Pražské noviny. Havlíčkovo pojetí obce a občanství.

Karel Havlíček: portrét novináře

Kritikou Tylovy novely si Havlíček udělal jméno, upoutal na sebe pozornost české veřejnosti. Původně chtěl pokračovat tímto směrem, chystal se spolu s Janem Pravoslavem Koubkem vydávat kritický literární časopis. Situace se však vyvinula jinak.

V Praze ve čtyřicátých letech vycházely jediné české noviny. Označení „noviny“ bylo ostatně pro tehdejší „Pražské noviny“ poněkud nadnesené. Skládaly se ze čtyř stran formátu A4 a vycházely dvakrát týdně, ve čtvrtek a v neděli. V úterý a pátek je nahrazovala nepolitická příloha Česká Včela. Byl to provinciální vládní list, který vláda pronajímala soukromníkům s tím, že tam budou povinně otiskovat vyhlášky a nařízení zemského gubernia. Při dodržení této podmínky byly noviny formálně na vládě nezávislé - byly ovšem podrobeny hned dvojí cenzuře: jednak za jejich obsah odpovídal český cenzor. Tím byl původně Pavel Josef Šafařík, když už to nemohl vydržet, nahradil ho Koubek, který seděl přímo v redakci Pražských novin. Na českého cenzora pak dohlížel pražský policejní úřad, který průběžně informoval Vídeň. Bylo tu taky tematické omezení. V zahraniční rubrice směly noviny pouze přebírat zprávy z vídeňských vládních novin, komentáře byly naprosto nepřípustné.

Na podzim roku 1845 si Pražské noviny pronajal (počínaje lednem 1846) nakladatel Karl Wilhelm Medau a sháněl pro ně i pro Českou Včelu redaktora. Palacký mu doporučil Havlíčka. Havlíček se zprvu bránil, neměl chuť věnovat se politické žurnalistice. Nakonec se ale – naštěstí - nechal od Palackého přesvědčit.

Před Havlíčkovým nástupem v lednu 1846 měly Pražské noviny celých 160 abonentů. V lednu, po Havlíčkově nástupu, už jich bylo 500, rok nato třikrát tolik. Havlíček provedl důkladné změny v jejich struktuře a obsahu. Zavedl pravidelné rubriky (domácí záležitosti, zahraniční zprávy, poučné články pod čarou, smíšené zprávy, pražský deník, zprávy dopisovatelů, žertovné zprávy - pro malý rozsah listu se nemohly vyskytovat všechny najednou v jednom čísle) a zorganizoval síť dopisovatelů z venkova. Původně tvořil redakci sám s jediným pomocníkem (František Matouš Klácel), pak přibyli Václav Bolemír Nebeský a již zmíněný J. P. Koubek. To byla také zároveň redakce České Včely. Havlíček byl záhy natolik vytížen politickou publicistikou a starostí o Pražské noviny, že hodlal redakci Včely přenechat literárnímu kritikovi Nebeskému, z plánu však sešlo.

Místo redaktora znamenalo pro Havlíčka i poměrně slušné existenční zajištění. Zároveň se ovšem množily známky nespokojenosti rakouských úřadů s jeho činností a na počátku roku 1848 se zdálo, že už je jen otázkou času, kdy ho vyhodí. Možná že i díky této nejistotě nepovažovali rodiče jeho snoubenky Fany Weidenhofferové Havlíčka za solidního životního partnera pro jejich dceru a ze svatby nakonec sešlo. (Na počátku března 1848, těsně před zhroucením režimu, se pak Havlíček oženil s Julií Sýkorovou).

