Národnost a demokracie. Havlíčkova koncepce Rakouska. Vztahy k sousedním národům.

Karel Havlíček: portrét novináře

Revoluce v Rakousku z roku 1848, sedmdesát let nato celá monarchie, troskotaly na jednom základním problému: na konfliktu mezi národní emancipací a principy liberálně demokratického uspořádání společnosti. V tom, že tyto principy je třeba v životě národní společnosti uvést do života, se v obecné rovině všichni shodovali. Potřeby národní emancipace však vedly k tomu že byly v praxi zanedbávány a různě překrucovány. Úsilí o národní emancipaci se dostávalo do konfliktu s potřebou postavit společnost na nových, liberálních a demokratických základech. Sousedící národní společnosti (česká, polská, slovenská, maďarská a ovšem také rakousko-německá) si při své emancipaci navzájem překážely a cítily se nuceny tyto principy v „národním zájmu“ deformovat.

Míra pokřivení se od společenství ke společenství lišila. Češi měli výhodu, že obývali západní část monarchie, měli praktický kontakt s vyspělejším německým prostředím (Rakouské císařství bylo ve srovnání s většinou německých států a státečků zaostalá země) a byli tímto sousedstvím pozitivně ovlivněni. Proto Metternich doporučoval české společenství (jako ze všech „slovanských“ nejvyspělejší a nejvíc nakažené nebezpečnými myšlenkami) zvlášť pozorně sledovat.

Bylo by velkým zjednodušením vidět v tom jen černobílý konflikt liberálního individualismu a nacionálního kolektivismu. Problém Habsburské monarchie v rozhodujícím období, tj. od konce třicetileté války do roku 1848, spočíval v tom, že nedokázala stmelit různorodou směs obyvatelstva v jeden politický národ. Pokusy Marie Terezie a Josefa II. o centralizaci a o zavedení společného (německého) úředního jazyka (pohnutky obou panovníků nebyly nacionální, ale osvícensky racionální – a ovšem taky klasický příklad toho, čemu se dnes říká „sociální inženýrství“) nemohly být úspěšné, protože vznikajícímu státnímu útvaru chyběla nějaká pojící, pro všechny srozumitelná a přitažlivá idea. Katolické náboženství, povýšené (nebo spíš ponížené?) v 17. století na státní ideologii, na to zjevně nestačilo (křesťanské náboženství se k něčemu podobnému ani nehodí). Habsburské državy zůstávaly náhodným shlukem teritorií, shromážděných obratnou diplomacií i vojenskou anexí. Obyvatelé těchto území velmi často šilhali mimo území „říše“ (a něco jako rakouská říše existovalo de jure teprve někdy od roku 1804): což platí nejen např. pro Poláky a Italy, ale vlastně i pro rakouské Němce. Dalším národům monarchie byly bližší historické útvary, v nichž žili před začleněním do tohoto celku a které v tuto chvíli existovaly buď jen napůl, nebo dokonce jen na papíře: Maďarům historické maďarské („Uherské“, jak se u nás říká) království, Čechům jednota někdejších zemí Koruny české. Pod vlivem romantických teorií (Rousseau a hlavně Herder) považovaly tyto národní společnosti zároveň za základní pojítko společný jazyk. Nemyslím si, že by to nebylo legitimní, jazyk jako dorozumívací prostředek hraje při utváření společenství významnou roli. Díky těmto národním hnutím byla ovšem monarchie vybavena obrovskou odstředivou silou, které ústřední orgány čelily jen s nejvyšším vypětím,, a která po zoufalých a neúspěšných pokusech o reorganizaci skončila tím, že říše byla na konci první světové války obrovskou politickou explozí roztrhána na cucky.

Všechna ta emancipační národní hnutí měla svou nezpochybnitelnou legitimitu. Rakousko si nedokázalo vytvořit „ideu“, kterou by dokázalo tak různorodé prvky integrovat(marně na to poukazoval v polovině šedesátých let 19. století František Palacký). Osobně si myslím, že něco podobného bylo nejspíš nad lidské síly. Rakousko-uherské vyrovnání zaručilo říši na půlstoletí stabilitu, bylo to ovšem kuriózní uspořádání, jakási „opoziční smlouva“ mezi dvěma státními útvary, a vytvořilo celek, který se ocitl v předposledním stádiu své existence: nedal se už reformovat, jenom držet nebo zbourat.

