Havlíčkova kritika Tylova Posledního Čecha

Karel Havlíček: portrét novináře

Havlíček byl člověk praktický a málo sentimentální. Tím se ovšem jeho nespokojenost s Tylovou novelou vysvětlit nedá. Šlo o něco víc: rodící se česká společnost potřebovala jakési zrcadlo, které by jí umožnilo podívat se na sebe z jistého odstupu a korigovat své chyby. Zatím se chovala spíš jako stádo a místo zásadního nesouhlasu a vzájemné kritiky byla často ovládána osobními animozitami. V kritice, o níž bude řeč, Havlíček napsal: „´Div se mé velikosti a já se budu diviti tvé!´ Byla posavád obyčejná pranostika v literatuře české. ´Já jsem veliký novelista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novelisté, vy jste velicí básníkové, oni jsou velicí humoristé.´ Ale podívejme se jeden druhému do očí, nemusíme-liž se sami smáti jako římští augurové?“ A někdy v té době, možná ještě za pobytu v Rusku, vznikla satirická báseň „Tys bratr náš!“, kterou Havlíček sám považoval za natolik ostrou a „kontroverzní“, že ji zveřejnil až v roce 1849 v satirické příloze Národních novin „Šotek“ (Text později přejali do jedné ze svých her v Ježkově zhudebnění V+W). Cituji jednu její strofu: „Kdo na hrobech praotců slavných/kalamajku tancuješ/a ve čtyřech slovanských hlavních/nářečích brebencuješ;/kdo piješ kvas a slivovici/a chodíš v kozácké čepici:/tys bratr náš! tys bratr náš!/Věř, nadělí ti Mikuláš“ (Mikulášem Havlíček zřejmě myslí cara Nikolaje I., tehdejší nevábné ztělesnění ruského samoděržaví).

Josef Kajetán Tyl, nedobrovolný objekt Havlíčkova zájmu, byl o třináct let starší než Havlíček, zhruba vrstevník Karla Hynka Máchy: v té době už uznávaný spisovatel, novinář, divadelní autor a herec, organizátor národních akcí. Jeho dílo, nazíráno očima dnešního čtenáře, má nulovou uměleckou hodnotu. Neměli bychom mu ovšem křivdit, o to tehdejším českým literátům často v první řadě nešlo. Cíl byl vzdělávat a vychovávat vznikající českou národní společnost, umění bylo jen prostředkem. A kdo si poslechne třeba pěknou filipiku proti antisemitismu z Tvrdohlavé ženy, hry, kterou Tyl napsal v krátkém období politické svobody v roce 1848, bude o autorovi soudit shovívavěji. Situace to tehdy – aspoň podle mínění českých intelektuálních elit – vyžadovala, a běda tomu, kdo se vymkl a chtěl dělat skutečné umění. Svého přítele Máchu Tyl znectil v povídce Rozervanec, z následujícího citátu je patrné, v čem byly jeho výhrady: „On se k něčemu nutí, co mu dáno není, a tím se chybuje cíle, kterýž mu vykázala vlasť, a kterýž by nalézti mohl mezi řadou nejzasloužilejších o literaturu naši matadorů“. Byl to jakýsi dobový úzus a pochybuji, že by Havlíček byl měl pro Máchu větší porozumění. V „Kapitole o kritice“, kde v návaznosti na kritiku Tyla shrnul své názory na literaturu a umění, napsal sice: „Každé umění nese v sobě jakýsi znak nepochopitelnosti, jakési arkánum: ne snad že by opravdu umělci mezi sebou nějakých cechovních tajností ukrývali před obecným lidem, nýbrž jen proto, že umění všeliké vyznačeno je jistou neobmezeností, nespoutaností, svobodou.“ Ale hned podotýká: „Obyčejně se říká, že jest umění samo v sobě ukončené, že má za účel jen tvoření, že nemusí mít žádnou tendenci, atd. To však jsou, jak se zdá, jen plané řeči, asi tak, jako když státy jeden o d druhého neodvislé jsou a samostatné, avšak jen tak dlouho, pokud jeden druhý nepřemůže.“ „Tendenční“ literatura má podle Havlíčka něco navíc, a je tedy lepší než ta „čistá“. K pochopení umění a literatury jako něčeho ne-účelového se u nás dopracovala až generace F. X. Šaldy v osmdesátých a devadesátých letech 19. století. Význam Havlíčkovy kritiky je jiný, elementárnější: kritika tu začíná fungovat jako jakási společenská hygiena.

