Národní Noviny. Havlíček a radikálové. Havlíčkův politický realismus.

Karel Havlíček: portrét novináře

Cílem tohoto vyprávění není podat jakýsi mechanický průřez Havlíčkovým působením. Soustřeďuji se jen na ta témata, které považuji za klíčová pro naše dnešní uvažování o politice. Havlíček se v Pražských novinách zabýval spoustou dalších ne nevýznamných věcí. Za zmínku stojí jeho iniciativa za zřízení české průmyslové školy, která nakonec vzbudila velkou nevoli vídeňských úřadů a nebýt zhroucení absolutismu, byla by ho patrně stála místo. Psal o rolnické problematice, o významu učitelského stavu. V „Úvodu novinářském“ k ročníku 1848 se věnoval uspořádání státu, politickým stranám a významu politického tisku. Velký ohlas ve veřejnosti měl článek o irském politikovi a bojovníkovi za národní emancipaci Irska Danielu O´Connellovi, který se snažil dosáhnout svého a zároveň respektovat rámec, daný britskými zákony. Havlíček jej zjevně dává české společnosti za příklad. Slovo Repeal (název hnutí za autonomii pro Irsko) si pak dali do štítu radikální čeští politici kolem Karla Sabiny.

Březen 1848 znamenal důkladnou proměnu situace. Nevím, nakolik jsou události let 1848 – 1851 čtenáři známy (mám dojem, že česká škola jakousi základní informaci poskytuje) a nechci se pouštět do nějakých obsáhlejších historických výkladů, není to moje profese a dovedl bych podat stejně jen jakousi učebnicovou kompilaci. Omezím se tedy jen na základní informace o „backgroundu“ Havlíčkovy novinářské činnosti v tomto období. Revoluční vlna se od počátku roku valila Evropou jako kdysi morové epidemie, od západu k východu. Koncem února padl ve Francii režim krále Ludvíka Filipa, v první polovině března zasáhly nepokoje Německo a vzápětí nato Rakousko. Nejprve dali začátkem měsíce najevo své emancipační záměry Maďaři (pokud jde o politické sebeutváření, měla maďarská společnost před českou velký náskok), ovšem také známá schůze v pražských Svatováclavských lázních se uskutečnila dva dny před tím, než vypukly nepokoje ve Vídni. Významné je, že jejím iniciátorem byl radikální kroužek Repeal (chystanou rezoluci konzultovali s uznávaným českým politikem dr. Františkem Braunerem, ale ten se pak takticky, jak bychom dnes řekli, zašil) a že se jí zúčastnili zatím ještě svorně Češi i Němci: společně požadovali občanské svobody, hospodářské a sociální reformy a rovnoprávnost obou národností v zemi. Záhy se ale dostali do konfliktu, který vyvrcholil ve sporu o volby do Frankfurtského (celoněmeckého) parlamentu. Podle původní koncepce v něm měly být zastoupeny všechny země Německého spolku, tj. i země a provincie Rakouského císařství s výjimkou historického Maďarského království (Uher, jak se u nás říká) Haliče, severní Itálie, Istrie a tzv. vojenské hranice. Po zdvořilém a věcném Palackého odmítnutí se spor vyhrotil v konflikt. A poměrně brzy byli také při rekonstrukci tzv. Svatováclavského výboru, respektive jeho české části a její proměně v Národní výbor z vedení vytlačeni radikálové. Situace ve Vídni, v Maďarsku i v Čechách se neustále radikalizovala, v Praze vyvrcholila Slovanským sjezdem a Svatodušními bouřemi. Na Slovanském sjezdu se střetly dvě neslučitelné koncepce, sjezd vydal dva dokumenty, jeden panslavistický a jeden austroslavistický, a tím skončil, protože vzhledem k vypuknutí nepokojů museli všichni cizinci (tedy i lidé z jiných oblastí monarchie)opustit Prahu. Svatodušní bouře měly všechny rysy neodpovědné pubertální klukoviny (na jejich organizaci se ovšem velkou měrou podílel známý ruský anarchista Michail Bakunin, předtím „host“ Slovanského sjezdu). Jediným důsledkem této minirevoluce bylo, že se v Čechách dostalo české národní (a liberálně demokratické) hnutí do defenzívy dlouho před porážkou říjnové Vídeňské revoluce. Přitom vůdčí čeští politici (Palacký, Rieger, Pinkas a ovšem taky Havlíček) až do konce října v zásadě podporovali vládu, protože považovali Rakousko za relativně spolehlivou ochranu české národní existence v situaci, kdy hrozilo, že by si po jeho zborcení bezprizornou střední Evropu mezi sebe rozebrali Rusové a Němci (Havlíček ovšem brzy deklaroval Národní noviny jako opoziční list). Zároveň usilovali o demokratické reformy a o federalizaci císařství na národnostním principu. Havlíček byl sice zvolen poslancem českého sněmu (který se nikdy nesešel) i Říšského sněmu, ale záhy se mandátu vzdal, protože právem považoval za své poslání žurnalistiku.

