Doba nástupu reakce. Slovan. Zákonní odpor.

Karel Havlíček: portrét novináře

Dostáváme se k poslednímu, a podle mého názoru vrcholnému období Havlíčkovy žurnalistické činnosti. Po porážce Vídeňské revoluce a po nástupu Schwarzenbergovy vlády bylo zjevné, že doba svobody pomalu, ale jistě končí. Počátkem března vydal císař centralistickou tzv. oktrojovanou ústavu, která byla mj. v přímém rozporu s představami české politické elity o uspořádání říše, a vzápětí nato byl rozehnán kroměřížský Říšský sněm. V srpnu kapitulovaly před ruskou přesilou zbytky maďarských revolučních vojsk u Világose. Tak byla definitivně poražena maďarská revoluce. Mezitím (v dubnu) byl v Praze odhalen tragikomický pokus o povstání, na němž se podíleli lidé ze Sabinova okruhu. Následovaly tvrdé represe a nad Prahou byl vyhlášen stav obležení. Cenzura nabývala na síle, zanikal jeden nezávislý list za druhým. Tento proces, který věrně kopíroval to, co se tehdy dělo v německých státech a ve Francii, skončil vyhlášením tzv. Sylvestrovských patentů z 31. prosince 1851, jimiž byla zrušena ústava a fakticky obnoven absolutismus v trochu modifikované podobě (zůstalo v platnosti zrušení roboty a zachována rovnost občanů před zákonem). Nastala éra jakési „normalizace“, jak bychom dneska řekli, která skončila až rakouskými porážkami v severní Itálii v červnu roku 1859 a vnitropolitickým zemětřesením, které tyto prážky vyvolaly.

Havlíčkovy Národní noviny byly definitivně zastaveny 19. ledna 1850 (byly už jednou „dočasně“ zastaveny v předchozím roce, ale tenkrát se ještě Havlíčkovi podařilo osobní intervencí u ministra vnitra Bacha rozhodnutí zvrátit). Havlíček se pak pokoušel vydávat deník mimo Prahu, nejprve ve Vídni, pak v Brně, ale neuspěl. A tak teprve 8. května 1850 vyšlo v Kutné Hoře, kde se mu podařilo sehnat tiskárnu, první číslo Slovana. Slovan byl časopis, vycházel jednou až dvakrát týdně, postupem času se intervaly mezi čísly zvětšovaly, řada čísel byla cenzurou zabavena. Náklad byl – stejně jako u Národních novin – něco přes dva tisíce výtisků (radikální Pražský večerní list měl v době své největší slávy náklad 40 000 kusů). Havlíček byl podroben dosti velkému šikanování, v březnu 1851 mu zakázali pobyt v Praze. V létě byl zaveden systém tzv. dvojí místodržitelské výstrahy, po níž bylo možné periodikum „dočasně“ zastavit (pozoruhodné je, že něco takřka totožného použili komunisté v létě roku 1969). Pak to šlo šup na šup: Havlíček dostal rychle za sebou dvě výstrahy a 14. srpna vydávání časopisu raději sám zastavil.

“Slovan“ připadal rakouské vládě natolik významný, že jako jeho jakousi protiváhu založil ministr školství v Schwarzenbergově vládě (a někdejší český místodržící, už jsme o něm psali) hrabě Leo Thun v červenci 1850 ve Vídni české noviny, „Vídeňský deník“ (když chtěl Havlíček po zákazu Národních novin vydávat svůj – český - deník ve Vídni, odmítl ho kompetentní činovník se slovy „Wir sind hier Deutsche“). Smutné je, že redaktory deníku se stali bývalí Havlíčkovi spolupracovníci Josef Jireček a Jan Křtitel Votka, přispívali do něj W. W. Tomek a Ján Kollár. Havlíček věnoval Vídeňskému deníku soustavnou pozornost (ve Slovanu najdeme např. řadu roztomilých polemik s „panem profesorem Kollárem“) a svého bývalého přítele Tomka poctil básní „Píseň pro Tomkovu ženu naschvál komponýrovaná“, z níž cituji: „Jen se mně, mužíčku, dobře chovej,/koupím ti klobouček premovanej./Liveraj s portama, nový kabát,/ že tě má ve Vídni hrabě Thun rád.“ Vídeňský deník přestal vycházet zanedlouho poté, co Havlíček vydávání Slovana zastavil.

