Co týden dal

Čtvrtek 1. února: Vnitrostranická opozice be Straně zelených (asi třicet lidí, ale není jasné, zda to náhodou není třetina strany) kritizuje ministra Schwarzenberga za postoj k otázce amerického radaru a k euroústavě. Ptají se, proč Schwarzenberga do vlády navrhovali, když není vázán programem strany. Pokud jde o euroústavu, nepatří ministr ve vládě rozhodně mezi jestřáby. Na druhé straně si nedovedu představit, jak by ve Francii a v Nizozemsku mohlo proběhnout znovu referendum o původním textu euroústavy, text se bude muset změnit, a nejen formálně. Debata o těch změnách je teprve na počátku, kritizovat Schwarzenberga teď je předčasné (nespokojenost Zelených s tím, že do věci bude mluvit Zahradil, je ovšem oprávněná). Pokud jde o americkou základnu, požaduje např. poslanec Liška (který snad k té opozici nepatří), aby USA zaručily, že se radar stane součástí NATO. Přitom NATO je bez Američanů směšné a bezmocné, a radar se může stát součástí protiraketové obrany NATO teprve tenkrát, až nějaká bude existovat – zatím to spíš vypadá tak, že NATO se jednou na existující americkou protiraketovou obranu napojí.

Německý europoslanec za SPD a předseda výboru pro ústavní záležitosti Jo Leinen kritizoval opět Klause za jeho euroskepticismus. Jakkoli si Klaus kritiku zaslouží, těžko se zbavit dojmu, že pan poslanec zvolil poměrně jednoduchou a pohodlnou cestu, jak se zviditelnit prostřednictvím rozlícení českého prezidenta nebo aspoň jeho pdržtašků a že kritika má ráz jakési mírně zlomyslné provokace. Klaus sám nereagoval, zato se vyjádřili jeho tajemník Jakl, který prohlásil, že se Leinenovi asi stýská po protektorátu, a ministr pro evropské záležitosti Vondra, který nejapně předstíral, že neví, jak se poslanec jmenuje, a nazval ho Leninem. Místopředseda PS Zaorálek to právem nazval buranstvím (pan Jakl je bezvýznamný šoumen, ale vicepremiér by si snad na podobná nejapná s prostá extempore měl dávat pozor). Ostatně buranství je u nás plno, např. na stránkách Práva, které jakoby objektivně informuje o tom, že ministr Schwarzenberg, „který byl silně zdravotně indisponován, četl téměř patnáct minut, místy nesrozumitelně, připravené podklady, čímž vyvolal v tvářích některých přítomných úsměvy“. To je buranství v rukavičkách: Právo naráží na chýry, že Schwarzenberg nemá dobrou českou výslovnost. To jednak není pravda a jednak je to projev jakéhosi rasismu. Až u nás bude podstatně víc např. imigrantů z rozvojových zemí a někdo z nich zasedne v parlamentu, budete se jim taky pošklebovat?

Prezident Putin dal na tiskové konferenci najevo svou krajní nespokojenost s americkou protiraketovou základnou v Polsku a v Česku. Bude zajímavé sledovat reakce v Polsku a v Česku. Společné bude, vsadil bych se, to, že se budou dát vyjádřit jedním poměrně neslušným slovesem. Jen v případě Polska bude mít předponu „na“, kdežto v případě naší vlasti „po“. Paroubek jistě neopomene tuto „kartu“ využít, mluví sice, že v žádném případě nechce provozovat nulovou toleranci k vládě, ale je zjevné, že jí půjde po krku ještě daleko důsledněji než v letech 1996-8 Zeman Klausovi. Komunisté ho nadšeně podpoří, mají k němu typově blízko. V české politice neustále vzrůstá kvantum nenávisti. Až bude koncentrace nenávisti dostatečně velká, bouchne to.

Lubomíru Zaorálkovi se nelíbí, že smlouva mezi USA a ČR je smlouva „mezi slonem a myší“. Smlouvy je zjevně podle pana Zaorálka možné uzavírat jen s těmi, co jsou přibližně velcí jako my. Co ale s těmi ostatními?

Jiří Franěk si (v souvislosti s Martinou Navrátilovou a homosexuály) vyřizuje účty s USA: „V zemi, která má na bankovkách napsáno „Věříme v Boha“ je leccos možné.“ Pravda, u nás by to na bankovkách nemohlo být napsáno už proto, že by to nebyla pravda. Ale třeba Američané – většina Američanů – opravdu věří v Boha, jakkoli si to pan Franěk nedokáže představit. Ostatně jsou možná i jiná hesla: v podtitulku listu, do nějž píše, kdysi stálo „Proletáři všech zemí, spojte se!“.

Podle MfD má část (malá) poslanců ODS v souvislosti s prezidentskou volbou jakési výhrady ke Klausovi, zejména pokud jde o jeho víc než zdrženlivý postoj k nynější vládě. ODS bude mít s Klausem čím dál tím větší problém. Přitom pokud se za nynějšího prezidenta postaví i KDU-ČSL, bude mít při volbě většinu 148 hlasů (zapotřebí je minimálně 141 hlasů), a to patrně až v třetím kole, kdy hlasuje PS a Senát dohromady, protože zelení budou nejspíš proti a tak v PS Klaus nemá šanci. Prezidentova veliká popularita však patrně bude disidentům v ODS svazovat ruce (ne nějak moc, hlasuje se tajně). Leč by se s ní do té doby ještě něco stalo, což se nezdá být moc pravděpodobné.

Portugalský soud přiřknul dítě, o nějž se před časem před soudní budovou pro změnu v Česku přetahovala hysterická česká matka s portugalským otcem (český soud tehdy rozhodl ve prospěch otce) nakonec matce. V zásadě jsem přesvědčen (a už jsem o tom v Událostech psal), že dítě by mělo být odebráno matce jen ve zcela výjimečných, velmi závažných případech. Když ale vidím, jak se na veřejnosti matka zuřivě přetahuje s otcem nebo se soudními úředníky o vyděšeného a stresovaného šestiletého potomka, vzpomenu si vždycky na „Šalamounův test“. Po ty, které pobuřuje nápis na bankovkách „Věříme v Boha“, připomínám, o co jde: král Šalamoun měl podle Starého zákona rozsoudit dvě údajné matky, které se přeli o dítě. Každá tvrdila, že je její. Šalamoun tedy nařídil, aby dítě rozťali mečem a každé dali polovinu. V tu chvíli jedna z nich (matka A) prohlásila, že tedy dítě nechce, ať si ho nechá ta druhá (matka B). Soutěžní otázka zní: kterou z nich prohlásil Šalamoun za skutečnou matku dítěte? (Chtěl jsem o příklad z šerého starověku opřít svůj dojem, že matka, která se před televizními kamerami hystericky tahá o dítě, se chová jako matka B).

Kardinál Vlk se rozhodl věnovat pozornost kněžím, kteří za minulého režimu spolupracovali s StB. Chce za tím účelem zřídit komisi, v níž by společně s představiteli církve zasedli i pracovníci archivů a ministerstva vnitra. „Ne každý měl dar se stát tak říkajíc hrdinou a mnozí z nich podepsali spolupráci. Jenže metody StB byly velmi tvrdé, a proto je nyní potřeba objektivně posoudit okolnosti, za jakých byli ke spolupráci získáváni, případně jestli svou prací někomu ublížili a podobně. Proto vítám vznik této skupiny,“ řekl kardinál. To je jistě pravda, zároveň je taky pravda, že se spolupráce podepisovat neměla a že duchovní, kteří ji podepsali, mají šrám na své kvalifikaci. (Je třeba také podotknout, že protestantské církve na tom nejsou lépe, spíš naopak: zvlášť v některých menších byla situace dosti úděsná).

Ruská pravoslavná církev se bouří proti Darwinovi (je zajímavé, že Jiřího Fraňka z Práva v článku, o němž se zmiňujeme výše, trápí spíš to, že proti Darwinovi kdysi protestovali (někteří) američtí imperialisté. Darwinismus ale nevyvrací Bibli. Věda se s vírou míjí, není možná vědecká víra (jak si to představovali bolševici). Je blbost věřit, že země je kulatá (dá se to dokázat) a to, že člověk má milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo ho pronásledují, se naopak dokázat nedá (je třeba tomu věřit). Darwin je o tom, co bylo, Bible o tom, co má být.

Jeden čtenář mne upozornil, že publikace MPSV pro cizince, které jsme věnovali kritickou pozornost předevčírem, obsahuje i užitečné informace. Je dostupná na internetu. Rád to uznávám, výhrady se týkají jedné kapitoly (Vybrané informace o české společnosti), a jak jsem dodatečně zjistil, i některých dalších detailů (např.: je obvyklá česká nestydatost vydávat Franze Kafku za našince. Franz Kafka byl německý spisovatel. Pokud jde o vyhnání Němců, chápu, že ministerská publikace nemůže ani skrytě polemizovat s oficiální státní ideologií, ale snad přesto může volit morálně neutrálnější výrazy než je „organizovaný odsun“).

Pátek 2. února: Ruský prezident Putin se na velké tiskové konferenci v Moskvě vyjádřil mj. i k případné protiraketové základně USA v Polsku a v ČR. Prohlásil, že její budování se týká vnitřní bezpečnosti Ruska a že Rusko odpoví tvrdě a „asymetricky“ (což prý znamená využití netradičních způsobů reakce, které legitimuje to, že strana, která k nim sáhne, je ve zjevné nevýhodě proti soupeři; typickým příkladem je např. partyzánská válka). Řekl bych, že Putin především zkouší, nakolik už je česká politika a česká veřejnost tak říkajíc na hniličko a co si do budoucna případně ještě může dovolit. Ke zprávě se vrátíme.

Podle lednového průzkumu CVVM koaliční strany mírně oslabily. Nápadný je zejména vzestup komunistů skoro o 5%, lidovci a ODS tratili. Ztráta ODS ani růst ČSSD nejsou příliš výrazné (jde o pouhé 1%, v rozmezí statistické chyby). Růst KSČM může mj. signalizovat, že se Paroubkovi nedaří udržet voliče, které před volbami komunistům přetáhl. S postupným poklesem preferencí vládních stran je tak jako tak nutno počítat. Bohužel v opozici chybí důvěryhodná strana (ČSSD pod Paroubkovým vedením jí není ani náhodou). Lidé nespokojení s vládní politikou si budou vybírat mezi komunisty prostými a komunisty s lidskou tváří a po příštích volbách se už klidně můžeme dočkat koalice ČSSD – KSČM.

Bývalý vyšetřovatel hospodářské kriminality Jaromír Kubec prohlásil v Právu k angažmá Čunkovy sekretářky v případu lidoveckého předsedy: „Buďto jeho bývalá sekretářka Urbanová lže dnes, když říká, že byla svědkem Čunkovy korupce, a v tom případě se dopouští křivého obvinění, protože to měla uvést po poučení o svých povinnostech do policejního protokolu. Nebo skutečně korupci viděla, a pak tedy svým pětiletým mlčením kryla zločin, který mohl být už dávno potrestán.“ To je docela přesné, problém je prý v tom, že v platném trestním zákoníku mezi zločiny, na něž se vztahuje oznamovací povinnost, uplácení a přijímání úplatku chybí. Čunkovým kritikům se zdá nápadné, že uložil peníze do banky zmítající se v problémech (a vzdálené 80 km od jeho bydliště) den předtím, než zkrachovala. K tomu se ale nedá říci nic jiného, než že je to nápadné. Pokud je doklad věrohodný, je pan Čunek tak říkajíc za vodou. Pan Čunek nemusí dokazovat svou nevinu, policie musí dokázat jeho vinu.

Jiří Paroubek se prý v zásadě smířil s tím, že převolba předsedy PS, v níž by to místo získal on, se konat nebude. Upřímně řečeno není k ní důvod, ČSSD to místo už má. Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek prohlásil, že by mohl nebo snad měl vzniknout ústavní úzus: předsedou PS se stane předseda největší opoziční strany. To je nesmysl, je jen otázkou jakési elementární slušnosti, aby se v případě, že volby skončí mimořádně těsným vítězstvím nějakého uskupení, stal předsedou PS představitel opozice. Zatím to vypadalo tak, že i Špidlova vláda, která měla většinu pouhého jednoho hlasu, si místo předsedy PS vyhradila pro sebe. Kdyby ho byla bývala velkoryse přepustila ODS, byla by přispěla k zmírnění napětí mezi oběma stranami (mohla za to, upřímně řečeno, něco v tomhle smyslu také chtít).

V prohlášení České biskupské konference k problému kněží, kteří se octli na seznamech spolupracovníků StB, se mj. říká: „Víme, že materiály StB, třeba jen částečně dostupné, ukazují, že někteří kněží s StB opravdu spolupracovali. Pokud je takové jednání řádně prokázané, je to odsouzeníhodné, zvláště pokud tak učinili kvůli své kariéře či hmotnému zisku, a pokud tím někomu ublížili. Pokud byl kněz donucen ke spolupráci pro své nedostatky či ze slabosti, je to politováníhodné. Pokud souhlasil se spoluprací vlivem dlouhodobého nátlaku, ze strachu, kvůli vydírání, zaslouží si soucit.“ Je mi líto, ale pokud někdo souhlasil se spoluprací vlivem dlouhodobého nátlaku, ze strachu nebo kvůli vydírání, učinil tak taky ze slabosti. Kněží byli přitom asi v horší situaci než jiní občané „ČSSR“, existenční postih byl v jejich případě snazší a častější. Přesto platí, že udávat se nemá, a katolická církev, přesněji řečeno všechny české církve, protože konfidenti byli v hojném počtu i u nich, by se s tím měly nějak vypořádat. Soucit je jistě v některých případech na místě, ale sám o sobě nestačí.

Komunisté prosadili v PS (zatím jen v prvním čtení) novelu trestního zákona, podle něhož je pouhé držení dětské pornografie trestným činem a můžete za ně dostat tři roky natvrdo. To je vynikající: V restauraci si odložíte kabát a tašku do šatny, zatím co jíte, vám tam zjednaný dobrák podstrčí oplzlé obrázky, zaplatíte, venku už na vás čeká policejní hlídka a vzhledem k tomu, že nejste za dobře s papaláši, máte tři roky jisté. Není náhodou, že to navrhli komunisté, může se jim to jednou velmi hodit. Poslanec zelených Liška k tomu poznamenal: „Pokud by novela takto zůstala, znamenalo by to, že pácháte trestný čin už v okamžiku, kdy vám někdo do mailu pošle fotku s dětskou pornografií. Někdo by to mohl snadno zneužít třeba k pomstě.“ Což je docela přesné.

Lidové noviny zveřejnily příspěvek „kontroverzního“ europoslance Jo Leinena, kde dotyčný rozvádí svou kritiku stanoviska českého prezidenta k euroústavě. Dobře učinily, text je legrační reklamou na přednosti EU a Ústavní smlouvy: „Ústavní smlouva navíc poskytuje občankám a občanům mnohem lepší možnosti, jak se podílet na evropské politice. Obě komory českého parlamentu tak například získají nová práva… Ústava dále nabízí nástroj přímé demokracie… Evropská unie je se svými úspěchy obdivována všude na světě. V Jižní Americe, v Africe a Asii se pokoušejí napodobit model EU. Atraktivita EU je tak velká, že se stále více zemí chce stát jejím členem…“ Hádky mezi europoslancem Leinenem a českým prezidentem jsou zjevně málo inspirativním sporem dvou hluchých. Mají ryze folklórní charakter. Oba pánové se potřebují navzájem a kdyby jednoho nebylo, musel by si ho ten druhý vymyslit.

Miloš Čermák navrhuje v LN zrušit anonymní diskuse na internetových zpravodajských serverech. Na návrhu něco je, díky technickým vymoženostem moderní doby se u nás neobyčejně rozšířila a zpřístupnila plocha, kterou za starých dobrých časů poskytovala různému dobytku omítka na veřejných pánských záchodcích (všimněte si, že také v duchu politické korektnosti odpadla diskriminace žen, které na pánské toalety jak známo většinou nemají přístup). Problém je v anonymitě: kdo chce mermomocí být na veřejnosti sprostý jako kanál, ať se taky pod své sprosťárny pěkně podepíše a nese za ně právní zodpovědnost.

Známý český hungarolog Luboš Palata se věnuje v LN osobě nového ředitele slovenského „Ústavu paměti národa“, ten se chce prý zaměřit mj. i na „perzekuce a vyhánění slovenského obyvatelstva z území, které Maďarsku připadlo na základě první a druhé vídeňské arbitráže“. Druhá vídeňská arbitráž ovšem rozhodovala o sporu mezi Rumunskem a Maďarskem a rozhodla o připojení pohraničních rumunských oblastí a severní části Sedmihradska k Maďarsku. Maďarsko-slovenských (přesněji řečeno maďarsko – česko-slovenských) hranic se týkala jen první vídeňská arbitráž.