Po porážce vídeňského povstání, změně na trůnu (po císaři Ferdinandovi, který v podstatě nebyl schopný svůj úřad vykonávat, nastoupil František Josef I.) i změně vlády nastala jakási pomalá a plíživá „normalizace“ v tom nejhorším slova smyslu. Nová vláda knížete Felixe Schwarzenberga během ní doznala jistých obměn, v nichž postupně vypadli liberálnější politici (Anton Schmerling, Franz Stadion) a klíčové místo ministra vnitra a policie zaujal Alexander Bach. Jejím posláním bylo „zjednodušit“ politický systém do autokratické podoby, která se sice lišila od předbřeznového absolutismu (systém v zásadě respektoval rovnost občanů před zákonem), ale v politické oblasti nebyla nijak výrazně svobodnější.

Období mezi březnem a říjnem 1848 bylo obdobím chaosu, v němž nevznikly ani zárodky nějakého pevného politického uspořádání. Vznik něčeho podobného byl ostatně krajně obtížný. Neslučitelnost politických zájmů národů říše, které na sebe narážely v ustavičných konfliktech, to prakticky znemožnila. Navíc jen málokdo měl v tu chvíli opravdový zájem na další existenci Rakouska: rakouští Němci a Italové usilovali o sjednocení se svými západními, resp. jižními soukmenovci v německém a italském národním státě, Maďaři o obnovu historického Maďarského království, Poláci obnovu Polska, a upřímně řečeno ani čeští radikálové neměli na budoucnosti říše nějaký velký zájem. Vytvářet konstituční monarchii, řídící se liberálními a demokratickými principy, je v takové situaci nemožné, obnovit nedemokratické pořádky naopak poměrně snadné. Důsledkem bylo, že „zjednodušení“ režimu se nakonec podařilo, i když ke zlomení maďarského odporu monarchie potřebovala masivní ruskou vojenskou pomoc. Ústavodárný sněm byl „deportován“ do Kroměříže a posléze rozehnán, císař si vydal vlastní ústavu a prohlásil, že vláda je odpovědná pouze jemu, a vláda pak už jen dusila svobodný tisk. Nakonec, 31. prosince 1851, tzv. silvestrovskými patenty panovník formálně i tuto svou vlastní, naoktrojovanou ústavu zrušil. To už ovšem Havlíček čtrnáct dní nedobrovolně bydlel v Brixenu.

Tolik o uzlových bodech historického vývoje těch několika neklidných let, v nichž se odehrávala další Havlíčkova novinářská činnost. Protože o tu, ne o dějiny Rakouska, v tomhle vyprávění jde.

