Závěr: vypovězení do Brixenu, smrt.

Karel Havlíček: portrét novináře

Poté, co zastavil vydávání Slovana, musel Havlíček ještě absolvovat (spolu s tiskařem Procházkou, u něhož se časopis tiskl) soud v Kutné Hoře pro porušení tiskového zákona. Předtím už jeden soudní spor se státem vyhrál (a několikrát strávil pár dní ve vězení). V Rakousku tehdy ještě fungovaly porotní soudy (brzy nato pak vzaly za své spolu s ústavou) a Kutná Hora byla české město. Proto byl i tentokrát osvobozen. Nahlížel ovšem, že s politickou publicistikou je konec. Rozmýšlel, co do budoucna, uvažoval např. o tom, že z peněz, které si vydáváním novin a časopisu vydělal, koupí statek a bude na něm hospodařit. Vláda jej zbavila těchto starostí. Ministr Bach (údajně na podnět prasžkého policejního ředitele Sacher - Masocha, už jsme o něm psali, vykonával předtím tu funkci ve Lvově, když Havlíček cestoval do Ruska) navrhl císaři jeho vypovězení (konfinaci) z Čech. Jako místo přikázaného pobytu byl nakonec vybrán Brixen v Jižních Tyrolích (město se dnes jmenuje (italsky) Bressanone a leží na území, které muselo Rakousko po první světové válce postoupit Itálii; většina obyvatel ve městě a okolí jsou ovšem Němci). Aby deportace mohla proběhnout v rámci platného práva, bylo nutné obnovit jakési nařízení z předbřeznové doby. Obětí znovuzavedené represe se stal ještě jeden nešťastník, aby to nevypadalo hloupě. Je otázka, proč vláda sáhla k takovému opatření, když jí za stávající situace Havlíček už nemohl být nebezpečný. Nejspíš se báli, že by mohl při první vhodné příležitosti opět začít „zlobit“, potřebovali také pacifikovat českou společnost (tohle vás čeká, když nebudete poslouchat) a taky se mu asi (jak předpokládá např. Masaryk) chtěli tak trochu pomstít. Úřední obavy (i jakýsi respekt, který ovšem Havlíčkovi spíš škodil, než pomáhal) se zračí v úřední charakteristice, sepsané u příležitosti projednávání druhé Havlíčkovy žádosti o návrat do vlasti: „Havlíček náleží k nejtalentovanějším a nejtužším českým revolucionářům a dokázal to obzvláště tím, že po celou dobu hnutí přese všechny překážky, které mu způsobovala nejen vláda, ale i revoluční frakce, trval pevně na programu, jejž kdysi ohlásil, a zastával jej slovem i písmem, aniž bylo možné zmocnit se ho podle trestních zákonů“. A tak 16. prosince 1851 nad ránem o vyrušil Havlíčka ze spaní komisař Dedera (v Havlíčkových životopisech se píše Franz, Dedera byl ovšem dle dobových svědectví Čech a jeho poslání mu prý bylo krajně nepříjemné) s četnickým doprovodem a vyzval ho, aby se sbalil a následoval jej. Nesměli mu říci, kam ho vezou (Havlíček se dlouho obával, že cílem cesty je obávaná pevnost Kufstein).

Brixen je (a určitě i tenkrát bylo) velmi hezké městečko v alpském údolí. Zároveň to ovšem, zejména v tehdejší době, kdy prostředky komunikace byly ve srovnání s dneškem velmi omezeny, byla zastrčená díra. Havlíčka izolovali od rodiny, od přátel, od českého prostředí. Vláda mu vyměřila slušnou apanáž, ale celkem vzato jednalo se o ohavnou buzeraci, která jej navíc zasáhla na citlivém místě: Havlíček byl člověk společenský, agilní, posláním publicista, těžko se smiřoval s vynucenou nečinností a dělalo mu problémy vyplnit prázdný čas, který ležel před ním, nějakou smysluplnou činností. Básnické skladby, které v Brixenu vznikly (Tyrolské elegie, Král Lávra, nedokončený Křest sv. Vladimíra, různé překlady) jsou jakousi náhradní aktivitou a zdaleka nedosahují hodnoty jeho novinových článků. Korespondovat si s ním trouflo kromě příbuzných (to režim toleroval, rakouský absolutismus nikdy nebyl tak krutý jako ruský) jen pár lidí, např. Palacký a Adolf Maria Pinkas. Jiné spojení než dopisy neexistovalo, dopisy pochopitelně četla policie. Na jaře 1852 za ním přijela žena s dcerou a zůstali společně přes rok. Na to už ovšem Havlíčkovi státní „podpora“ nestačila a musel si nechat posílat peníze z úspor.