V roce 1844 vydal J. K. Tyl novelu (nedopsanou, nebo vlastně jaksi „napůl nedopsanou“) Poslední Čech. Je to dílko pro dnešního čtenáře dosti legrační, sentimentální romantický propletenec,v němž se každá osoba, vstupující na scénu, ukáže nakonec být příbuzná s těmi, co tam už jsou. Hlavní postavou je starý hrabě, který s v hluboké depresi domnívá, že je posledním Čechem. K jeho i všeobecné spokojenosti e nakonec ukáže, že tomu tak není, že národní věc si stojí dobře. Jednou z dalších významných postav je italský tenorista. I z něho se pochopitelně nakonec stane český vlastenec. Sujet vypadá, jako by byl vytvořen v generátoru nepravděpodobných situací. Je prokládán naučnými výklady o českém písemnictví, o kráse a potřebnosti českého jazyka, a disputacemi vlastenců s nevlastenci, z nichž vlastenci pochopitelně vycházejí vždy vítězně.

Havlíček reagoval počátkem července v České Včele, literární příloze Pražských novin. Recenze byla delší, takže vzhledem k omezenému rozsahu přílohy musela vyjít na pokračování (tak ostatně vyšlo v Pražských novinách později mnoho zásadních Havlíčkových článků). Havlíček kritiku Tylova dílka považoval ze velmi zásadní věc: „Bystré, požehnané vzrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, abychom si již přece zošklivili obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž se někdo žení aneb oženiti nemůže, za novelu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší literatury nazývá… Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny! Osmělujeme se míti přesvědčení, že se máme napřed ve světě mnohému naučiti a pak teprv něco psáti, že máme do knih vložiti jen ony své myšlenky a zkušenosti, které větší část našich krajanů posavád neznala, a že má být každý výtvor pěkné literatury novým, důkladně a umělecky provedeným dílem.“ Následuje drtivý rozbor novely a Havlíček pak uzavírá: „Ale i nám, sprostým lidem, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíce Tyl, již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, abychom… více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národu. Kdybychom čas a práci, které nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo cizích lepších spisů čítal z vlastenectví naše špatnější, - kdybychom, pravím, ten čas a tu práci vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než cizí, moudřeji a prospěšněji bychom jednali. Já ale, co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlast umříti než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečísti.“

