Co týden dal

Úterý 2. ledna: Saddám Husajn byl oběšen. Exekuce byla podle zpráv z tisku něco mezi popravou a lynčem, vypadá to, že ještě nejdůstojněji se choval popravovaný (a pár přítomných soudních úředníků, kteří se zoufale a nepříliš úspěšně snažili přimět „katy“ k slušnějšímu chování). Darebáka mi líto není. Nebylo jej možné nechat naživu (byl by to důkaz bezmoci Západu i nového iráckého režimu), jeho popravou si nikdo příliš nepomohl. Američané (a jejich spojenci) museli v Iráku zasáhnout, jenže se pořád znovu ukazuje, že import demokracie do této země je obtížná a hodně dlouhodobá věc. Technika této operace není dobře vymyšlena, uspěchali to.

Prezident Klaus ve svém novoročním projevu hovořil mj. o tom, že Česko se nachází ve studené občanské válce. Ze všech stran ho okřikli, že v té válce jsou politici, ne máš pracující lid. Čeští novináři už zase kolektivně přistoupili na dělení „oni“ (zhovadilí páni, kteří za všechno můžou) a „my“ (bodrý český lid). Dovedu si představit, k čemu je dobrý populismus politikům, ale nevím, jak prospěje novinářům. Ve skutečnosti je česká politika jen věrným výrazem celkového stavu národa. Česká společnost je nabita nenávistí z nevykoupených vin minulosti, toho, co jsme provedli jiným a ovšem taky toho, co jiní provedli nám. I Klaus má na této latentní nenávisti velký podíl viny, tím, jakými lidmi se obklopil, jaké lidi oslovil a čím je oslovil. To, že si zatím ještě na ulici nevrážíme na potkání kudly do břicha, není ten pravý důvod ke spokojenosti. Ostatně, pokud jde o nenávist, nejsme v tom ve střední Evropě žádná výjimka. K tématu se vrátíme.

Jinak si prezident nenápadně přihříval své polívčičky (velká koalice, emancipační zášť vůči Evropě), předestřel posluchačům obvyklé pokrytecké finty (není prý žádný monarcha a netahá za nitky) a vcelku ničím nepřekvapil. Vlastně ano, jedno příjemné překvapení tu přece jen bylo: projev byl velmi stručný. Tato tradice by se mohla zachovat a pokud možno ještě rozvinout. Václav Klaus už dávno dokázal, že se od něho nic převratně nového nedovíme.

Na Nový rok se taky ujal úřadu nový sto první poslanec Poslanecké sněmovny Miloš Melčák. Zveřejnil ultimátum, v němž klade Topolánkovi podmínky, za nichž by jeho vládu snad mohl tolerovat: žádné poplatky ve zdravotnictví, žádné rušení pastelkovného a pohřebného (českému voliči by to mohlo být jedno, pastelkovného si už neužije a pohřebného se nedožije), žádné škrty v sociální oblasti.

Podle Jiřího Paroubka nejde teď primárně o to, udělat radost Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu, ale aby nadále neklesala životní úroveň. Nevím jen, zda by se nám nemohlo v budoucnu rentovat, kdybychom teď tu a tam zmíněným institucím nějakou tu radost udělali, a zda naopak udržování (přesněji řečeno zvyšování) životní úrovně neskončí nakonec pádem do černé díry.

Topolánek nepřímo kritizoval Béma za dlouholetou koaliční spolupráci na pražské radnici, která prý vedení pražské ODS „ekonomicky“ motivuje k prosazování podobného uspořádání na celostátní úrovni, Bém žádá omluvu. Věc by se mohla řešit soubojem na pistole nebo na kordy (druhé by byla větší legrace) za chladného mlhavého rána v oboře u letohrádku Hvězda. TV Nova by to přenášela v přímém přenosu. Na regionální radě sice Bém předpokládá kritiku personálního složení vlády a slabé pozice ODS v ní, ale nikoli snad nějakou „revoluci“. Tu, soudě podle toho, co prohlásil pražský místopředseda Janeček, lze očekávat na výkonné radě. Podaří se ODS (a Klausovi) donutit Topolánka, aby se vzdal svého úkolu? Pak, když shrneme vše, co se dělo od voleb, získá strana ve veřejnosti pověst sdružení nenapravitelných vrtáků a její preference se pohnou směrem, který může Paroubka přimět, aby se nebál předčasných voleb.

Ministryní kultury ČR za KDU-ČSL má být známá emancipovaná režisérka Třeštíková, která má podle vlastních slov k KDU-ČSL daleko. To je další pozoruhodná inovace procesu vytváření vlády. Paní Třeštíková bude jednat výlučně podle svého vědomí a svědomí, profesor Cepl by z ní měkl radost. Bude ve vládě ne za lidovce, ale za osobnosti.

„Musíme hledět dopředu“, žadoní v Právu úpěnlivě německý ministr zahraničí Steinmeier. Němci mají tu zkušenost, že když se sousedi Německa dívají dozadu, skončí to tím, že jim Německo musí něco vysolit, aby jim zacpalo ústa. Když se o pohled zpátky pokusí Němci, zdvihne se v jejich východním sousedství nenávistný ryk. Dívejme se tedy dopředu, aspoň bude klid.

Primátor a první místopředseda ODS Bém zachází s možností předčasných voleb s elegancí karetního kouzelníka (upozorňuji, že mezi karetním kouzelníkem a falešným hráčem je plynulý přechod): „samozřejmě nejčistším řešením by byly předčasné volby, ale ani na nich se s našimi politickými partnery neumíme dohodnout,“ říká, taktéž v Právu. Vůbec se nemusíte s nikým dohadovat, stačí, když Topolánek nedostane důvěru a pak ve třetím pokuse dokážete Paroubkovi, že si bez vás ani ruce neumyje.

Sňatků homosexuálů je už přes 200, hlásá titulek v Mladé frontě Dnes. jakýchpak sňatků. To, co upravuje zákon, je úřední akt u přepážky na magistrátě, kde dotyčným zapíšou do lejster registrované partnerství.

Středa 3. ledna: U příležitosti lánského společného oběda s premiérem Topolánkem prohlásil prezident Klaus, že je „smířen s tím, že Česko nemá prezidentský systém, a že hlava státu nemá tudíž právo diktovat premiérovi, kdo v kabinetu má usednout“. Pokud tomu lze věřit, je třeba panu prezidentovi pogratulovat, jak daleko se mu podařilo za čtyři roky výkonu funkce prokousat.

Prezidentského oběda se nakonec zúčastnila i premiérova choť. Projevila tak sebezapření, které by bylo na místě ještě daleko víc před pár měsíci, když se rozhodla kandidovat za obskurní pastranu europoslankyně Bobošíkové. Kdyby teď byla do Lán nepřišla, byl by to každý slušný a rozumný člověk pochopil. Žádný slušný a rozumný člověk nemohl pochopit její kandidaturu za ono nechutné panoptikum.

Premiér Topolánek poskytl Mladé frontě Dnes rozhovor, v němž k problému konfliktu s Klausem ohledně jmenování Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí (Klause se mezitím vehementně zastal – no kdo jiný než europoslanec Zahradil!) mj. prohlásil: „Já jsem to nazval národní obrozeneckou obsesí. My češi si v sobě neseme určitý pocit, že našimi nepřáteli jsou v pořadí: Němec, šlechtic, kněz, emigrant. A tahle národně obrozenecká obsese se promítla jak do názoru Jana Zahradila, tak Václava Klause.“ Klobouk dolů, něco takového jsem od vysokého činovníka ODS ještě neslyšel. Jinak byl Topolánek vůči Michaele Jílkové zbytečně nervózní a agresivní, paní Jílkovou ke třeba brát s nadhledem a humorem (nervozita by byla pochopitelná např. při rozhovorech s Alexanderem Kranmerem nebo Renatou Kalenskou). Je třeba dětinsky nehorázné vytýkat Topolánkovi, že s Klausem nekonzultoval složení vlády, aby mu ukázal, kdo je tu předsedou vlády. Topolánek nekonzultoval vládu s Klausem, protože mu ústava nic podobného neukládá a kdyby tak učinil, zbytečně formou precedentu rozšíří nepsané prezidentské pravomoci.

Někteří lidovečtí funkcionáři vyjádřili pochybnost nad nominací paní Třeštíkové do funkce ministryně kultury, protože dotyčná předem a bez obalu prohlásila, že s KDU-ČSL nemá nic společného. Pokud má ministerstvo kultury nějaký smysl, mělo by mít hodně omezené pravomoci a spravovat by ho měl nějaký ekonom, který není upnutý k žádné profesionální lobby. Paní Třeštíková reprezentuje oficiózní mainstream postkomunistické kultury a má zjevně jeho podporu tak mohutnou, že jí pan Čunek neodolal. Je to ostatně normlání: skutečná kultura ještě nikdy nevznikla z ministerské podpory.

Jiří Proubek je připraven na to, že dostane třetí a poslední pokus sestavit vládu a získat pro ni důvěru. Předtím je ovšem ještě ochoten ke kompromisu s ODS, který by ODS umožnil udržet si předsednictví vlády. Tak, jako nynější koaliční partneři toho teď chtěli na ODS daleko víc než v létě, bude toho Paroubek poté chtít daleko víc, než loni na podzim, a už tenkrát toho chtěl víc než dost. Rýsuje se ostatně už ideální konstelace v oboru zahraniční politiky: ministrem zahraničí se (pak) stane ovšem Zaorálek, a na místo „zmocněnce pro euroústavu“ se už teď tlačí Zahradil. Oba pánově jsou svými schopnostmi a svým IQ kongeniální a budou se znamenitě doplňovat: Zaorálek nás totálně rozhádá s Američany, Zahradil s EU. A nezbude nám, než uskutečnit náš dávný sen – stát se globální velmocí. Díky našim demokratickým tradicím na to nepochybně máme.

Poté, co se (prý) premiér Topolánek omluvil prvnímu místopředsedovi Bémovi, pražská ODS s jakousi výhradou podpořila jeho chystanou vládu. Inkriminovaný výrok zněl: „Postoj špiček pražské ODS není motivován politicky, ale ekonomicky. Dlouholetá spolupráce s Paroubkem na pražské radnici a velmi podivné praktiky ji vedou i k prosazování podobného modelu na celostátní úrovni.“ Kdyby si byl pan Topolánek odpustil prázdnou zmínku o podivných praktikách, měl by úplně pravdu a mohl by to držet. Pražská ODS zároveň poněkud výhružně prohlásila, že Topolánek „přebírá podpisem trojkoaliční smlouvy plnou zodpovědnost za vládní projekt.“ Pro Boha živého, to je snad samozřejmé, ne?

Mám strašnou chuť napsat další zprávu o novinkách z Boratova Kazachstánu, ale vypadalo by to, že za něj považuji jen nynější Polsko, což není pravda (naše vlast do něho patří stejným právem). Takže jen suše konstatuji: polští projektanti dálnice z Lodže do Vratislavy ji projektovali z obou směrů, a v místě setkání zjistili, že se obě trasy míjejí o pět a půl kilometru (což by bylo, řekl bych, strašně moc i v tom případě, že by šlo o tunel). Zavést policejní hodinu pro puberťáky a uniformy pro gymnazisty je ovšem jednodušší, tam podobný zádrhel nehrozí.

Čtvrtek 4. ledna: Předseda ODS Topolánek se svým kolegům omluvil za tvrdá slova v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes. Pokud jde o to, co řekl o Klausovi a Zahradilovi ve vztahu k nominaci Karla Schwarzenberga, měl ovšem pravdu do slova a písmene a omlouvat se neměl. Mezitím Topolánka kritizovala i středočeská organizace ODS (zjevně především kvůli tomu, že z vládní sestavy vypadl Vlastimil Tlustý). Stejně jako pražská organizace i „Středočeši“ poněkud pokrytecky zdůrazňují, že vládu nepodtrhnou. K podpoře vlády se hlasováním uvázal i poslanecký klub ODS, ovšem poslankyně Páralová (na niž nevybylo ministerstvo práce a sociálních věcí, ačkoli se tou problematikou v ODS trvale zabývala) se zdržela hlasování. Stačí, aby to udělala i při hlasování o důvěře, a nejen že bude po vládě (vláda má tak jako tak malou šanci, Melčák se buď polekal nebo chce koalici vydírat příliš průhledně a moc přitom tlačí na pilu), ale koalice, přesněji řečeno ODS, prokáže opět svou slabost. Což je pro ni smrtící.

V této vřavě prohlásil premiér do rádia, že čeká s poslankyní Talmanovou dítě, ale vzít si ji nechce. Přitom si počínal jako neobratně zatloukající delikvent na policii, který se za neustálého vykrucování a sakrování nakonec přizná. Proč se o tom s médii baví, vždyť do toho vlastně nikomu nic není a je nepředstavitelné, že by taková soukromá věc mohla nějakým způsobem ovlivnit jeho politiku (k spanilosti jeho osobní image to ovšem příliš nepřispívá). A pokud jde o osud jeho vlády: když Topolánek uspěje, nebude to žádné velké terno (vláda bude víc než slabá a asi i dost nejednotná), když prohraje, rýsuje se ještě větší katastrofa v podobě prezidentem podporované velké koalice. Navíc v ODS zvítězí „Klausova“ frakce, což bude mít pro stranu do budoucnosti neblahé následky. Politika ODS od počátku povolebních tahanic je defétistická: pořád ještě mají šanci dopřát Paroubkovi třetí šanci, nechat ho padnout a dopracovat se tak k předčasným volbám. Jenže si věří čím dál tím méně.

A ještě k premiérovi: pokud nedostane důvěru, zdá se, že v ODS skončí. Možná to bude trochu škoda: ten člověk se aspoň o něco snažil. Pokud po něm přijde nějaký spolutvůrce velké koalice, po čase to bude vidět ještě lépe než teď uprostřed vřavy.

Představa menšinového vládnutí s podporou komunistů nedělá ovšem velkou radost ani Paroubkovi. Proto předložil veřejnosti a prezidentovi následující plán: když Vlček podá demisi a bude znovuzvolen ještě během druhého pokusu (tj. před hlasováním o Topolánkově vládě), zaváže se navrhnout premiérem toho, koho mu „dodá“ ODS. Podmínkou je, že sestava a program nové vlády musí být k dispozici sedm kalendářních dní po Topolánkově případném neúspěchu při hlasování o důvěře. Kdyby na to ODS přistoupila (Klausovi se návrh údajně líbí), měl by Paroubek pod kontrolou situaci už během druhého Topolánkova pokusu (ODS by byla zavázána přispět tak či onak k Vlčkovu znovuzvolení), třetí vláda a její program by se sestavovaly zároveň s vládním prohlášením druhého Topolánkova kabinetu a z druhého pokusu by se stala fraška. Navíc by Paroubek měl příležitost skřípnout ODS daleko víc než když s ní jednal před časem a mohl by na ní chtít minimálně tytéž resorty jako nynější koaliční partneři. (V koalici by se nejspíš octli i lidovci). Paroubkův návrh se líbí i Čunkovi, riziko třetího pokusu je prý v tom, že může trvat měsíce. Jaképak měsíce, pokud dostane příležitost Paroubek a neuspěje, může se k předčasným volbám dospět poměrně rychle.

V článku pro Právo napsal předseda ČSSD Paroubek mj.: „Stejně jednoznačně z toho ale vyplývá, že koalice svůj ekonomický program buď nemyslí vážně, nebo cynicky počítá s tím, že to, co příjmově slabších 90 procent občanů od Topolánka s Bursíkem dostane, utratí druhou rukou v lékárně, v nemocnici, v DPH…“ To je pozoruhodné: pan Paroubek už do koalice nepočítá Čunka. Asi ví proč.

Vyhazovač striptýzového baru kdesi v Plzni usmrtil fackou neukázněného hosta. Jak vidno, může si dr. Rath gratulovat, že se dr. Macek zatím nedopracoval k takové dokonalosti.

Pátek 5. ledna: Premiér Topolánek se na zasedání Výkonné rady ODS omluvil za své kritické výroky v médiích na adresu některých svých kolegů (ministra Tlustého, prvního místopředsedu Béma) a prohlásil, že pokud jeho nová vláda nedostane důvěru, dá svou (stranickou) funkci k dispozici. Zdá se, že nyní jej v ODS vysloveně podporuje jen poměrně málo lidí (např. místopředseda Nečas, senátor Kubera, předseda Senátu Sobotka). Je nepříliš pravděpodobné, že Topolánek důvěru získá. Výše jmenovaní pánové projevili loajalitu k předsedovi své strany v nesnadné chvíli a zaslouží si za to uznání.

Jak jsme už informovali, seznámil předseda ČSSD Paroubek prezidenta s plánem na vytvoření velké (přesněji řečeno „nárazníkové“) koalice ve třetím pokuse. Klausovi se zamlouvá to, že by (staro)nový předseda PS byl zvolen už během druhého pokusu o sestavení vlády (aby se předešlo „ústavní krizi“). Ve skutečnosti se to panu prezidentovi líbí asi hlavně proto, že to druhý pokus nemilovaného Topolánka likviduje ještě předtím, než fakticky proběhl. Navíc samozřejmě platí i to, co o plánu řekl předseda Senátu Sobotka: „Paroubkův projekt nabízí místo programu obchodování s funkcemi. Je to pokus o silové a nátlakové řešení, jehož smyslem je vytvořit faktickou vládu velké koalice bez programového a proreformního průniku programů.“ Paroubek si představuje, že takto utvořená vláda by byla ve funkci až do podzimu 2009 (proč tedy ne do řádného termínu voleb, do jara 2010?). Takovéhle vláda by sice neměla žádný program, ale podělila by se vyčerpávajícím způsobem o mocenské pozice. Z ODS a ČSSD by se stala pravice a levice jedné jediné státostrany, v jejímž nepsaném programu by se pojil šovinismus se špatně zakrývanými „socialistickými“ etatistickými prvky.

