Karel Havlíček a židovská otázka. Byl Havlíček antisemita?

Karel Havlíček: portrét novináře

Pokud jde o antisemitismus, lišila se vznikající česká společnost od středoevropského a východoevropského prostředí nanejvýš jeho intenzitou. Pogromy už u nás nebyly na denním pořádku, ostatně rakouská státní moc by je patrně nepřipustila. Ale ještě na přelomu století, v době Hilsneriády, se jakési náběhy k pogromům objevily, a nejen to: lidé jako Masaryk, kteří se tehdy Židů zastali, byli vláčeni nacionalistickým tiskem, napadáni na ulici i na univerzitě. Antisemitismus se bohužel netýkal jen ulice, jen lidu. I František Palacký, člověk tak umírněný a velkorysý, se dokázal snížit k následujícímu výlevu: „Plémě židovské vůbec, emancipované teprv za naší doby, na způsob všech vymaněncův,- vzácné a ovšem vítané výminky neruší pravidla – panuje v Němcích již nyní všeobecně; neboť veřejné mínění netoliko ve Vídni béře se směrem, kterýžto popředně židé mu dávají. Jim, jako prototypu jejich Shylokovi, stačí všude a ve všem jen legalnost; co nad ni vyniká ve světě mravním, smýšlení spanilé, veklikomyslné a po rytířsku čestné, toho ani neznají, ani, jako nějaké pověry, znáti nechtějí; v ohavnosti mají vše, co během věkův historicky se ustrojilo a ustálilo, protože historie neposkytuje jim nikde titulův pro jejich choutky a pretense; „popudům dravcův ušlechtilých“ učili se dosavad nejraději u lišek, zejména v obchodech i na bursách, ale již rádi vítají také vlky ve středu svém…“ (Doslov k Radhostu, 1872).

Takhle výrazné a jednoznačné řádky v Havlíčkových novinových článcích nenajdeme. Tématu se věnoval podrobněji vlastně jen ve dvou. Nejprve v roce 1846 v recenzi na (česky psanou) sbírku pražského německožidovského básníka Siegfrieda Kappera „České listy“, podruhé v roce 1850 v článku „Emancipace Židů“.

Siegfried Kapper psal předtím i potom německy a přeložil do němčiny řadu českých autorů, mj. Máchův Máj. V německé literatuře nezanechal žádnou výraznou stopu. A věcné výhrady, které proti jeho českým básním Havlíček má („poezie křiklavá“) jsou zjevně na místě. O vydání knížky se zasloužil Havlíčkův spolupracovník z Pražských novin Václav Bolemír Nebeský, který se v té době angažoval ve věci emancipace Židů. Údajně Kapperovi pomohl i jakousi jazykovou korekturou veršů. Havlíček však nezůstal jen v čistě literární rovině. Pozastavil se nad tím, že Kapper zároveň píše i německy: „Opravdovému a upřímnému Čechu při nynějších okolnostech jistě napadnouti nemůže, aby básnil německy. Pan Kapper ale již dříve psal německy a nyní opět, jak Sonntagsblätter praví, připravil k tisku svazek německých básní s titulem Dur und Moll…“ Havlíček píše, že z lidí zabývajících se českou literaturou „nikdo Židy neutiskuje“, že je ovšem omyl domnívat se, že se „Židé v Čechách bydlící k národu našemu počítají, za Čechy pokládají“, neboť „jak tu mohou Izraelité k českému národu náležeti, když jsou původu semitického?“ Jsou prý „národ zvláštní, semitický, který jen nahodile u nás bydlí a někdy naší řeči rozumí“. Přitom se „všichni Židé, ať bydlí v kterékoli zemi a v kterémkoli dílu světa, považují za jeden národ, za bratry“. A z toho plyne, že „nelze zároveň míti dvě vlasti, dva své národy a dvěma pánům sloužiti… Pročež musí, kdo chce být Čechem, přestat být Židem.“ Havlíček neupřesňuje, jak to má udělat, aby přestal být „původu semitického“. Podle jeho teorie, která je vlastně rasově založená, to přece nejde. Havlíček vyjadřuje zároveň pochopení pro špatnou situaci Židů, kteří v době národní emanciapce jsou rozptýlení po mnoha zemích, přičemž doufat v národní samostatnost si netroufnou, a vytýká jim, že „mysli jejich tak zmalátněly, že se ani již neopovažují chtít pěstovat svůj přirozený jazyk hebrejský!“ Tato výtka je mírně nechutná, zároveň je nelogické, že Havlíček nikde totéž nevyčítá např. Irům, jejichž emancipačnímu úsilí věnoval značnou pozornost. Havlíček bezděky klade na Židy stejné nároky jako Čechy, ačkoli si dobře všiml že (na rozdíl od Čechů) jaksi nemají v Evropě kde bydlet. To se pak špatně dělá národní emancipace. A Havlíček doporučuje Židům, „pakliže již svůj přirozený jazyk a literaturu opustiti chtějí, aby se připojili k Němcům a k jejich literatuře. Neboť jazyk německý stal se již během času co druhý mateřský jazyk v Židovstvě, což nejlépe i při našich, i při polských a uherských Židech pozorujeme. S Němci mohou tedy Izraelité své interesy velmi přirozeně spojiti, a to i také pan Kapper již před naší radou učinil, jsa již dříve německým spisovatelem.“ (Pozoruhodné je, že tady by zjevně podle Havlíčka „původ semitický“ nebyl na závadu). Ujišťuje přitom Kappera, že si „pravého a řádného Izraelity tak dobře vážíme jako kteréhokoli jiného, a jistě mnohem víc než špatného Čecha.“