Během vydávání Slovana byl Havlíček vystaven soustavnému a stupňujícímu se úřednímu sekýrování. Aby měl čtenář jakousi představu, cituji podle přehledu z předmluvy k třetímu svazku Tobolkových sebraných politických spisů KHB údaje o lednu až dubnu 1851:

9. ledna 1851 je Havlíček žalován pro formální přestupek.

18. ledna je v této záležitosti vyslýchán.

29. ledna žaluje c. k. státní zastupitelství Havlíčka pro formální přestupek dle tiskového zákona.

15. února je zabaveno 8. číslo Slovana pro závadný článek.

1. března je zabaveno 12. číslo Slovana kvůli článku „Proč jsem občanem“.

10. března je Havlíček vypovězen z Prahy s poznámkou v „pase“ (něco jako dnešní občanka), že musí Prahu „dnešním poštovním vlakem“ opustit.

12. března je zabaveno 15. číslo Slovana kvůli dvěma článkům.

13. března c. k. okresní sborový soud zamítl návrh státního zastupitelství, aby byl Havlíček stíhán za tiskový přestupek (něco se tu a tam přece jen dalo vysoudit).

15. března bylo zabaveno 16. číslo Slovana.

Týž den podal státní návladní na Havlíčka žalobu kvůli zabavenému článku v 15. čísle Slovana.

Týž den zamítl okresní sborový soud předchozí žalobu a zrušil zabavení 15, čísla.

16. března se státní zastupitelství odvolalo k vrchnímu trestnímu soudu proti nálezu okresního sborového soudu z 13. března.

18. března potvrdil okresní sborový soud zabavení 16. čísla Slovana.

20. března podal Havlíček odvolání oproti zabavení 16. čísla.

22. března bylo okresním sborovým soudem odvolání zamítnuto.

28. března byl Havlíček vyslýchán okresním sborovým soudem kvůli tiskovému přestupku.

31. března vyhověl vrchní zemský soud v Praze odvolání státního zastupitelství z 16. března a nařídil nové líčení u okresního sborového soudu.

2. dubna žaloval státní zástupce Havlíčka pro zabavený článek z 15. března.

8. dubna okresní sborový soud potvrdil žalobu státního návladního z 2. dubna. Havlíček se pak odvolal k vrchnímu zemskému soudu v Praze.

15. dubna žalovalo státní zastupitelství Havlíčka za článek Proč jsem občanem a pro jeden další článek.

18. dubna rozhodl okresní sborový soud zahájit předběžné vyšetřování pro obě žaloby.

26. dubna zabaveno 27. číslo Slovana pro jakousi noticku.

28. dubna zamítl vrchní zemský soud v Praze Havlíčkovo odvolání proti žalobě z 2. dubna.

Jak vidno, měl Havlíček během vydávání Slovana o zábavu postaráno.

Omlouvám se čtenářům, že se v následujícím výkladu objeví i ty Havlíčkovy texty, které jsem už citoval v článcích věnovaných bezprostředně výročí jeho úmrtí. Chci ale, aby tento výklad byl ucelený, píšu ho i pro ty, kterým se moje dřívější články nedostanou do ruky.

