Úvod

Karel Havlíček: portrét novináře

I.

„Nynější vládě nelíbí se pouze způsob našeho psaní, jí se též nelíbí naše zásady, a kdybychom dnes polovičku svých zásad za oběť přinesli, domnívajíce se tím získati přízeň vlády, zas by nás hned zejtra již s tou polovičkou, která se jim dnes líbila, přec jen považovali a vyhlašovali a pronásledovali tak jako dříve.“

Autor, jemuž budou věnovány následující řádky, upozorňuje na skutečnost, kterou jsme měli příležitost často zažívat na vlastní kůži (pro lepší srozumitelnost v dnešní češtině je třeba si na začátek textu doplnit „Není pravda, že“). Násilnický režim se obyčejně probíjí k moci zákeřnými prostředky. Vzbuzuje v lidech dojem, že stačí jen trochu přibrzdit, trochu ubrat na ostrosti názorů, a bude zase všechno dobré. Režim je samozřejmě schopen vzít hlasatele nepohodlných zásad na milost. Podmínkou, aby se zachránili, je, že se sami a dobrovolně, byť třeba postupně (ale nesmí to trvat zase až moc dlouho) o své zásady oholí, a to o všechny. Touto cestou šli někteří Havlíčkovi spolupracovníci z Pražských a Národních novin, Josef Jireček nebo Václav Vladivoj Tomek. Jenomže to je široká cesta do pekel. To, co z člověka zbude, když se svých zásad vzdá, nestojí už za to, aby bylo zachraňováno.

Nechci podat nějaký učený historický výklad, vyprávění o tom, „jak to opravdu bylo“. Vyprávět o minulosti znamená minulost vykládat, poznávat a chápat ji, jak řekl Masaryk, „z plnosti přítomné“. Taky vycházím v podstatě z Masarykova pojetí Havlíčka, samozřejmě s tím, že nová doba a nové historické zkušenosti chtě nechtě vedou člověka tu a tam ke kritičtějšímu přístupu.

Havlíčkova publicistická činnost – a vlastně jen o ní chci psát – pokryla tři období. Nejprve „dobu předbřeznovou“: polofeudální režim se drží z posledních sil. Jeho poslední autorita, císař František I., je už skoro deset let po smrti. Na trůně ho vystřídal slabomyslný nešťastník, neschopný vladařských úkonů. Rakousko té doby tehdy kdosi vtipně nazval „absolutní monarchií bez monarchy“. V politickém vedení země probíhá spor mezi „konzervativním“ knížetem Metternichem a „reformistou“ Franzem Kolowratem. Kdo si pamatuje posledních pět let vlády Antonína Novotného, má představu o něčem, co bylo jakousi komunistickou karikaturou této doby. V té situaci nebylo těžké nechat se zkorumpovat a pořád bylo ještě poměrně snadné dostat se do kriminálu. Bylo sice těžké – ale zároveň ovšem už možné – dělat něco, co má smysl, i když spoustu věcí lze říkat jen na půl huby nebo vůbec ne. O těch, co je nelze říkat, je třeba mlčet. Říkat to, co chce režim slyšet, a tu a tam to prošpikovat „progresivními“ myšlenkami, je ovšem chyba. Tuto cestu ale Havlíček v Pražských novinách a České včele nevolil.

Pak přišel „revoluční“ rok 1848. „Revoluce“ trvala jen několik málo měsíců. Režim se úplně sesypal. Zavalily ho problémy, jejichž řešení politické elity z lenosti a z nechuti k zásadním krokům dlouho odkládaly („Nejdřív se na to vyspíme“, říkával prý císař František vždycky, když za ním přišli s návrhem na nějaké radikálnější rozhodnutí), a v okamžiku zhroucení pak vlna požadavků ze všech stran, kterým ani dost dobře nemohl vyhovět, protože často jeden vylučoval druhý (velmi brzy bylo obtížné vyhovět najednou např. Čechům i českým Němcům, Maďarům i Chorvatům). Vytvořila se situace příznivá pro licitaci: soutěžilo se o to, kdo si vymyslí divočejší projekt. Veřejnost podporovala ty nejvýstřednější. Režim projevoval ve smrtelných křečích dobrou vůli, což jen podněcovalo radikály na všech stranách. Jeho rozklad se prohluboval, ale zatím nevznikaly pevné základy nějakého nového řádu. V tomto období se Havlíček postavil proti planému radikalismu lidí jako Sabina, Frič, Arnold a Sladkovský. A byl kvůli tomu jako politik a novinář (nikoli jako „básník“, ovšem) v nemilosti ještě za bolševika.