Havlíčkova kritika zapůsobila v české veřejnosti jako puma. On sám o tom píše (s jistou nezastíranou pýchou) v dopise své tehdejší snoubence Fany Weidenhofferové: „…zde v Praze moje kritika učinila velký hřmot; všecko běhalo do kafíren čísti, jak si posledního Čecha podávají.“ Josef Němec, manžel Boženy Němcové, kdesi vzpomíná, že se celá (česká vlastenecká) Praha rozdělila na dva tábory, tylovce a havlíčkovce. Němcovi patřili k tylovcům, což Boženě Němcové, která byla osoba velkorysá, nebránilo přispívat do České Včely, a to ani poté, co se Havlíček stal (šéf)redaktorem Pražských novin. Tyl se neudržel a na Havlíčkovu kritiku v Květech podrážděně reagoval. Protože i v těchto jednoduchých poměrech by působilo mírně řečeno nezvykle, kdyby se autor zastával proti svému kritikovi kvalit svého vlastního díla, navlíkli to s redaktorem Květů Pospíšilem tak, že otiskli – hned čtyři dny poté, co vyšla poslední část Havlíčkovy kritiky – dopis čtenáře z Litomyšle, který se závěrem zmiňuje o velké oblibě Tylových prací, zejména Posledního Čecha. Píše o tom, že u čtenářů vznikly pochybnosti, zda je dílko dokončeno či zda bude následovat nějaké pokračování (otázka byla docela na místě, z novely samé to jasné není). Tyl v poznámce pod čarou slibuje pokračování s názvem „Škola mladého Čecha“, děkuje za příznivé přijetí knihy, a pokračuje: „Přitom ale nechtěje nikoho stran pravé ceny své práce klamati, poukazuji každého čtenáře, jenžto sám nic posouditi neumí, na Českou Včelu, kteráž tyto dny drtivý posudek o posledním Čechu přinesla – vzor jedovaté hryzavosti, naduté jednostrannosti a potměšilé převrácenosti. Komponista jeho jest jakýsi Havlíček, nebo jak se podpisuje Havel Borovský (Havlíčkův pseudonym, Havel je křestní jméno, bd). Mnohý se bude snad po literatuře ohlížet a ptát: Kdo je to? – Na to musím rameny pokrčit; avšak - ´podle činu poznáte jej´. Na všechen způsob musíme být ale rádi, že takovýto prorok mezi námi povstal. Dávno jsme už na něj čekali. Pod jeho karabáčem bude naše outlinké písemnictví samé klasiky vydávat. Bůh nás potěš! – Na světě není už beztoho kusa ctnosti – pravil starý Falstaff; a přes to všechno nyní ještě Havlíčkovy kritiky… To jde přes čáru všeliké přirozenosti! J. K. Tyl.“ Havlíček na arogantní Tylovu poznámku promptně a důkladně odpověděl. Odpověď začíná jakousi persifláží Tylovy podrážděné reakce: „S nestranností, jakou jenom si žádati můžete, přečetl jsem celou Vaši kritiku, ačkoli se mi brzy počala nelíbiti, ba konečně i protiviti… A kdyby byla Vaše kritika do poslední kommy spravedlivá (ačkoli se proti ní mnoho a nevývratně namítnouti může), dopustil jste se ní přece v nynějších okolnostech veliké nespravedlnosti, kterou již nikdy nenapravíte. Zapomněl jste, že veliký počet novel, které se s posledním Čechem co do zdařilosti nikterak měřiti nemohou, přece v naší literatuře s pochvalou přijat jest, a že tedy u čtenářstva v krasovědě nezkušeného nezaslouženě a nespravedlivě proti oněm zmíněným novelám zlehčen jest Vaší ostrou, hanlivou kritikou…“ Následuje vlastní polemika: „Pan Tyl převedl hádku literární na pole osobností, hrubostí a nadávek a přesvědčil mne pevně, že o slušnosti a dobrém vychování málo ví, a pak chce salonové žití popisovat, besedy dam z vyšší společnosti! Ouvej! … Odpověď páně Tylova jest právě taková, jak vždycky odpovídají obyčejní umělci na zasloužené kritiky, když jejich opravdivost vnitřně cítí: napřed sami sebe jak náleží vychválí, pak obecenstvu za laskavé přijetí své práce poděkují a konečně bezbožného kritikusa jak se patří zneuctějí rozličnými hmotnými a vydatnými nadávkami…“ Následují otcovské rady Tylovi: „Nevěřte, vysoce vážený pane Tyle, ó prosím nevěřte chválám, které Vám samému o Vašich vlastních spisech zasílají; nemyslete, že Vaše spisy žádný nehaní, když Vám žádné hany poslány nebyly! Ó svět je zlý! Svět je bezbožný, pane Tylem on nás od očí chválí a po straně haní. Věřte raději tomu, kdo se Vás do očí haněti nebojí! –Kritika, ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, ta s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný nechtěl čísti, ona je bude čísti, jednou, dvakrát, s olůvkem v ruce, s zářícím se okem mateřské lásky… Ale málem bych byl v zápalu mateřské lásky zapomenul, že mám ještě s otcovskou vážností pana Tyla pro nějaké neslušnosti v jeho odpovědi napomenouti…“ Vytýká Tylovi, že odkryl jeho pseudonym, což je neslušné, protože by to autorovi případně mohlo uškodit, a pokračuje: „Něco jiného by bylo, kdyby byl snad (Havlíček zneužil pseudonym k tomu, aby, bd.) někde v Květech sám sebe pod nějakou smyšlenou šifrou vychvaloval“ (naráží na to, že Tyl údajně sám psal do Květů příznivé recenze na vlastní výtvory). „To by se ovšem mohlo právem říci: Pane Tyle (chtěl jsem napsat: pane Borovský!), kdo se sám chce chválit, ať se také pod to i sám podepíše!“ A k Tylově opovržlivému „jakýsi Havlíček“: „- A pak se, synu můj, proti jiným nenadýmej! Nemysli, že literární článek teprve podpisem váhy nabývá: když je dobrý, zůstane dobrým, ať je pod ním podepsán kdokoli, třeba ty sám, milý synu! Kdyby jenom pověstný spisovatel kritiky psáti měl, musel bys také dle analogie špatné boty, třeba Tě tlačily, tak dlouho nositi, až by Ti je některý švec pohaněl. Nepohrdej také, milý synu, těmi, jenž mnoho nesepsali: mnohý, který by již spisovati mohl, raději se ještě dále učí, a mnohý, který vy se ještě učiti měl, již spisuje…“ A pokračuje už ve vážném tónu: „Všeobecné jsme našli mínění, že se žádná česká kniha haněti nemá a nesmí, jak by to naší národní věci škoditi mohl. Což myslíte, vy dobří, ale nerozumní pánové, že žádný Čech špatnou novelu sepsati nedovede? Má být každý Čech proto, že je Čechem, zavázán držeti špatné spisy za dobré? Ne, kdo nemůže být v cizině prorokem, ať ním ani doma nechce býti. Není-liž to moudřejší, když si sami dříve o svých vadách povíme, než aby se nám později cizinci vysmáli, že jsme o nich nevěděli?“

