Havlíčkova zkušenost s Ruskem. Slovan a Čech

Karel Havlíček: portrét novináře

„Slovanská vzájemnost“ byl způsob, jímž si početně nevelký národ, který právě procházel procesem jakési rekonstrukce po více než stopadesátiletém útlumu (nakonec existoval už jen jako pouhé etnikum), dodával sebevědomí. Lidé tehdy na základě romantických teorií připisovali velký význam jazykové příbuznosti (všechny moderní středoevropské národy se utvořily na jazykovém základě; dnes není účelné nad tím vzdychat, nezbývá, než to konstatovat). Slovanské jazyky jsou si navzájem bližší než např. germánské nebo románské. Přitom myšlenku slovanské vzájemnosti podporoval z politických důvodů nejmohutnější „slovanský“ stát, Rusko. Byla to tehdy jakási krycí ideologie ruského imperialismu. „Slované“ totiž znamenalo Rusové, potom dlouho nic, a pak ostatní slovanské národy, jež byly nesrovnatelně slabší a z nichž tehdy navíc ani jeden (snad s výjimkou maličké Černé Hory) nedisponoval vlastní státností. Jednotlivé slovanské prvky byly v tomto virtuálním společenství namíchány formou koňskoskřivánčí paštiky. Obrovský kulturní rozdíl mezi jednotlivými slovanskými národy – především mezi těmi západoslovanskými a Ruskem – nebyl u nás brán v úvahu prostě proto, že o něm nikdo nevěděl. Rusko bylo daleko a bylo těžko přístupné nejen díky politickým okolnostem, ale i díky dopravním obtížím (uvidíme, jakým způsobem cestoval do Moskvy Havlíček).

Politický panslavismus by rakouské úřady netrpěly. Proto si čeští stoupenci slovanské vzájemnosti vymysleli vzájemnost kulturní a literární. Jejím hlasatelem byl především Ján Kollár, nebyl však zdaleka sám. Kollár byl člověk oplývající loajalitou k habsburskému trůnu a mocnáři. Jeho koncepce slovanské národnosti vycházela z představy jednotného slovanského národa, mluvícího slovanským jazykem, existujícím ve čtyřech „hlavních“ nářečích (viz citované Havlíčkovo „a ve čtyřech slovanských hlavních nářečích brebencuješ“): ruském, polském, českém a „illyrském“. Mezi „hlavní“ tedy nepatřila ukrajinština, běloruština ani slovenština (slovenský spisovný jazyk se v té době teprve ustavoval), kdežto jihoslovanské jazyky od slovinštiny po bulharštinu byly smíchány v jedno „illyrské“ nářečí. (Je zajímavé, že se tato představa jednoho národa s více nářečími v malém uplatnila po roce 1918 v čechoslovakistické koncepci, podle níž existuje jeden československý jazyk, který má dvě varianty, českou a slovenskou). Kollárovy sklony k slovanskému fantazírování se projevily nejen ve známých pasážích z předzpěvu k Slávy dceři, ale ještě výrazněji např. ve spise „Staroitalia slavjanská“, v němž se pokoušel dokázat, že staří Římané byli vlastně slovanského původu. Po porážce italského odboje z roku 1848 se kdosi pokusil prosadit, aby autor dostal za spis cenu na nějaké severoitalské univerzitě, což vyvolalo v italských univerzitních kruzích ještě větší pobouření než když kdysi v Maďarsku učený jezuita Sajnovics zjistil, že Maďaři nejsou potomci Féničanů ani Attilových bojovníků, nýbrž že jsou jazykově úzce spřízněni s Laponci; rozdíl je jen v tom, že Sajnovics měl na rozdíl od Kollára pravdu. Kollárovy názory jsou pěkně shrnuty v kázání (Kollár byl luteránský duchovní) „Dobré vlastnosti národa slovanského“. Uvádí tam mj., „že za našich časů rozličné národy na zemi vidíme, jako k.p. národ Němců, Vlachů, Angličanů, Turků atd. Mezi všemi ale nynějšími národy v Evropě jest národ Slavů čili Slovanů najvětší a nejrozšířenější, tak, že se jejich počtu žádný jiný vyrovnati nemůže. Patnácte krajin hned menších, hned větších mluví s malým rozdílem až dosaváde jazyk slovanský; duší pak tohoto národu počítá se výše 50 milionů, ku kterým i my jako částka k celosti přináležíme, a jakkoli jeden od druhého odděleni jsme, přece jsme všichni bratří a sestry jednoho národu!“ Národ je podle Kollára „takové společenství lidí, kteří svazkem jedné řeči, rovných mravů a obyčejů spojeni jsou“ (právě v téhle věci měl o jednotnosti „Slovanů“ velké iluze). Mimochodem, v titulu zmíněné dobré vlastnosti národa slovanského podle Kollára jsou: „nábožnost, pracovitost, nevinná veselost, milování své řeči a snášenlivost“. Je zajímavé, jak málo to odpovídá představám, které mají jednotlivé slovanské národy (třeba my Češi) o sobě a hlavně o svých „slovanských bratřích“. Ostatně, naše ve světě nejproslulejší literární dílo, které v pravém slova smyslu znárodnělo, Osudy dobrého vojáka Švejka, lze vykládat nejrůznějšími způsoby, jen velmi obtížně však jako výron „nevinné veselosti“.

Podložit „slovanskou vzájemnost“ výkladem slovanské prehistorie se pokoušel Pavel Josef Šafařík ve Slovanských starožitnostech. Kniha, která měla vytvářet jakýsi předstupeň palackého Dějin, nebyla v novější době vydávána, a není divu: jde o čirou cimrmaniádu, jež sleduje cestu Slovanů prehistorií cca od roku 1000 před Kristem a opírá se ze značné části o rukopisné padělky.