Předbřeznová doba umožňovala jakousi svobodu v oblasti politické publicistiky, týkající se domácích, řekli bychom „komunálních“ záležitostí. Havlíček přijal tento rámec a snažil se ho nepozorovaně rozšiřovat, což vzbuzovalo u dohlížejících úřadů dosti velkou nevoli. Věděl ovšem, že základem a východiskem musí být „drobná všední práce“, když použijeme Masarykův pozdější termín (Masaryk vždycky a právem uváděl v této věci Havlíčka jako jednu ze svých základních inspirací). Hned v úvodním slovu, psaném pro první číslo Pražských novin pod jeho vedením, napsal: „Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení k předu pomůže. Kdyby jen každý jednotlivý člověk na tom místě, kde stojí, k dobrému se snažil: zajisté by se i celá země šťastného stavu neminula. Pročež také myslím, aby každý raději malé nedůstatky okolo sebe, ku kterých zdvihnutí moc jeho stačí, napravoval, místo planého stesku na všeobecné veliké nedůstatky, které jeden napraviti nemůže. (Zdůraznil bd) Tak bychom se zajisté dříve velikého rozkvětu vlasti své dočkali. Předkové naši vymyslili překrásné přísloví: poruč, a udělej sám; a dobře by bylo, kdybychom se všichni dle něho vždy a ouplně řídili.“

V této drobné práci se ustavuje obec, vědomé společenství svéprávných a sebevědomých občanů, lidí, kteří berou svůj osud a své záležitosti do vlastních rukou, pečují o ně a v případě nutnosti toto své základní právo taky hájí. Základním problémem bylo tehdy zlomit a překonat nevolnickou, poddanskou mentalitu, která hluboce poznamenávala českou společnost i českou inteligenci: české prostředí bylo plné zlomyslných intrik, jimiž se „vlastenci“ navzájem častovali, a nezřízené servility směrem „vzhůru“. Havlíček usiloval probudit v těchto lidech „ducha občanského“. Základním obecným textem v tomto smyslu je obsáhlý článek „Co jest obec“, který vyšel na několik pokračování (jinak to v Pražských novinách vzhledem k omezenému rozsahu ani nešlo) v listopadu a prosinci roku 1846. Začíná, jak bylo u Havlíčka zvykem, lehce ironicky: „´Obec jest místo plotem ohražené, nad každými dveřmi jest numero, v jednom domě bydlí rychtář,v jednom servus, v jednom slouha a vprostředku je louže.´ Nic víc? Nic. A proč tedy jsou ty domy a chalupy pohromadě? – Nevím věru, leda snad proto, aby, když jedna chytne, i ostatní lehce shořeti mohly.“ Následuje vysvětlení, proč vzniká lidská pospolitost: „Pouhé pohromadě bytí, vedle sebe bytí bez všelikého vědomí, bez vzájemnosti není ještě obec, a nejlepší příklad takové společnosti vidíme při stádě, které hnáno jsouc kamkoli od pastýře svého, ačkoli opravdu ve společnosti žije, přece žádných výhod z toho neužívá, ba naopak ještě škodu trpí, jelikož jedno druhému jen pastvy užírá a překáží. Nemůže se tedy stádo nazvati obcí, protože jeden úd druhému nepomáhá, protože nemají společného účelu svého. Taktéž by se obcí nazývati neměla vesnice nebo městečko, kde lidé pouze vedle sebe bydlí, toliko sobě překážejíce a škodíce, aneb aspoň žádného šlechetného vyššího společného účele nemajíce. Proto jest obec, jest společnost, aby co jednotlivý sám dovésti nemůže, spojené síly dokázaly: pásti se ale může každé zvíře samo, k tomu nepotřebí stáda. Stádo jest jenom pro pohodlí, pro zisk pastýře, ale obec má být pro pohodlí, pro zisk všech.“ Havlíček lidské soužití pojímá ryze prakticky: „Na dvou hlavních základech vystaven jest veškeren lidský svět; Schiller je jmenoval: hlad a lásku, my je jmenujeme: náklonnost a užitek, a stavíme náklonnost jen honoris gratia na první místo, neboť v opravdivém světě skoro vždy na něm užitek (hlad) stává. Cokoli člověk dělá, činí buď z náklonnosti, neb pro užitek, a blažený ten, kdo všechno užitečné činiti může z náklonnosti, a komu všechno, co z náklonnosti učinil, užitečné jest…“ Všimněme si, že v tuto chvíli už Havlíček vůbec nemluví o „obci“ v komunální rovině, ale o organizovaném společenství v širokém slova smyslu. A pokračuje: „Každá dobře řízená obec musí být ale jen založena na užitku, a sice na užitku všeobecném. Tj. každý jednotlivec musí z toho užitek míti, že v obci žije, sice jest tato obec špatná. Každá obec jest jakési obmezení svobody jednotlivců, člověk právě tím, že do obce vstupuje, k rozličným, povinnostem se zavazuje. Které by sice jinak… neměl(zdůraznil bd), a k těmto povinnostem zavazuje se dobrovolně jen proto, že z toho spolku, od té obce za to větší užitek očekává… Aby nám někdo zle nerozuměl, musíme doložiti, že náklonnost, obětavost atd. (co se patriotismus zove), nikterak z obce nevylučujeme, tyto vždy v obci budou a býti musí, ale jenom že nahodile a tak, aby obec sama na nich založena nebyla (zdůraznil bd), aby nechtěla obec státi a zkvétati patriotismem a jinými dobrovolnými skutky občanů.“

