Co týden dal

Pondělí 9. května: Pokusím se opět oživit rubriku Co týden dal. Až do dneška jsem byl plně zaměstnán Demokratickou iniciativou Klubu na obranu demokracie.

Dnešní den je slavnostní. Není to sice už státní svátek, ale pořád je na co vzpomínat. Připomněl to včera i prezident Zeman, který má svou zásluhu na tom, že dnes už nic oficiálně neslavíme: sám kdysi jako poslanec Federálního shromáždění navrhl, aby se svátek posunul o den dopředu: kapitulace byla podepsána 8. 5. v Remeši, Rusové si z prestižních důvodů vynutili, aby se ceremoniál zopakoval ještě následující den v Berlíně, který právě dobyli. Pro návrh jsem tenkrát nehlasoval, považoval jsem jej za populistickou schválnost, jíž se chce Miloš zeman zviditelnit. Tou to taky bylo. Stejně hlasoval i druhý poslanec za Demokratickou iniciativu a předseda strany Emanuel Mandler.

Dnes, s odstupem času, musím ovšem dát panu Zemanovi aspoň částečně za pravdu.

Prezident Zeman včera hovořil o tom, že jde o výročí kapitulace nacistického Německa, a kapitulace se uzavírá jen jednou. Budiž. Je důvod oslavovat kapitulaci nelidského a agresivního totalitního režimu, který svými ambicemi ohrožoval celý svět.

Naše tehdejší osvobození má ovšem janusovskou dvojí tvář. Nacistický režim neměl vzhledem ke své povaze naději na trvalé přežití, byl to projev kolektivní hysterie, kolektivní vztekliny, jaká čas od času zachvacuje evropské národy a na níž se nedá postavit nic trvalého, jen následky té spoušti bývají strašlivé. Je málo sporné, že nic horšího než toto zatím z Evropy nevzešlo. Z našeho pohledu je ovšem třeba pamatovat na to, že po kapitulaci nacistického Německa následovala další kapitulace, která pro nás měla osudové dlouhodobé následky: probíhala plíživě, řadu měsíců, a připravovala se vlastně už za války: kapitulace české společnosti, která bez velkého odporu rezignovala v podstatě na vše, čeho předtím ve svém mnohastaletém vývoji dosáhla: na liberální demokracii, základní hodnoty občanských a lidských práv, svou národní a státní suverenitu, příslušnost k západnímu společenství a křesťanské (či chcete-li křesťansko-judaistické, to je možná přesnější) kořeny toho všeho.

Je jistě pravda, že se naše země ocitla nejen vlastní vinou ve strašném postavení: vzhledem k vývoji situace o našem osudu spolurozhodovali představitelé zaostalé a brutální východní despocie (tehdy si říkala SSSR) a jejich domácí přisluhovači. Jenže my jsme se velmi snadno a rádi přizpůsobili. Nechali jsme se koupit na demagogické žvásty o sociální spravedlnosti, slovanském bratrství a zajištění národní existence. Jen málokdo si dnes uvědomuje, jak osudové bylo např. rozhodnutí o brutálních represích proti národnostním menšinám (Němcům, zprostředkovaně i slovenským Maďarům), pro něž jsme bez problémů získali Stalinovu podporu. Rezignovali jsme na platnost občanských práv v našem státě, která je buď všeobecná, nebo vůbec není. V krásném Dostojevského románu Běsi se na případě jedné divoké revoluční skupiny ukazuje, že nejlepším poutem pro takové uskupení je společně spáchaný zločin (v románě je to vražda). Tahle část českých dějin by mohla být jakousi historickou ilustrací Dostojevského teze. A tak byla naše národní existence na dlouhá léta zajištěna – pobytem v nenasytném panděru ruského medvěda.

Je samozřejmě pravda, že mezi nacismem a ruským bolševismem je rozdíl: nacismus byl hysterické vykolejení civilizovaného evropského národa. Jeho strašné důsledky nechci bagatelizovat, ale ukázalo se, že to byla jen krvavá a hrůzná epizoda. Německo se bez velkých problémů trvale vrátilo ke svým dobrým evropským tradicím. Bolševismus je ovšem jen jedna z mnoha vyčůraných mesianistických ideologií, v nichž se zhmotňuje ruský imperiální mindrák. Ty, jichž se chceme právě zmocnit, nechceme jen prostě sežrat (jak přitrouble přiznávali např. nacisté), ale zároveň taky spasit. Jistě, je třeba vidět, že ruská agresivita je postavena na neustálém pocitu ohrožení, leckdy oprávněném, ale zcela nezvládnutém. Problém je, že Rusko svou situaci historicky dlouhodobě nezvládá, a agresivní politika opřená o různé vyčůrané mesianistické ideologie přinesla obrovské utrpení nejen obětem, ale zároveň i ruské společnosti. Tak je Rusko soustavným nebezpečím pro své sousedy i samo pro sebe. A za druhé, že tato politika a tyto ideologie (bolševismus je jen nejvypečenější z nich) nejsou bohužel záležitosti jen epizodické (jako německý nacismus), ale dlouhodobé a setrvalé.

