Pátek 11. srpna 2017: Obvinění Andreje Babiše: státní zástupci zaskočeni. Případ Babiš se rozvíjí podle očekávání. Andrej Babiš zvolil obranu předvolebním ideologickým útokem: „Jde o poslední zoufalý pokus zkorumpovaného systému mě zlikvidovat a dlouhodobě plánovanou akcí mě kriminalizovat… Načasování je jasné, je to snaha ovlivnit volby. Jsme jako v 50. letech.“ Pan Babiš se mýlí, kdybychom byli jako v 50.letech, byl by se už dávno přiznal. A to i k tomu, co vůbec neudělal. Pokud jde o to, jak o případu referují Babišovy noviny, je pozoruhodné, že zpravodajství v té věci má v LN i v MfD v podstatě identický titulek („Vydejte nám Babiše a Faltýnka, žádá policie“, resp. „Policie: Vydejte Babiše a Faltýnka“). Mají to synchronizované? V MfD je to až druhá zpráva dole na stránce, otvírák je rozhovor s exministrem Grégrem o tom, jak Zemana sráží jeho okolí: to je jistě důležitější, prezident je přece hlava státu.Pozitivní je snad jen jedno: úderná trojka Babišovin, Shabu,. Koutník a Surmanová, terď budou mít trochu méně času na podloudnou volební antipropagandu: budou se muset věnovat sofistikované defenzívě.

Čtenáře upozorňuji na další mimořádně ohavný sloupek Martina Zvěřiny: analogie s Kubiceho zprávou či z aférou Bartončík, kterou vede, vůbec nesedí. Ty byly vybaleny náhle pár dnů před volbami, kdežto případ Čapí hnízdo je v centru všeobecné pozornosti už několik měsíců a naopak vytrvale vzdoruje pokusům o zametení pod koberec. Pan Zvěřina dále předpovídá: „nejvzdálenější realitě je idea, že by na tomhle mohly nějak profitovat tradiční politické strany“. Spíš ne, možná že ano, ale nejde o to, kdo bude profitovat a kdo ne, jde jednak, a to hlavně, o to, aby se pokročilo v případu který se vleče už dva roky, a jednak: ohledy na volby nejsou na místě, nevím, proč by voliči neměli v obraze. Má se to před nimi tutlat? Proč? Notabene ve společnosti, kde každý politik mluví o tom, že v politice platí presumpce viny – a má samozřejmě na mysli vždycky jen své rivaly.

Pozoruhodné je, že státní zástupci, kteří mají s případem co do činění, jsou postupem policie poněkud zaskočeni a dotčeni. Mluvčí dozorujícího pražského městského zastupitelství Zenklová prohlásila: „Policie postupovala samostatně. Konzultováno to se státním zástupcem nebylo a informován byl až ve chvíli, kdy k tomu kroku už docházelo.“ To potvrdil i státní zástupce Šaroch, který má případ na starosti. Podle mluvčího Unie státních zástupců Jana Laty přitom není běžné, aby vyšetřovatelé takto zásadní krok s žalobcem předem neprojednali, i když to není jejich povinnost. Z toho ovšem plyne, že vyšetřovatelé neporušili zákon, ale úzus, a postavili státní zastupitelství před hotovou věc. Vyvstává otázka, proč to udělali. Řekl bych, že jde o čas: pokud bude vzneseno obvinění do voleb, jejich výsledek to až tak neovlivní, na tom se dnes shodne kdekdo. Ale nová politická garnitura (s velkou pravděpodobností ta Babišova) bude mít problém, jak jsoucí obvinění zamést pod koberec. Což je těžší než zařídit, aby žádné obvinění nebylo vzneseno.

Sociálním demokratům chybí sebereflexe. Tedy ne snad všem, ale občas mám dojem, že skoro všem. Tak například: v posledních zhruba pěti letech mne v Právu přivádějí do vytržení komentáře Lukáše Jelínka, místopředsedy Masarykovy demokratické akademie. Například v tom posledním, dnešním (jmenuje se „Babišův kříženec“) pan Jelínek píše o tom, jak nesmyslná je teze řídit stát jako firmu. „Stát je nezisková organizace… Žádné představenstvo ani dozorčí rada nenahradí princip zastupitelské demokracie.“ S tím nelze než souhlasit. Jenže pokud jde o Andreje Babiše a jeho hnutí, pak uzavírá: „Andreji Babišovi se v politice daří. Při férové hře může být ANO osvěžením stranického spektra. Středové liberální hnutí by zasloužilo šanci.“ Připomíná mi to úvahy „socialistů“ (rozuměj bolševiků) s lidskou tváří z mých mladých let: idea byla správná, jen praxe se jaksi nepovedla. Pan Jelínek to ovšem netvrdí, a to je proti mému mládí novum, o té své ideji, ale o té Babišově. Stačilo by jen málo, a byl by to takový rozumný, správný chlapík a taková rozumná, správná partaj! Pokud by se pan Babiš polepšil (a to má pan Jelínek společné s bolševiky s lidskou tváří), poskytlo by to i jemu (panu Jelínkovi) a sociální demokracii všeobecně, rozhřešení za to, že tohoto Krakena vpustili do politiky s nekalým úmyslem, aby je (sociální demokraty) zbavil jejich nesnesitelných politických konkurentů. To pan Babiš sice udělal, ale pak se s chutí pustil i do svých sociálně demokratických patronů a vyvolavatelů. Je to tím, že pan Babiš není ze stejného těsta jako oni. Kdyby to byla aspoň firma: ale je to firma sui generis, taková, které se říká mafie (s termínem přišel, ovšemže velmi nesměle, sám pan Jelínek ve zmíněném komentáři). A dávat se dohromady s takovými partnery se ještě nikdy žádnému politikovi a politickému uskupení nevyplatilo. Možná, že by se s tím dalo něco dělat. Podmínkou v případě ČSSD ovšem je schopnost aspoň trošku se stydět.

Sobota 12. – neděle 13. srpna 2017: Babiš není součást problému? K žádosti policie o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka jsem se vyjádřil v delším článku pro Echo 24: dám ho v Událostech k dispozici, jakmile tam vyjde. Tady bych se chtěl zmínit jen o komentáři Martina Zvěřiny v sobotních Lidových novinách, jejichž obmyšlený je v té věci zároveň postižený. Pan Zvěřina se domnívá, že třetina lidí u nás je nespokojena a je připravena volit „protestně“, ať už ANO existuje nebo ne. K modelu, kdy politickou scénu ovládaly ČSSD a ODS, se vrátit nelze. ANO bez pana Babiše je nevolitelné (realistický moment komentáře). A kdo pak ty nespokojené odchytí? Hnutí ANO plní tedy významnou hygienickou funkci, pacifikuje různé divoké kverulanty, podobně jako láhev s kvašenou ovocnou šťávou vosy. Přitom „možná není řešení, ale zcela určitě není součástí problému, do problematického politického prostředí se zrodilo.“ Přesnější by bylo říci: „není pouhou součástí problému“, Je totiž problém sám, jeho žhavé jádro. A volit protestně znamená taky volit proti Babišovi. Já tedy budu taky volit protestně. A v současném spektru parlamentních stran si zatím ještě pořád dovedu vybrat.

Pan Farský dovnitř, pan Dědek navenek. V Právu zveřejnili dlouhý rozhovor s volebním lídrem STAN poslancem Janem Farským. Je v mnoha ohledech zajímavý. Pan Farský se vyjádřil zcela jednoznačně, pokud jde o Andreje Babiše: „spolupráce s Andrejem Babišem je nepředstavitelná“. A na otázku, zda má hnutí ANO za demokratické, odpověděl: „Vzhledem k tomu, jakým způsobem je řízeno, kdo ho vlastní, včetně jeho značky, tak nemá v sobě demokratické prvky.“ Pokud jde o koaliční potenciál STAN, řekl mj.: „Pro nás není hranice, jestli pravice, nebo levice, ale shoda na základních principech řízení státu, úctě k demokratickým institucím a respektu k liberální demokracii a pevnému ukotvení Česka v EU a NATO… Máme maximální snahu ve volbách uspět, abychom naši koncepci státu promítli do vedení státu s demokratickými subjekty. S nimi si nezakazuji koalici. To jsou subjekty, které ctí základy státu.“ Pokud jde o novou akvizici STAN, drobného miliardáře Dědka, uvedl sice, že „v názoru na pana Babiše se neshodneme a názor STAN zůstává stejný a v žádném případě se neodchyluje od toho, co razíme“, ale zároveň tvrdí, že konání pana Dědka je v souladu s tím, co si domluvili (o panu Dědkovi jsem tu zevrubněji psal). A rozdělili si prý role: „Já teď pracuji víc dovnitř a pan Dědek víc navenek.“ Z toho jsem jelen. Kdyby pan Farský sdělil Právu své názory na Babiše a na koaliční potenciál jako člen koalice TOP09-STAN, byl by to pro mne možná důvod navíc, proč volit TOPku, a pokud by to šlo, proč případně dát panu Farskému preferenční hlas. Takhle se mi zdá, že je součástí podivné skulptury: Navenek Dědek, dovnitř Farský. Vůz STAN táhnou dva statní valaši, bohužel každý jiným směrem. To důvěryhodnosti hnutí dvakrát moc nepřidá. A když zvážím ještě nevalné preference Starostů, skoro bych řekl, že STAN bude jedním, a to poměrně velmi funkčním drtičem volebních lístků, anihilátorem voličských hlasů. Což je v této politické situaci poněkud nezodpovědné.