Věc je složitější o to, „že jsme do obce, ve které žijeme, dobrovolně a po dobrém rozvážení nevstoupili, nýbrž se v ní zrodili, a tak nechtíc se oudy obce stali“. Když člověk někam vstupuje dobrovolně, stará se o zásady, na nichž společenství stojí a pravidla, která mají být dodržována. V tomto častějším případě tomu tak vždycky nebývá. A přitom „Zrovna tak, jako almara postavená k pohodlí mému v mém pokoji nemůže být nazvána obyvatelem mého pokoje, protože tam stojí nevědomky a ne ke svému, nýbrž pouze k mému prospěchu, zrovna tak obyvatel obce, neznající účele a zřízení její, a nepůsobící vědomě a samostatně k tomuto účelu, nezasluhuje jméno občana.“ (zdůraznil bd). A tak se „v takových obcích, ve kterých lid úmyslně v nevědomosti obecného zřízení, obecných výloh a příjmů, obecné správy držán jest, tentýž lid naučí považovati obecné jmění co jmění ne své, nýbrž cizé, a sice jmění bohaté osoby, které to, jak on ve své sprostnosti myslí, málo uškodí, bude-li o něco ošizena…“ Proti takovému jednání staví Havlíček „ducha občanského“, který roste ze znalosti práv i povinností, jimž se člověk jako člen obce, občan, těší. A následuje klíčová pasáž, jádro celého článku: „Kam ale všeliká obec směřovati má, který jest její účel, na to odpověď všeobecná jest velmi snadná: Účel obce musí býti napomáhati, aby každý její občan skrze obec účele svého člověčenského snadněji a co možná nejdokonaleji dosáhnul. (zdůraznil bd). Obec sama, jako obec, nemůže mít žádného vlastního účele, nýbrž jenom jednotliví oudové její mají každý svůj účel, tj.obec jest pro občany, ne pak občané pro obec. (zdůraznil bd). Ačkoli toto poslední již vícekrát tvrzeno, ba v mnohých obcích i skutečně uvedeno bylo (jako ve Spartě a i nyní ve mnohých absolutních zemích): přece každý hned lehko uviděti může protismyslnost takové zásady… Když ale obec sama občana pohltí, jeho jen co prostředku bůhví k jakým účelům používá, tu jest obec sama vlastně jeho nepřítel. A on do obce vstoupiv právě tomu za oběť padne, čemu se chtěl vyhnouti vstupuje do obce, tj. nežije na světě jak by měl, sám pro sebe, nýbrž co tvorové nižší žije pro jiné.“ To je jakési Havlíčkovo liberální krédo, pregnantně vystihující to, na čem stojí moderní západní svět: křesťanský individualismus, víra, že jedinec, lidská duše, má před Bohem nenahraditelnou cenu a že proto nesmí být obětována nějakému nízkému světskému účelu. Naopak, že veškeré světské, politické uspořádání slouží k tomu, aby člověk mohl co nejplněji uskutečnit to, kvůli čemu je na světě a co musí udělat jen on, protože je to jeho individuální poslání, něco, co za něj nikdo jiný neudělá. (Podotýkám, že obec v tomto pojetí - byť i zatím jen v zárodečném smyslu - je taky národ, národní společenství. Národ je pro člověka, ne člověk pro národ. Má mu pomáhat, aby naplnil své individuální poslání. Odpopvědným svobodný jedinec je víc než národ.) A to, co je tu zformulováno, je v příkrém protikladu ke všem autoritativním a totalitním státním formám, ale také k nacionalistickému kolektivismu, jemuž Havlíček bohužel podléhal; podléhal mu ovšem v téže míře jako skoro všichni jeho čeští, polští, maďarští a ovšem taky němečtí současníci, obývající tehdy ideově nehostinný střed Evropy (k problému nacionalismu u Havlíčka se ještě vrátíme). Taky nezáleží na tom, byl-li si v úplnosti vědom křesťanských kořenů moderního individualismu: jeho podstatu vymezil přesně.