Od dubna 1848 začal Havlíček vydávat skutečné noviny. Přesněji řečeno byl jejich (hlavním) redaktorem, formálně byl vydavatelem „Národních novin“ zpočátku hrabě Vojtěch Deym. Když byly v lednu 1850 zastaveny, pokračoval v Kutné Hoře ve skromnějších podmínkách časopisem Slovan. První věc, o kterou usiloval, bylo seznámit českou veřejnost¨s fungováním politické demokracie. V Národních novinách zveřejnil řadu článků na toto téma František Palacký (první Palackého text na toto téma, Co jest konstituce, vyšel ještě v březnu v Pražských novinách), Havlíček pak svůj výklad souborně shrnul v červenci 1850 ve Slovanu pod názvem „Co jest vlastně konstituce?“. I tady klade (mimo jiné) důraz na autonomii obecní samosprávy jako na základní podmínku svobody: „Dále musí býti v konstituční zemi svoboda a samospráva obcí, což znamená, aby se vláda a ouřednictvo nemíchali do jejich obecních záležitostí, aby nechtěli s nimi jako poručníci s nemluvňaty zacházeti, nýbrž aby si občané sami v mezích zákonů řídili a spravovali jak své obecné jmění, tak i všeliké jiné potřeby obcí svých. Vůbec se nemá vláda v konstituční zemi do všeho míchati, nýbrž nechati co možná nejvíce svobodného pohybování jak jednotlivým občanům, tak i obcím, též jiným řemeslnickým, průmyslovým atd. společnostem, neboť zkušenost ukázala, že se právě tak všechno nejlépe daří. Vláda jen má nad tím dbáti, aby nikdo, užívaje svobody své, jiným v cestu se nestavil a jim užívání jejich svobody nezamezoval. Čím více odevzdá vláda do rukou občanům samým, a čím menším jest počet vládních úředníků, čím jednodušší jest veřejná správa, tím lepší jest řízení konstituční.“ V souvislosti s politickou svobodou se zabýval i „předpolitickými“ záležitostmi, jakousi abecedou demokratického chování, protože v té době bylo třeba čelit zrcadlovému protějšku otrocké mentality, totiž anarchickému buranství. Například na téma rovnost (tak často demagogicky zneužívané až po dnešní dobu) v Národních novinách v roce 1848 napsal: „Rovnost tato nemůže záležeti v tom, aby jeden člověk zcela ve všem se vyrovnal druhému, totiž ve jmění, ve vážnosti, ve schopnostech atd,… Budouť vždy, pokud svět světem bude, lidé čipernější, přičinlivější, rozumnější, šťastnější atd. než ostatní, a kdyby dnes dva lidé ve jmění sobě docela rovni byli, zítra zajisté již nebudou. Třeba by i rovnost před zákonem panovala, musí býti a budou vždy představení a podřízení, sice by se pořádek, hlavní potřeba dobrého zřízení, nezachoval. Ale rovnost před zákonem znamená tolik, že jeden člověk kvůli rodu svému nesmí předností nijakých užívati před jinými.“ A o dva roky později ve Slovanu na totéž téma: „Neskončená jest marnost člověka, a jsem ubezpečen, kdyby někomu z těchto práv dali nositi kroužek skrze nos protáhnutý, velice se na to pyšniti bude, jen když jiným to samé nebude dovoleno. Měšťan velice žehral na to, že šlechtic stojí nad ním, a nyní žehrá zase mnohý na to, že sedlák již nestojí pod ním. Každý je demokrat, když se jedná o někoho vyššího, než on jest, a každý jest aristokrat vedle nižšího. Ta pravá demokratie ale nezáleží v tom, abychom se vyrovnali vyšším, což lehké jest, nýbrž abychom se nevypínali nad nižší, než jsme sami; každý musí začíti s demokratií u sebe, a pak to půjde.“

Také bylo zapotřebí zdůrazňovat, že zásadovost není totožná se sprostotou a odvaha s drzostí: „Občanstvo starej se přede vším o to, aby mělo u ouředníka vážnost. Vážnost tato se však nenabyde nezdvořilostí a hrubým chováním k ouředníkům, jak mnozí sprosťáci myslí, nýbrž naopak slušnou zdvořilostí a uctivostí, přitom však nezadáváním svého práva. Znej každý dle možnosti zákony, které se jeho věci týkají, a nedej si pak učiniti od ouředníka bezpráví, zároveň ale varuj se, abys to, co ouředník jakožto vykonavatel zákonů učiniti musil, nepovažoval za jeho vlastní libovolnost v každém pádu, kdyby se ti to nezlíbilo. Umějme vždy činiti náležitý rozdíl mezi tím, co ouředník jakožto zákonní předpis konati musí, a mezi tím, co by snad jen z vlastní libovolnosti k naší škodě bez zákonního předpisu neb proti němu činiti chtěl…“

