Moje zpráva o Havlovi a „Tváři“

Moje zpráva se týká časopisu Tvář, který vycházel v letech 1964-65 a pak 1968-9. Byl to první poúnorový pokus o veřejnou platformu nezávislou na tehdejší oficiální (bolševické) ideologii. Komunisté ho dvakrát zakázali. Významnou měrou se na něm podílel Václav Havel a podílel jsem se na něm i já. Bezprostřední podnět k napsání tohoto článku mi dalo to, co o Tváři napsal ve své havlovské monografii Michael Žantovský (Michael Žantovský, Havel, Argo 2015, str. 92 až 97). Považuji to za zavádějící dezinformaci.

„Případ Tvář“ se přitom netýká jen doby uplynulé: důvody, které vedly Havla k odchodu z Tváře, se promítly do Charty77 a do toho, na čem pak byly postaveny základy polistopadového demokratického režimu.

Když se mluví o nějaké minulé („historické“) události, vyjadřují se jednak ti, kteří se jí přímo účastnili, tedy pamětníci. Takovou povahu má např. Havlův Dálkový výslech (odkazuji se v dalším na vydání v Melantrichu z roku 1990, jde o str. 69-84).

Podobnou povahu mají i tyto moje řádky.

Pak jsou tu lidé, „kteří u toho nebyli“ a čerpají jednak z toho, co si přečetli nebo co se dozvěděli jinde, a jednak z vlastní dedukce. Na tom samotném by ještě nebylo nic špatného, naopak: brzy už tu budou jen takoví. Je ovšem povinností „těch, co u toho byli“, poskytnout jim informace ze svých osobních hledisek, aby měli dost materiálu k samostatnému a úplnějšímu rozhodování a posuzování věci.

Přitom je třeba bránit se českému sklonu proměňovat si dějiny v sérii falešných svatých obrázků. To se například v minulosti přihodilo Karlu Havlíčkovi a T. G. Masarykovi, zakladatelům českého politického realismu: jejich duchovní odkaz byl tímhle způsobem do značné míry deformován, zastřen, a vlastně neutralizován. Dnes je tu snaha vytvořit falešný svatý obrázek Václava Havla jako léku na naše současné politické neduhy. Tomu je třeba všemi silami čelit. Vznikají tak totiž snadno falešné spasitelské ideologie, jejichž demontáž pak nebývá úplně snadná.

Pan Žantovský mluví ve své knize (hned dvakrát) o Havlově „epizodě“ s Tváří. K tomu musím jako přímý účastník říci: pro mne samotného Havlova účast ve Tváři nebyla nikdy nějakou epizodou. Byl pro mne její konstitutivní součástí, byl jedním z nás. Těší mne, že se v tomto smyslu vyjádřil i on sám v Dálkovém výslechu: píše opakovaně „my“ z Tváře - např.: „nesvázání žádnou … pupeční šňůrou s dřívějšími ideologickými pohledy, vybaveni už zcela jinými výchozími prožitky, měli jsme prostě i jiný vkus: nelíbilo se nám mnohé, co se antidogmatikům (rozuměj českým reformátorům „komunismu“, bd) líbilo, a líbilo se nám naopak mnoho, co se nelíbilo jim… Tvář … byl – nebo z našeho hlediska byl – ostrůvek svobody v tom, co se považovalo sice za nesmírně svobodné, co však vnitřně přece jen úplně svobodné nebylo.“ A uvádí: „V mém životě měl tenhle krok (vstup do redakční rady Tváře) ovšem větší význam, než by se na první pohled mohlo zdát: začalo jím nejen několikaleté období mého „rebelantského“ angažmá ve Svazu spisovatelů, ale zároveň s tím anebo skrze to začalo něco hlubšího: vůbec mé angažování kulturně politické a občanské, tedy to, co posléze vyústilo do mého „disidentství“.“ To tedy má být „epizoda“? Havel rovněž poznamenává: „Já byl vlastně v tom všem spíše jen vykonavatelem: ta strategie byla kolektivním dílem Tváře a já jsem za celou tu zkušenost velmi vděčen“. Vyjádření je zbytečně skromné, bez Havla by Tvář nebyla tím, co byla. A zmiňuje se taky o tom, že „duchovním vůdcem Tváře“ byl Emanuel Mandler. S velmi mnohým z toho, co Havel v Dálkovém výslechu o Tváři napsal nemám (na rozdíl od toho, co o Tváři píše pan Žantovský), vůbec žádný problém. Můj nesouhlas je vlastně jen v jednom: naše neshody (byly celkem dvě) nebyly jen a nebyly hlavně projevem nějakých osobních animozit (že tu takové animozity byly, není sporu, každé malé společenství, zvlášť když je vystaveno tak velkému tlaku zvnějška jako Tvář, trpí něčím podobným). Týkaly se věcných a dosti zásadních záležitostí. Sám Havel rád a často říkal: nad prací se lidé scházejí a nad prací se rozcházejí. Nám se stalo přesně to: nad prací jsme se sešli a nad prací jsme se rozešli. A o tom všem teď podrobněji.