Falešné, deformované pojetí národní identity u malého, ušlápnutého a svou existencí dosud nejistého národa není jistě překvapivé, může však být docela nebezpečné. Například Josef Jungmann píše ve svých (neveřejných) Zápiscích: „Jsem upřímný, národnosti naší milovný Čech, ale všeslovanskému písemnímu jazyku i češtinu v oběť přinésti hotov, věda, že kterýmkoli nářečím píšíce vždy Slované bychom zůstali.“ Tak mluví nejvýznamnější z tvůrců moderní češtiny. Ač žádný velký hrdina, uřekl se v tom smyslu kdesi před více lidmi, doslechl se o tom jeho konkurent a oponent ve věci českého jazyka Jan Nejedlý, po tuzemském zvyku ho udal a Jungmann měl pak oplétačky s policií.

V šedesátých letech devatenáctého století se však už František Palacký na takřka tentýž problém dívá jinak. V polemice s profesorem varšavské university Makuševem (Rusem, Varšava tehdy patřila k ruskému záboru Polska), který navrhoval, aby „pro jednoduchost“ všichni Slované přijali za spisovný jazyk ruštinu, přičemž by mezi sebou nadále směli v denních záležitostech komunikovat svým „nářečím“, reagoval dosti rozhořčeně a napsal mimo jiné: „Kdybychom však někdy museli přestati býti Čechy, pak nám bude moci býti lhostejno, staneme-li se Němci, Vlachy, Maďary nebo Rusy.“ Mezi Jungmannem a Palackým leží mj. právě Havlíčkovo vystoupení ve věci „Slovan a Čech“.

Jak vlastně přišel Havlíček ke svým „ruským“ zkušenostem? Po vyhození ze semináře se octl na nějakou dobu v existenčním vakuu. Jako jakési východisko mu Šafařík sjednal místo vychovatele u známého ruského slavjanofila, profesora moskevské univerzity Pogodina. A tak v říjnu 1842 odcestoval Havlíček do Vídně, stkal se s Pogodinem, přisedl do jeho kočáru a naplněn radostným očekáváním se vydal na cestu do Moskvy. Na hranicích ve Lvově (Lvov tenkrát patřil k Rakouskému císařství) však vznikl problém, Havlíček neměl platný pas pro Rusko. Nezbylo mu než zůstat ve Lvově a požádat o vystavení cestovního dokladu. Trvalo to asi dva měsíce. Během té doby se seznámil s Čechem Karlem Vladislavem Zapem, který působil ve Lvově jako úředník a byl častým přispěvatelem českých časopisů. V souvislosti se žádostí o pas se o Havlíčka intenzivně zajímala rakouská policie. Havlíček se obrátil se žádostí na kompetentní osobu, totiž lvovského policejního ředitele Leopolda Sacher-Masocha (tento člověk sehrál pak v době Bachova absolutismu značně neblahou roli jako policejní prezident v Praze; daleko slavnějším se ovšem stal jeho syn, rovněž Leopold, autor několika obskurních románů, díky nimž nechtě obohatil evropské jazyky o slovo „masochismus“). Ten věc postoupil služebním postupem přímo do Vídně rakouskému policejnímu prezidentovi Sedlnitzkému, který požádal o dobrozdání pražského policejního ředitele von Mutha. Z Muthova „kádrového posudku“ vybíráme: „Všichni (tj. Havlíček i lidé, s nimiž se stýká, bd) patří k onomu okruhu vlastenců, kteří pod rouškou pěstování české řeči a pokrytecké příchylnosti ke stávajícímu pořádku jsou více méně prodchnuti myšlenkou sjednati převahu čechismu, spojiti podle možnosti Slovany v jedno těleso a založiti pro ně ústavu podle zásad svobodomyslných.“ Tato charakteristika je lehce paranoidní, není ovšem zcela vycucaná z prstu. Navíc je to něco, o čem von Muth asi tušil, že to nadřízení chtějí slyšet: v podobném duchu se o českém národním hnutí vyjádřil i samotný kníže Metternich. Oba považovali spojení národního a demokratického hnutí za hlavní nebezpečí pro stabilitu Rakouska. Nelze zapřít, že se zrovna v téhle věci nemýlili.

Havlíček nakonec pas dostal, ovšem jen na rok. Pak měl žádat o prodloužení, které ovšem Sedlnitzky předem zablokoval. Havlíček se však po vypršení lhůty sám rozhodl k návratu, protože v Rusku už nemohl vydržet.

Ruské hranice tedy Havlíček překročil až v lednu roku 1843. Dostat se do Ruského vnitrozemí nebylo tehdy jednoduché nejen z politických důvodů, ale i čistě technicky. Kdyby byl cestoval na podzim s Pogodinem v kočáře, trvala by mu cesta do Moskvy necelý týden. Takhle musel jet na otevřených saních, oklikou přes Kyjev, a na cestě strávil skoro měsíc. Do Moskvy tedy dorazil v únoru a ukázalo se, že Pogodin nečekal a místo vychovatele v jeho rodině už je obsazeno. Odkázal však Havlíčka na svého univerzitního kolegu (a rovněž slavjanofila) Ševyreva, v jehož službách pak Havlíček - k velmi malé radosti svého zaměstnavatele – strávil něco přes rok.

Ruské prostředí, a hlavně ruská každodennost, znamenaly pro Havlíčka opravdový šok. Projevovalo se to v maličkostech. Například: domorodé služebnictvo, nevolníci, byli prakticky otroci. Ševyrevovy děti byly navyklé je např. bít. Český plebejec Havlíček je za to ke zděšení rodičů bez milosti fyzicky trestal. Pro ruského bárina bylo něco takového naprosto nepochopitelné. Nebo: v rodině vychovávali zároveň chudého příbuzného, Ševyrevova synovce. Rodina mu dávala jeho podřízené postavení s ruským taktem najevo. Havlíček ho ovšem okázale upřednostňoval. Posléze přibyly také konflikty „ideové“. Takže když Havlíček nakonec odjel, rodina si oddechla a Ševyrev napsal Pogodinovi dopis (přičemž výslovně uvedl, že si přeje, aby s ním, až pojede do Čech, seznámil své české přátele). V dopise se mj. praví: „Přítomnost Havlíčkovu v mém domě pokládám za skutečné neštěstí… mohu podat svědectví, že se nikdy opravdově nesnažil poznat náš národ ani v jeho nynějším životě, ani v jeho dějinách“ (jak zakrátko uvidíme, měl Havlíček „nynější život národa“ přečtený poměrně dobře). „Když bydlil na venkově, nevšímal si nikdy zvláštností selského života ani nemluvil s lidem (!!!)…“

V létě roku 1844 tedy Havlíček roztrpčen opustil Moskvu a Rusko a oklikou přes slezskou Vratislav, působiště F. L. Čelakovského, se vrátil do Prahy.