Zvlášť významné je, že hned na počátku svobodnějšího období Havlíček upozorňoval na potřebu a výhody politické plurality: „Za několik let vzroste pod dobrou konstitucí štěstí domácí, moc a sláva našeho národa. Zároveň ale s těmito nynějšími okolnostmi musí nastati i změna jiná, která se již dokonce zabrániti nemůže a nemá. Pokud jsme byli slabi, nesvobodni, byli jsme všichni ouzce spojeni, nebylo mezi námi stran; při každé dosti malé různosti ve smýšlení volalo se: „Svornost, netrhejte se od sebe, jsme ještě slabí, musíme`dohromady držeti!“ Nyní, když se náš počet nesčíslně rozmnožil, tím větší nastaly různosti ve smýšlení. Musíme se nyní již na rozličné strany rozpadnouti, z kterých každá svou cestou kráčeti bude. Mnozí snad želeti toho budou a za neštěstí považovati, že již nemůžeme všichni jako dříve býti jedna duše a jedno tělo: my ale nejsme toho zdání a naopak přesvědčení chováme, že toto rozdělení na strany jenom dobré věci poslouží. Ať se každá strana dle nejlepšího přesvědčení svého snaží k cíli dojíti, která pravdu a poctivost při sobě má, o té doufáme, že nejdále dojde.“ Je příznačné a trochu smutné, že na Havlíčkova slova došlo až po více než čtvrtstoletí. To neznamená, že by v české společnosti názorová pluralita nebyla existovala, i když neměla formální charakter politického stranictví. S Havlíčkovou představou realistické a umírněné politiky, jak ji formuloval v „Článku, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil“ ze srpna 1848, už tehdy ne každý souhlasil: „Schválně se tu o slovech: radikální, konservativní, moderado (mírný) ani nezmiňujeme, poněvadž jsou to pouhé formy, nehodící se nikterak k dobrému označení politických stran. Neboť býti a nazývati se radikálním, jest zrovna takový nerozum, jako býti a nazývati se konservativním neb moderadem. A proč? Proto, že rozumný a poctivý demokrat a liberalista musí být radikální, konservativní i moderados zároveň. On totiž musí všechno, co jest prospěšno liberalismu a demokratii, všechno, co jest rozumné, poctivé a demokratické, zachovati a udržeti (conservovati), a v tom jest konservativní; všechno, co jest aristokratické, neliberální, nepoctivé, nerozumné, musí hleděti vypleniti a vyhubiti, a v tom je buď radikální neb moderado, jak toho kdy potřeba žádá. Neboť nemáme vždy dostatečných sil k tomu, co bychom učiniti za dobré uznali, a člověk, jenž hlavou zeď proraziti chce, může sice být nejpoctivější, ale je jistě – nerozumný. Poctivý a rozumný demokrat jest tedy tenkrát radikální, když vidí, že jeho síly dostačí vykořeniti něco aristokratického, nepoctivého a neliberálního; kde ale toto jemu protivné v tak hrubé moci se jeví, že nemožno jest najednou a úplně tuto moc zničiti, tam jest mírný (moderados), tj., on se nepodrobuje této moci, ale hledí ji poznenáhla seslabiti a konečně nad ní zvítěziti.“

Skupina radikálních politiků kolem Karla Sabiny a Emanuela Arnolda (šlo někdy o velmi mladé lidi, J. V. Fričovi bylo tehdy devatenáct let) založila ještě před zhroucením absolutismu tajný spolek Repeal, o němž jsme se už zmínili, iniciovala schůzi ve Svatováclavských lázních a nějakou dobu měla významné postavení ve Svatováclavském výboru, který tam byl ustaven. Později se soustředila v organizaci Slovanská lípa a podílela se postupně na vydávání několika listů (Pražské noviny, které po Havlíčkově odchodu redigoval Sabina, Občanské noviny, Pražský večerní list, Noviny Lípy slovanské; přitom kupř. Pražský večerní list měl v době své největší slávy mnohonásobně vyšší náklad než Havlíčkovy Národní noviny). Kromě angažmá ve svatodušních pražských nepokojích, které jim ještě prošlo, se lidé ze Sabinova kruhu podíleli (stejně jako při Svatodušních bouřích na popud ruského anarchisty Bakunina) na krajně dobrodružném pokusu o povstání v Čechách na jaře 1849, jehož příprava se okamžitě provalila a organizátoři byli odsouzeni k drastickým trestům. Mladší členové tohoto kroužku patřili později k zakladatelům Národní strany svobodomyslné (tj. „mladočeské“). O povaze jejich tehdejší činnosti nejlíp vypovídají svou nechtěnou komikou paměti jednoho z čelných účastníků, J. V. Friče, člověka upřímného a naivního, který si navíc až do poměrně pozdního věku zachoval kouzlo puberty.

Je pozoruhodné, jak uvažování těchto lidí už v podstatě zachovává půdorys, typický pro marxistický socialismus. Východiskem je démonický obraz sociální nespravedlnosti minulého a současného světa: „Lid stavěl města a vesnice, silnice a mosty, nač se jen kdo podíval po celém širém světě… on stavěl zámky, v nichž lenoši pobývali, setby i žně, pokrm i oděv, vše vyšlo z rukou jeho, a on sám neznal leč bídu a podílem jeho byla chudoba“ (Sabina). „Řemeslník s bledou tváří, vyschlým tělem, ošumělý, celý pod tíží starostí o zachování své a svých milých skloněný, vrávorá co obraz žalostného utrpení po městě, a fabrikant letí kolem něho ve skvostném kočáře s bujnými koňmi, maje bažanty vypasený břich plný šampaňského vína, ani sobě ubožáka nevšímá…“ (Arnold). Mimochodem, všimněte si i v dalším, oč jsou tyto texty na první pohled primitivnější než ty Havlíčkovy!