Pan Žantovský píše: „Havel se stal členem redakční rady v roce 1965… Doopravdy se však… zapojil teprve ve chvíli, kdy se časopis dostal do potíží, kromě jiného kvůli vydávání textů, jejichž autoři byli dle komunistické ideologie „militantní nositelé soudobého klerikalismu.““ Zmiňuje jmenovitě Jiřího Němce a Ladislava Hejdánka, s nimiž se později „sblížil v sedmdesátých letech“. „Otevřeně a nesmlouvavě se postavil na stranu svých kolegů, přestože se ho věc osobně příliš nedotýkala.“

Z Dálkového výslechu všem plyne, že Havel bral věc Tváře za svou. A navíc, pan Žantovský se snaží čtenáři vsugerovat, že Havel hrál úlohu něčeho jako deus ex machina, „nějakého boha, který šel náhodou kolem“ (odkazuji tímto na heideggerovskou formulaci z Moci bezmocných) a z benevolence se pokusil Tváři pomoci.

Ve skutečnosti to bylo tak, že časopis Tvář byl původně založen jako platforma pro začínající oficiózní spisovatele, organizované ve Svazu Československých spisovatelů, který byl jejím vydavatelem. Šlo o autory jako byl František Vinant (šéfredaktor), Jiří Gruša (iniciátor časopisu), Josef Hanzlík, Petr Kabeš, Václav Hons, Jiří Pištora ad. Tito lidé vynikali mj. tím, že nebyli vůbec technicky schopní časopis provozovat, vycházel se zpožděním, často dvě čísla najednou, a v redakci panoval neuvěřitelný binec. Jeho úroveň byla otřesná. V redakční radě byl od začátku Jan Nedvěd, Gruša přizval do redakční rady svého bývalého spolužáka z FF UK Jana Lopatku, který zase přitáhl mne (i já jsem se z FF UK s Grušou znal). Ani my bychom si s časopisem nedokázali poradit, i když jsme cítili tu hrůzu, scházelo nám pořádné vzdělání a zkušenosti. Jiří Pištora přivedl do Tváře psychologa a filosofa Jiřího Němce. To byl člověk mimořádně erudovaný, jenže my jsme si s ním zpočátku moc nerozuměli. Další kolegyně z Tváře, Marie Šolleová, pak získala historika Emanuela Mandlera. Mandler byl starší než my, měl zkušenosti z časopisu Dějiny a Současnost, který bolševici zplanýrovali ještě před tím, než jsme Tvář dostali pod kontrolu, a hlavně, měl představu o tom, jak vyplnit jakýsi malý prostor svobody, který se vlastně skoro sám od sebe otevřel počínajícím rozkladem režimu. Kromě toho byl velmi rozhodným a zásadním odpůrcem režimu, což bylo příjemné zejména mně (připadal jsem, si předtím mezi svými generačními druhy a přáteli poněkud osamělý). První věc, kterou Mandler velmi energicky prosadil, bylo, abychom se koukali domluvit s Jiřím Němcem (v podobném duchu působil i na Němce). Ukázalo se, že je to velmi snadné. Němec přivedl do Tváře filosofa Ladislava Hejdánka a historika a básníka Zbyňka Hejdu, my básníka Andreje Stankoviče a rusistu Karla Štindla. Poslední významný krok byl, že někdy na konci roku 1964 (to už jsme měli redakci fakticky v rukou), jsme se seznámili s Václavem Havlem. Zjistili jsme, že naše názory se prakticky kryjí. Jistě, spolupráce začala, jak píše pan Žantovský, když se časopis dostal do potíží - jenže to se stalo hned během ledna 1965 (v tiráži byl Havel uveden až v březnu, vydavatelské lhůty byly tehdy otřesně dlouhé). Havel nás mimo jiné zbavil i jedné nesnáze: vůbec nikdo z nás nebyl členem Svazu spisovatelů, který časopis vydával. Svazovou kariéru jme nedělali, ostatně nikdo z nás vlastně nebyl „spisovatelem“ v pravém smyslu slova. A Havel pak do svazu vstoupil: po dohodě s námi (neměli možnost ho odmítnout), ne proto, že by to byla z naší strany „výslovná podmínka“: vůbec jsme tehdy nebyli ve stavu, abychom mohli Havlovi klást „výslovné podmínky“ a ostatně to nebylo ani nutné. A Havel pak pro časopis získal i Věru Linhartovou a Josefa Topola: oba byli už uznávaní spisovatelé a členové Svazu. Tím dostala Tvář v tom základním konečnou podobu.

