Co týden dal

Pátek 15. července: Už jsem do rubriky dlouho nic nenapsal, měl jsem jinou práci a kromě toho po nezdařeném frontálním útoku Andreje Babiše a jeho spojenců na policii ČR nebylo moc o čem psát. V posledních dnech jsou tu ovšem (kromě masakru v Nice, o němž jsem napsal komentář, viz výše) tři příležitosti, jedna zahraničně politická a dvě vnitropolitické.

Neúspěšný pokus o vojenský převrat v Turecku. Turecko bylo až donedávna z islámských zemí Západu nejblíže. Ne že by bylo vzorovou demokracií, ale od roku 1923 se tam podařilo vybudovat sekulární stát, který byl změnám směrem k demokracii a svobodě otevřený. Bylo taky permanentně ohroženo Sovětským svazem (tj. ruským bolševickým impériem), což vazby se Západem posilovalo. Po rozpadu SSSR se v této oblasti postupně vyvinulo mocenské vákuum, Rusko přestalo být pro Turecko smrtelným ohrožením a změnilo se v možného partnera v politické hře. Nynější selhání EU v migrační krizi otevřelo do široka prostor pro turecké regionální velmocenské ambice. Podstatné je jedno: vypadá to, že se v tomto vákuu v Turecku zároveň zásadně mění režim, že nabývá jiné parametry, než jaké měl od roku 1923. Stává se z něj osobní diktatura nynějšího prezidenta. Armáda, která znamenala v minulosti jakýsi mocenský korektiv mj. i diktátorským politickým choutkám, ztrácí na vlivu. Relativní svoboda médií bere pomalu a jistě za své, stejně jako relativní nezávislost justice. Víkendový nezdařený pokus o převrat bude znamenat další velké urychlení tohoto procesu. Vypadá to jako putinizace Turecka. Evropa (tj. EU) i USA jsou teď bezmocné: během převratu se omezily na demonstraci přísné neutrality (doku nebylo jasné, kdo vyhraje) a na zdůrazňování legálnosti nynějšího tureckého vedení, tj. prezidenta Erdogana, a na jeho podporu (jakmile se ukázalo, že převrat ztroskotal). Posilování Erdoganovy osobní moci ovšem vůbec není v zájmu EU ani západního společenství, Politické uspořádání Turecka se stává čím dál tím méně svobodným a zároveň má EU má na krku dalšího nevypočitatelného diktátora. Kancléřka Merkelová a vedení EU mu už předtím svěřili klíče od bran pro proud migrantů do Evropy a dali tak najevo svou bezbrannost. Je to další důvod pro změnu vedení EU. Po řecké krizi, uprchlické krizi a brexitu i v této věci selhalo. A situace v SRN jako v nejsilnější unijní zemi je rovněž znepokojivá: jak je možné, že tam k Angele Merkelové neexistuje žádná smysluplná politická alternativa? Problém není v síle paní Merkelové, ale ve slabosti těch ostatních. Co se všechno bude muset ještě stát, aby si Západ (tj. taky my) všiml maléru, do kterého zabředává? Turecká krize je jen další schod na cestě do pekla.

Babišoviny útočí, ministr Chovanec má problém. Ministru Chovancovi a ČSSD se podařilo (prozatím) zarazit uskutečňování projektu policejního a prokurátorského státu, k němuž se sešli justiční jakobíni, nezávislé revoluční iniciativy a jejich mediální podpora (Respekt, Aktuálně.cz) s miliardářským spasitelem. ČSSD a ministr tak učinili i ve vlastním zájmu, jde jim o politický krk. Protiútok na sebe nenechal dlouho čekat. Babišovi investigativci s ním přišli tentokrát v MfD. Motivace je velmi průhledná, což ovšem nic nemění na dvou věcech: za prvé, ČSSD si za všechno může sama, protože svým vyváděním v době VPKR (velké Protikorupční Revoluce) do široka otevřela dveře k politickému úspěchu Andreji Babišovi. Sedí jí teď za krkem coby mocný koaliční partner jako krvelačná fretka, škodí jí, kde může, a různé dodatečné pokusy omezit zákonem jeho mediální moc jsou sice pochopitelné, ale nejspíš se nakonec minou s účinkem. Sociální demokraté vykopali svým politickým oponentům a konkurentům důkladnou a prostornou jámu, jen nějak nepočítali, že se do ní v pohodě vejdou taky. A za druhé: úspěch v zadržování policejního a prokurátorského státu je sice fajn, ale na preferencích to ČSSD nepřidá, naopak, bude ráda, když jí to neubere. Ta záležitost s bytem je ovšem problém. V MfD na ni nalepili, co se jen dá, je to celé krajně účelové, ale to, co zbude, až se setřesou všechny nalepeniny, se vysvětlit musí, ze čtenářského hlediska je co vysvětlovat. Je strašně těžké se zbavit dojmu, že ve vrchních patrech ČSSD vládne jakási zvláštní symbióza chtivosti a naprosté bezelstnosti. Navíc si dali záležet na tom, aby Vetřelec, kterého si vzali do koalice, byl po všech stránkách (tedy hlavně mediálně) dokonale vybaven.