Poměrně rychlé Havlíčkovo prozření z „ruských iluzí“ se výrazně projevuje v dopisech, které z Moskvy posílal do Lvova příteli Zapovi. Ještě v květnu 1843 je v zajetí toho, co mu nabulíkovali jeho slavjanofilští mecenáši: „Zabijákem ruské literatury jest ´Petěrburk´; tam má hlavní sídlo ona nenárodní strana literátorů, která se ďáblovským úsilím o to stará, podkopat rozum a mravnost šlechty vším neřádem francouzské, německé a jiných cizozemských literatur. Jenom zde v Moskvě jest několik mužů opozicí proti nim, ale posud velmi slabé… Ruský sedlák a kupec zasluhuje čest a slávu před celým světem, velikost karakterů těchto dvou tříd ruského národa jest snad nejmilejší mou myšlenkou, takový národ není v celé Evropě, a až on sebe ukáže světu sám, tenkrát poznají, co jest ruský pravoslavný národ. Posud jest to, co se ve světě jako Rus ukazuje, jenom hromada žroutů, hráčů, ukrutníků a kurevníků…“

Toto jednoduché vidění se už v říjnu téhož roku komplikuje: „Nyní bych Vám vlastně měl vymalovat, aneb alespoň zlehka nakreslit nějaký úd ruského velikána: neuvěříte mi, jak mi to nejde pod vúsy. Zdaleka je každá krajina, každá ves čista: ale když do ní přijedeš, nevyhneš se blátu a louži atd…. Neračte zapomínat, že tato naše veliká ruská říše hraničí s Kytajem (Čínou, bd), a že podle múdrého zřízení božího není na tomto světě žádný skok, ale všude hezky zvolna přechody od kaše až k oceli, od blechy k slonu, od Michla k Lessingovi. Atd. Atd. A jelikož… v Kytaji panuje až posud velká apatie, dřevěnost, hlúpost a jiné ctnosti, tedy i jiné či tento netento atd. …“

Podivný závěr tohoto dopisu je (mimo jiné) vysvětlen v dalším, z ledna roku 1844: „Celý ten poměr by se nechal vymalovati asi takto: tj. kdo z koho, ten toho. Zákony zde nejsú žádné. Každý je buď chlap nebo pán, a každý po německu oblečený každému v ruském kroji říká „ty“… Sedláci panští jsou po hovadech první páni v zemi… pracují sobě v noci a pánu ve dne, a Pánu Bohu se klaní a modlí jen potud, pokud jim pán dovoluje… o tom ale někdy až budeme trochu dál od Sibiře, kde nehodláme být měšťanem, znajíce už nyní zimu ´Gospodina Morozova´ osobně ze zkušenosti, zazpívám a zahudu jinou písničku než posavádní páni spisovatelé, kteří ji chválí co štěstí ruského sedláka… opravdu se bojím něco o Rusku hned nyní dát tisknout, abych toho snad sám později nelitoval, neboť dobře cítím, že oči mé, pokud jsem zde, všechno vidí hůř. Až se navrátím, budu smýšleti spravedlivěji…“ Opravdu, Havlíčkovy Obrazy z Rus, které publikoval po návratu, jsou v posuzování Ruska o hodně zdrženlivější. V dalším dopise, z dubna 1843, už Havlíček odhazuje zábrany: „Přál bych Vám slyšet Boďanského (ruský bohemista, bd) přednášet českou historii: ještě jsem nikdy neslyšel veřejně ex cathedra chválit Husa jako zde: Rusové již použili slovanství lépe než my; my jsme ho vymyslili a sušíme hubu, oni ale, ačkoli mu ještě ani nerozumí, již ho výborně podojili; tak kupř. berou s jakousi hrdostí a radostí podíl na celé naší slavné české historii: perou tím Němce do očí, že Slované (totiž my chudáci Čecháčci) vymyslili reformaci dřív než Němci, a mluví o tom tak, jako by to byli oni bývali, an zatím tenkrát ještě žaludy žrali. Podobně se chlubí, že Slované (totiž zase my chudáci Čecháčci) měli dřív konstitucí než Němci, an zatím na ně právě v tu dobu české konstitucí car pro vyražení pouštěl z Kremla medvědy!! Tak vidíte, jak má jeden rožeň a druhý pečeni. Není většího ´chvastovstva´, než na svaté Rusi! Dejte pozor, že se ještě jednou, až budou zas revolucí v módě, začnou Rusové chlubit : My Slované (totiž Poláci) máme velikou náklonnost k revolucí. Uvidíte, nos na to sázím! My ubozí Češi, kteří jsme s bolestí stavěli svou reformací a konstitucí, nesmíme se nyní ani zmínit o nich, tím méně pochlubit: a páni Rusové, kteří ani maltu nepodávali, mluví o tom, jako by to stavěli oni… Aby jenom Kollár mohl přijeti do Rus místo mne! On by si zoufal za to, čím sám k tomu slovanství pomáhal… A kdo chce Čechům opravdu dělat dobrodiní, ať je posílá na své útraty do Moskvy.“

A v květnu 1844, před odjezdem z Ruska, uzavírá: „Jsem totiž v stavu a mám chuť dokázat, že Rusové a mutatis mutandi Poláci nejsou naši bratři, jak je jmenujeme, ale mnohem větší nepřátelé a nebezpečnější naší národnosti než Maďaři a Němci, jazyky jejich a literatury můžeme použít, jak chceme, ale všechno strejčkování s nimi stranou.“ (Havlíček se stavěl k Polákům dosti nespravedlivě; vadilo mu ovšem, jakým způsobem, zacházeli – oni, stejně jako Rusové – s Ukrajinci, s nimiž se už za pobytu ve Lvově solidarizoval).