Zároveň je pravda, že následky naší kapitulace, o níž mluvím, byly na první pohled napraveny listopadem 1989. Jenže její důsledky dlouhodobě a trvale poznamenaly českou společnost. Dosud jsme se jich nezbavili. Na dnešních Nových pořádcích, reprezentovaných jmény Zeman a Babiš, je to dobře vidět. V letech 2012 – 14 jsme bezděčně a kapitulantsky rezignovali na naši demokracii podobně jako v roce 1945 až 8 – jen tentokrát zcela sami a bez cizího přičinění.

Je třeba o tom vědět. Je třeba si to vždy znovu připomínat. Tu kapitulaci na Evropu, Západ, demokracii a její kořeny v roce 1945 až 8, i to, co dnes nevědomky a bezděčně opakujeme.

Proto bychom měli vzpomínat květnové výročí v obou rovinách. Měli bychom držet Den osvobození, ale následně taky Den národní hanby. Nemyslím, že by to nutně musel být zrovna 9. květen, i když je zrovna jaksi uvolněn. Stačil by třeba hned ten následující, desátý.

P.S. A jen malá poznámka nakonec. Tvrdí se, že všechno bylo v roce 1945 předem dáno tím, že drtivou část ČSR osvobodila ruská armáda. To není pravda úplně. Podstatná věc tehdy nebyla, kdo osvobodí největší část ČSR, ale kdo osvobodí Prahu. Nebylo v českých silách o tom rozhodnout, jistě. Ale bylo v českých silách to ovlivnit o dost výrazněji, než se stalo. To jsme taky mohli - kdybychom ovšem nebyli tak ideově a morálně rozloženi. Naše alibi má škvíry.

Úterý 10. května: Rubrika opět v chodu. V kancelářích detektivů pražské hospodářské kriminálky našli odposlouchávací zařízení a kameru. Vyšetřují tam případ Nagyová. Údajně jde o podíl exšéfa české špionáže generála Randáka na zveřejnění odměn někdejší ředitelky kabinetu (a nynější manželky) Petra Nečase. K odposlouchávacímu zařízení se nikdo (tj. žádný instalátor či majitel) zatím nehlásí. „Spekuluje se“ o ÚOOZ. Zdá se, že velká Protikorupční Revoluce vyvrcholí důkladnou provázanou křížovou kontrolou všech policejních orgánů navzájem. Všichni se budou špehovat, odposlouchávat a práskat a svážou si přitom ruce tak intenzivně, že jim na nějakou kriminalitu už vůbec nezbude čas. Člověk se pak nebude cítit bezpečně ani doma, ani na ulici – jen nebude nikdy přesně vědět, zda zrovna po něm jdou kriminálníci nebo vzájemně se kontrolující policie. Tak končívá každá revoluce.

Česká televize právě končí druhý díl populárního velkofilmu Anděl Páně. Podle toho, co jsem o tom slyšel (dívat se na to nebudu), je to jakási koncentrované zhmotnění „naších hodnot“, které Konvička, Zeman, Černoch ad. hodlají postavit proti islámu. Nejsem přítelem brachiálního násilí a metody španělské inkvizice mi jsou zcela cizí, ale když se octnu tváří v tvář takovýmhle odporným slátaninám, cítím jakýsi melancholický stesk. Tváří v tvář něčemu podobnému jsou si křesťané i muslimové rovni, jedni jako druzí věříme v boha. Cítím tedy jakousi lehkou solidaritu. A netoužím samozřejmě po upalování autorů podobných debilit. Jen pokorně vyznávám, že by se mi trošku ulevilo, kdybych mohl některému z autorů nakopat to vzadu.

Miloš Balabán napsal v pondělním Právu: „Nejsilnější ekonomický aktér světa (rozuměj EU, bd) závisí na Turecku, které přece není součástí řešení, ale součástí problému… Ztráta smyslu pro míru a realitu, jak to předvádí Evropská komise, je tudíž nebezpečná. Přispívá k demontáži Unie zevnitř…“ S autorem v globálu velmi zásadně nesouhlasím, je pro mne jedním z výrazných představitelů zájmového uskupení „ruský koutek“ v Právu – ale jedno mu musím přiznat: zrovna tohle řekl úplně přesně. Přesněji bych to nedovedl.

