Havlíčkův životopis do vstupu na veřejnou scénu.

Karel Havlíček: portrét novináře

Karel Havlíček se narodil 31. října 1821 v Borové (dnes Havlíčkova Borová, přejmenování je produktem mírně nechutného havlíčkovského kultu, který by nepochybně oslavenci velkou radost neudělal), malé obci asi patnáct kilometrů východně od Německého (dnes Havlíčkova) Brodu (toto druhé přejmenování je dílo hysterického protiněmeckého běsnění bezprostředně po druhé světové válce; přitom Německý Brod se sice jmenoval Německý, ale již v Havlíčkově době to bylo, pokud jde o obyvatelstvo, české město). Byl druhorozeným synem kupce Matěje Havlíčka. Havlíčkův otec zemřel v roce 1843, v době, kdy Havlíček pobýval v Moskvě. Jeho matka, Josefa rozená Dvořáková, svého syna o mnoho let přežila, zemřela v roce 1884. Havlíček vychodil „triviální“ (českou) školu v Borové (slovo triviální“ bylo v tereziánském školském systému odvozeno od slova trivium, neboť se tam – kromě náboženství – vyučovaly jen tři předměty, čtení, počítání a pracovní výchova, vesměs v mateřském jazyce dětí; to byly taky dlouho jediné českojazyčné školy v monarchii). Pak ho rodiče poslali na rok na (německou) školu do Jihlavy (Jihlava a okolí byly až do „odsunu“ v r. 1945 německé), aby se naučil „druhý zemský“ jazyk. Nutně ho potřeboval, už na středních („hlavních“) školách se učilo jen německy. České střední vrstvy (k nimž Havlíčkova rodina patřila) byly v té době bilingvní. Havlíček si např. se svým otcem dlouho dopisoval německy, a když mu začal v době svého ruského pobytu psát z Moskvy česky, způsobil mu tím malý šok. Na jihlavský pobyt Havlíček vzpomínal nerad, neuměl do té doby německy ani slovo, bylo to, jako by ho hodili do studené vody, aby se naučil plavat. Snad i to nějak přispělo k jeho poměrně vášnivému postoji k Němcům. V roce 1833 se rodina přestěhovala do Německého Brodu, kde Havlíček vychodil „hlavní“ školu a gymnázium (obojí německé). Pak studoval dva roky (už v Praze) „filosofii“ („filosofie“ byla jakási přípravka na vysokou školu, nahrazovala poslední dva roky gymnázia). Havlíčkovi rodiče by byli zjevně rádi viděli, kdyby jejich syn byl studoval práva: to byla cesta k vyššímu společenskému uplatnění. Havlíček se však v roce 1840 rozhodl pro arcibiskupský seminář. Myslil si, že jako kněz bude mít mimořádně dobrou příležitost působit na českou národní společnost. Kromě toho na něj zapůsobil příklad Bernarda Bolzana (1781-1848), kněze a univerzitního učitele. Bolzano byl spolutvůrce tzv. bohemismu. Byl přesvědčen, že existuje jeden český politický národ, obývající země koruny české, národ, který se skládá ze dvou etnických větví, české a německé. Tuto teorii Havlíček nejen že nesdílel, ale dokonce jí ve své činnosti vehementně oponoval. Bolzano ovšem v tomto rámci upozorňoval, že česko-německé podílnictví v tomto společném národě je nerovné, že čeští Němci jsou zvýhodňováni a že je třeba vyrovnat šance. Proto byl i v českém prostředí (byť s výhradami) respektován. Na Havlíčka ovšem více působila Bolzanova kázání, která držel při bohoslužbách v univerzitní kapli. Kladl důraz na praktickou službu bližním v tom prostředí, v němž je člověk doma, na „drobnou všední práci“. Bolzanovo působení na pražské univerzitě skončilo konfliktem: jeho osvícenské názory a sklon k jakémusi sociálnímu utopismu vzbudily nevoli na císařském dvoře, a ačkoli měl mocné přímluvce (český místodržící Kolowrat, o němž jsme se už zmínili), byl nakonec v roce 1819 suspendován. Během sporu s Vídní se choval statečně, což nepochybně Havlíčkovi imponovalo. Na pražském arcibiskupském semináři působil někdejší Bolzanův spolupracovník Schneider.