K tématu „kritika“ se pak Havlíček vrátil v srpnu následujícího roku v úvodu recenze na pohádky Boženy Němcové: „Kritika, ostrá hanící kritika, může, jak nepochybujeme, mnohého autora a jeho přátele uraziti a k prudkostem popuditi, o čem v nejnovějších časech patrné máme důkazy. Myslíme však, že moudrého, o vzrůstání umění a věd opravdu pečlivého spisovatele mnohem více a spravedlivěji zarmoutí pochvalná, abychom řekli omaštěná kritika, když se z ní patrné jeví, že pan kritik ani onen spis, který vychvaluje, nečetl a jenom jako žvatlavý kolibri rozličné, bůhví kde nabrané a bůhví kam patřící všeobecné fráze, obyčejné obraty a vytřepané komplimenty na ubohého spisovatele nasejpá. Přiznávám se, že by mi byla každá, i nejostřejší hana mnohem milejší a taky čestnější než taková dětinská chvála…“

Květy věnovaly tu a tam negativní pozornost Havlíčkově kritice po celý rok 1844, ačkoliv jejich hlavním tématem bylo průběžné dokazování, že vynálezce knihtisku Johann Gutenberg byl Čech (z Kutné Hory, viz jméno). V čísle 155 se pak objevuje žánr, který známe z nedávné minulosti jako „dopisy pracujících“. Redakci píše jakýsi venkovský rychtář (a styl jeho textu připomíná promluvy osob z lidu z Tylových her natolik nápadně, až se zdá, jako by tu Tyl sám minimálně přiložil ruku k dílu): „Já a ještě několik sedláků čítáme v neděli a v zasvěcené svátky všechny ty české časopisy, co v Praze vycházejí, a to nám velkou radost působí, kdyby jen nebylo jediné věci, která nás tak velice mrzí. Jsou to totiž ty prožluklé úvahy, čili jak to ti páni nazývají, kritiky… Podle našeho sprostého bramborového, neračte však mysliti hloupého rozumu se domníváme, že ten, kdo tak mnoho o různých věcech posuzuje, sám mnoho věděti musí, a kdo mnoho ví, ten že musí sám také něco sepsat, neb jen z mračna bývá déšť; ale právě u takových pánů kritikusů to bývá naopak, jako u prázdného pytle, jako když by mě chtěl můj kluk učit orat: oni píšou jen úvahy, a jiného jsme od nich bezmála ještě nic nečetli. A takoví chtějí se jmenovati ´spisovatelé´, co takové věci vydávají? … Řekněte tedy jen pánům, na které si za posledních časů ta hrubá kritika zalezla, aby jen psali dále, že se nám jejich práce lepší líbí, než kritiky o nich…“ A v závěru obsahuje dopis prosbu: „Žádám Vás také, račte odpustit, abyste ten list i tomu pánovi od Včely poslal, neboť i k němu jde naše prosba…“