Paroubek se zároveň sešel s předsedou KSČM Filipem, zjevně se ho pokouší získat pro to, aby komunisté podpořili v opakované volbě předsedu PS Vlčka. Prý se to podařilo, tvrdí šéf ČSSD. Copak asi musel Filipovi naslibovat, aby se KSČM zavázala podpořit vlastní funus? (Je ovšem představitelné, že ČSSD bude moci i při existenci „velké“ nebo „nárazníkové“ koalice příležitostně leccos prosadit s podporou opoziční KSČM a zelených.) Zároveň Paroubek Filipovi slíbil, že ČSSD posoudí návrh KSČM, podle něhož by měla Poslanecká sněmovna usnesením doporučit Klausovi, aby „odebral“ Topolánkovi jmenování premiérem. Filip se odvolává na článek 62 ústavy, kde se v bodě a) praví: (prezident) „jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi“. Formulace přece neznamená, že prezident může odvolat premiéra kdykoli se mu zamane. To by byla pozoruhodná inovace, hodná revolučních tradic KSČM.

Předseda KDU Čunek, jak se ukazuje, Paroubkův plán (zatím) nepodporuje (včerejší informaci jsem převzal z Práva). Sorry, omlouvám se.

Premiér Topolánek oznámil ve stručném prohlášení pro média, že v současné době nežije se svou manželkou a bydlí se svou partnerkou Talmanovou. K jejímu údajnému těhotenství se nebude vyjadřovat, jde o téma, které je ve slušné společnosti neveřejné. Uznává, že situace není standardní a omlouvá se všem, které tento stav věcí netěší. Na další otázky týkající se jeho soukromého života nebude odpovídat. Kdyby něco podobného byl řekl před půl rokem, nikdo by na něho nemohl a celá věc by vyšuměla. Nepsal bych o tom, kdyby jeho postup v politických záležitostech nebyl metodicky velmi obdobný. Pan Topolánek zvolí obyčejně správnou variantu – bohužel až poté, co vyzkoušel několik špatných. Mezitím správná varianta tak říkajíc vyčichne.

Předseda spolku Šalamoun (jeho cílem je podpora nezávislé justice) John Bok napadl ministra Pospíšila za to, že dosud nezahájil kárné řízení s předsedkyní Nejvyššího soudu Brožovou, které spolek požaduje. Dr. Brožová se totiž provinila tím, že svým tvrdohlavým kverulantstvím „snižuje v očích veřejnosti důvěryhodnost orgánů státní moci“ a „pokračuje v zpochybňování prezidenta republiky“. Nemohu věřit vlastním očím: pan Bok a spolek Šalamoun se zjevně vrátili o dvacet let zpátky. Doufám, že „snižování důvěryhodnosti orgánů státní moci“ a zejména „zpochybňování prezidenta“ bude z iniciativy spolku Šalamoun brzy trestným činem. Není divu, že pan prezident tolik stál o to, aby se pan Bok ujal funkce ombudsmana. Byl by to nepochybně ombudsman podle jeho gusta: tj. superkozel zahradníkem. Dbal by především na to, aby nikdo nezpochybňoval Jeho Svátost Václava Klause.

Sobota 6. ledna: „Mladí křesťanští demokraté“ (občanské sdružení, které sice není součástí KDU-ČSL, ale úzce s ní spolupracuje) se ohradili proti nominaci paní Třeštíkové na ministryni kultury za KDU-ČSL. Paní Třeštíková veřejně prohlašuje, že nevěří v Boha, vyslovila se pro registrované partnerství a kritizovala v té souvislosti blíže neurčené církve, ale nejspíš katolíky (protože o ty si u nás každý volnomyšlenkář pucuje boty, ostatní církve jsou pro emancipované intelektuály příliš bezvýznamné). Pokud chce být KDU-ČSL moderní politickou stranou, měla by se zbavit (v české ateistické společnosti to platí dvojnásob) klerikálního přídechu; také nepovažuji její postoj k registrovanému partnerství za rozumný. S paní Třeštíkovou je jiný problém: kdyby byla jednoznačně spjata s nějakou politickou stranou, nevylučovalo by to sice úplně její případné vazby na nějakou lobby z pralesa českého oficiózního umění, ale dávalo by to aspoň nějakou naději na možné korekce v nasměrování životadárných ministerských penězovodů. „Osobnost“ je v těhle věcech daleko zranitelnější - a upřímně řečeno taky daleko podezřelejší. Nejrozumnější by bylo - podle návrhu zesnulého Pavla Tigrida – to ministerstvo zrušit. Jen velmi málo skutečného umění vzniklo z podpory státu obecně a v téhle zemi zvlášť. Bohatí mecenáši mívají lepší vkus.

Václav Klaus pozval na novoroční oběd předsedu ÚS Rychetského. Podle slov Rychetského spolu „obecně hovořili o situaci v justici“. V té souvislosti předseda ÚS mimo jiné prohlásil: „Nemohu zapírat veřejně známou skutečnost, že na pana prezidenta byly v posledních dnech podány dva další návrhy“ (od předsedkyně NS Brožové). V této situaci a s ohledem na to, jaké má Klaus názory na nynější úlohu soudů v ČR (řeči o „soudcovském korporativismu“) bych si, být dr. Rychetským, velmi rozmýšlel, zda prezidentovo pozvání přijmu.

ČSSD vyzvala premiéra Topolánka, aby neprodlužoval období bez důvěry a co nejdříve o ni sněmovnu požádal. ČSSD se dopustila metodické chyby: nejdřív se musí obrátit na prezidenta Klause a vyzvat ho, aby neprodlužoval období bez důvěry a co nejdříve Topolánkovu vládu jmenoval.

Prohlášení Mirka Topolánka k jeho osobním problémům (celý text byl zveřejněn teprve dnes) je plné nespravedlivých výtek médiím a nejrůznějších temných narážek na „politickou motivovanost“ novinářů. Nemohu si pomoci, ale kdyby byl pan Topolánek svůj osobní problém vyřešil co nejrychleji, neválel se v něm dlouhou dobu jako hroch a vydal pak stručné věcné prohlášení v tom smyslu, co je věcným obsahem toho nynějšího, nikdo by na něj nemohl. Do toho, zda se rozhodne nebo nerozhodne změnit životního partnera, nikomu nic není. Problém vznikne jen, když to dělá v exponovaném politickém období tři čtvrtě roku před objektivy kamer a fotoaparátů.

Exposlanec ČSSD a ústavní expert Koudelka, známý svým nekompromisním postojem k majetkovým nárokům zrádné šlechty, podpořil návrh předsedy KSČM Filipa na rezoluci PS, která by vyzvala prezidenta, aby Topolánka zbavil pověření sestavit vládu. Praví: „Tento postup Poslanecké sněmovny je nezvyklý, ale možný. Šlo by však jen o nezávazné doporučení. Doporučit prezidentu může kdokoliv cokoliv. Pokud však ústava či zákon nestanoví jinak, jsou doporučení právně nezávazná, byť mohou mít politickou váhu.“ Je pouze třeba dodat (na první pohled by to nemuselo být viditelné, a v tom je vychcaná zákeřnost Filipova návrhu), že politická váha takového usnesení PS bude stejná, jako kdyby Sněmovna navrhla prezidentovi, aby přiměl Topolánka udělat dva kotrmelce dopředu a dva kotrmelce dozadu, nebo aby ho dal vzhledem k jeho neurovnanému rodinnému životu vyklestit.

V souvislosti s výročím Charty 77 si nepochybně v příštích dnech užijeme své. Tak například Jiří Hanák píše v Právu o „mrštných chameleonech, kteří normalizaci prožili v příjemném závětří bankovních či jiných ústavů, dotovaných tehdejší mocí“. Pan Hanák má samozřejmě na mysli Václava Klause, snad by bylo bývalo o něco málo slušnější, kdyby to byl aspoň na plnou hubu řekl. Těžko doložit aristokratismus chartistického Olympu a jeho pohrdání veřejností plastičtěji. Drtivá většina lidí byla za totáče zaměstnaná v zařízeních tak či onak dotovaných tehdejší mocí. Dotované bylo např. celé bolševické zemědělství. Klause někdy v roce 1969 nebo 1970 vyhodili z Ekonomického ústavu ČSAV, protože si na rozdíl od pana Hanáka už tehdy myslil, že křížení bolševismu se svobodným hospodářstvím je nesmyslná utopie, a taky to veřejně říkal. Pak pracoval jako úředník na městské odbočce Československé státní banky (zaslouží si všichni tehdejší bankovní úředníci opovržení chartistických polobohů?) a teprve v posledních letech totáče v Prognostickém ústavu (podobně jako např. Miloš Zeman, měl pan Hanák ve své kritice na mysli taky jeho?). S Klausem se teď neshodnu skoro v ničem, ale to neznamená, že budu – v rámci svých skromných možností – mlčet k takovéhle sprosťárně.

„Rozšíří se seznamy StB“, zní slibný titulek v MfD. K tomuto tématu se ještě vrátíme, neboť něco podobného jsme už několikrát navrhovali.

Jsem připraven (vystřídat Topolánka), prohlašuje v rozhovoru pro MfD první místopředseda ODS Bém. Kdo by to byl do něho řekl! I k tomuto tématu se vrátíme.

Karel Steigerwald rovněž v MfD píše: „Zloduch byl estébák, agent byl (s uvážením všeho nemravu) jeho obětí.“ Na rozdíl od pana Steigerwalda si myslím, že obětmi byli v první řadě ti, na něž agenti estébákům práskali. Že to většinou dělali z donucení, je zjevné, lidé u nás pořád ještě tak nějak tuší, že práskat se nemá. Proto také nepráskali všichni. Ani všichni, na něž estébáci tlačili. V článku je ostatně tisková chyba: udavač není padlá duše. Udavač je podlá duše.

Historik Ivan Šedivý píše v Lidových novinách o masarykovském mýtu. Jeho základní teze je: „Rozšíření masarykovského mýtu však na jeho (Masarykův, bd) vrub nepadá. Národ si své historické mýty vytváří sám.“ Za všechno tedy může národ. Na národ se dá svést všechno, národ se nemůže bránit. Bránit se mohou jen konkrétní lidé. Pan Šedivý mýtus netvoří, ale podporuje. Jakkoli si Masaryka velmi vážím pro jeho statečnost a přímost, nelze přehlédnout, že se po roce 1918 stal obětí vlastí ješitnosti (velcí lidé mají veliké chyby). Už v maličkostech: slušný člověk nestrpí, aby mu za živa stavěli pomníky. Pan Šedivý je taky nadměrný optimista: za bolševika prý „navzdory obrovskému propagandistickému úsilí zůstala československá společnost vůči (komunistické, bd) interpretaci naší minulosti poměrně imunní“. Odvrácenou stránkou věci je, že o Masarykovi toho ti imunní lidé většinou nevěděli víc, než co skýtal prvorepublikový mýtus.

Pondělí 8. ledna: „Mé vztahy s Topolánkem jsou zásadně zrušené“, prohlásil v rozhovoru pro Právo Vlastimil Tlustý. Zároveň kritizoval skutečnost, že Topolánkova vláda už předem fakticky opustila myšlenku rovné daně a vzala za svou „Kalouskovu reformu“. Bude zajímavé, co Klausovi lidé (třeba pan Tlustý) vyjednají s Paroubkem a Sobotkou v rámci velké koalice. K frontálnímu útoku na Topolánka ovšem zatroubil i Václav Klaus pozoruhodným rozhovorem pro časopis Týden, k němuž se, pokud to stihnu, ještě dnes vrátím.

Německý „extrémní běžec“, který se pokouší oběhnout během jednoho roku celý svět, utrpěl v Česku významný nezdar: v Kladně mu kdosi ukradl z doprovodného vozidla veškerou výbavu včetně podvlékaček. Přesto se nehodlá vzdát. Absolvoval už mj. 700 km běhu bojujícím Irákem, ale ani tam se mu něco podobného nestalo. Zase jsme jednou jedničky.

Varšavský arcibiskup Wielgus, na něhož se provalilo, že donášel polské státní bezpečnosti, odstoupil bezprostředně před svou slavnostní inaugurací. Kdosi se v Polsku přimlouvá za „uskutečnění lustrací v církvi, a to lidským způsobem“. Něco podobného by prospělo i u nás, a nejen katolíkům.

„Přesto si však jako občan stojící tehdy i dnes mimo komunistickou stranu myslím, že dnešní KSČM je demokratičtější než tehdejší KSČ“, píše v dnešním Právu Petr Uhl. To je pravda potud, že dnešní KSČM se musí přizpůsobit vnějšímu rámci demokratického právního státu. To ještě o její demokratičnosti nic neříká.

Církevní skandály nemusí být jen lustrační. Tak např. Československá církev husitská (jediná církev, jejíž členové nemusí věřit v Boha, soudím tak aspoň podle toho, že se k ní hlásí Václav Klaus a Jiří Paroubek), jen co se zbavila patriarchy Schwarze, má nový problém. Její pražský biskup Bican čelí obvinění, že se snažil získat mladíka, kterému křesťansky pomáhal po návratu z vězení, k milostným hrátkám. Bratr biskup zatloukal, ale oběť jeho chlípných choutek předložila záznam telefonického hovoru, v němž se svatý muž vyjadřuje podobně jako fotbaloví rozhodčí ve známé kauze („Když nemáš potřebu naplnit to po tý stránce tělesný, tak ten náš vztah nemá cenu, vole“, „neser mě, to jsem neříkal“). Církev husitská má na rozdíl od katolické demokratickou strukturu a biskupa může odvolat jen diecézní shromáždění. „Českoslovenští“ věřící (nebo věřící i nevěřící, pokud je opravdu víra v Boha v církvi dobrovolná) však na svém duchovním pastýři i přes jeho poklesek lpí.

Úterý 9. ledna: z novoročního přerušování dodávek ruské ropy se už stává jakýsi rituál. V případě sporu Ruska s Běloruskem to u člověka, který byl ruskou politiku nucen sledovat celý život na vlastní kůži a poměrně zblízka, nabuzuje jakési podezření, zda to oba kumpáni, Putin s Lukašenkem, náhodou nemají domluvené. Aby společně dokázali ono paroubkovské „bez nás si Evropa ani ruce neumeje“. Když Topolánek mluví o tom, že ropa a plyn jsou součástí neoimperiální politiky Ruské federace, má do slova a do písmene pravdu.

Nová ministryně školství (a bývalá šéfka spolku Jihočeské ježibaby) Kuchtová prohlásila ještě před svým jmenováním pro jakýsi rakouský list, že chce dosáhnout uzavření Temelína ještě dřív, než skončí případný čtyřletý mandát nové vlády. Pak se to společně s předsedou Bursíkem pokoušeli žehlit. Protijaderný fanatismus zelených fakticky vydává ČR všanc ruskému ekonomickému nátlaku. Stínový ministr průmyslu a obchodu za ČSSD Urban mluví sice poněkud komicky o „protičeském postoji“, je to ale spíš totálně nepromyšlené a taky ovšem nezodpovědné. Kdyby vláda dostala důvěru, mohl by se z toho a z antiamerikanismu zelených stát velký problém (vláda ovšem důvěru nejspíš nedostane).

Další zpráva z Boratova Kazachstánu: německý běžec, který si pro cestu kolem zeměkoule nepromyšleně zvolil trasu přes Českou republiku (kolem zeměkoule se dá přece běhat i přes Rakousko) byl u nás již podruhé okraden, tentokrát v Příbrami. Povede se to i do třetice, nebo stačí včas utéct? K případu, zbude-li čas, se ještě vrátíme.

Inaugurace nové vlády u prezidenta proběhla tentokrát bez incidentů, Klaus se už dostatečně vyřádil na stránkách Týdne. Zato se Klausovi věrní vrhli na předsedu Zelených Bursíka. Zahradil prohlásil, že Bursík neustálým nahlodáváním vyostřil vztahy mezi Klausem a Topolánkem. Pánové Klaus a Topolánek se zdárně nahlodávají i bez Bursíkova přispění a navíc Topolánek k tomu má dobré důvody. Zahradilova denunciace je ostatně bolševická formou: na vině nejsou našinci (z ODS), ale cizácký agent imperialismu a provokatér. Poněkud jiný kolorit vnesl do „obsužděnija“ Bursíka poslanec Klas. Hovoří básnicky o tom, že „vystřelil jedovatý šíp do těla ODS“. Výrazivo upomíná na způsob psaní Národních listů v době Rukopisných bojů (viz náš text „Masaryk a česká média“ v české příloze Událostí). Podle Klase ODS ztrácí svou pravou tvář, vytratil se konservatismus a převažuje nad ním pragmatismus. A dělit se s ČSSD o koryta, to bude konservatismus? Další Klausovo kukaččí vejce, pražský poslanec Šťastný, varuje před ideologickou diverzí: „Do ODS začínají pronikat Havlovy názory o nepolitické politice. To je pro nás časovaná bomba, a jestli nezačneme tuto debatu seriózně vést (rozuměj „trpezlivo presvedčovať“, jak říkával nebožtík Husák, bd), může tato bomba vybuchnout a roztrhat vše, co zakladatelé strany léta budovali.“ Střízlivý postoj si zachovává (jen?) předseda Senátu Přemysl Sobotka, prezident a Topolánkovi kritici si podle něho musí být vědomi, že každá koalice je umění možného a vyžaduje kompromisy. Sobotka taky řekl: „Raději se spojíme se zelenými než se sociální demokracií, která tady dva roky vládla s komunisty“. To je stručné a přesné. Klaus, Bém a spol. spojují zdárně verbální fundamentalismus s praktickým „pragmatismem“ až na půdu. Což ostatně Klaus dělal už dávno, viz svobodné tržní hospodářství řízené polostátními bankami.