Rakouská policie brání průsmyk Brenner před italskými levými extremisty, kteří se tu snaží prorazit vstupní bránu do nitra Evropy pro uprchlíky pobývajícími tč. v Itálii. Rakousko se tam snaží zbudovat kontrolní stanoviště a 370 metrů dlouhý zátaras. Jean-Claude Juncker to považuje za politickou katastrofu a obviňuje paušálně některé evropské země, „kde si politické strany hrají s obavami lidí“. Podle mne jsou politickou katastrofou lidé jako pan Juncker, pan Martin Schulz, a vůbec celá nynější unijní špička. Jsou politickou katastrofu pro Unii a pro ty její země jako je ČR (resp. demokraté v ČR), kterým jiná naděje než EU nezbývá, a přitom vidí, jak se vinou indolentů, které má zrovna teď v čele, sama pohřbívá. Není třeba rozvolnit Unii. Je jen třeba vyházet nynější unijní špičku, která se v uprchlické krizi kompromitovala. Bohužel na to momentálně neexistují žádné fungující mechanismy.

Ostatně, první obětí už je Rakousko. Tak dlouho drželo basu s nemožnou unijní (a německou) politikou, až se do čela soutěže o prezidentský úřad proboxoval ulízaný extremista (jistě, není to přímo Hitler, ale jen něco jako Zeman, utěšuje nás Karel Schwarzenberg; jenže to po dnešní poměry bohatě stačí). A ten je možná posune trošku nebo, více směrem Kaczyńského Polsko (nebo Zemanova Česká Republika, nezapomínejme!). Teď odstoupil rakouský kancléř, ale mají tam vůbec někoho, kdo ho nahradí a bude lepší? Rakušané mají spoustu dobrých vlastností, ale jednu špatnou: nenapravitelnou potřebu mistrovat své zaostalejší sousedy (například nás Čechy). Dokážou si teď najít aspoň chvilku času taky na sebe a trochu přehodnotit vlastní politiku? Nejde přitom o to dělat xenofobní politiku vůči nešťastníkům proudícím horem dolem do Evropy – jen dělat politiku aspoň trochu realistickou.

Středa 11. května: Miloš Zeman volal na ruském velvyslanectví po spojení „všech chlapů světa“ (obvyklá ruská finta od třicátých let minulého století dodnes) proti společnému nepříteli, Islámskému státu. Je to prý rakovina, hrozící zachvátit celý svět (připomíná mi to trochu - v jiném vybarvení známé plakáty z konce protektorátu s rudým pařátem nad Hradčany a nápisem „Zachvátí-li tě zahyneš). Na internetu je k nalezení mj. zde. „Chtěl bych vyzvat, abychom překonali všechny konflikty a problémy, které vždy rozdělují nejen velké státy. Nic nespojuje víc než společný nepřítel. A my takového společného nepřítele máme v podobě mezinárodního terorismu… doufám, že se zde a na dalších vyslanectvích jednou sejdeme k oslavě dne vítězství nad mezinárodním terorismem.“

To je ovšem směšné. Jednak ani islámský stát, ani mezinárodní terorismus není ani náhodou takovou hrozbou, jakou z ní Zeman dělá. Skutečnou hrozbou je neschopnost Západu (v tomto případě především Evropské unie) čelit obrovské migrační vlně, která má spíš povahu přírodní pohromy než invaze, ale je samozřejmě využívána těmi, kteří mají vzhledem ke svým mezinárodněpolitickým zájmům na oslabení Západu zájem (především Rusko, Čína, a pak regionální velmoci jako Írán a Turecko). Pan Zeman vyvolává už delší dobu mlžnou hysterii, která podporuje ruské zájmy, a dělal to i teď na ruské ambasádě.

A za druhé, jen nesmysl, že nejlépe spojuje společný nepřítel. Společný nepřítel vede ke spojenectví, které se opírá á o dílčí zájmy a ne o společné ideje a zásady. Proto je třeba neustále dbát na to, aby se člověk v zápalu boje nepřipodobňoval svým dočasným spojencům a těchto idejí a těchto zásad bezděčně nevzdával. Přesně to se stávalo případ od případu západním demokraciím v druhé světové válce, a zvlášť osudově se to tenkrát stalo české politické reprezentaci: ta se vzdala svých idejí a zásad v podstatě sakumprásk, a podle toho to s ní i s námi taky dopadlo. Pan Zeman láká české hejly na tu samou vějičku, na níž se už jednou chytili - v letech druhé světové války a bezprostředně po ní. A navíc to dělá v těch samých službách. Jsme opravdu nepoučitelní?

Zcela podstatné totiž je: společný nepřítel není ani náhodou to hlavní. To hlavní jsou společné zásady a ideje. Hlavní není to, koho nenávidíme, ale to, koho a co milujeme.

Je ovšem otázka, zda vůbec ještě nějaké společné ideje a zásady máme.

A jen malá poznámka na okraj k tomu dávnému plakátu: pařát nás, jak víme, nakonec zachvátil. Ale nezahynuli jsme, kdepak! Jen se z nás v průběhu dalších několika desetiletí stala tak trochu čuňata. Vydrápat se z toho, jak vidíme zvlášť v posledních letech, je docela těžké.

