Z čeho vyrostla Demokratická iniciativa: aktivity mimo mainstream

Vážené dámy, vážení pánové, vážení přátele,

To, o čem budu hovořit, by se dalo nazvat: z čeho vyrostla Demokratická iniciativa: aktivity mimo mainstream.

Být mimo mainstream ještě samozřejmě neznamená samo o sobě žádné pozitivum. Zároveň by to, že někdo je mimo mainstream, nemělo být považováno za definitivní ortel, protože občas, vlastně dost často se v životě i v dějinách stává, že první jsou nakonec poslední a poslední první. Minimálně to znamená, že i mimo mainstream se občas najde něco, co se v budoucnu může hodit.

První věc, o které bych se chtěl zmínit, je časopis Tvář. Mandler, Štindl a já jsme se na něm spolu s mnoha dalšími (jmenuji jenšéfredaktora Jana Nedvěda, který je dnes naším milým hostem) podíleli v letech 1964-5 a pak v letech 1968-9. Tehdy byl mainstreamem „socialismus s lidskou tváří“ a jeho vlajkovou lodí týdeník Literární noviny, tehdejší obdoba dnešního Respektu (číst je dnes je stejně obtížné jako bude obtížné číst Respekt za padesát let). Zhůvěrilost režimu byla v té době zjevná už i mnohým z těch, kteří ho patnáct let předtím uváděli v život. Měli obyčejně upřímnou snahu něco s tím udělat, zároveň by ovšem byli aspoň něco málo z něho zachovali, mysleli to přece dobře. A tak se spustila postupná a částečná rehabilitace toho, co bylo doposud zakázáno, českých demokratických tradic, první republiky, moderní literatury domácí i světové. Aby bylo minulost možné rehabilitovat, bylo ji zároveň nutné deformovat: tak například kdosi učinil Kafkovu Ameriku ideologicky přijatelnou tím, že cestu Karla Rossmanna do podpalubí zaoceánského parníku a setkání s topičem vykládal jako cestu rozkolísaného intelektuála k dělnické třídě. Spousta věcí se takovému pokřivení vzpouzela natolik, že se na ně při rehabilitaci nedostalo. My ve Tváři jsme chtěli přistupovat k literatuře a k umění (Tvář byla literární časopis) a ke skutečnosti všeobecně bez ideologické předpojatosti, nezaujatě a kriticky. „Marxismus-leninismus“ jsme nevyznávali. Stačilo to na to, aby nás ke konci toku 1965 zakázali. Zákazu předcházela protestní podpisová akce, jaká v Československu po roce 1948 neměla obdoby. Během Pražského jara začala Tvář opět vycházet, tentokrát už bez omezení na literaturu a umění. Články Emanuela Mandlera o politické situaci a českých demokratických tradicích, v nichž ústředními pojmy byla drobná politická práce a politický realismus,se staly východiskem k tomu, co nakonec vyvrcholilo Demokratickou iniciativou. V roce 1969, na prahu „normalizace“, nás zakázali podruhé a tentokrát definitivně.

Druhá věc jsou tzv. ineditní sborníky, jež vznikaly v letech 1979 – 1987. Spadá do vzrušeného období, které započalo prohlášeném Charty 77 v lednu 1977. Já tehdy Chartu77 podepsal, moji přátelé z pozdějšího vedení DI Mandler a Štindl ze zásadních důvodů ne, považovali však za nezbytné o problémech, které se prohlášením otevřely, v prostředí nezávislé inteligence diskutovat. Protože ochota k diskusi byla i na druhé straně, a přidali se i další, vznikl jakýsi příležitostný debatní kruh, pestrá společnost, zahrnující něco přes dvacet lidí. Jmenuji namátkou kromě nás tří namátkou ještě Luboše Dobrovského, Petra Pitharta, Jana Sokola, Václava Žáka (vesměs chartisty), Petra Příhodu, Lubomíra Mlčocha; účastnili se také Tomáš Ježek, Jan Stráský a zpočátku i Václav Klaus. Bylo to otevřené, kritické uskupení, často a na lecčems jsme se neshodli, ale tak to má být. Pomohli nám upřesnit a leckdy i zkorigovat to, oč nám šlo, a jsme jim za to vděčni.