O ideovém zázemí tvůrců Tváře pan Žantovský píše: „Byli přesvědčeni, že marxismus je velká část problému spíše než jeho řešení. Říci něco takového nahlas ovšem představovalo zločinný pokus o „podvracení socialistického systému“, postižitelný dlouhým vězením. A tak si vytvořili jakousi partyzánskou taktiku a bojovali malé bitvy o malé zisky. Někdy v nich i vítězili, tak jako v úsilí o přijetí dosud zakázaných autorů do Svazu spisovatelů, získání větší kvóty tiskárenského papíru či uhájení určitého čísla časopisu před cenzory.“

To všechno je úplně nesmyslné. Za prvé, psát v časopise o tom, že marxismus je součástí problému, nešlo prostě proto, že existovala předběžná cenzura, která by nic podobného nedovolila (v tiskárnách se smělo tisknout jen to, co mělo na každé stránce rukopisu osmihranné razítko „HSTD“). Za druhé, nevadil nám „marxismus“ (i když nikdo z nás marxista nebyl), ale tzv. marxismus-leninismus, závazná státní ideologie bolševického impéria. S ním jsme nepolemizovali, jen jsme se jím neřídili. Nebojovali jsme v první řadě o přijetí dosud zakázaných autorů do Svazu spisovatelů (sami jsme ve Svazu z většiny ani nebyli), ale o to, aby bylo možné tyto autory publikovat, a „bojovali jsme“ tím, že jsme jejich díla cpali pořád do časopisu a tedy cenzuře (a to v poslední instanci obyčejně znamenalo ideologickému oddělení ÚV KSČ) pod nos. Docela často to prošlo. Někdy taky ne - bojovat s nimi bylo ovšem podobně obtížné jako bojovat při výslechu s důstojníky StB. Pokud jde o kvóty papíru, pan Žantovský si spletl situaci v šedesátých letech se situací v r. 1945-8. Tvář vycházela v nákladu 5000 výtisků a to bylo u poněkud exkluzivního literárního časopisu víc než dost.

A hlavně a především: Havlův výklad z Dálkového výslechu, o co Tváři šlo, je nesrovnatelné přesnější; pokusím se to podat svými slovy a asi trochu tvrději (Havel musel v osmdesátých letech, kdy Dálkový výslech psal, brát ohledy na své přátele z Charty77, z nichž velmi mnozí byli právě někdejší „socialisté s lidskou tváří“).