Tento stav je třeba změnit vtvořením pozemského ráje: „Heslo nynějšího věku jest pokrok neustálý, opravy základní a svoboda v nejjasnějším, nejrozsáhlejším a nejširším smyslu…“ (jde o to, bd) „hájiti právo, uznávati jen pravdu, pěstovati krásu, činiti dobro! … Nová politika, kterou duch nového času (politiku zde tvoří duch, ne lidé! bd) požaduje, aby byli všichni lidé rovni, osvíceni a šťastni! … Tážete se nás, co vlastně chceme? Nuže, odpovíme vám! Slibovali jste nám nebe po smrti, my je chceme mít již na zemi… pak přestane závist a nenávist, nebude pánů ani prosťáků, zahyne marnost a budou jen bratři stejně oprávnění.“ (Sabina)

Spolehlivým způsobem, jak ráje na zemi dosáhnout, je nutně revoluce: „Vše v přírodě postupuje kupředu, vše se převrací, vše je samá revoluce… revoluce, jež se jak v přírodě, tak také v životě člověka a v jeho občanském postavení dějí, něco moudrého a pramen úplného zdravého života pro svět jsou…“ (Arnold). Podle Arnolda jsou krvavé události husitských válek jaksi ospravedlněny, protože, jak by řekli dnešní čeští historici, měly svou „příčinu“: „nákaza lidu českého… příliš velká byla, než aby mohl národ z této nákazy jinak, než vycezením krve těch, kteří jej kazili a hubili, vytržen býti.“ Revoluční vzbouření jsou sice - opět podle Arnolda -„hrůzné ve svém hlasu, avšak blahodárné v následcích, neboť jak bouře čistí povětří, tak i povstání lidí očišťuje smýšlení, vypleje škodné neřády za sebou a ztroskotá nepravé modly, aby práva, volnost a čistá, cizotou neposkvrněná národnost na oltáři vlastenectví skvíti se mohly…“ Sabina pojímá revoluci v obecnější rovině: „Mnozí se domýšlejí, že zdravý politický vývoj se může dít jen postupně – ne ponenáhlu, že nesmí překročiti žádný stupeň… my zase se domýšlíme, že konstitučně zákonným není žádný, leč kdo se kupředu žene a porazí, co mu v cestě stojí… My jsme pro rychlé přechody v politice, neboť loudavost jest hrobem svobody… proto z kořenů vyvráceno musí být vše, co nás zdržuje k svobodě dozráti, shoditi musíme předsudky zděděné jako starý nečistý kabát. Nebojme se, že ostaneme nazí! Duch času (zase duchaření, bd!), jenž mysl naši zprostil špíny, duše naše v nové roucho oděje.“ Není tedy třeba se starat o to, co bude poté, až všechno „z kořenů vyvrátíme“. Duch času to už nějak zařídí.

Nápadná je přitom jakási posedlost násilím, na nějž toto kuriozní společenství ovšem nemělo ani prostředky, ani dost lidí: „A co děla? Bez děl je národní garda pouhá hračka. Kdo jste poctiví vlastenci, starejte se o děla! Děla jsou hlavní ochránci naší politické víry. Nejpoctivější smýšlení, nejudatnější vlastenci… rozplynou se vniveč před hromonosnou baterií… Děla jsou nejlepším potvrzením ústavy demokratické. Děla pro gardy jsou první paragraf každé konstituce.“(Sabina).

Protože situace je podle radikálů takto přehledná, jsou tu v podstatě jen dvě strany: spravedliví a škůdci. Zároveň platí, že kdo nejde s námi, jde proti nám: „Jenom dvě strany jsou skutečné, svoboda a nesvoboda, pravda a lež. Co mezi tím leží, jest ztenčování pravdy a svobody, není to, co má býti, není to, s čím se srovnati a uspokojiti může ten, kdo pravdy a svobody jest skutečným zastavatelem.“ (Sabina). A Sabina vyjadřuje opovržení ke svým oponentům, k „bázlivcům, kteří za frázemi liberalismu liduzrádnou shovívavostí stranictví podporují a svobodu národa podporují“.