Je Česká republika legitimní? Vláda se zjevně dohodne s firmou AGPI na tom, že odkoupí vepřín v Letech u Písku, aby bylo možné vybudovat památník romského holocaustu. O tom, co byl tábor v Letech, nemám na rozdíl pana Babiše žádné pochybnosti, byla to standardní čekárna na Osvětim a provozoval ji (na rozdíl od terezínského ghetta) Protektorát. Mám jakýsi problém jen s tím, když odpůrci vepřína a přívrženci jeho demolice mluví hystericky o „prasečáku“ (asi to souvisí s tím, že miluji prasečí s knedlíky a se zelím). S odkoupením a demolicí jsem připraven se smířit, podobně jako s Prague Pride. Smířit se nedovedu jen s jedním: hovoří se teď o tom, kdo by měl spravovat chystaný památník. K věci se vyjádřil Miroslav Brož z romské iniciativy Konexe. Prohlásil: „Myslíme, že by památník neměl být ve správě státu. Stát k tomu ztratil legitimitu svým chováním v uplynulých dekádách vůči pozůstalým a obětem tábora. I k romské menšině obecně.“ Pan Brož považuje tento stát za nelegitimní. Mám k jeho dnešní podobě spoustu výhrad, ale minimálně do 21. října bych tak daleko nešel. Připadá mi to – při všem pochopení k problémům romské menšiny – jako drzost. Co je vůbec váš stát, pane Broži?

Pondělí 14. srpna: Další pohyb v kauze Čapí hnízdo. Ředitel pražské policie se postavil za vyšetřovatele Pavla Nevtípila z oboru hospodářské kriminality, který má na starosti případ Čapí hnízdo, a odmítl „zejména snahu některých osob (rozuměj Andreje Babiše, bd) prostřednictvím médií zdiskreditovat a znevěrohodnit“ jeho osobu. Zároveň uvedl, že „dozorový státní zástupce byl srozuměn i s posunem v prověřování a informován o předání žádosti o udělení souhlasu s trestním stíháním poslanců v Poslanecké sněmovně“. Mluvčí městského státního zastupitelství už v pátek uvedla, že „vyšetřovatel seznámil státního zástupce s výsledky trestního řízení a důkazní situací a mimo jiné se záměrem poslat do Sněmovny žádost o vydání. Státní zástupce vzal tuto situaci na vědomí a nevyjádřil žádné výhrady… ale policie tento procesní krok činí samostatně a souhlas státního zástupce nepotřebuje.“ Toto holé sdělení neobsahuje už žádné náznaky toho, že by státní zástupce byl postaven před hotovou věc. Umytí rukou je v této verzi podstatně mírnější, než jak to vypadalo z výroků státního zástupce Šarocha a mluvčí Zenklové zveřejněných na serveru Ihned.cz v pátek odpoledne. Jakási nejednota přetrvává jen v tom, zda setkání vyšetřovatele s dozorujícím státním zástupcem minulé pondělí byla konzultace nebo jen informace.

Mluvčí pražské policie naznačila, že v případě Čapí hnízdo se zvažuje obvinění dalších lidí. Jmenován nebyl nikdo, o jménech se zatím jen spekuluje.

Vrána k vráně sedá.Do věci se žádostí policie o vydání pana Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání se vložil prezident Zeman, i když nepřímo. Jeho mluvčí Ovčáček napsal na Facebooku: „Cílem „akce Babiš“ je maximálně poškodit i pana prezidenta. Po volbách, které vyhraje ANO, vypukne brutální nátlaková kampaň ve stylu „prezident jmenoval obviněného premiérem!“ Tvůrcům této ohavné kampaně vzkazuji: pan prezident jmenuje premiérem vítěze voleb. Máte šanci. Když volby vyhrajete.“ Pan Zeman to pro jistotu neřekl sám a ani Ovčáčkova formulace neobsahuje žádné výslovné pověření od prezidenta. Takže se z toho bude v případě nutnosti moci vykroutit. Na druhé straně je prezidentův postoj logický: jeho manévrovací prostor by se v okamžiku, kdyby ze scény zmizel nebo byl vážně oslaben Andrej Babiš, výrazně zmenšil. Proto k sobě teď mají oba braši blízko. Soudržnost není bezpodmínečná, překážejí jim v tom identické ambice. Je pragmatická, a jak jsme v minulosti viděli, jeden druhého tu a tam podtrhnou (Babiš Zemana na podzim 2013 po „Lánském puči“, Zeman Babiše ve věci policejní reorganizace). Podstatné ovšem je, že zrovna teď Pan Babiš prezidenta dost potřebuje, mj. a především kvůli tomu, aby ho po volbách, vyhraje-li, jmenoval premiérem, trestní stíhání sem, trestní stíhání tam. Až ho prezident jmenuje, pan Babiš už ho zdaleka tolik potřebovat nebude.

Před závorku je ovšem třeba vytknout: vůbec nelze počítat s tím, že by se v případě nějakého zásadního konfliktu Miloš Zeman zastal dobré věci.

Úterý 15. srpna 2017: Dnešní poznámky jsou víceméně paběrkování. Jsou prázdniny, a kromě trochu překvapivé policejní žádosti o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Foltýnka se až tak moc neděje.

Další informace o policejním vyšetřování. Odvolávám se na Právo. V policejním hledáčku jsou údajně vlastníci anonymních akcií farmy (Babišova dcera z prvního manželství Adriana Bobeková, jeho současná choť Monika a její bratr Martin Herodes). Dále členové představenstva firmy ZZN Pelhřimov, z níž se drobná a na dotaci zralá firma-farma vylíhla, Zdeněk Kubiska, Jan Platil a Josef Nenadál. A konečně Luděk Kalivoda a Jana Mayerová, která v současné době kandiduje za ANO do PS. „Vedoucí úloha“ v celém případě se přičítá Andreji Babišovi. Má to být údajně uvedeno v policejní žádosti o Babišovo vydání. Andrej Babiš se ohradil, obvinění odmítl a protestoval proti úniku informací. Tentokrát se únik neobjevil z důvodů celkem pochopitelných coby „Kauza LN“ na stránkách listu, jehož Obmyšleným právě on. V dnešních LN by ostatně pro informaci ani nezbylo místo, mají jiné starosti: na titulní stránce figuruje např. pozoruhodný společensky kritický článek o termitech jako o příkladu fascinujícího sociálního hmyzu. Chápu, je to aktuální. Není to snad dokonce jinotaj, jako za totáče? „Poťouchlost“, jak říkával někdejší první papaláš KSČ Antonín Novotný? Jsme už tak daleko?

Reflexe kauzy Čapí hnízdo v mediální říši Obmyšleného. To, jak aféru komentují tyto listy, je kapitola sama pro sebe. Po sobotní poznámce Martina Zvěřiny v LN, o níž jsem tu psal, vyšel dnes pro změnu v Mladé frontě Dnes komentář Miroslava Koreckého. Hlavní myšlenka zní: pro Andreje Babiše může kauza skončit dobře (nezavřou ho), pro Českou republiku ale ne, vedou z ní jen špatné cesty. Nebyl bych takový pesimista. Jistě, aféra se netýká podstaty fenoménu Babiš, ta je politická (firma=strana=mediální impérium) a budou o ni rozhodovat voliči. Mám jakési podezření, že napoprvé (v říjnu letošního roku) se jim to nepovede, nevadí, je třeba usilovat o reparát nejdřív, jak to půjde. Ale pokud by se ukázalo, že policie a justice je schopná tento kriminální případ vyřešit přes politické tlaky současné (nebudou nejspíš nepřekonatelné) i budoucí, nejspíš obrovité, bude to dobrá zpráva. A i když by se snad věc podařilo v budoucnosti zamést pod koberec, bude dobrým znamením, když to půjde ztuha, povleče se to a bude kolem toho pořádná ostuda.

Středa 16. srpna: Nostalgik. Pan Lukáš Jelínek píše ve středečním Právu: „Přinejmenším v jedné věci učinila policejní žádost poslancům o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání politice a volební kampani medvědí službu. Všichni se přou o ty dva výtečníky a jejich osud, ale do pozadí ustupuje programový střet, který by měl být ve volbách tím hlavním. Není snad důležitější, jaké budeme mít mzdy a důchody, jak se povede živnostníkům nebo čeho se můžeme nadít od úřadů?“ Pan Jelínek se ovšem mýlí: hlavní střet, o nějž půjde ve volbách, a který by teď leckdo – i on - rád zakecal, není to, o čem píše, a není to samozřejmě ani celkem podružná otázka, zda pan Babiš krade nebo ne. To je sice problém, ale nikoli ten ústřední, supervolební. Jde o to, zda se nám podaří udržet parlamentní demokracii, právní stát a politickou pluralitu aspoň na té úrovni, jakou jsme si vydobyli – lépe řečeno asi, jaká nám spadla do klína - po listopadu 1989. Anebo zda tu budeme mít „stát jako firmu“ specifické povahy (s inspirací v Cihcagu třicátých let minulého století nebo v Palermu bez časového omezení) a demokracii dejme tomu pořádně zjednodušenou. To druhé by bylo děsné, i kdyby pan Babiš nekradl ani trochu (zde ovšem připomínám někdejší trefný příměr Miroslava Kalouska o tygru v řeznictví). Panu Jelínkovi se stýská po dobách, kdy se ještě mnoha lidem zdálo, že hlavní problém, vláda zrádné pravice, je vyřešen, a pan Babiš je jen něco podružného, s čím si poradíme. Pan Babiš je člověk cílevědomý a má jiný koncept: hlavní problém jsou „standardní, tradiční strany“. Drží se ho cílevědomě, jako Otesánek: spapal jsem ODS, spapal jsem TOP09, a tebe, ČSSD, taky sežeru. A opravdu, nešťastným socanům už koukají z tygrovy tlamy jen nožičky. A ozývá se úpění: ve volební kampani je se třeba vrátit k zdravotnickým poplatkům! Byla by to všechno obrovská legrace, kdyby požíraným byl jen pan Jelínek. Myslím, že si to tak trochu zaslouží. Ale požíranými jsme bohužel my všichni, celá Česká republika.