Taky proto, že soužití různorodých částí nebylo vlastně nijak politicky regulováno (regulace spočívá v usmiřování konfliktů a vyrovnávání zájmů), dostávala se v procesu emancipace jednotlivá národní společenství do osudových konfliktů. Na základě historických reminiscencí si kladla nárok většinou na daleko větší území, než jaké by odpovídalo etnickému vymezení toho kterého národa; území těchto virtuálních států se překrývala, což vedlo v té době k (rovněž virtuálním) válkám. Palackého představou o uspořádání Rakouska z roku 1848 byla federace na etnickém základě. Český stát (jako součást federalizované říše) neměl obsahovat území, kterému se pak před druhou světovou válkou říkalo „Sudety“. Zato k němu mělo patřit Slovensko, přesněji řečeno jeho etnicky slovenská část. Tato koncepce byla ovšem naprosto nepřijatelná pro Maďary, usilující o obnovu historického Maďarského království, a protože obsahovala jakýsi zárodek pozdějšího čechoslovakismu, zakládala i na příští konflikt se Slováky. V šedesátých letech se Palacký přiklonil k historickému hledisku (celek včetně „Sudet“ a bez Slovenska), což znamenalo neřešitelný konflikt s českými Němci. Tehdejší německé, ani maďarské, ani české nároky se nedaly beze zbytku prosazovat na základě liberálních a demokratických principů, ale jen za cenu jejich deformace (na tuto skutečnost poukázal ve svých analýzách vztahu malých středoevropských národů maďarský filosof István Bibó, jeho práce vyšly před časem knižně i v českém překladu). Tak monarchii zchvátil nacionalistický mor, jehož nebyla ušetřena ani česká společnost, ani Karel Havlíček.

Nešlo přitom o nějaké ďábelské plány různých mocenských uskupení. Na počátku těchto nejdivočejších konfliktů bylo často něco, co lze nazvat nedorozuměním. Když se představitelé přípravného výboru pro volby do celoněmeckého parlamentu obrátili s prosbou o účast na Františka Palackého (České země byly součástí německého spolku, z něhož měl vzniknout budoucí německý národní stát), odpověděl jim Palacký odmítavě, ale velmi zdvořile, přičemž jeho argumenty byly docela racionální: nemá k účasti na takové akci, která by znamenala zahrnutí české společnosti do německého celku, žádný mandát a upozorňuje, že zničení Rakouska by znamenalo vydání malých středoevropských národů na pospas kolonialistickým choutkám ruské říše (což se později opravdu stalo). Němečtí politici upřímně nechápali, jak je možné, že nějaké společenství (kterému by byli jistě ochotni zachovat „kulturní“ identitu, jenže ono usilovalo o politickou emancipaci) se tak vehementně brání té nesporné výhodě, aby bylo zahrnuto do tak velkého, silného a kulturně vyspělého celku (a ten celek byl opravdu velký, silný a kulturně vyspělejší). Zároveň měli ovšem taky hysterický strach ze „slovanské“ přesily a „slovanského“ nebezpečí. Když pak přijeli němečtí emisaři do Prahy, aby Čechy přesvědčili, vyústilo to nakonec ve velmi konfliktní situace. Zkušenost z konfliktu s Němci ovšem Čechům nebránila, aby se na druhé straně nechovali ke Slovákům velmi podobně jako Němci k nim.