Předznamenáním marxismu je i Sabinův kult vědy. Dějiny nesou dílem svobodných lidí, kteří se pokoušejí poznat, co je dobré a co je zlé, a podle toho jednat, nýbrž probíhají podle jakési zákonitosti, kterou lze postihnout, a člověk má pak na vybranou: buď se jí podrobí, nebo ze vzepře, a v tom druhém případě jednak nemá šanci, a jednak jedná zároveň iracionálně i nemorálně (tj. dobře ví, co je „vědecké“, a přitom se podle toho nechová; pohnutky nemohou být jiné, než nízké). „V ní (tj. ve vědě, bd) se obráží veškerá příroda, ona pojímá zákony, které veškeré bytí řídí, ona je živý a věčný odpor despotům a všeho národního omezování vůbec, ona nám podává základy všeobecné rovnosti lidské… věda chrání od marnosti, zásady a cíle její daleko nad malicherné výhody se povznášejí. Věda sahá do všech živlů života praktického a snaží se, aby ode všech lidí pochopena, ode všech poznána byla, Cíle její leží ve společnosti lidské, jsou tedy sociální…“ Je přitom zajímavé, že tento kult vědy se u Sabiny a Arnolda snoubí s hlubokou nedůvěrou k těm, kdo ji vytvářejí, k „lidem učeným“, lidově řečeno „zasraným intelektuálům“. Sabina vytýká představitelům pražské univerzity v husitské době, že jim jejich učenost zastřela smysl pro jasnost věcí. A Arnold píše o tom, že „i učený v záležitostech zemských velmi krátkozraké náhledy míti může a že není dobře sobě příliš mnoho na doktorech a učených při volení zástupců zakládati, neboť doktoři a učenci také mnohdykráte více přízeň ministrů než blaho lidu na sněmu vyhledávají, a to proto, aby ulovili nějaký výnosný úřad, čehož u jednoduchého občana nestudovaného netřeba se báti.“ S poslední tezí si dovolím na základě osobní zkušenosti živě nesouhlasit. Zajímavé je, jak na tuto polohu – a vůbec na celé ideové schéma, které jsem se tu pokusil popsat - tvůrčím způsobem navázal v roce 1946 Zdeněk Nejedlý ve své pověstné brožurce „Komunisté – dědici nejlepších tradic českého národa“.

Podle těchto radikálů jsou zkrátka věci jaksi předem jasné: „Co svoboda jest, o tom filosofové a politikové staří i noví dosti knih napsali, považujíce se za proroky bohyně té. Kdo však máš zdravý rozum a zdravé srdce, pochopíš ji svým rozumem a pocítíš ji ve svém srdci, třeba ani slova o ní nebyls četl.“ (Sabina).

Havlíček měl docela jiné představy o smysluplné politické činnosti než radikálové. Jeho heslem byla pracovitost, trpělivost a osvěta. V Národních novinách v roce 1849 napsal: „Svoboda se nedá vykřičet, vyplakat a vylamentovat, jen z ruky pilné naděje kvitne! Za rok, za dvě léta nemůže se předělati, co pokazili věkové. Kdyby nyní každý občan již tak vzdělán byl, aby rozuměl všemu, čeho nám jest zapotřebí, byla by to jen pravá hračka, uspořádati zemské řízení, tak jako toho svobodným národům zapotřebí jest. Musíme tedy tento lid poučovati, a tak se vždy přibližovati k žádoucímu cíli. Třeba to nebylo za rok, za dvě léta, proto ještě nebude rozumný člověk zoufat, aniž hodí prací svou o zem a nechá všeho díla. Podívejme se na jiné národy, kteří nyní již po dlouhý čas jisté a nezrušitelné svobody užívají; oni ji také nenašli ve snu, oni si ji nevydobyli za den a za rok, ale mnoho času, mnoho práce, mnoho obětí vynaložili.“

A o rok později píše ve Slovanu ještě adresněji: „…Jest to známá vlastnost těch, kteří sebe rádi radikalisty nazývají, že obyčejně málo vytrvalosti jeví, nýbrž obyčejně jen v dobrý čas nesmírně bouří, pak ale když nějaká pohroma přijde na stranu svobodomyslnou, hned vším hodí a umlknou, jako by všechno již bylo ztraceno. Nepravíme to, abychom někomu výčitky činili, k čemu zajisté nyní není čas, nýbrž aby tím jasněji vynikla důležitá a veliká pravda, že v politických a veřejných záležitostech bez vytrvalosti ničeho docíliti nelze. Nezáleží právě na tom, aby strana naše vždy vítězila, kolikráte i jsouc jak říkáme vespod mnoho získati může, jen když vytrvá a ducha neztratí. K tomu ale jest zapotřebí, jíti jistou rozumnou a povážlivou cestou, ale neopouštět: co příliš bouří, nepotrvá dlouho, jest pravidlo v celém světě se vždy opakující.“