Po návratu z Ruska shrnul Havlíček své zážitky do cestopisných črt, vydaných pak souborně pod názvem Obrazy z Rus. Jsou o hodně zdrženlivější a méně vášnivé než citované části korespondence, přesto obsahují pasáže, které daly českému čtenáři plastický obraz ruské reality. První z následujících dvou úryvků je z črty nazvané Guljanie (což byla jakási „světská“ pouť kdesi v okolí Moskvy): „neobyčejný, vysoký, kulatý stan z bílého plátna, na vrcholu s carskou flagou, přede všemi jinými obrátil na se mou pozornost. Zdaleka viděl jsem ho kolem dokola obklopena zástupem lidu, který obličeji dovnitř obrácen ustavičně se proti stanu klaněl a kříže dělal. Zpočátku jsem ve své cizozemské, ruských obyčejů nepovědomé duši myslil, že tam je nějaký svatý obraz, kterému shromážděný národ svou úctu skládá. Přistoupiv ale blíže, viděl jsem, že to je kabák (kořaleční šenk). Vprostředku stálo několik velkých sudů a lejt kořalky, kolem dokola okolo stolu běželo široké koryto, nad nímž se kořalka nalévala, aby nic, co se přeleje, nazmar nepřišlo; vnitřku, ohraženi před návalem lidstva, stáli prodávající a nalévající. Poněvadž Rusové dle národního obyčeje ničeho, buď si to jídlo neb pití, nepožívají nepoklonivše se a neznamenavše se křížem, odtud taky to ustavičné klanění a křižování se okolo stanu. Ku pláči musí pohnouti lidumilného člověka ona nesmyslnost, dřevěnost, s kterou lid ruský, ouplně nevzdělaný v náboženství, na některých nepatrných formách lpí a přitom hlavní věc, smysl jejich, zanedbává. Poznamenav se tak svatým, tak významným znamením, nalije do sebe ubohý, nepoučený prosťák tolik zhoubného nápoje, až bez paměti jako dobytče někde nedaleko do trávy klesne! A jiní vedle něho stojíce rovněž se křižují a ožírají…“

Velmi pěkně taky Havlíček – v črtě „Kupectvo“ - představil ruské pojetí obchodu. z textu je cítit poněkud zděšený odstup synka ze solidní evropské kupecké rodiny k poněkud orientálním technikám ruského obchodování té doby: „Hlavní zásada ruských kupců jest dostati za zboží co nejvíce, bez ohledu, stojí-li za to či nic; přitom se již samo rozumí, že špatné zboží, mohou-li, také rádi za dobré prodají. Ruští kupci dokonce to neznají, co se v obchodu poctivostí nazývá, obchod jest u nich, jako u všech východních národů, vojna bez krveprolití, kdo z koho, ten toho; ošiditi u nich jen znamená býti chytřejším a nikoli za nedovolenou věc se nemá, nýbrž ke cti slouží. Takové smýšlení v krajinách východních vyložiti se může z despotství a také s ním docela souvisí. Jak mezi pánem a poddaným žádné právo nestojí a moc jediná, ne pak mravní zásada rozhoduje, podobně i v obchodu platí jenom chytrost, síla ducha; jakousi podivnou důsledností považuje se ošizenu býti co pouhý a přirozený následek nezkušenosti, a kdo šiditi dovedl, vzal slušnou náhradu za převahu ducha a chytrost svou… Jako u nás v některých krámech zvláštní jsou nápisy ´zde se prodává za určitou cenu´, tak si musíme nad celým Górodem (=tržiště) mysliti velký nápis v oblacích ´zde se všeobecně dle možnosti šidí.´“

Havlíčkovi se Rusko jevilo jako primitivní společnost, která má s námi společné jen docela vnějškové znaky. Může českému národu poskytnout daleko méně užitku, než si tehdejší čeští vlastenci myslili, zato mu ale může být ve své imperiální chtivosti, obratně maskované „bratrskou“ ideologií, pořádně nebezpečné. Tento závěr se pak promítl do textu, o němž chceme především hovořit, totiž do článku „Slovan a Čech“.

Článek Slovan a Čech vycházel v Pražských novinách na pokračování v únoru a březnu 1846 a na rozdíl od úvahy o obci vyvolal, jak uvidíme, nesouhlas a polemiku, neboť bral lidem iluze. Je formulován dosti ostře. Autor vychází z osobní zkušenosti: „Seznal jsem Polsko – a nezalíbilo se mi, s nenávistí a s pohrdáním opustil jsem sarmatské kraje a … v nejtužších mrazích klusal jsem na kibitce do Moskvy, zahříván nejvíce horkostí své srdečné všeslovanské vzájemnosti.“ (O Havlíčkově protipolském zaujetí jsme se už zmínili a ještě s e k němu vrátíme, bd.) „Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky; kosmopolitismu jsem beztoho neměl nikdy ani za mák v těle, a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi kyselostí proti jménu Slovana…“ Z odstupu, který mu dávají dvě léta, jež uplynula od jeho návratu z Ruska, pak Havlíček ze své zkušenosti vyvozuje:

„Především, abych, jak se říká, i s dveřmi do domu vpadl, ¨vyslovuji pevné a nevývratné přesvědčení své, že Slované, totiž Rusové, Poláci, Češi, Ilyrové (rozuměj Jihoslované; ilyrismus bylo hnutí, vymyšlené v té době chorvatským spisovatelem, publicistou a politikem Ljudevitem Gajem, který usiloval sjednotit v jeden „ilyrský“ národ Srby, Chorvaty, Slovince, Makedonce a snad i Bulhary; že se to nepovedlo, není třeba dnes, po krvavých událostech v bývalé Jugoslávii a po jejím rozpadu na prvočástice zdůrazňovat, bd) atp. nejsou jedním národem.