Havlíčkova představa o budoucím uspořádání Rakouska je shrnuta v „Článku, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil“ z Národních novin roku 1848. Jediní Slované, říká se tam, mají opravdový zájem o zachování Rakouska, protože to shodou okolností (což je velmi významné) vytváří rámec pro jejich společnou existenci a chrání je před ohrožením z Ruska. To vše v situaci, kdy společný (západo)slovanský stát vytvořit nelze, protože západním Slovanům se zatím nepodařilo dospět k jednotě, kterou existence takového útvaru předpokládá, a jižní Slované jsou od nich územně odděleni. (Havlíček zjevně modifikobval své původní rozumné stanovisko, že „Slované“ jsou celek jen z vědeckého, lingvistického hlediska, a rozvíjel z článku Slovan a Čech“ pouze „austroslavistický koncept“. O „Slovanech“ má přitom velmi dobré mínění: „Slované ještě nejúpřímněji svobodu pravou milují, oni jediné snad chtí rovnoprávnost všech národů rakouských, neosobujíce si přednost a panování nad jinými (pěkné mínění o sobě tehdy v Rakousku měli všichni, bd), chtí Slované rakouští jen tolik, aby byli rovni ve všem ostatním. Toť skutečně sami ke své cti říci a dokázati můžeme.“ A zároveň „my, rakouští Slované, máme největší potřebu a užitek z toho, když se Rakousko pohromadě udržím poněvadž se tak i my Slované pohromadě udržíme…“ Což je nejlepší důkaz o tom, že „Slované rakouští skutečně upřímně o Rakousko smýšlejí: majíť z toho prospěch, a to se mi v tomto světě trvanlivější a bezpečnější pohnútka býti zdá, než všechny řeči o věrné oddanosti atd. atd.“. O dva roky později ve Slovanu uvažuje pak v obecné rovině: „Vůbec dle našeho mínění – podporovaného ostatně zkušeností dějepisnou – láska nějaká občanů k jistému státu nikdy se nedá vyváděti z nějakých povinností naučených, nýbrž zakládá se vždy na přirozeném citu, jenž slove národnost, dle kterého člověk se svými rodáky milerád zlý i dobrý osud nese, aneb se zakládati může na chladném rozumovém přesvědčení, že právě v tomto státu nejlépe jest žíti našemu národu, že státní spojení, ve kterém žijeme, nejvíce užitku nám poskytuje.“ Je zjevné, že vztah Čechů k Rakousku je pro Havlíčka ten druhý případ. Havlíčkův postoj k říši: je to pro nás v tuto chvíli výhodné z chladně rozumových důvodů (a v budoucnu to nejspíš tak výhodné nebude), trochu připomíná postoj Jána Čarnogurského k československé federaci z počátku devadesátých let minulého století. Je otázka, zda na takovém základě může vzniknout ovzduší důvěry, nutné pro existenci složitějších státních útvarů.

Pokud jde o vymezení vztahu mezi národním zájmem a demokratickými principy, vyjádřil se Havlíček v Národních novinách z roku 1849 zcela jasně: „Také jest národní rovnoprávnost nevyhnutelná a hlavní výminka každé opravdivé politické svobody“, protože v případě nerovnosti „občané té národnosti, která se zvelebuje, mají více práv, než občané zanedbané národnosti; oni se poznenáhla vytlačí ze všech ouřadů, nemají přístupu ke vzdělání, a tudy jsou uvrženi do nevyhnutelných škod, zkrátka nastane aristokracie plemene a národnosti. A poněvadž ve svobodných státech většina vládne, není pro onu národnost, která v menšině jest, i při nejsvobodomyslnější ústavě nikdy možnost, vybaviti se z tohoto ukřivdění… Proto jest ale hlavní starost každého národu, pojistiti si především svou národnost a jazyk jakožto nevyhnutelnou a první výminku demokratické rovnosti… tato životní starost musí předcházeti všechny ostatní, a kdekoli se jedná o nebezpečí národnosti, mizí všechny ostatní ohledy….“ Závěr je zjevně jakési krátké spojení a dal by se vykládat tak, že když jde o životní zájmy národa, musí jít všechna demokracie stranou (nehledě na to, že demokracie v moderním západním pojetí znamená nejen vládu většiny, ale také ochranu jednotlivce a ochranu slabších, ochranu menšin). Pro tragický propletenec protikladných zájmů v tehdejším mocnářství je ostatně příznačné, jak Havlíček pojímal česko-německé soužití v rámci Čech: „Rovnost mezi Čechy a Němci nerozumíme tak, aby všeho měli Němci polovic a Češi polovic. Toť bychom za velikou křivdu Čechů vždy považovali, neboť jest Čechů ¾ a Němců ¼ v zemi. Naše mínění jest: Čech i Němec užívej každý všelikého pohodlí strany národnosti své v ouřadech i ve školách, jinak ale Čechové přednost mají, poněvadž v Čechách jsme a většina Čechů“ (Národní noviny 1848). Popisuje přesně tu situaci, která by pro české Němce, pokud by používali tutéž logiku, kterou se podle Havlíčka v předchozím úryvku měli řídit Češi, znamenala, že ale jedná o nebezpečí národnosti a mizí všechny ostatní ohledy. Podotýkám jen, že kritizovat podobné výroky je dnes poměrně jednoduché, jenže tenkrát nešlo jen o principy, ale o konmkrétní uspořádání vztahů mezi dvěma národními skupinami (jejich poměr si Havlíček poněkud upravil v duchu slovanské aritmetiky, ve skutečnosti byl 2/3 ku 1/3). Masaryk, v těchto věcech o hodně tolerantnější, v Naší nynější krizi napsal: „Byla a je první a hlavní politická důležitost, jak se dohodnout s Němci, zemi českou s námi od nejstarších dob obývajícími“, a navrhuje – v duchu Palackého federalismu – „ideu politického spojení jedné části německého národa s jedním národem slovanským: ve federaci rakouské federace česká“. Což je velmi vstřícné, ale zároveň asi jen stěží uskutečnitelné.