Petruška Šustrová navštívila před nedávnem Budapešť a Dům teroru (Muzeum zločinů Szálásiho fašistického a hlavně ovšem pak komunistického režimu). V té souvislosti píše: „od maďarských účastníků (besedy v Českém centru o Chartě77) jsem se dozvěděla, že totiž hned v lednu 1977 podepsalo několik stovek Maďarů dokument na podporu Charty 77…“ Dovolím si v této souvislosti připomenout, co jsem v té věci napsal v Událostech 24. listopadu 2002: „Když píši tyto řádky, zní mi ze zapnutého přijímače na druhém programu Maďarské televize Mozartovo Requiem. Je 4. listopadu, výročí krvavého potlačení maďarské revoluce z roku 1956… Dirigent Zoltán Kocsis, který provedení Mozartovy zádušní mše řídí, patřil v roce 1977 k několika maďarským intelektuálům, co protestovali proti pronásledování signatářů Charty 77; zajímalo by mne, zda si náš pan prezident (Havel, bd), který má tolik globálních starostí a tak rád uděluje nejrůznější metály, někdy udělal čas na to, aby těmto lidem řekl děkuju.“

Sobota 3. února: premiér Topolánek pobouřil opoziční poslance ve Sněmovně oplzlým gestem. Nemá smysl se nad tím pohoršovat, je to celkem věrné svědectví o stavu české politické kultury a o momentální úrovni vztahu mezi vládní koalicí a opozicí. Podíl na tom má nejen ODS, ale přinejmenším ve stejné míře i lidé jako Paroubek, Rath, celá ČSSD, o komunistech ani nemluvě. Poslední dva-tři roky to vypadá jako nezastavitelná soutěž, kdo koho přetrumfne. Zdá se, že se naše politika blíží stavu, kdy se poslanci nebudou dorozumívat mluvením, ale pouze gestikulací. Lze doufat, že se tím jednání Sněmovny výrazně zkrátí, zároveň se televizní přenosy dostanou do kategorie „nevhodné pro mládež do 18 let“. Zvlášť se těším na okamžik, kdy na sebe poslanci začnou vystrkovat holé zadnice. Bude zajímavé sledovat, zapojí-li se i dámy.

Předseda ČSSD Paroubek se znovu vrátil k rozhodnutí zlínské organizace, která nevyhověla jeho přání a nevyloučila poslance Melčáka ze svých řad. Zlínská organizace „je složena nejméně z poloviny z politických přátel, nezávislých osob a z příbuzných pana Melčáka“, prohlásil předseda ČSSD. Jak jsme už psali, má 79 členů, Zlín má skoro 80 000 obyvatel. Pokud to tak vypadá i jinde (proč by to tak nevypadalo), co si má člověk myslet o váze toho, že drtivá většina členů ČSSD je proti umístění americké radarové základny na území ČR? ČR má něco přes 8 milionů obyvatel oprávněných volit. Pokud má ČSSD 16 000 členů (někde jsem podobné číslo viděl, údaj se mi na stránkách ČSSD nepodařilo najít), jsou to dvě promile z počtu oprávněných voličů. Pokud jsou poměry všude jako ve Zlíně (proč by nebyly), dá se z těch dvou promile jedno promile brát jako plnohodnotní členové. Jedno promile občanů ČR získává obrovskou váhu v tak základní otázce, týkající se bezpečnosti ČR (vycházím přitom z optimistického předpokladu, že všichni členové ČSSD jsou oprávnění voliči). Je to smutné: nechuť veřejnosti k politice, kterou mnozí politici bezděčně podporují (viz gestikulace ne Sněmovně), vede k tomu, že se lidé dobrovolně smiřují s tím, aby o jejich osudu rozhodovala nekompetentní menšina.

Sláva! Vědci celého světa se shodli na tom, že za změny klimatu může člověk (ne nějaký jeden konkrétní, ale každý). Rozhodnutí je definitivní, kdo se od nynějška odváží ceknout, dostane přes papulu. Ke zprávě se ještě vrátíme.

OSN dokazuje svou bezmocnost ve věci Kosova. Vyjednavač Martti Ahtisaari předložil v Bělehradě a v Prištině návrh, podle něhož má být Kosovo skoro nezávislé, jen se tomu tak nebude říkat. Problém postjugoslávské oblasti je v tom, že racionální řešení je neuskutečnitelné. Racionální by bylo odtrhnout od Kosova malou část při hranicích Srbska, obývanou Srby, osud srbských enkláv řešit výměnou obyvatelstva, a albánské Kosovo pak připojit k Albánii. Jenže tím by se otevřel podobný problém v Makedonii a nikdo by nedovedl odpovědět na otázku, proč nemá být srbská část Bosny a Hercegoviny připojena k Srbsku. Problém postjugoslávské části Balkánu je v tom, že tam národnostní spory zamrzly v tom stavu, ve kterém byly v třicátých letech minulého století. Národní státy je třeba překonat, ale aby bylo co překonávat, musí se napřed jakž takž uskutečnit. Na Balkáně se to nestalo.

Sociální demokracie je opravdu nebezpečná strana. Její polovykopnutý expředseda prohlašuje v Právu, že Ruská federace má potenciál stát se do dvaceti let členem EU (považuji za své velké štěstí, že v té době budu už nepochybně mrtvý), předseda zahraničního výboru PS Hamáček chce dokonce vyvíjet společně s Ruskem alianční systém protiraketové obrany. Nebylo by nejlepší, kdybychom v rámci těchto budoucích nezvratných trendů nabídli vybudování základny v Brdech raději Rusům?

Petr Uhl konstatuje v Právu: ODS není zatím způsobilá vládnout. A dokládá to mj. na výrocích hradního mluvčího Hájka. Až bude nedej Bůh jednou na Hradě sedět Paroubek, bude ho pan Uhl taky počítat k ČSSD?

Mirek Topolánek poskytl velký rozhovor Právu.Je třeba s uznáním konstatovat, že se v něm choval podstatě umírněněji než včera ve Sněmovně. K ruským hrozbám (neznaje ještě vyjádření prezidenta Putina) prohlásil: „Podle mne ta vyjádření Ivanova, Lavrova i ruské generality vyplývají spíš z geopolitických úvah, z jejich obav o ztrátu vlivu na sféru střední Evropy. Já připouštím, že z jejich pohledu je to hledisko legitimní, ale jako český premiér cítím povinnost říct, že s nimi nesouhlasím.“ To je v podstatě OK.

Martin Weiss píše v Lidových novinách o tom, že se Jiří Paroubek před časem rozhodl „odškodnit sudetoněmecké antifašisty“. Je mi líto, ale pan Weiss kecá. Nešlo o žádné odškodnění, ale o tzv. ocenění, tj. o vlídné slovo.

Pondělí 5. února: stínový ministr zahraničí ČSSD Zaorálek prohlásil včera v debatě na Primě, že politici nedostali od voličů mandát k vyjednávání o americké základně na českém území, že protiraketová obrana USA vychází ze stejné strategické koncepce jako je princip preventivních válek a že česká ústava nepřipouští stavbu cizího vojenského zařízení na českém území (nýbrž jen přítomnost cizích jednotek). Nad těmito argumenty zůstává rozum stát: cestu k jednání o základně otevřela Špidlova vláda a její ministři (dělala to jistě s obojakostí, s níž přistupovala ke všem vojenským záležitostem včetně účasti na invazi do Iráku, ale to je její problém), proč je sestřelování raket vypálených na naše území preventivním opatřením, je nepochopitelné (je třeba je nechat dopadnout na cíl?) a představa, že na našem území budou sice cizí jednotky, ale nebudou si smět postavit žádné zařízení, je ryze kocourkovské povahy. A ten člověk se měl ve vládě velké koalice, podporované Klausem, stát ministrem zahraničí.

V Jincích proběhla demonstrace proti výstavbě americké základny a za referendum na toto téma. Je to další akce, na níž se výrazně profilují komunisté, ostatně mají v obcích, kterých se to dotýká, výrazné zastoupení (mj. starosty Jinců a Rožmitálu pod Třemšínem). Zdá se, že komunisté spolu se sociálními demokraty jsou na nejlepší cestě ovládnout u nás veřejné mínění a vyhrát příští volby.

Jakýsi ruský „novinář a historik“ podle zprávy v MfD dospěl k závěru, že Boris Pasternak dostal v roce 1958 Nobelovu cenu za literaturu jen díky tomu, že vydání jeho knihy na Západě zajistila CIA. To není nic nového, to přece víceméně víme z českého tisku té doby. Nová je jen informace, že pokud by kniha nebyla vyšla, hrozila Pasternakovi od ruského vedení deportace do gulagu. Tuto informaci považuju za totálně nesmyslnou, Chruščov takové věci v případě celebrit, jako byl Pasternak, nedělal. Neměl na to už mocensky ani morálně.

Podle jiné zprávy v MfD přirovnalo „německé nakladatelství Axel Springer“ v polské mutaci časopisu Newsweeek polského premiéra Kaczynského k Vladimíru Putinovi. Ve stejném duchu by se dalo říci: je s podivem, že „německé nakladatelství Rheinisch-Bergische Verlagesellschaft“ šíří o své konkurenci takové zprávy. (polského premiéra přitom přirovnal k Putinovi samozřejmě polský novinář, stejně jako zprávu v MfD má na svědomí šifra –kam-.)

V rubrice Co týden dal 28. prosince minulého roku jsem uvedl, že knížka Jarky Stuchlíkové o politickém vývoji v Chile za Allenda a Pinocheta mohla vyjít v roce 1977 v normalizačním Československu, což svědčí o kvalitách knihy i její autorky. Ve skutečnosti autorka žila v té době v exilu a v exilu taky svou knížku vydala. Autorce i čtenářům se omlouvám. (To samozřejmě nic nemění na skutečnosti, že názory paní Stuchlíkové jsou mi naprosto nesnesitelné a odporné).

Úterý 6. února: Václav Havel uveřejnil v Právu článek, v němž doporučuje přijmout bez referenda americkou žádost o zřízení radarové základny, která by ochránila USA, ale taky Evropu, před jaderným útokem ze strany nevypočitatelných států (Írán), případně těch, kterým tyto státy jaderné rakety poskytnou. Rád konstatuji, že článek je velmi dobrý a přesvědčivý. Je také dobře, že vyšel v Právu – třeba někoho z rozumnějších levicově orientovaných čtenářů osloví. Redakce Havlův text doprovodila v rubrice „Ring volný“ článkem Petra Schnura z Hannoveru. Ten doporučuje, aby český národ povstal proti svým americkým a vůbec zápaďáckým utlačovatelům: „Pokud opravdu většina národa s umístěním základny nesouhlasí, měla by dát vůli jasně najevo. Neodvolávat se přitom na NATO či „Evropu“ a nespoléhat ani na partaje, ani na referendum, jež se samozřejmě konat nebude. Jde o příležitost naplnit fráze o občanské společnosti skutky a začít s přechodem od fotbalovohokejového národa k politickému.“ Čili, pokud tomu dobře rozumím, je třeba neuvědomělé fotbalohokejové kravály oplodnit revoluční myšlenkou.

S anketami a internetovými diskusemi to socdem a různí zjevní i skrytí komunisté nemají lehké. Rozhodný odpor v ČSSD, kterým argumentuje Jiří Paroubek, se opírá o stovky hlasů (což je i v mrňavé šestnáctitisícové členské základně ČSSD poměrně málo). Ještě legračnější je, že v anketě ohledně radarové základny na stránkách KSČM se (průběžný výsledek) vyslovilo 59% pro zřízení, proti bylo 38% a zbytek nevěděl. Jaký byl výsledek konečný, není známo, protože poté údajně anketa ze stránek zmizela. Člověk by ovšem neměl propadat falešnému optimismu: přívrženci KSČM zřejmě umějí (z minula) lépe zacházet s nástroji typu pendrek než s výpočetní technikou, a tak se asi stali cílem nájezdu domluvených profíků. To už neumějí ani pořádně zfixlovat „průzkum veřejného mínění“? Jaký úpadek! A taky si nedělám iluze, že kdyby se k problému vyjádřilo všech 16 tisíc členů ČSSD, dopadlo by to jinak než teď. Jen je svým způsobem příznačné, že se ozvaly jen stovky. Což vyvolává otázku: existují opravdu i ti ostatní?

Jiří Paroubek byl už přirovnáván k leckomu, v tuto chvíli si ovšem zaslouží být přirovnán k našemu národnímu hrdinovi Ferdovi Marvenci (práce všeho druhu). Zatím co líný Topolánek lelkuje, čiperný Paroubek se nejprve zviditelní s americkým velvyslancem, a dá mu najevo, že pokud by se Američané podrobili jisté krkolomné proceduře, jíž by dali najevo, že na sobě nechají dříví štípat, mohla by jim ČSSD na jejich bláznivý nápad s radarem z čiré velkorysosti kývnout. Hned nato se sejde s ruským velvyslancem Fedotovem a červený šátek s černými puntíky udělá na jeho excelenci takový dojem, že zakolísá: možná by se o těch základnách třeba taky dalo uvažovat… Prožil jsem v téhle zemi léta 1948 až 1989 a nikdo mi nenamluví, že Paroubkův diplomatický úspěch nebyl v druhém případě tak trochu předem domluvený. Což je velmi znepokojivé. Nicméně vzniká dojem, že Paroubek kmitá, schází se s těmi nejdůležitějšími velvyslanci a výsledný dojem je, že na něm vlastně záleží daleko víc než na vládě.

Komunisté se zatím vyžívají v demonstracích proti americké základně. Starosta Rožmitálu pod Třemšínem Vondrášek se např. zastává zvířátek: V oblasti města se uhnízdil orel mořský a ten by měl dostat přednost před vojáky. Bude zajímavé sledovat, jak se orel mořský osvědčí proti íránským raketám (a bylo by žádoucí to sledovat z co možná největší vzdálenosti, obávám se jen, že se mi to při mé obvyklé smůle nepovede).

Vláda zamítla návrh na zvláštní renty pro olympijské medailisty, a dobře učinila. Je jen poněkud směšné, že si nikdo z politiků netroufl říci: návrh je nestydatá populistická kravina, v životě společnosti je tisíc důležitějších věcí, které si zaslouží být oceněny, než olympijské medaile.

Dvaašedesátiletý důchodce umlátil rákoskou svou životní družku. Podle jeho slov si dotyčná nářez přímo vyžadovala. Oba se znali třicet let ze společné práce ve štábu Lidových milicí, kde byla usmrcená vrahovou nadřízenou. Zdá se, že vzniká jakýsi problém, jaké náhradní iniciativy dát těmto lidem, aby své přirozené násilnické sklony, pro něž už neexistuje odpovídající institucionální rámec, vybíjeli nějakým neškodnějším způsobem.

Dědicové majitelů vily Tugendhat v Brně prodali v aukci jakousi plastiku z původního vybavení. Brněnský primátor to zjevně považuje za nepřátelské gesto a hrozí, že město přehodnotí svou ochotu vilu dědicům vrátit. „Jak je možné, že dnešní Tugendhatové žádají o vilu, ale prodávají tak cennou plastiku?“, ptá se pateticky Bob Fliedr v Lidových novinách. Inu, možné to je docela snadno: ta plastika je totiž jejich a můžou si s ní dělat,co je napadne. Tak je to na tom světě zařízeno, že když je něco něčí majetek, může si s ním majitel nakládat, jak uzná za vhodné. Jinak je tomu jen na Rusi a v přilehlých oblastech (taky jsem tam patřili). Tam je všechno všech, a tedy taky nikoho. Přesněji řečeno každý ví, že jeho není v pravém slova smyslu nic. Všechno je někoho jiného, neví se koho, pro zjednodušení se říká všeho pracujícího lidu. Myslel jsem. Že už to období máme za sebou, ale případ Tugendhat znovu ukazuje, že ani náhodou. Kdosi litoval, že socha nebyla včas označena za „národní kulturní památku“. Pokud tomu dobře rozumím, prohlásit něco za národní kulturní památku je nejspolehlivější způsob, jak může stát okrást vlastníka o jeho majetek. Naivně jsem si myslel, že legálně okrádat lze pouze církev (katolickou, ty ostatní mají kliku, nikdy neměly majetek, který by stál za řeč), zrádnou šlechtu a sudetské Němce. Jak vidno, když na to přijde, mohli by sem být přiřazeni lidé pronásledovaní za nacismu z rasových důvodů.

Lidovci a zelení mají (i když zjevně z různých důvodů) problém s Topolánkovým tajným radou Zahradilem. Tajný rada netrpí zbytečnou skromností: Debatu s lidovci nebo zelenými neměl a „ani žádnou neplánuji“. „Nedám se úkolovat Bursíkem nebo Liškou. Ať s nimi mluví premiér a mně pak vždy sdělí výsledek.“ Vypadá to, že se veřejnost stala obětí dezinformace: není pravda, že by se Zahradil stal poradcem Topolánka. Nýbrž je pravda, že se Topolánek stal poradcem Zahradila.