Pozor na piráty! Po volbách budou zavírat! Zatímco politické strany se v předvolebním rumrajchu předhánějí o to, kdo namaže voličům víc medu kolem huby, přišli tzv. Piráti s originálním doplněním: slibují, koho všeho zavřou. Na české silnice vyjel jejich propagační „vězeňský autobus“. Podle dětsky naivního vyobrazení v něm mají sedět paní Nagyová, Miroslav Kalousek, Bohuslav Sobotka, dr. David Rath (jak odvážné!), vzadu se krčí i Andrej Babiš, aby se neřeklo. A vepředu je jedno volné místo, nad nímž je napsáno „nějaký lump třeba z vašeho města“. Správné by bylo doplnít ještě: „třeba zrovna vy“. Aby každý věděl, co od nich může čekat.

Pirátská strana má v logu černý stěžeň s černou plachtou. Neodpovídá to zcela tradici. Symbolem pirátů byla, jak víme každý z dětských let, lebka se zkříženými hnáty. Kdyby si to tzv. Piráti dali do štítu, jednak by to nepůsobilo hezky (ostatně nechtějí paní Nagyovou, pana Kalouska, Ratha, Sobotku a Babiše přímo zavraždit, nýbrž aspoň zatím jen zavřít), a jednak by nebyli v posledních sto letech první. Všichni známe vojenskou jednotku, která se před víc než půlstoletím stejným emblémem pyšnila. Taková souvislost by se tzv. Pirátům jistě nelíbila.

Samozřejmě nechci tzv. Piráty srovnávat s SS. Bylo by to směšné. Esesáci to myslili smrtelně vážně a taky to provozovali, tohle jsou jen puberťáci, kteří o něčem, co je tomu v některých ohledech trochu podobné (tedy taky o tom a zatím jde jen o zavírání), jen nezodpovědně a populisticky žvaní. Jenže, je mi líto, ale prožil jsem padesát let života v režimu, kde podobné žvásty (a taky podobné činy, někdy víc, někdy míň) byly na denním pořádku. Proto jsem na podobné řeči hodně citlivý. Snad z toho tzv. Piráti ještě vyrostou. Problém je pouze v tom, že těm puberťákům (tedy aspoň těm čelným) je tak kolem čtyřiceti, a šance je bohužel asi mizivá.

Poznámka o buranství v politice a ve společnosti. O zahraniční politice píšu málo a anglosaský svět je mi i jazykově jen těžko přístupný. Přesto mne zaujala nová americká móda – bourání pomníků a památníků z dob občanské války, tedy těch, které se týkají „jižanů“: Generála Roberta E. Lee, pomníčků padlých atp. Děsí mne, že mánie, která odjakživa zmítá naši malou zemí, kde bourání pomníků a pustošení, případně odmítání hrobů patří k národní tradici, dorazila i do největší demokratické velmoci. John F.Kennedy, politik, kterého si moc vážím, kdysi napsal: „Ve Spojených státech amerických, kde kdysi bojoval bratr proti bratru, neposuzujeme zajisté mužnou statečnost v bitevním ohni tak, že bychom zkoumali barvu praporu, pod kterým bojovali.“ Kennedy jistě nechtěl říci, že by ve válce Severu proti Jihu bylo snad bývalo fuk, na které straně kdo stojí. Jen že politická statečnost a vytrvalost je hodnotou i tenkrát, když se člověk, který ji projevil, v tom či onom zmýlil, a že trvalý mír je mezi nepřáteli možný jen tenkrát, když projevíme velkorysost a zapomeneme na pomstu. Zdá se že teď i do USA dorazila móda vykopávat mrtvé z hrobů a věšet je na šibenici. Je to nemoc demokracie: je ohrožována ze všech stran, zprava i z leva, fanatickým, nenávistným buranstvím. Mezi buranstvím zprava a buranstvím zleva přitom není žádný podstatný rozdíl. Podstatný rozdíl je jen mezi buranstvím a demokracií. Demokratické společnosti se přitom od sebe neliší tím, že by v některých buranství nebylo. Je všude. Jde jen o to, jak silná je vrstva demokratů ohrožovaných a tísněných zprava i zleva burany. U nás se většinou ten demokratický střed v moři buranství ztrácel. Jen díky několika statečným lidem (např. Havlíček, Masaryk) se ho dařilo držet při životě. Nastoupí teď USA na „českou cestu“? To by tak ještě scházelo.

Čtvrtek 17. srpna: Pusťte nás na ně! Ještě k tzv. Pirátům: nemohu si pomoci, jsou sice poměrně bezvýznamní, ale nezvládnu o tom nepsat. Zároveň se nemusím bát, že bych jim dělal zbytečnou reklamu, natolik mé Události zase významné nejsou.

Jedna z osob, vyobrazených na volebně propagačním „vězeňském autobuse“ strany, o němž jsem tu už psal, totiž Jana Nečasová (dříve Nagyová), se chce s Piráty soudit, pokud její obrázek neodstraní a neomluví se. Řekl to ČTK její advokát. Myslím, že o to právě Pirátům šlo, média jsou toho plná a mají volební reklamu.

Dále: Zobrazení Sobotka, Kalousek a Babiš jsou aktivní politici a konkurenti strany. Strana je nechce (jen) politicky porazit, ale taky rovnou zavřít. Co si myslit o straně, která svým oponentům dává ve volební kampani najevo: pokud uspějeme, zavřeme Vás. To platí jistě i u Andreje Babiše: to, o co jde ve volební kampani, je ho porazit. Nevěřím, že by k tomu „Piráti“ mohli pomoci a myslím, že to vlastně ani nechtějí. Zda bude zavřen nebo ne, je třeba nechat na „orgánech činných v trestním řízení“ a na justici. Tak by to aspoň mělo v civilizovaném státu fungovat. Pokud jde o paní Nečasovou, nebyla politička, ale vysoká státní úřednice. Tato její kariéra se uzavřela. Probíhá s ní několik soudních procesů, v jednom už byla zatím nepravomocně odsouzena. To, že ji zatahují do volební kampaně tak, že slibují její uvěznění, považuji za hyensismus. Nevím, zda je to trestné (obávám se, že ne), ale v každém případě je to hnusné. Totéž platí o dr. Rathovi, který je politická mrtvola. Ukájet se na mrtvolách, byť i jen politických, je ohavnost.

Heslem Pirátů je: „Pusťte nás na ně! Protože my jsme ti hlídací psi!“ Normální lidé se ve volbách nevolí hlídací psy, ale zastupitele, lidi, kteří mají zastupovat jejich zájmy. Proč se jednoduše předpokládá, že lidé potřebují, aby se zavíralo? Potřebují to Piráti, aby si jich vůbec někdo všiml: navíc si nemyslím, že to myslí vážně: tedy myslí to vážně asi ta, jako před pár lety herec Vojtěch Dyk, který požadoval vyhazovat politiky z oken. Chtějí to dělat jen per hubam. Je to zároveň cynismus a poměrně velká naivita: to se nebojí, že je někdo vezme za slovo?

(Podle Lidových novin žádá pražský zastupitel za Piráty Jakub Michálek, aby byla posouzena odpovědnost za Opencard i v případě současného vedení Prahy. To totiž na základě posudku advokátní kanceláře Čalfa, Bartošík a partneři, kde pracuje i bývalý pražský vrchní státní zástupce Rampula, rozhodlo o tom, že Bémovo vedení žalovat nebude. Možná, že by bylo dobré preventivně obvinit i vedení budoucí. Pro jistotu, a ať jsme v tom obviňování po pirátsku důslední.)

Zpráva o zdravotním stavu prezidenta republiky: situace je nadmíru výtečná. Tak nějak zní podle ČTK lékařský posudek, který vyhotovilo lékařské konzilium prezidenta na základě vyšetření, jemuž se Miloš Zeman podrobil koncem července v nemocnici Na Homolce (uvedl jsem v nové souvislosti slavný výrok nešťastného primátora Němce v době velké pražské povodně). Prezidentův mluvčí Ovčáček už předtím dementoval zprávy, že Miloši Zemanovi má být amputována noha. (Nepřál bych mu to, je to koneckonců můj bližní; ale na druhé straně je i tak trochu škoda: na prezidentském stolci se u nás - v ČSR, ČSSR a ČR - už ocitl leckdo, ale jednonohý prezident, to tu, pokud se nemýlím, ještě nebylo). Úpornost, s jakou se Miloš Zeman zuby nehty drží své funkce, i když s její výkonem má čím dál tím větší potíže, je svým způsobem obdivuhodná. Jen by si zasloužila, aby byla nasměrována účelněji.

Dvanáct podmínek ODS pro vstup do vlády: safra, něco tam chybí! Předseda ODS prof. Petr Fiala uvedl na dnešní tiskové konferenci strany dvanáct podmínek, za nichž by ODS byla ochotná vstoupit do vlády. Je tam leccos, např. i zrušení EET a odmítnutí eura, jedno mi tam ovšem chybí: totiž odmítnutí Andreje Babiše a jeho hnutí ANO, a to expresis verbis. A to nejen kvůli Čapímu hnízdu, ale celkově, se vším všudy. Jistě, na mně až tak nezáleží, jsem jeden z mnoha milionů. Ale toho, kdo to neudělá, volit nebudu.