Zatím v Čechách zavládla bachovská „normalizace“. Poté, co Palackého článek „O centralizaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku“ vyvolal nepříznivou reakci vlivných úředních míst a způsobil zákaz Národních novin, rozhodl se jeho autor, údajně na naléhání své nemocné ženy, ukončit zatím své politické působení. Masaryk mu toto zdůvodnění měl později velmi za zlé, ve prospěch Palackého je třeba říci, že se i v době absolutismu choval (např. k lidem pronásledovaným, k Havlíčkovi, ale zdaleka ne jen k němu) dost statečně a vstřícně. Otec národa nebyl žádný třasořitka. Zřejmě v režií místodržitele Mecséryho a policejního ředitele Sachera – Masocha pak byl Palacký v červenci 1852 na výročním shromáždění Společnosti Českého muzea sprostým způsobem odstraněn z muzejního výboru. Z 52 členů se odvážili hlasovat pro jeho setrvání ve výboru jen Pavel Josef Šafařík a velkostatkář Berger. Za jeho dlouholetou práci mu ani nepoděkovali.

V roce 1852 zveřejnil normalizovaný Časopis českého Muzea jakýsi předběžný Havlíčkův nekrolog. Postaral se o něj (v rámci přehledu českých publikací v letech 1848 – 1852) Jakub Malý, Havlíčkův oponent ve sporu o slovanství a češství, kterému Havlíček zvlášť ležel v žaludku. Z „kádrového posudku“ Jakuba Malého vybíráme: „… zatím však těkavý duch Havlíčkův, který ještě v září 1848 sám zase v redakci se uvázal (poté, co se vzdal mandátu v Říšském sněmu, bd), neuměl pevně ustanoviti se na jistém nezvratném směru, aniž tehdy sobě vědom byl té míry svobody, pro jakou bojovati má. Proto brzo nacházíme jej sem tam se kolotati pod vlivem denních událostí, ano často měnil v jednotlivostech smýšlení své ani snad sám o tom nevěda, jak právě kdy vhod mu bylo, někdy jen kvůli tomu, aby měl čemu odporovati, byť třeba odporoval sám sobě. K tomu měl Havlíček jakožto novinář i tu vadu, že neuměl v rozpravách o tak vážných věcech, jako jsou národní a státní záležitosti, vždy zachovati náležité důstojnosti a často vážné otázky rozhodovati chtěl pouhými vtipy. Kdyby byl Havlíček při svých výtečných schopnostech, vždy na jádro věci uhoditi a ji do jakéhokoli světla postaviti, byl věci rozebíral více rozumem než vtipem, kdyby byl více do jejich hloubi byl vnikal než na povrchu sem tam těkal, byl by mohl nesmírně více prospěti, než skutečně prospěl. Větší část jeho úvodních článků zdá se psána více pro obveselení než pro poučení, jakýž div tedy, že velkému počtu čtenářstva byl oblíbeným žurnalistou? Zato ale u lidí stálejšího přesvědčení a hlubšího náhledu na věc záhy počal Havlíček tratiti důvěru, ba i tak zvané velké obecenstvo obrátilo se od něho k Večernímu listu, protože tento důslednější byl ve své radikálnosti, nežli Havlíček při své mírné svobodomyslnosti. Víc ještě způsob nežli směr jeho politiky způsobil Havlíčkovi mnoho nepříjemností, zvláště po obnovené obleženosti, až konečně, když nemohl více vyhovět okolnostem, kterým, dokud by byl mohl, vyhověti neuměl, Národní noviny docela jsou zakázány. Nepokojný duch Havlíčkův, takovými protivnostmi jen ještě více podrážděn, zavedl jej do Kutné Hory, kdežto zarazil nový časopis Slovan,… Co znatelé povahy jeho předvídali, stalo se. Jako již dříve Havlíček nikdy na to nedbal, že každá pravda žádá i přiměřené sobě roucho (!!!): tak nyní dočista zapomněl i na to, že ne každá pravda hodí se pro každého (!!!) a pro každý čas. Osud Slovana i politování hodného redaktora jeho jest známý. Působení Havlíčkovo v Kutné hoře bylo literatuře naší k veliké škodě tím, že zvláště nižší třída čtenářstva předráždila si příliš kořeněnými jeho spisy žaludek v té míře, že již nechutná jí strava mírnější chuti, třeba byla sebe zdravější a vydatnější. Co tím uškozeno, budou bohužel mít napravovat mnohá léta.“ Ovšem, jiným způsobem než takhle se v té době o Havlíčkovi psát nesmělo. Ale bylo například možné o něm nepsat vůbec. Řeč na pomyslné Havlíčkově kremaci, psaná navíc s tím povědomím, že její objekt se, ač dosud živý, nemůže bránit, protože má svázané ruce a zacpaná ústa, je exemplární příklad čuňáctví, které u nás bohužel, od té doby zapustilo kořeny daleko hlouběji než „statečnost politická“.