Středa 7. února: Nemám vůbec nic proti hudebnímu skladateli Karlu Svobodovi. Přijal jsem jen s jistou úlevou zprávu o tom, že se uskutečnil jeho pohřeb, protože se pro noviny otvírá možnost, aby psaly taky o něčem jiném. Vdově po hudebníkovi kondoloval mj. i Jiří Paroubek, práce všeho druhu: představuji si, že to stihnul někdy mezi jednou ze svých hektických schůzek s americkými a ruskými velvyslanci. Naproti tomu vláda, soudě podle toho, co psali v Právu, jako obvykle zaspala. Význam pietního aktu trestuhodně podcenil ministr kultury, který dal přednost jednání parlamentu. Absentoval premiér Topolánek. Nevyznamenal se ani prezident Klaus a předseda Senátu Sobotka. Předseda PS Vlček o sobě taky nedal slyšet, ale za toho naštěstí zaskakoval Paroubek. Na pohřbu promluvil (zjevně místo faráře) zpěvák Petr Muk (vůbec nevím, kdo to je): řekl o zesnulém mj.: „Jeho duše už je v metafyzickém světě. Už nikdy neprožije ani den, ani noc… Myslím, že člověk neprochází očistcem v nebi…“ nevím, o jakou církev či sektu jde, zvlášť mne mate polemická věta o očistci v nebi. Kdosi prý napsal do kondolenční knihy: „Karle, ať vidíš slunce katedrál“. Co je to slunce katedrál? Zdá se, že u nás vzniká nějaké zbrusu nové náboženství. Už bylo na čase: křesťanství, jak známo, se během své nedůstojné existence obtížilo ukrutnými zločiny a nakonec tak nějak vyžilo.

Poslanecká sněmovna znovu zamítla návrh, aby se Velký pátek stal státním svátkem, protože byl spojen s návrhem na zrušení MDŽ. MDŽ není svátkem, ale jen „významným dnem“. Jak pro koho, pro mě ne. Možná, že by se významným dnem mohl stát taky ještě 25. únor a výročí VŘSR, ostatně proč ne, nedá se upřít, že to významné dny opravdu byly. Navíc MDŽ začali slavit v Americe, to je opravdu argument, před nímž musí jít vše stranou. Já si nepamatuji, jak ho slavili v Americe, zato si pamatuji velmi dobře, jak ho slavili tady. Navrhovatel zákona senátor Mejstřík (který přišel znovu s hypotézou, že na Velký pátek je svátek Kristova vzkříšení, takže ho museli opravovat komunisté; proboha, to mu to od posledně nemohl např. někdo z KDU-ČSL vysvětlit) chce napříště návrh na Velký pátek osamostatnit, komunisté s ním pak prý nebudou mít problém. Možná, že by se dalo najít kompromisní řešení a spojit pondělí velikonoční, tyto ohavné orgie sexismu a brutálního násilí, při nichž rozběsnění nadsamci tlukou nevinné ženy a dívky mučícími nástroji, které jsou k tomu týdny předtím dokonce k dostání v obchodech, přes to místo, kde mají muži zadnici. Tj. očistit pondělí velikonoční od hrubého násilí a zduchovnit je v to, čím bylo od pradávna, to jest ve svátek, kdy zajíci v podzemních manufakturách malují velikonoční vajíčka (je to pravda, viděl jsem to jako dítě v jakémsi ruském kresleném filmu).

Po jednání s Jiřím Paroubkem se ruský velvyslanec Fedotov ohradil proti novinářské otázce, zda by radarová základna mohla narušit česko-ruské hospodářské vztahy. „Vycházíme z toho, že přátelský stát buduje svou politikou takovým způsobem, aby nevznikl nepokoj na straně, s níž chce mít dobré vztahy.“ Přeloženo do češtiny: koukejte toho nechat a nebudete nám pak muset klást tak pitomé otázky.

Slovenský premiér Fico poskytl Právu exkluzivní rozhovor. K názorům slovenského premiéra se ještě vrátíme.

Čtvrtek 8. února: Jiří Čunek se zamotává do svého maléru. Když se v Senátu hlasovalo o jeho vydání, už nežádal, aby byl vydán a zdržel se hlasování. Jeho právnička prý rozeslala dopisy senátorům, v němž je vyzývá, aby žádost o vydání nepodpořili (oznámil to s chutí, všimněte si prosím, že nepíšu práskl, pan senátor Štěch, nejvyšší boss našich skoromonopolních odborů a přidružené turistické kanceláře na demonstrační zájezdy do Prahy). Hlasování bylo těsné, rozhodly dva hlasy. Necítím k panu Čunkovi žádné velké sympatie a o jeho nevině nejsem zcela přesvědčen. Přesto mám dojem, že se na jeho případ nabalila spousta nechutného pokrytectví, nad nímž by jeden zvracel. Například: chápu, proč se doktorky Čunkové, která s problémem svého muže má společné jen to, že je jeho manželka, musí ptát na to, kde vzala peníze na zřízení ordinace, policejní vyšetřovatel. Nechápu, proč musí být spolu se svým mužem vláčena tiskem, který si dělá ambice na to, aby byl považován za seriozní. Je třeba říci jasně: je zjevné, že Čunkova aféra vznikla na jakousi politickou objednávku. To samozřejmě ještě vůbec neznamená, že pan Čunek je nevinen. Jen by se to mělo vzít taky v potaz. Musím se přiznat, že hlavní svědkyně proti panu Čunkovi mi připadá krajně nevěrohodná. To samozřejmě neznamená, že nemůže mluvit pravdu. Co nechápu, jsou pokrytecké pilátovské řeči Čunkových partajních kolegů, za všechny zmiňuji Petra Pitharta, protože pro něho je to typické, o tom, že pan Čunek nesmí být krutým osudem připraven o možnost se očistit. Vypadá to na veřejnosti hezky. Jenže vV určitých situacích nejde jen o to, co je správné, ale taky o to, co není zbabělé, protože to, co je zbabělé, nakonec nemůže být správné. A mám daleko víc pochopení pro senátora Kuberu, který je sice šoumen, ale nebojí se říci určité věci na plnou hubu: pan senátor má pravdu, že tenhle případ už pro pana Čunka asi nemůže skončit dobře, i kdyby se jeho vinu nepodařilo prokázat. A má pravdu, že veřejné hlasování vede k tomu, aby se na účet nešťastného lidoveckého předsedy exhibovali různí svatoušci, kterým jde jen o to, předvést před národem svou morální čistotu. Zavádějící jsou taky řeči o tom, že v politice neplatí presumpce neviny (Petr Nováček, LN): „Zatímco pro zákonodárce Čunka platí jako pro jiného smrtelníka presumpce neviny, na vicepremiéra a ministra Čunka se vztahuje floskule o předpokladu politikovy viny.“ Floskule o předpokladu politikovy viny se vztahuje tak nanejvýš na procesy s vlastizrádnými spikleneckými centry.

V souvislosti se sociálně demokratickým prošetřováním kauzy Kubiceho zprávy učinil Jiří Paroubek zásadní odhalení: někteří poslanci ODS byli ve styku s některými novináři! Tomu je napříště třeba zabránit. Některé novináře je třeba zavřít, a aby byla jistota, tak některé poslance ODS taky. Pak to tady bude vypadat zase jako za mladých let pana Paroubka, když ještě dělal ekonomického náměstka RAJ.

Členové rodiny Tugendhat si dovolili prodat plastiku, která kdysi zdobila jejich vilu. Brněnská radnice je za tu drzost chce vytrestat tím, že jim vilu nepostoupí. V čele boje za národní práva stojí senátor Zlatuška. Soukromý majetek ano, ale odsud až potud. Vila je zjevně tak trochu Tugendhatů, ale hlavně národní. A s Tugendhaty může národ, zastoupený brněnskou radnicí, jednat podle známé národní a socialistické zásady: co je tvoje, to je moje, a co je moje, do toho ti nic není. (Už slyším námitku, že s památkami je to tak všude v Evropě. I kdyby tomu tak bylo, jako že není, je to drzý zásah do soukromého vlastnictví a nemá to tak být).

Městský soud rozhodl, že senátor Milan Špaček nebyl vědomým spolupracovníkem StB. Dovoluji si připomenout, co jsem před třemi roky na okraj případu pana senátora napsal.

Smrt je výsostné právo jedince, zní v MfD titulek článku Jiřího X. Doležala. To je omyl, smrt je bohužel pouhá nutnost, která se nedá obejít.

Spor ČSSD s právníkem Altnerem, s nímž nynější lesní muž Zeman uzavřel tak výhodnou smlouvu, že mu nyní ČSSD dluží údajně 19 miliard, se prý blíží k dohodě. Nejlepším řešením by bylo ČSSD do rukou JUDr. Altnera privatizovat. Získal by nejen Lidový dům (o odměnu za jeho znovuzískání ve sporu jde), ale dokonce navíc i pár poslanců a senátorů. Třeba by to ČSSD pomohlo.

Pátek 9. února: Podle agentury Median výrazně klesla obliba ODS ve veřejnosti (o 4,45), mírně tratili i zelení a lidovci. Komunisté přibrali 2,5%, ČSSD v podstatě stagnuje. V přepočtu na mandáty by nynější vládní koalice stále disponovala dostačující většinou. Dá se předpokládat, že podpora vládní koalice bude dále klesat, jednak proto, že je to vládní koalice, a jednak proto, že má svázané ruce paritou v PS a nemůže dělat účinnou politiku. Kromě toho lidovci doplatí na Čunkovu aféru – zdá se, že už pro ně nemůže dopadnout dobře.

Pan Čunek má ovšem vlivného stoupence a přímluvce, totiž pana ministra Kalouska, kterého předtím vyhodil ze sedla. Pan ministr mu dle vlastních slov „strašně drží palce, aby to dokázal věrohodně vysvětlit“; pokud jde o jeho odchod z vlády „nejsme kolektivistická strana, my to chápeme jako osobní rozhodnutí“. Působilo by možná lepším dojmem, kdyby na rovinu řekl, že by Čunek měl každopádně odejít. A konec konců i kdyby řekl, že by měl každopádně zůstat.

Mluvčí ÚOOZ Kosinová se ohradila proti tvrzení předsedy ČSSD Paroubka, že Kubice je bývalý taxikář. Od absolvování gymnázia až do nástupu k policii v roce 1990 pracoval ve stavebnictví. Ještě že jsem nikdy neměl ambice pracovat u policie. Dnes by o mně pan Paroubek mohl prohlašovat, že jsem bývalý pomocný dělník.

Zdá se, že problémy lidí z vládní koalice se zabývá zpravidla Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, kdežto na problémy opozice je tu Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Bylo by zajímavé zjistit, zbývá-li jim při tomto úsilí čas ještě na něco jiného než na koalici a opozici, protože nemám ani o vládní koalici, ani o opozici žádné zvláštní iluze, ale nedomnívám se, že by se řádění organizovaného zločinu, korupce a finanční kriminalita odehrávaly výlučně nebo aspoň převážně v oblasti vysoké politiky.

V rámci boje s globálním oteplením je teď na tapetě především oxid uhličitý. Zpráva OSN však loni upozornila na skutečnost, že daleko nebezpečnější než např. automobily jsou velká stáda dobytka, která v procesu trávení a vyměšování produkují daleko nebezpečnější metan. Přitom jen skotu je v současné době na světě stovky milionů. OSN nejde tentokrát (jako obvykle) ve své zprávě dost daleko. Existuje živočich, který sice neprodukuje metan v tak velké míře jako dobytek, zato jsou ho řádově miliardy a ten počet se bude neustále zvětšovat. Jak čtenář správně pochopil, jde o rod homo sapiens sapiens. Myslím, že čeští zelení by měli jít příkladem vstříc a zdanit nejen produkci CO2 , ale zavést i osobní daň na tak říkajíc lidskou produkci metanu. Způsob stanovení její výše v každém jednotlivém případě nechám na fantazii laskavých čtenářů, rozhodně by o tom měl co nejdřív začít jednat náš parlament.

Pavel Verner píše v Právu, že označit nějaký (kriminální) případ či problém za zpolitizovaný je prázdné slovo. To bych neřekl. Když se nějaký takový příklad používá jako klacek na politického protivníka, chytne jakousi faleš a deformuje se: bylo to ostatně vidět už na Kubicově zprávě. Slušná opozice ctící politickou kulturu by se měla snažit přes všechno pokušení o jakousi zdrženlivost nebo umírněnost. To neudělala opozice z doby před volbami a nedělá to ani ta nynější. Každá se přitom může vymlouvat na něco, co bylo předtím. Na příčiny a důsledky. Slušnost a korektnost se vyznačuje tím, že s ní musí někdo začít. Totéž platí i obráceně: pan Verner vyčítá Topolánkovi trapné napadání novinářů: což tu dělal leckdo, počínaje Václavem Klausem, přes Miloše Zemana a Jiřího Paroubka až po nynějšího premiéra. Přitom Klaus a Topolánek mají na mysli jiné novináře než Zeman a Paroubek. A to je problém české žurnalistiky: měli by mít na mysli jedny a ty samé a pokud možno všechny.

Tamtéž se Lukáš Jelínek táže, na čí politickou objednávku je stíhán vicepremiér Čunek. Dovolím si zformulovat čistě teoretickou hypotézu, že na objednávku opozice. Tím samozřejmě ještě není řečeno, že je pan Čunek čistý jako lilium (přiznám se, že o jeho nevině mám jakési pochybnosti).

Karel Steigerwald se v MfD pozastavuje nad tím, jak se teď brněnská radnice staví k vydání vily Tugendhat dědicům. Činí tak pěkně a sugestivně, na něco však pozapomněl, a ta amnézie je jak pro něho, tak všeobecně pro bojovníky za nedotknutelnost soukromého vlastnictví v Česku příznačná. Všichni totiž mluví s velkým a efektním osobním nasazením o provazu v domě oběšencově. K článku se ještě vrátíme.

Marta Davouze se v LN vyjadřuje rezolutně proti tomu, aby nás američtí imperialisté zatáhli do nějakého nového válečného dobrodružství. Její pojetí dějin je typicky české, mohla by dělat historickou poradkyni europoslankyni Bobošíkové, až zase založí nějakou stranu. Píše např.: „Podruhé nás ty západní mocnosti, tentokrát zas účasti Spojených států, amerických, prodaly pro změnu Stalinovi.“ Prodali podloudně čistou pannu orientálnímu despotickému prasákovi. Ve skutečnosti mu „panna“ dílem z blbosti, dílem jako tak trochu prodejná děvka vlezla sama do pelechu. Prezident Beneš přes varování britských politiků zahájil už za války separátní jednání se Stalinem, vzal do party české komunisty, dohodli se spolu na zprznění demokracie, křiklavém porušování lidských a občanských práv a podstatném okleštění soukromého vlastnictví a svobodného podnikání. Tuto politiku, kterou začali po 9. květnu 1945 neprodleně provozovat, podporovala drtivá většina české veřejnosti i česká intelektuální elita. Komunisté dostali v roce 1946 v relativně svobodných volbách v českých zemích skoro 40% hlasů (v Rakousku, které bylo v nesrovnatelně horším postavení, něco málo procent, v Rusy okupovaném Maďarsku 17% hlasů, přičemž nejsilnější nekomunistická strana skoro 60%, na Slovensku 30%, zatímco Demokratická strana 62%). ČSR se stala z vlastního iniciativy věrným spojencem SSSR, čeští politici si představovali, že smíří Rusko se Západem a ani ve snu by je nebylo napadlo – nejen komunisty, ale ani ty ostatní – žádat západní velmoci o nějakou pomoc. Vyčítat jim pak, že nás „prodali“ je nehorázná drzost. Prodali jsme se sami. Finové a Rakušané, ač v daleko horší pozici, si dokázali na Stalinovi a Chruščovovi vyvzdorovat slušnou míru svobody. My ne. Další drzost je vyčítat „západním politikům“, že poměrně lhostejně přihlíželi okupaci Československa v roce 1968. Zase: kdo je požádal o pomoc? Dubčekovo vedení štvalo proti imperialistům úplně stejně jako předtím to Novotného a mohlo se v mezinárodněpolitické oblasti samou horlivostí přetrhnout. Kdyby byl ministr zahraničí Jiří Hájek, který v době ruské invaze pobýval v OSN, požádal Atlantickou alianci o pomoc, byl by dostal do prekérní situace i Brežněva. Jenže ti, co byli tou dobou internovaní v Moskvě, by to sami byli velkou většinou odmítli. Kdo si neumí sám pomoci, nikdo mu nepomůže. A pro toho, kdo si sám předem připravuje takovou pozici, aby mu ani nikdo pomoci nemohl, i kdyby chtěl – což navrhuje paní Avouze a jí podobní ve věci americké základny – to platí dvojnásob.

Sobota 10. února: Policie České republiky projevila tentokrát mimořádnou čipernost a obvinila místopředsedu vlády Čunka z korupce pouhé dva dny poté, co jej Senát ke stíhání vydal. To, co má zatím v rukou, svědectví sekretářky,které nepůsobí příliš věrohodně, a shoda částky, kterou vybrali ve firmě H&B Real, s částkou, kterou vzápětí Čunek uložil na svůj účet – asi nestačí na to, aby ho odsoudili. Stačí ovšem na jeho politickou likvidaci. U advokátní firmy Bruno, která převzala Čunkovu obhajobu, pracuje jako koncipient expremiér Gross, jehož osud, jak se zdá, teď na Čunka čeká. Najde se tam místo i pro něho? Vzhledem k tomu, že nemá právní vzdělání, musel by asi dělat něco jako poslíčka.