Jan Ziegler píše v MfD o tom, že v Estonsku bude nejspíš v dohledné době zakázána propagace komunismu i nacismu. „Estonci tak chtějí dát najevo, že socialismus marxistické provenience je pro jejich společnost stejným zlem jako nacismus.“ To není přesné. Hlavním zlem je ruský imperialismus, který si po roce 1917 posloužil jako náboženstvím upraveným marxistickým socialismem. Evropské socialistické hnutí marxistický socialismus vstřebalo a překonalo.

Středa 10. ledna: zprávou číslo jedna je nepochybně informace o jednání trojkoalice s ČSSD před televizními kamerami. Projekt je dílem ČSSD (ve spolupráci s ČT, která v této věci jde sociálním demokratům nestoudně na ruku), přičemž sociální demokraté už předem oznámili, že Topolánkovu vládu ani nepodpoří, ani nebudou tolerovat. Šlo jim tedy jen o to, zviditelnit se na účet svých politických oponentů. To je záměr natolik nestydatý, že snad Topolánek neudělal chybu, když věc prezentoval tak, že jsou sociálními demokraty postaveni před hotovou věc a nestojí jim to za to, aby se vzpírali. Z jednání jsem zatím viděl jen zlomek, Paroubek byl nucen chovat se před kamerami slušně (zřejmě ho k tomu navedli jeho mediální poradci v čele s panem Dimunem, doufám, že nemuseli použít příliš hrubého fyzického násilí). Pan Sobotka se choval slušně, protože jeho šéf se choval slušně. Kdyby se jeho šéf choval jako čuně, pan Sobotka by učinil taktéž. Pan Sobotka je ideální podřízený do každého počasí. Poněkud mne rozladilo, že si „jednání“ člověk nemůže pustit na internetu ze záznamu (každý člověk má občas osobní povinnosti, kterým musí dát přednost před takovým blbým tyátrem). ČT se i v tom předvedla jako vysílačka ČSSD: „haló, vy lidé…“

V novinách se píše o tom, že pan prezident tentokrát nepopřál úspěchu nemilované vládě, kterou jmenoval, a zachoval kamennou tvář. Považuje se to za vrchol nepřízně. Já jsem po přečtení rozhovoru v Týdnu celý rád, že si pan prezident při ceremoniálu nespustil kalhoty a nevystrčil na pana Topolánka to, co vzadu zakrývají.

Ruský únosce letadla,k zadržený před časem na ruzyňském letišti, prohlašuje, že si na incident nevzpomíná, byl natolik opilý, že má „okno“. Nepochybuji, že ten člověk mluví pravdu, je fajn, že při zatýkání na letišti kolem sebe nestřílel, jeho kamarádi v srpnu 1968 nebyli tak zdrženliví. Měl štěstí, byl na rozdíl od tehdejší akce sám. Nevím, proč ten kořala má být u nás hlídán a živen na účet našich dobromyslných daňových poplatníků: nejlepší by bylo ho promptně vrátit do země, kde zítra již znamená včera.

Údajný německý běžec kolem zeměkoule odhalil své ledví. Přiznal, že jeho matka je z Karlových Varů a poté uprchl u našich Českých Velenic přes hranice do Rakouska. Vida, Sudeťák. Právem, byl českými vlastenci okraden. Vzali si jen to, co jim podle dohody o reparacích z roku 1946 (nebo 1947?) náleží. K tématu se rozhodně vrátíme.

Britská kontrarozvědka MI5 hodlá napříště prostřednictvím internetu informovat veřejnost „o změnách úrovně možnosti teroristického útoku“. Bude to nejspíš něco jako předpověď počasí. Doufám, že časem na to přejde i BIS: ze západu se do ČR šíří vlna iniciativy Al-Kajdá. Během dnešní noci a zítřejšího rána se dají se očekávat ojedinělé atentáty na severočeské uhelné elektrárny a dálnici Praha-Drážďany. Během zítřka zasáhne fronta pravděpodobně petřínskou rozhlednu a Karlův most, odpoledne a v noci může vyletět do vzduchu Petrov a Velehrad.

Klausův zbrojnoš Tlustý tvrdí v rozhovoru pro MfD, že Topolánek vlezl do „soutěsky druhého pokusu“ sám. To je mírně řečeno nepravda. Jmenoval ho bez jakékoli konzultace s ním prezident. Ovšem, prezident má na něco takového právo. Vlastně se zachoval ještě dost ohleduplně. Mohl také jmenovat nějakého chovance bohnické léčebny.

Do klubu našich hungarologů se dnes v MfD zapojil pan Steigerwald. Vypadá to, že z něho záhy vyroste zdatný konkurent k panu Palatovi z Lidovek. Podle pana Steigerwalda se „ocas čerta“ řekne maďarsky „ördek fasat“. Tento pozoruhodný výraz si zaslouží jakési linguistické analýzy. Čert se maďarsky neřekne ördek, ale ördög, ale to je jen detail. Daleko pozoruhodnější je útvar „fasat“. Ten sice neznamená nic, ale stačí malá úprava, a velmi ze přiblíží výkladu pana Steigerwalda: upravený termín zní „ördög faszát“. Jde o tvar zhruba odpovídající českému akusativu (koho, co) a dá se sice do češtiny přeložit jako „čertův ocas“, ale ve smyslu tak přeneseném, že by se v natolik slušném a seriózním listě, jako je MfD, vůbec neměl objevit.

A doplňuji ještě jednu zprávu, kterou jsem včera opomenul (měl jsem totiž jakýsi zásadní konflikt se svým vrtošivým počítačem). Německá internetová firma Erento zprostředkovává profesionální demonstranty. Má jich zatím k dispozici 280, jeden stojí cca 145 eur na den, za megafon je příplatek 18 eur. Žabaři! My jsme dnes dál. Naše firma ČMKOS, a.s., je schopna na objednávku (politickou) obsadit až dvaceti tisíci profesionálními demonstranty celé Staroměstské náměstí, navíc je bezplatně sveze autobusy ze všech koutů ČR a po demonstraci je zase v pořádku rozveze. Řvát umějí zatím jen česky (na rozdíl od jednoho zaměstnance fy Erento, který ovládá i angličtinu, španělštinu a portugalštinu), ale stačilo by trochu drilu a doplnili by své vzdělání na způsob posledních dvou papežů (narážím na každoroční exhibici Urbi et Orbi) a měli bychom po pivu a škodovkách další pěkné vývozní zboží.

Čtvrtek 11. ledna: Jiří Paroubek svým mediálním šou asi opravdu příliš velké štěstí neudělal. Je podivné, když jednání o tom, zda jsou ochotni dát vládě důvěru, zahájí slovy „my vám řekneme asi, jaká důvody nás vedou k tomu, že nemůžeme podpořit tuhletu vládu“. Pak následovala (cituji dle LN) procedurální rozprava, v níž předseda ČSSD mimo jiné prohlásil: „Takže můžete začít vy a pak něco řekneme my. No a pak poslechneme si a tak nějak to pak posoudíme. A nějak se rozejdeme“. To vypadá jako zdařilá variace na Havlovu Zahradní slavnost. Načež přečetl z papíru deset hlavních výhrad ke koaliční vládě a nereagoval na Topolánkovy připomínky, že by jim to přece mohl dát na papíře. Pár naivních diváků si snad může myslet, že takhle vypadají věcná jednání mezi delegacemi politických stran. Jenže na těch účastníci mluví k sobě navzájem a ne prostřednictvím kamer k národu. Je třeba zdůraznit: nešlo o žádné jednání, ale o nafouklou a zamaskovanou tiskovou konferenci. A nezdá se, že by si byl Paroubek příliš pomohl. Na celé akci je pozoruhodná pouze její nesmyslnost. Je pravda, že šlo od samého počátku i ze strany ODS) o pouhou formalitu (bylo jasné, že ČSSD Topolánkovu vládu tolerovat nebude).

Dodatečně bych chtěl uvést, že přes všechnu argumentaci „protičeskostí“ paní Kuchtové a „českými národními zájmy“ má stínový ministr ČSSD Urban úplnou pravdu, když kritizuje vládní energetickou politiku, která nepočítá s novými jadernými elektrárnami a navrhuje zachovat těžební limity hnědého uhlí. Nemáme na výběr, hrozí nám, že se staneme bezbrannou obětí ruských imperiálních zájmů. Teatrální rusko-běloruská ropná krize to jen znovu zvýraznila.

Topolánkova vláda hodlá požádat o důvěru už příští pátek. ČSSD chce, aby ještě předtím byl „převolen“ předseda Sněmovny. Trojkoalice je proti. Chtěli by vědět, zda jejich vláda obstojí, a podle toho se pak rozhodnou, jak přistoupí k volbě předsedy PS. Je to svým způsobem logické.

Pátek 12. ledna: „premiérův poradce“ Dalík se na serveru Novinky.cz vyjádřil v tom smyslu, že pro koaliční vládu by mohlo hlasovat 2 – 7 poslanců ČSSD. Nato Topolánek prohlásil, že jde o Dalíkovy soukromé názory, Dalík prý nemá s ODS nic společného a nebyl pověřen žádným vyjednáváním. Podobně se vyjádřil místopředseda Nečas (s tím, že Dalíkovy názory jsou irelevantní). Skoro to vypadá, že pan Dalík je něco jako Lukáš Kohout v modrém balení.

Mezi koalicí a ČSSD zuří spor o „převolbu“ předsedy ČSSD Vlčka. Koalice se obává, že úspěch ČSSD při Vlčkově znovuzvolení by mohl vytvořit nepříjemnou kulisu k následujícímu hlasování o důvěře Topolánkově vládě. Vlček výslovně neslíbil, že odstoupí až po demisi druhé vlády. Řekl pouze, že to bude před tím, než by měl prezidentovi navrhnout třetího premiéra. Důvod, že převolba předsedy PS před hlasováním o důvěře brání ústavní krizi, je dětinský, a plánovaná akce ČSSD má ryze buzerační charakter.

Dědička po Karlovi Des Fours Walderode podle Práva údajně blokuje svými restitučními nároky na Turnovsku. Majetek stát dokáže nevydat, ale blokaci, dokud probíhá proces, nedovede zabránit. Ti, kdo chtějí zablokovaný majetek prodat, se musí s restituentkou dohodnout na částce, za kterou je ochotna žalobu stáhnout, a ta si tak přijde na nějaké peníze (samozřejmě je to podstatně méně, než kolik by dostala fakticky při restituci). To je pěkný příklad toho, že krást cizí majetek (tj. jak se po česku říká „znárodňovat“) se nevyplácí. Pokud např. město Turnov nebo někdo jiný z nějakých vážných důvodů nedokáže majetek vrátit (což si dovedu představit), měli se s restituentkou domluvit na nějakém mimosoudním vyrovnání a ne ji bít po hlavě Benešovými dekrety.

Miloš Zeman pokračuje v ostřelování svého následovníka Paroubka. Včera ČSSD doporučil, aby si zvolila nového předsedu, tentokrát z Moravy, kde byla ve volbách úspěšná. Zdá se, že Zeman už nemá příliš účinné munice. Hrozí mu, že začne vypadat směšně. Aby podobné rady měly nějaký smysl, musel by Paroubek utrpět citelnou porážku. A to se zatím nestalo.

Poslanec KDU-ČSL Ambrozek se chystá na výpravu do Antarktidy. To je velmi rafinovaný způsob, jak pomoci v případném třetím pokuse o důvěru Paroubkovi do sedla. Není ovšem vyloučeno, že pak bude muset bratr Ambrozek nějaký čas stavět v Antarktidě sněhuláky – než se jeho spolustraníci smíří s tímto vykutáleným „zašitím“. Doufám, že polární výpravu pana Ambrozka nefinancuje ČSSD.

Sobota 13. ledna: Paní Topolánková pokračuje v politické vendettě vůči svému choti. Ke zprávě se záhy vrátíme.

Ke zvláštnostem premiéra Topolánka patří kromě jeho choti i jeho soukromý poradce (v dobrých starých časech se tomu říkalo „tajný rada“) Dalík. Znepokojení zasáhlo už i koaliční partnery, Předseda zelených Bursík prohlásil s jemností sobě vlastní, že by pan Dalík měl dostat dovolenou. V brutálních poměrech Chicaga z doby prohibice se v podobných případech mluvilo o „betonových ponožkách“. Naše středoevropské poměry jsou ovšem již velmi zjemnělé.

Expředseda KSČM Grebeníček urazil předsedu KSČM Filipa. Prý už po několikáté, v dopisech, jimiž ho bombarduje. Zajímavé je, že ač se soudruzi navzájem urážejí o sto šest, politika KSČM je i nadále skálopevná a krystalicky čistá. Stejně to však na pamětníka působí dojmem jakési nenáležitosti. Problém našich komunistů je v tom, že jsou odsouzeni k demokracii aspoň v tom smyslu (zde je třeba dát za pravdu panu Uhlovi), že odstavené předsedy nesmějí vzápětí likvidovat, a ti pak dělají problémy (ne velké, jak je vidno). Kde jsou ty časy, kdy (uvězněný) Bucharin psal Stalinovi servilní dopisy s oslovením „Drahý Kobo!“. Dopisy házel do koše Jagoda nebo Ježov nebo který syčák tehdy zrovna bolševickou vraždící mašinerii řídil, drahý Kobo se smál pod knír a popravčí četa si už čistila laufy.

Jiří Hanák vidí v zavedení rovné daně „rozbourání základního pilíře sociálního státu, totiž solidaritu mezi bohatými a chudými“. Progresivní daň je pozůstatek loupežnické morálky, která se nejčistěji zhmotnila v marxismu: bohatství (rozuměj to cizí, protože my máme holé zadnice) je hřích, a ti, co se ho dobrali, musí být za to náležitě vytrestáni. Jen nechápu, proč se tomu říká solidarita. Je to solidarita sedláka, který na cestě z trhu předává po zuby ozbrojenému lapkovi měšec s utrženými penězi. Bohatí platí daně stejně jako chudí a dá rozum, že platí o to víc, oč jsou bohatší. Lidem s neloupežnickou morálkou by to mělo stačit.

„V hypotetickém případě, že tato vláda nezíská důvěru, budu patrně v souladu s tím, jak jsem hlasoval na tom prosincovém zasedání výkonné rady, pro to, aby se i dál jednalo se sociálními demokraty“, říká v Právu ministr Gandalovič. Samozřejmě jen o takové variantě, která by ODS umožnila realizovat významnou část jejího programu. Na kapitulantství je už v ODS, jak vidno, zaděláno. Pan ministr jistě není takový hlupák, aby nevěděl, že se nejedná o hypotetický případ, ale skoro o jistotu. Velká koalice v té či oné podobě bude ovšem od ODS projevem zbabělosti, definitivním důkazem, že ne Paroubka nemá a že si na něho netroufne.

Jiří Paroubek mluvil v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes o Topolánkově (omezené) „schopnosti, myslím v uvozovkách, vědět si rady a vlastním životem a další věci. Pan Topolánek denodenně přesvědčuje lidi, že není mentálně, profesionálně a intelektuálně připraven na funkci, kterou zastává“. Pan Paroubek zase podobnými výroky přesvědčuje denodenně lidi, že je sprosťák nad sprosťáky: používat takovýchto argumentů v politickém soupeření je podlé, soukromé problémy pana Topolánka nemají s jeho politikou nic společného a pokud jde o intelektualitu, není pan Paroubek žádný příliš důvěryhodný arbitr.

Poslanec ČSSD (a bývalý reprezentant ve skoku na lyžích) Pavel Ploc je spoluautorem návrhu, aby olympijští medailisté dostávali k penzi příplatek dvacet tisíc korun měsíčně. K návrhu se připojil mj. i poslanec ODS Bratský. Návrh je totální populistická nestydatost, nevíc přehnaná. Pochybuji, že by česká veřejnost souhlasila s takovou dávkou altruismu, ty peníze má dostat „někdo jiný“ – medailistů je velmi málo, nemedailistů mnoho. Ten odpor bude mít ovšem něco do sebe: Vrcholoví čs. sportovci za bolševismu byli zamaskovaní profíci, měli se o hodně lépe než obyčejný plebs (nezávidím jim to), většinou rádi tu a tam bolševikovi posloužili k propagandě, měli vyhlídku stát se po konci své aktivní dráhy zasloužilými bafuňáři, a co si budeme povídat, kdyby tu medaili nebyli utrhli, svět by se nebyl zbořil. Už mají svou odměnu.

Pondělí 15. ledna: reality show „Rozpad Topolánkovic manželství“ úspěšně pokračuje. Na společnou tiskovku paní Topolánkové s europoslankyní Bobošíkovou odpověděl prý Úřad vlády, a to tím, že jí nedoporučil, aby se nadále účastnila oficiálních akcí a provázela na ně svého manžela. Což o to, to je vzhledem k nynějšímu stavu věcí v pořádku, jen jí to snad měl důrazně doporučit pan Topolánek.