Pátek 18. srpna: Vydají Babiše? Mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny, jak se očekávalo, začal dnes projednávat žádost policie o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání. Příští schůze bude (až) 30. srpna, až se vrátí z dovolené pan Faltýnek. Na tuto schůzi bude pozván i vyšetřovatel Pavel Nevtípil a dozorující státní zástupce Jaroslav Šaroch. Andrej Babiš už veřejně požádal o to, aby mu byla poskytnuta žádost o jeho vydání (mám takový dojem, že ji v ČR už má kdekdo). K tomu K tomu předsedkyně výboru Miroslava Němcová řekla, že v minulosti bylo dotyčnému poslanci umožněno nahlédnout do žádosti jen v jednom případ, a to na základě předchozího souhlasu dozorového státního zástupce. Členové výboru za Babišovo ANO chtějí také vidět kompletní spis. Jednání výboru je neveřejné. Jak bude patnáctičlenný výbor hlasovat, je trochu obtížné odhadnout. Předběžně se zdá, že většina je pro vydání, ale ví někdo předem, co udělají např. poslanci Huml, Tejc, Hovorka, Lank, Grospič? Poslanci ANO vsadili spíše na zdržovačku a může jim to vyjít: ve výboru a případně i pak na plénu i když to druhé je méně pravděpodobné).

Poslanci ANO i Babiš s Faltýnkem argumentují tím, že policejní zásah je politicky motivován, protože přišel dva měsíce před volbami, jak uvedly Lidové noviny obmyšleného Andreje Babiše. Nejde ovšem o žádný policejní zásah: policejní zásah byl například spektakulární nájezd na Úřad vlády ČR v létě 2013. Ten ovšem nebyl proveden dva měsíce před volbami, ale naopak velmi přispěl k tomu, že se volby, které měly být někdy v květnu - červnu 2014, výrazně přiblížily. Kromě toho, žádost o vydání obou pánů k trestnímu stíhání je jen jeden z mnoha kroků v případu, který se vleče už skoro dva roky.

Sobota 19. – neděle 20. srpna: Matěj Stropnický a Babiš. V Právu přinesli velký rozhovor s předsedou Strany zelených Matějem Stropnickým. Musím se předem přiznat, že jsem vůči tomu člověku zaujatý (k jeho předchůdcům ve funkci Martinovi Bursíkovi a Ondřeji Liškovi jsem měl výhrady, ale dokázal jsem je v tom či onom případě brát vážně, kritický vztah k Andreji Babišovi: „My, zelení, máme k hnutí ANO obrovské výhrady. Považujeme za velké nebezpečí, aby se chopila moci vláda jedné strany. Navíc strany, která má prokazatelné ekonomické zájmy, kvůli kterým šel Andrej Babiš do politiky: rozšířit, expandovat, zvýhodnit své podnikání proti podnikání jiných.“ V roce 2014, jak vyplynulo z jedné otázky, s ním ovšem jednal o politickou podporu (citují tam Babišova slova: „Na doporučení jeho táty – tj. pro jistotu uvádím, ministra obrany za ANO, bd - jsem se s ním setkal, souhlasil jsem s podporou a jsem přesvědčený, že bez našeho loga by tam ten kluk nebyl.“) To je ale hudba minulosti, „dnes už spolu nemáme žádný vztah“. Na druhou stranu pan Stropnický ml. kritizuje Miroslava Kalouska, který prohlašuje o Babišovi, že je oligarcha (nemá to prý žádný obsah). „Nám nevadí Babiš jako člověk, neděláme z něj čerta“. Když někdo řekne o panu Babišovi, že je oligarcha, nedělá z něj čerta, oligarchové jsou taky lidi. Jen konstatuje fakt. Kdybych např. řekl o panu M. Stropnickém, že je pitomec, nemělo by to obsah. Musel bych to přinejmenším nějak doložit. (Kromě toho se to říkat nemá, není to slušné). Ale „oligarcha“ není nadávka.

Taky mne fascinuje historické povědomí, kterým disponuje pan Stropnický: „U nás v Česku se dělá všechno strašně „příliš“. Kolektivizace až do posledního metru čtverečního, znárodnění do posledního krámku… Ta privatizace byla podobná. Až do posledního bytu. Je otázka, jestli na tom trhu není správné, aby byly možnosti.“ Snad by bylo dobré upozornit, že kolektivizaci za bolševika u nás nedělal celý národ.

Pomníky je možné stavět i rozporuplným, pokud jsou opatřeny cedulkou. Historik Pavel Kalina píše v Lidových novinách Obmyšleného o ikonoklastické vlně v USA. Zmiňuje mj. i památník žen konfederace v Baltimore: „Byť lze souhlasit, že tento pomník z roku 1917 byl jasným projevem jižanské nostalgie a že jeho umělecká úroveň byla celkem průměrná, nemyslím, že bylo nutné ho odstraňovat. Zejména, když k němu byla 3. prosince loňského roku přidána vysvětlující cedulka, která divákům objasňovala, co si o pomníku mají myslet.“ Pan Kalina pomník zjevně kádruje: umělecká úroveň 3, politická 5, přesto není nutné bourat, protože je opatřen cedulkou, která občanům říká (nebo snad dokonce velí), co si o něm mají myslet. U nás máme s pochybnými pomníky bohaté zkušenosti, řešíme to však trošku jinak: pamatuji např. divoké spory o to, zda se smí do věžičky na Smetanově nábřeží vrátit jezdecká socha císaře Františka I. Císař měl velmi nevhodný kádrový profil. Nakonec se to vyřešilo tak, že se tam vrátil, ale jako „pan Nikdo“. Není tam vůbec napsáno, kdo to je. Prostě socha jezdce na koni. Má to velkou výhodu, protože cedulky se musí přepisovat podle toho, jak se mění politické ovzduší, tohle řešení je proti změnám politické atmosféry zcela imunní.

Já osobně si myslím, že odstraňovat pomníky je v podstatě zvěrstvo. Je to snaha „přepisovat dějiny“, kterou u nás oficiózní ideologové tak odmítají. Jistě jsou výjimky: bylo v pořádku, pokud se u nás bezprostředně po okupaci odstraňovaly pomníky nacistů, pořízené za protektorátu (byly-li vůbec nějaké) a pokud se po roce 1989 odstraňovaly pomníky bolševických papalášů z doby, kdy jsme byli ruskou kolonií. Ale to jsou opravdu jen výjimky.

Pokud v USA bourají pomníky sto let staré, znamená to, že začínají být na štíru s vlastními dějinami, tj. počešťují se. Je to projev znepokojující degenerace. Když to tak půjde dál, nebude na ně spoleh. Budou mít tolik práce samy se sebou, že už nikoho dalšího neubrání.

Pondělí 21. srpna: Jinak to dopadnout nemohlo. Opět je tu výročí srpnové invaze. Ještě před čtyřmi roky jsem si myslil, že ten srpnový týden založil nějakou tradici, na niž lze navazovat. Dnes mi to už tak moc nepřipadá. Ruská invaze byl výrazný a hnusný zážitek. Lidé dokázali pár dní držet pohromadě, a to je vše. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Nejpozději za rok bylo po všem, a to, co přišlo pak, mi připadá dnes aktuální a inspirativní, samozřejmě v tom nejhorším slova smyslu. Že by ten srpnový týden založil nějakou tradici, je těžké si představit. Proč taky. Na počátku stál bláznivý a zároveň trochu vyčůraný projekt reformních komunistů, postavený na tezi „myšlenka byla dobrá, nějak se nám to zvrtlo, my za to nemůžeme, teď je třeba to napravit.“ Jistě, měli dobré úmysly, ale zároveň to stálo na písku a bylo to nezodpovědné a nestydaté. Ve chvíli, kdy vznikla patová situace mezi „reformátory“ a „konzervami“, obrátili se reformátoři na veřejnost a otevřeli stavidla svobodě projevu. Už jenom to samo Rusům stačilo, aby pochopili, že „obrodu“ musí udusit, jinak se jim jejich impérium rozsype. Udělali to, a drtivá většina nejvyšších představitelů „ČSSR“ se rázem sesypala. Lidé by je byli podpořili, ale podporovat faktické zrádce nebo aspoň defétisty je nemožné. Proto se veřejný odpor taky sesypal, i když o něco pomaleji. Na podzim 1969 už ovšem bylo prakticky odtroubeno. Nepřipomíná Vám to náhodou něco? Tak počkejte tři čtyři měsíce. Léta 1968-9 nejsou inspirace, ale zlý sen.

Za svými názory si stojím, ale nemohu je veřejně prohlašovat. To řekl ministr Pelikán poté, co dal rozhovor Respektu a své názory v něm vyjádřil, a vzápětí požádal, aby hotový rozhovor netiskli. Dobře prý ví, že „v roli ministra spravedlnosti má vykazovat mimořádnou zdrženlivost, pokud jde o komentování případů řešených naším justičním systémem“. Pochopitelně se mu vysmáli. Není divu, trochu to připomíná známý výrok nadporučíka Lukáše: „Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět.“ Skoro bych řekl, že zveřejnění jeho názorů pana ministra až tak nemrzí. Ví, že to není docela OK, současně cítí nutkavou potřebu (o tom, jak vznikla, nebudu spekulovat) zastat se svého stranického šéfa. Vyřešil to tak, že se ho napřed podle svého nejlepšího uvážení zastal a pak požádal, aby to netiskli, s tím, že mu nejspíš nevyhoví. Má alibi.