Je pravda, že později ve Slovanu volil Havlíček, pokud jde o vztah „národní“ a „demokratické“ ideje, podstatně vyváženější formulaci: „Úkol náš tedy jest, abychom… jak konstituci, tak národnost skutečně do života přivedli, nedávajíce se nikterak másti od svých národních a politických protivníků, z nichžto jedni (absolutisté a aristokrati) slibují nám, jestliže od svobody upustíme, národnost, a druzí (Němci), jestli od národnosti upustíme, svobodu. My však, jsouce Slované (zde by vlastně podle někdejšího Havlíčkova vyjádření mělo být Češi, bd) a demokrati, ani od jednoho, ani od druhého upustiti nemůžeme, nechceme mít ani národnost bez svobody, ani svobodu bez národnosti, což se také skutečně ani od sebe děliti nedá.“

Dostáváme se k té části Havlíčkova díla, které je nejvíc poplatno v době, kdy vznikalo. Pro spravedlnost je třeba říci, že obdobným způsobem pojímali v té podivné době (a bohužel i později) své sousedy (a tedy i Čechy) i ti, o nichž Havlíček tak nelichotivě píše. Vřava, která se tehdy rozpoutala, v průběhu dalších desetiletí spíše sílila, a utichla až v době, kdy byly středoevropské národy za toto své chování jeden jako druhý po zásluze ohonorovány půlstoletou ruskou okupací. Je ovšem velmi poučné i o těchto slabých stránkách našich velikánů vědět: zanechaly totiž stopy i na našich duších. A je také důležité kvůli zmíněným slabým stránkám nepřehlížet to, co pro českou společnost a její demokratický vývoj přes to přese všechno znamenali. Neděláme ostatně nic jiného než to, čemu nás Havlíček učil: bereme jeho odkaz kriticky, nepřehlížíme slabé ani silné stránky.

Odvěký nepřítel

Tato nelichotivá role připadla Němcům i Maďarům. Havlíčkův postoj je jednoznačný: „Němec a Maďar od jakživa nepříznivi byli Slovanu a Slované jakožto lid mírný (vzpomeňme, jak kdysi oponoval řečem Jakuba malého o holubičím národě! bd) podlehli všude těmto zuřivým protivníkům svým, uvedeni jsou od nich do tuhého poddanství, a po mnohá století museli, těžce trpíce, sloužiti ke slávě podmanitelům svým. Němci pohltili již nesmírné země od Slovanů obývané a poněmčili je ukrutnými, nelidskými prostředky… Nám, českoslovanskému kmenu, hlavně ale Čechům, Moravanům, Slezanům vždy jako škůdcové ve všem překáželi a nepřáli nikdy oddechu, ale celá naše historie jest ustavičný boj náš proti Němcům, usilujícím o to, aby sobě nás podmanili… Maďaři rovněž tak Uhry opanovali, a všem tam bydlícím Slovanům těžké jho na šíje uvalili, z kterého se nyní teprva na svobodu domáhají. Slovanské svaté právo tito dva národové až do dnešního dne nohama šlapali, a jak se chovají nyní, když moc naše vzrostla, když se moc naše vyrovnala našemu právu? – Uznávají nyní naše právo a křivdu nám učiněnou, jsou hotovi ji napraviti, vedle nás poctivě co rovní vedle rovných bydleti? Nejsou. Oni zůstávají vždy staří vlci a celý rozdíl jest ten, že nyní, když nás mocí nemohou v poddanosti své udržeti, ovčí kůži přes sebe přehodili. A tato ovčí kůže jest radikalismus, demokratie. Maďaři a Němci chovají se nyní tak, jako by jen oni sami celou svobodu a demokratii na světě pachtovanou měli.“ (Národní noviny 1848) Je zajímavé, jak je toto pojetí podobné antisemitismu (stačí nahrazení jednoho slova jiným: „Žid odjakživa nepřízniv byl Slovanu a Slované, jakožto lid mírný, podlehl všude tomuto zuřivému protivníku svému, uveden je od nich do tuhého poddanství…“). Havlíček dokonce píše (ve Slovanu z r. 1850): „…jestli my Čechové přece máme nějakou kulturu, nesmí se nikdy říci, že ji máme od Němců, nýbrž říci se musí, že ji máme navzdor Němcům. Neboť pokud jen historie pamatuje, byli vždy němci na odpor všelikému našemu vzdělání a jsou ještě až do této doby oni nám překáželi ve všem, a co jsme si posud získali, bylo proto trojnásobně těžko k dobývání…“ A taktéž ve Slovanu 1850 staví požadavek: „Emancipace od němectví musí být v každém ohledu naše heslo, a proto budiž studium jazyků a literatur románských, zvláště pak anglické a francouzské, hlavní péče našich nadanějších a vzdělanějších mladíků…“ (Tato emancipace nebyla těm, k nimž se upínala, vždycky srozumitelná. Když někdy v desátých letech minulého století navštívil Prahu velký francouzský básník Guillaume Appolinaire, zaznamenal si do deníku, jak ho obtěžuje, když jej každý, koho se vyptává na nějakou ulici, ujišťuje o tom, jak má rád Francouze a oč jsou mu sympatičtější než Němci; a k vitrině Sokola, v níž byly vystaveny spisy Victora Huga, poznamenal jen lakonicky: nechápu, co to má společného s tělocvikem.)