Havlíčkova manželka Julie postonávala už za pobytu v Kutné Hoře. Po příjezdu do Brixenu se podle Havlíčkových slov její zdravotní stav zlepšil, po návratu do Čech propukla její nemoc, tuberkulóza, plnou silou. Byla to tehdy strašná choroba, něco jako dnes rakovina, s tím rozdílem, že byla nakažlivá. Často se nakonec šířila po celém těle a zasahovala další a další orgány. Nikdo nevěděl, co ji způsobuje (když Havlíček umíral, bylo Robertu Kochovi, objeviteli bacila tuberkulózy, třináct let) a ještě skoro sto let nikdo nevěděl, jak ji léčit. Pobyt ve vysokohorském prostředí pomohl někdy šíření choroby zastavit, zato návrat do nížiny nemocného obyčejně zabil. Což se stalo Julii Havlíčkové. Navíc se Havlíček, vyčerpaný šestiletou žurnalistickou nádeničinou (je neuvěřitelné, co toho dovedl za tak poměrně krátkou dobu napsat!), od své ženy zjevně nakazil.

V roce 1854 si frustrovaný a opuštěný Havlíček podal první žádost o povolení návratu do vlasti. Byla zdvořile odmítnuta. Druhé na jaře 1855 už úřady vyhověly (opakuji, rakouský absolutismus nebyl tak surový jako ten ruský). Odpovědní činovníci dobře odhadli, že jim brixenský vyhnanec nemůže být nebezpečný (navíc on sám se zavázal, že nebude publikovat). Když se v květnu 1855 vrátil, byla jeho žena už tři neděle mrtvá. Havlíček měl přikázán pobyt v Německém Brodě, když chtěl navštívit dcerku v Praze (žila v rodině Jarošových, paní Jarošová byla sestra Julie Havlíčkové) musel si vyžádat povolení. V Praze se mu (až na výjimky) jeho bývalí známí většinou vyhýbali. Zkrátka přivezl si s sebou do Čech svou brixenskou izolaci. Propadal depresím. Ve vyhnanství byl pouze tři a půl roku. Čtyři roky jej dělily od hanebného konce Bachova režimu. Bylo mu pouhých čtyřiatřicet let. A tuberkulóza u něho propukla plnou silou.