Zprostředkovaným výstupem našich diskusí byly zmíněné sborníky, po provozní stránce jsme je měli v režii my, ve zmíněném období jsme jich udělali celkem 14. Pořizovali jsme je v malém počtu cca 20 exemplářů, půjčovali jsme je. Příspěvky byly podepsány pseudonymy, texty jsme nikdy neposílali do zahraničí. Po převratu vyšel výbor z nich knižně („Hledání naděje“, vydavatelství Maxdorf 1993).

V těch diskusích postupně vykrystalizovalo stanovisko zakladatelů DI k Chartě 77 a obecněji k tomu, jak by měla vypadat smysluplná společenská aktivita v nesvobodné společnosti. Pokusím se to ve stručnosti shrnout.

Charta77 vznikla poté, co ČSSR v roce 1976 implementovala do svého právního řádu dva pakty OSN o lidských právech, nepochybně s cynickým předpokladem, že u nás nikdo nebude mít chuť ani sílu vyžadovat jejich plnění. Byla to nebetyčná drzost. Signatáři Charty se přihlásili k tomu, že budou plnění přijatého závazku monitorovat a pomáhat režimu při jeho uvádění do života. Dodržování zejména prvního paktu by bylo přitom bylo znamenalo, že by se režim byl během pár týdnů zhroutil. Vyděšené a přitom pořád ještě velmi silné komunistické vedení reagovalo policejními represemi a mohutnou štvavou mediální kampaní a nakonec se mu podařilo jádro disentu izolovat.

V důsledku toho se Charta77 nadále deklarovala jako čistě nepolitické uskupení, jehož posláním je monitoring lidských práv, a trvala na tom v podstatě až do listopadu 1989. Požadavek na dodržování paktů byl ovšem požadavek politický. A dále, Havel v Moci bezmocných a Václav Benda v Paralelní polis zformulovali následující ideologii:

Česká společnost uzavřela po roce 1968 s husákovským režimem nepsanou smlouvu na základě zásady „žít a nechat žít“. Součástí dodržování této smlouvy byl každodenní rituál, ilustrovaný na příkladu zelináře, který pravidelně vyvěšuje do výlohy nesmyslná bolševická hesla a demonstruje tak svou loajalitu. Žije ve lži. Zásadní okamžik, „existenciální revoluce“ spočívá ve svobodném rozhodnutí jedince s rituálem skoncovat. Na jedné straně to má samozřejmě nepříjemné existenční důsledky, zato se mu však otevře brána ke svobodné existenci, k životu v pravdě, k nezávislosti.

Zjevným problémem této ideologie je krátké spojení hluboké niterné proměny člověka s technickým, formálním úkonem (např. nevyvěšením hesla). Jako program pro život je to poněkud chudé a jen málokterý zelinář se pro tuto cestu rozhodl. V důsledku toho se pak propast mezi Chartou 77 a veřejností prohloubila: lidé sledovali aktivity Chartistů sice většinou s obdivem, ale zároveň z bezpečné vzdálenosti, aby náhodou nepřišli k úhoně.

Česká společnost ze 70. let minulého století, to byl lid, opuštěný intelektuály, kteří se oddávali existenciální revoluci. Stát jí zrekvírovali (jistě na tom měla svůj podíl viny), pořád tu však bylo národní společenství v politickém slova smyslu, na němž bylo třeba pracovat, posilovat je, aby bylo s to, až přijde čas, si svůj stát vyžádat zpět, v duchu svých demokratických tradic, symbolizovaných jmény Havlíček, Palacký, Masaryk, a v každodenní drobné politické práci. Úkolem pro odpovědné, myslící lidi tedy měla být podle nás formulace národního politického programu, přičemž národem jsme rozuměli společenství obyvatel naší země, rozhodnutých politicky utvářet svou budoucnost (nešlo tedy o národovectví v duchu 19. století).

Situace v letech 1977-86 nebyla příliš příznivá pro to, podobný národní program realizovat. Bylo však možné ho připravit. Od let 1985-6 se však bolševické impérium přímo ve svém srdci začalo proměňovat a zároveň rozkládat. Tím se i u nás pootevřel prostor pro politické aktivity, a tedy i pro Demokratickou iniciativu. Poslední tři sborníky z let 1986-7 jsou už věnovány debatě o národním programu a o společenské, politické aktivitě.