V Havlíčkově postoji se pojí jakási podvědomá nechuť k Židům s podezíravým postojem: nejde snad o nějakou variantu bohemismu, koncepce společného českoněmeckého národa, proti níž bojoval? Havlíček příliš silně nenáviděl Němce jako národ, aby byl schopen věcnějšího pohledu na problém Židů v Čechách (v jeho době se jich drtivá většina hlásila k Němcům; na přelomu 19. a 20. století to ovšem už bylo půl na půl, a jedním z důvodů, proč Národní listy v době Hilsneriády po nějakém čase skončily s odporným protižidovským štvaním, bylo, že se blížily volby a židovské voličské hlasy byly najednou českým nacionálům dobré). Takže v tuto chvíli jim dává jen najevo, že o ně nestojí. Přesto o nich píše s daleko menším citovým nasazením, než o Němcích a Maďarech.

Článek „Emancipace Židů“ ze Slovana (12. října 1850) znamená jakousi revizi tohoto stanoviska. Je to reakce na dopis čtenáře ze Soutic, v němž vypráví o kázání tamějšího faráře, který vyzýval k důsledné segregaci Čechů a Židů. Pisatel dopisu jeho postoj kritizuje a Havlíček využívá příležitosti, aby se vyjádřil k emancipaci Židů obecně, s tím, že jde o „u nás dosti důležitou věc“ a že není jeho zvykem vyhýbat se zakořeněným předsudkům a jít proto veřejnému mínění. Píše, že „veliká většina našeho lidu proti této emancipaci Židů jest“ (zejména proti tomu, že byli Oktrojovanou ústavou zrovnoprávněni), že se mnohé obce brání tomu, aby se v nich Židé usazovali. „Ba připouštíme ještě více a řekneme, že ani takovým obcím za zlé pokládati nemůžeme jejich bránění se proti Židům, když totiž povážíme činnost obyčejnou Židů jednotlivých (výminky jsou ovšem i zde) usazených mezi křesťany. Jak známo, považuje Žid dle svých náboženských předsudků každého jinověrce za nepřítele svého a dovoluje si proti němu všeličehož v obchodu, čehož si proti stejnověrci nedovolí… dále že Žid nikdy skoro živnost neprovozuje, při které by silně pracovati musel, že se vždy jen čachrování atd. drží…“ Ale hned dodává, že „při dobrém, rozumném a poctivém rozvážení celé věci nemůžeme být jakož liberální a o rovnoprávnost bojující lidé proti Židům. Když bez všelikých předsudků a trochu protřelejším okem ze známosti totiž dějin člověčenstva nynější stav Židů povážíme, shledáme hned, že právě poroba jejich bývalá a nedůstatek stejného s námi práva přivedl je na nynější stupeň jejich obyčejů a způsobů a že oni sami buď jen málo buď docela nic vinni nejsou své nynější pokaženosti. Vlády staré obyčejně dřely Židy v pravém smyslu toho slova, žádaly na nich daně tak veliké, že skutečně na poctivý způsob nelze bylo tolik vytížiti… kromě toho byl Žid dle nekřesťanských a pravému duchu Kristovu zcela protivných tehdejších předsudků z nejhlavnějších lidských práv vyloučen, nesměl kupovati statky a pozemky, nesměl provozovati jisté živnosti, ba i právo k ženění musel koupiti za nesmírnou peněžitou cenu, a přitom zakoušeti největší potupy a odstrkování v životě. Jest divu, že užíval, jsa slabý a utiskovaný všelikých tajných cest k ubližování svým nepřátelům a že držel proti nim všechno i nejhorší za dovolené?