Od podzimu 1848 do prosince 1851 se starý režim postupně vzpamatoval. Protože nic nového a pevného nevzniklo a politické vakuum nelze na trvalo udržet, proběhla jakási restaurace absolutismu v nových podmínkách a v upraveném ošacení. Občanské svobody braly postupně za své. Nesmyslné akce jako tragikomický pokus českých radikálů o povstání na jaře 1849, odhalený ještě dřív, než započal, usnadňovaly režimu situaci. Šlo o to držet v těžší a těžší situaci prostor svobody, který se vláda neodvážila omezit najednou a celý. Havlíčkův Slovan byl nakonec poslední baštou svobodného tisku v Čechách a na Moravě a jeho redaktor projevil odvahu a vytrvalost, která byla pak vládou ohonorována několikaletým vyhnanstvím v jihotyrolském Brixenu.

V prvním období Havlíček vytvářel prostor svobody pro českou politickou žurnalistiku, v druhém brzdil radikály, ve třetím stál vytrvale na svém, zatímco lidé okolo buď rezignovali (jako Palacký), nebo přímo zrazovali.

K tomu ještě jedna poznámka, která vlastně měla tomu, co jsem už napsal, předcházet: o co vlastně šlo v období, kterému se vzletně říká „národní obrození“. Česká společnost tehdy absolvovala dost náročnou cestu od pouhého etnika, ohroženého asimilací vyspělejšímu německy hovořícímu okolí, k národu jako politické instituci. Česká společnost se vymezila jazykově a historicky, jak to bylo tehdy v naší části Evropy obvyklé. Nadnárodní útvar, jehož součástí jsme tehdy byli, Habsburská monarchie, nedokázal uspokojit její ambice, stejně jako ambice Maďarů, Slováků a vlastně i rakouských a českých Němců. A nešlo jen o ambice. V době, kdy západní Evropa dokončovala cestu k nové, svobodnější politické organizaci, respektující jednotlivce a menšiny a usilující o co největší omezení míry násilí ve správě státu, ukázala se monarchie být v tomto směru velice nepřizpůsobivou – její politické elity se zjevně (a nikoli zcela neprávem) obávaly, že respekt k jednotlivci a menšinám a omezení násilí ji zničí.

Česká společnost prošla od konce 18. do poloviny 19. století vývojem k politickému národu. Šlo o to, na jakých zásadách bude toto vznikající národní společenství postaveno. Je Havlíčkovou zásluhou (nejen jeho, ovšem, ale on v tom sehrál vynikající roli), že to byly demokratické a liberální zásady, na nichž stojí země západního civilizačního okruhu dodnes. Úkolem politického publicisty bylo přesvědčit utvářející se českou veřejnost o správnosti těchto zásad a vlastně tím českou veřejnost v politickém slova smyslu (spolu)vytvořit.

Svobodná společnost je společnost, která se nebojí přiznat si své chyby a hříchy a otevřeně o nich hovořit. Je schopna tolerovat nepříjemné, kritické názory, protože ví, že pokud jsou oprávněné, vyplatí se to, a pokud ne, nejlíp se to pozná ve svobodné veřejné rozpravě. Také ví, že nepříjemné, kritické názory zastává zpočátku jen velmi málo lidí. Havlíček šel v té věci příkladem vstříc. Samozřejmě, že přitom chyboval a mýlil se (kdo nechybuje a nemýlí se) a že o těch chybách a omylech je třeba otevřeně hovořit. I když je odpočteme zbudou tři věci, tři pojmy, tři hesla: demokratismus, politický realismus, kriticismus. Na nich může česká politika, bude-li chtít, stavět i dnes (zdá se, že se jí ovšem moc nechce).

V následujícím se budu snažit, abych nechal mluvit především Karla Havlíčka samotného. Nepředstírám přitom, že jsem si z toho, co napsal, nevybíral. Soustředím se na pět klíčových záležitostí:

1. Havlíčkova kritika kýčovitého vlastenectví (Tylův „Poslední Čech“).

2. Havlíčkovo pojetí obce.

3. Havlíček a Rusko. Slovan a Čech.

4. Havlíček a český politický radikalismus.

5. Havlíčkův Slovan: „Zákonní odpor“.

1. srpna 2006