Poslankyně Nytrová před soudem národa. Poslankyně Pavlína Nytrová (ČSSD) vzbudila minulý týden velkou pozornost svým vystoupením v Poslanecké sněmovně během rozpravy k návrhu novely Zákona o registrovaném partnerství. Novela má umožnit, aby si homosexuálové mohli osvojit dítě svého partnera. Podmínka je, aby biologický otec, pokud je znám, s osvojením souhlasil a záleží i na postoji samotného dítěte. Poslankyně Nytrová je vášnivým odpůrcem této právní úpravy a podílela se mj. i na organizaci protestní petice.

V rozpravě mimo jiné řekla, že u homosexuálů je vysoká promiskuita, nadprůměrný vztah k alkoholu a drogám a větší sklon k násilnému chování. Vyjádřila též obavu, že homosexuálové budou chtít legalizovat sex s dětmi.

S poslankyní zásadně nesouhlasila ministryně Marxová-Tominová. A domnívá se, že poslankyně není v té správné straně. Ministr Dienstbier ji vyzval, aby se omluvila. Totéž si myslí i premiér a předseda ČSSD Sobotka, který si ji navíc pozval na koberec a sdělil ji, že pokud tak neučiní, nebude moci za stranu vůbec kandidovat.

Následně si poslankyni vzali na paškál v Respektu.cz. Neměli s ní moc práce. Ukázalo se, že je naprosto nepřipravená, nedokázala svá tvrzení doložit ničím jiným než obecným odkazem na internetové diskuse a na ruský propagandistický server.

Ze stranických kolegů se jí zastal jen poslanec Huml a zástupce ombudsmanky JUDr. Křeček (který ovšem už v ČSSD není). To je, řekl bych, ještě horší, než kdyby se jí nezastal nikdo.

Poté, co její výroky vešly ve známost, „hacknul“ někdo její internetové stránky a napsal tam: „na sepisování nějakýho úžasnýho prohlášení nemám náladu. Takže jenom: jdi do prdele, ty homofobní krávo. Spletla sis století.“

Po tom po všem poslankyně Nytrová řekla: „Stojím si za tím, co jsem řekla, ale uznávám, že jsem použila nevhodnou argumentaci, kterou jsem se mohla dotknout homosexuálů v Česku… Za své výroku se neomlouvám. Nemám za co.“ A kandidovat za ČSSD už beztak nehodlá.

Je mi líto: paní poslankyně projevila značnou tvrdohlavost ve svízelné situaci. To znamená, že její nesouhlas se zákonem třeba brát vážně aspoň potud, že její názory někdo věcně vyvrátí. Tedy - o té záležitosti je třeba dál debatovat.

Středa 20. července: Babiš znovu bije Sobotku po hlavě migranty. Andrej Babiš je v dalším předvolebním konfliktu se Sobotkou: jde o nový plán EU na přijímání uprchlíků. Sobotka souhlasí s dobrovolným přijímáním migrantů přímo z uprchlických táborů v třetích zemích a za podporu. Plán už odmítlo Maďarsko a kritizovalo ho i Slovensko a Rakousko. Babiš něco podobného odmítá: žádné běžence údajně nepotřebujeme, protože máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě a potřebujeme zaměstnat hlavně Ukrajince a další zahraniční dělníky, které si české firmy vyberou samy“. Jenže to jsou taky migranti, nebo snad ne?

U českých voličů bude mít ovšem pan Babiš s touto argumentací samozřejmě úspěch. To nic nemění na tom, že uprchlíkům musíme v rámci našich možností pomáhat a měli bychom v rámci možností pomoci i našim přetíženým spojencům v EU. Pavel Telička řekl deníku Právo: „Stále nemáme migrační vlnu pod kontrolou. Do té doby… jsou jakékoli návrhy na přerozdělovací mechanismy špatnou cestou a EU štěpí.“ A na tom ovšem něco je. Povaha pomoci závisí na tom, zda a jak se podaří migrační vlnu zastavit. Dosavadní částečný úspěch je vzhledem k vývoji v Turecku jen ticho před bouří.