Rusové zjevně poněkud ubrali v razanci svých protestů proti americkým základnám v Polsku a v ČR. Tuší snad, že v budoucnu by se jim třeba mohlo něco podobného taky hodit, a chtěli by, aby jim s tím Američané pomohli? Jsou sice na řadě nejspíš až druzí (nejdřív si to islamisté vyřídí se Západem, který je jednak dráždí a jednak je bohatší, a až pak dojde na Rusko). Jenže tahle spekulace se Rusům už jednou, v roce 1941, nevyplatila.

Trojkoalice se nemůže shodnout na přístupu k euroústavě: ODS žádá důkladnou revizi, dotýkající se podstaty evropské integrace, zelení jen dílčí změny, ani lidovci nejsou příliš radikální. Přitom Topolánkův tajný rada Zahradil dal najevo naději, že v době, kdy bude ČR Unii předsedat, bude euroústava „již zaslouženě odpočívat v dřevěném pedálu pět stop pod zemí“. Pan Zahradil je nepodařený klon Václava Klause.

Podle agentury STEM lidé dnes cítí jen o malinko lepší vymahatelnost práva a rovnost příležitostí než za starého režimu. Zdá se, že jsem v té době žil v nějaké jiné zemi než většina mých spoluobčanů. Nebo si spoluobčané myslí, že ti, co se práva nedovolali a o rovnosti příležitostí si mohli jenom zdát, si to vlastně zasloužili?

Jiří Paroubek v rozhovoru pro Právo prohlásil: „Miloš Melčák, tím, co učinil, umožnil vznik vlády, jejíž program je protilidový a protinárodní.“ Pan Paroubek nepochybně vychází z předpokladů, že taková rétorika u voličů ČSSD zabírá. Pozdrav pánbůh.

Kritický článek studenta FF UK o exministru zahraničí „ČSSR“ Jiřím Hájkovi vzbudil vlnu podrážděných reakcí jeho příznivců. Článek neobsahoval nic, co by nebylo známo a o čem by se už nebylo mluvilo. Odpovědi jsou natolik pozoruhodné, že se k nim, zbude-li nám čas, vrátíme.

Podle Lidových novin vyplavaly na zpěváka Jarka Nohavicu další kompromitující materiály ohledně jeho spolupráce s StB. Chudák Nohavica! Zjevně nemá dostatečné politické krytí. Jak je možné, že jeho řídící důstojník ještě nepřiznal, že to všechno napsal za něj?

Sobota 10. února (doplněk): prezident Putin se v Mnichově vrátil k silácké rétorice, pokud jde o americkou základnu v ČR a v Polsku. Rusové jakoby zakolísali, ale pak se vzpamatovali a vrátili se ke své tradiční politice, již známe z let, když jsme byli jejich kolonií. Nesouvisí náhodou ruské zaváhání a znovunalezená rozhodnost s podivným chováním íránského pověřence, který účast v Mnichově nejprve potvrdil, pak odmítl, ale nakonec zase potvrdil a přijel?

Pondělí 12. února: Prezident Putin, jak už jsme zmínili, pronesl v Mnichově velmi tvrdou řeč. Útočí hlavně na USA, zřejmě se domnívá, že by se mu mohlo podařit rozšířit příkop mezi Evropou a jejím zámořským spojencem. Dobře ví, že bez USA není Evropa nic a že si pak bude moci vyhlídkově zase sebrat všechno, o co Rusko na počátku devadesátých let přišlo, a možná ještě něco navíc. Ruské imperiální choutky není třeba podceňovat, provozují je naštěstí většinou jenom hubou a troufnou si zaútočit jen na připochcíplého soupeře. (To vedlo v minulosti různé chytráky k závěru, že Rusko je papírový tygr a dá se naopak snadno dobýt. Jenže bránit se Rusové naopak dovedou znamenitě a všichni, kteří se je pokusili dobýt, dostali strašlivě a po zásluze přes nos.) Ruská zahraniční politika je ovšem – i v imperiálních kulisách – obratná a velmi účinná. Např. úmysl vybudovat ropovod (nebo plynovod?) spojující bezprostředně (pod mořským dnem) Rusko s Německem je mimořádně šikovný tah a vystihuje další slabinu evropské (a bohužel i americké) politiky, totiž to, že Západ uměle udržuje Německo v pozici druhořadého, poraženého státu. Německo je v současné době sice jen regionální mocnost, ale pokud by se stalo distributorem ruských zdrojů energie pro celou Evropou, vznikne mimo jiné dosti hrozivý rusko-německý louskáček, v němž se octnou Češi a Poláci a těžko si s ním poradí. Arogantní politika středoevropských trpajzlíků vůči Německu se jim (tedy i nám) může do budoucna velmi nevyplatit.

Český ministr zahraničí Schwarzenberg reagoval na Putinovy bojovné řeči poznámkou, že bychom mu měli vlastně poděkovat, protože se postaral o publicitu konference a zároveň přesvědčivě doložil, proč by se NATO mělo rozšiřovat. Je příjemné, když ministr zahraničí reaguje na politické podněty jako normální člověk. K tomu, jak se zdá, v Česku ovšem musí být aristokrat.

Vicepremiér Čunek prohlásil, že mu situace kolem jeho údajného úplatku připomíná období vykonstruovaných procesů z padesátých let. Pan vicepremiér se velmi mýlí. Kdyby byla padesátá léta, už dávno by se byl přiznal. K tomu, co udělal, i k tomu, co neudělal. Pan Čunek zároveň prohlásil, že by bylo dobré nějak omezit povinnost policie vyšetřovat anonymní udání, a v tom má naopak pravdu. Praxe praví, že nejzákeřnějšími udavači bývají mrtvoly. Je to jakýsi průnik lidových hororů z Erbenovy Kytice do naší současnosti. Velmi bych proto doporučoval, ač se to možná některým nebude zdát politicky korektní, práva umrlců v tomto směru radikálně omezit.

Nevím, co jsem provedl panu vicepremiéru Bursíkovi, že se mi chce mstít: totiž zdražením uhlí a následovně všech dalších druhů energie. Říká se tomu ekologická daň a jejím důsledkem bude, že my důchodci budeme trpět zimou. Na koni bude naopak Putin. Čím víc plynu a ropy budeme od Rusů odebírat, tím méně se ekologická daň na uhlí promítne do cen energie. Ekologické náboženství se bohužel dostává do jakéhosi dost drsného rozporu se zájmy české populace.

Expremiér Tošovský spolupracoval s StB v době, kdy byl poradcem ředitele SBČS. Spolupráce s StB byla součástí pracovního úvazku, nemusel podpisovat žádný vázací akt. StB s ním byla velmi spokojena, byl otevřený a hovorný, choval se k řídícímu důstojníkovi korektně a s jistým respektem. Tedy stejně jako později k Václavu Havlovi. Další informátor z banky ho označil jako člověka, s nímž radost spolupracovat, má jen některé záporné vlastnosti, totiž kariérismus a závistivost. Korektně a s jistým respektem se pak pan Tošovský choval i ke Klausovi a Havlovi, a nepochybně i teď ke svým zaměstnavatelům. Pan Tošovský je jakési ztělesnění nadaného a ambiciózního českého úředníka. Takového, kterým se kdysi v Maďarsku říkalo Bachovi husaři. Měl by mu být postaven pomník. K tématu se ještě pokusíme vrátit.

Úterý 13. února: firma, která na přání zaměstnavatelů zjišťuje, jak racionálně využívají jejich zaměstnanci internet, údajně zjistila, že úředníci státní správy v pracovní době velmi rádi hrají na počítači karty, sledují dětskou pornografii a dokonce i sex se zvířaty. Je příjemné zjistit, že naši byrokrati nejsou žádní suchaři.

Podle Paroubkovy zprávy pro nadcházející sjezd ČSSD (dostala se do rukou Práva), byla počátkem krize, která v minulých letech postihla ČSSD, zkaňhaná prezidentská volba. Tenkrát prý chyboval Špidla a jeho lidé, kteří si Zemanovu kandidaturu nepřáli, ale straně to jasně nezdůvodnili. Chyboval i Zeman, který o kandidaturu velmi usiloval, ale straně to jasně neřekl a o správnosti své kandidatury členy dostatečně nepřesvědčil. V té souvislosti Paroubek odsuzuje Zemanovu posedlost „deratizací“ strany. Zdůvodnění vypadá na první pohled jako Kádárův výklad důvodů maďarské „kontrarevoluce“ z r. 1956: ne jedné straně chybná politika kliky Rákosi – Gerő, na druhé straně zrádná politika kliky Imre Nagye. Na rozdíl od tohoto výkladu na Paroubkově kritice něco je (Špidla a Gross neměli odvahu přímo říci: Zemana nechceme). Navíc se zdá, že povolební konflikt mezi Paroubkem a Zemanem může mít kořeny právě v Zemanových nárocích na další „deratizaci“ strany (např. odstranění Sobotky a Zaorálka), které Paroubek odmítl provést.

Josef Tošovský, jak vyplývá z toho, co píše dnes MfD, nebyl formálně vzato spolupracovníkem StB, postižitelným dle lustračního zákona. Byl „jen“ ideovým spolupracovníkem a jeho spolupráce spočívala ve vyhotovování expertíz a ovšem i ve vypracovávání charakteristik vybraných zahraničních návštěvníků ČSB podle zadání příslušného důstojníka StB. Spolupráce byla tak říkajíc součástí jeho pracovního úvazku v bance. Kdosi s uspokojením konstatoval, že pan Tošovský na nikoho nedonášel a nikomu neublížil. Tak jednoduché to zase není. K problému se ještě vrátíme.

Z článku Pavla Vernera v dnešním Právu jsem pochopil, že nemám co kecat do případů, jako je ten ředitele Lamberta (účast v Lidových milicích), Tošovského (jakási neformální spolupráce s StB), nebo Nohavici (spolupráce, jak se zdá, spíše formalizovaná) – a to proto, že mne „nikdo nikdy nenutil vstupovat z důvodů kariérních mezi surové tlamy i flintičkáře do Lidových milicí“, ani mne nikdy nenutili „dnes beztrestní muži z StB ke spolupráci“. Podle vymezení pana Vernera jsem „měl štěstí svým tehdejším „nevýznamem“ nezaujmout“ (ta druhá ze dvou možností, které mi nabízí, totiž že bych na to byl příliš mladý, nepřichází v úvahu, starý jsem na to byl tak akorát). Protože jsem oprsklý, dovolím si toto doporučení ignorovat. Pan Verner tvrdí, že „krátká milicionářská minulost Františka Lamberta nekazila jeho dnešní manažerské výkony, zvěst o Nohavicových a Tošovského setkáních s estébáky neubrala na kvalitě ani textům a melodiím, ani bankéřské výkonnosti“. To jistě ne, ale přece jen to je něco, co se rozhodně dělat nemá, a co je v menší nebo větší míře nechutné. Takoví lidé vzbuzují nikoli náhodou dojem, že jsou schopni lecčeho. Navíc v případě pana Lamberta došlo k porušení platného zákona. Pan Verner dále píše: „Ostatně není členství v Lidových milicích a spolupráce s estébáky ze stejného soudku jako masový podpis umělců pod Antichartou, či kupování levné nafty od sovětských okupantů?“ Možná to je ze stejného soudku, ale rozhodně to není totéž: je rozdíl mezi tím, když někdo demonstruje z donucení loajalitu, a tím, když někdo udává své spolubližní politické policii, která fakticky pracuje ve službách okupantů. Je opravdu zvláštní, že v tomto případě český člověk necítí rozdíl, který v situaci historicky o něco vzdálenější, ale podobné, je pro každého zcela jasný: na české umělce hajlující na jakési opičárně za protektorátu je sice kormoutlivý pohled, ale jim tenkrát šlo o krk nebo aspoň o koncentrák. Konfidenti gestapa byli vlastizrádci. Těm prvním hrozil nanejvýš malý dekret (většinou se mu vyhnuli urychlenou novou kolaborací s KSČ), těm druhým po zásluze špagát.

Německá teroristka Brigitte Mohnhauptová bude po 24 letech podmíněně propuštěna z vězení. Nikdy nelitovala hnusných zločinů, kterých se dopustila - např. únosu a vraždy Hannse Martina Schleyera. Četl jsem někde v českém tisku, že prý jakousi polehčující okolností byla jeho nacistická minulost. Houbeles. Odkdy platí, že lidé s nacistickou minulostí se smějí vraždit spíš než jiní. Německá zelená světice Antje Vollmerová zdůraznila, že Mohnhauptová si odseděla víc než mnozí nacističtí zločinci, a vyzvala německou veřejnost k odvaze odpustit. Chápu, proč se německý soud rozhodl tu s odpuštěním mrchu propustit. Propuštění neznamená odpuštění. Jen konstatování skutečnosti, že už s největší pravděpodobností není nebezpečná a je zbytečné vyhazovat peníze za její hlídání a opečovávání. Nevidím žádný rozdíl mezi Brigitte Mohnhauptovou a Ilse Kochovou – snad jen ten, že paní Mohnhauptová dostala ke svým zrůdným aktivitám shodou okolností menší prostor. Mám jakési podezření, že paní Vollmerová je obětí jakéhosi optického klamu: teroristka je jí bližší, protože je to, jak říkávali ruští bolševici o kriminálnících, bytost „sociálně blízká“.

V MfD proběhla anketa, v níž osobnosti odpovídaly, zda mají řidiči vědět, kde jsou policejní radary, a shodli se na tom, že je to jejich základní lidské právo. Protože nejsem žádná osobnost, mohu si dovolit mít názor zcela opačný. Smyslem měření rychlosti není, aby řidiči dodržovali předepsanou rychlost tam, kde jsou radary, ale aby ji dodržovali všude.

Primátor Bém si dá v úřadě na šest týdnů pauzu a odjede slézt Mount Everest. Bude zajímavé zjistit, zda to pražskému magistrátu uškodí nebo prospěje, za šest týdnů by se možná už dalo něco poznat.

Středa 14. února: Titulek v dnešním Právu zní: „Rozvědka: Tošovský s StB nespolupracoval“. To může být pravda nanejvýš v tom smyslu, že nebyl evidován jako spolupracovník StB, protože spolupráci s StB měl v popisu práce: samozřejmě pokud jsou dokumenty, z nichž vychází MfD, pravé. Zatím jejich pravost nikdo nezpochybnil.

Komunisté a sociální demokraté jsou pro to, aby si „církve hradily všechno ze svého“, píše rovněž Právo. Podle poslankyně Rujbrové „majetek, na který církve uplatňují nárok, vybudovali občané“. Je paní poslankyně opravdu přesvědčena o tom, že Svatovítskou katedrálu stavěli samí komunisté jako je ona? A domnívá se, že ten poměrně velmi skrovný majetek, který vlastní protestantské církve, si tyto církve nakradly? Katolická církev má smůlu: aby mohla udržovat ze svého církevní objekty, musela by podnikat. Podnikat nemůže, protože majetek tohoto druhu jí byl bolševiky zkonfiskován a nenavrácen. A tak je vydána tomuto víceméně vyděračskému státu (je to zajímavé, je jedno, zda je u vlády zrovna „levice“, nebo „pravice“) na milost a nemilost. Ostatní církve by možná udělaly dobře, kdyby se na stát pokusily vykašlat: jejich provoz není tak nákladný.

Pražské ulice zaplavili demonstranti proti americké základně. „Zaplavili“ není asi správné slovo, je jich asi jen tři sta, tedy o něco víc než skinhedů a anarchistů při jejich pouličních střetnutích dohromady, ale stojí při nich předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek. Když sleduji jeho vyvádění, je mi trochu líto, že v jeho případě plán Miloše Zemana na deratizaci ČSSD nezabral: ve své fanatické čistotě je tenhle člověk nebezpečnější než třeba Miroslav Šlouf. Organizátor demonstrace prohlásil mj.: „V Praze jsou tři místa, která páchnou zradou. Ministerstvo zahraničí, obrany a největší zrada kvasila zde na Úřadu vlády. Otevřeně odmítáme výprodej republiky za hubičku, kterou má dostat pan Topolánek. Boj proti základně je bojem za demokracii u nás.“ Soudě podle slovníku, který páchne předlistopadovým Rudým právem, půjde o demokracii lidově demokratickou, případně socialistickou. Odlišný názor zastupoval na demonstraci před Úřadem vlády osamělý Jan Šinágl s americkou vlajkou. Tentokrát ho policajti nesbalili.

Pan Jiří Pehe razí v Právu nový význam slova kádrovák. Kádrovák je ten, kdo řekne o člověku, který spolupracoval s StB, že spolupracoval s StB. To se dnes podle Práva a podle pana Pehe nesmí. Je to „jakobínství“. Protože se nechci zbytečně opakovat, dávám k dispozici svůj výklad slova kádrování, který jsem v Událostech zveřejnil před dvěma roky.

Příspěvek k rubrice Jak číst Právo: v článku o tom, jak spor o americkou základnu rozštěpil polskou vládní koalici, (str. 15) se mj. píše: „Rovněž opozice se vyslovuje pro velmi důkladné zvážení americké nabídky“. Pak je citován předseda malé a nepříliš významné Polské lidové strany. Co k tomu říká největší polská opoziční strana, Občanská platforma, se nedovíme.