Havlíček je taky skeptický k násilí všeobecně: „Takové řeči, že nikoli theorie, nýbrž jen meč mohl navrátiti Slovensku právo, jsou pouhý vítr: meč není bez theorie nic než kus železa, Napoleon a Žižka nepřemáhali nepřátele mečem, nýbrž theorií, svým rozumem, jenž uměl meče, jak náleželo a kdy náleželo použíti“ (Slovan, 1850). A skeptický je tedy i k násilí vládnímu: „Pravda ovšem, že toto ministerstvo ke službě má ohromné vojsko, které všechno věřiti musí, co se mu věřiti poroučí, ať jest to pravda nebo ne, a kteréžto vojsko považuje nynější vláda za nejhlavnější důkaz všeho práva; ale musíme vyznati, že takové důkazy na dlouhý čas nepostačí, protože jsou příliš drahé, a kdo potřebuje na důkaz svého práva 900 000 mužů a 100 000 koňů, jest více k politování než k obávání.“ (Národní noviny 1849).

K ideologii radikálů se vztahuje i následující dialog ze satirické přílohy Národních Novin Šotek. Šotek (hlavní figurka přílohy) se v něm uchází o práci v redakci Národních novin:

„Šotek (s hrdým hlasem): Já jsem demokrat!

Já (ohlížeje se pozorně po pokoji): Milý brachu! Ty jsi tak liberální, že se bojím, abys mi něco neukrad, a musím se vyznat, že jsem proti tobě velký reakcionář. Proto také by to nedělalo žádnou dobrotu, abys byl spolupracovníkem při Národních Novinách, poněvadž je naše demokracie zcela jiná než tvoje.“

A v jakémsi ohlédnutí z perspektivy roku 1851 pak Havlíček shrnuje svůj názor na otázku revoluce v těchto řádkách: „Každý tedy, kdo lituje, že jsme r. 1848 neb 1849 neučinili povstání, jeví tím jenom převahu pouhého neurčitého citu nad chladným rozumem. On v mrzutosti, že jsme mnoho nedosáhli z toho, nač jsme si naději dělali, co jsme již téměř v rukou míti se domnívali, myslí takto: ´Neučinili jsme povstání a na pokojné zákonní cestě nezdařily se všechny zámysly naše: kdybychom se tedy byli uchopili zbraně, byli bychom všeho dosáhli.´ Mylnost takového uzavírání bije do očí. Jest to asi tak, jako by někdo řekl. ´Pěšky jsem tam doraziti nemohl, ale kdybych byl letěl, byl bych jistě dolítnul!´ Ovšem, příteli, ale k lítání jest především zapotřebí dobrých křídel, a kdo nemá křídel neb má špatná křídla, pro toho bude vždy nejlépe jen choditi.

Já vůbec jsem veliký nepřítel revoluc se zbraní a držím hlavně na revoluce v hlavách a srdcích. (zdůraznil bd). Ne snad proto jsem nepřítel těchto revoluc, jako bych neuznával právo národu se zbraní se obořiti proti násilí a bezpráví, se zbraní si dobýti svou svobodu. Také se neštítím povstaní z nějakého snad nedostatku zmužilosti, neboť jistě nahlíží každý, že člověk, který pod libovolnou a násilnickou vládou stojí v prvních řadách zákonního odporu a zjevné nepřízni proti této vládě, který již konečně své jméno jako heslo a terč všem protivníkům, bujným na svou okamžitou moc vydal, že, pravím, k tomu neméně odvahy jest zapotřebí, jako k násilnickému povstání. Naopak vidíme, že skoro při všech nezdařených revolucích obyčejně vůdcové a původcové jejich mají dobrou příležitost ještě v pravý čas se odstraniti a někde v cizí zemi všem následkům nemilým pro osoby své se vyhnouti, jako toho právě v našich dobách na Vlaších, Maďařích, Němcích atd. příklady máme. Revoluce se zbraní nejsou nikdy tak nebezpečné pro osoby původců svých, jako pro národy, jest to hra v loterii s budoucností národu, a nezávidím nikomu tu odvahu, která jej každou chvíli k podobné loterii hotového najde…

Jenom národ zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu, tuto pravdu, které nás učí zkušenost dějepisu, musíme vždy především na zřeteli míti. Národ nevzdělaný, kdyby se celý zakrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. (zvýraznil bd) Národ mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie… (tyto řádky naspsal Havlíček více než pětašedesát let před vypuknutím, ruské revoluce! bd)