I na ohlasy tohoto typu reagoval pak Havlíček v rozsáhlejším článku „Kapitola o kritice“. Vycházel v České Včele jaksi na dvě etapy už v roce 1846, kdy byl Havlíček zároveň redaktorem celých Pražských novin, a protože na téma už neměl zjevně dost času, zůstal nedokončen. Dokládá jen, jakou váhu Havlíček tématu přičítal. Cituji z úvodu: „Především nesmíme si tajiti mrzutou pravdu, že je v Čechách (také na Moravě a na Slovensku) z dopuštění božího každý spisovatel také zároveň vlastenec; a tato bytost vlastenecká jest v něm s bytostí spisovatelskou nerozdílně spojena. To se zdá být sice na první pohled nepatrná věc, ale každý kritikus nejlépe ví, jaký to je zpropadený háček. – Některý spisovatel vydá knihu, některý kritikus napíše, že ta kniha nestojí za nic. Kdyby byl onen spisovatel jenom spisovatel, neměl by proti tomu úsudku žádný nic; ba ostatní spisovatelé by se v tom mínění všichni z bratrské a kolegiální lásky také shodli. Ale onen spisovatel je také vlastenec, a proto je v jeho osobě uražena sama vlast a všichni vlastenci napořád; a následovně se onen kritikus od té doby nesmí opovážit v létě po deváté a v zimě po šesté hodině z domu vyjíti bez hole. To je ale všechno ještě málo: kromě toho je v Čechách (také na Moravě a na Slovensku) každý vlastenec také (ach bože!) spisovatelem. A vlastencem může být v Čechách každý tvor, rozumný nebo nerozumný, jen když české písně zpívá, z korbelíčku si nalívá, přitom nezná větší slast, nežli milovati vlast!! Pak sepíše nějaké spisy a kritika o nich nesmí říci, že jsou špatné, z příčiny svrchu uvedené! Takový je stav kritiky české!“ A Havlíček požaduje racionální, zdůvodněný kritický soud: „Samo sebou se rozumí, že pod pravou kritiku ani kritik jméno své podepsati nemusí, protože na tom nic nezáleží, od koho úsudek pochází, když důstatečně odůvodněn jest.“

Česká společnost se ocitla po svém vzniku nebo rekonstrukci v první polovině devatenáctého století ve zvláštní situaci: existovala tu politická instituce, národ. Tato instituce byla však, jako ostatně i jinde ve střední Evropě, virtuální nebo chcete-li duchovní, neměla hmotné organizační základy, které by ji nesly. K těm se vlastně ve výraznější podobě dopracovala až v roce 1918. I z toho důvodu se cítila – nikoli zcela neprávem – být ze všech stran ohroženou. Byla to nejistá existence. Společenství takto nejisté tíhne ke stádnímu chování. Kdo se nějak vymyká, bývá pasován na vetřelce nebo odpadlíka, Máchův příklad mluví za všechny. Je velmi těžké, ale zároveň nezbytné, zachovat si i v takové situaci názorovou pluralitu a svobodu individuálního názoru, tedy i svobodu kritiky. Havlíčkovo vystoupení proti Tylovi bylo v této věci zásadní. Odtud vede cesta k Rukopisným bojům, k Masarykově kritice českého antisemitismu, k Rádlově kritice národnostních poměrů v předválečné ČSR. Proto jsem jí věnoval takovou pozornost. Zároveň jsem využil příležitosti, abych čtenáře seznámil s Havlíčkovým brilantním stylem, uměním ironie a polemickou zdatností. Pochybuji, že se mu u nás od té doby někdo v těchto věcech vyrovnal.