Podle jakéhosi průzkumu veřejného mínění přes dvě třetiny Němců podporují Putinovy kritické výhrady vůči USA a více než šedesáti procentům by nevadilo, kdyby Rusko zesílilo svou vojenskou moc. Západ by měl zpytovat svědomí ve věci své minulé setrvale buzerační politiky vůči Německu, jejímž nechtěným důsledkem může být, že vznikne rusko-německý louskáček, o němž jsme tu už psali. A pak budeme účinnou pomoc shánět velmi svízelně – zvlášť když mnoho lidí u nás o žádnou pomoc nestojí (viz postoj k americká radarové základně), a až o ni budou stát, bude už jako obvykle pozdě.

Čtvrtek 15. února: Vicepremiér Čunek ukázal teď svým kolegům z předsednictva strany dokumenty, dokazující, že neměl důvod přijmout v roce 2002 úplatek od vsetínské firmy, protože měl našetřenu solidní sumu. Problém je v tom, že někteří lidé (pana Čunka osobně neznám a nijak ho nepodezírám) jsou tak říkajíc nenajedení a berou úplatky i tenkrát, když mají dost peněz. Důvodem je pak nenajedenost. Pan Čunek by měl dokázat jen a jen to, kde vzal těch pět set tisíc korun. Když se mu to nepovede, bude mu muset dokázat policie, že ty peníze jsou od dotyčné vsetínské firmy. I když se jí to ale nepovede, politický škraloup mu nejspíš zůstane.

Předsedu zelených Bursíka prý čeká na sjezdu strany kritika za to, že připustil, aby významné funkce v zahraniční politice dostali euroskeptici Vondra a Topolánkův tajný rada Zahradil. O její účinnosti si dovoluji pochybovat, když se Bursíkovi coby předsedovi nejslabší strany vládní koalice podařilo pro stranu získat druhou nejdůležitější funkci ve vládě. Jinak si zelení ve věci zahraniční politiky budou muset udělat jasno. Podle poslance Rabase pro ně není přijatelný bilaterální vztah s USA v případu radarové základny. Bylo by dobré upřesnit, zda je pro ně bilaterální vztah s USA někdy přijatelný a v jakých případech.

Ministr Langer tvrdí, že materiály k případu Tošovský přišly ze Slovenska, kde informace tohoto druhu shromažďuje Ústav paměti národa a nejsou tajné. Ústav disponuje archiváliemi z doby „ČSSR“ a dokumenty o Tošovském jim prý byly z Prahy poskytnuty. Buď byly, nebo nebyly, v každém případě se dá argumentovat tím, že byly. Kdo dokáže opak? Tato dvojkolejnost je neuvěřitelný Kocourkov, jaký smysl má, že je jadna a tatž věc u nás tajná a Slovensku nikoli? A jaký smysl má takové informace vůbec utajovat?

Americká herečka Stoneová oslovila publikum v Berlíně, kde uváděla jakousi aukci, „vy nemravní, malí Němci“. Věc netřeba přeceňovat, ta dáma je sice pohledná, ale má to zjevně úplně vypatlané, jak tomu v její branži občas bývá. Stvořitel se většinou nepředá, a když někomu nadělí fyzickou přitažlivost hodně nad míru, jinde to zase ubere.

Náčelník generálního štábu americké armády prohlásil poté, co Američané zjistili, že střelivo používané v Iráku je íránské výroby: „Víme, že projektily jsou vyrobeny v Íránu. Neřekl bych ale, že íránská vláda o tom automaticky ví.“ Buď ví, nebo neví, ale rozhodně jí to ani trochu nevadí.

Policisté provedli rozsáhlá bezpečnostní opatření na ruzyňském letišti poté, co je jakási „senzibilka“ (v LN píší „věštkyně“) varovala před možným teroristickým útokem. Je to zajímavý symptom, ve společnosti morálně rozložené nabývá zvláštní váhy směšná pověrčivost.

Martin Weiss si v LN stěžuje na to, že expremiér Tošovský nekomunikuje s veřejností, pokud jde o jeho vazby na StB. Stejný postoj k veřejnosti má prý i Lubomír Štrougal. Nedá mi to, abych nepřipomněl, že Štrougal byl ministrem a posléze předsedou vlády „ČSSR“ a po listopadu se o žádný návrat do politiky nepokoušel (upřímně řečeno o to ani nikdo nestál). Tošovský byl šéfem státní banky polistopadové ČSFR a posléze i premiérem České republiky.

Luboš Palata tamtéž píše, že čistka po roce 1968 české komunisty oslabila tak, že se z toho nevzpamatovali dodnes. Musím říci, že nad úvahami Luboše Palaty mi zůstává rozum stát. Jak to? Vždyť jsou třetí nejsilnější stranou a v posledním roce před volbami byli spolehlivou oporou Jiřího Paroubka.

Pátek 16. února: podle průzkumu STEM si strany vládní koalice zachovávají velkou převahu nad komunisty a sociálními demokraty. ODS sice proti volebnímu výsledku ztratila skoro 4%, zelení ale 4% přibrali a sociální demokraté 9% ztratili (i když proti lednu si o 2,5% polepšili, prý kvůli odmítání amerického radaru). Zdá se, že politická přitažlivost Jiřího Paroubka se poněkud vyčerpala: jsme však teprve na začátku, vláda ještě ani nezačala vládnout. Opravdu zajímavé budou průzkumy až za rok.

Místopředseda PS Zaorálek protestuje proti záměru ministra Langera zpřístupnit skoro vše z archivů StB. V té souvislosti mluví o „zločinecké organizaci“ StB. To je zajímavé, neochota udělat si jasno v minulosti používá jako zástěrku pokrytecky radikální výrazivo. „Zločinecká organizace“ je podobná blbost jako „říše zla“. Ve skutečnosti byla StB policie, sice zvrhlá a násilnická, ale zvrhlá proto, že byla policií zvrhlého státu. Jako policie se – s touto výhradou - taky chovala a fungovala. Mohl se o tom přesvědčit každý, kdo s ní byl nějakou dobu v nedobrovolném styku. Silácké označení „zločinecká organizace“ má za účel znehodnotit její dokumentaci. Její dokumentace byla profesionálně vedená, jak to u policie bývá, a považuju za vyloučené, že by si ji např. někdo z jejích „příslušníků“ troufl falšovat.

Rusko hrozí odstoupením od ozbrojovací smlouvy z roku 1987 v případě, že USA vybuduje „třetí stanoviště protiraketové obrany“ v Evropě. Ruští chytráci se jako obvykle starají, aby Evropa byla pokud možno bezbranná před teroristickými útoky z islámského světa pomocí zbraní hromadného ničení, protože počítají s tím, že až se ji teroristům podaří rozvrátit, stane se aspoň část znovu jejich kořistí.

Podle Lidových novin uvažuje prý ČSSD o spojení s Ficovým Smerem. Úvahy to budou asi spíš platonické (takové, jako když údajně na počátku čtyřicátých let minulého století uvažovala ruská generalita o preventivním útoku na Hitlerovo Německo), ale Paroubek a Fico se přitahují jako Tristan a Isolda, oba dva jsou nebezpeční populisté a obnovení „československých“ vazeb by jim umožnilo posílit jejich vliv. Je to racionální a nebezpečný způsob uvažování, zračí se v něm touha po zbudování mostu na východ a opírá se o nostalgii, jíž po někdejším společném státě ještě někteří lidé u nás i na Slovensku cítí. Zdá se, že náš komentář v tomto čísle Událostí je aktuálnější, než by se mohlo zdát ještě na začátku tohoto týdne.

Jakási studentka Západočeské univerzity si přivydělává tím, že účinkuje na internetu v pornostránkách. Vedení univerzity uvažuje o vyhazovu. Zároveň je všeobecně známé, že mnoho studentek si přivydělává tu a tam prostitucí. To ale rektorovi ZČU až tolik nevadí, protože dotyčné nepoškozují veřejně jméno univerzity. „Mezi prací společnice (!) a pornoherečky je určitý rozdíl.“ Závidím Jeho Magnificenci tyhle rozlišovací schopnosti a přikláním se k názoru akademického funkcionáře Masarykovy univerzity, podle něhož je to v zásadě soukromá záležitost posluchačky, pokud přitom nemá na sobě emblém školy a nedělá to tedy „v jejích barvách“. Aktivity tohoto druhu mi jako bývalému vysokoškolskému učiteli sice nepřipadají nijak povznášející, ale na základě osobní zkušenosti si dovedu představit, upřímně řečeno, prasárny sice nesexuálního charakteru, ale z morálního hlediska daleko větší, k nimž často inklinují i představitelé akademického života bez rozdílu pohlaví. Jmenovat nikoho nebudu.

Sobota 17. února: Nejvyšší soud zrušil loňské rozsudky Obvodního a Městského soudu v Praze o vrácení Svatovítské katedrály církvi. Soud tak údajně učinil z formálních důvodů (katedrálu nelze vrátit na základě tzv. určovací žaloby), politické pozadí sporu je stejně jako předtím zjevné. Patří katedrála všemu pracujícímu lidu nebo zrádné katolické církvi? Komunisté rozhodli v roce 1954 ve prospěch pracujících a Ústavní soud ČR jim to po pětapadesáti letech požehnal. Naši pracující a jejich politická reprezentace v čele s prezidentem Klausem kostel zjevně k něčemu naléhavě potřebují. K čemu, není mi jasné. V Boha přece nevěří. Chtějí z něj udělat muzikálovou scénu jako z toho na Náměstí republiky? Kostely mají patřit církvím. Protestantské církve mají na rozdíl od katolíků většinou kliku – díky Tolerančnímu patentu Josefa II. (žádné věže, žádné zvony a žádný vchod z ulice) by se jejich modlitebny většinou hodily tak nanejvýš pro okresní a nižší organizace ODS. Nejsou architektonicky atraktivní a nedají se ani dost dobře ukazovat turistům.

Rozhodnutí soudu přivítali unisono představitelé ČSSD i ODS. Paroubek: „Katedrála by měla patřit českému lidu. Proto tento rozsudek kvituji s uspokojením a předpokládám, že to tak vydrží…“ Bém: „Za sebe mohu říct, že toto rozhodnutí nesmírně vítám. Považoval jsem předchozí rozsudek za přinejmenším sporný. Podle mého názoru je to v dnešní době umělý spor.“ Jak je vidno, velká koalice by byla mohla docela dobře fungovat. Zaplať pánbůh, že se to zatím nepovedlo.

Senátor Špaček má znovu jakýsi lustrační problém, o němž jsme tu už před třemi lety psali. Jeho stranický kolega Svoboda k tomu prohlásil: „Těm, co Milanu Špačkovi věřili, to soud potvrdil. Ty, co mu nevěří, žádný soud nepřesvědčí. Stačí jeden článek v novinách a je vymalováno. Soudní moc je zkrátka na to krátká.“ To je divné: vždyť pokud soud rozhodl ve Špačkův prospěch, neznamená článek v novinách nic.

Odpůrci radaru demonstrovali u Italů, hlásá titulek v Právu. Proti americkým základnám. Budou postupně demonstrovat u všech ambasád v Praze (kromě ruské a čínské, ovšem?). Smysl demonstrace právu vysvětlil Jan Májíček, „mluvčí iniciativy, která sdružuje na 50 nejrůznějších organizací“. Pozoruhodné v této souvislosti je, že se jí zúčastnilo podle očitých svědků třicet lidí.

Lubomír Zaorálek je vizionář, něco jako senzibil, nezabývá se naštěstí (prozatím) předpovídáním teroristických útoků, naopak, upřednostňuje tzv. globální předpovědi počasí. A vyvozuje z nich závažné strategické závěry: „Největší bezpečnostní hrozbou dnes jsou klimatické změny a globální oteplování. V nejbližších deseti letech bychom měli přijmout zcela zásadní kroky, v opačném případě budeme čelit změnám, které budou nevratné.“ Proto se ptá: „Jsou mezikontinentální balistické střely to hlavní, co hrozí ČR? Neměli bychom se dohodnout se spojenci včetně USA, abychom ty peníze, které jsou možná bezúčelně vynakládány na systémy minulých válek a konfliktů, přeložili jinam?“ To je originální řešení a dosvědčuje, jak daleko jsme dospěli od konce třicátých let minulého století: tenkrát nikdo z představitelů demokratického Západu neměl ještě tu invenci, aby navrhl, že by se místo toho, aby čelili fiktivnímu nebezpečí z Hitlerova Německa, měli odpovědně věnovali společnému úsilí ku zlepšení klimatu.

„V dějinách se dosud žádný nový režim neobešel bez služeb odborníků, působících v režimu starém“, píše Jiří Hanák v Právu. To je jistě pravda, ale málokterý z nich dělal rovnou premiéry a ministry obrany. Pan Michal Procházka zase tvrdí, že „režim se snažil zkorumpovat spíše ty, kteří něco uměli a dělali, anebo naopak toužili po prospěchu, než mlčící zástupce takzvané šedé zóny“. Řekl bych, že někdy platí „mlčeti zlato“. Například při „úředním jednání“ na StB. A když někdo mlčí, neznamená to ještě, že nic neumí a nic nedělá. Pohrdání „šedou zónou“ je pohrdání českou společností, a je typické pro postkomunisty – pro ty z Charty77 i pro ty z Práva.

A konečně jeden z představitelů protibursíkovské opozice ve Straně zelených, rovněž v Právu: „Terorismus … je internacionálně přítomen všude. Silové vedení boje s ním se trvale ukazuje jako neúspěšné a stále více lidí tento boj vnímá dokonce jako jednu z jeho vlastních příčin.“ Čtenáři (čtenářky) mi prominou brutální příměr: nejlepší prostředek, jak čelit znásilnění, je lehnout si na zem, vyhrnout sukně a stáhnout kalhotky.

V Lidových novinách poukazuje Marek Kerles na to, že se Československo po svém vzniku nevyrovnalo s rakouskou tajnou policií a jejími konfidenty, naopak, že jich většina přešla do služeb nového státu. Myslím, že se to vůbec nedá srovnávat se situací po listopadu 1989. Rakousko-Uhersko bylo stejně jako poté Československo konstituční stát, ve kterém fungovaly základní demokratické mechanismy. Stejně jako později Československo mělo také své nedostatky a chyby, které ovšem tuhle základní skutečnost zásadním způsobem nenabourávaly. Osudy dobrého vojáka Švejka jsou znamenitá kniha, ale není to úplně důvěryhodný historický pramen, z něhož by se dalo soudit na politickou povahu staré monarchie. Naši předkové měli po roce 1918 daleko jednodušší práci než my.

Pondělí 19. února: Strana zelených se na svém sjezdu rozhodla požadovat, aby obranný systém, jehož součástí má být americká raketová základna na českém území, byl podřízen NATO. Je to jakýsi kompromis (malá část sjezdových delegátů byla úplně proti základně). Zástupci strany to mají ve vládě „prosazovat“. Není jasné, co se stane, když se jim to prosadit nepodaří. Znovu se ukázala křehkost koalice: zahraničně politický program zelených není v některých podstatných věcech slučitelný se zahraničně politickým programem ODS a lidovců. Ministr zahraničí Schwarzenberg, který v této věci zaujímá rozumné stanovisko, fakticky nemá podporu strany, která ho do vlády nominovala. Vypadá to, jako by se zbytky Havlova politického tábora zmocnily značky, která byla zrovna volná a atraktivní, díky její sugesci pak stoupenci pravdy a lásky, jak očekávali, nabrali další lidi, ale značka a ti, které zlákala, jim teď brání dělat politiku, kterou by dělat chtěli. Strana je rozpolcená: soudě podle toho, kdo za ni kandidoval ve volbách a co se odehrávalo na sjezdu, se v ní mísí pragmatici s excentriky (ty druhé strany typu zelených mocně přitahují). Bursík má teď díky úspěchu ve volbách a hlavně úspěšnému povolebnímu vyjednávání silnou pozici a prosadil si do vedení své lidi, ale za pár měsíců může být všechno jinak.

Celá země žije bouráním jednoho domu v Přerově. Dům mi na základě snímků, které jsem viděl v novinách a v televizi, připadá velice šeredný a nechápu, proč by se měl stát kulturní památkou. Uznávám ale, že o jeho zachování či zbourání by měli rozhodovat přerovští: pokud chtějí mít ve svém městě zachován jeden šeredný dům, je to jejich problém.