Jeho základní argument je: žádost o vydání se v okamžiku voleb stane zbytečnou, protože buď pánové Babiš a Faltýnek nebudou zvoleni, a pak už bude zbytečná, a nebo budou zvoleni, a bude taky zbytečná, protože o ni vyšetřovatelé budou muset požádat znovu. Argument má vady: za prvé, jakmile dá sněmovna k vydání souhlas, nemusí už vyšetřovatelé na nic čekat a mohou konat – až do doby, kdy se ustaví nová sněmovna a vydaní složí poslanecký slib. A za druhé, když člověk zvažuje okolnosti, snadno dojde k závěru, že stíhání je nesmysl, protože Andrej Babiš pravděpodobně vyhraje volby a celý případ pak bude odtrouben. Policejní vyšetřování má ovšem svou formu a logiku. Když je pádný důvod k zahájení trestního stíhání (ten tu podle mého názoru je, tím nemá být řečeno, že jsou oba poslanci vinni), policie ho zahájí, případně předtím požádá o vydání, je-li to podle zákona zapotřebí. Říká se tomu „padni komu padni“. Brát ohledy na politické okolnosti policie nemá a ani nesmí.

Má být Andrej Babiš premiérem? Rozuměj i pokud by byl trestně stíhán? Tuto otázku řeší v Lidových novinách Obmyšleného Kristián Léko s týmem právních expertů, které redakce „tradičně ponechává v anonymitě“ (nevšiml jsem si, al emožná, že v rubrice „Právní barometr“ se to opravdu dělá; řekl bych jen, že v tomhle případě to respondentům bude velmi příjemné). Většina je toho názoru, že by být neměl. Jiní však tvrdí: „Nelze připustit stav, kdy by stačilo, aby jeden policista na někoho ukázal prstem a zahájil trestní stíhání a už se kvůli tomu hroutily vlády,“ „mám obavu, že by se takto před každými volbami jejich favorit mohl zcela účelově ocitnout v hledáčku policie“. Respondenti se „odkazují … přitom na zatýkání na Úřadu vlády v červnu 2013, které ukončilo koaliční vládu Petra Nečase, nebo kontroverzní stíhání libereckého hejtmana Martina Půty (STAN). Pokus kriminalizovat nepohodlné lidi na objednávku za asistence policie je v Česku bohužel běžnou praxí.“ Nemohu se zbavit dojmu, že kvůli těmto právě citovaným řádkům byl celý článek napsán. Myslím, že autor článku dosti lstivě plete dohromady dvě otázky: a) je trestní stíhání Andreje Babiše v pořádku?, a b) může být trestně stíhaný politik premiérem? To, že v případě Andreje Babiše jde o pokus kriminalizovat nepohodlného člověka za asistence policie, je nesmysl, naopak obhájcům pana Babiše jde ve skutečnosti o to, aby zabránili vznesení obvinění s poukazem na politické okolnosti (blížící se volby). Pokud jde o volby samy, nebudou rozhodovat o tom, zda má být trestně stíhaný politik premiérem nebo ne, nýbrž o tom, zda bude dominantním politikem v ČR, a tedy i případným premiérem, Andrej Babiš nebo ne. Je tu řada pádných důvodů, proč by být neměl, přičemž případ Čapí hnízdo se sice nedá přehlédnout, ale není mezi těmi důvody ani náhodou na prvním místě. Problém je politický a rozhodovat bude velká porota, tj. voliči. Tak to ve volbách chodí. Velká porota nebude ani náhodou rozhodovat o tom, zda je Andrej Babiš vinný v kauze Čapí hnízdo, nebo ne. Soud nebude rozhodovat o tom, zda smí být Andrej Babiš premiérem nebo ne, ale zda je podvodník, nebo ne. Jde o dvě různé věci. Byla by demagogie tvrdit, že spolu vůbec nesouvisejí. Ale jsou to dvě různé věci a dva různé problémy.

Úterý 22. srpna: Trestněprávní background volební kampaně. jde o dva případy: za prvé o kauzu Čapí hnízdo, a za druhé o vyšetřování dlouhodobých masových úniků informací z policejních spisů. Prvním se zabývají (už dlouhodobě) „orgány činné v trestním řízení“ a v posledních dnech i mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny, protože dostal žádost o vydání poslanců Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání. Druhým zvláštní komise Poslanecké sněmovny. Hovořit o předvolební kriminalizaci je pokrytecké. O obou problémech se ví už léta, „Čapí hnízdo“ je upřímně řečeno méně závažné, protože úniků z trestních spisů bylo v průběhu Velké protikorupční revoluce cíleně a cynicky zneužíváno k politické agitaci a manipulaci. Ti, kdo se na politické manipulaci podíleli, pracovali na destrukci demokratického systému a právního státu, a je mi líto, dělali to zcela vědomě. Za to, že se oba problémy dostaly na pořad dne ve výrazné podobě až teď, mohou zdržovačky Babišových lidí, dále jistá liknavost „orgánů“ a nedostatek politické podpory pro jednání v duchu „padni komu padni“: tedy hesla, kterého se během „protikorupční revoluce“ dovolávali také a především ti, kteří dnes řvou o tom, že jsou obětí politické štvanice. A konečně liknavost ČSSD: ta poněkud pozdě pochopila, že když jde o krk demokracii, jde o krk i jí. Všechno se mohlo probírat tak, jak se to probírá teď, už přinejmenším před dvěma lety. Když o načasování mluví ANO, má ovšem pravdu: o načasování se totiž postarali právě oni a zdržovací taktika se jim opravdu vyplatila. Vyšetřování začíná pozdě, volby už nejspíš moc neovlivní a po nich, pokud vyhraje Babiš, skončí v písku. I ten argument s „politickým zneužíváním“ si vlastně připravili Babišáci sami a nepochybně se najde hodně hlupáků, co jim naletí.

Závěr: bohužel jednak je už dost pozdě a jednak se nemluví se o tom hlavním (o bourání demokracie), ale o průvodních jevech, jistě nikoli důležitých, ale ne nejpodstatnějších. Nemluví se tedy o tom, oč politicky jde.

Teď už jen pár poznámek k detailům: ministr Pelikán prohlásil, že žádost o vydání pp. Babiše a Faltýnka má jediný důvod, a to ovlivnění voleb. Zároveň řekl, že na tomto názoru trvá, jen ho nechtěl říci, což mu v Respektu neumožnili. To snad není pravda. Jeho výroky se bude příští středu zabývat ústavněprávní výbor PS. Na twitteru ODS napsali: „Pelikán je první ministr spravedlnosti v dějinách, podle kterého by se podezřelým mělo sdělovat obvinění, až když se jim to bude hodit.“ To celkem přesně vystihuje podstatu argumentace pana ministra i jeho guru. Předseda poslanecké komise k únikům odposlechů Martin Plíšek se zmínil o tom, že JUDr. Pelikán má prý po volbách ambice stát se ministrem vnitra. Opsal by tak kariéru jiného významného politika, který kdysi skoro na deset let výrazně ovlivnil české dějiny, totiž JUDr. Alexandra Bacha. Bude to i tentokrát zase deset let?

Rozmařilý Chovanec rozdává medaile. V Mladé frontě Dnes se objevil další příspěvek v neformální rubrice „Prásk!“ Týká se zastupujícího předsedy ČSSD Milana Chovance, kterému prý „vláda posvětila celkem desítku všemožných vyznamenání“, které může udělovat už od 1. září. Něco podobného udělal prý už v květnu volební lídr ČSSD a ministr Zaorálek. Jak vidno, ani ta (pomyslná) rubrika „Prásk!“ už není to, co bývala.

Robejškovi Realisté mají prezidenta. tedy přesněji řečeno prezidentského kandidáta. Je jím Jiří Hynek, který už prezidentem je, ale zatím jen prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. Podle slov „mentora“ Petra Robejška má ze své nynější funkce všechny předpoklady pro to být vrchním velitelem armády a podporovat domácí průmysl. Řekl bych, že prezident by neměl ani být vrchním velitelem armády, ani podporovat průmysl. Obojí by slušelo spíš náčelníkovi vojenské junty. Jistě, naše ústava je psána tak, že tuto variantu bohužel úplně nevylučuje.

Středa 23. srpna: Unikne něco, nebo ne? Pokud jde o zpřístupnění písemností souvisejících s případem Čapí hnízdo, rozhodly „orgány činné v trestním řízení“ dvakrát po sobě logicky a racionálně. Nejdřív „dozorující“ státní zástupce souhlasil s tím, aby se poslanci Babiš a Faltýnek mohli seznámit se zněním žádosti o jejich vydání, a pak krajské policejní ředitelství v Praze odmítlo vydat členům výboru trestní spis, nicméně umožní jim, aby do něho mohli na policejní služebně nahlédnout. Spis má údajně několik tisíc stránek, k tomu, aby mohli ve věci vydání obou poslanců rozhodnout, určitě nepotřebují se s ním seznámit dopodrobna. Policie se zřejmě obává případných úniků ze spisu ještě dříve, než případně začne pány Babiše a Faltýnka trestně stíhat. Pánové Babiš a Faltýnek budou mít ke spisu přístup až poté, co budou obviněni. Moc mne zajímají dvě věci: zda a nakolik je taková obrana před úniky účinná a zda Poslanecká sněmovna stíhání odsouhlasí. Na účinnost obrany před úniky nějak nevěřím (uvidíme to ostatně velmi záhy). S tím druhým by za normálních okolností podle mne neměl být problém, ale u nás jsou normální okolnosti dosti výjimečné – a zejména teď a v tomto případu.