V neděli se střetla „pravice“ (ovšem krajní, jakési uskupení s názvem „Národní korporativismus“) s „levicí“ (anarchisté). Došlo ke standardním bitkám. Oba tábory se navzájem potřebují. K tématu se ještě vrátíme.

Ministr financí Kalousek obhajoval v ČT svou daňovou reformu, jejíž podstatou prý je, že sníží daně bohatším, nezvýší je chudším a neochudí státní rozpočet. Nejsem odborník, ale opíraje se o slova odborníka Davida Marka z dnešního Práva, chtěl bych panu ministrovi pogratulovat. Zdá se, že vymyslel jakési finanční perpetuum mobile.

Martin Bursík prohlásil v debatě s Paroubkem na Primě (žertem), že by ministr zahraničí Schwarzenberg mohl předsedu ČSSD jmenovat velvyslancem ČR pro vyjednání ceny plynu v Rusku. To je strašně nebezpečné, pan Paroubek se toho rád podejme a nepochybně uspěje. Cenou bude jako obvykle „bratrská pomoc“, ale to panu Paroubkovi nevadí, za mlada si na její důsledky zvykl.

Pan Paroubek prosí (dosti úpěnlivě) přátele expremiéra Zemana, aby mu domluvili, protože jeho prohlášení nepomáhají ČSSD ve veřejném mínění. Jenže o to Zemanovi právě jde. Když to vyjde a bude velký malér, svede se to pak na Paroubka.

Spolková kancléřka Merkelová přijede 26. ledna na krátkou návštěvu, jejímž obsahem je, pokud tomu dobře rozumím, večeře s prezidentem Klausem. Není přitom jasné, zda se sejde taky s premiérem Topolánkem. Přitom jejím partnerem v ČR je Topolánek, ne Klaus, a toto setkání vzbuzuje zdání, že šéfem exekutivy je u nás prezident. Klausovi se to určitě líbí, ale neodpovídá to skutečnosti. Pokud se kancléřka nesejde taky s Topolánkem a nebude to Topolánkova vina, plete se v choulostivé době necitlivě do českých záležitostí.

Slovenský premiér Fico se zúčastnil recepce na Kubánském velvyslanectví u příležitosti výročí Castrova puče. Také jeho plán nejbližších zahraničních cest je impozantní: Libye, Čína, Venezuela. Pokud se dostane Paroubek k moci, budou si dobře rozumět a ideová základna EU a NATO se rozšíří až k roztržení. Pokud Paroubek neuspěje, můžeme mít brzy s naším východním sousedem pěkné trable.

Úterý 16. ledna: Premiér Topolánek údajně vyjednává s „některými poslanci ČSSD“ o případné podpoře své vlády. On i předseda poslaneckého klubu Tlučhoř odmítli říci, o koho jde. Není jasné, zda to není jen blafování. Pokud tato Topolánkova vláda dostane důvěru, bude to sice o trochu lepší než různé varianty velké koalice, ale vláda to bude vratká a poznamenaná tím, že se dostala k moci způsobem sice legálním, ale nepříliš čistým. Čisté řečení by bylo dosažení předčasných voleb ústavní cestou. A čisté by bylo (nebo bývalo?), kdyby svou šanci byl dostal i Paroubek, i když úspěch jeho vlády bych považoval za národní katastrofu. Slušných výsledků se nedá dosáhnout neslušným způsobem. To, čeho se dosáhne neslušným způsobem, je vždycky vratké a zranitelné.

Plány předsedy PS Vlčka jsou poněkud zvláštní. Odloží prý svou rezignaci, když se poslancům nepodaří schválit program středeční schůze s opětovnou volbou předsedy PS. Pan Vlček může ve skutečnosti rezignovat, kdy se mu zamane, schůzi, na níž Topolánkova vláda požádá o důvěru, může řídit jeden z místopředsedů – jen to musí být před tím, než by měl prezidentovi navrhnout premiéra pro třetí pokus. Vlček si to představuje tak, že pokud neprojde „převolba“ a pokud Toplánek nedostane důvěru „bude vyjednávat“ (s kým? O čem? zřejmě o vzniku další vlády) a teprve pak, dřív než by musel jmenovat dalšího premiéra, odstoupí. Vyjednávat prý hodlá „čtrnáct dní“. To už je dost volný výklad slibu, kterým se při své volbě zavázal.

„Bursík je spoluvlastníkem domu v Praze, ve kterém je kasino“, píše v rámci protikoaliční kampaně Právo. No a? něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby se v tom domě nacházel např. bordel (už tu byly takové případy, vzpomínáte si?). A něco jiného byl případ pana Vulterina, s nímž Právo Bursíka zcela nesmyslně srovnáná: Vulterin nevlastnil dům, v němž bylo kasino, ten dům, pokud se pamatuji, patřil nějaké instituci se vztahem k „Mezinárodnímu svazu studentstva“, potěmkinskému bolševickému spolku řízenému KGB. A Vulterin měl být (a taky byl?) v kasinu přímo zaměstnán. Navíc Bursíkovi patří jen osmina domu a přišel k ní v restituci. (Tento odstavec je příspěvek do rubriky Jak číst Právo).

Nová rakouská vláda (velkokoaliční) hodlá ve Vídni zřídit muzeum Habsburků. Jak to, že ještě neprotestují „Bojovníci za svobodu“?

Podle průzkumu SC&C pro Mladou frontu Dnes „veřejnost nesouhlasí s tím, jak premiér řeší manželskou krizi. U poloviny lidí tak ztrácí sympatie“. Článek v MfD je zjevně součást nové klausovsko-paroubkovské linie listu. MfD čeká ještě hodně dřiny, protože podle nejnovějšího průzkumu STEM jsou preference ODS setrvalé a v případě mimořádných voleb by trojkoalice zůstala jen těsně pod ústavní většinou. Pan Topolánek si v této soukromé věci počínal dosti nemožně, ale s jeho politickou věrohodností to nijak nesouvisí a preference strany to nijak viditelně neovlivnilo.

Tamtéž referují o politice venezuelského prezidenta Cháveze a jeho kontaktům s dalšími latinskoamerickými levičáky a islámskými fanatiky. Článek má titulek „Nepřátelé USA, spojte se“. To je příznačný a tragický omyl, typický pro evropský přístup k tomuto problému: nespojují se nepřátelé USA, ale nepřátelé Západu (tedy i nás). USA jsou jen první na ráně, protože nepřátelé dobře vědí, že pokud nejprve vyřídí USA, dostanou pak líné a dobromyslné dýchavičné evropské tlouštíky (tedy i nás, nás v první řadě) zadarmo jako prémii.

Tamtéž píše Luděk Navara o českých vyhnancích z Podkarpatské Rusi. Po připojení k Maďarsku v roce 1939 byli odtud vyhnáni a přišli o majetek, když pak po válce oblast anektovalo bolševické Rusko, dostalo se jim v nejlepším případě jen směšné náhrady. Můj soucit s těmito lidmi trochu umenšuje vědomí, že přišli po roce 1918 jako státní zaměstnanci nebo státem podporovaní kolonisté z metropole českého („československého“) miniimpéria na území, které předtím od počátku jeho existence patřilo Uherskému (Maďarskému) království. Pozemky, které tam nově usídlení „zemědělci“ dostali, musely být napřed někomu zkonfiskovány. Jak vidno, i tady platí: snadno nabyl, snadno pozbyl.

A nakonec malá ilustrace toho, jak pranepatrné jsou kompetence našeho pana prezidenta. Vláda ještě ani nedostala důvěru a už si pozval na kartáč ministra zahraničí Schwarzenberga, vicepremiéra Vondru a premiéra Topolánka, aby s nimi „jednal o prioritách a koordinaci české diplomacie“. Co znamená koordinace v pojetí pana prezidenta, si každý dokáže představit na základě toho, co předtím prováděl Špidlovi, Grossovi a ministru Svobodovi. Totiž Maul halten und weiter dienen. Něco z agresivity pana prezidenta se přitom prosadí - málokdo by měl tu odvahu a výdrž ho neustále a bez obalu posílat do háje – a tam, kde pan prezident neuspěje, vyvolá aspoň permanentní konflikt, který České republice na reputaci ve světě nepřidá.

Úterý 16. ledna (aktualita): Poslanci ČSSD Pohanka a Melčák vystoupili na společné tiskové konferenci s Topolánkem a prohlásili, že při hlasování o důvěře odejdou z hlasovací místnosti a umožní vládě uspět. Ukázalo se tedy, že Topolánek a Tlučhoř příliš neblafovali (opravdu jednali s poslanci ČSSD, totiž s těmito dvěma). Ústupky, k nimž se vláda zavázala, se na první poslech zdají být poněkud mlhavé a vypadají spíš jako alibi pro oba „konstruktivní poslance“. Paroubek tedy v sedmiměsíčním přetlačování nakonec (prozatím) podlehl. Řešení není příliš šťastné: nynější Topolánkova vláda je jistě lepší než by byla Paroubkova menšinová s komunistickou podporou nebo velkokoaliční, ale ODS se nakonec spokojila s vrabcem v hrsti. Holub na střeše by byl: předčasné volby ústavní cestou přes Paroubkovu porážku při pokusu sestavit vládu. Politika je chytání holubů na střeše. Na téhle vládě ulpí nepříliš šťastný způsob, jakým vznikla. Nedá se vyloučit, že bude mít jepičí životnost. V televizi se k situaci vyjádřil místopředseda Sobotka, mluvil o padesátých letech a politických procesech s výrazem a intonací smutného úředníka. Nemá to tu šťávu jako slavný povolební Paroubkův projev. Topolánek bude v situaci, kdy proti němu budou mít všichni jeho kritici spoustu snadných pravd. Je mi ho líto. K tématu se samozřejmě ještě vrátíme.

Středa 17. ledna: Tématem číslo jedna je stále slib (ex)poslanců ČSSD Pohanky a Melčáka, že budou tolerovat Topolánkovu vládu. Těžko říci, zda je to řešení politické krize. Spíš se řešení jen oddálí. Vláda bude mít nesmírné potíže s tím, něco kloudného prosadit (jednak je rozhádaná a jednak jí ČSSD aspoň zpočátku nic nedovolí), ale zároveň bude velmi těžké ji svrhnout (k vyjádření nedůvěry je zapotřebí většina všech zvolených poslanců, tj. 101). Budeme mít vládu, která sice nic kloudného neprosadí, ale opozice ji nedokáže odstranit. Předčasné volby vláda nejspíš nezařídí, ani kdyby chtěla (a řekl by, že se jí moc chtít nebude). Možnost, že by byly po třetím neúspěšném pokusu dát dohromady vládu s důvěrou, v pátek zjevně padne, a možnosti, které má „vládnoucí“ vláda, jsou poněkud krkolomné – viz článek 35 ústavy: „(1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže

b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry,

c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné,

d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi.“

Navíc čím déle bude Topolánkova vláda vládnout -nevládnout, tím hlouběji klesnou její preference a ODS ztratí chuť o předčasných volbách vůbec uvažovat. Opakuji znovu, že ODS zmeškala to základní: dát Paroubkovi příležitost a dokázat mu, že si bez ní ani ruce neumyje. Dát Paroubkovi příležitost by bylo bývalo zároveň slušné (nechci používat slovo korektní“, je příliš vykřičené) a šikovné.

ČSSD se brání útokem: nikdo mi nevymluví, že nepřiživila aféru kolem předsedy KDU-ČSKL Čunka (měl údajně setřít pel nevinnosti z jakési své podřízené a zároveň se před ní kompromitovat požadováním úplatku, to je nějak moc dobrého najednou – aspoň pro ČSSD), pana Bursíka (jehož majetkové poměry jsou pro hlaváče ČSSD neprůhledné) a ministryně Kuchtové (pracuje v žoldu rakouských imperialistů a revanšistů). Předseda Paroubek označil oba poslanecké disidenty za zrádné skunky. Nezaslouží si náhodou smrt? V současné době je celá ČSSD v jednom šiku proti ztroskotancům a zaprodancům. Dá se to pochopit, musím se bohužel přiznat, že mi jejich rozhodnutí taky moc neimponuje, ale jak bude vypadat situace za šest měsíců Topolánkova vládnutí? Jednota vyprchá a pan Paroubek bude mít problémy. Pan Paroubek to totiž se svým radikálním postojem trochu přehnal (už jsem o tmo myslím psal). Situace se mu vymkla z rukou.

ČSSD vzdala pokus o převolbu předsedy PS Vlčka: pochopitelně, v nynější neurovnané situaci by se mohlo stát, že by v tajné volbě o funkci přišla. Bylo by ovšem zároveň legrační, kdyby pan Vlček z nezbytí setrval ve své funkci čtyři roky a pan Paroubek byl rovněž z nezbytí po celou tu dobu pouze řadovým poslancem.

Prezident Klaus pochválil ze své prezidentské katedry německého exprezidenta Herzoga za to, že kritizoval EU, a nabídl mu, že jej poctí svou spoluprací. Jak na to vyznamenaný reagoval, není zatím známo. Nepochybně však teď u Herzogů oslavují. To se jednomu hned tak nestane, že by mu nabídl spolupráci sám český prezident!

„Vyslovením důvěry vládě v čele s Mirkem Topolánkem bychom dali průchod … asociálnímu, protilidovému a protinárodnímu prograsmu“, hřímá v Právu pan Paroubek, ještě zjevně netuše, že už mu dva zrádci podkopali pozice. To jsou slova zvučná, hodná Václava Kopeckého a Zdeňka Nejedlého. Zná pan Paroubek jejich duchovní odkaz?

Mladá fronta Dnes přinesla v tažení proti Topolánkovi rozhovor s jeho zhrzenou chotí. Považuji exhibice paní Topolánkové za obrovskou drzost (Topolánkovic rodinné problémy nemají s politikou nic společného) a vyvolávání lynčerských nálad na základě sentimentálních klišé opsaných z červené knihovny za nestoudnost.

Čtvrtek 18. ledna: Jiří Paroubek je přesvědčen, že slabá pozice nové vlády sociální demokracii posílí. Posílení ovšem může vydržet tak šest, sedm měsíců, pak se dostaví kocovina, které bych se, být panem Paroubkem, bál. „Tento kabinet je složen z osob, nemohu ani říci osobností, ale osob, které ze tří čtvrtin nemají kvalifikaci k tomu, aby řídily ministerstva…“ Že pan Paroubek je sprosťák, už dávno víme, nemusí nás o tom znovu tak vtíravě přesvědčovat. Je tedy dost směšné, když v rozhovoru pro Právo, z něhož citujeme, dále říká (v souvislosti se svou případnou volbou na předsednické křeslo v PS): „Záleží to na kultuře jednání, která povedeme s tříkoalicí“. Od těch „osob“ kulturu vyžaduje, sám ji zjevně nemá zapotřebí.

Taky bych, být panem Paroubkem nebo jeho blízkými, nevedl řeči o padesátých letech, on sám coby vzdělanec v kuloárech údajně citoval kardinála Richelieu: „za zradou jsou vždycky peníze“. Ovšem. Za zradou intelektuálských zaprodanců, kteří kdysi zostudili naše dva národní skvosty, Rukopis královédvorský a zelenohorský, byly (přirozeně německé) peníze. Za zradou popiračů rituální vraždy byly taky peníze, tentokrát židovské. Peníze imperialistů byly za zradou jejich agentů, odsouzených v padesátých letech minulého století. Aby mi bylo dobře rozuměno: nepřipodobňuji pana Pohanku a Melčáka k Masarykovi ani k obětem stalinského teroru. Připodobňuji jen – v tomto způsobu argumentace, samozřejmě, v ničem jiném - pana Paroubka k těm, kteří tenkrát stáli tak říkajíc na druhé straně barikády.

V ODS zavládla všestranná spokojenost: topolánkovci jsou spokojeni, že jejich vláda dostane důvěru, klausovci se těší, jak se v tom jejich „nemilovaný“, jak by řekl pan Musil, vnitrostranický oponent pěkně vykoupá.

Jiří Pehe vyzývá v Právu Paroubka, aby, chce-li být důsledný, zúčtoval především se Zemanem. Zapomněl jen uvést jakou technikou. Teď je v módě polonium 210.

Jiří Paroubek pokládá zas viníka nynější situace (rovněž) prezidenta Klause. Vyčítá mu mj., že ho nepověřil druhým pokusem o vytvoření vlády. Vyčítá mu to v tomto případě právem.

MfD pokračuje ve svém tažení proti Topolánkovi článkem Bohumila Pečinky: ten nazývá nynější vládu “vládou KDU-ČSL, Strany zelených a politické skupiny Mirka Topolánka“ (na formulaci a na seřazení účastníků protistátní skupiny je vidět, za koho pan Pečinka kope), mluví o „nadreprezentaci malých stran“ a uzavírá: „Skupina kolem Mirka Topolánka si možná myslí, že pomocí zákulisních kejklů vyhrála bitvu s Jiřím Paroubkem. Dnes je na dobré cestě prohrát tu svoji – uvnitř strany i na veřejnosti.“ Správně. Pracující lid ji jednou odsoudí. Neměl pan Pečinka někdy něco společného se SSM?

Podle Jiřího Gruši rovněž v Mladé frontě Dnes nejsou českým problémem Benešovy dekrety, ale Benešovo pojetí diplomatické služby. To je velmi originální způsob zazdívání skutečného problému tím, že se inkriminované osobě přisoudí odpovědnost za něco, co se týká něčeho úplně jiného, má to daleko menší závažnost a kromě toho je to blbina. A to v naději, že všichni začnou hloubat o Benešově pojetí diplomatické služby a na dekrety se zatím zapomene. Jiří Gruša coby nesmlouvavý kritik Edvarda Beneše zraje pro bobříka vyčůranosti.