Ideologie, která tehdy „frčela“, byl „socialismus s lidskou tváří“. Komunističtí reformisté („antidogmatici“) se topili v kocovině z toho, co prováděli za stalinského teroru. Chtěli se polepšit, ovšem jen tak napůl. Zároveň se chtěli taky ospravedlnit. Mysleli to totiž upřímně: sama idea byla podle nich v základě správná a čistá, jen byla „deformována“ a špatně prováděná. Snažili se vrátit k její původní podobě: od Stalina k Marxovi (ti nejodvážnější dokonce až „k mladému Marxovi“). Chtěli se chovat líp než za stalinismu, a zároveň to zařídit tak, aby se za svou minulost nemuseli moc stydět. To je sice velmi lidské, ale už nikoli velmi správné. Jejich základní představa byla: rozšířit, roztáhnout pojem „socialismu“ tak, aby se do něj napříště vešli i ti umělci, spisovatelé, filosofové atd., kteří z něho byli dříve vyháněni. Při rozboru např. uměleckého díla se proto nemluvilo o tom, že je dobré, ale dokazovalo se, že je v souladu s myšlenkou „socialismu“. Vznikal tak úděsný umělý jazyk, a někde v základech toho všeho byl nepřiznaný alibismus. Ve Tváři jsme psali v zásadě jen o literatuře a umění, ale bez tohoto nedůstojného baletu. Nezaklínali jsme se socialismem a zároveň jsme kritizovali ty, kteří se od rána do večera socialismem zaklínali, a kritizovali jsme je ne proto, že se od rána do večera zaklínají socialismem, ale kvůli tomu, že píšou brak. Znamenalo to ovšem faktické odmítnutí „socialistické“ ideologie. Stručně řečeno, respektovali jsme Wittgensteinovo „Wovon man nicht sprechen kann, darüber muß man schweigen“(o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet) ve světě, kde platilo: „Wovon man nicht sprechen kann, darüber muß man lügen“ (O čem se nedá mluvit, o tom se musí lhát). Už to samo bohatě stačilo na konci roku 1965 na zákaz časopisu. Před tím ovšem mohl přes rok vycházet.

Střetnutí Tváře (k níž patřil Václav Havel stejně jako já) s establishmentem mělo dvě roviny: konflikt se Svazem spisovatelů a konflikt s ÚV KSČ. Obojí bylo provázané, protože Svaz byl pod mocným tlakem ideologického oddělení ÚV KSČ, jež mělo silné instrumenty k tomu, jak i na svazové půdě prosadit svou. Nicméně v prvních měsících šlo o věc „vnitrosvazovou“: dotčeni byli vedoucí papaláši svazu včetně prvního tajemníka Jiřího Šotoly, o jehož verších jsme přinesli kritický článek (nebyl ostatně sám). A ještě víc dotčeni byli mladí svazoví autoři, kteří se v letech 1957-63 úspěšně prošplhali do Svazu a protlačili své knížky do svazových i nesvazových nakladatelství, na sjezdu v r. 1963 si časopis prosadili a my jsme jim ho teď vyfoukli. Jistě, vyfoukli. Připadá mi to docela OK. Proběhly bouřlivé schůze na půdě Svazu (na některé nás přizvali). Během času zároveň rostlo znepokojení ideologického oddělení ÚV KSČ nad pokusy prosadit „nežádoucí“ autory z domova i ze zahraničí (např. T. G. Masaryka). Všechno nakonec v pozdním létě vyvrcholilo v rozhodnutí předsednictva SČSS o odvolání šéfredaktora Nedvěda (velkoryse mu nabídli stipendium, pokud sám rezignuje) a výměnu redakční rady (v té nové by nesměli být Mandler, Němec a Hejdánek). Pro toto usnesení hlasovali skoro všichni členové předsednictva (např. i Milan Kundera), proti byli jen spisovatelé Jan Skácel, Ivan Klíma a Vratislav Blažek. Nato Nedvěd dobrovolně rezignovat odmítl a naopak redakční rada prohlásila, že za těchto okolností odstoupí jako jeden muž. Hned poté jsme se rozhodli (my všichni, ne Václav Havel, jak uvádí pan Žantovský) o uspořádání protestní petice proti tomuto rozhodnutí, a sháněli jsme pod ní podpisy – zase my všichni (vyplývá to mj. i z Dálkového výslechu). Nepopírám, že role Václava Havla přitom byla velmi významná zejména v „mimoliterárním“ světě (petici podepsali např. skoro všichni filmoví režiséři „nové vlny“ včetně Věry Chytilové a Miloše Formana, dále hvězdy literárního nebe jako Jaroslav Seifert a Vladimír Holan nebo herec (a taky spisovatel) Jan Werich). Pod tímto dojmem pak vedení SČSS přibrzdilo a svůj návrh obměnilo. Vznikne nový časopis „pro mladou literaturu“ (ten pak taky pod jménem Sešity pro mladou literaturu opravdu začal vycházet), Tvář se rozsahově uskrovní a stane se z ní „skupinový časopis“ (vznik skupinových časopisů Svaz už předtím plánoval). ÚV KSČ ovšem trval na tom, že šéfredaktorem nesmí být Nedvěd a v redakční radě nesmějí být Mandler, Němec a Hejdánek, což jsme znovu odmítli. Pokusili jsme se založit organizaci zvanou „Aktiv mladých“ a s její pomocí prosadit svolání mimořádného sjezdu SČSS, kde by bylo možno mj. i revidovat rozhodnutí o Tváři. Nápad byl Mandlerův, předsednictví aktivu se uvolil vzít na sebe Václav Havel. Začali jsme sbírat podpisy mezi členy Svazu v Česku i na Slovensku, docela to šlo, ale předepsanou třetinu členů jsme nakonec nesehnali. Prosincové číslo Tváře z r. 1965 bylo pak na nějakou dobu taky poslední.