Čí bezpečnost má přednost? Papež František vydal prohlášení o 20 bodech, které se týká uprchlíků a migrace, celý text se mi zatím nepodařilo najít, v novinách citují jen to, že by „osobní bezpečnost migrantů měla být upřednostňována před bezpečností států“. Musím se přiznat, že tomu vůbec nerozumím. Bezpečnost států je bezpečnost občanů, kteří v nich žijí. To jsou také lidi. Mělo by být zdůvodněno, proč bezpečnost jedněch má přednost před bezpečností druhých? Tím ještě vůbec neříkám, že ti, co přicházejí, přicházejí proto, aby ohrozili bezpečnost těch, do jejichž zemí přicházejí. Přicházejí prostě proto, že podmínky života v zemích, do nichž přicházejí, jsou mnohonásobně lepší než podmínky života v zemích, kam přicházejí. Ta nevyrovnanost je velký problém a mělo by se s ní začít něco dělat dřív, než se vyrovná sama od sebe: protože pokud se vyrovná sama od sebe, stane se to jako vždy způsobem „bohatým brát a chudým dávat“. To znamená s železnou logikou tak, že bohatí přijdou skoro o vše a chudí zbohatnou jen velmi, velmi málo. Ale tvrdit to, co ten člověk vlastně říká, totiž že osobní bezpečnost migrantů je důležitější než osobní bezpečnost těch, k nimž přicházejí, pokud to nějak nedoloží, je jen drzost, která nakonec nepomůže ani jedné, ani druhé straně. Je to strašný problém a najít spravedlivé vyrovnání je krajně obtížné. Jisté je jen jedno: hysterické řeči tady moc nepomohou, i když je vede hlava katolické církve.

Čtvrtek 24. srpna: Omluva a radostné konstatování: Zeman nezklamal. Omlouvám se, dnes a zítra jsem natolik zaneprázdněn jinou povinností, že dnešní a zítřejší komentář ke dni odpadá. Neodpustím si jen poznámku, že se Miloš Zeman jednoznačně postavil za Andreje Babiše v souvislosti se žádostí policie o jeho vydání k trestnímu stíhání. Je to možná dobrý signál: prezident má zjevně aspoň trochu vítr, že by se mohl najednou octnout v méně, čtenář promine to slovo, rozesrané politické situaci a že by to podstatně snížilo jeho manévrovací schopnosti. Ale možná je to jen neomylnost pana prezidenta v jedné jediné věci: stavět se bez váhání na špatnou stranu.

Pátek 25. srpna: Omlouvám se za výpadek způsobený tím, že jsem se musel připravovat na účast v pořadu Kulatý stůl (Čro Plus). Pořad bude odvysílán v neděli navečer, adresu na záznam dám pak k dispozici. Teď tedy doháním.

Ještě k papežovu vyjádření k migrantech. Opatřil jsem si francouzský a anglický text papežova poselství a musím konstatovat, že to, co uvedla (zjevně podle četky) česká média („zájmy, resp. práva uprchlíků jsou důležitější než národní bezpečnost“), v něm expresis verbis není. Citát zní: Le principle da la centralité (anglicky of the centrality) de la persone humaine… nous oblige à toujours faire passer la sécurité personelle avant la sécurité nationale (Zásada ústřednosti lidské osobnosti – myslí se zjevně lidské osobnosti jako ústřední hodnoty - nás zavazuje stavět vždy osobní bezpečnost před bezpečnost národní). Takže musím korigovat to, co jsem napsal ve středu, myslím však, že nijak podstatně. Tahle zásada přece neznamená, že osobní bezpečnost každého, kdo se tak či onak octne na území nějakého státu, má přednost před bezpečností, kterou stát garantuje svým občanům, jež sim ho právě k tomu účelu zřídili („national“ tady neznamená fakticky „národní“ v tom smyslu, jak toho slova používáme obvykle my, ale státní).

Nějak tam chybí sebereflexe. Lubomír Zaorálek napsal ve čtvrtečním Právu polemicky proti Andreji Babišovi: „Ale obávám se dnes těch boháčů, kteří působí dojmem, že si chtějí rozparcelovat celou republiku. Vypadá to, že zde chce mít každý miliardář svého prezidenta, svou politickou stranu, svoji televizi nebo aspoň noviny.“ To je moc hezky řečeno, jen tam nějak chybí aspoň malinké povědomí o tom, že této situaci mohutně napomohla právě ČSSD tím, že s nejmacatějším z těch miliardářů vstoupila do koalice a celé čtyři roky v té koalici setrvala, a to přesto, že jí miliardář čím dál tím více šel po krku a nijak to nezastíral. Pan Zaorálek si vzpomněl nějak pozdě.

Dalibor Dědek se rozhodl správně. Dalibor Dědek nakonec oznámil na programové konferenci STAN v Praze, že bude stranu i nadále podporovat, propagovat a sponzorovat, ale nehodlá se v ní přímo účastnit - a tedy třeba dělat lídra ba kandidátce, nebo snad dokonce jakýsi „pilíř“ ve straně coby šéf „nezávislých“, kteří doplňují starosty. Ohlas na jeho původní plány ve straně i v širší veřejnosti musel zjevně být dost mohutný. „STAN jsem začal pomáhat na poslední chvíli a bez důkladného rozmyšlení. V uplynulých dnech jsem měl konečně příležitost zhodnotit celou situaci v klidu. A můj závěr je ten, že místo abych reálně pomáhal dostat více slušných lidí do parlamentu, tak vlastně v dobré víře straně škodím,“ prohlásil miliardář.

Vzal bych to za lepší konec: pokud bude dělat zrovna tohle, těžko mu to může někdo vyčítat, na to má takříkajíc lidské právo. Problém je jen v tom, že strana (nebo vlastně hnutí) je podle toho, co říkal Jan Farský v rozhovoru pro Právo, orientována tak, že stojí na stejné parketě jako TOP09. bude jí tedy brát hlasy, což bude pro TOP09 citelné, ale moc nevěřím, že by to zároveň STAN mohlo pomoci natolik, aby se sami probojovali do Poslanecké sněmovny. Tedy anihilátor volebních lístků. Asi by bylo bývalo pro ně (i pro nás všechny) lepší, kdyby si to byli s odchodem z neformální koalice s TOP rozmyslili. Jenže už je pozdě.

Sobota – neděle 26. – 27 června: Premiér v Salzburgu. Bohuslav Sobotka poskytl rozhovor rakouským novinám Die Presse. K plnému textu se mi nepodařilo prokousat, (na Die Presse ho mají zamčený, jsem chudý důchodce a nemám euráče), vycházím tedy z toho, co citovala česká média. Jednak se poměrně razantně distancoval od Miloše Zemana. Řekl, že mezi Zemanem a Babišem panuje spojenectví: Babiš nepostavil do prezidentských voleb protikandidáta s podporou ANO a na druhé straně bude mít prospěch z toho, že ho po volbách Zeman pověří sestavením vlády (a to i kdyby trakaře padaly, to už dodávám já). Výroky prezidenta na Sobotkovu adresu prý nevypovídají nic o politické kultuře v ČR, ale jen o politické kultuře na Pražském hradě. Zde si dovolím lehce nesouhlasit, vypovídají o obojím, a celkově o vítězném tažení nových politických elit od demokracie jistě už dosti chabé do Buranistánu. To je zvláštní, v případu odchodu Bohuslava Sobotky z politické předscény (jeho role je, jak to vypadá, už jen ryze procedurální, máme agresivního prezidentského aktivistu a procedurálního premiéra, mělo by to být naopak) cítím jakousi lehkou melancholii. Zmocňovala se mne za totáče vždycky, když byl z věrchušky odstaven nějaký činovník s pověstí „progresisty“ (v roce 1963 Čestmír Císař, v roce 1969 Alexander Dubček). Ti lidé nebyli nic moc, a když se pak znovu objevili za změněných poměrů (po listopadu 1989), ukázalo se že jejich pověst je zcela nepodložená a že jsou to obrovští pitomci. Hned dodávám, že tímhle srovnáním panu Sobotkovi asi hodně křivdím, je to nadsázka, ale nadsázka vždycky něco vypovídá. Platí vlastně jen v jednom: Jistě, mysleli to všichni nejspíš dobře, ale zároveň to, co předvedli, bylo dost málo.

Druhým Sobotkovým tématem v rozhovoru byl problém uprchlíků, resp. migrantů (obojí se u nás a zjevně i všude ve světě plete dohromady: ze značné části jde o uprchlíky před nízkou životní úrovní, to, že prchají, je lidsky pochopitelné, když je bída hodně velká a cesty k úprku aspoň jakž takž schůdné. Na druhou stranu se tím problém neřeší, jen prohlubuje. „V Evropě často vidíme problémy s lidmi, kteří přicházejí z jiného kulturního nebo náboženského prostředí“, říká Sobotka. Nemyslím si, že je to problém kultury, leda v hodně obecném smyslu slova, a už vůbec ne náboženství (u nás v Česku přece až na malé výjimky nemáme náboženství žádné). „Lepší ochrana vnějších hranic EU“, jíž se Sobotka dovolává, je nanejvýš dočasné řešení (nemůžeme se zabarikádovat před světem, nikomu v lidských dějinách se to zatím nepovedlo, barikády vždycky znamenají slabost, ne sílu). Na druhé straně problém těch nejzbídačenějších částí světa se nevyřeší tím, že se tam odtud všichni navalí do Evropy. Řešení problému je v nedohlednu a Evropa, EU, zatím příliš nepokročila. Je ovšem pravda – a v tom je mi pana Sobotky trochu líto – že dva měsíce před parlamentními volbami není ta správná chvíle, aby se politik pokoušel o nějaký průlom ve věci migrace.