Jakési své životní krédo nezávislého a opozičního publicisty zformuloval Havlíček ve svém snad nejkrásnějším politickém článku, „Statečnost politická“. Vyšel v Národních novinách 26. srpna 1849, bezprostředně poté, co rakouská vojska s masívní ruskou pomocí rozdrtila maďarskou revoluci a bylo zcela jasné, kam vývoj v monarchii spěje:

„Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ míti musí, chce-li upevniti svoje práva a svou svobodu: bohužel ale těchto vlastností ještě příliš pořídku nalézáme. Jak mnohý mezi přátely svými aneb někde v hostinci, aneb jak říkáme za větrem až přes příliš zuřivý a radikální člověk svěsí hlavu, ohne hřbet a poníží mysl, jakmile s ouřady co činiti má, jakmile strana jemu ve smýšlení politickém protivná zvítězí a své odpůrce ustrašovati a pronásledovati počíná. Jak mnohý, jenž v roku 1848 bouřlivým svým radikalismem až všechno děsil, jemužto tenkrát všeho bylo málo, jemuž se celý svět zdál být neliberální a reakcionářský,jak mnohý, pravím, ouhlavní radikalista z minulého roku obchází nyní s kloboukem v ruce jako zmoklá slepice v ustavičných ouzkostech, aby si někdo nevzpomněl na jeho loňskou zuřivost.

Mužové ale, kteří dle pevných zásad smýšlí, kteří si utvořili pevná nezrušitelná pravidla v politice, přes které nikdy nepřekročí ani nepodlezou: takoví dovedou v čas přílišné politické bujnosti odporovat přemrštěncům, a nedbajíce na žádné jejich, že přitom často utrží nezasloužené nadávky, umějí ochladiti jejich přílišnou zapálenost a uchrání tak vlast od velikého neštěstí, zato ale se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody.(podtrhl bd) V politice musí každý napřed sám se sebou a se svým svědomím býti srovnán a přesvědčen, že nic nespravedlivého a pro vlast škodlivého nežádá, pak ale když jednou toho přesvědčení nabyl, nesmí se také báti a stýchati, toto své přesvědčení jakožto věc dovolenou a poctivou před každým a buď si to císař sám vysloviti a zastávati. Jenom takovým způsobem může opravdu svoboda pravá vzniknout a pro budoucnost se ustálit.“

Havlíčkovi bylo přitom jasné, co se dá očekávat od politické moci, od vlády, které nejsou kladeny do cesty žádné meze; platí to vždycky a v době úpadku a pozvolného potlačování svobody zvlášť: „Jest to vlastnost bohužel skoro přirozená každé mocnosti, že hledí dále sáhati, než jdou její meze; nenajde-li v tom odporu, zmizí zajisté brzy před ní všeliké zákony, všeliká práva, a jenom vůle její bude jediným zákonem…“. Přitom každá vláda i ta nejdespotičtější (což mimochodem, podotýkám, platí i pro vlády totalitních států), musí nějakým způsobem brát v potaz veřejné mínění: „…každá vláda, byť se i k tomu veřejně nehlásila, přece potají velmi dobře o tom ví, že všechna moc vlastně leží v národu a že vláda jest jen zástupce, zosobnění této národní moci. Vláda každá dobře o tom ví, že kdyby proti ní bylo smýšlení celého národu, neobstojí dlouho,a proto se musí vždy vyvarovati toho, aby celé veřejné mínění aneb alespoň příliš velikou část jeho neměla proti sobě.“ Přitom platí: jaká veřejnost, taková vláda. Politicky uvědomělá veřejnost si dokáže vydobýt respekt i u despotické vlády: „jsou kupř. vlády, které se proti rozličným svým provinciím zcela jinak chovají, a sice tím spravedlivěji a tím šetrněji, čím probuzenější jest národ, čím důrazněji jeví touhu po svobodě. Čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá.“ („Něco o zákonním odporu, Slovan 10. srpna 1851). Mimochodem, naše zkušenost z doby pobytu v Ruské koloniální říši smutně potvrzuje tato Havlíčkova slova: Rusové skoro vždycky – vyjma snad těch prvních pár let stalinského běsnění pod druhé světové válce, do diktátorovy smrti) – velmi dobře věděli, co si mohou dovolit v Polsku a v Maďarsku, a že když si dovolí více, budou mít pořádný malér. Proto se v době Solidarity neodvážili v Polsku přímo ozbrojeně zasáhnout a proto v osmdesátých letech nebránili nijak energicky pomalému, samovolnému rozšiřování prostoru svobody v Maďarsku. Zároveň taky dobře věděli, že u nás si mohou dovolit skoro všechno.