Kde není národ zachovalý a vzdělaný, tam jest marné svrhovati staré vlády, neboť zase se dříve neb později všechno zlé navrátí, třeba se osoby a okolnosti změnily, a národ nemá z revoluce nic než trochu škody a nepořádku. V takovém pádu musí se napřed odstraniti tyto závady každé pravé svobody, a teprva potom jest naděje a vyhlídka na možnost dobré a trvanlivé právní vlády.“

To je zásadní věc, požadavek politické kultury, která má přednost před násilím a je předpokladem jakékoli smysluplné politiky. Havlíček zformuloval zásadu, k níž se pak hlásili a kterou rozvíjeli, každý po svém, T. G. Masaryk i jeho žák Emanuel Rádl.

Tak Masaryk v knížce O naší nynější krizi píše: „Vím, že revoluce je dnes přežitkem starého režimu – politika demokratická a lidová revoluce nepřipouští. Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen prací, a to prací drobnou, prací stálou. Ani v geologii katastrof není a nebylo, co se dříve mělo za ojedinělé, úryvkovité katastrofy, poznáváme teď za výsledek nesčetných vlivů malých a menších. Tak i ve společnosti a historii převraty veliké, bijící do očí lidí nepozorujících a nepochopujících, jsou jen sumací a výsledkem stálých vlivů a příčin malých. Dnes poznáváme, že zejména revoluce posledního století byly výsledkem a pokračováním předchozího pochybného vývoje, poznáváme, že revoluce je symptomem a další příčinou nezdravoty, a proto voláme po práci a opět po práci soustavné, promyšlené, stálé, vytrvalé. Politika lidová je stálou a nepřetržitou reformací – politika lidová je nadšením pro práci a prací.“ Masaryk přitom připouští, že „může každému člověku nastat doba, že proti násilí musí se brániti železem, netoliko prací a rozumem“: taková situace však zatím nenastala. A v České otázce uzavírá v jakémsi trochu patetickém hesle: „Ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu – toť odpověď českého genia, toť smysl našich dějin a odkaz velikých předků.“

A Masarykův žák Rádl to po svém zvyku formuloval v brožurce o německé revoluci (knížka je věnována kritice nacismu ve chvíli, kdy se v Německu uchopil moci) ještě vyostřeněji: „Nechť čtenář zkoumá svoje ledví: myškenku na revoluci shledá velikou: revoluce husitská, odboj proti Rakousku, revoluce francouzská a ruská… nejsme všichni připraveni zvednout při těchto slovech prapory a provolat slávu revoluci?

A přece je revoluce také jen válkou, válkou mezi občany jednoho státu, jen méně ukázněnou, bez naděje na mír mezi válčícími stranami, a proto surovější. Pro samé romantické nadšení z revolucí zapomínáme na hrůzy upalování kacířů v bouřích husitských, na zářijové vraždění na počátku revoluce francouzské, na ubíjení zajatých v revoluci ruské. Revoluce je barbarštější než válka; nemá žádného řádu, není nikomu odpovědna, luza je v ní pánem. Pozorujte jen barbarství revolucionářů proti odpovědným mužům: jaké výhody mají poražení generálové proti poraženým politikům! Posmívají se generálům, že válkou prý netrpí; prý se v bitvě ukrývají v zázemí; jsou-li přece zabiti v bitvě, nepřítel je pohřbívá s vojenskými poctami. Jsou-li zajati, mají zvláštní výhody… revoluce nezná těchto zákonů vojenské lidskosti; tu zrovna vůdcové pijí kalich utrpení… Jestliže tedy zatracujeme války jako necivilizovaný prostředek politického boje, zatraťme větším právem i revoluci jako zaostalý prostředek zápasu o vítězství pravdy. Osvěta, svobodný tisk, veřejná diskuse, všeobecné právo hlasovací, zákony měly by být jednou zbraní moderního člověka, proti níž jest revoluce tak zaostalá jako boží soud. I měla by být revoluce – tak jako válka – jen zoufalou sebeobranou tam, kde všechny jiné prostředky zklamaly; pacifisté by měli bouřit proti revolucím jako bouří proti militarismu, tím spíše, že zkušenost ukazuje, jak revoluční nálada připravuje náladu válečnou. Pokrok vzdělanosti volá: Pryč se všemi revolucemi!“

Havlíčkovo odmítnutí radikalismu ve jménu politického realismu je jeho základním vzkazem do budoucnosti - a tedy i nám.