V souvislosti s tím se musím zastavit u dvou věcí, o nichž píše pan Žantovský. Za prvé: „Čtyři strážci „vnitřní svatyně Tváře“, šéfredaktor Nedvěd a členové redakční rady Mandler, Doležal a Lopatka ho (Havla, bd) s radostí nechali bít se za časopis na vleklých zasedáních odborných sekcí Svazu spisovatelů, ale bránili se jeho návrhům, pokud šlo o jeho styl a obsah.“ Jednak Tvář měla redakční radu, která se pravidelně scházela aspoň jednou za měsíc, kdokoli tam mohl jakýkoli návrh přednést a čtyři lidé by nestačili k jeho zamítnutí. V případě různosti návrhů jsme se vzhledem k situaci („obklíčení ze všech stran“) snažili o konsensus, sporů bylo minimum. Pan Žantovský by tedy měl říci, o jaké návrhy šlo, jinak vzniká podezření, že lže. Za druhé, na svazová fóra měl přístup jen Havel, a když se jednalo o Tvář, taky šéfredaktor Nedvěd – ten tam ovšem přijít nejen mohl, ale musel, jenže tam byl předvolán v nezáviděníhodné pozici „obžalovaného“ (a navíc nebyl členem svazu). Takových schůzí ovšem moc nebylo, a pokud jde o Václava Havla, zvali si ho daleko spíš jako rodící se celebritu činitelé Svazu (tajemník sekretariátu Maršíček) na různé neformální rozhovory většinou kvůli tomu, aby mu dělali různé „nemravné“ návrhy. Havel o tom samozřejmě nás ostatní informoval. Daleko významnější než tohle bylo ovšem např. Havlovo vystoupení na konferenci SČSS, o němž se zmiňuje i v Dálkovém výslechu. Havel nás ostatní o jeho obsahu předem informoval. Vystoupení mělo veliký ohlas a Tváři v rámci možného pomohlo. S Linhartovou a s Topolem se ve Svazu moc nebavili, my ostatní jsme na „svazovou půdu“ měli přístup jen zcela výjimečně, nebyli jsme členy té organizace. Takže žádné „s radostí nechali“. Největší a nejodpornější buzerace se ovšem neodehrávala na Svazu, ale na ÚV KSČ, kam si šéfredaktora pravidelně zval na kobereček Vítězslav Rzounek, kompetentní přes časopisy, a jeho zástupce František Hubený. „Projednávali“ s ním problematické materiály z Tváře, mělo to formu mnohahodinových buzeračních výslechů a vyžadovalo to od vyslýchaného krajní soustředění a vypětí. Tam Havel ani nikdo z nás ostatních nemohl, v tomhle byla role šéfredaktora „nezastupitelná“. Až do pozdního podzimu roku 1967 nevznikl mezi Havlem a námi ostatními (všemi námi ostatními) vlastně žádný spor.