Tato slova jsou jako výpověď vojny, a tak rozhodná, že obšírného vysvětlení potřebovat budou. Nechtěje zde všechno opakovati, co jsem na jiném místě… již pověděl, uchopím se raději přirovnání. Komu by napadlo jmenovati Vlacha bratrem Španěla a Francouze aneb Angličana s Němcem do stejného národu počítati? A zrovna tak jako Španělé a Portugézi, Francouzové, Vlaši dohromady jsou románští národové, a Němci, Dáni, Švédi, Norvézi, Holandčané germánskými národy slovou, zrovna tak jsme my, Poláci, Ilyři, Rusové atd. slovanskými národy a jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie (zdůraznil bd), s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako nemá být člověk pořádný kosmopolitou (kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného), tak jako by směšno bylo cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení, zrovna tak, ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenství všeslovanské. Namítne-li někdo, že snad mezi národy slovanskými není tak veliká rozdílnost jako mezi románskými a germánskými, musíme tomu naprosto odporovati. Třeba by u př. mezi jazyky rozličných slovanských národů ani tak veliký rozdíl nebyl jako mezi jednotlivými germánskými a románskými (ačkoli u př. jazyk holandský blíže jest německému než ruský českému, a mezi frančtinou a vlašštinou není většího rozdílu než mezi ruštinou a češtinou), nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympatie a. j. v. dohromady národnost, a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří (zdůraznil bd), a béře-li se při slovanských národech na všechno to náležitý ohled, nesmím již tvrditi, že by si kupř. Rusové a Češi, Poláci a Rusové, Ilyři a Poláci blíže stáli než kteříkoli dva národové germánští neb románští.“ To je jasné, věcné, realistické stanovisko a těžko k těm přesným formulacím dnes, po sto padesáti letech, něco přičinit. Havlíčkovi jsou jasné i skryté důvody českého hejslovanění, svým způsobem pochopitelné, ale nesprávné: Upírati nebudeme, že jest to velké štěstí, býti členem velikého, rozšířeného národu, tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění atd., kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval: z druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby s osudem svým spokojen byl, a s tím, co má, se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže.“ Havlíček upozorňuje, že Češi, ač malý národ, si právem získali respekt pro svou relativní civilizovanost a vzdělanost, jíž převyšují ostatní slovanské národy, a že v této věci nemusí cítit žádnou nedostatečnost nebo falešnou skromnost (na tom něco je a je např. zajímavé, že maďarští publicisté v době všeobecného nepřátelství po první světové válce, i ti, kteří Čechy neměli nijak zvlášť v lásce, jim s jakousi závistí přiznávali vysokou úroveň „poměšťanštění“ (polgárosodás) ve srovnání s maďarskou společností, v některých ohledech vyspělejší než česká, ale krutě poznamenané tím, že vyrostla z postfeudálních poměrů, kde hlavní roli hrála šlechta a venkovský lid, a nikoli „buržoazie“, jak zní marxistická nadávka). A uzavírá: „Zkrátka s hrdostí národní řeknu: ´Já jsem Čech´, ale nikdy ´Já jsem Slovan´“ (zdůraznil bd). Kdykoli se nazvu Slovanem, učiním to vždy jenom ve smyslu učeném, země- a národopisném… Lépe jest méně lidí, ale důkladně a vřele milovati, než každého trochu.“

Další významná pasáž je věnována Rusku a Rusům. „Rusové (nemluvím zde o vládě, protože já smýšlení vlády ruské věděti nemohu) (tato poznámka je jakousi Havlíčkovou sebeobranou proti cenzuře, kritizovat jakoukoli cizí autokratickou vládu bylo v předbřeznovém Rakousku nepřípustné, bd) chopili se idey Všeslovanstva, jak říkáme, zuby nehty. V celém světě, zvlášť ale v Evropě, jsou Rusové buď nenáviděni neb opovrženi (a to skoro napořád z dobrých příčin); bylo jim tedy divno, ale nadmíru příjemno nalézti přece někde na západě přátele. I spřátelili se hned a sbratřili s námi a s Ilyry, považujíce se však za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!! Těší se již, jaká jim porostou v Dalmatsku vína. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli. … A roku 1806 vyšla v Petrohradě brožurka „Píseň o vysvobození Srbska“, v které se Alexandr I. jmenuje velikým slovanským cárem a která se končí tím, že ´celá rusko-slovanská síla jde vysvobodit všechny sestry své od tyranstva´.Ve zvláštním poznamenání praví se tam: ´Sestry tyto jsou: Polsko, Prusko, Míšeň saská, Slezsko, Uhry, Čechy, Štýrsko, Ilyrie čili Tyrol (sic), Benátky, Korošsko (Karinthia), Dalmácie, Dubrovnik, Černá Hora, Albánie, Nová Alaunie, Epirotie čili Malá Rus (!!), Bosna, Bulharsko, Sedmihradsko, Multany, Valašsko, stará ruská Halič, a slovem všechna plemena a národy slovanského původu.´ (Korošsko znamená Korutany, Epirotie zjevně Řecko, Multany jsou část Rumunska, co je Nová Alaunie se mi nepodařilo rozšifrovat; všimněte si prosím, že vyjmenování sester až na Řecko a posléze i území bývalé Jugoslávie se skoro přesně kryje s ruským záborem po druhé světové válce! bd) Nemůže se říci, že by zde byl který slovanský národ vynechán, není-li několik nových přimyšleno a přislovaněno!! … dosvědčiti … mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí. Jak směšno, jak neprakticky bylo by s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratrovati se!! Přiznávám se, že mi Maďaři co zjevní nepřátelé Čechů a Ilyrů jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí – nás strčit do kapsy. Čechové jsme, a Čechové zůstati hodláme navždy a nechceme se státi ani Maďary, ani Němci, ani Rusy, a proto buďme k Rusům chladni, nemáme-li je dokonce nenáviděti.“ Formulace je skoro totožná s tou pozdější Palackého, kterou jsme minule citovali. V závěru to ovšem Havlíčkovi „ulítlo“: jasnost a pevnost formulací u něj někdy mate a zakrývá, že mnohdy formuloval v afektu. Mluvit v souvislosti s Rusy o nenávisti je nenáležité. Jde o věcný vztah, který umožní vidět světlé i stinné stránky té které národní společnosti. S touto malou výhradou (i k pojímání Maďarů beze všeho dalšího jako nepřátel by se dalo leccos přičinit, je z něho cítit dobové pojetí národa, které nám zavání „kolektivní vinou“; a navíc nepřátelství jsou od toho, aby se překonávala a urovnávala) jsou ruské imperialistické choutky (o nichž dnes víme své z vlastní zkušenosti, mohli jsme si ji možná odpustit, nebo jsme si mohli odpustit i překvapení a zklamání s ní spojené, kdyby naši předkové byli Havlíčka pozorněji četli) vylíčeny plasticky a přesně.