Na kritice Topolánka a jeho nové vlády se vyžívají komentátoři od Práva přes Mladou frontu Dnes až po Lidové noviny. Je mi to trochu podezřelé. Topolánek a jeho vláda je snadný a lákavý cíl. Nemělo by se kvůli tomu zapomínat, že opravdovým nebezpečím je Paroubek, který má nekale narudlé úmysly. A Klaus, který by s ním rád uzavřel historický kompromis, aby si udržel svou porci moci.

Aby během prvního zasedání Evropského parlamentu, jehož se zúčastní i rumunští a bulharští europoslanci, mohly být vyvěšeny jejich vlajky, bylo nutno volit provizorní opatření, během něhož se mj. i česká vlajka octla na jakémsi provizorním zařízení. Citlivě na to reagoval – no kdo jiný než europoslanec Zahradil: „Visí tam jako kus prádla. Je to nedůstojné a urážlivé.“ Je smutné že se jako zástupce ČR zviditelňuje právě tenhle člověk s manýrami maloměstského křupana.

Pátek 19. ledna: Vichřice, která se přehnala přes Evropu i naši vlast (prezident Klaus má pravdu, v tomhle smyslu jsme byli součástí Evropy vždy), už dostala po americku jméno. Jmenuje se Kyrill. Pravoslavné jméno (sice řeckého původu, ale ukazující i k třetímu Římu) mne inspiruje k návrhu, aby ten příští se jmenoval Nikita Sergejevič, na památku významného ruského (tenkrát se říkalo sovětského) politika, který se tolik zasloužil o pěstování kukuřice a rozvoj demokracie v Maďarsku.

Pan Čunek si vybral do vlády osobnost a teď sklízí trpké plody svého rozhodnutí. Osobnost se dostala do sporu s premiérem o to, kdo bude její první náměstek. Takový spor je věc úplně běžná a ministr má spoustu možností, jak zamezit, aby mu vnutili někoho, koho nechce. Osobnost ovšem konfliktu využije k tomu, aby před celým národem demonstrovala svou mravní integritu (z nejasných důvodů za přítomnosti svého chotě: měl ji snad bránit, kdyby ji nějaký Topolánkův pochop při tiskovce fyzicky napadl?). Nehodlá „pro udržení funkce ministra obětovat svou lidskou čest a sebeúctu“. Ušlechtilá bytost. Vypadá to, jako kdyby se do praktické politiky pustila právě proto, aby mohla svou ušlechtilost předvést. První příležitost se naskytla ještě před hlasováním o důvěře. To je do budoucna velmi nadějné. Předseda KDU-ČSL Čunek, který osobnost nominoval, prohlásil decetntně, že osobnost je zatím na politické tlaky příliš citlivá; pevně věří, že si nakonec zvykne a začne se více orientovat. Už mu asi dochází, zač je toho loket. (Osobnost ostatně pěkně dokreslila to, co jsme o ní před čtrnácti dny přinesli.)

Právo se v rozhovoru s ministrem Nečasem mj. sugestivně ptá: „Jsou i lidé, pro které je vyhýbání práci životním stylem. Například někteří bezdomovci. Ti nebudou dostávat od státu nic? Necháte je zemřít na ulici?“ To je skutečně nestoudná formulace: když je pro někoho vyhýbání se práci životním stylem, budiž. Jsme svobodná země. Každý ovšem nese důsledky toho, jakým způsobem realizuje svou svobodu. Nemyslím, že by se ti lidé měli nechávat umírat na ulici. Ale pomoc takovým lidem (za peníze těch, jejichž životním stylem je makat) je projev velké benevolence.

Paroubek a spol. už jsou zase ve formě. Agentura STEM uspořádala podle Práva „pro soc. dem.“ průzkum, z něhož vyplynulo, že v Nedělní partii na Primě zvítězil předseda ČSSD Paroubek nad předsedou zelených Bursíkem. Je to podobné, jako kdyby si nějaký sportovní klub najal pro utkání se soupeřem nejen hráče, ale i rozhodčího.

Evropská unie hrozí třiadvaceti zemím (mj. i České republice) sankcemi kvůli tomu, že nedodržují směrnici o maximální 48 hodinové pracovní době. To je dobré: kdo moc pracuje, bude potrestán. Jak chtějí konkurovat východní Asii? Pokud jde o ČR, je to možná nespravedlivé, obávám se, že jde v zásadě o překročení potěmkinského charakteru.

Jiří Paroubek nepřímo vyzval, aby lidé na ulici dávali poslancům Melčákovi a Pohankovi najevo svůj nesouhlas s tím, že podpořili vládu trojkoalice. ČSSD prý bude sledovat majetkové poměry obou psanců nejen v nejbližší době, ale i třeba za deset let, bude to tedy úkol pro další generace soc. dem. Proč neřekl rovnou za příští století? Podobná prohlášení jsou mimořádně legrační. Je otázka, co budou za deset let vědět další generace ČSSD o panu Paroubkovi.

Známý obhájce českých národních práv Koudelka vysvětluje v Právu, proč Tugendhatovi nemají právo na restituci své vily v Brně. „Pro právní jistotu současných vlastníků je nebezpečné zpochybňování jakýchkoli majetkových důsledků Benešových dekretů a znárodňovacích zákonů, přijatých po válce“. Tugendhatovi, kteří emigrovali, aby unikli holocaustu, mají tedy smůlu. „Zpochybňování Benešových dekretů“ je u nás něco jako za starého režimu zpochybňování vedoucí úlohy KSC ve společnosti. Jak vidno, tolik se toho zas nezměnilo.

Další problém bude se zámkem v Kolodějích (informuje o tom MfD). Patřil původně Lichtenštejnům, ti však po první světové válce „odešli“ (okolnosti „odchodu“ článek neuvádí, škoda) a zámek „získal“ (to znamená koupil?) bohatý průmyslník Klumpera. Od roku 1991 usiluje o jeho vrácení. Část souvisejícího majetku už získal. Pan Klumpera má výhodu, že je na rozdíl od Tuendhatů Čech rodu slovanského a jeho předkové mohli na rozdíl od Tugendhatů v době hilsneriády klidně spát. Zámek však byl podle ČT zabaven kvůli kolaboraci rodiny s Němci. Takže zase zpátky k účtování s Němci a kolaboranty: pan Klumpera bude muset prokázat kádrovou bezúhonnost.

Je povzbudivé, že tým spolupracovníků Práva a MfD se začíná překrývat. Dnes v ní publikuje svůj příspěvek (kromě Václava Klause ml.) taky několikanásobný sociálně demokraktický poradce Lukáš Jelínek. Mluví o Topolánkových cholerických záchvatech (Paroubkovy nechává stranou, i když teď zase mohl sebrat dost materiálu) a sděluje čtenářům, že Topolánek na něj coby majitel promyšlené vize nepůsobí. Zde Paroubka nezmiňuje a nelze mu to vyčítat, pan Paroubek má opravdu promyšlenou vizi: spolupráce s komunisty, kde to jen půjde a jak to jen půjde.

Jinak ovšem MfD zabodovala v aféře s taxikáři: primátor Bém se kroutí jako žížala („jasné ne říkám skandalizaci taxislužby jako celku v našich i zahraničních sdělovacích prostředcích. Výrazná většina taxikářů už totiž jezdí slušně a doplácí na špatnou pověst vytvářenou zloději“; jako obvykle tedy drtivá většina poctivých pracujících a na druhé straně několik nezodpovědných jednotlivců) a představitel jedné taxikářské instituce, jednatel společnosti AAA radiotaxi, s.r.o. Kvasnička mu usilovně sekunduje, když poučuje nehodné redaktorky, které předražování služeb monitorovaly, i českou veřejnost: „Ani jeden z taxikářů nevyžadoval platbu v eurech, redaktorky tedy platbu v eurech nabídly samy; v tomto případě před vlastní platbou dochází ke smluvnímu stanovení směnného kurzu na základě dohody řidiče a zákazníka a tato dohoda není vázána žádným kurzem ČNB či jiným právním předpisem.“ Už vidím, jak taxikáři vedou s japonskými pasažéry jednání o „smluvním kurzu“ a pořizují o tom společně zápis. To snad není pravda.

Pan Palata píše v Lidových novinách: „Sudetští Němci vymírají a vymírá i zájem o ně, který nemohou zachránit ani žaloby, ani centrum proti vyhánění.“ Pan Palata se mýlí: zájem o sudetské Němce v Čechách nevymře do té doby, než se s křivdou, kterou jsme jim způsobili, slušně a zodpovědně vyrovnáme. Třeba se to stane, až už všichni „vymřou“. Na tom nezáleží, jde o nás, o naši čest a naše svědomí. A stane se to.

Pan Palata je také odborník nejen v maďarštině, ale i v němčině. V souvislosti s odchodem Edmunda Stoibera z velké politiky několikrát zmiňuje, že je nazýván „otcem sudetských Němců“. Co já vím, mluvilo se vždycky o „Patenschaft“. Der Pate není výraz pro otce v bavorském dialektu, jak se snad pan Palata domnívá, ale v Hochdeutsch pro kmotra.

Topolánkova vláda dostala, jak se očekávalo, v PS důvěru. Kritizovat ji za způsob, jímž se k důvěře dopracovala, a z hlediska vyhlídek, které se před ní otvírají, je snadné. Mluvit o tom, že je méně kvalifikovaná než všechny předchozí vlády, je nehorázné přehánění (vzpomeňte si jen na Zemanovo děsivé panoptikum z roku 1998). Bylo by slušné jí dát šanci jako každému jinému.

Sobota 20. ledna: Vláda nakonec dostala důvěru 100 hlasy proti 97, protože poslanec Wolf (ČSSD) nepronesl správně stanovenou formulaci. Poslanec Wolf, který zahajoval hlasování (pokud se dobře pamatuji, při hlasování po jménech se losuje, od koho se začne) nepronesl správně předepsanou formuli, a předseda PS Vlček to vyhodnotil jako zdržení se. Je na místě slabé podezření, že to Wolf udělal schválně, protože ještě před pár dny dával najevo jakési váhání, pokud jde o případnou toleranci vládě. V debatě se střídali řečníci ČSSD a pronášeli na adresu vlády spektakulární chmurné věštby a drtivé soudy. Proklínali rovněž oba zrádce. Hájil se jen Melčák, a to protiútokem (označil Paroubka a jeho lidi za mocichtivou kliku, která s chce za každou cenu udržet u vesla). Nemohu si pomoci, K tomu bylo potřeba v dané situaci jisté kuráže. Nevím, proč ČSSD kolektivně sdílí Paroubkův vztek. Je to nechutná podívaná. Paroubek novinářům řekl mj.: „Já si myslím, že to bylo ubohé, nízké lidsky, podlé. Člověk, jehož společenský vzestup byl spjat se soc. dem. a který kydá pak hnůj na stranu, s kterou byl spjat a dokonce ještě dnes je jejím funkcionářem, musí sám přeci cítit, že kromě Miloše Zemana ho ve straně nikdo nepodporuje. Věcně, fakticky se na to reagovat nedalo…“ Dr. Rath v rozpravě řekl: „Tato vláda nezíská důvěru čestným způsobem, dohodou, ale získá ji pomocí zrady, pomocí politické, možná i faktické korupce. Je to vláda, která si plně zaslouží jméno vláda politické korupce a vláda politické zrady, vláda pana Pohanky a pana Melčáka…“. Paroubek pak odmítl Topolánkovi podat ruku se zdůvodněním: „Nemyslím si, že bych podal ruku někomu, kdo využil zrady a kdo použil politické korupce.“ To je směšné, kdyby měl podobnou příležitost, bez váhání by ji využil. K divokým poměrům na české politické scéně pan Paroubek přispěl a přispívá měrou vrchovatou.

Předsedové koaličních stran se před hlasováním ještě pojistili písemnou dohodou s Melčákem a Pohankou. Dohoda je o toleranci pro celé volební období a trojkoalice se v ní zavazuje předem projednávat všechny zákonné i podzákonné změny jak s opozicí, tak s oběma poslanci. Tím si Melčák s Pohankou zajistili, že nemohou být vyloučením z ČSSD vyšachováni ze hry, a zároveň si vytvořili předpoklady pro roli jazýčku na vahách. Dovolil bych si zaspekulovat, že přitom skutečným jazýčkem na vahách bude Miloš Zeman. Zeman podle nepotvrzených zpráv z několika zdrojů prý před hlasováním nabídl Paroubkovi, že oba poslance přemluví, aby řekli vládě ne, pokud se mu Paroubek veřejně omluví. Při zvláštní letoře Miloše Zemana nemohu vyloučit, že Paroubek přesně neví, za co by se měl omlouvat, a že to neví nikdo.

Dalším krajně rozmrzelým je Václav Klaus. Měl to se svými stoupenci v ODS pěkně spočítané: Topolánek slíbil, že položí hlavu na špalek, v hlasování o důvěře neuspěje, bude svržen a realizuje se velká koalice. Řešení, které Topolánek zvolil není moc košer, ale je třeba vzít v úvahu, že ho jeho odpůrci přitiskli ke zdi, přičemž jejich záměry byly nemravné. Prezident teď mluví o tom, že vláda dostala důvěru „zvláštního typu“ a že ji chápe jako cestu k předčasným volbám. To by se mu sice hodilo, ale asi to nepůjde, cesta k předčasným volbám je teď podstatně komplikovanější, protože pokud vláda podá demisi, následuje teoreticky znovu od začátku rituál tří pokusů, a pokud se jí nebude chtít a demisi nepodá, je ke svržení zapotřebí 101 poslanců. Půjde to tedy prakticky jen za cenu rozkolu v ODS. Cesta k předčasným volbám ústavním způsobem (Sněmovna se tři měsíce neusnese o návrhu zákona, s nímž vláda spojila otázku důvěry) je tak krkolomná a technicky náročná, že se za současného poměru sil asi nedá uskutečnit.

Předseda KDU-ČSL Čunek se Topolánkovi omluvil za extempore ministryně Třeštíkové. Paní Třeštíková reagovala podobným způsobem, jako kdyby ji Toplolánek sexuálně obtěžoval (tím by se taky dala vysvětlit přítomnost jejího manžela na tiskovce). Šlo však pouze o harašení politické, a tady se z komára velbloud dělá daleko hůř, než když jde o chlípné choutky nepříčetného samce.

Oslavujeme teď také výročí Česko-německé deklarace. Jiří Hanák k tomu v Právu píše: „Stále více se integrující Unie však mimo jiné plní úlohu ochrany Němců před nimi samými.“ Němci se dokážou ochránit sami, nepotřebují k tomu ani Hanáka, ani EU. Ale kdo uchrání takové malé zamindrákované trpajzlíky, jako je ČR? Nepříčetný prcek někdy dokáže nadělat víc škody než obr.

Ministryně Parkanová poučuje v rozhovoru pro MfD prezidenta Bushe, že „vývoz demokracie do států, které jsou uspořádány na jiných principech, třeba právě Irák, není právě dobrý koncept“. To je fajn, jenže jak se to má dělat, když je nutné mocensky řešit určitou situaci a západní společenství to umí jen tenkrát, když mocenské řešení zahalí nějakou vznešenou ideou? Saddám Husajn si patnáct let dělal z Ameriky a ze Západu srandu, pokoušel se s úspěchem před světem demonstrovat, že má proti sobě papírového tygra, byl ochotný provést cokoli a spojit se s kýmkoli. To je dostačující důvod pro radikální řešení, ovšem nikoli v situaci, kdy západní společnost zachvátilo jakési pseudoušlechtilé ideologické šílení. Budou schopni se bez zbytečných okolků bránit, až bude nepřítel operovat na jejich území. Jenže vzhledem k neviditelnosti nepřítele (není to stát, pravidelná armáda, a zčásti už na území Západu operuje) to už nejspíš bude pozdě.

V podobném duchu vyznívá obsáhlý článek Marka Čejky v Kavárně. Evropská měkkost je prý zdánlivá, Evropané mají víc pochopení pro rozdíly mezi Araby a údajnou problematičnost izraelské politiky než američtí „neokonzervativci“. Je to pořád stejné: Chamberlain a Daladier měli víc pochopení pro problematičnost politiky ČSR než tenkrát ještě osamocení britští a američtí „jestřábi“.