Havlíčkův postoj k Němcům je hodně vášnivý a zaznívá v něm myšlenka kolektivní viny. Tím se liší už od Palackého, který byl klidnější, vyrovnanější, mluvil o „stýkání a potýkání“ a dovedl zmínit i to, čemu se můžeme u Němců a Maďarů přiučit. A také Masaryk (umírněný nacionalista) zaujal v devadesátých letech 19. století podstatně věcnější postoj. V práci o Karlu Havlíčkovi např. píše: „Poměr náš k Němcům byl… hned od samého počátku ústavního života otázkou nejpalčivější. V zápasu o svobodu stáli a měli jsme stát vedle sebe, zápasem o jazykovou a národnostní rovnoprávnost stáli jsme brzy proti sobě. Záhy žalovali jsme jeden na druhého a oba hledali jsme posilu u téže státní moci, které jsme se v teorii i v praxi protivili.“ Masaryk se sice domnívá, že „na straně německé počalo sočení dříve“, ale hned dodává: „Myslím, že v tom skutečně chybovaly strany obě, jak v tom chybují dosud.“ A jinde píše: „Nacionalism ohrožuje nás více, než se domníváme. Díváme se na naše národní žití příliš negativně – pokládáme za svůj historický cíl věčný antagonismus proti Němcům a nedovedeme náležitě pochopit a cenit své poslání vlastní, pozitivní, nedovedeme pracovat bez ohledu na cizinu.“ (Jan Hus). Další generace historiků a politických myslitelů se vyjadřovala ještě otevřeněji. Tak např. konzervativní nacionalista Josef Pekař hovoří o tom, že německý vliv „uváděje k nám Evropu vykonal mnoho velikého a požehnaného v naší vlasti, přizpůsobuje ji – opakuji, že v kooperaci s přímými vlivy ostatní západní Evropy – vyšším formám života v kultuře duchovní a hmotné, v právních i společenských poměrech i v hospodářství“. A Masarykův žák, evangelík a sociální demokrat Rádl, hovoří velmi podobně: "Ale pravda je, že nesprávná teorie Palackého zakalila naše oči pro mírumilovný styk mezi Čechy a Němci. Němci u srovnání s jinými národy nám v historii většinou nejlépe rozuměli a také nám pomáhali. Byli od začátku státního našeho života našimi sousedy; vzdělanost, přicházející k nám od západu, přicházela ve skutečnosti z Německa." Bohužel, vlna nacionalismu po druhé světové válce i to, jak ho komunisté šikovně využili (Nejedlého „rudý šovinismus“ se stal součástí státní ideologie bolševické ČSSR a byl jí až do jejího nedůstojného konce) nás od těchto rozumných hlasů jaksi odřízla, takže je musíme znovu pracně vyhledávat.

Pokud jde o Maďary, má Havlíčkovo nepřátelství trochu trapný přídech. Kossuthova národnostní politika byla ovšem problematická a k rozumnější podobě dospěla až v době, když už nemohla nic ovlivnit. Nicméně Rakušanům se podařilo maďarskou revoluci, jež byla projevem téže národní emancipace jako tehdejší české úsilí, jen o něco velkolepějším, porazit teprve díky masivní vojenské podpoře carského Ruska a za cenu rozsáhlých a nechutných represí. Srovnejme, jak se Havlíčkův postoj postupně vyvíjel: „Košut dokázal nám vždycky, že by, dojda k moci, opět utiskoval Slovany, jako dříve, že nezná jinou než maďarskou svobodu, která jest vždy spojena s otroctvím Slovanů… Není každý demokrat a přítel svobody, který se za něho vydává, a třeba nám nyní Košut v ouzkostech hory, doly sliboval, víme dobře, že by tak málo nebo ještě míň slovo držel, než naše vláda. Rozdíl jest jenom ten, že by Košut po vítězství celého maďarského národu proti nám použíti mohl, kdežto naše vláda, budeme-li moudří, ani jednoho národu míti nebude, na který by se, utiskujíc naše svobody, opírati mohla. Proto držíme vládu naši aspoň za méně nebezpečnou, než Maďary, byť by jinak zrovna tolik víry zasluhovala…“ (Národní noviny, 12. 4. 1849)