Demokratická iniciativa byla tedy už ve svých východiscích pokusem o alternativu k disidentskému mainstreamu, představovanému Chartou77. Zároveň je třeba zdůraznit, že byla součástí disentu, že při vstupu na veřejnost v září 1987 nám lidé z Charty77 včetně Václava Havla výrazně pomohli a že jsme mnohokrát dokázali najít společnou řeč. Často jsme s nimi ovšem měli tvrdé spory. Uznávám počestné úmysly a velkou osobní statečnost těch lidí, jen jsem dodnes přesvědčen, že se v některých podstatných věcech zásadně mýlili.

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že účast na činnosti předlistopadové DI neměla většinou povahu pevného, formálního členství a „drobná všední práce“ nebyla pro ty dvě, tři stovky lidí, kteří se v ní před listopadem 1989 a bezprostředně po něm angažovali, jen programem, ale zároveň i žitou skutečností. Drtivá většina z nás nepatří k těm, které by lidi na ulicích poznávali a ohlíželi se za nimi a kteří by se těšili zájmu médií. Zlatý déšť funkcí a prebend, který se na krajinu disentu snesl v prvních měsících po listopadu 1989, nás zasáhl jen velmi okrajově. Lidé z DI by proto mohli sloužit jako živý doklad pro Masarykova slova: „Prací nejsou jen tak zvané veliké činy, prací je také práce mozolná; práci nevykonávají pouze rekové, ale také lidé malí a ponížení, o nichž historie ještě vypravovat neumí. Prací není jen obětovat život v lomozném ryku válečném, na nějž upírají zraky nejen vrstevníci, nýbrž i potomkové, prací je hlavně obětovat bližnímu své síly a obětovat mu je prací vytrvalou. Proti starému režimu aristokratického sportu ve filosofii, v umění, v politice, v mravnosti a v náboženství nastává doba práce demokratické, práce drobné.“

Byl bych tedy rád, kdyby dnešní večer nebyl věnován jen Demokratické iniciativě, ale všem těm bezejmenným lidem, kteří se svým malým dílem zasloužili, abychom se dožili něčeho o poznání méně hnusného než bylo to, v čem jsem musel prožít prvních padesát let svého života. Uvědomil jsem si tuhle dimenzi „života v disentu“ na sklonku totality loni před vánoci. Dostal jsem totiž rodinný úkol: měl jsem pomoci svému vnukovi, tč. žáku třetí třídy základní školy, vypracovat slohový úkol. Zadání z učebnice znělo (cituji):

„Najdi informace o člověku z vaší obce nebo z vašeho kraje, který v době nesvobody bojoval proti nespravedlnosti nebo byl pronásledován pro své názory, svou národnost nebo náboženství. Připrav o něm krátký referát.“

Z naší spolupráce vznikl následující textík, který byl rodiči nakonec odmítnut s tím, že můj podíl na něm byl nadměrně velký a učitelka by to byla určitě poznala. Asi jo. Aby nepřišel docela nazmar, dávám ho k dispozici aspoň zde:

Byli tu velcí hrdinové, které každý zná. Například Václav Havel.

Pak tu byli docela obyčejní lidé, kteří nebyli ve vězení ani o nich nemluvili v rádiu. Snažili se taky trochu něco dělat. I na nich záleží.

Mojí mamince bylo v roce 1989 sedmnáct let. Chodila pravidelně na demonstrace, účastnila se „Běhů v Třídě politických vězňů“ za osvobození politických vězňů. Chodila na výslechy na StB, a jednou dostala od estébáka jménem Prchal velikánskou facku. Estébák měl po revoluci problémy, rozdal totiž takových facek víc.

Jistě, chodit na demonstrace a občas za to dostat nějakou facku není velká oběť. Ale člověk má dobrý pocit: trochu se snažil a nebylo to zadarmo.

František S., 3. A

Ale abych to, co jsme v Demokratické iniciativě dělali, nebagatelizoval: jednak ne pro všechny a ne vždycky to skončilo jen fackami, a hlavně, každodenní práce má smysl jen tenkrát, když je kryta programem, který za to stojí. Náš program byl změna politických poměrů, přechod od autoritativního systému k systému demokratickému, opřenému o naše tradice a o naši příslušnost k západnímu společenství demokratických států. Tedy něco, k čemu je třeba se hlásit i dnes, a hlavně co je třeba znovu hájit. Můžeme tedy dneska v tom, co jsme dělali tehdy, s klidným svědomím pokračovat. Je to už zase aktuální.

Bohumil Doležal
11. listopadu 2014