… Nelze však pochybovati, že Židé dosáhnuvše stejného práva s námi časem svým velikou část necností svých odloží, poněvadž tyto necnosti neleží snad již v povaze kmene izraelského (každý národ zajisté jest stejně cnostný a necnostný), nýbrž jen v okolnostech, tak jako každý světem prošlý a zkušený člověk dobře o tom ví, že ty samé způsoby, jaké mají Židé u nás, nalézáme též kupř. u Armenů a Řeků v Turecku (u Čechů by se tehdy taky bývalo něco našlo, bd) a vůbec v menší neb větší míře u všech utlačených národů, kteří mezi utlačovateli svými bydlí.“ (v poznámce pod čarou nadto Havlíček upozorňuje, že „nemyslíme všechny Židy, nýbrž jen větší část, poněvadž každý jistě ze své zkušenosti též izraelity zná, na kterých obyčejné necnosti utlačenců zcela nepozorujeme žádné, a kteří též všeobecnou vážnost požívají“). A proto „přispívejme jen i my sami k této reformě židovstva, chovejme se také skutečně i v životě ke svým izraelitským spoluobčanům tak jako k rovněoprávněným, netupme je, nesnižujme je, nesužujme je žádným způsobem, a zůstaly-li na nich lpěti ještě mnohé známé obyčeje z předešlého času, snášejme je zatím, jsouce pamětlivi příčin jejich. Ostatně mají to křesťané vždy jen ve vlastní moci, aby se proti všemu tomu, co se obyčejně nechvalitebného Židům připisuje, ubránili. Nedej se ošiditi, nedělej lehkomyslně dluhy, buď opatrný: to jsou skoro všechna ta pravidla, s kterými se ubráníme, a proto považujeme všechny řeči, jako by emancipace Židů mohla všem ostatním tak velice uškoditi, za marné a přepjaté… Avšak není tomu tak a přesvědčíme se brzy, že emancipace Židů v celku nám ani dost málo neuškodila, nýbrž prospěla ještě, jako musí prospěti každá spravedlivá věc. Ať si mluví kdo chce co chce, nespravedlivé jest každé politické utiskování!“ A na závěr se obrací k českým Židům s přáním, „že by větší náklonnosti k zemi té míti měli, která jest jejich otčina, a nechovali se k ní vždy co pouzí cizinci, což by jim zajisté dopomohlo ještě dříve k uznání u ostatních spoluobčanů.“ Je zjevné, že „původ semitický“ už nevadí. A z výzvy je jasné, že teď by nejspíš měl pro Siegfrieda Kappera, který sice asi nebyl žádný básnický génius, ale zasloužil se o českou literaturu tím, že ji zprostředkoval německy mluvícímu prostředí, větší pochopení. V Havlíčkovi bylo asi na začátku něco z všeobecné pudové nevraživosti k Židům, která tehdy ovládala české prostředí. Byl ale svým založením český plebejec a dovedl se tedy – plebejství má své světlé stránky! - vcítit do postavení jiných utiskovaných společenství. I když to, co napsal v recenzi na Kapperovu knížku, je svým způsobem povážlivé, nálepku antisemitismu si Havlíček nezaslouží.