22. května tamtéž už píše o něco rozpačitěji: „…hrabě Stadion (Franz Stadion, Bachův předchůdce ve funkci ministra vnitra, patřil k „liberálnějším“ členům Schwarzenbergova kabinetu; ale těžká duševní choroba ho posléze donutila abdikovat, bd) byl pro rozdělení Uher podle národností, … on chtěl samostatnost Vojvodiny Srbské a Slovenska. Nedá se upřít, že tato politika hraběte Stadiona byla nejpraktičtější proti Maďarům, a kdyby se bylo od počátku podle ní přesně pokračovalo, bylo by se užilo proti Maďarům větší symphatie Srbů a Slováků a všech Slovanů vůbec, a mohla být bez ruské intervence již dávno dokončena. Kdyby se bylo … podle ní … pokračovalo, mohla mít válka uherská zcela jiný výraz – tenkrát by byla bývala jenom revoluce utištěných Slovanů proti utiskujícím je Maďarům, kdežto nyní je podobná boji reakce proti svobodě, tak jako vejce vejci.“

A po kapitulaci u Világose a poté, co začaly Haynauovy represe, Havlíčkovy rozpaky vrcholí (Amnestie v Uhřích, Národní Noviny 14. října 1849): „My zajisté nejsme žádní přátelé Maďarů, což jsme po celý čas vojny příliš určitě a odhodlaně vždy osvědčili slovy a skutky (proč tato nedůstojná výhrada, bd?); ale můžeme říci, že i nás pokaždé hluboká žalost schvátí, když slyšíme o nějakém odpravení nebo krutém odsouzení v Uhřích. Co má vláda z takové, ať díme nejméně, pomsty? Za skutečný zákonný trest beztoho takové věci se v Uhřích od národu nepovažují, neboť jest známo, že v podobných politických rozepřích a povstáních každá strana svou věc za spravedlivou drží, a tedy po nešťastně ukončeném boji nemůže odpravování svých až posud milovaných a vážených vůdců nikdy za zasloužený trest považovati. Proto také vzbuzují tyto popravy jen větší kyselost a zarputilost v národu… a přece by měla vláda jen k tomu hleděti, aby již konečně po nevyhnutelných bojích nastala doba pokoje… Na tento způsob ale nenastane nikdy. Až posud mělo Rakousko dvoje místo bolavé, Vlachy a Polsko; teď se obáváme, že budou Uhry třetí.“