Premiér se zmínil i o setkání s rakouským a slovenským premiérem pod patronací prezidenta Macrona v Salzbugru, na jehož okraji rozhovor proběhl. Setkání mělo „slavkovský“ formát (to je rozkošné pojmenování, asociace s bitvou a Napoleonem sice jsou nechtěné, ale konec konců, v Paříži se po Slavkově přece jmenuje i nádraží). A „slavkovský“ formát mělo proto, že pan Macron usiluje ze střední Evropy tak trochu a potichu vytěsnit Polsko a Maďarsko. Sobotka se proti něčemu podobnému trochu ohradil: „Problémy v Polsku a v Maďarsku nepřekračují úroveň, kvůli níž bychom museli dramaticky reagovat.“ Snad mohl být trochu opatrnější: zatím ještě pořád nepřekračují. Ale mohou překročit, jen to hvízdne. Problém je jen v tom, že u nás je situace vlastně ještě horší, než tam. Pořádně vidět to ovšem bude až po volbách).

Poslanec Zlatuška končí. Poslanci mandátového a imunitního výboru budou mít pár dní (přesněji řečeno čtyři pracovní dny) možnost nahlédnout do policejního spisu ke kauze Čapí hnízdo. Spis má cca 3500 stránek, nahlížet do něj budou moci v policejním areálu za přítomnosti vyšetřovatele a smějí si pořizovat poznámky. (Pánové Babiš a Faltýnek se seznámí se spisem až poté, co budou obviněni). Někteří z poslanců tuto možnost nevyužijí. Zaujalo mne, že je mezi nimi i Jiří Zlatuška, poslanec za ANO. Pan Zlatuška ovšem v říjnu v PS končí, už nekandiduje. Ztratil o další kariéru v týmu Andreje Babiše zájem, nebo mu přitom pomohli? Každopádně se už moc nesnaží.

Škoda, že to nedělal už dřív. Alexandr Mitrofanov napsal v sobotním Právu o premiéru Sobotkovi: „Sobotka zůstává premiérem do konce mandátu. Po volbách ho v politice v podstatě nic nečeká. ČSSD spěje do jiné podoby, než kterou chtěl udržet, od sociálnědemokratických hodnot se posouvá k populismu a národovectví. Sobotka ale má konečně volné ruce a může říkat, co si myslí.“ Připadá mi jen trochu škoda – a to je hlavní problém jeho premiérování – že to nedělal už dřív.

Nečekali na Brusel! Rovněž Právu poskytl velký rozhovor Andrej Babiš. Podstatná část je věnována případu Čapí hnízdo. Shrnul to, co říkal až dosud, tentokrát v utříděné a trochu učesané podobě. Žádost o vydání „je načasovaná tak, aby ovlivnila naprosto klíčové volby pro budoucnost této země“. Pan Babiš má pravdu v tom smyslu, že volby budou klíčové pro budoucnost této země. „Policie vyrukovala se žádostí o trestní stíhání, aniž by počkala na stanovisko evropského protikorupčního úřadu OLAF.“ Nevím, proč by na to měla čekat, OLAF není ÚV KSSS a my už nejsme ČSSR, pan Babiš zaspal dobu. „Kauza byla přidělena kontroverznímu vyšetřovateli.“ Vyšetřovaný bývá tím úplně posledním, kdo je kompetentní k tomu, aby posuzoval svého vyšetřovatele, je ze situace „podjatý“. Atd.

Pan Babiš se taky vyslovil k migrační krizi („Kdybych byl premiérem, tak bych hned začal tepat do EU, aby konečně uzavřela vnější hranici. Neschopnost EU situaci řešit je příšerná.“) Jistě, to musí před volbami zabrat. A vyjádřil se pochvalně o Zemanovi, ale i o Klausovi (což je novinka): „Hlavní problém totiž je to, že ministerstva si dělají, co chtějí, poněvadž vládu nikdo neřídí – to naposledy dělal Miloš Zeman a před ním Václav Klaus.“ Až to pan Babiš vezme po volbách do ruky, bude pořádek jako řemen. Rád věřím.

Median: Budoucí výsledek pravdě podobný. S volebním modelem pro nadcházející volby do PS přišla agentura Median. Agentura Median dává setrvale k dispozici volební prognózy, které vypadají střízlivě zejména v tom, že Babišovu hnutí ANO nepředpovídají omračující vítězství. Předpovídá mu ovšem vítězství tak akorát, které mu k dominanci bude nejspíš úplně stačit. Čísla jsou tato: ANO 26%, ČSSD 14,5%, KSČM 13%, ODS 10%, TOP09 9%, KDU-ČSL a Okamurova SPD po 6%. Policejní žádost o vydání pánů Babiše a Faltýnka mohla výsledek ovlivnit jen částečně (v okamžiku zveřejnění zprávy se už vyjádřilo 60% respondentů). Pravdě podobná se mi zdají být nejen procenta pro ANO, ale i pro ČSSD. TOP09 podle Medianu dopadá překvapivě slušně, musím říci, že mi to dělá docela dobře a dál to nebudu komentovat.

Pondělí 28. srpna – úterý 29. srpna: Omlouvám se za třídenní výpadek v rubrice. Doplňuji ho co nejrychleji, zítra dopoledne snad už budu „v ažuritě“.

Vyhlídky realistické, bohužel černé. V Právu přinesli přepočet volebního modelu agentury Median na mandáty. Je to docela zajímavé, i když přepočet myslím nemůže být úplně spolehlivý. ANO bude mít v PS většinu, ale ani náhodou absolutní. Ani s KSČM by (ovšem jen úplně nejtěsněji) na vládní většinu nedosáhlo, potřebovalo by někoho (kohokoli) z dalších stran v PS. Vládnout by mohla i s ČSSD (nikoho dalšího by už nepotřebovali). Pokud by se ANO chtělo spojit s ODS a KDU, na většinu by to nejtěsnějším způsobem nedalo. TOP09 se zavázala, že s ANO do koalice nepůjde. Koalice stran Starých pořádků (myslím těch, které v éře „před Babišem“ vytvářely vládní koalice) by dala pouhých 91 hlasů. Babiš si tedy bude moci vybírat mezi koalicí s ČSSD, kde bude vedoucí silou (pokud budou chtít, mohou, ale nemusí vzít do party ještě lidovce), a koalicí s komunisty a okamurovci; do toho druhého se mu asi aspoň pro začátek nebude chtít, ale může tím úspěšně vydírat. Dominantní postavení ve vládě ho však tak jako tak nemine, stejně jako držení třech ministerstev klíčových pro účinné ovládání státu, totiž ovládání v tom nejhorším slova smyslu: financí, vnitra a spravedlnosti. Opakuji, výsledek je pravdě podobný – a to i v přepočtu na mandáty.

Kauza FAU Přerov: odposlechy na Babiše nestačí. A je tu další nahrávka Andreje Babiše. Tentokrát se neví nejen to, kdo ji pořídil, ale i to, s kým na ní pan Babiš mluví. Pozoruhodné je jedno: ten člověk nemá sílu prohlásit, že je to falsifikát. Přitom napodobit ho by dokázal i docela průměrný imitátor. To je významné. A za druhé - u nás platí, že jakákoli událost přestává být virtuální a stává se skutečnou teprve tenkrát, když ji někdo odposlechne. Je zajímavé, jak se práskání stalo neodmyslitelnou, podstatnou součástí naší každodenní existence. Proces zabudovávání práskání do našeho života jako jeho integrální, neodmyslitelné součásti nezačal ani náhodou za pana Babiše. Pouze za jeho éry nabylo práskání zcela nové kvality a zásluha jeho médií (tedy kdysi, teď je už jen „obmyšlený“) je přitom neoddiskutovatelná. A o podstatné roli práskání přitom existuje celonárodní konsensus. Proto musím taky připomenout, že pana Babiše je sice nutné politicky porazit a vůbec neuškodí, když na něj přitom leccos praskne, ale na to, aby z praktické politiky odešel člověk, který se díky naší společné indolenci ocitl pevně v sedle, pouhé práskání zcela jistě stačit nebude.

Nově nakousnutý (tj. odposlechnutý) případ se týká způsobu, jakým postupovala Finanční správa proti firmě FAU Přerov, která Babišovi překážela. Hlavní zbraní byly tzv. zajišťovací příkazy, které Babišova konkurenta nakonec dostaly do konkurzu a které soud potom, ovšem až ve chvíli, když už bylo pozdě, zrušil (to není úplně neobvyklá situace). Pan Babiš k tomu v odposlechu řekl, že jeho konkurenti jsou zmrdi a že na ně „naši klekli“. Proniknout do spleti právních problémů (do jaké míry chtěla Finanční správa na FAU dlužnou částku neoprávněně dvakrát, v tom, je, pokud jsem tomu rozuměl, podstata věci) není ovšem ani trochu jednoduché, takže pravděpodobný dopad je: jak ti, co jsou stoupenci pana Babiše, tak jeho odpůrci (tj. i já) budou utvrzeni ve svém dosavadním postoji. Jenom takovými prostředky nikdo pana Babiše neporazí.

ANO a Babiš jedno jsou. Na volební prognózy citlivě reaguje ČSSD (a to i lidé, které jsem měl za relativně rozumné): je prý třeba oddělit koalici s ANO od koalice s Babišem. Pokud bude Andrej Babiš trestně stíhán, je koalice s ním nemyslitelná, ale koalice bez něho je přesto možná. Ti lidé mají neuvěřitelné iluze o povaze Babišova hnutí, a kromě toho: Prezident Zeman bude jmenovat pana Babiše premiérem bez ohledu na případné obvinění, řekl bych, že ho bude jmenovat i tenkrát, kdyby snad byl pan Babiš mrtvý (což mu samozřejmě nepřeju, vždyť je to můj bližní). A vhledem k vytrvalosti a úpornosti pana Zemana mám navíc ještě dojem, že by jmenoval pana Babiše premiérem i v tom případě, kdyby byl mrtvý on sám.