Havlíček nebyl člověk nábožensky lhostejný. Napsal sice blasfemický epigram Nejkratší symbolum (první verze vznikla snad už v době seminárních studií): „Praví svatý Havel Bořivít/není Bůh a císař nemá být“ – báseň je ještě v Quisově (pochopitelně cenzurovaném) vydání Havlíčkových básnických spisů z r. 1897 z větší části vytečkovaná, ale také jakési krédo, jež cituje ve své monografii Masaryk: "Věřím v Boha; otce, všemohoucího stvořitele nebe i země. Věřím, že o něm nebudu nikdy nic jistého vědět a věřím, že by to pošetilost byla, přít se, kolik má vlastností. Věřím v Krista, syna člověka, učitele našeho, jenž se počal z Marie, pod Pontským Pilátem trpěl, ukřižován umřel. Věřím, že jen z nouze a pro hloupost židovskou se jmenoval synem božím, že ale sedí na pravici boží, věřím. Věřím v svatých obcování, v život věčný. Amen. Nedoufám ničehož, neboť nic z toho, co Římská církev doufá, nepotřebuji a byť bych potřeboval, dosáhnouti nemohu. Hříchy mi Bůh odpustiti nemůže, a kdo by to myslil, ovšem si ulevuje, ale Božstvu i lidstvu se rouhá. Ani zatratit ani odměnit mne Bůh nemůže a nechce. Já sám se mohu zatratit a odměnit sobě (v jiném smyslu).- Miluji, ale co, nevím, za zásluhu si to nepokládaje, neb láska se mnou srostla jako květ se stromem. Ale Boha nemiluji, neb ho jen ctíti mohu, ale ne milovat. Též veškerého lidstva nemiluji, neb mnozí lásky nezasluhují; nepřátel milovat nemohu, aniž jich Ježíš miloval, ačkoli tak praví, neb jiná věc někoho milovat a opět jiná, o jeho dobré péči mít. Láska se neplatí po penízkách, a kdo praví, že celý svět miluje, ten ani nezná lásky a pošetile mluví." Tento upřímný text svědčí o náboženském zaujetí, které má ovšem ke katolicismu, zejména jak se prosazoval v absolutistickém Rakousku první poloviny 19. století, velmi daleko. Jinak byl Havlíček člověk praktický a teologické problémy mu byly poměrně vzdálené. Na semináři, kde se vyučovalo latinsky a německy, zanedbával hebrejštinu, zato se horlivě učil rusky. Cesta služby národu v kněžské profesi se pro něj nakonec ukázala zcela neschůdnou. Ze semináře byl po roce studií vyloučen pro nedostatečnou znalost hebrejštiny a urážlivý vztah k teologii.

Pak se pokoušel uchytit jako vychovatel a pomocný učitel na gymnáziu – neúspěšně. Zabýval se národopisem, samostudiem literatury a historie. V roce 1842 procestoval (pěšky, jak bylo tehdy mezi mladými lidmi zvykem) Čechy. Slovensko a Halič. V univerzitní knihovně se seznámil s Pavlem Josefem Šafaříkem, a ten mu dohodil místo vychovatele v rodině profesora moskevské univerzity Pogodina. Po pobytu v Moskvě (trval asi rok a půl a budeme se mu věnovat zvlášť, Havliček nakonec dělal vychovatele dětí Pogodinova kolegy Ševyreva) se vrátil do Čech a začal publikovat (v Tylových Kwětech, v České včele, literární příloze Pražských novin, a v Časopisu českého museum) cestopisné črty z Ruska a epigramy. Navázal kontakt mj. s Františkem Palackým – spolupráce s Palackým podstatně ovlivnila další Havlíčkovy osudy – a s Václavem Vladivojem Tomkem. Tím se dostáváme k prvnímu Havlíčkovu veřejnému vystoupení, které pořádně zacloumalo českým vlasteneckým prostředím.