O nic lépe nedopadli v Havlíčkových očích Poláci, ač naši slovanští bratři. Zmínil jsem se už o tom, jak kriticky se k nim Havlíček stavěl už za své cesty do Ruska a pak v článku Slovan a Čech. Politické neshody a radikalismus polských politiků vedl Havlíčka v roce 1848 k hodně vypjatým a zevšeobecňujícím soudům: „Bolest a žal svírá však srdce slovanské, když vzpomene na Poláky. Tento nešťastný, zpanštilý kmen slovanský nesdílí s námi s ostatními nikdy ani radost ani žalost, on vždy o samotě opodál stojí, hrdě, bez naší pomoci chtěje dosáhnouti svého blaha (Poláci byli natolik silní, že nepotřebovali berličky austroslavismu, bd), na on se raduje, když my kvílíme, a kvílí, když my se radujeme. (Tón článku poněkud připomíná Ševyrevovu stížnost na Havlíčka, kterou jsme citovali v kapitole o pobytu v Rusku, bd) Poláci sebe nikdy upřímně za spolubratry naše nepovažují, a byl-li čas, kdežto Slovanstvo u nich v módě bylo, přece nikdy nevešlo do krve; přišla bouře, a Poláci přestali být Slované a začali být zase jen Poláky. (Tj. chovali se přesně podle toho, jak pojímá Havlíček své češství v článku Slovan a Čech, bd). –S Maďary, ouhlavními škůdci Slovanstva, bratrují se vždy (maďarsko-polské sympatie jsou historicky hluboko založené a podobají se těm česko – „jihoslovanským“, bd), ba i s Frankfurtisty, kteří jim přece nedávno oddekretovali půl Poznaně k německé říši, i s těmito chtějí raději se bratrovati, než s námi… Polská šlechta … od roztržení Polska nemyslí na nic, než na revoluci; revoluce, ustavičná revoluce jest život těchto, obyčejně málo nebo nic nepracujících šlechticů… Časopisy polské jsou nyní naplněny jásáním nad 6-tým říjnem a urážkami českých deputovaných za to, že ze sněmu odešli“ (Češi ovšem odejít, lépe řečeno uprchnout museli, protože jako představitelé pravice si nebyli v revoluční Vídni jisti životem, bd). (Slované v revoluci vídeňské, 21. října 1848). A o tři dny později tamtéž píše, pod dojmem polské podpory maďarské revoluci a v reakci na jakýsi polský novinový článek: „Zrovna tak šlechta polská z Litvy, šlechta polská z Rusi a šlechta z vlastní země polské připíjejí si na bratrství Litvy, Rusi a Polsky – ale Litvíni, Rusíni i (bohužel) lid polský proklínají zatím celou svou šlechtu. Polská šlechta přivedla dva veliké národy, Litvíny a Rusíny, o svobodu, zahnízdila se mezi nimi, ssála z nich život, a to nazývala bratrstvím! Známe dobře sympathie vaše pro Maďary… Car ruský utiskuje zřejmě, neukrývá se se svým despotismem: vy ale s Maďary utiskovali jste pod firmou svobody, demokratie a bratrství, vy jste utiskovali a chcete ještě utiskovati po farizejsku? Kdo jest horší? (Havlíček zřejmě pozapomněl na ruské slavjanofilské pokrytectví). Také zbrusu nová věc, že na sjezdu Pražském Slovanstvo počalo a odevzdalo se mimovolně morální vládě Poláků!! Buď Moskva nebo Polska musí prý být na čele Slovanstva!! – Nesmáti se takové nevědomosti a marnosti je věru těžká věc… ´Jižní a západní Slované nedorostli ještě do vysokosti nynější doby!´ , praví dále evangelista v Jutrzence krakovské (list, s nímž Havlíček polemizuje, bd). … My západní a jižní Slované vzděláváme lid svůj, na ten se opíráme a stavíme pracně, ale pevně hradby nezrušitelné svobody a samostatnosti své: a co činíte vy dorostlí do vysokosti nynější doby? Vy pro zábavu svou a paniček svých romány a divadla spisujete (Mickiewicz, Slowacki, bd), nové mazury komponujete ( Chopin jako nepřítel lidu a bezděčný zrádce Slovanstva, bd), plány na revoluce do větru malujete, a pro lid svůj – kořalku pálíte! Tak jste vyrostli do vysokosti nynějšího demokratického času!!“