Odtud se v citovaném článku odvíjí koncepce „zákonního odporu“. Havlíček se inspiroval irským bojovníkem za národní emancipaci Danielem O´Connellem, o němž tu už byla řeč (psal o něm už v Pražských novinách) a který usiloval využít k prosazení irských emancipačních cílů liberálního britského zákonného rámce. On i Havlíček dobře věděli, že svoboda je nedělitelná; že se tedy např. Angličané, chtějí-li si zachovat své vyspělé svobodomyslné zřízení, musí dříve nebo později zříci vlády nad Iry (což se nakonec stalo), nebo rezignovat na své vyspělé svobodomyslné zřízení, aby mohli Iry opravdu účinně zdeptat. A že totéž platí všeobecně:

„Zákonní odpor jest nejlepší prostředek k hájení svobod proti větší moci, k povzbuzování zmužilého ducha v národu, zákonní odpor jest první a nevyhnutelný stupeň k dosažení pravé svobody. Pokud to národ nepřivede tak daleko, aby neohroženě žádal plnění daných zákonů, a zmužile se protivil zákonními prostředky každému libovolnému a protizákonnímu kroku: potud nedozrál k svobodě, nedozrál k tomu, aby si dobyl úcty u vládnoucích mocností… Zákonní odpor a všeliké prospěchy z něho vyplývající zakládají se na tom, že v každém skoro člověku jest jistý vrozený, od Boha daný cit pro spravedlnost, pro právo. Každý nezkažený člověk rozmrzí se a naplněn bývá hořkostí, kdykoli vidí, že se někomu děje násilí a nespravedlivost, cítí ošklivost ke každému, koho vidí páchati něco násilného, nespravedlivého, něco proti úmluvám, něco proti danému slovu; člověk nezkažený cítí útrpnost s každým, komu se nezákonitě, nespravedlivě děje. Kdykoli se tedy od vládního úředníka neb orgánu, komukoli něco děje proti zákonům, nemá nikdy tuto křivdu mlčky snášeti a snad té pohodlné zásady se držeti, „že proti proudu se dá těžko plouti“, nýbrž má se vždy všemožně hájiti zákonným způsobem, třeba i z toho větší nepohodlí měl a škodlivější pro sebe následky, nežli kdyby byl utrpěnou křivdu mlčky nesl. Kdyby každý každou utrpěnou křivdu, každé obejití neb zrušení zákona zcela pasivně a tiše snesl, nebude za krátký čas ani pocitu o zákonitosti a právě. Čím větší ale hluk v zemi způsobí každé jednotlivé zrušení zákonu, tím méněkráte se osmělí orgány vládní takový krok učiniti… Na tom se zakládá ona nesmírná prospěšnost zákonního odporu, zvláště v zemích kde konstituční a právní vláda není posud ustálena. Dobrým a rozumně vedeným zákonním odporem proti takové vládě docílí se vždy, jestli nic více, alespoň toho, že si vláda nedůvěřuje tak rychle a tak všeobecně nazpátek kráčeti, že přece alespoň v něčem aneb na oko zákonů šetří – veliké to již vítězství pro budoucí svobodu… (všiměte si, že Havlíček byl optimista a nepochyboval, že se absolutismus v Rakousku nemůže udržet - udržel se pouhých osm let!; jeho představy byly jen trochu přehnaně optimistické, stejně jako představy mnohých u nás v roce 1969.bd) Zákonní odpor, má-li ale býti k něčemu platný, musí též míti své pravé vlastnosti. Nesmíme se snad proti takovým vládám a jejím úřadům chovati hrubě, lehkovážně, urážlivě, náruživě atd., nesmíme v ničem si sami dovolovati přestoupení sebe špatnějších zákonů: nýbrž musí se vždy s největší chladnokrevností, s všemožnou vážností a úctou, ale také s všemožnou pevností a neústupností, kde zákon jest na naší straně, pokračovati. Zákonní odpor nemůže také sáhati až za násilí, tj., když vláda neb její orgánové třeba v protizákonní věci, násilí hmotného proti komu užívají, nemá již zákonní odpor jíti až zas k násilí, aby snad svou mocí tělesnou hájil své právo: nýbrž kde síla a hmotná moc nastala, tam přestal již zákonní odpor. Ale zanedbávati svého práva, nehlásiti se, kde se nám bezpráví dělá, mlčenlivě snášeti každou libovůli: to není důstojné pro řádného občana, jenž povědom sobě býti má, že není otrok v některém východněasiatském pašalíku, nýbrž obyvatel svobodný zemí, které řízeny býti mají jen dle práva, a nic podle libosti jednotlivců. Není tedy dobře mysliti: „Což bych docílil, kdybych se dále hlásil, co bych přemohl, co mi to bude platno? Atd.? Kdybys nic nedocílil právě v té věci, o kterou se jedná, přece alespoň jistě docílíš toho, že toto bezpráví, které se ti stalo, více povyku a hluku nadělá, více k všeobecné vědomosti přijde, docílíš toho, že tak snadně se zase nic podobného nestane, neb alespoň že se tak rychle pokračovati nebude na cestě bezpráví. A tím již dosti jest docíleno.“

