Karel Havlíček a náboženství.

Karel Havlíček: portrét novináře

Karel Havlíček bývá (a byl v době komunistického panství) vydáván za příklad bojového ateisty. Tento portrét se opírá především o jeho verše a epigramy (část z nich Havlíček přitom nikdy nepublikoval). Citovali jsme tu na začátku jakési jeho krédo z ranného mládí, které svědčí o tom, že mu věci víry (a to křesťanské víry) nebyly docela lhostejné. Sváděl v této věci jakýsi zápas s andělem, nad kterým by nikdo neměl ohrnovat nos. A měl to s křesťanstvím těžké – tak jako to má těžké většina z nás.

Nedá se taky říci, že by Havlíčkovi byl pobyt v semináři úplně k ničemu. Ve spoustě jeho článků najdeme citáty z evangelií – a ne jen proto, že by chtěl ukázat svou sečtělost, hlásí se k nim. Havlíček byl ovšem zároveň člověk praktický a dítě své doby, teologické problémy ho příliš nezajímaly a občas jsou jeho „náboženské“ úvahy dost povrchní. Přitom byl matrikový katolík (protestantismus mu byl zcela cizí), v mládi ho zjevně ovlivnili vesničtí kněží, s nimiž se stýkal (a zuřivě hádal) a kteří ho brali tolerantně a neměli mu to za zlé. Jeho problém přitom byl, že katolická církev byla v Rakousku spjata s reakcí, absolutismem a s germanizací (která byla v říši spíš projevem byrokratické indolence - je třeba mít nějakou úřední řeč, a němčina byla špičkám státního aparátu nejbližší –, než německého nacionalismu). Zároveň byla církev od Josefa II. pod kontrolou absolutistického státu a na tom pak císař František nic nezměnil. Havlíček cítil potřebu reformy církve – v jeho případě to byla, to je třeba zdůraznit tak, jak to zdůrazňoval už Masaryk, katolická církev. Představy o církevní reformě byly ovšem u Havlíčka motivovány také politicky: uvědomoval si vliv, jaký mají řadoví kněží na nejnižší patra národního života. Své názory na reformu katolické církve shrnul na sklonku své žurnalistické dráhy v „Epištolách kutnohorských“, sérii článků, které vycházely nejprve v červu až prosinci roku 1850 ve Slovanu, potom je Havlíček v rozšířené podobě vydal knižně (první vydání bylo rozebráno, druhé už úřady zabavily).