Obojí: vymezení národní identity (jsme Češi, ne Slované) a upozornění na nebezpečí, které pro malé slovanské národy střední a jihovýchodní Evropy znamená Rusko, má pro další vývoj českého politického společenství základní význam: abychom mohli uvažovat o našem postavení v Evropě a o našich vztazích se sousedními národy, musíme vědět, kdo sami jsme a co všechno jsou skutečná nebezpečí, která nám hrozí.

V zájmu přesnosti a spravedlnosti je třeba upozornit, Havlíčkův postoj v těchto věcech však nebyl tak pevný a nelomený, jak by to z předcházejícího výkladu vyplývalo. Týká se to článku, o němž právě hovoříme, i toho, jak se Havlíčkovy názory vyvíjely později.

Havlíčkova kritika se netýká jen Rusů, ale i Poláků: „Poláci jsou také Rusové, jenže se svázanýma rukama… Tak se setkali dva nadmíru podobní a nadmíru rozdílní velikáni: podobni v anarchii a nespravedlivosti domácího zřízení, rozdílní ve víře, jeden samovladařský, druhý aristokratický… vězme, že se vlk s vlkem potýkají, a kdo vlastně mezi nimi beránkem jest (že Malorus), o tom povíme nížeji. Poláci dříve sami tak stáli o záhubu Ruska, jako teď naopak… ačkoli nemůžeme schvalovati jednání Rusů v novějších časech proti Polákům, přece by nespravedlivé bylo zamlčeti, že jim nejvíce jen takovou mírou odměřují, jakou jim dávněji v čas mohutnosti polské Poláci měřili…“ Z čehož pak Havlíček vyvozuje: „Nám Čechům není dobře jísti polívku, do které jsme nedrobili, a co Rusové a Poláci od starodávna mezi sebou mají, ať si to také mezi sebou vyjednají. Nemoudro a nebezpečno jest připojovati se jakýmkoli způsobem k věcem tak mrzutým, jako jest rusko – polská národní zášť.“ Je zjevné, že Havlíčkovy výhrady nejsou ve všem všudy neopodstatněné (Polsko se pokusilo v době ruské slabosti na sklonku vlády Borise Godunova Rusko anektovat, tento šílený plán skončil jako všechny další evropské experimenty tohoto druhu zaslouženým krachem; vztah Poláků k Ukrajincům byl - v minulosti, ne dnes! - dosti problematický). To ale neopravňuje tak alibistické závěry v době, kdy bylo jasné, že nejde o dva silou rovnocenné „velikány“, kdy bylo Polsko cynickou hrou evropských mocností z větší části vydáno ruskému samoděržaví na pospas a zoufalý a statečný polský odpor byl trestán brutálními represemi, a kdy rubem jakékoli oprávněné české kritiky mělo být vědomí o tom, že Poláci jsou naši sousedé, že chyby a nedostatky našich sousedů nejsou výrazně větší nebo menší než naše (Palacký, který netrpěl havlíčkovskou vášnivostí, tuhle věc, pokud jde o poměr mezi národy obecně, formuloval velmi pěkně, i když roztrpčení vůči Polákům najdeme i u něho) a že máme společné zájmy i povinnost navzájem spolu vyjít. Havlíček taky dosti zuřivě útočí na Štúrovo a Hurbanovo úsilí o slovenskou národní emancipaci. K této problematice se ještě vrátíme, až budeme hovořit o stinných stránkách Havlíčkova nacionalismu.

Druhá věc je hledání spojenců. Podle Havlíčka „historická zkušenost i pouhý rozum praví, že mezi národy sousedními nikdy jisté, pevné přátelství udržeti se nemůže, protože velmi mnoho příležitostí jest ku vzniknutí soběctva, kde tak často otázky nastanou o jmění, o užitcích, o škodách atd.“ Zároveň ovšem platí, což Havlíček opomenul, že základ národní bezpečnosti je dobrý vztah k sousedům, že národní bezpečnost se zajišťuje obtížným řešením problémů, o kterých Havlíček mluví. Havlíček doporučuje Čechům v rámci Rakouska spojenectví s „Ilyry“ (rakouskými jižními Slovany, viz výše). Zde vlastně přijímá slovanský deštník, který předtím odmítl, jen v trochu skromnějším provedením. Spojenectví s někým, s kým nesousedíme a proto nemáme společné problémy, je příliš pohodlné na to, aby mohlo být k něčemu dobré. Přitom se často uzavíralo spíš proti společnému nepříteli, než v nějakém společném pozitivním zájmu. Nehledě na to, že Havlíčkovi „Ilyrové“, jak se v průběhu nejnovějších dějin ukázalo, byli pohádkové bytosti podobné „Čechoslovákům“, s tím rozdílem, že pokus o srbský miniimperialismus v “ilyrském“ přestrojení skončil v naší době strašným vzájemným vyvražďováním balkánských národů. Havlíček zde ovšem založil tradici „austroslavismu“, s nímž pracovala česká „rakouská“ politika vlastně až do vypuknutí první světové války.