Problémy byly ovšem i se Slováky. Už v „Slovanu a Čechu“ píše s rozhořčením: „A kdo by pomyslil, že se 1845 pánům Hurbanovi a Štúrovi, dvěma marným, více o slávu svou spisovatelskou než o blaho národu svého starostlivým, ostatně dosti nepatrným lidem (všimněte si, že o nich píše podobně, jako kdysi psal Tyl o něm, bd), podaří místo velikého spojení všech Slováků odtrhnouti Slovensko ještě od nás ostatních, s kterým,i opravdu již v literatuře a v národnosti pevně spojeno bylo! Nepodobá-li se to nejtrpčí ironii? Uvěřil-li by to kdo na pouhé slovo?! Se zvláštní chytrostí hledí tito pánové Hurban a Štúr to, co se jenom proti jejich osobnímu mrzkému a škodnému počínání píše, jako hanu na celé Slovensko potáhnouti, aby tak rozhořčení mezi námi a Slováky, kteří vždy našimi milými a váženými bratry jsou a i po hurbansko-štúrském apoštolství zůstanou, tím více vzrůstalo a jejich soběcký, marný záměr utvořiti ze sebe, malinkých človíčků, patriarchy tím snadněji se podařil… Doufáme ale, že každý rozumný, o poměrech Slovenska k Maďarům atd. dobře zpravený Slovák pravdivost našich slov uzná a počínání hurbansko-štúrské, z kterého pro celý náš národ jenom škoda vyplynouti může, tak jako slavný a zasloužilý náš Kollár a my všichni zatratí.“ A v Pražských novinách r. 1846 ještě: „Říká-li tedy pan Štúr… že on nám pokoj dává, nám škodit nechce, nám dobře přeje, že jen svoje chce spořádat atd., víme ovšem, že to jsou sice krásné řeči, ale zlé úmysly a skutky. Počínání Štúrovo škodí nám Čechům činíc náš národ o tři miliony slabším, ale ono i Slovákům rovněž tak, ba více záhubné jest, poněvadž z nich místo devítimilionového národu utvořiti chce třímilionový, a k tomu bez literatury, bez úřadní řeči, bez ústavů, bez historie, beze všeho.“ Německé výtky vůči Čechům byly dosti podobné. Jak vidno, nakonec to Slováci i jejich vykutálení čeští protektoři, kterým šlo už za Havlíčka hlavně o to, aby jich místo šesti milionů bylo devět, ve zdraví přežili. Havlíček se v mírnějším tónu k problému jazykové jednoty mezi Čechy a Slováky vrátil ještě v Slovanu v roce 1850. Vyslovuje tam obavy, že by češi a Moravané bez Slováků „na věčné časy byli odsouzeni k jakémusi trpenému, prostřednímu živoření“ (ve společnosti českých Němců), že osamostatněné Slovensko by nemohlo „odporovat platně Maďarům a Němcům“. A straší Slováky: „Jestli tedy vlastní síla každého jest zase měřítkem jeho platnosti a práv, tuť snad rozumní Slováci nebudou tuším považovati za urážku, řeknu-li, že jejich nynější síly v kterémkoli ohledu nedávají jim hrubě naděje, aby zvítěziti mohli sami co zvláštní nářečí proti vplyvu maďarštiny a němčiny ve svých krajinách.“ Všechny tyto obavy, jak ohledně české, tak slovenské schopnosti přežít coby politický národ, se prokázaly být lichými.

A závěr z toho všeho? Havlíčkovo politické východisko bylo správné: jsme Češi, ne Slované. Moderní český politický národ se vytvořil na jazykovém základě. To je věc podružná a nenapadnutelná, tak se to stalo. Významné je (a k tomu Havlíček lvím podílem přispěl), že se přitom přihlásil k demokratickým a liberálním ideám, čímž svou existenci zdůvodnil, prokázal její oprávněnost. Havlíček přitom odmítl radikální (dnes bychom řekli extrémní) názory, v nichž se už hlásila o slovo komunistická ideologie. V otázce slovanství nebyl však zcela důsledný. Z politických důvodů – aby se Češi prosadili proti politicky vyspělejším a lépe organizovaným Němcům a Maďarům – považoval za užitečnou politickou spolupráci se slovanskými národy Rakouské říše. Bylo to spojování se s nepřáteli našich nepřátel. Češi ostatně nebyli sami, dělaly to všechny středeoevropské národy, které si ve své národní emancipaci navzájem překážely.

V tuto chvíli už nejde o to, snažit se dokázat, že to, co se stalo, bylo špatně, a co se mělo místo toho, co se stalo špatně, stát správně. Jde o poučení z dějin, poučení pro dnešek.

To, co nás spojuje s ostatními středoevropskými národy, a co z nás dělá součást Evropy, nebo šířeji řečeno atlantického společenství, jsou právě liberální a demokratické zásady. To, že je sdílíme např. s Maďary, ukazuje, oč jsou významnější než rasový a kmenový původ. Kdysi, v ranně středověké době, vstoupily tyto národy, jak říká Pekař o Češích, do Evropy v podstatě s prázdnýma rukama. Křesťanství a evropský středověk položily základy, na nichž stojí naše dnešní politické uspořádání: jde především o nezastupitelnou hodnotu jednotlivce (individualismus) a o vyvažování mocí ve společnosti. V průběhy svých dějin je tyto středoevropské národy přijaly za své a stavěly na nich.

To, co je takto, dejme tomu ideově spojuje, je významnější, než to, co je kmenově rozděluje. Musí proto, zvlášť v dnešní nebezpečné době, stavět na těchto společných základech a na nich nacházet porozumění. Porozumění mezi sebou navzájem i porozumění Západu, k němuž dosud – díky rudimentům kmenového nepřátelství, jímž je bohužel hodně zasažena právě česká společnost – patříme všichni jen napůl. Osvobodit se od nich a pochopit naše evropské zakotvení je předpoklad úspěšné a úplné integrace do západního společenství, a zároveň příspěvek k tomu, aby toto společenství bylo samo pevnější a dokonalejší, než je dnes.