Havlíček jako liberál prosazuje v Kutnohorských epištolách náboženskou snášenlivost a oddělení náboženství a politiky: „Pro pravé náboženství nastane teprva tenkrát nejpříznivější doba, až bude největší tolerance (snášelivost), až náboženství zcela odtrženo bude od veřejných státních záležitostí a stane se v každém ohledu záležitostí jen privatní (osobní). (Náboženství ovšem může být osobní věcí a zároveň může jako součást politikova osobního vkladu do politického života tento politický život zasahovat a ovlivňovat – přesněji řečeno, řekl bych, že musí, bd). Pokud se světské moci míchají do záležitostí božích, pokud to nese na světě světské užitky, když se kdo k jistému náboženství přiznává, potud také pravé náboženství vždy bude újmu trpěti, neboť pokrytci, kteří sami nic nevěří, budou ve jménu náboženství pronásledovati poctivé lidi, kteří něčemu věří.“ Proto je pro důslednou odluku církve od státu: „Jest docela jisto, že pravá nábožnost na světě velice získá, až bude náboženství zcela odloučeno od všelikých státních a veřejných záležitost, až se nebudou nikoho v žádné kanceláři ptáti, jakého jest vyznání, až nebude nikdo potřebovat dovolení od úřadu, aby směl dle svého přesvědčení boha ctíti, až to nebude zcela žádnou zásluhou nebo předností, náležeti k té neb jiné víře, až bude moci každý své upřímné mínění o náboženských věcech vyznati, aniž bude za kacíře, za rouhače atd. považován! Pak se zdvihne jistě pravá pobožnost, neboť přestane všechno pokrytství.“ Zároveň se vyznává, že „kdyby mne to i stálo ztracení pověsti pravého katolíka, přece mi ani srdce ani rozum nedovoluje, že by jen jedno, kterékoli náboženství mohlo býti pravé a samospasitelné“. Rozlišuje pravdy, které lze nezvratně racionálně dokázat a kde tedy platí, že existuje jen jedna jediná pravda, a pravdy, „které nelze nevývratným způsobem dokázati, bez kterých ale přece svět nebude a které se věří… taková pravda jen potud jest a může býti pravdou, pokud ji někdo věří, a jest pravdou jen pro toho, kdo jí věří“. V tomto ohledu prý může být více pravd, protože i ten kdo ji nevěří ji musí uznat jako pravdu toho, kdo v ni věří. „Křesťanství jest tedy křesťanovi pravdou, muhamedánu muhamedánství, katolíku katolictví, evangelíku evangelictví, budhistovi buddhaismus, lamaitovi lamaismus; před bohem ale (osměluji se doufati!) jsou všechny stejně pravdou, totiž potud, pokud je kdo upřímně dle svého přesvědčení věří a dle nich se zachovává.“ Tato podivná extenze Lutherova ospravedlnění z víry je bohužel v rozporu s naší dnešní historickou zkušeností: Evropa poznala ve dvacátém století řadu zrůdných ideologií náboženského nebo pseudonáboženského charakteru (nacismus, „marxismus-leninismus“).Obě měly řadu stoupenců, kteří v ně „upřímně dle svého nejlepšího přesvědčení věřili a dle nich se zachovávali“. Výsledkem byly hekatomby lidských obětí. Není pravda, že nezáleží na tom, čemu člověk věří, jen když v to věří upřímně a důsledně se podle toho chová.

Havlíček pak ovšem dodává, že „velice by se mýlil ten, kdo by ze svrchu řečeného odvozovati a souditi chtěl, že jest to pro každého člověka zcela jedno, ku kterémukoli náboženství se přiznává, že na tom nic nezáleží, k jaké víře se hlásíme.“ Jde mu o snášenlivost, ne o indiferentismus. Člověk může být přesvědčen o své pravdě, ale nesmí mít druhému za zlé, že si myslí něco jiného a věří něčemu jinému a nesmí ho za to tupit a pronásledovat. Obávám se, že snášenlivost může být jen v tom, že člověk druhého za jeho víru nepronásleduje, ale snaží se ho přesvědčit o tom, že ta víra není pravá, protože pravost jeho vlastní víry ho k tomu zavazuje. V této věci byl Havlíček poplatný liberalismu poloviny devatenáctého století, který pak tak vášnivě kritizoval v devadesátých letech Masaryk.

Na základě takto pojaté víry se pak Havlíček hlásí k úsilí, …„aby vymýtěno bylo z katolictví všechno to, co jest patrně a dokázaným způsobem proti účelům zakladatele naší víry, co jest lidský nechvalitebný přívěsek, pozůstatek několika smutných pro člověčenstvo století duševního a tělesného otroctví, aby vymýtěno všechno to, co zabraňuje katolictví státi se tím, čím má být každému národu dobré náboženství; právě tedy tím, že se o všechno to horlivě přičiňujeme, dokázáno jest tuším až k nepochybnosti, že nejsme lhostejní… a že nám není jedno, k jakému náboženství se přiznávati máme.“… Je totiž přesvědčen, že „církev katolická se v mnohých a nanejvýš důležitých věcech uchýlila od toho účele, který měl zakladatel její a následovníci jeho, a to, co nyní se jmenuje katolická církev… není již dávno rovno onomu prvotnímu plánu.“ Zejména mu vadí, že „náboženství stalo se zcela proti svému prvotnímu oučelu jakýmsi nástrojem vlády, a abychom se ještě zřejměji vyjádřili, nástrojem politické reakce.“