Mirek Topolánek se sešel ve Varšavě s polským premiérem Kaczyńskim. Oba dali najevo ochotu vyhovět americké žádosti o umístění protiraketové základny a radaru na polském a českém území. Na jejich prohlášení vzápětí reagoval velitel ruských raketových vojsk (z televizních záběrů je zjevné, že se jedná o podobný týpek jako byli ruští generálové, kteří nám vyhrožovali v roce 1968, tenkrát ovšem byli v ještě lepší pozici než dnes). Pokud základny vzniknou, Rusové na ně zaměří své rakety. Generál taky vyhrožoval „asymetrickými opatřeními“, tj. vývojem nového typu zbraní, schopným překonat protivzdušnou obranu (je známo, že americké antirakety jsou zcela bezbranné už proti nynějším ruským raketám a mohou fungovat jen proti primitivním střelám, jaké jsou schopny vyvinout Írán nebo Severní Korea - a pak je samozřejmě prodat soukromým náboženským společnostem s neurčitým místem působení, aby v tom byly nevinně). Ruské rakety by střízlivě uvažujícího člověka neměly znepokojovat. Ruský imperialismus je tradičně velmi podělaný a netroufne si na protivníka, který je silný a jednotný. Tady je ovšem problém: zřízení základen velmi ostře kritizovala německá vláda (ministr zahraničí a ministr obrany) i opozice (předseda parlamentní frakce zelených). Postavili se v podstatě na stranu Ruska. To je výrazná změna německé politiky (pokračování ve Schröderovském duchu). Pokud trend bude setrvalý (obávám se, že ano) a navíc se třeba ještě přidají se další kontinentální evropské mocnosti (Francie, Itálie, Španělsko), dostane se ČR do situace, kdy jí USA nedokážou pomoci, i kdyby chtěly. Topolánek s Kaczyńským sní v tuto chvíli o Visegrádu. Teď už je pozdě, na to byl čas před čtrnácti lety: tehdy ho ODS prakticky zablokovala. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Se zprávou volně souvisí průzkum STEM, podle něhož by si 61% lidí v ČR přálo vládu silné ruky. Velmi rozhodně si ji přejí zejména komunisté a sociální demokraté. Ostatně, mají ji na dosah: stačí, aby se do premiérského křesla znovu prokousal Paroubek. A pokud se zahraničněpolitická situace bude vyvíjet tak, jak to teď vypadá a on si pak zajistí podporu z Moskvy, zůstane tam pěkně dlouho.

„Clintonová žádá odchod z Iráku do 90 dní“, hlásá obrovitý titulek v Právu. Po bližším ohledání zprávy čtenář zjistí, že senátorka žádá, aby do devadesáti dní bylo zahájeno postupné stahování vojáků USA. To mi připadá jako trochu rozdíl.

Bavorské státní zastupitelství požádalo české orgány o prošetření vraždy pěti nezletilých chlapců, „členů Hitlerjugend“, jak se v MfD uvádí, čs. vojáky po skončení války v Postoloprtech (pokusili se utéci z českého koncentráku). Případ byl vyšetřován už v roce 1947 (bylo to moc i na Benešovu a Drtinovu justici), oba odpovědní důstojníci se při vyšetřování chovali po česku, jeden házel vinu na druhého. Dnes je podle českého práva případ promlčen (vražda se promlčuje po dvaceti letech), v Německu ne. Jeden kriminalista označil případ za „oživování mrtvých“. Policie prý spíše připravuje půdu historikům. Řekl bych, že jde o válečný zločin a jako takový by taky měl být vyšetřen. Vyšetří se málo, viníci jsou už nejspíš všichni po smrti. Pak to svěří historikům a ti zjistí, že k tomu, co se stalo, byla dostatečná příčina.

Prezidentův mluvčí Hájek je člověk vytříbeného historického povědomí. V souvislosti s novým obratem ve sporu o katedrálu sv. Víta prohlásil v rozhovoru pro MfD: (katedrála) „byla nepochybně stavěna panovníkem a ten panovník to nepochybně stavěl z daňových prostředků, mám-li to takhle říci, a ty tehdy asi neplatili jenom katolíci“. Prezidentův mluvčí se mýlí. Naše země byly ve čtrnáctém století bohužel ještě velmi tmářské a zaostalé: byli tu samí katolíci.

Hned po přechodu katedrály do hradních (státních) rukou zruší pan prezident Klaus vstupné. Měli by v kostele aspoň první den taky čepovat zadarmo pivo.

Úterý 20. února: Jiří Paroubek označil zprávu Lidových novin o údajném plánovaném spojení ČSSD a Ficova Smeru za cílenou kampaň, která má stranu poškodit. (Jde zejména o podezření, že by vplynutím do nového subjektu ČSSD unikla finančním nárokům advokáta Altnera, který ji zastupoval ve sporu o Lidový dům.) ČSSD požaduje, aby LN buď uvedly zdroj informací a důkazy o jejich pravdivosti, nebo aby okamžitě zprávu dementovaly. Přitom dobře ví, že žádné slušné noviny svůj zdroj prozradit nemohou. Je to zjevně další pokus Paroubkova vedení ČSSD o zastrašení tisku. Zdá se, že ČSSD má na podobné spory příliš mnoho peněz, člověk aby si začal pomalu přát: kéž ten dr. Altner ve svém sporu uspěje a pustí jim trochu žilou.

Podle dr. Pejchala, odpůrce vrácení Svatovítské katedrály katolické církvi, se změnou vlastnictví nic neděje, v katedrále se nadále budou konat bohoslužby. Jistě, ty se tam konaly i za totáče. Pan doktor se ve stopách zvěčnělého Pavla Dostála staví do pozice obránce nekatolických církví: „Otázka Svatovítské katedrály je však otázkou nejen všech občanů České republiky, ale také všech křesťanů. Proč jen katolické církve? Historicky se tu střídali protestanti s katolíky.“ To je podobná taktika, jakou zvolili komunisté po roce 1948. Tenkrát jim vyšla: díky kolaborantům typu Josefa L. Hromádky se jim tehdy ještě silné katolíky podařilo rychle izolovat a jejich církev brutálními opatřeními paralyzovat. Že by to těm, ostatním bylo bývalo k něčemu dobré, těžko říci: jen Hromádka směl nadále dělat komunistickému režimu potěmkinské křoví. Není nejmenšího důvodu, proč by měly kostely patřit českému ateistickému (ne sekulárnímu, ale ateistickému) státu. K čemu potřebuje pan doktor Pejchal kostely? Problém je jedině v tom, že katolická církev, aby si na jejich údržbu mohla vydělat, musí podnikat a musí k tomu mít prostředky. Její provoz je díky historické zátěži nesmírně nákladný. Podle mého názoru jsou protestantské církve v lepší pozici a měly by uvážit, zda se na tenhle stát prostě nevykašlat a nepokusit se žít z vlastních zdrojů.

Podle průzkumu, který zadala v 27 státech britská stanice BBC, věří většina lidí na světě v soužití Západu a islámu. Já taky, jen mám strach, že k tomu bude nejdřív zapotřebí, aby Západ dokázal, že dokáže odrazit útok militantních islamistů. Nevěřím na žádný konflikt civilizací, ale na konflikt militantních islámských států a skupin s bohatým, nábožensky indiferentním a poněkud rozloženým Západem.

Jak se ukázalo, Tošovského navrhl do funkce šéfa Státní banky československé tehdejší ministr financí Václav Klaus. Poskytl k tomu MfD rozhovor, v němž mimo jiné říká, že institut lustrací v první polovině devadesátých let neexistoval. To ale není pravda, lustrační zákon byl přijet někdy na sklonku roku 1991 a pamatuji se, že když jsem (ještě za federace, v létě 1992) nastupoval do funkce Klausova šéfporadce, zažádal už pro mne Úřad vlády o lustrační osvědčení. Institut lustrací asi ještě neexistoval v době, kdy se Tošovský stal šéfem SBČS. Když se stal guvernérem ČNB, určitě už ano (Klaus ovšem uvádí, že to už byl problém prezidenta Havla a má asi pravdu).

Petr Pešek píše v Lidových novinách, že Rusové USA a Západ jen vydírají, protože se sami obávají nebezpečí z jihu a chtěli by se nějak zapojit do systému protiraketové obrany (sami na něj zatím nemají). O tom silně pochybuji. Rusové vědí, že prvním cílem Íránu a militantních islámských skupin bude Západ. Oslabení Západu by přivítali, protože by si mohli zase vzít zpátky to, co kdysi ztratili, a možná ještě navíc. Proto Írán a Severní Koreu podporují a chrání. Rusko dělá (a jako supervelmoc musí dělat) globální politiku a jeho heslem zůstává staré známé „Moskva - tretij Rim i četvjortovo ně budět“. Na přímou konfrontaci se Západem si (zatím) netroufnou, ruský imperialismus je tradičně zbabělý. Jedinou chybou, Ve svých strategických úlohách dělají – rovněž tradičně – jedinou chybu: nepočítají s tím, že pokud islamisté uspějí (jako uspěl v Evropě Hitler na počátku čtyřicátých let), dojde velmi pravděpodobně i na ně.

Středa 21. února: Premiér Topolánek prohlásil ve Varšavě na besedě se studenty bohemistiky na téma vlastnictví svatovítské katedrály: „Přestože stavba byla z větší části vytvářena jako světská (jak na to proboha přišel?), je to památka, která by měla patřit církvi.“ Je přesvědčen, že církev by nebyla špatným správcem chrámu. Topolánek zjevně opět pocítil potřebu vyprofilovat se vůči Klausovi a zároveň seznal, že podobný názor se v Polsku setká s pochopením. Taky to zlepší vztahy ODS s KDU-ČSL. Při zvážení toho všeho si premiér zaslouží jakési uznání: jeho neomalenost ve vystupování trochu mate, je schopný jakési neideologické vstřícnosti a kompromisu, což politikům ODS odjakživa chybělo; prokázal to už při sestavování vlády. Horší to bude s ohlasem ve veřejnosti. Na ten hraje jako obvykle Paroubek. Ten hned Topolánkův výrok okomentoval: „Mně to připadá, že pan Topolánek je z jiného světa nežli já… Kdyby něco o této věci věděl, musel by tušit, že chrám nebyl vlastnictvím církve nikdy.“ Ekvilibristiky s vlastnickými vztahy ve středověku, na kterých si tak potrpí exhibicionisté typu Dušana Třeštíka, jsou ve skutečnosti nezajímavé. Kostely mají patřit církvím a basta. Jinak mne mrzí, že nemohu podobně jako pan Paroubek o Topolánkovi prohlásit o panu Paroubkovi, že je z jiného světa než já. Není. Jeho dvojníci mi pili krev až do roku 1989. Buzerovali mne v zaměstnání, psali o mně sprosté články do novin, sekýrovali mne nejdřív na vojně, po roce 1969 v různých dělnických a polodělnických povoláních, pak při výsleších na policii atp. Pan Paroubek pro mne znamená vítězný návrat minulosti. Jednou ta minulost zase odezní, ale toho už se bohužel nedožiju.

V nejnovější debatě o opětovném zestátnění Svatovítské katedrály zatím nezazněl hlas vášnivého kritika nálepek jako „patří všemu lidu“. „národní kulturní památka“ a vůbec pečovatelské role státu o cizí a většinou uloupený majetek Karla Steigerwalda. Asi hledá ještě pádnější argumenty a přesvědčivější formulace, než jaké použil v případu Tugendhat.

Hradní pán Klaus a jeho zbrojnoši jsou ovšem na koni. Ostentativně jednají s arcibiskupem Vlkem z pozice síly. Formulace „Očekáváme, že katedrála by se mohla vrátit Správě Pražského hradu v nejbližších dnech“ znamená, převedeno do hovorové řeči našich papalášů: „koukej navalit katedrálu, černoprdelníku, a to bez zbytečných cavyků“. Je na to dost hnusný pohled.

Pražský primátor a první místopředseda ODS Pavel Bém si setrvale udržuje druhé místo v žebříčku popularity českých politiků. Jeho pozice se nepochybně ještě zlepší, až se mu podaří pokořit Mount Everest.

„Dnes je Popeleční středa, pro křesťany začátek půstu“, píše Jan Jandourek v MfD. Správně snad měl napsat „pro katolíky“.

Podle Luboše Palaty v LN „není příliš těžké si představit, že bychom po krachu EU… mohli mít kolem poloviny našich hranic zcela jiné Německo než dnes.“ Ve skutečnosti zcela jiné Německo už kolem našich hranic máme od nástupu Gerharda Schrödera. Dnešní vláda pokračuje ve Schröderově duchu (SPD jednoznačně, v CDU/CSU se sem tam někdo cuká). Emancipace od USA, koketování s Ruskem. Což je cena za to, že si západní mocnosti po šedesát let po válce pucovaly Německem boty. Změna je podle mého názoru nezvratná, její důsledky pro postkomunistickou střední Evropu nepředvídatelné. Pan Palata (a různí jiní chytráci) nás utěšují Američany. Jak ukázal vietnamský případ, jsou situace, kdy ani americká pomoc není k ničemu.

Historik Jaroslav Šebek píše v LN v souvislosti s „divokým účtováním“ ve Francii po druhé světové válce, že na jeho konci bylo „několik tisíc mrtvých přisluhovačů okupační moci“. Bylo by zajímavé zjistit, kolik z nich bylo skutečných a kolik takových, na něž si to jejich hlavně komunističtí spoluobčané vymyslili, aby si s nimi mohli vyřídit své soukromé účty.

Čtvrtek 22. února: V souvislosti s aférou kolem gripenů vyšlo najevo, že na některé představitele ODS (např. na předsedu Senátu Sobotku) se kdosi anonymně obrátil a pokoušel se je podplatit. Sobotka to neoznámil (v případě pokusu o korupci neexistuje oznamovací povinnost). Hlasoval pak (stejně jako celá ODS) proti grippenům. Advokát Teryngel míní: „Tím, že to neoznámili, nic neporušili, není to jejich zákonná povinnost. Ovšem ale čemu nebrání zákon, tomu brání stud, takže oznámit to byla jaksi jejich morální povinnost.“ Nemyslím si, že člověk má morální povinnost za všech okolností všechno prásknout, i když za minulého režimu to tak pro někoho mohlo vypadat.

Krajně levicové strany v italské vládní koalici zabránily premiéru Prodimu dodržet jím navrhovaný režim při stahování italských vojáků z Afghánistánu a povolit rozšíření jedné americké vojenské základny v Itálii. Prodi pak podal demisi. Britský premiér Blair oznámil další (masivní) stahování britských vojáků z Iráku. Západoevropské země se s dojemnou pečlivostí starají o to, aby se konflikt s militantním islámem odehrál pokud možno na jejich území. V jiném případě se zjevně nedokážou bránit.

V rámci náboru mládeže do ČSSD se Jiří Paroubek rozhodl navázat úzké vztahy s hnutím „Ne základnám“. Nevím, zda kapacitu těch „padesáti organizací“, které jsou v „hnutí“ sloučeny, poněkud nepřeceňuje.

I podle agentury CVVM se rozestup mezi ODS a ČSSD zmenšil. Koalice by v případě nových voleb sice i teď měla v PS rozhodnou převahu, ale jen díky tomu, že zelení od voleb zdvojnásobili svůj voličský potenciál, kdežto KSČM stagnuje. Pozoruhodné je, že KDU-ČSL přes problémy svého předsedy už neztrácí na preferencích. Zjevně pro ni hlasuje už jen tvrdé jádro příznivců, a to představuje 6-7%, i kdyby trakaře padaly. Pozoruhodné je, že to, tohle tvrdé jádro ne sebe při volbách dokáže nabalit jen velmi málo dalších voličů.

Václav Klaus se vyjádřil v tom smyslu, že stát nemůže napravit veškeré křivdy vůči církvím. To samozřejmě nikdy nikdo nechtěl. K tématu se ještě vrátíme.

Chválit české politiky je věc riskantní a člověk obyčejně vzápětí dostane po zásluze přes nos. Pochválili jsme Topolánka, neboť v Polsku prohlásil, že by mu nevadilo, kdyby Svatovítskou katedrálu vlastnila církev. Nato se jeho tajný rada Zahradil dal slyšet, že „musel pozdvihnout obočí“. Topolánek řekl, že slova o katedrále byla „jeho osobním postojem“. Nevadí mu katedrála v rukou církve a nevadí mu ani katedrála v rukou státu. Pan Topolánek zraje pro bobříka vyčůranosti. Nechce vůbec nijak vstupovat do probíhajících soudních sporů. Nejvyšší soud de ovšem pouze usnesl, že spor je politikum a že soud je nekompetentní udělat něco jiného, než potvrdit rozhodnutí odpovědných orgánů komunistického Československa z roku 1954. Na tomto stanovisku něco málo pravdy je. Vlastnictví katedrály závisí od celkového řešení vztahu státu a církví, a ten musí být vymezen zákonem. Nejsem právník a nezabýval jsem se podrobně problematikou vlastnictví Svatovítské katedrály (jako laik si ovšem myslím, že kostely mají patřit církvím, a nejsem ochoten o tom diskutovat), nicméně zajímalo by mne, co by se stalo, kdyby Nejvyšší soud jenom zrušil platnost vládního nařízení z roku 1954 a obnovil by se stav, který platil předtím. Pak by možná poukaz na to, že další řešení sporu je věc politická a soudy se do ní nadále nemají co plést, byl na místě.