A Havlíček pokračuje: „Má-li se však zevrubněji udati účel obce, snadno se ve třech slovech zahrnouti může, kteréž jsou jistota, pokrok a svoboda občanů; obec totiž má poskytovati občanům svým co možná nejvíce bezpečnosti proti všelikému jim hrozícímu zlu (jistota), má jim poskytovati co možná nejvíce a nejsnadnějších prostředků ke všelikému pokroku v dobrém (pokrok), neobmezujíc však přitom bez nevyhnutelné potřeby svobodu jejich. (zdůraznil bd). Čím více podává obec občanům svým jistoty, pokroku a svobody, tím dokonalejší jest, žádná však obec, co svět světem bude, nepodá úplnou jistotu, nejvyšší pokrok a úplnou svobodu.“ V této souvislosti zdůrazňuje zejména potřebu vzdělání občanů a potřebu svobody (z čehož musela mít rakouská cenzura mimořádnou radost): „Svoboda není snad bezuzdná nevázanost, nýbrž přirozená duchu lidskému samostatnost, aby se obec bez potřeby do osobních záležitostí občanů svých nemíchala nepřekážejíc jim ve volném obcování… (zdůraznil bd) Hlavní základ svobody a vůbec dobrého zdaru jest ve všem veřejnost, kterážto všechny jiné dobré ústavy za sebou brzy přivede. Pravda se světla nebojí.“

V závěru článku se pak Havlíček vrací zpátky ke „komunální“ problematice a jejímu významu: „Mnohému snad zdáti se bude podivno, řekneme-li, že vlastně více záleží na dobrém zřízení jednotlivých obcí, na municipálním zřízení, než na zřízení celého státu ve vyšších stupních. (zdůraznil bd) Neboť se ústavy vyšší v státu zřídka jen stékají s životem jednotlivých občanů, ovšem ale ústavy municipální. Více zajisté záležeti musí občanu jednotlivému, aby se kupř. v jeho obci (městě nebo vesnici) s jměním obecným moudře hospodařilo, než na tom, jak se ve státu celém hospodaří. (zdůraznil bd) I ta okolnost při tom povážena býti zasluhuje, že jest nesnadno celý stát a jeho ústavy opravovati, což jen obyčejně několika málo vyvolencům osudu zůstaveno jest; každý ale skoro byť i sebe nepatrný člověk může vždy šlechtiti a zvelebovati jednotlivé obce, buď příkladem neb poučením svým. I sebe menší opravdivá dobrá činnost jest prospěšnější než veliké neuskutečněné a nemožné záměry.“ (zdůraznil bd) A to je druhá základní zásada, na níž od té doby stojí česká politika. Demokracie se buduje a svoboda se vytváří odzdola. Demokracie, která nemá spolehlivou základnu v komunální rovině, tam, kde se odehrává život drtivé většiny občanů, stojí na písku a při sebemenším náporu se sesype.

Tyto dvě teze: za prvé, obec je pro občany, a ne občané pro obec; a za druhé, demokracie vyrůstá zdola, tvoří základ naší demokratické tradice. České národní hnutí se Havlíčkovou zásluhou setkalo s evropským demokratickým a liberálním programem a rozhodlo se jím řídit. Že se tak dělo nedokonale a s chybami, je dáno tím, že jej realizovali lidé smrtelní a hříšní. Všichni jsme smrtelní a hříšní. Proto naše činy podléhají kritice. Kritika neznamená ovšem pouhou negaci. Jsou věci, za které se musíme stydět, ale jsou taky věci, které pro nás i dnes znamenají posilu a oporu.