Havlíček kritizuje zejména mravní prohnilost církevní hierarchie (tu rakouskou měl zvlášť v zubech, protože ji cítil – a bylo těžké ji cítit jinak – jako prodlouženou ruku absolutistického režimu. Jeho reformní plány jsou (na rozdíl od plánů politických) velmi radikální: žádá zrušení celibátu, spojení kněžské profese s učitelskou, zcivilnění, zestřízlivění obřadů, financování církve z rozpočtu obcí a zemí (nepřijde mu na mysl, že by se tak církev zase dostala do područí politiky), zrušení latinské bohoslužby a nahrazení latiny jako obřadního jazyka národním jazykem (to jediné se opravdu uskutečnilo, samozřejmě nezávisle na Havlíčkových plánech). Brání se přitom proti výtkám, že chce touto cestou šířit protestantství, protože „hierarchie protestantská, kupř. v Angličanech má na sobě všechny necnosti katolické hierarchie, a kdekoli se stalo protestantství panující státní církví, všude tam navrátilo se zase ke všem těm starým nešvarám, pro které právě původně nastala reformace“. Uvědomuje si přitom váhu a význam katolického duchovenstva v českém národním hnutí: „Známá věc jest, že naše duchovenstvo katolické bylo vždycky nejhlavnější silou českého vlastenectví, ba může se zrovna říci bez pochybností, že vlastně duchovenstvo katolické bylo počátkem a zakladatelem celého našeho vlastenectví. Největší část těch pokroků, které náš národní jazyk v životě vzdělanějších tříd učinil, jest jistě zásluhou duchovenstva. Událost tato, kterou nikdo upírati nesmí a nebude, vykládá se dílem sama z okolností. V předbřeznových našich dobách nebyl ani jeden vzdělanější stav, který by k povolání svému nějakou povědomost jazyka českého byl potřeboval, kromě duchovních; kromě toho společné přebývání v seminářích zavdalo dobrou příležitost k rozšiřování zásad vlasteneckých mezi kněžstvem, které se tím více ujaly, protože největší část našich kněží právě z rodičů rolnických neb z menších měst pocházela, mezi kterými ještě cit národní nebyl vypuzen a utlačen , a tudy tím větší soucit ve mladých mužích se nacházel k pěstování a zvelebení své utlačené národnosti. K tomu ještě přidejme, že kněžstvo nikdy nebylo od germanizující vlády tak odvislé jako ouřednictvo a jiné stavy, a máme všechny přirozené příčiny toho úkazu pohromadě, že kněžstvo naše bylo hlavním pěstitelem národnosti.“

Přitom Havlíček upozorňuje na to, že v současné době mají katoličtí kněží svázané ruce vzhledem k tomu, že jsou vydáni na milost a nemilost biskupů a konsistoří, a že „v takové době nastala povinnost pro nás katolíky a nekněze, kteří jsme od hierarchie naší neodvislí, abychom otevřeli lidu oči strany toho, co jest opravdu učení Kristovo, a strany toho, co jest necírkevní pánovitost a zesvětačtilost hierarchie.“ O což se také svými „Epištolami“ pokusil.

Opakuji, že pro Havlíčka bylo křesťanství a katolická církev problém. Když je pro člověka křesťanství a církev problém, neznamená to ještě, že je ateista. Ohrnovat nad ním v této věci nos považuji za sprosté. Pokud jde o Havlíčkův návrh reforem, těžko se mi posuzuje, nejsem katolík a nechci se plést do reformování katolické církve, protože to není můj problém. Zdá se mi jenom, že tady se Havlíček jakémusi radikalismu neubránil, že cesta, kterou navrhl, byla (a dosud je) snad sama o sobě rozumná, ale zároveň neproveditelná, že každá církev žije i svými dějinami a svou tradicí a že chtít ji zgruntu zbourat a založit na nějakém docela novém základě je docela nad síly politického komentátora a novináře.