Tím nechci popřít velký pozitivní význam Havlíčkova článku. Bylo to opět „slovo do pranice“ a nezůstalo bez odezvy. Ozvaly se opět Květy. První rozhořčená redakční noticka reakce se objevila bezprostředně poté, co článek začal v Pražských novinách vycházet, a po pěti číslech vyšla rozsáhlá polemika konzervativního spisovatele a publicisty Jakuba Malého. Její tón je samolibý a arogantní. Malý mluví o „neodpustitelné lehkovážnosti, nevědomosti a nešetrnosti obecenstva“. Za povšimnutí stojí plačtivý tón v argumentaci: „Nejenom že všichni Slované, ´holubičí ten národ´ svou tichou a mírnou, v potřebí pak i bojovnou a vytrvalou povahou mnohem více k sobě duševně vespolek podobni jsou, než kteříkoliv jiní soukmenovci; nejenomže stejné druhy náboženství, stejné mravy a obyčeje, a v nejstarší doby zajisté v jediný je celek spojoval, čehož všeho až posud mnohé stopy a památky se zachovaly: Slovany váže k sobě i podobný nešťastný osud. Všichni Slované zbaveni byli a dílem ještě jsou dávné civilizací a svobody své zloplodným působením cizích národů, s jedné strany Germanové, s druhé zase Tataři, Turci a Maďaři násilně je zničili a nohama šlapali… Slované stejnou křivdu trpěli a trpí od útržek vzdělanci se nazývajících surovců, kteří jim i stejnorodost se západními národy upírají, předstírajíce jim, že ta trocha vzdělanosti, co mají, jest dar od cizinců… Všichni Slované stejnou mají úlohu, vydobýti si, co ztratili, totiž čestné místo v řadě národů vzdělaných, čehož ovšem jen spojenými silami prostředkem vzájemnosti duševní… dosíci lze… takže navzdor panu Borovskému s ouplnou přesvědčeností vysloviti můžeme: jméno Slovan nikoli není jméno pouze zeměpisné a vědecké, nýbrž jméno ovšem srdečné, jméno sympathie, jméno bratrstva.“

Malý se, jak vidět, spokojuje v základních věcech s pouhou negací Havlíčkových názorů, prostě tvrdí opak toho, co Havlíček napsal. Havlíček odpověděl po svém zvyku razantně: „Také tak naivně mluví pan Malý o ´holubičím národě´. Takové řeči hodí se do poesie v nadšení atd., ale ne do politických článků; chce-li p. Jakub Malý být holubem, kdož proti němu? Vždyť i já a každý jiný svobodu svou má náviděti a nenáviděti, jak kdy za dobré uzná. Proč by tedy jiný nemohl být holubem. Zajíc je také tiché zvíře… Bratrem nazývat a bratrstvo hlásat jest tuze pohodlná, krásná a nic neb všechno znamenající věc: bratři jsou synové jednoho otce, pak přátelé, pak známí, pak všichni údové jednoho národu, pak všichni stejně věřící, pak všichni lidé jsou bratří. Zkrátka to slovo nic neznamená, as jest to jen také opotřebovaný klín té neurčité, temné, zmatené panslavistiky, proti které já bojuji.“

Nebylo by ovšem spravedlivé nepřiznat, že se Malému podařilo ve třech případech zasáhnout Havlíčka na citlivém místě. Za prvé, ve věci „nenávisti“, zmíněné v článku hned na dvou místech. Tady to Havlíček zjevně přehnal, úlohou myslícího člověka není nenávidět, ale pochopit (to znamená například pochopit nebezpečnost ruských imperiálních ambicí, ale taky jistou pochopitelnost ruské frustrace z ohrožení „Západem“, která jeho bezohlednou imperialistickou politiku motivovala a motivuje dodnes. Nenávist přitom překáží). Za druhé tam, kde Havlíček mluví o tom, jak lze ze zkušenosti odvodit, že sousední národy se většinou nenávidí, protože sousedství znamená neustálé problémy (a proto je praktické hledat spojence v „Ilyrech“, s nimiž bezprostředně nesousedíme). Malý namítá: „Pan Borovský nepotřebuje nám radit, abychom brali svět, jaký jest, to my činíme, toliko s tím rozdílem, že pan Borovský myslí, že svět musí zůstati takový, jaký jest, my pak naopak, že svět musí pokračovati…“ V tom má pravdu, problémy se souisedy jsou od toho, aby se překonávaly (samozřejmě nejen se slovanskými sousedy, tak daleko ovšem tehdy Malý neviděl a je otázka, zda tak daleko český publicista tehdy vidět mohl; jen bychom tak daleko měli dnes vidět my). A konečně, Malý odmítá Havlíčkův názor, že k národnosti patří kromě jazyka i obyčeje, náboženství, vláda atd., a říká: „Dle toho mají pánové Štúr a Hurban dobře, že protestantské Slováky k národu českému nepočítají, a věru nevíme, proč jim pan Borovský jejich… počínání tak za zlé má.“ Malý se samozřejmě v odsudku Štúra a Hurbana s Havlíčkem shodne, a Havlíček měl zase v té obecné tezi o jazyku, obyčejích, sympatiích, náboženství atd. vůči Malému pravdu. Neměl pravdu v kritice Štúra a Hurbana. Jejich úsilí bylo logické: Slováci tehdy nedělali konec konců nic jiného než Češi, usilovali o svou národní emancipaci, i vůči Čechům, a měli na to plné právo. Havlíček nechyboval v tom, co napsal o obyčejích, sympatiích atd., ale v tom, že kritizoval Slováky Štúra a Hurbana za to, že dělali pro slovenskou společnost totéž, co on dělal pro českou. Havlíčkovo stanovisko, pokud jde o Slovany, slovanství a Rusy, mělo správný a zdravý základ, ale zároveň v něm bylo zabudováno od počátku něco nejistoty a nejasnosti.