Rozpětí toho, co je možné, a vyhlídky úsilí o politickou svobodu viděl Havlíček zpočátku ještě optimisticky: „Jaké jest nebezpečí naší svobody? Kdo jsou její nepřátelé? – Podívejme se jim trochu chladně do očí. Několik ministrů, asi osm nebo devět, samí křehcí lidé; za nimi větší část šlechty, nejvíce lidé s malým rozumem a ještě menší činností a odvahou: pak veliké hejno „dobře smýšlejících“ čili sedmašedesátníků (podle petice 67 pražských občanů z 11. 7. 1848 K pražskému velícímu generálovi Windschgrätzovi a místodržícímu Thunovi, žádající zachování výjimečného stavu po svatodušním minipovstání a potrestání jeho původců, šlo o jakési tehdejší „pragováky“, bd) a rozličné čeledi, kteří ale mají tu vlastnost, že všude jen sekundirují, a když se o něco důležitého jedná, vždy zalezou, a s každým drží, kdo vyhrá… Na druhé straně ale stojí celý národ, který si zajisté svobodu přeje a hotov jest, pro ni mnohé oběti podstoupiti; svobodomyslní lidé jsou veliká patrná většina v zemi, co jim tedy schází, aby uskutečnili svá přání? Nic než uvědomění svých sil, vzdělanost, svornost, zdravý smysl, opatrnost a dobré použití okolností. Nač tedy marné naříkání a zoufání. Svoboda se nadá vykřičet, jen z ruky pilné naděje kvitne! Za rok, za dvě léta nemůže se předělati, co pokazili věkové. Kdyby nyní každý občan již tak vzdělán byl, aby rozuměl všemu, čeho jest nám zapotřebí, byla by to jen pravá hračka, uspořádati zemské zřízení, tak jako tomu svobodným národům zapotřebí jest. Musíme tedy tento lid poučovati, a tak se vždy přibližovati k žádoucímu cíli. Třeba to nebylo za rok, za dvě léta, proto ještě nebude rozumný člověk zoufat, aniž hodí prací svou o zem a nechá všeho díla. Podívejme se na jiné národy, kteří nyní již po dlouhý čas jisté a nezrušitelné svobody užívají; oni ji také nenašli ve snu, oni si ji nevydobyli za den a za rok, ale mnoho času, mnoho práce, mnoho obětí vynaložili.“ (Útěcha v zlém čase, Národní noviny 27. března 1849). Posléze se ale – realisticky - snaží vymyslet jakýsi minimální program pro dobu útlaku: „Jisto jest sice, že strana protiliberální, která bez libovolné vlády obstáti nemůže, všechno nasazuje, aby zamezila vydatné vzdělání všeobecného lidu, že její první péče všude jest obmeziti a do své moci přivésti všechny nejhlavnější a nejrychlejší prostředky vzdělání lidu, jako jsou školy, knihy, časopisy, schůzky, porady atd. Přece ale jeden velmi důležitý a velmi vydatný prostředek není jí nikde do moci dán, totiž společenské obcování, a kdyby dovedla reakce z knih, z časopisů, ze škol, ze schůzek veřejných vyloučiti každou liberální myšlénku, není přece v stavu zameziti jednotlivým občanům soukromé mluvení a obcování mezi sebou, a tím rozšiřování poznenáhlu moudřejšího a liberálního smýšlení. To zajisté zůstane vždy na straně naší co jistý prostředek k rozšiřování svých zásad a ke konečnému vítězství, budeme-li jenom míti dosti vytrvalosti a obezřetnosti v užívání tohoto prostředku.“ („Vytrvalost opposice“, Slovan 28. června 1851) A v článku „Konec“, jímž vydávání Slovana 14. srpna 1851 uzavírá, píše: „Každá dobrá česká knížka, každý dobře sepsaný článek… každé zlepšení v průmyslu, hospodářství atd., které třeba jen jednotlivec z nás sám u sebe provede…, každá nová vědomost a zkušenost, kterou některý z nás z ciziny domů přinese… všechno to zesílí nás, každá taková věc jest hřebík do truhly absolutismu, jest stupeń jeden ke konečnému vítězství národní strany.“