A za druhé: není pravda, že by Havel byl po prvním zákazu z Tváře odešel a vrátil se až v průběhu Pražského jara, když byl časopis obnoven. Po zákazu skupina Tváře neformálně, ale intenzivně vyvíjela činnost, na níž se Havel aktivně podílel. Vydali jsme dva sborníky pod názvem Podoby (název „Tváře“ nám zakázali), pod druhým byl Havel podepsán jako editor a účastnil se přípravy prvního i druhého. Pořádali jsme veřejné diskusní večery v Redutě a později v Národním muzeu (mj. i přednášku Jana Patočky o Ladislavu Klímovi). A pravidelně jsme se scházeli, jedním ze třech míst byl i byt Havlových na Rašínově nábřeží. A všichni jsme mohli jako jednotlivci publikovat. Soustavně jsme jednali se Svazem o obnovení Tváře – Havel se v té věci několikrát sešel s tajemníkem Jurajem Špitzerem a konzultoval s námi i svůj projev na IV. sjezdu SČSS. Projev nevzbudil takový ohlas jako Kohoutův, Kunderův nebo Vaculíkův taky proto, že nám (všem nám, i Havlovi) nešlo o reformu „socialismu“ a vytvoření nejlepšího zřízení na světě, ale jen o civilizaci poměrů v naší džamahíríji. Je ovšem krajně zavádějící, když pan Žantovský píše: „Nadále se však scházela (tj. Tvář), shromažďovala a redigovala texty a chovala se, jako by oficiální klatba neexistovala… Myšlenka, … že tvorba a zachování textu jsou důležitější než jeho zveřejnění jsou důležitější nežli jeho zveřejnění, umocnila vznik samizdatové krásné literatury a stala se vlastně jejím raison d´être.“ Je to nesmyslné, mohli jsme pracovat veřejně. Byla to jiná doba než ta za „normalizace“.

První vážné střetnutí mezi Havlem a jeho přáteli (patřili k nim spisovatelé Josef Topol, Věra Linhartová, Ladislav Dvořák a překladatelé Zdeněk Urbánek a Vladimír Kafka) na jedné, a „zbytkem“ Tváře (Nedvěd, Mandler, Lopatka, já, Hejda, Němec, Hejdánek, Štindl, Stankovič) na druhé straně (kdo vlastně tehdy k Tváři patřil a kdo ne, se nedá opřít o nic takového, jako je tiráž v časopise, jmenuji lidi, kteří s Tváří spolupracovali, byli v kontaktu a objevili se pak v redakční radě obnovené Tváře) se odehrálo na sklonku roku 1967. Z Havlova okruhu vzešel někdy v listopadu nebo v prosinci roku 1967 návrh (už se nepamatuji, kdo s ním přišel), aby v obnovené Tváři, o niž jsme usilovali, byl šéfredaktorem místo Nedvěda Havel a aby časopis měl jinou koncepci, totiž aby se v něm prezentovalo volné sdruženi lidí, kteří jsou spojeni vzájemným respektem ke svým veřejným aktivitám spíš než nějakým explicitním programem. Vnější výraz volnosti toho sdružení měl být dán tím, že časopis bude sada nesvázaných volných listů spojených obálkou. Byla to zjevně snaha o jakési rozvolnění dosavadní Tváře. Po dlouhém sporu se nakonec zrodil kompromis v tom smyslu, že Nedvěd zůstane šéfredaktorem, Havel se stane předsedou redakční rady a Tvář bude vycházet nadále normálně svázaná (nedovedu si představit, jak by se zejména v té době dala představa salátu volně loženého v obálce technicky realizovat). Podotýkám, že v té době vůbec nikdo z nás ani náhodou netušil, že za necelých pět měsíců bude časopis bez problémů obnoven. Vůbec nic totiž nenasvědčovalo tomu, že by se režim mohl tak rychle a tak důkladně sesypat.