V tomto směru je příznačné, že v docela jiné politické situaci, v roce 1850, v době pomalého nástupu absolutismu, kdy se Rakousko postupně emancipovalo od svého ruského spojence, který ho vlastně vyžádaným zásahem proti maďarské revoluci zachránil (tehdejší rakouský ministerský předseda kníže Felix Schwarzenberg se brzy poté nechal slyšet, že Rusko bude mít ještě příležitost přesvědčit se o tom, jak dovede být Rakousko nevděčné), se Havlíček rozhodl, jak by řekl Václav Klaus, „hrát ruskou kartu“. V článku Rusové (Slovan, 10. července 1850) zcela správně upozorňuje ty české fantasty, kteří čekají brzké vyhlášení ústavy v Rusku a podle toho plánují své aktivity, že se šeredně mýlí. Pak ovšem mluví o Rusku najednou dost jinak, než v článku Slovan a Čech: „Především musíme vždy děliti od sebe ruský národ od jeho vlády. Něco jiného jsou Rusové, naši slovanští bratři, národ veliký, dobromyslný, schopný a čiperný, zachovalý ve staroslovanských dobrých obyčejích, od kteréhož se i my, i ostatní slabší kmenové slovanští pro budoucnost ještě mnohého dobrodiní nadíti můžeme; a něco jiného jest zase nynější ruská vláda, vláda to zcela dle cizích, nechvalitebných obyčejů zosnovaná, jejížto nejhlavnější nástrojové jsou cizinci, bez všeho citu k národu ruskému… Vlády pomíjejí, národy trvají…“ Pozoruhodné je nejen to, že Havlíček zde najednou přejímá Malého dikci (bratrství), kterou v roce 1846 tak přesvědčivě kritizoval, ale že úplně obrací i pokud jde o vládu a lid: v roce 1846 nechtěl o vládě psát, jen o Rusech, teď Rusy idealizuje a všechno svádí na vládu. Ale ani s tou vládou to prý zase není tak špatné, jak to na první pohled vypadá: „Nesmíme si vůbec mysleti, že jest ruská vláda tak nesmyslná a tak tatarská, jako se jeví v popisech, zvlášť německých cestovatelů a žurnalistů… ruský absolutismus jest mnohem snesitelnější než rakouský absolutismus před rokem 1848, protože jest pohyblivý, živý, poněvadž zamezuje sice národu všechen podíl v politice a ve vládě, ale otvírá mu zato nesmírné pole pokroku v každém jiném ohledu a stará se tak skutečně o zvelebení a zmocnění Ruska. Rus vidí očihledně vlast svou vzkvétati a síliti se, a to mu podává alespoň jakousi útěchu za nedůstatek politické svobody… nikde není sociální teorie tak zdravě a užitečně do života uvedena jako právě v Rusích a mnohý francouzský socialista, který vymýšlí podivné a nemotorné plány k provedení svého učení, mohl by se podívati do Rus… a uviděl by tam socialismus zdravý pod křídly ruského orla v nejpěknějším rozkvětu…“ Havlíček pak vlastně napůl odvolává to, co kdysi o češství a slovanství napsal: „… slova moje, ´že s hrdostí řeknu: já jsem Čech, ale nikoli: já jsem Slovan´ nemohou se tak rozuměti, jako bych snad Slovanem býti se toho času byl styděl, nýbrž jen v tom smyslu, že Slovanství jest teprve ideál, ke kterému směřujeme“. Málo důstojná chytristika! A cituje „jednoho Jihoslovana“: „Jsem nepřítel a protivník vší despocie a budu až do poslední krůpěje potu hájit konstituci: ale kdybych se despocie nikterak již uvarovati nemohl, jest mi ruská despocie nejmilejší…“ Na tom všem jsou zajímavé vlastně dvě věci: za prvé, jak pod dojmem okamžité politické potřeby dovolat se proti hlavnímu nepříteli, absolutistické rakouské vládě, jejího nepřítele, totiž Ruska, účelově a úmyslně zapomíná na všechno, co dříve o Rusku věděl a napsal, a nemohu si pomoci, překrucuje, ne-li lže (což je u výroku „jednoho Jihoslovana“ zvlášť nápadné, protože pro hodnocení samoděržavého Ruska Nikolaje I. ve vztahu k předbřeznovému Rakouskému císařství platí to, co kdysi řekl Churchill o bolševickém Rusku a Francově Španělsku: Francův systém je pro mne nepřijatelný a žít bych v něm nechtěl, ale kdybych už si z nezbytí musel vybírat mezi ním a komunistickým Ruskem, vyberu si jeho; a Havlíček to nemohl nevědět). Je to asi tím, že v Havlíčkově odmítání Ruska (máme být k Rusům chladní, ne-li je nenávidět) bylo od počátku trochu emocionální přepjatosti, která neměla docela spolehlivý věcný základ; a to se pak snadno v jiné situaci, za jiných politických okolností, překlopí na druhou stranu. Tady se Havlíček dvakrát po sobě odchýlil od věcné kritiky, kterou sám požadoval: v druhém případě daleko křiklavěji, ale jen proto, že už první postoj měl jakýsi, byť drobný, kaz. A za druhé: na tom, co říká o podobnosti (utopických) socialistických evropských fantazií a ruského samoděržaví, hodně je: nesvědčí to ovšem ve prospěch ruského samoděržaví, ale v neprospěch těch fantazií. Když má člověk neskromnou ctižádost vymyslet něco úplně nového a dokonalého, co staví celý svět z hlavy na nohy (a např. Karl Marx takovou ctižádost bezpochyby měl), je výsledkem zpravidla něco dosti odpudivého, co tu přitom už dávno je. Karl Marx toužil stvořit nový svět a přitom vymyslel jen ideologii, která po malé úpravě skoro na celé století zachránila život skomírajícímu ruskému samoděržaví.

K Havlíčkově cti třeba říci, když ho tento politický afekt přešel, psal o Rusku a zejména o ruské vládě už zase věcně. Na okraj chystaného setkání ruského cara, pruského krále a rakouského císaře v říjnu 1850 napsal (v Událostech jsem to už několikrát citoval, pro pořádek a pro ty, kdo Události pravidelně nečtou, cituji znovu): „Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si přede vším jiným pomyslit, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“ To se přesněji snad ani říci nedá, a je přitom jedno, zda se car jmenuje zrovna Nikolaj I., J. V. Stalin, Nikita Chruščov nebo Vladimír Putin.