Pondělí 22. ledna: Americká vláda se obrátila na ČR s prosbou, zda by bylo možno umístit na území ČR radarovou základnu jako součást protiraketového systému. Američané jsou realisté a vědí, že s raketovou základnou by vzhledem k mírumilovnosti českého národa asi neuspěli (podle hlasů veřejnosti, které zazněly v Právu, považují naši lidé v této neklidné době bránit se za příliš nebezpečné. Američtí vojáci jim připadají stejní jako ruští, ba ještě horší (od Rusů mohli aspoň domorodci kupovat levnou naftu, to prosím není zlomyslná pomluva, ale citace). Je otázka, zda lze uspět i s radarem, podle průzkumu veřejného mínění by s ním sice 60% lidí jakž takž souhlasilo, ale to je většina dost nevýrazná. Ze stran jsou pro ODS a snad ještě lidovci. Zelení by chtěli referendum a byli by asi spíš pro evropský systém, který bude kdovíkdy, a pokud bude, bude závislý na tom americkém. ČSSD je prý rozpolcená, což se projevuje tím, že Paroubek nejprve Topolánkovi naznačil souhlas a pak ho podmínil tím, že základna nebude mít víc než 30 vojenských zaměstnanců (Američané počítají asi s 200). V podstatných věcech Topolánek od Paroubka podporu čekat nemůže, zatopí mu, kde to jen půjde. Velmi proti je bývalý předseda PS Zaorálek a z pochopitelných důvodů komunisté. Zaorálkovi mj. vadí, že do naší země nepřijela s prosíkem sama ministryně Riceová, ale byl tu jen „jeden ze čtyřiceti vrchních ředitelů“. Kdyby přijel prezident Bush a pěkně na kolenou poprosil, možná by mu pan Zaorálek dokonce vyhověl. To jsou mindráky maloměstských radních. Zaorálkovi to připadá jako gubernie: skoro bych byl raději v americké gubernii (i když gubernie mají, pokud se nemýlím, spíšnaši slovanští bratři na východě) než suverénní pod Zaorálkovým vedením: až přiletí íránská raketa, bude dělat kššš. Umístění základny musí (cituje dle Práva) schválit většina všech poslanců a všech senátorů. K prosazení referenda je potřeba ústavní většiny v obou komorách, což je naštěstí nepředstavitelné, protože o věcech souvisejících s obranou země by se referenda konat neměla.

V souvislosti s protiraketovým systémem píše Jiří Roškot v Právu mj.: „V očekávání, že antirakety vyrostou z dětských plenek, vyvinulo už Rusko novou generaci nepolapitelných hlavic…“ Ovšem, protiraketový systém je proti ruským raketám neúčinný, protože proti nim ani není namířen. Agresivní choutky komunistického Ruska se vždycky pojily s velikou zbabělostí, troufli si jenom na slabé, a i tam často dostali na budku (Finsko, Afghánistán). Dnešní Rusko je navíc slabší a o něco mírumuilovnější, nebo přesněji řečeno zdrženlivější než „SSSR“. Rusko není problém. Problém je Írán. Rusům záleží jen na tom, aby se Evropa nemohla účinně bránit, a oni si pak mezi mršinami mohli posbírat nějakou kořist.

Premiér Paroubek žádá vydat zákon proti přeběhlíkům. Zákon by měl umožnit, aby vyly přezkoumány pohnutky politika přestoupivšího ze strany, za niž získal mandát. Nejsnazší bude, když se sám k nekalým pohnutkám přizná. Nejlepší cestou, jak toho dosáhnout, je právo útrpné. Pak zbývá ještě otázka sankcí. Přiměřené by bylo dotyčného napíchnout na kůl. Pan Paroubek se ohání první republikou. Nevím, proč bychom si museli ve všem (a zrovna v tomhle) brát vzor z první republiky. (Krom toho mám dojem, že poslanci za první republiky podepisovali bianko rezignaci na mandát, kterou vedení jejich strany použilo, pokud dotyčný přestoupil ke konkurenci; což nemělo formu zákona a navíc to bylo poněkud nedůstojné).

Pan Paroubek zároveň touží po křesle předsedy PS, protože je sice šéfem ČSSD, ale jinak jen řadovým poslancem. V ODS se už ozývají hlasy, že by měla obsadit místo svým člověkem, nejlépe poslancem Tlustým, který taky zůstal bez jakékoli funkce. Za stávající situace místo předsedy PS věcně sociálním demokratům náleží a bylo by sprosté jim ho odejmout. Jenže už ho taky mají a pan Vlček se údajně horempádem nehrne pryč. Proč mu tu funkci nedopřát.

V ČSSD se po neúspěchu s vládou ozval jakýsi náznak nesmělého reptání. Poslanec Václav Grüner se nechal slyšet, že Paroubek „musí odejít z bojových pozic na pozice sice stále zásadové, ale zároveň usměvavější s laskavější“. To je jako chtít na hrochovi, aby létal a cvrlikal jako skřivánek. Lidé prý podle pana poslance říkají: „Máte dobrý program, ale ten Paroubek se nám nelíbí…“ Pozoruhodný nával upřímnosti.

Těší mne, že ukončením spolupráce s MfD jsem napomohl dobré věci, totiž tomu, aby se zvětšil prostor pro nové ambiciózní publicisty. Jeden z nich, jmenuje se Václav Klaus, se dnes věnuje neotřele úskalím euroústavy. Je to ostatně správné: velké noviny musí publikovat především názory velkých mužů. A v případě nutnosti i jejich rodinných příslušníků.

„Nebylo by tedy, než vládnout s Melčákem a Pohankou, poctivější, abyste hned příští měsíc přinesli do sněmovny výrazně pravicový zákon, spojili ho s důvěrou vládě, a když ji nedostanete, mohly by být předčasné volby?“, ptá se v Lidových novinách Petr Kolář předsedy Senátu Sobotky. Pan Kolář se mýlí. Pokud by se tak stalo, museli bychom, pokud chceme dospět k předčasným volbám, absolvovat znovu martyrium tří pokusů. Přitom daleko nejpravděpodobnější je, že hned v prvním by Klaus jmenoval premiérem Béma a neměli bychom žádné volby, nýbrž velkou koalici, což je řešení daleko nemravnější než to co teď máme (a které, připouštím, není žádná velká sláva).

Úterý 23. ledna: Klíčovým problémem je a zůstává, jak budou příslušné ústavní orgány reagovat na americkou žádost o zřízení radarové stanice v ČR. ODS a KDU-ČSL jsou pro, zelení, ČSSD a KSČM požadují referendum. Pro referendum chybí zákon, k jeho přijetí je zapotřebí ústavní většina v obou komorách parlamentu. Ústavní většiny se patrně nedosáhne, stačí ji zablokovat ODS v Senátu. V případě, že nebude referendum, budou nejspíš zelení a ČSSD většinou, KSČM jednomyslně proti. Je velmi nepravděpodobné, že by pak mohl být vládní požadavek v PS schválen. ČR tak vyšle signál nespolehlivosti do Washingtonu a dá celému světu najevo, že není schopná přijímat s nutným předstihem opatření posilující její bezpečnost. Zároveň to bude vypadat, jako že jsme se buď podělali před ruským nátlakem, nebo z jakési loajality zohledňujeme nesmyslné a paranoidní ruské obavy (protiraketový systém je proti moderním ruským raketám neúčinný a Rusko pro nás nepředstavuje nebezpečí v tom smyslu, že by na ČR provedlo raketový útok; zaútočilo by teprve v tom okamžiku, až bude Západ včetně nás díky nedostatečné vůli bránit se před jaderným útokem z Blízkého a Středního Východu na hromadě).

Představitelé obcí v oblastech, kde se počítá s případnou výstavbou základny, většinou (alespoň podle Práva) remcají. Vesměs mluví o tom, že „s cizími vojáky máme špatné zkušenosti“. Když to říká komunista, je to třeba považovat za naprosto neslýchanou drzost. Zároveň je ovšem třeba upozornit, že všichni jen papouškují to, co kdysi jako první zformuloval v jakémsi rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung Václav Klaus.

A když už jsme u prezidenta. Podle agentury STEM dosáhla jeho popularita ohromující výše 82%. Aspoň relativně kladně jej hodnotí i 60% komunistických voličů. Není divu. Klaus na své popularitě cílevědomě pracuje (ačkoli ji moc nepotřebuje, protože prezidenta volí parlament). Politik může usilovat buď o popularitu, nebo o rozumnou politiku. Rozumná politika bývá podle okolností buď občas nebo často nepopulární. Nejlepší návod, jak být populární, je hodně mluvit a pokud možno nic nedělat. Aby hodně mluvil, na prezidentovi prý většina (71% lidí) přímo vyžaduje. Klaus se velmi snaží vyhovět (ostatně to ani jinak neumí). Všeobecně ovšem platí (a doposud se to i v průzkumech veřejného mínění vždycky prokázalo), že popularita má krátké nohy.

Jiří Paroubek má problém: Miloslavu Vlčkovi, kterého si ČSSD usadila do předsednického křesla v PS, aby křeslo něčím zaplnila a aby zároveň Paroubkovi zůstaly volné ruce pro případné vytváření vlády, se ve funkci očividně zalíbilo. Vzdá se jí, samozřejmě, ale jen tenkrát, když bude jisté, že jeho nástupcem bude sociální demokrat. Což nebude jisté nikdy, protože se hlasuje tajně. Detronizace pana Vlčka nemusí být pro ČSSD jednoduchou operací. I tenhle problém je jakýmsi lehkým náznakem toho, že za nějakých sedm – osm měsíců, by v ČSSD mohlo být zase veselo – jako za Špidly a Grosse.

Věnek Šilhan říká v rozhovoru pro Právo: „Tehdy v osmašedesátém si to (tj. „návrat ke kapitalismu“, bd) naprostá většina lidí určitě nepřála, ale nechtějte po mně, abych spekuloval, co by chtěli za rok nebo za pět let… Přáli si návrat ke kapitalismu ti, kteří vyšli do ulic o dvě desítky let později, v listopadu 1989? Já o tom silně pochybuju, o velké privatizaci tehdy nikdo nemluvil, ani Václav Klaus, ani žádný jiný z dnešních proroků pravice o ní nemluvil ještě dlouho potom… My jsme v tom roce 1968 samozřejmě mluvili o protržních ekonomických reformách, a jestli nám někdo vytýká, že jsme o nich už tehdy nemluvili dnešním slovníkem, tak je to podle mne blbost, je to totálně ahistorický pohled, který nemá žádnou poznávací hodnotu.“ Nezbývá mi než připomenout, že o protržních ekonomických reformách už tehdy mluvil „dnešním slovníkem“ Václav Klaus, a mimo jiné upozorňoval i na hayekovskou tezi, že zkřížení kapitalismu se “socialismem“ je horší než každý ten systém sám o sobě. Události dnes Klausovi ani náhodou nefandí, ale tuhle zásluhu mu nelze neuznat. (Považuji v této souvislosti za nutné poznamenat, že jakkoli s názory pana Šilhana většinou nesouhlasím, nemohu mu nepřiznat, že v srpnovém týdnu 1968 projevil velkou občanskou statečnost a jako jeden z mála českých komunistických politiků udělal to, co udělat měl).

Předseda KDU-ČSL a místopředseda vlády Jiří Čunek má problém. Jakási bývalá podřízená ho práskla, že jednak jí dělal nemravné návrhy a jednak vzal jakýsi mastný úplatek (zdá se, že za její asistence, jak by o tom mohla jinak vědět?). Obvinění vypadalo vzhledem k této kombinaci sexu a korupce velmi nedůvěryhodně. Policie se případu ujala a zjistila: za prvé, že pan Čunek s firmou, která ho měla uplatit, kdysi vyjednával; za druhé že vzápětí nato firma vyzvedla ze svého účtu částku necelých půl milionu Kč; a za třetí, že týž den skoro stejná částka přibyla na účtu pana Čunka. Každého napadne paralela s problémy kolem bytu expremiéra Grosse. Pan Čunek je ovšem zkušenější než bývalý předseda vlády a zatím nefabuluje, nýbrž prostě zatlouká. Souhlasí s tím, aby Senát dal souhlas s jeho stíháním (upřímně řečeno, nic jiného mu ani nezbývá, nechce-li se rovnou odepsat). A nová Topolánkova vláda pokračuje v jízdě hrůzy po kostrbaté cestě karambolů, kterou nás její předseda děsí už od loňských voleb do PS.

Doktor Rath přišel s tím, že oba „přeběhlíci“ uzavřeli s vládou tajnou dohodu o podpoře na celé zbývající tři roky vládnutí. Důkazy nemá. Kdo tomu bude chtít věřit, uvěří. Kdo uvažuje věcně, skončí u toho, že pan doktor nemá důkazy. A že jeho výpověď je především výpovědí o dr. Rathovi.

Mladá fronta Dnes uveřejnila pozoruhodný rozhovor s bývalým náčelníkem generálního štábu Šedivým k problému americké radarové základny. Týká se údajné hrozby terorismu, vztahu NATO a amerického obranného systému a v neposlední řadě náhlé aktivity Lubomíra Zaorálka. Místo obsáhlých citací doporučuji čtenářům, aby asi ho přečetli.

Kardinál Vlk dal paní Topolánkové na svých internetových stránkách jakési politické požehnání: „...morálně vyniká postoj paní Pavly Topolánkové k jejich manželské krizi, když prohlásí, že je ochotna manželovi odpustit, že chce udržet tradiční rodinu pro jejich děti atd.“ Následně kárá oba nemravy (pana Topolánka a paní Talmanovou) a píše mj.: „Jestliže ve vládním programu je bod péče o rodinu, upevnění rodiny, a sám čelní představitel ve svém vlastním životě jedná v praxi proti tomu, jak může být před lidmi věrohodný a jeho slova spolehlivá?“ Já si spíš kladu otázku, jak může někomu imponovat, když si člověk řeší svůj soukromý problém tím, že ho zpolitizuje a zatáhne do něho veřejnost, jako to vrchovatou měrou udělala paní Topolánková. Jak se zdá, navíc tím poskytla příležitost nejvyššímu představiteli katolické církve v ČR, aby pod poněkud pokryteckou záminkou ochrany veřejné mravnosti ovlivňoval momentální politickou situaci. Nemyslím si, že by to dělal schválně. Ale dělá to.

Středa 24. ledna: Jiří Paroubek se sešel s jiným neúspěšným kandidátem na ministerského předsedu (přesněji řečeno kancléře) Schröderem a se slovenským premiérem Ficem. Pojídali české speciality a kritizovali současnou českou vládu (přesněji řečeno kritizoval ji Paroubek): „Vláda Mirka Topolánka není schopna jednat s nikým. To ukázala i reakce ruských generálů…“ Pan Paroubek jako člověk ze staré školy dobře ví, že ruské generály je třeba poslouchat. Vědomosti tohoto druhu patřily k vybavení každého ekonomického náměstka státního podniku za minulého režimu.

Schůzka na Hradě o zahraniční politice (a pak i následná schůze bezpečnostní rady státu) proběhly bez konfliktu. Topolánek za to musel zaplatit dosti drsnou cenu: jeho „důvěrníkem“ pro otázky Evropské Unie se stal Jan Zahradil, který oddaně podporuje projekt EU jako sdružení rovnoprávných evropských států, v němž podle spravedlnosti mají ti malí mít větší slovo než ti velcí, protože ti velcí jsou už nespravedlivě zvýhodněni svou velikostí (podobně jako bohatí mají platit větší daně, protože jsou nespravedlivě zvýhodněni proti chudým, ale tak daleko - nebo hluboko? - zatím hradní mudrci nedospěli). Návrat štrasburského upíra do české zahraniční politiky je nepříjemný a rozhodně jej nemůže kompenzovat to, že Vondra jmenoval svým náměstkem pro EU Jiřího Šedivého: to je ten poslední, který by se dokázal premiérovu důvěrníkovi (jak podivuhodná funkce, postavení pana Zahradila bude poněkud připomínat postavení pana Dalíka), a tedy i Klausovi, vzepřít. Taky Karel Schwarzenberg naznačuje (není to žádná novinka) že nepatří k bytostem jánošíkovským. Přirozeně, je to aristokrat.

Případ Jiřího Čunka je povážlivý. Nemyslím, že by měl zrovna teď odstoupit, jak tvrdí Paroubek (k tomu, aby člověk odstoupil, nestačí, že si na něj někdo něco vymyslí). Shoda sumy, kterou vybrali z účtu ve zmíněné firmě, a sumy, kterou si vzápětí Čunek uložil na účet, je sice zarážející, ale těžko věřit tomu, že by pan Čunek byl takový idiot, že by s úplatkem zacházel způsobem, který vypadá jako nechtěné přiznání, a ještě se s ním svěřoval sekretářce, které zároveň činil chlípné návrhy. Soud, který se bude případem, zabývat, se pořádně zapotí.

Politici se zabývají výročím česko-německé deklarace. K tématu se vrátíme.

„Je vidět, že Jidášův příběh funguje i v České republice“, prohlásil slovenský premiér Fico na otázky českých novinářů,co říká na to, že Topolánkova vláda dostala důvěru. Výrok je bezprecedentní drzé vměšování do záležitostí sousedního státu. Československo už neexistuje ani pro Slováky, milý pane Fico. Koukejte si hledět svého.

Exministr Mlynář dostal u soudu natvrdo pět a půl roku za čin, který podle mého laického názoru lze hodnotit jako procedurální omyl a ne jako zločin zlodějského typu. Je to údajně nejtvrdší trest pro člena vlády, jaký byl u nás po listopadu vynesen (nešťastný Ivo Svoboda dostal za tunel do kočárkárny méně) a připomíná historku, kterou vypráví v našem literárním pokladě jeho protagonista Josef Švejk: zešílevší soudce odsoudí jakéhosi pana Znamenáčka v rozvodovém řízení k trestu smrti a zavelí soudnímu zřízenci: „Jdou a pověsej ho na klepadle!“

Jiří Pehe mluví sice v dnešním komentáři z Práva o „hradní lobby“ (na jeho místě bych byl velmi zdrženlivý v používání tohoto termínu), ale nedá se upřít, že jeho kritika vládního eurokverulantství je na místě. Zdá se, že Topolánkův pokus emancipovat se od Klause byl dost krátkodechý.

Jan Kasal hájí svého stranického šéfa velmi svérázným způsobem: jeho případ se nedá srovnávat s případem Stanislava Grosse, protože tu není ve hře napojení na příjmy z prostituce. Polehčující okolností pro pana Čunka, pokud k úplatku došlo, by tedy bylo, že uplácející se zabývá stavebnictvím a ne provozováním bordelů. Musím se přiznat, že takové nuance mi unikají.

