na konci osmdesátých let minulého století už jí nedokázalo věřit ani ruské komunistické vedení. To, že se bolševismus nakonec zhroutil, je i zásluha maďarské revoluce.

1. – 28. října 2006