Na schůzce, kde jsme dohodou dospěli k tomuto závěru, se odehrála i scénka s Milanem Nápravníkem, kterou zmiňuje Havel v Dálkovém výslechu – nechápu, proč tam Havel mluví zrovna jen o ní a ne o tom ostatním, oč na schůzce šlo. Musím vysvětlit pozadí problému: Sešity pro mladou literaturu vznikly fakticky na spáleništi Tváře. Byly vlastně tím, co chtěl Svaz spisovatelů původně udělat s Tváří samotnou, ale nepovedlo se mu to. Chtěli jsme, aby byl jasný a viditelný rozdíl mezi zakázanou Tváří a tím, co bylo povoleno jaksi místo ní, a v tiché dohodě nikdo z autorů Tváře (ani Havel) v Sešitech nepublikoval. Nápravník, takto autor Tváře, se teď rozhodl jinak (myslím, že ten text tam vyšel, ale nechci se hádat) a pár lidí mu to vyčetlo. Vyčetlo, víc jsme tehdy ani dělat nemohli. To je vše. Ve vztahu Tvář – Sešity ostatně nešlo o nějakou věčnou klatbu, ale i o praktické opatření, aby byl po zákazu Tváře jasný rozdíl mezi neexistující Tváří a existujícími Sešity. Byla to vlastně taky, i když nepřímo, politická záležitost. Když pak byla v roce 1968 Tvář „rehabilitována“ a obnovena, ale ještě z praktických důvodů nemohla vycházet, nabídli nám v Sešitech, že nám v jednom čísle poskytnou prostor ke kolektivnímu vystoupení, abychom mohli tu „mrtvou dobu“ přemostit. Rádi jsme jejich nabídku přijali a číslo pak taky vyšlo.

Konflikt se tedy podařilo přemostit, ale Havel nebyl zrovna jeho vítězem, a i proto se asi spolupráce v rámci Tváře po její obnově dost rozvolnila. V Tváři ovšem vyšel jeho velmi dobrý článek Český úděl?“, polemika s Milanem Kunderou.

Tvář se ve své druhé periodě stala také politickým časopisem (doba to umožnila) a její páteří byly politické články Emanuela Mandlera, programově navazující na havlíčkovsko - masarykovskou linii českého politického realismu. Tuto orientaci už Havel sledoval spíš jen z povzdálí.

Druhý a konečný konflikt, který skončil odchodem Václava Havla z reakční rady, se odehrál někdy začátkem června 1969. Poté už nevyšlo vlastně žádné číslo Tváře: šesté bylo v tiskárně těsně před dokončením, přes prázdniny časopis nevycházel a někdy na začátku září byl po druhé a definitivně zakázán. V době přípravy zakládajícího sjezdu Svazu českých spisovatelů (svaz se sice sešel, ale nebyl pak už úředně povolen) bylo zjevné, že „obrodný proces“ je u konce a jde snad už jen o to, aby se udržely aspoň nějaké drobky toho, co se předtím podařilo samospádem prosadit. Největší vymožeností byla svoboda projevu. Že bude přiškrcena, bylo předem zjevné. Navrhli jsme tedy (a chtěli jsme to prosadit do usnesení sjezdu) přijetí artikulovaného tiskového zákona, který jasně stanoví meze státních zásahů do svobody projevu. S návrhem jsme chtěli vystoupit (a taky vystoupili) na sjezdu. Václav Havel s tím návrhem souhlasil, předem jsme se dohodli. Místo toho však za Kruh nezávislých spisovatelů, který založil, přednesl návrh, v němž bylo řečeno, že jakákoli cenzura je za všech okolností nepřijatelná. Hlavní problém spočíval ovšem v tom, že Havel na sjezdu vystoupil s něčím jiným, než na čem jsme se explicite předem dohodli. To je samozřejmě možné, pokud dodatečně dospěl k závěru, že udělal chybu, když se s námi dohodl. Zároveň je zjevné, že každé porušení dohody znamená konflikt. Na následující redakční radě jsme to Havlovi dosti ostře vytkli (síly byly rozvrženy tak, jako na podzim 1967 při rozhodování o šéfredaktorovi, z Havlových přátel byl však přítomen, pokud se dobře pamatuju, jen Ladislav Dvořák) a Havel nato ve velmi emotivním proslovu oznámil, že skládá funkci předsedy redakční rady a z redakční rady vystupuje. Tím naše spolupráce skončila. Pak už žádné číslo časopisu nevyšlo a svoboda slova v Československu byla velmi rychle a úplně pohřbena (úplně i ve srovnání s léty 1963-7).