Čtvrtek 25. ledna: Jak už jsme psali, Bezpečnostní rada státu rozhodla, že ČR zahájí vyjednávání o radarové základně USA na našem území. Klaus neopomněl zdůraznit, že to ještě neznamená souhlas s jejím zřízením. Přesto relativně benevolentní postoj prezidenta vzbuzuje podezření, že byl předtím vykoupen závazkem vládní vstřícnosti k prezidentovým ambicím a lidem v zahraniční politice (Zahradil).

Ministryně Třeštíková se nakonec přece jen nakonec rozhodla odstoupit. „Nechci nikoho poškodit, ale hodlám dostát svým slovům. Poté, co jsem pana premiéra ústně informovala o důvodech, které mne vedou k tomuto řešení, jsem mu dnes také odeslala svou rezignaci…“ Podle předsedy KDU-ČSL Čunka byla prý i poté, co se Topolánek veřejně vzdal úmyslu jmenovat Formánka jejím prvním náměstkem, vystavena tlaku z ODS. Tentokrát na ni prý tlačil někdo z aparátu. Historie s paní Třeštíkovou je docela neuvěřitelná. Když už dělá takovouhle rotyku, měla by tedy říci všechno, a taky to, kdo na ni tlačil a jak a v čem. Jinak se znovu ukázalo, že do politiky osobnosti nepatří. Do politiky patří politici. Jiří Paroubek ocenil její statečnost v odporu proti vládě zrady a politické korupce. Což nabuzuje otázku: udělala to paní Třeštíková bezděčně nebo schválně? V případě osobnosti je ovšem těžké dobrat se odpovědi.

Aféra předsedy KDU-ČSL Čunka je opravdu zvláštní. Jeho bývalá sekretářka (ta, co ji měl obtěžovat) řekla prý policii, že se jí v únoru 2002 chlubil půlmilionovým úplatkem. Od koho je, si prý vyposlechla z Čunkova telefonátu, protože míval otevřené dveře do kanceláře. Způsob „odposlechu“ by možná bylo dobré upřesnit, sekretářka se zároveň přiznává, že od roku 2002 věděla o spláchání trestného činu a nechala si to pro sebe. Podivné shody okolností. Jinak, pokud jde o pana Čunka, závidím lidem, kteří si po čtyřech letech nepamatují, kde se na jejich účtu vzalo pět set tisíc korun.

Jiří Paroubek pokračuje ve svém sporu s vydavatelstvím Mafra a.s. ohledně třech článků, zveřejněných v Mladé frontě Dnes. Články se týkaly okolností, za nichž byl zastaven pořad Bez obalu a byly v té souvislosti k Paroubkovi velmi kritické. Podle Paroubka články mj. způsobily, že na něj lidé při fotbalu pokřikovali komunisto. Pan Paroubek je příliš zaujatý proti svým kritikům v tisku, pokřik vůbec nemusel souviset s těmi třemi články, dotyční se mohli inspirovat mnoha jinými aspekty jeho politiky. Kdo se to tu např. chystal utvořit menšinovou vládu za podpory komunistů a zdůrazňoval přitom, že v tomto volebním období komunisté „ještě“ nejsou schopni podílet se na vládě. Napadené články podle Paroubka vytvářely dojem, že se snaží zavádět totalitářské a normalizační metody. Mně se zdá být naopak zjevné, že se Paroubek svými žalobami snaží zastrašit novináře a média a via facti omezit svobodu projevu (třeba tak, že u novinářů nabudí autocenzuru – což se může stát např. tehdy, když pár procesů tohoto typu vyhraje). Jde o velmi zásadní věc, je smutné, že obsáhlejší (a objektivní) informaci přineslo jen Právo (Lidové noviny i Mladá fronta dnes ji „zazdily“).

Rubrika ze světa v MfD je dnes věnována Bushově Zprávě o stavu Unie. Píše se tam mj. že „Mnoho voličů je Georgem W. Bushem natolik znechuceno, že se televizi rozhodli nechat vypnutou“. Pak citují dva lidi. Tyto techniky jsme doposud znali spíše z Práva. Buď měl autor uvést nějaký průzkum, z něhož plyne to „mnoho“, nebo napsat „někteří“. (Jinak bych řekl, že přinejmenším dva, kteří se rozhodli naopak televizi nevypnout, by se bez velké námahy taky našli. Takže záleží na tom, které dva si vybereme: tak si vytváříme vlastní profil).

Místopředseda vlády Vondra se v Lidových novinách naváží (coby spoluautor Česko-německé deklarace, jejíž výročí nyní oslavujeme) do Luboše Palaty, který si dovolil v LN napsat, že ji Češi a Němci uzavřeli na účet sudetských Němců a že to není zrovna žádný důvod k hrdosti. Jak s panem Palatou velmi často velmi nesouhlasím, v tomhle mi mluví z duše. K deklaraci se ještě vrátíme. Pan Vondra by si to představoval tak, že o deklaraci se napříště mají bavit akademici (tj. Křen s Peškem) a „nevládní organizace“. To by tak hrálo. O věci se musí veřejně diskutovat jako o politickém problému, který si žádá politického řešení (samozřejmě nemám na mysli masovou repatriaci, vždyť ti lidé jsou většinou už mrtví, ani majetkové restituce; dlužíme však našim vyhnaným krajanům omluvu a těm, co ještě žijí, odškodnění).

Pátek 26. ledna: Exprezident Havel se vyslovil pro to, aby o osudu americké základny v ČR rozhodli politici, nikoli referendum. Odmítl taky pokusy vykšeftovat základnu za zrušení amerických víz pro občany ČR. V tom obojím má nepochybně pravdu. Zároveň se ovšem zastal poslanců Melčáka a Pohanky: poslanec má z vážných důvodů právo hlasovat jinak než jeho strana. K tomu lze podotknout, že tak se zpravidla chovají tzv. osobnosti. Politik je vázán loajalitou ke straně, kterou si dobrovolně vybral, a aby tu loajalitu mohl porušit, musí mít zjevný a vážný důvod. Důvody obou poslanců mi nepřipadají docela přesvědčivé.

Podle Práva se místopředseda vlády Nečas vyjádřil v tom smyslu, že by pan Čunek měl svůj případ vysvětlit. Komu a jak, ptá se Právo, když sám premiér o to zase až tak nestojí. Pan Čunek není vázán zájmem premiéra, vysvětlit by to měl veřejnosti. Jak Právo v té souvislosti uvádí, prohlásil Nečas v Grossově případě, že je přímo povinností opozice žádat v těchto věcech o jasné vysvětlení. Co se Právu nelíbí? Pan Nečas je ve svých názorech konzistentní.

Podle pana Paroubka prý ČSSD zaskočila rychlost, s jakou se vláda dostala do vážných problémů. Řekl bych, že jí trošku namydlili schody. Mediální poradce ctnostné paní Třeštíkové se prý kdysi angažoval v téže funkci u exministra Tvrdíka a o protikorupční policie, která se zabývá případem předsedy KDU-ČSL, zlí z jazykové tvrdí, že patří k tomu segmentu policie, který má údajně nadstandardní vztahy k ČSSD. Oba případy jistě nejsou vycucány z prstu, ale vzbuzují dojem, že byly poněkud dotvořeny. Např. proti panu Čunkovi údajně svědčí jeho někdejší sekretářka, kterou prý kdysi sexuálně obtěžoval (nezdvořilí škarohlídi by se možná mohli ptát: Vadilo jí to obtěžování nebo to, že s tím přestal? A jak to, že si to tak dlouho nechala pro sebe? Nečekala snad, zda s obtěžováním zase nezačne? My si to samozřejmě nemyslíme), její partner a její kamarádka, kteří to vše ovšem slyšeli od ní.

Stínový ministr zahraničí ČSSD Zaorálek kritizoval vicepremiéra Vondru za to, že prosazuje nový text euroústavy. Je to prý nereálné. Přinejmenším stejně nereálné je očekávat, že ve Francii a v Holandsku proběhne nové referendum o tom, co už bylo před nedávnem rovněž v referendu zamítnuto. (V zákonech o referendu bývá stanoveno nějaké časové období, po které se o tomtéž nesmí znovu hlasovat).

V rozhovoru pro Právo říká první místopředseda ODS Bém: „Bylo by velkou výhodou, kdyby takové rozhodnutí (o americké radarové základně, bd) bylo při hlasování v Parlamentu prosazeno nikoliv silou nebo rozdílem jednoho hlasu, ale na základě větší politické podpory.“ Čtenář si doplní: a pokud se to Topolánkovi nepovede, měl by jít od válu. Je málo realistické očekávat, že v jakékoli zásadní věci by se vládě mohlo dostat podpory od ČSSD – a navíc v otázkách obrany jsou si stanoviska sociálních demokratů a komunistů poměrně blízká.

Z článku Lubomíra Zaorálka v Právu vyplývá, že Společnou česko-německou deklaraci vybojovali na dvou frontách proti „našim oficiálním vyjednavačům“ Vondrovi a Zieleniecovi a „německé straně“ sociální demokraté. K tématu se samozřejmě vrátíme, inspirativní je zejména závěr Zaorálkova článku: „Jestli úkolem Deklarace bylo říci, že na politické úrovni se bolestivými událostmi minulosti již nebudeme zabývat, aby se uvolnila cesta do budoucnosti, tak tento úkol se podařilo bohatě splnit.“

Tamtéž píše Petr Uhl: „Separátní jednání s USA, které ve středu posvětila Bezpečnostní rada státu i prezident Václav Klaus, podle mého povedou k opětovnému rozdělení Evropy, ke spuštění nové železné opony.“ Doufám jen, že tentokrát budeme pro změnu na té správné straně.

Rovněž v Právu hlásá titulek: „Francouzi a Němci se učí dějepis ze společné knihy“. Z následujícího rozhovoru německého a francouzského velvyslance v Praze pak vyplývá, že nejde o učebnici, ale o „doplňkovou publikaci“ a že není povinná. Pokud by u nás mělo něco podobného vzniknout, mělo by to nakonec nepochybně kvality společné deklarace, bylo by to pro české žáky doprovozeno českým komentářem a pokud jde o povinnost, byl by zvolen kompromis: bylo by to povinné (včetně toho komentáře), ale jen u nás.

Starosta Jinců Josef Hála prohlásil podle Mladé fronty Dnes k otázce americké radarové základny, že lidé mají pořád ještě v živé paměti dobu před rokem 1989. „Teprve postupně jsme se dozvídali, v jakém jsme žili ohrožení. Hodně lidí tady teď dokonce volá zpátky na pomoc Michaela Kocába.“ V MfD neuvedli, že starosta je stranickou příslušností KSČM. V Právu to uvedli, ale zase (v předtuše, že by to nebylo úplně vhodné) necitovali tento výrok. Drzost českých komunistů je bez hranic.

Ondřej Neff prozrazuje v Lidových novinách takovou neznalost základní povinné literatury našich dětských let, že by ho za to měli se zpětnou platností vyloučit z Pionýra (pokud v něm ovšem byl). V Lidových novinách píše: „Už Pavlík Morozov se blahé paměti zapojil do výchovy mládeže a tím, že udal svého dědečka kulaka, šel svým generačním druhům vstříc.“ Příběh je totiž ještě podstatně nápaditější: Pavlík (se svou sestřičkou) udal své rodiče kulaky a dědeček (rovněž kulak) je pak za to umlátil sekerkou. Na tom příběhu je nejstrašnější, že na něm může něco být: lze si představit zfanatizované děti, které udávají své rodiče, a zoufalé prarodiče, kteří pak situaci řeší popsaným způsobem (ačkoli děti za nic nemohou, umlátit sekerkou by zasloužili ti, kteří jim podobné zvrhlosti natloukli do hlavy).

Sobota 27. ledna: Místopředseda vlády neustále dohledává doklady, aby mohl vykázat, odkud se v roce 2002 vzalo na jeho účtu skoro půl milionu korun. V tom, jak se do svého problému zamotává, začíná dosti hrůzně připomínat Stanislava Grosse. Pan Čunek podle vlastních slov spořil od svých osmi let, výsledkem je půl milionu. Cílevědomý člověk. Nicméně se zdá, že se spořivostí pana Čunka mají teď lidovci a vláda velký problém. Poučení zní: milé děti, nestačí, že spoříte. Musíte si všechno taky pořádně zdokumentovat.

Německá kancléřka Merkelová přijela do ČR provozovat appeasement s českými odpůrci euroústavy. Setkala se se zdrženlivým stanoviskem u Topolánka, se zdvořilým odmítnutím u Klause. Pro oživení stávajícího návrhu jsou jenom sociální demokraté, jenže to oživení vzhledem k dvěma neúspěšným referendům ve Francii a Holandsku asi nepůjde. Potřebnost nějakého podobného dokumentu uznávají všichni, představy něm jsou zjevně velmi různorodé. Pro českou politiku (zejména tu hradní) je nicméně úspěchem, že návštěva spolkové kancléřky neskončila vyloženým skandálem. Pan prezident se tentokrát ovládal.

Ani blesková nominace nového ministra kultury nesmazala oslnivý dojem, jaký za svou kratičkou ministerskou kariéru stačila udělat paní Třeštíková. Proletěla vládou jako kometa, udělala Topolánkovi ostudu jako hrom a vrátila se do Kuiperova pásu zářivých osobností z oblasti kultury. Prezident si při jmenování ministra Jehličky neodpustil jedovatou poznámku na Topolánkovu adresu. Doufá, že je to na určitou dobu poslední ministerská nominace. Zdá se, že z ministerského předsedy se stává něco jako fackovací panák.

Podle agentury Factum Invenio by trojkoalice dostala v případných volbách 107 mandátů. ODS se drží na úrovni volebního výsledku, ČSSD zastavila propad, ostatní dvě strany zůstávají zhruba na minulých výsledcích. Průzkum proběhl v druhé polovině ledna, znamená jakousi výchozí pozici trojkoalice. Je těžko představitelné, že by vládní strany v budoucnu netratily, všechny vládní strany tratí a tahle vláda nedělá dojem velké stability.

K článku generála Šedivého v Mladé frontě Dnes, který se zabývá otázkou, proč Rusko protestuje proti radaru v ČR, čistě z vojenského hlediska, je třeba doplnit politický aspekt věci. Rusko v současné době neznamená pro ČR bezprostřední vojenské ohrožení a taky sankce v podobě dodávek ropy je si jen těžko představit, týkaly by se vlastně celé EU. Ruské stanovisko, které tentokrát (to je zajímavé, stejně jako v roce 1968) tlumočí nejprve generálové, patrně vyplývá z toho, že cítí jakousi slabost české politické scény a rádo by ji prohloubilo (ruský inperialismus si odjakživa troufne jen na připochcíplé kusy, které se oddělí od stáda). Zároveň Rusku z téhož důvodu záleží na tom, aby se Západ obecně a ČR jako součást Západu nemohly proti nenadálému útoku radikálních islámských sil pořádně bránit, protože naděje na to, že pak bude vícero připochcíplých kusů, tím roste. Od Ruska nemůžeme sice všeobecně čekat nic dobrého, ale nějaká bezprostřední agresivní akce z jeho strany nám v současné době ani náhodou nehrozí. A kvůli americké základně už vůbec ne.

Katolická církev kritizovala „zejména média“,která si prý nevšímají těch, co stáli za pronásledováním osob nepohodlných komunistickému režimu, ale útočí na ty, kteří by spíše zasloužili soucit, tj. na agenty. To je třeba upřesnit: lidé získaní pro spolupráci s StB byli většinou získáni pod nátlakem, někdy dost drsným, a proto si jakýsi soucit zaslouží (v úvahu je ovšem třeba vzít to, že řada lidí spolupráci odmítla, aniž by jim za to utrhli hlavu). Zároveň si ovšem zaslouží opovržení, protože donášeli komunistické policii na své bližní, a každé malé dítě ví, že to se dělat nesmí, a oni to věděli taky. Leckdy ve svízelné situaci se rozhodli tak, jak se rozhodli, to jest špatně.

Podle Eduarda Freislera vedli Vietnamci (nebo dokonce Vietnam?) „ničivou válku s Američany“. Ve skutečnosti přepadl komunistický severní Vietnam svého jižního souseda (infiltroval tam nejprve vysláním „partyzánských jednotek“ Vietkongu) a Američané napadenému pomáhali. Problém byl jen v tom, že jihovietnamský režim nebyl vzhledem ke své prohnilosti schopný se bránit – asi tak jako by nebyla schopná se bránit nějakému útoku z východu, kdyby hrozil, nynější Česká republika, vnitřně rozdělená a zmítající se v dlouhodobé politické krizi, která se – vlastně už od roku 1996 – jen pořád prohlubuje. Kdo si nedokáže aspoň v tom nejzákladnějším pomoci sám, tomu nepomůže ani nejsilnější supervelmoc.

V dnešních internetových „Českých novinách“ jsem si přečetl tuto informaci: „Zelenku (sériového vraha z Havlíčkobrodské nemocnice) navštěvuje kněz Církve adventistů sedmého nebe Petr Kobiela.“ Církev adventistů je protestantská církev, nemá kněze, nýbrž kazatele (kdyby autor napsal „duchovní“, bylo by to taky správně). Ještě daleko půvabnější je to „sedmé nebe“. Člověk se sice může cítit jako v sedmém nebi, ale správný název dotčené církve je „Církev adventistů sedmého dne“.