Havlíček zároveň dobře věděl, že těžká, nevděčná a nutná práce pro vytvoření základů liberální a demokratické politiky, které ani období nepřízněn nedokážou zbourat a zasout prachem, se nedělá kvůli uznání, metálům, hodnostem, že se dělá úplně zadarmo a člověk se musí spolehnout jen a jen sám na sebe: „Když se lidu ujímáš, pracuješ pro něj aneb v nebezpečí se vydáváš, nesmíš nikdy za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčnost. Pokud jde všechno dobře, přijmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě třeba i chváliti aneb i v hospodě na tvé zdraví píti: přijdeš-li ale na této cestě své do nebezpečí, k ourazu, neočekávej od nich nikdy pomoci aneb oběti… Vždyť právě proto se ujímáme lidu, aby se zvelebil, aby pokročil ve vzdělanosti a skrze ni k lepšímu životu. Jestli se tedy ujímáš o lidi otrocky vychované a otrocky smýšlející, kterak od nich očekávati můžeš způsoby vzdělanců a svobodných vyšších tvorů? Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný byl by svět, kdyby proto již nikdo sady zakládati a lesy síti nechtěl?“ (Sbírky na naše Národní divadlo, Slovan, 12. července 1851).

Tím uzavírám kapitolu o osamělém zápase Karla Havlíčka za zachování liberální demokracie v Rakousku, za rovnoprávnost a politickou kultivaci české národní společnosti v letech nastupujícího útlaku. Česká společnost pak musela ke své smůle zažít několik velmi podobných období: léta 1914-1917, období druhé republiky, období třetí republiky, měsíce po srpnové ruské invazi v roce 1968. (O protektorátu nemluvím jen proto, že to bylo období tak hrozného teroru, že se do této řady nehodí). Zažili jsme stejný úpadek, stejné kapitulantství, stejné držení křesel pod zadnicemi a přitom faktické vyklízení ideových pozic. O lidi Havlíčkova typu byla však – aspoň u nás doma - pokaždé jistá nouze. Jejich místa jakoby byli zasedli rytíři smutné postavy typu Ferdinanda Peroutky, který se nestyděl v roce 1939 ospravedlňovat Hitlerovo antisemitské běsnění a v letech 1946-7 bojoval pod Benešovým praporem za syntézu „demokratického“ a stalinského „socialismu“.