Petr Nečas před soudem. Expremiér Nečas a jeho manželka Jana byli obžalováni za trestný čin podplácení: podíleli se prý na uplácení tří poslanců funkcemi ve firmách. Stíhání poslanců bylo v roce 2013 na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ukončeno tím, že jsou kryti indemnitou. Toto rozhodnutí je právoplatné.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu nevychází z toho, že poslanci nemohou být stíháni za trestnou činnost související s jejich rozhodováním ve Sněmovně, jak to pořád dokola vykládají různí demagogové, ale z toho, že rozhodování poslanců nelze kriminalizovat s odkazem na jejich motivy (zjednodušeně řečeno policisté a prokurátoři se nemají co šťourat v tom, jaké důvody poslance k jejich rozhodování (a rezignace na mandát je taky rozhodování) vedly. To by ve svých důsledcích parlamentu znemožnilo svobodně rozhodovat. Teď činí policisté, prokurátoři a politická lobby, která je podporuje, pokus tuto zásadu obejít a napadnout rozhodnutí NS takříkajíc ze zálohy. Pokud soud dojde k závěru, že Nečas poslance uplatil, překročí tím fakticky zásadní a velmi zdůvodněný zákaz šťourat se v motivaci rozhodování zákonodárců. A navíc, věcně vzato, situace na podzim 2012 nestála tak, že by premiér Nečas uplácel počestné poslance a připravil je o nevinnost, nýbrž že poslanci drze a z pochybných důvodů premiéra politicky vydírali (což sice není trestné, ale to ještě neznamená, že by to nebylo hnusné).

Nakonec tedy může všechno skončit tím, že dotyční výtečníci už vysoudili odškodné za neoprávněné věznění, kdežto Petra Nečase zavřou. Píšu o tom tři roky pořád kolem dokola a je to zbytečné. Všichni melou kolem dokola: Nejvyšší soud rozhodl, že poslanci smějí v procesu rozhodování páchat trestnou činnost. Přitom je naprosto evidentní, že to vůbec není pravda. A to, oč teď v případu je, aby si prokurátorsko-policejní klika a její mocní političtí a mediální ochránci zachránili své poněkud otřesené pozice.

Pokud bude Nečas odsouzen, bude to porážka právního státu v ČR, která bude mít přímo tureckou povahu.

Teroristický útok v Bavorsku. Teroristický útok ve vlaku do Würzburgu dostal jasnější kontury vzhledem k tomu, že je konečně víc informací. Zraněných bylo jen pět, další lidé byli v šoku. Obětmi byli turisté z Hongkongu (rozlišovací schopnosti útočníka mají své limity). O největší rozruch se ovšem následně postarala poslankyně Bundestagu za Zelené (a předsedkyně právního výboru) Renate Kühnastová, která na Twitteru napsala: „Policie měla jen zajistit, aby nemohl dál útočit, ne ho hned připravit o život“. To je typická hraběcí rada, která také vzbudila v německé veřejnosti zasloužený ohlas. Samozřejmě nemá být cílem podobné akce usmrcení útočníka (někdy, i když ne v tomto případě, domnělého). Je třeba chránit životy napadených, chránit životy nasazených policistů, a taky ovšem chránit život útočníka z důvodů jak „pragmatických“ (aby bylo možné objasnit motivaci a případné spolupachatele), tak „ideálních“ (je to taky lidská bytost, a když není nutné lidskou bytost zabíjet, má se tomu člověk vyhnout).

Nicméně jsou tu nastaveny priority: povinnost číslo jedna je chránit napadené; napadení mají absolutní přednost. Pak je třeba chránit životy zasahujících policistů. A je taky třeba chránit i život v útočníka, jenže ten má smůlu, je v žebříčku priorit až na třetím místě, nelze kvůli němu riskovat ani životy napadených, ani životy zasahujících policistů. Policie nemá za všech okolností povinnost zajistit jen a jen, aby dotyčný nemohl útočit. Respektive někdy to nelze zajistit jinak, než že dotyčného usmrtí. Jistě, mělo by se to prokázat. Ale to snad dělají všechny policie v civilizovaném světě, tedy i ta bavorská – a i ta česká.