V létě 1856 dostal dr. Josef Podlipský (Havlíčkův osobní lékař) od svého pacienta, který tehdy pobýval v lázních Šternberk u Slaného, dopis plný podivných gramatických chyb. Protože tušil, o co jde, odjel spěšně za ním. Havlíček už o sobě prakticky nevěděl: nemoc zasáhla mozek. Podlipský ho odvezl do Prahy k Jarošovým (bydleli v dnešní Havlíčkově ulici, v biedermeierovském domě naproti Masarykovu nádraží. Havlíček si ještě poručil, aby mu přinesli list papíru, a pohyboval po něm rukou, jako by psal. Zanedlouho zemřel. 29. srpna 1856.

Ta smrt měla jakousi symboliku. Havlíček byl novinář a publicista posláním. Když mu to poslání zabránili uskutečňovat, zabilo ho to. Masaryk o tom ve své havlíčkovské monografii napsal: „Havlíček všecku svou sílu vyčerpal svou prací v Čechách, svým bojem v Čechách – čtenáři ať rozsoudí, proti komu víc musil bojovat, proti Bachovi nebo proti té politické neuvědomělosti, která Bacha umožnila. Bach sám mstil se na Havlíčkovi podle. Avšak Havlíček byl zúčtoval s životem dříve, než odjížděl do Brixenu. Havlíček zemřel 35letý. V Brixenu žil bezmála 3 ½ roku; rodina tam s ním byla více než dvě léta; byl de facto na svobodě a tak zaopatřen, že alespoň nestrádal; také měl všecky naděje na návrat --- proč přes to všecko, člověk před tím tak železných nervů, nedovedl v Brixenu již úsilněji pracovat?

A právě z Havlíčka můžeme a máme si brát příklad, jak žít, můžeme se naučit, co to je, obětovat se pro druhé, prostě a jednoduše, jen tak, plným, energickým žitím.“

A těmito krásnými slovy uzavíráme naše prázdninové vyprávění o Karlu Havlíčkovi.

Poznámka:

K Havlíčkovi jako publicistovi jsem se poprvé dostal ve Tváři. (Ze školy (i vysoké) jsem si odnesl dojem, že novinářská Havlíčkova činnost je jen něco odvozeného, hlavní je jeho „básnické dílo“. Bolševik vědomě tvořil tento mýtus, protože věděl, že Havlíčkovy články mohou být pro něj ještě po stu letech nebezpečné). Zásluhu na tom má Ladislav Hejdánek a především Emanuel Mandler, který na Havlíčkovo pojetí umírněné a důsledné opoziční politiky a vůbec na „českou demokratickou tradici“ už tenkrát vědomě navazoval. Na konci sedmdesátých let jsem se rozhodl, že udělám z Havlíčkovy (a Palackého a Masarykovy) publicistiky jakýsi malý samizdatový výbor, což se taky stalo. S přístupem k Havlíčkovu dílu (na rozdíl od Masaryka) nebyl tehdy problém. Přečetl jsem si všechny svazky „Karla Havlíčka Borovského politických spisů“, jak je na počátku 20. století uspořádal Zdeněk V. Tobolka a vydal Jan Laichter (je to dodnes jediné souborné vydání Havlíčkových politických článků), seznámil jsem se s Havlíčkovou korespondencí, která vyšla rovněž někdy na přelomu 19. a 20. století, prolistoval jsem jeho básnické dílo (Básnické spisy Karla Havlíčka, uspořádal Ladislav Quis, F. Šimáček 1897). Když jsem ten výbor dodělal, vyšly pak dva docela slušné výbory oficiálně (Lid a národ v Melantrichu 1981, z nepochopitelných důvodů neobsahuje důležitý článek Co jest obec, a hlavně dvousvazkový obsáhlý výbor v Čs. spisovateli v roce 1986). Když jsem v roce 1993 přišel na univerzitu, doplnil jsem si vědomosti o Havlíčkovi zejména pokud jde o dobový kontext a o to, jak s Havlíčkem polemizovali J. K. Tyl, Jakub Malý ad. protože nechci, aby všechna tahle práce jen tak zapadla, shrnul jsem své přednášky ve zestručněné, ale místy i doplněné podobě do tohoto vyprávění. bd