xxx

Na závěr tohoto poměrně dlouhého textu, v němž jsem se snažil korigovat to, co do své knihy napsal Michael Žantovský, bych chtěl ještě stručně uvést, proč si myslím, že v případě Tváře a sporu s Havlem nejde jen o nějakou uzavřenou kapitolu historie.

Havlův projev na sjezdu spisovatelů v roce 1967 zůstal stranou všeobecné pozornosti proto, že tehdy Havlovi - a taky Tváři, Havel byl tehdy Tvář – nešlo o to, postavit konečně socialismus na pevné základy, nýbrž jen o to, udělat život v této nehostinné a nedokonalé končině o něco málo lidštějším, než dosud byl – navíc jen v jedné konkrétní oblasti, v níž nám bylo tehdy možné se svobodněji realizovat, v literatuře a v umění.

Protagonisté „socialismu s lidskou tváří“ v SČSS měli daleko ambicióznější plány. Chtěli napravit zeměkouli. Navíc se potřebovali rehabilitovat před veřejností i před sebou samými. (není divu, zrovna třeba při prvním zákazu Tváře většina z nich zpočátku pomáhala, pak jen bezmocně přihlížela.) I to je pak vedlo k málo reflektovaným, divokým projektům a akcím.

Václav Havel po rozchodu s Tváří a zejména v Chartě 77 uzavřel s těmito lidmi nepatřičný, falešný kompromis.

Jistě, i tito lidé byli za normalizace velmi nespravedlivě pronásledováni; najít společnou řeč bylo proto nejen možné, ale i potřebné.

Povýšení „lidských práv“ na jakési nové evangelium, které činí nepotřebnou bolestnou archeologii v minulých přehmatech a hříších, znamenalo ovšem udělat v tom hledání o výrazný krok kupředu víc, než se slušelo.

Havel však udělal zároveň i výrazný krok zpátky, když přijal za svou pseudoromantickou ideologii o zkaženém moderním světě konzumu a techniky, z něhož cestu ven neznamená ani post-totalismus (bolševismus, v němž jsme žili), ani „buržoazní“ demokracie, ale „existenciální revoluce“, jíž se člověk přenese ze „světa lži“ do „bytí v pravdě“. Je to všechno zároveň strašně ctižádostivé a nezřízeně utopické.

Toto (chartistické) východisko – sám jsem mu aspoň zčásti kdysi taky propadl - se pak po listopadu 1989 promítlo do vznikající české demokracie. Jejím konstruktérům na počátku nešlo jen o budování politického prostředí snesitelnějšího než to, z něhož jsme vybředli, ale přímo o budování ráje na zemi, říše Pravdy a Lásky. To měl tento projekt společné s tím bolševickým. A i kvůli tomu jsme pak zůstali vězet jednou nohou v tom, z čeho jsme se chtěli vyprostit. Kdo chce příliš mnoho, získá nakonec míň, než bylo možné. České politice se nedostávalo realismu.

Dnešní smutné konce české demokracie souvisí s těmito nadnesenými začátky. Dnes si Havlovi následovníci (možná nevědomky) podávají ruku s Andrejem Babišem ve svatém boji proti zkorumpovaným politikům, kteří nemakali a kradli. To je dnešní podoba „existenciální revoluce“.

Vzpomněl jsem tu na Tvář, protože znamenala jeden pokus o alternativu k divokému, rozpoutanému radikalismu. Podílel se na ní kdysi velmi účinně i Václav Havel. Je mi líto, že u toho nevydržel.

A považuji za nutné to všechno připomenout v době různých dutých oslavných blábolů.

26. prosince 2015; psáno pro Echo24