Pondělí 29. ledna: vicepremiér Čunek předložil (zatím v České televizi a svým kolegům v Senátu) doklady o tom, že ještě před rokem 1998 disponoval milionem korun. Peníze měl uložené v Universal bance, která zkrachovala, a postupně je pak dostával prostřednictvím České spořitelny zpátky. Pokud se mu podaří prokázat, že v roce 2002 disponoval hotovostí, která by vysvětlovala, kde vzal těch 497 tisíc korun, bude mít nejspíš pro změnu problém Policie ČR (a následně možná i paní Urbanová, o jejíž svědectví se policie opírala a již Čunek zažaloval). Čunek není povinen dokázat, že je nevinný – policie musí dokázat že je vinen.

Podle zprávy „Mezinárodního panelu pro klimatické změny při OSN“ má lidstvo posledních deset let na to, aby zabránilo katastrofickému oteplení planety. Na zprávě se podílí tým vědců. To je tzv. vědecký chiliasmus. Podobně tvrdili v době, kdy se začaly budovat první železniční tratě, že člověk není schopen přežít rychlost 8O km v hodině.

V koalici vypukl spor o statut europoslance ODS Zahradila. Má být premiérovým osobním zmocněncem pro evropskou ústavu. Nehledě na to, že se stal kozel zahradníkem (pan Zahradil patří k nejoddanějším stoupencům Klausova fanatického doktrinářství) připadá koaličním stranám zvláštní, že pan Zahradil nemusí mít a taky nebude mít vládní mandát. Vypadá to, že po panu Dalíkovi jde o dalšího premiérova tajného radu, který bude pro změnu dělat ostudu v Bruselu a Štrasburku (má v tom už praxi). Je těžké se zbavit dojmu, že je to Topolánkova úlitbu Klausovi, s nímž vzhledem k vratké pozici vlády potřebuje mít pokud možno nekonfliktní vztahy.

ČSSD hodlá vybudovat bezpečnostní tým, na němž se budou podílet lidé, kteří budou v souvislosti se změnou vlády propuštěni od policie. Podle předsedy Paroubka půjde o „nejlepší policejní a zpravodajské odborníky“. Vedle stínové vlády bude mít tedy ČSSD i stínovou policii a stínové tajné služby. Což ostatně není nic nového pod sluncem.

V souvislosti s jednáními o americké radarové základně prohlásil předseda KSČM Filip „na rovinu“, že byla „hrubá chyba že na území bývalého Československa byli cizí vojáci“. „Ta snížená suverenita tady byla po roce 1968, to bylo špatné rozhodnutí.“ Proč by to pan Filip neřekl, teď nejde o rok 1968, ale o to, jak v roce 2007 zabránit postavení americké základny. Jinak má pan předseda KSČM, pokud jde o reflexi našich novodobých dějin, ještě kus cesty před sebou: „snížená suverenita“ byla u nás nejpozději od roku 1948 a vlastně hned od roku 1945 (o letech 1938-1945 nemluvím, v tom není spor).

Estonci chtějí odstranit z centra Tallinnu pomník padlým „sovětským“ vojákům. Ministr zahraničí Lavrov vyhrožuje: naše reakce bude rázná a tvrdá. Rusové do Estonska přišli a vrátili se jako okupanti. Jejich nebyl návrat pro Estonce žádným osvobozením. Padlí Rusové mají samozřejmě jako v každé civilizované zemi nárok na udržované hroby. Pokud bude na vojenském hřbitově nějaký pomník, je to věc ruské strany. Pomník okupantům v centru města je nesmysl a ruský protest je drzost.

Úterý 30.ledna: Místní zlínská organizace ČSSD těsnou většinou odmítla vyloučit ze strany poslance Melčáka. Melčák se „vylučovací“ schůze zúčastnil a hájil své rozhodnutí dát vládě důvěru. Musím se přiznat, že s Melčákovým hlasováním mám problém, jeho postoj mi nepřipadá ani úplně korektní (velmi zásadní porušení loajality k politickému uskupení, jehož je členem a za něž byl zvolen), a hlavně ani přesvědčivě zdůvodněný. Výsledek hlasování o důvěře je ovšem plod uměle prodlužované politické krize, a Paroubkův podíl na tomto vývoji je podle mého názoru větší než Topolánkův. Minimálně si měl spočítat, že mu celá jeho riskantní strategie nakonec velmi pravděpodobně spadne na hlavu, což se stalo (přitom je nepoučitelný a neschopný hrát jinou hru: v čele ČSSD teď stojí tandem Paroubek – Rath, a to se Paroubkovi nemusí vyplatit). V téhle situaci je těžké panu Melčákovi neuznat, že projevil jakousi úpornost, k níž je zapotřebí i trocha kuráže, a že v rozhodnutí zlínské organizace se zračí to, čemu se říká „vnitrostranická demokracie“ (taky proto, že rozhodnutí bylo dosaženo velmi těsnou většinou). Problém je, že Paroubek si nemůže nechat líbit, aby ČSSD Melčáka nevyloučila ne snad kvůli svým mnohým a nesporným nevábným vlastnostem, ale kvůli tomu, že žádný předseda politické strany si něco takového nemůže nechat líbit, pokud nechce, aby se mu ze strany stal cikánský tábor. Šlo o příliš zásadní věc.

Ministerstvo obrany koupilo dva letouny typu Airbus A-319 CJ, jeden z nich pro vládní letku. Zároveň dalo za tím účelem zrekonstruovat dva hangáry na letišti ve Kbelích. Teď se ukázalo, že letadla se do hangárů nevejdou, protože rozpětí jejich křídel je o pár metrů větší než vchod. Je bezvadné, že Armáda ČR se drží svých bojových tradic, jejichž zárodky byly položeny už za staré monarchie a neobyčejně se upevnily v době, kdy u nás vládlo nejspravedlivější ze všech zřízení.

Pražský magistrát nepovolil včerejší protestní pochod k americkému velvyslanectví (šlo o protest proti vybudování americké základny). Dr. Rath k tomu napsal na svých internetových stránkách: „Politická moc chce umlčet kritiky svých rozhodnutí. Je vidět, až k jakým praktikám se nynější mocipáni snižují. Nemusel by se za ně stydět žádný předlistopadový tajemník KSČ. Konečně já osobně mám již mnoho let dojem, že ODS je tak trochu kopií strany ,bolševického‘ typu. Kdo nemodrá s námi, je náš nepřítel!“ Z toho člověka pomalu roste vážný konkurent Václava Kopeckého. Bylo by zajímavé zjistit, nakolik tento způsob veřejného vystupování na veřejnost zabírá. Já bych řekl, že ji dr. Rath a jeho způsoby musí spíš odpuzovat, ale možná, že jsou to intelektuálské iluze, např. u nemocničních lékařů ten člověk kdysi se svými manýrami zabodoval na celé čáře.

O jmenování pana Zahradila (a pana Šedivého, který ovšem není problém, protože je to člověk velmi citlivý na svou úspěšnou dráhu a v tom smyslu taky velmi přizpůsobivý, přizpůsobí se vždycky všemu, co disponuje dostatečnou politickou vahou, kdežto pan Zahradil je fanatik okresního formátu) zmocněncem premiéra pro euroústavu prohlásil pan Topolánek rezolutně: „Ta jména jsou definitivní, protože jsem je určil já.“ Náš premiér – slunce možná poněkud přeceňuje sílu svého postavení. Sám Zahradil o sobě mluví jako o „neoficiálním důvěrníkovi premiéra“. Je taky jeho zpovědníkem, jako pověstný páter Josef? V tom případě, až bude jednou konečně vymrštěn z politiky, bude se moci živit vydáváním zajímavých pamětí, které nám dají nahlídnout do přítmí premiérova soukromého života (jako typický představitel toho, co ve středověku dutě pateticky pojmenovávali antikrist, pan Zahradil určitě nebude vázán žádným zpovědním tajemstvím).

Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo příručku pro cizince, jak se chovat v Česku. Příručka má, soudě podle pěkné informace v Právu, dvě dimenze. První: cizinec si při kontaktu s Čechem nemá pokud možno sedat v dopravním prostředku vedle něho, když to není nevyhnutelně nutné, nemá se při chůzi držet těsně vedle něho a sahat na něj při konverzaci, zvlášť když jde o ženu (mohlo by to vyprovokovat útok rozzuřeného samce, bd). Má s ním mluvit zhruba na metrovou vzdálenost a dívat se mu přímo do očí. Nemá s ním hovořit o politice a náboženství (!), raději o počasí a rodině. Nemá užívat sprostých slov, skákat mu do řeči a divoce gestikulovat. Tato část rad poněkud připomíná instrukce, jak se chovat, potkáte-li v lese rozzuřeného medvěda, a nechybí jí jistý realismus. V druhé části, jejímž spoluautorem byl možná Sacha Baron Cohen a vzbuzuje nutkavý dojem, že je psána pro příchozí z opačného směru než ta první, se mj. upozorňuje, že v české společnosti sedí muži i ženy u stolu společně a že je velmi neslušné říhat a nahlas srkat (rozumí se ve společnosti, na jednu podstatnou věc ovšem autoři v tom výčtu zapomněli). Publikace má devadesát stran a vyšla pro jistotu i česky, pokusím se ji opatřit, abych přesně věděl, jak se mám napříště ke svým soukmenovcům chovat.

Jan Eichler nikdy nezklame. Tentokrát píše v Právu o tom, že světové veřejnosti(a tedy i nám) dluží omluvu za invazi do Iráku nejen prezident Bush, ale i signatáři tzv. dopisu osmi (patří mezi ně i exprezident Havel, tenkrát byl ještě ve funkci, a Eichler ho jmenovitě zmiňuje). Pan Eichler se domnívá, že teroristické útoky v Londýně a Madridu byly jednak „neblahým důsledkem války v Iráku“ a že to by „krutý“ (skoro by se chtělo doplnit a zasloužený, řekl bych, že to ten člověk tak myslí) trest za osobní nasazení, s nímž do Iráku šli s Bushem Aznar a Blair. Čili: kdybychom ty teroristy nedráždili (příčina), nebyli ba na nás tak zlí (důsledek), teorie příčiny a důsledku v jiné než sudetoněmecké problematice, z příčiny nutně plyne důsledek, a kdyby příčiny nebylo, nebylo by ani důsledku – já bych spíš řekl, že kdo má chuť provádět podobné důsledky, a tu islámští teroristé mají, a velkou, vždycky si nějakou příčinu najde; a za druhé, není to jen důsledek příčiny, ale krutý, leč zasloužený trest za hřích. Podle této logiky bylo planýrování Londýna na počátku druhé světové války spravedlivým trestem za hříchy Winstona Churchilla (nebyl k Hitlerovi dost ohleduplný, protože souhlasil s tím, aby mu Británie vypověděla válku, a vedl už předtím zuřivou propagandu v tomto smyslu). Chtěl bych zdůraznit, že „banda osmi“ (pan Eichler má poněkud maoistické manýry) a zvláště Václav Havel se mně omlouvat nemusí, taky bych ho rád (ač nepatřím k jeho zvlášť horlivým přívržencům) za podpis pochválil, což jsem ostatně učinil už tenkrát, když to podepsal, jen mám jakýsi nepříjemný dojem, že už svůj podpis stačil tak nějak odvolat.

Redaktoři Mladé fronty Dnes testovali poctivost národa. „Jakoby“ nalezli 76 peněženek a odevzdali je na úřadě nebo instituci, kde je jakoby někdo ztratil. 68 z nich se pak dostalo zpátky k testovacím „majitelům“ i s obsahem. V zbylých případech se ztratila buď část hotovosti nebo celá peněženka. Nejpoctivěji se chovají na finančních úřadech a v kostelích. Test má jeden problém: testuje na poctivost instituce, které by se měly postarat o to, aby se nalezené dostalo v pořádku do rukou majitelů. Z tohoto hlediska není výsledek žádná sláva. Daleko zajímavější by bylo otestovat samotné nálezce: tj. 76 peněženek „jakoby“ ztratit a pak sledovat, kolik jich nálezci vrátí. Test by byl ovšem organizačně velmi složitý (jak zjistit, kam případný poctivý nálezce peněženku odevzdal) a obávám se, že taky neobyčejně finančně náročný.

Karel Steigerwald píše v dnešní MfD: „Paroubek vnutil republice archaický a zcela neužitečný konflikt. Sociální demokracii ubližuje víc. Chce z ní udělat mocichtivou postkomunistickou bandu, což údělem a posláním socialistů v žádném případě není a být nemůže.“ Nejsem si úplně jistý, jak radikální proměna by to vůči současnému stavu byla.

Tamtéž se vyjádřil i komunistický europoslanec Remek: podle něj s námi v otázce základen tzv. Sověti (rozuměj Rusové) „nehráli na rovinu. „Souhlas neměli celonárodní, ale jen od tehdejší vlády, později označené za zrádcovsky promoskevskou. Ale dnes je opět ve hře jen vláda – hned se dere na mysl přívlastek proamerická – která se nás také nemíní ptát na názor.“ Pan Remek se jako komunista zjevně stále vznáší nějakých těch pár tisíc kilometrů nad zemským povrchem (kam ho nechal kdysi dopravit Brežněv), takže mu ušlo, že „tehdejší vláda“ existovala z milosti ruských okupantů a neměla vůbec žádnou legitimitu. Tahle vláda vzešla z demokratických voleb. To, že její mandát je velmi slabý, se v demokracii stává. Mandát vlády po srpnu 1968 naproti tomu nebyl slabý: spočíval v ruských bodácích.

V Lidových novinách píše (v souvislosti s Ficovou politikou na Slovensku) Luboš Palata: „A zaostávající Česká republika se ani s pravicovou a reformě se deklarující vládou ještě nedostala ani k tomu, aby se tato zřejmě nejzásadnější reforma současnosti (tj. reforma penzijního systému) začala aspoň připravovat). Pan Palata se zjevně definitivně zbláznil. Vláda dostala důvěru před pár dny, předchozí Topolánkova vláda byla v úřadu čtyři měsíce a neměla důvěru ani kompetenci něco podobného připravovat, měla docela jiné starosti.

Středa 31. ledna: Ministr vnitra hodlá podle Práva sesadit policejního prezidenta Husáka. Právo tak usuzuje z toho, že ministr vnitra to odmítl potvrdit. Podobně před časem odmítl potvrdit, že chystá sesadit šéfa rozvědky Randáka a pak ho sesadil. To je dost málo přesvědčivý důkaz. Pokud se u nás ovšem zavede praxe, že když se vlády ujme předchozí opozice, vymění se všechna významná místa ve státní správě počínaje policií, povede to k ochromení státního aparátu a podá to smutné svědectví o pokračující kazachstanizaci České republiky.

Opozici se nepodařilo protlačit na jednání Sněmovny několik kontroverzních témat (debata o českém postoji k euroústavě, o vytvoření komise pro prošetření činnosti celorepublikových policejních útvarů, o umístění americké radarové základny). Přitom aspoň o tom prvním bodě by se mělo jednat dosti naléhavě, vládní tým, který se má věcí zabývat, nabývá zejména kooptací Jana Zahradila coby Topolánkova „tajného rady“ znepokojivé podoby. Výhrady ČSSD k Zahradilovi jsou zcela oprávněné. ČSSD mezitím rozšířila program ještě o údajnou korupční aféru Jiřího Čunka. ČSSD disponuje dostatečným množstvím hlasů, aby se schůzi podařilo svolat, ale o programu rozhoduje nadpoloviční většina přítomných, a s tím bude problém. Melčák a Pohanka hlasují v této věci s opozicí, ale při plné účasti opozice na většinu ani v tomto případě nemá. Zdá se, že v poslanecké sněmovně se od nynějška budou vést nesmiřitelné bitvy na život a na smrt. Další příspěvek ke kazachstanizaci našeho politického života (pozn: nejde o Kazachstán skutečný, ale ten virtuální, Boratův).

Zrádci Melčák a Pohanka mají být vyvrženi ze společenství sociálních demokratů i po formální stránce. Melčáka se zatím sice nepovedlo vyloučit, tak ho aspoň vystěhovali z kanceláře (a Pohanku taky). Na vystěhování z poslaneckého bytu (patří do kvóty přidělené ČSSD) zatím nepomýšlejí. ČSSD je taky proti jejich přesazení ve Sněmovně a činí to, jak se zdá, z lehce sadistických důvodů (aby je jejich zrazení spolužáci, totiž spoluposlanci, mohli pod lavicí okopávat a případně i píchat špendlíkem). Je to směšné i hnusné zároveň.

Zlínská organizace, která nevyloučila poslance Melčáka z ČSSD, má aspoň podle Alexandra Mitrofanova 79 členů. Z nich se vylučovací schůze zúčastnilo jen 47. Velkou absenci je možné vykládat různými způsoby, mimo jiné tak, že část absentérů jsou členy ČSSD jen čistě formálně. Nemyslím, že by to byl problém jen ČSSD. Členství v politických stranách u nás nefrčí, a to strany poškozuje. Městská organizace strany s druhou největší veřejnou podporou čítá ve Zlíně, který má 79 500 obyvatel, 79 lidí. To je směšné.

Předseda KSČM Filip se - rovněž v Právu - domnívá, že prvním cílem amerického plánu s radarovou základnou, „jak prohlašují i ruští generálové (a nejen oni), je monitorování vzdušného prostoru východních států, tedy především Ruska“. Já se zase domnívám, že politika KSČM svědčí o tom, že na základním poslání komunistické strany u nás - být pátou kolonou ruského imperialismu - se od jejího počátku v roce 1921 nic nezměnilo.