Ruský ministr zahraničí Lavrov má starost o osud demokracie v ČR. Prý zdejší mocipáni neberou ohled na veřejné mínění a na mínění spojenců (má zřejmě na mysli servilní vyjádření německého ministra zahraničí). Zbývá už jen, aby Paroubek, Filip a několik dalších napsali zvací dopis, a na ruzyňském letišti může opět přistát pár divizi k obnově demokracie v ČR (upřímně řečeno nevěřím, že by tuhle operaci Rusové v současné době zvládli). Lavrov nazval Steinmeierovo stanovisko „čestným postojem“. Čest v pojetí ruského samoděržaví nejlépe popsal Lavrovův krajan, totiž Jevgenij Zamjatin, ve známém románě My: záškodníci, kteří chtějí kompromitovat pokrokové lidově demokratické zřízení, jsou v něm podrobeni tortuře, která spočívá v tom, že delikvent je umístěn pod velký skleněný zvon, odkud je odčerpáván vzduch. Vedoucí diverzantka se ani po několikeré opakované proceduře nepřiznala. „Ostatní byli čestnější“, vypráví Zamjatin, „přiznali se už při prvním mučení“. Pan Steinmeier, jak vidno je ještě daleko čestnější. Mučit ho nebylo třeba.

ČSSD je pro individuální odškodnění majitelů domů. Chce totiž vést dělící linii na jedné straně mezi našinci, kteří domy (privátně) vlastnili i v době komunismu a museli utrpět nejednu újmu, a déle mezi těmi našinci, kteří domy po zásluze restituovali, a na druhé straně mezi cizáky, kteří tu po změně režimu nakoupili nemovitosti, ačkoli věděli, že v dohledné době nebude možné z důvodu sociálního i veřejného zájmu problém nájemného řešit (rozuměj žádný politik si z populistických důvodů netroufne navrhnout a prosadit nějaké radikální řešení). To ovšem věděli nebo aspoň mohli tušit i ti čeští vlastenci, kteří restituovali nebo si jen domy podrželi. Pokud tomu dobře rozumím, je třeba zahraniční hejly vytrestat jakousi daní za blbost: ti pitomci předpokládali, že v téhle zemi bude v budoucnu přece jen snaha řešit problém soukromého vlastnictví nějakým civilizovaným způsobem.

Naši „sedláci“ chtějí před hypermarkety Intersparu, kde upřednostňují před českým rakouské maso, vylepovat plakáty apelující na vlastenecký cit nakupujících. Plakáty nápadně připomínají známou píseň „Nekupujte u Židů cukr, kafe, mouku, protože nám zabili modrookou holku“, s tím rozdílem, že tentokrát jde o Rakušany, což je ovšem v českých očích něco vzdáleně podobného. V čele protestů stojí Agrární komora. V letáku se mluví o „sedlácích“. Sedláci byli u nás vyhubeni jako třída už v prvních dvaceti letech bolševismu. Zbyli jenom pracující, tj. mužici, a obrovité státní zemědělské podniky nazývané pokrytecky „JZD“. Koho vlastně zastupuje Agrární komora? Těch pár přeživších potomků skutečných českých sedláků, nebo překabátěnou komunistickou zemědělskou velkovýrobu? (Chápu, že restituce stavu před bolševickým zplanýrováním českého zemědělství nebyla možná; jen bych prosil, aby si ti lidé neříkali „sedláci“. Je to drzost).

Problém s americkou základnou nabudil našeho prezidenta, natolik, že se rozhodl jednat. Vypraví se do USA a bude o věci jednat možná se samotným viceprezidentem Cheneym. To je dobrá zpráva, Bush se s ním zjevně pořád ještě bavit nehodlá. Doufám, že pan prezident vysvětlí zpupnému Američanovi to, co kdysi hrdě vmetl do tváře americkému velvyslanci v Praze (a kvůli tomu ho Bush ignoruje), totiž že jsme tu na cizí jednotky (totiž ty ruské) alergičtí, a proto se nesmí nikdo divit, že sem ty cizí jednotky (totiž americké) prostě nepustíme.

„Svaz bojovníků za svobodu“ hodlá navrhnout, aby Lány byly přejmenovány na „Masarykovy Lány“ na počest našeho prvního prezidenta. Bojovníci jsou troškaři. Proč jen Lány? Nebylo by vhodnější přejmenovat celý stát na Masarykovu Českou republiku?

Pátek 23. února: Astronomové objevili planetu s atmosférou, jakou má Země, píše Právo. Zpráva začíná na první stránce a neuvádí, jak je hvězdná soustava, k níž planeta patří, daleko, takže budí předčasné naděje, že by se odtud možná dalo jednou v budoucnosti zdrhnout. Bohužel ten, kdo se prokouše k pokračování na straně 8, zjistí, že planeta je velká jako Jupiter a obíhá kolem svého slunce desetkrát blíž než Merkur kolem toho našeho, takže v jejích povrchových vrstvách je teplota 800° C. Zkrátka smůla.

Na cestu do USA vzal s sebou prezident Klaus předsedu Poslanecké sněmovny Vlčka (chtěl vzít taky předsedu PS Sobotku, ten se omluvil a delegoval za sebe místopředsedu Lišku). Chce prezident demonstrovat, jak je naše společnost v otázce radaru rozdělena a zaujmout nějakou „středovou“ pozici? Připomínám, že jeho problémy s prezidentem Bushem začaly ve chvíli, kdy nepřímo srovnal eventuelní přítomnost amerických vojáků na našem území s ruskou okupací.

Jiří Paroubek hodlá „modernizovat“ ČSSD mj. zavedením přímé volby předsedy strany. Ve skutečnosti tato úprava stanov, ač na první pohled vypadá velmi demokraticky, bude znamenat posílení šance pro populisty s vůdcovským komplexem (muže silné ruky, po nichž podle průzkumů volá víc než polovina české veřejnosti). Ve společenství, jako je dnešní ČSSD (ale možná dnešní politické strany všeobecně), je to zvlášť nebezpečné a pro pana Paroubka zvlášť příznivé. Mimochodem, totéž v míře o něco menší platí o přímé volbě prezidenta republiky (v menší míře proto, že prezident má v rámci státu o dost menší pravomoci než předseda v rámci strany).

Jakási malá personální krize v ČT dostala zvláštní šmrnc poté, co se provalilo, že ředitel Janeček byl v letech 1981-89 členem KSČ. Ředitel to nikde neuváděl, nemusel to uvádět, ovšem, a členství v KSČ není zákonnou překážkou k výkonu funkce generálního ředitele ČT. Prý to v jeho bezprostředním okolí všichni věděli a Janeček se s tím mezi svými netajil, uvádí jeden z jeho blízkých spolupracovníků. To je fajn, ale já jsem to nevěděl a stejně i drtivá většina české veřejnosti. Myslím si, že by generální ředitel ČT neměl být bývalým členem KSČ, pokud už byl, měl to přiznat, protože dokud to nepřiznal, mohli za ním chodit a říkat mu: kamaráde, udělej pěkně to, co ti radím, jinak ne tebe prásknu, že jsi byl v partaji, a budeš mít nepříjemnosti. Pokud jde o ředitele Lamberta, ten člověk se provinil hlavně malověrností: do KSČ a následně do milic (tam byl prý kooptován jaksi automaticky, všimněte si, prosím, že se stal členem milicí stejně, jako Tošovský začal „neformálně“ spolupracovat s StB) totiž vstoupil v roce 1988.

Historická ekvilibristika Zdeňka Mahlera v souvislosti se Svatovítskou katedrálou je opravdu pozoruhodná. Podle něho byla církev u nás už za Karla IV. rozštěpená (zjevně na „katolíky“ a „husity“), což prý nějak souvisí s papežským schizmatem. Dnes v Právu zase mluví o „dvojjediném charakteru církve a státu“ který v té době symbolizovala katedrála, postavená nad hrobem svatého Václava. Rád se nechám poučit od kohokoli kromě pana Třeštíka, nejsem odborníkem na středověké dějiny, ale považuju to celé za nesmysl. Papežské schizma byl mocenský, nikoli ideový konflikt a nešlo při něm o štěpení církve. Také kazatelé, kteří v Praze působili už za Karla IV., jsou sice považováni za předchůdce husitství, ale netvořili žádnou výraznou, organizovanou skupinu a nepomýšleli na žádnou roztržku s Římem. Dvojjediný charakter církve a státu ve středověku neznamenal, že by ten stát byl sekulární, to je až výdobytek osvícenství, byl to stát křesťanský a duchovní autoritu tehdy ještě jednotné církve uznával – Karel IV., který byl znám svou bigotností, zvláště. Panovník byl ovšem tolerantní a když ho v jednom svém kázání Milíč z Kroměříže v jeho přítomnosti nazval Antikristem, namíchl se a odešel, nicméně nenechal Milíče napíchnout na kůl (což by mu byl provedl ještě po dvou stech letech např. Ivan Hrozný). Kazateli se nic nestalo. Ale ať je tomu jakkoli, v moderní liberální společnosti platí, že se církve nesmějí plést do státních záležitostí víc než jiné instituce „občanské společnosti“, ale že se zasey stát za žádných okolností nesmí plést do záležitostí církví (a dělat si tedy jménem „všeholidu“ – stát je v našem pojetí „všeholid“ - nárok např. na jejich kostely).

Německý ministr zahraničí Steinmeier prohlásil po setkání se svým ruským kolegou Lavrovem, že debatu o amerických základnách v ČR a Polsku by neměly olivňovat „protiruské a protiamerické reflexy“. Zdá se, že nám vyrůstá velmi mocný konkurent v budování mostů mezi Západem a Východem (nebo naopak). Bude třeba Rusy usilovně přesvědčovat, že my jsme jejich praví slovanští bratři a že by se neměli přes naše hlavy paktovat s naším odvěkým nepřítelem. Myslím, že Rusové nám nakonec vyhoví, bude nás to jen něco stát: totiž to, co jsme zcela nezaslouženě získali v roce 1989 a co vlastně moc nepotřebujeme. Podle žebříčku vážnosti ústavních institucí, který sestavilo CVVM, vede s obrovským náskokem prezident, následuje s velkou ztrátou vláda a úplně dole jsou Senát a Poslanecká sněmovna, přičemž Senát je na tom tentokrát trochu líp. To je příznačné pro pojetí ideálního politického systému, jaké v současné době sdílí většina české veřejnosti: v čele národa stojí prezident – vůdce. Druhá nejdůležitější je vláda, která vykonává vůdcovy povely. Pokud se vláda vůdci vzpouzí (což Topolánek činí, i když velmi nesměle), její vážnost klesá. Nejníž jsou zákonodárné sbory, pro něž platí: Maul halten a weiter dienen. Senát této představě vyhovuje v současné době lépe, proto jeho popularita o něco předstihla popularitu PS. Je otázka, nakolik je při takovém stavu obecného mínění demokracie natrvalo udržitelná. Mimochodem, všimněte si, že lidová představa, která se promítla do výsledků průzkumu, odpovídá tomu, co se v Rusku už Putinovi podařilo realizovat.

Sedmého sedmý roku 2007 jsou prý všechny svatební síně v ČR obsazeny. Tři sedmičky, tři šťastná čísla. Myslím si, že pro šťastné manželství je důležitá spousta věcí, může být spor o to, které to jsou, ale směšná pověrčivost mezi ně zcela určitě nepatří.

František Horáček řečený Jim Čert se veřejně omluvil všem, na něž donášel StB. V médiích to bagatelizují, prý už je pozdě. Jistě: ale na omluvě pana Horáčka je přece jen něco velmi pozoruhodného, něco, čeho si nikdo moc nevšiml: pan Horáček totiž nezatlouká. Není náhodou jediný, kdo nezatlouká? Nepamatuju se na případ, kdy by se někdo přiznal. Možná, že nezatlouká, protože nemůže. Jenže jiní taky nemohli, a přesto zatloukali. V současné době se zdá, že StB byla totálně neschopná organizace: měla jednoho jediného agenta, totiž pana Horáčka. Všichni ostatní jsou v tom nevinně. Panu Horáčkovi by měl být postaven pomník.

Čtenář Michal Němec napsal do Lidových novin: „Že si studentky (stejně jako kdokoli jiný) přivydělávají pózováním na erotických fotografiích, mi nevadí. Důvody, proč to dělají, mi připadají lidsky pochopitelné. Na druhé straně jsou mi (stejně jako kterýkoli jiný bonzák) bytostně odporné žalující maminky spolužaček. Pohnutkám dobrovolných práskačů totiž nerozumím a cítím se jimi ohrožen nepoměrně víc než hanbatými studentkami.“ Klobouk dolů, přesně to se mi mlhavě honilo v hlavě, ale takhle přesně jsem to zformulovat a napsat nedokázal. Jako ostatně nikdo z mých profesionálních kolegů, pokud se nemýlím.

Sobota 24. února: podle nejnovějšího průzkumu chce mít polovina mužů ženu v domácnosti, splní se to ale jen třinácti ze sta. Plná zaměstnanost žen se, pokud se dobře pamatuju, prosadila až po roce 1948. Bylo to nutné z ekonomických důvodů, jinak by rodina nevyžila. Rodina, která má děti, tím trpí – tj. ty děti tím trpí. Nehledě na to, že jesle (nevím, jestli to ještě existuje) a mateřské školky jsou semeništěm chorob a parazitů. Bylo by zajímavé zjistit, jak je tomu se zaměstnaností žen v civilizovaných evropských zemích. Ženy by měly dostat příležitost být s dítětem doma tak do desátého roku jeho věku. Nevím jen, jak by to šlo sladit s dnešními emancipačními trendy, obávám se, že např. u šimpanzů bonobo, kteří slouží našim modrým punčochám za vzor dobře organizované společnosti, existuje plná zaměstnanost žen, totiž samic.

Zelená vládní Viridiana Džamila Stehklíková navrhla uspořádat sbírku pro vsetínské Romy, vystěhované na venkov. Jedna romská organizace (nedovedu posoudit, jak dalece je reprezentativní, romských organizací je velmi mnoho) nato prohlásila, že Romové žádné peníze nepotřebují, a pokud ano, že je chtějí od města Vsetína, a vůbec, že je to nesystémové opatření. To poslední je samozřejmě pravda. Neměla se s nimi paní ministryně dřív, než svůj návrh vznesla, poradit?

Jiří Paroubek a předseda poslaneckého klubu ČSSD Michal Hošek se obrátili na poslance Melčáka a Pohanku se žádostí, aby podporovali program ČSSD. To je dobré, nejdřív je slavnostně dali do klatby, prohlásili za zrádné tchoře a Melčáka potupně vyloučili ze strany, a teď na nich chtějí, aby dodržovali jejich program. Není na to už trochu pozdě?

Další zpráva z Boratova Kazachstánu: Slovenský premiér Fico navštívil Lýbii a při té příležitosti na veřejnosti prohlásil dvakrát po sobě bulharské ošetřovatelky za pachatelky masové infikace lybijských děti virem HIV. V Bulharsku se jeho postoj nesetkal s pochopením, jeho český kamarád Jirka (jak říká Jiřímu Paroubkovi) ho doufejme podrží: my Kazachstánci musíme přece držet spolu. Je to malý příslib toho, jak by vypadalo případné obnovené Ficovo-Paroubkovo Československo (o něž oběma brachům vůbec nejde, samozřejmě). Fico také slíbil „léčebný pobyt“ v SR pro čtyři sta nakažených lybijských dětí, vzápětí se ukázalo, že na Slovensku nemají s léčením dětí nakažených virem HIV žádné zkušenosti. Nevadí, proč by neslíbil. V našem středoevropském Kazachstánu je možné všechno.

Velká Británie intenzívně vyjednává s USA o umístění amerického protiraketového systému na svém území. Protože zásadně proti není ani opozice, dá se předpokládat že Američané dají před nehostinnými prostory Boratova středoevropského Kazachstánu přednost staré dobré Anglii. Obyvatelé Brd a Zelení budou mít po problému. V novinách kdesi psali, že systém umístěný ve Velké Británii nebude schopen vzhledem k zakřivení zemského povrchu sledovat a ničit rakety namířené na území střední Evropy. My to ale nebudeme potřebovat, ochrání nás jako obvykle Rusové.

Kancléřka Merkelová a prezident Chirac se vyslovili pro „svojí strategii“ mezinárodního společenství vůči Íránu: chtějí jednak nechat otevřené dveře jednání s íránskými představiteli, jednak „zabývat se“ v RB OSN možností zpřísnění sankcí vůči Íránu. Výsledek je předem jasný: zpřísnění sankcí zablokují Rusové a Číňané, takže se podaří prosadit jen druhou část: otevřené dveře jednání. Dveře zůstanou otevřené až do té doby, kdy jimi začnou létat rakety.

Ministr zahraničí Schwarzenberg řekl v rozhovoru pro Právo mj.: „Takže zde jde i o věc, která se nás velice týká: o to, že Ruská federace si zřejmě začíná nárokovat v Evropě postavení bývalého Sovětského svazu. Putin o tom mluví vcelku otevřeně. Oni mají představu jakýchsi dvou zón; do první patří země, které byly kdysi součástí SSSR, do druhé členské státy bývalého Varšavského paktu. A domnívají se, že by v obou těch zónách měli míti určitý vliv, že jim stále přísluší v těchto zemích něco vetovati. To je pro nás nepřijatelné.“ To je celkem přesně zformulované. Rusko se nesmířilo s porážkou ve studené válce (podobně jako Německo se po roce 1918 nesmířilo s porážkou v „horké“ válce) a touží po revanši. Představa, že se dá uchlácholit konejšivými řečmi, je směšná. „Když se vás někdo pokouší vydírat, musíte zaujmout velice pevný postoj.“ Je jenom otázka, nakolik je tahle vláda pevná v kramflecích, aby si podobnou rozhodnou politiku mohla dovolit. Obávám se, že veřejné mínění přeje spíše appeasementu. Sami sobě mnichovany.