A zase ten Kalousek! Alexandr Mitrofanov kritizoval v úterním Právu prezidenta Zemana za to, že žádá výměnu vyšetřovatele v případu Čapí hnízdo“ a že žádost o vydání pana Babiše má za policejní provokaci. Zároveň cítí potřebu poukázat na to, že to dělá podobně, jako kdysi Miroslav Kalousek coby ministr financí mluvil o policejní provokaci a estébáckých manýrách v případu svého telefonátu vyšetřovateli kauzy CASA. Mně to srovnání nějak nesedí: Miloš Zeman označil za policejní provokaci žádost o vydání pana Babiše, která existuje černá ne bílém. Inkriminovaný telefonát pana Kalouska takhle neexistuje, pouze záznam, který zapsal vyšetřovatel a dal k dispozici dozorujícímu státnímu zástupci. Pan Kalousek měl podle toho záznamu vyšetřovateli říci, že u policie skončil, popřel to. Zda se slova o policejní provokaci a estébáckých manýrách týkala postupu vyšetřovatele (zápis o rozhovoru), nebo celého případu CASA, není z článku pana Mitrofanova jasné. A konečně, případ CASA, pokud se nemýlím, nebyl dodnes uzavřen a nejednalo se v něm o to, že by se exministryně Parkanová dopustila podvodu, nýbrž o údajnou škodu způsobenou z nedbalosti. Nechci se v té věci zastávat pana Kalouska, jen upozornit na to, že jde o dvě rozdílné věci. A mám obavu, zda pan Mitrofanov netrpí tzv. Babišovým syndromem“: do všeho je třeba zaplést Kalouska, aby si moc nevyskakoval. Připadá mi to laciné a nevěcné. Babiš prý není nic jiného než Kalousek. Babiš není nic jiného než „pravice“. Nová linie ČSSD a publicistů, kteří s ní sympatizují.

Dělba práce v novinách Obmyšleného. Mezi novinami, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš, existuje teď jakási dělba práce. To je novum: zatímco dříve se mohly soustředit na ofenzívu, nyní Mladá fronta Dnes útočí (úterý: ze čtyř problematických firem, které zařizují nákup pro nemocnice, „vedou nitky“ k „bývalé(!) kontroverzní postavě ČSSD Tomáši Horáčkovi; dále - podrobné informace o tom, co vypověděla při výslechu ve věci Pelta a d. exministryně Valachová a s čím měla MF Dnes „možnost se seznámit“, svědčí o tom, že o sportovní dotace se živě zabývali politici, kromě těch z ČSSD údajně i jeden z ANO, aby se neřeklo) Lidové noviny se naproti tomu zabývají defenzívou: případu FAU je věnován rozhovor – Gesamtkunstwerk s Andrejem Babišem (semlel jako obvykle úplně všechno) a podrobná zpráva o případu s odkazem na to, jaké nitky vedou od FAU k Pitrovi. „Snažil jsem se vždycky, aby finanční správa k podnikatelům přistupovala lidsky“, praví v rozhovoru Andrej Babiš. A co je při tom při všem nápadné: nutnost bránit se podvazuje intenzitu útoků (to v úterní MfD je ve srovnání s minulostí slabota).

Středa 30. srpna: Jakápak amnestie! Píchni ho, řízni ho, pusť mu krev! Starostové a nezávislí hodlají zjevně v rámci předvolební kampaně zatočit v Ústavě s amnestií. Chtějí dát Senátu pravomoc navrhovat Ústavnímu soudu zrušení individuální milosti a amnestie. Je moc dobře, že už nemáme trest smrti, protože by pak bylo by možné v Senátu odhlasovat dodatečné oběšení člověka, který napřed dostal špagát a pak byl mu byl trest zmírněn na doživotí. To by bylo vlastně revoluční porušení odvěkého úzu, že když se oběšenec během věšení utrhne ze šibenice, nesmí už být oběšen znovu (v režimech bolševického, resp. tradičně ruského typu se to ostatně nikdy moc nedodržovalo, protože Zlatá horda na to určitě taky moc nedala). Podobné nápady, inspirované zjevně zrušením amnestie, kterou kdysi na Slovensku poskytl Vladimír Mečiar mj. projektantům a realizátorům únosu syna prezidenta Kováče, jsou příkladem malicherného právního fanatismu a neschopnosti smířit se s tím, že lidská spravedlnost má své meze a že je lepší, když deset viníků zůstane nepotrestáno, než když je potrestán jeden jediný nevinný. A jsou taky příkladem neochoty cokoli komukoli odpustit. Hmotným ztělesněním této neschopnosti jsou jakobínští fanatici, kteří spískali Velkou protikorupční revoluci (Babiš se na její vlně jen svezl, hodila se mu). Myslím, že bychom teď měli mít tisíc a jeden důvod smířit se s tím, že zůstane v platnosti problematická Klausova amnestie. V dohledné době nás totiž nejspíš čeká a nemine – právě kvůli naší totální zatvrzelosti – něco nesrovnatelně horšího.

Nechápu, jak může na něco podobného jako je to, co teď navrhují Starostové a nezávislí, přijít a prosazovat to někdo, kdo mentálně není lidožrout.

nestačí, když víš, koho nevolit. Měl bys hlavně vědět, koho volit. I v Babišovinách (název platí už jen obmyšleně) si člověk občas přečte něco zajímavého. V Lidových novinách přinesli rozhovor se sociologem Janem Herzmannem, který se už drahnou dobu zabývá průzkumy volebních preferencí. Z jeho nejrůznějších vyjádření jsem měl v minulosti dojem, že jeho srdce je Babišovi a ANO nakloněno o něco víc, než se na chladného vědeckého analytika sluší, ale na tom, co teď říká, bohužel leccos je. Předpokládá, že se kauzy Andreje Babiše sice do preferencí jeho hnutí nějak promítnou, ale dopad bude malý, tak v řádu dvou – tří procent. Část otrávených lidí nebude volit někoho jiného, ale prostě nepůjde volit. Pan Herzmann velmi správně upozorňuje, že podle současné úpravy volebního zákona to přitom není tak, že by se propadlé hlasy rozdělovaly mezi ty, co se do PS dostanou (tak tomu bylo v prvních letech po převratu, kdy přepočet hlasů na mandáty probíhal ve dvou skrutiniích) nýbrž prostě propadnou, což fakticky přihrává vítězům. Tentokrát nejspíš propadne o hodně víc hlasů než kdykoli dřív (na to upozorňoval i politolog Lebeda na ČRo Plus), a Andrej Babiš se může snáz přiblížit absolutní většině. Poroto opakuji: není důležité vědět, koho nevolit, ale koho a proč volit. A to lidé bohužel nevědí, a žádná aféra s tím nehne. Bylo by dobré s tím na poslední chvíli něco dělat, i když naděje na výrazný úspěch je už víc než než malá.

S jezevčíkem na jatka nelez! Na twitteru exceloval předseda KDU-ČSL, zvěrolékař a zbožný katolík MVDr. Bělobrádek. Vyřídil si tam asi v pěti větách (větší prostor tam nejspíš není) účty s publicistkou Lucií Sulovskou. Vyrozuměl jsem, že paní Sulovská se dopustila hereze, vyznala se k citové náklonnosti ke svému zesnulému jezevčíkovi (adjektivum, které jsem použil, je rovněž projevem hereze, ale já si to mohu dovolit, jsem evangelík a nepodléhám jurisdikci inkvizice). Paní Sulovská se ve skutečnosti provinila jen neopatrností: svěřila se a něčím, co cítila, virtuálnímu společenství, kde vždycky za křovím číhá pár těch, kteří využijí vaší momentální bezbrannosti, dají vám najevo svou morální a intelektuální převahu, a vy jste proti nim bezbranný, protože v ryze virtuálním společenství zrovna nejsou fyzicky na dosah. Podle pana Bělobrádka, který sklidil zasloužený ohlas odprava doleva, od Miroslava Kalouska až po Jiřího Dolejše (oba poukázali na to, že pan Bělobrádek se odborně realizoval na jatkách, je tedy jakýsi dr. Mengele pro zvířátka) se v případě zvířat má říkat „uhynou, pojdou, chcípnou, padnou, zhasnou, jsou poražena“. Používat „lidské výrazy“ je prý modernistické, levicové a liberální a „hodí se k městské eko-bio-vychrtlině s korálky na krku, náušnicemi v nose, pupku a obočí, s plandající sukní a pijící čaj z misky“. Hlavní problém pana Bělobrádka je, že si neumí hledět svého. Nejsem modernista nebo levičák, ale jsem na rozdíl od pana Bělobrádka liberál. Proto mi nevadí korálky na krku, plandající sukně a pití čaje z misky. U hezké holky nakonec člověk s trochou přemáhání snese u náušnici v nose, pupku či obočí. Co mi zato připadá nesnesitelné, je povýšenecké buranství. A taky mi vadí, když někdo dejme tomu spolupracuje s Andrejem Babišem, až se mu dělají boule za ušima, a je připraven to dělat i do budoucna.

(Jistě, pan Bělobrádek si dělal legraci z paní Sulovské, které asi ten ironický portrét moc nevyhovuje. A já chci říci jen to, že jsem liberál a proto je mi to fuk. Umění hledět si svého patří do oboru lásky k bližnímu, který by měl pan Bělobrádek jako věřící křesťan taky ovládat. Jeho problém je ovšem nejspíš v tom, že je tak nějak víc zvěrolékař než věřící křesťan.)