Ředitel úseku „vnějších vztahů“ ČT (to je něco jako ministerstvo zahraničí veřejnoprávní televize?) a někdejší normalizační redaktor ČST Martin Švehla prohlásil: „Kdo mohl za komunistů na obrazovku, ten si musel s režimem do určité míry zadat.“ To je jistě pravda. Byl to pádný důvod pro to, „na obrazovku“ nelézt. Mohu z vlastní zkušenosti dosvědčit, že se bez toho dá poměrně dlouho bez problémů žít.

Jan Jandourek píše v MfD: „Být komunista, to není taky nic, co by mohl s čistým svědomím mnohý bývalý občan ČSSR pohanět. Nejeli v tom všichni, ale většina kývala, až si krk namohla. Jen si to přiznejme a nedělejme dodatečně hrdiny.“ To není vůbec pravda. Na pracovišti, kde jsem za totáče strávil patnáct let, bylo ze zhruba sto lidí pět v KSČ. Byli vystaveni jakémusi tichému pohrdání a řekl bych, že se za to aspoň někteří sami styděli. Ti ostatní byli donuceni kývat, co se pamatuji, jen jednou: totiž v době okázalých akcí proti Chartě, a to jen díky tomu že měli mezi sebou jednoho, co to podepsal (totiž mne). Režim od lidí nevyžadoval kývání. Byl alergický jen na veřejné kroucení hlavou. Musím se svých bývalých kolegů proti panu Jandourkovi vehementně zastat: drtivá většina jich v žádném „v tom“ nejela. Tedy aspoň zdaleka ne v té míře, jako ti, co sami vlezli do KSČ. Proto je mohou celkem s čistým svědomím pohanět.

Německá ministryně školství navrhuje sepsat jakousi unifikovanou školskou učebnici dějin pro celou EU. To je mimořádně blbý nápad. Podobné učebnice existovaly svého času v tzv. „táboře míru a socialismu“, tj. v ruské koloniální veleříši. Aby k jednotě bylo možné dojít, je, jak se ukazuje, za potřebí pořádného mocenského tlaku a cenzury. Dějepisectví je neustálým dialogem, v němž se střetávají docela odlišné názory, dané zčásti – ale jen zčásti – též národní příslušností jejich tvůrců. Něco jako společné dějiny vzniká v tomto rozhovoru, není to v žádném okamžiku hotové a je krajně obtížné to zafixovat. Z toho plyne, že v učebnicích dějepisu musí být názorová pluralita a že společné dějiny mohou vzniknout jen z ní a v ní.

Pondělí 26. února: Írán vypustil do vesmíru raketu. Původně mělo jít o raketu s dosahem 1300 až 1600 km, která dosáhla výšky 150 km (a zařízení, které vypustila, se pak vrátilo na padáku), poté se opravili a uvedli, že to byla jen jednodušší sondážní raketa a dosáhla jen 100 km výšky. Buď provozují chvástání ruského typu a pravda je to druhé, nebo jde o orientální lest, která má zamaskovat, jak už jsou daleko, a pravda je to první. V každém případě o důvod víc pro základnu.

Vláda sdělí své rozhodnutí o radaru nejdřív USA a pak občanům (tj. všemu pracujícímu lidu, jak se dříve říkalo), pohoršují se v Právu. To pohoršení je zvláštní: když někdo dopisem o něco požádá pár kompetentních lidí, dohodnou se napřed mezi sebou, zda ano či ne, pak dotyčnému odpovědí a dopis následně zveřejní. Jiný postup by byl nelogický a neslušný.

Považuji vojenský zásah v Iráku za zlý, prohlásil rovněž podle Práva kamarád pana Paroubka, slovenský premiér Fico. Jakkoli to ladí s jeho originálními vývody ohledně bulharských vyšetřovatelek, odsouzených v Lybii za něco, co nepochybně neudělaly, Právo si možná trochu přisadilo. Nemám zrovna po ruce slovensko-český slovník, ale neznamená náhodou slovenské „zlý“ v češtině „špatný“?

Vedením ČSSD cloumá hrůza z možného vyústění sporu s advokátem Altnerem, s nímž kdysi Miloš Zeman uzavřel pro stranu krajně nevýhodnou smlouvu o zastupování ve sporu o Lidový dům (Altnerovy pohledávky dosahují s penalizací skoro dvaceti miliard korun). ČSSD prý hrozí, že bude poslána do konkursu. Podezíravý člověk by někde v pozadí Altnerových aktivit cítil stín Yettiho ze žďárských hvozdů, který má paradoxně celý malér na svědomí. Je možné vyřídit druhou nejsilnější stranu takovým způsobem? Řekl bych, že ne, strana stojí na voličské podpoře a s tou malér tohoto druhu nehne.

Vrchní politolog ČSSD Lukáš Jelínek se v Právu pozastavuje nad tím, že by měla být privatizována ČTK. „Zatím se většiny zhovadilostí dopouštějí noviny a časopisy, příště mohou být chrleny nekontrolovanou tiskovou agenturou ve velkém.“ Věc má ovšem taky druhou stránku. Starostí, aby se nešířily „hovadiny“, se vždycky maskuje cenzura, která skrytě bují v našich veřejnoprávních institucích. Veřejnoprávní u nás znamená „řízené politickým kartelem zvaným PSP ČR“ (přes různé převodové páky). Do soukromých institucí je pro politiky poněkud obtížnější zasahovat. Zatím u nás nikdo nepřišel na to, jak odizolovat praktickou politiku od objektivních informací a od její nezávislé kritiky ve veřejnoprávních médiích.

Předseda KSČM Filip zavelel „zpět k Leninovi“ a ptá se, zda je strana připravena „vyvolat a postavit se do čela eventuálních revolučních procesů“. Zatím, řekl bych, na to naštěstí nemají. Je dobré si připomenout, že čekají na svou chvíli. Tohle vědomí u nás ovšem jaksi upadá. V Moskvě totiž, jak říká předseda ČSSD Paroubek, už nesedí Brežněv.

Studená válka nehrozí, chlácholí ruský ministr zahraničí v listu Washington Post vyplašenou západní veřejnost. Samozřejmě že nehrozí, stačí jen být náležitě rozumný a vstřícný.

„Lidé, které nikdy StB nepředvolala nebo kteří nemohli vzhledem ke svému mládí podobnou zkušenost zažít, sotva mohou podle zápisů StB objektivně hodnotit občany, kteří to štěstí neměli“, píše v Mladé frontě Dnes Jiří Dienstbier. Podle této zásady se vůbec nedají psát dějiny, protože drtivou většinu historických událostí jsme vzhledem ke svému (relativnímu) mládí nemohli zažít.

Úterý 27. února: prezident Klaus je přesvědčen, že protiraketová základna je velké a vážné téma, které se zjednodušuje, je to vážná otázka a nesmí se ztrivializovat na ano nebo ne (?!). Nelze dělit lidi na dobré a špatné jenom proto, jaký mají názor. Souvisí s tím řada vážných otázek vojenských, ale i mezinárodněpolitických. Jde o rozhodování mezi „složitějším ano“ a „složitějším ne“. „Hurá styl, který převládá, nesdílím“. Prezident citlivě naslouchá tomu, co si myslí lid (slabší polovina ano, o něco silnější ne) a pracuje na své popularitě. Já si naopak myslím, že jde o věc natolik zásadní, že tu platí biblické: vaše řeč budiž ano ano, ne ne, a že např. s vyčůraností se v téhle věci daleko nedojde.

Podle předsedy KSČM Filipa chybí straně odvaha prezentovat nové, neotřelé teze. Pak některé nanesl. Jednou z nich je např. „pokusme se vrátit k Leninovi“. Dále by komunisté měli být nejrevolučnější, nejpokrokovější, nejmasovější a hluboce internacionální. No ne, to tu opravdu ještě nebylo. Hřímání zlého policajta Filipa zároveň pro lekavější část české společnosti uváděl na pravou míru hodný policajt Dolejš. Komunistům vůbec nejde o násilné uchopení moci (podle Filipa se ostatně nikdy ničeho podobného nedopustili). Naopak jde o to, že straně „stagnuje intelektuální potenciál“ a že musí dojít k většímu propojení s občany a k zevropštění strany. Filip mluvil o tom, že nynější vládu provází myšlenková bezmoc a mravní bída. Od něho to sedí.

ČSSD svůj spor s advokátem Altnerem vůbec nepodceňuje. Paroubek mu v tuto chvíli nabízí už přes 140 milionů Kč a částka prý není ještě konečná. (Altner chce ovšem skoro 180 milionů). Věc je stejně z politického hlediska povážlivá. V ČR nebyla nikdy zakázána komunistická strana (nejsem stoupencem toho, aby se její problematičnost „řešila“ administrativním zákazem). Teď by měla být oklikou přes hospodářský problém či delikt vlastně zrušena druhá nejsilnější strana v ČR? Smlouva s advokátem Altnerem je nepochybně po formální stránce OK, ale je to smlouva řekl bych poněkud nestandardní. Navíc nynější předseda strany Paroubek, ať je, jaký je, k věci přišel jako slepý k houslím. Politická strana není podnikatelský subjekt jako každý jiný a její jinakost by se asi měla zohlednit i při řešení takových problémů, jako je tenhle.

Podle agentury Eurobarometr považuje „víru“ (zjevně náboženskou) za důležitou 28% české populace (průměr v EU je 52). Politice důvěřuje 27%, zato 75% nedůvěřuje vůbec žádné instituci (!!!). Jinak jsou Češi celkem spokojení. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Poslanec Jandák navrhl (aspoň podle toho, co píše Petr Uhl v Právu) rozšířit obor působnosti Ústavu paměti národa na protektorát a druhou republiku. Naopak nepovažuje za nutné, aby se vztahoval na léta 45-48, protože „k tomu by byl odpor“. To je fajn: pamatovat si budeme léta 1938-45, pak skoro tři roky raději zapomeneme, a další už si zase smíme pamatovat. Proč ty tři roky zapomeneme, je zjevné: abychom se nemuseli moc stydět. Škoda, přeškoda, že jsme bobříka vyčůranosti za tento měsíc již vyčerpali!

Tým holywoodských expertů pod vedením odborníka nad jiné povolaného, totiž režiséra velkofilmu Titanic, údajně objevil v Jeruzalémě hrobku Ježíše a jeho blízkých, která toho podvodníka bude snad konečně (k radosti 73% české populace, viz výše) demaskovat. Nálezem má být doloženo, že se údajný boží syn pelešil s Marií z Magdaly a měl s ní dokonce syna (jak předtím správně předpověděl jakýsi beletrista nebo filmař). Teď se bude zkoumat DNA. Jeden komentátor poznamenal, že k tomu, aby byl důkaz úplný, bude zapotřebí získat i DNA samotného Hospodina. Přízračná blbost této iniciativy si vyžaduje zvláštního komentáře.

Televizní odbory žádají odchod ředitele Janečka kvůli tomu, že porušil lustrační zákon a zatajil své někdejší členství v KSČ. Postup tentokrát volí standardní, nerevoluční (kvůli tomu, že někdo byl v KSČ, by ostatně dnes nikdo žádnou revoluci nedělal). Odchod ředitele Janečka by sice televizi prospěl (v několika politicky ožehavých případech neprojevil zrovna velkou zmužilost), představa, že by ho nahradil někdo lepší, je ovšem poněkud surreálná. Veřejnoprávnost tahle společnost realizovat neumí.

Středa 28. února: V atmosféře poněkud zvířené obnovenými blokádami česko-rakouských hraničních přechodů rakouskými „aktivisty“ (jejich čeští kolegové se zdají být poněkud ochromeni odchodem paní Kuchtové do nejvyšší politiky, nějak o nich není slyšet) probíhá státní návštěva rakouského kancléře Gusenbauera v ČR. Kancléř byl postaven před problém, jak vyjít vstříc rezoluci rakouského parlamentu ohledně Temelína a vyhnout se přitom diplomatickému skandálu. S Topolánkem se dohodl, že na kontrole Temelínské elektrárny se budou podílet parlamenty obou zemí (to je nadějné, Vídeňská Národní rada přijala své rozhodnutí jít tvrdě po ČR jednomyslně), protože „kdo jiný by k tomu měl být povolanější“? Řekl bych, že povolanější jsou odborníci, rakouští poslanci jsou vázáni náladami v rakouské veřejnosti a ta není Česku moc příznivě nakloněna; jsem přesvědčen, že Temelín je jen klacek, který je zrovna po ruce, a že by bylo třeba si vyříkat, o co vlastně jde. Kancléř ujistil, že Vídeň nemá zájem na blokádě přechodů a že jí zákony neumožňují této formě protestu zabránit. To je nepochybně pravda. Stinná stránka akce je, že zatímco k demonstraci, aby si jí někdo všiml, jsou zapotřebí minimálně stovky lidí, k blokádě stačí šest řimbabů s dost velkými auty. Je to vlastně totéž jako stávky lékařů či železničářů – sekýrování veřejnosti, aby, nechce-li být dále otravována, zatlačila na svou vládu a přiměla ji k poslušnosti – jenže tak říkajíc na třetí. Prostě nedůstojná, odpuzující a svým způsobem nemravná šaškárna.

Exministr zahraničí Kavan si pustil ústa na špacír před údajnými úředníky firmy BAE, vyšetřujícími možnou korupci při nákupu a posléze leasingu gripenů pro ČR. Ve skutečnosti šlo o britské a švédské novináře, kteří na případu pracují. Kavan dal velkými slovy najevo svou informovanost, důležitost a důvěryhodnost, a zároveň se vyjádřil, že, cituji dle Práva, může pozdržet či zbrzdit (přesněji tlačit na) případné policejní vyšetřování případu v ČR. Tedy tak jeho vyjádření přeložili v televizi, Kavan se ohradil, že překlad byl špatný a ve skutečnosti řekl, že by vyšetřování mohl ovlivnit či na něj působit. Rozdíl mi uniká, nemám asi smysl pro nuance. Pan exministr patří zjevně mezi lidi, kteří poví i to, co nevědí. Se zřetelem na tuto nejnovější zkušenost se jeví i jeho údajná spolupráce s StB v jiném světle: kdokoli mu může cokoli nakukat, a on hned začne zpívat jako ta vrána v Ezopově bajce. V každém případě jsem rád, že pan Kavan už není naším ministrem zahraničí.

ČSSD zjevně čelí hrozbě procesu s dr. Altnerem tím, že objevila skutečného strůjce svého úspěchu ve sporu o Lidový dům. Je jím advokát se symbolickým jménem Blanický (objevil se ve chvíli, kdy se strana zmítá v nejvyšších úzkostech). Jeho historická úloha připomíná úlohu známého ruského vynálezce Jabločkova, kterým jak známo, vynalezl žárovku ještě před Edisonem, ale americkým imperialistům se to podařilo zatlouci. Vymyslil totiž právní kličku, kterou pak dr. Altner jen realizoval. Pravým viníkem je Miloš Zeman prostřednictvím Ivo Svobody, který Altnera do Lidového domu uvedl (Altner nechtěl žádné peníze na ruku, jen podíl z vysouzeného). Protože Ivo Svoboda je zároveň obviňován (zatím neoficiálně) i z toho, že údajně taky distribuoval úplatky v aféře s gripeny, a jako jediný hmatatelný výsledek Zemanovy akce Čisté ruce dlí momentálně v base, vyvstává otázka, jakou roli vlastně v ČSSD tento nešťastník hraje. K případu se vrátíme.

Ministryně Parkanová „ladila noty“ s Klausem ve věci americké radarové základny před jeho cestou do USA. Představa, jak vypadá takové „ladění not“ s naším prezidentem, je dosti zábavná.

Jiří Paroubek zdůraznil v rozhovoru pro MfD, oč je lepší než Miloš Zeman a premiéra Topolánka označil za loutku poradce Dalíka. Z rozhovoru vyplývá, je zjevně vzteky bez sebe z toho, že nebyl zvolen předsedou PS, ale jinak mu to vůbec nevadí. Panu Filipovi sice nerozumí a nesouhlasí s ním (návrat k Leninovi, revoluční rétorika), ale je to moderní levicový politik. Je prý nutno vzít v úvahu, že v citovaných případech mluvil především ke svým členům a voličům, že se pohybuje v nějakém stranickém prostředí a tam hovoří. Pro Krista Pána, to je přece přitěžující a ne polehčující okolnost! Je to správný chlapík, jen musí vycházet vstříc těm, co ho politicky drží nad vodou. Jiří Paroubek opět přesvědčil, že hlavním nebezpečím pro ČR není Filip, ale on.

Ruský ministr zahraničí žádá, aby protiraketová obrana Evropy byla kolektivní. To je správný požadavek, protože vyplývá z něčeho, co se už v minulosti osvědčilo. Obrana tzv. tábora míru a socialismu byla taky kolektivní: krásně to klaplo například v srpnu 1968.

Václav Klaus šokoval českou veřejnost prohlášením, že bude znovu kandidovat na prezidentský úřad. Kdo by to byl čekal!