Jako jakýsi doprovodný text k Zemanově projevu vybírám nejvydařenější odstavec z komentáře Jana Eichlera v neformálním Ruském koutku včerejšího Práva. Musím říci, že něco podobného jsem o tom, co se tu dálo od 9. května 1945 do 17. listopadu 1989, ještě nečetl. Nechápu, proč Zeman tomu člověku kdysi odmítl udělit profesorský titul. Měl ho naopak vyznamenat řádem rudého kopyta! Takže: „Dědictví právě ukončeného světového konfliktu vedlo Sověty k tomu, aby se zaměřili především na obranu vlastního území. Na nově získaném nárazníkovém pásmu, tvořeném západními sousedy, kam vstoupila Rudá armáda a kde se pustili do budování svých základen.“

V Unii vládne jakési znepokojení nad stupňující se drzostí našeho nového spojence Turecka, jemuž jsme se z rozhodnutí Angely Merkelové vydali, jak se zdá, na milost a nemilost. Turci postupují docela racionálně: prokázali, že když na to přijde, jsou schopni migraci do Řecka dost podstatně omezit, a začali si diktovat (pravda, zrušit vazbu boje proti terorismu a boje proti opozici je pro ně v případě Kurdů možná trochu složité; zároveň ale mají dojem, že si jakýsi truc mohou dovolit). Píše se, že Evropská unie nemá žádný plán B pro případ, že Turecko jako spojenec „bouchne“. To ovšem není úplně přesné: aspoň teoreticky vzato by tu plán B byl, ale byl by to plán bez Řecka, s východní „migrační“ hranicí Albánie – Makedonie – Bulharsko.

V Babišových Lidových novinách přiživují neklid v ČSSD v souvislosti s případem Altner, a prezentují tam jakousi virtuální protisobotkovskou opozici dosti různorodého složení: představují ji, řečeno podle Havlovy Zahradní slavností, „staří dogmatičtí frázisté“ jako Karel Šplíchal a Zdeněk Škromach, a „mladí, co mají smysl pro humor, jurodiví excentrici typu Jiřího Dienstbiera či předsedy spolku idealisté.cz Radima Hejduka. Toto ad hoc společenství by snad dokázalo společnými silami ČSSD rozmetat. Jen by neumělo společně vytvořit nic nového. Ve volbách by ty první volili komunisté, ty druhé nikdo.

Čtvrtek 12. května: česká veřejnost dostala v oficiózním tisku (tedy v Právu a v Babišových Lidových novinách; nevím, jak je jinak dostat pod nějakého společného jmenovatele, Právo zatím Babišovi nepatří) další dávku Panama Papers. V Právu (tentokrát nikoli v otvíráku, až na 15. stránce) informují o apelu více než 300 osobností - ekonomů z více než 30 zemí. Usnesli se na tom, že daňové ráje deformováním politiky fakticky poškozují hospodářství, a proto je třeba s jejich praxí skoncovat. Je jich hodně, mohli za tím účelem klidně uspořádat menší demonstraci na Trafalgar Square (pokud tam demonstrovat jde a smí se to, Londýn neznám). To, že je s něčím třeba skoncovat, je rázné slovo, asi si ho tam přidali v Právu, bývalo tam kdysi na denním pořádku. Zajímaly by mne techniky „skoncování“. Dikce napovídá, že budou revoluční: nastoupí ozbrojené složky. Všude to asi nepůjde, někde ale – např. ve středoevropských postkomunistických republikách, zvlášť je-li tam je terén načechrán Velkou Protikorupční Revolucí - se to zvládne hravě (nebylo by to ostatně poprvé, viz léto 2013).

Ze zprávy v Právu plyne, že Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů rozšířilo svůj registr o společnostech a lidech využívajících daňové ráje, takže zatímco „původně“ tam bylo „spojováno s Českou republikou“ 139 offshoreových společností, 36 adres a 36 lidí, dnes už je to 173 společností, 233 českých adres a 272 lidí. (Jsou prý ovšem opublikována jen hrubá data, ze kterých nevyplývá protizákonné využívání daňových rájů. Jde tedy vesměs pouze o sprosté podezřelé. Podobně jako v registru svazků StB jsou jen ti, co StB evidovala, a kdo získal svědectví svého řídícího důstojníka, je za vodou). V Babišových Lidových novinách pak zakotvují informaci v našem českém kontextu odkazem na „kontroverzního miliardáře Petra Speychala“ a společnost, která se postarala o technologie v tunelu Blanka (v pražském prostředí je, pokud jde o Babišovy Nové pořádky, zjevně ještě pořád co vylepšovat).

Základní věc je ovšem o toto: svoboda v politické i hospodářské oblasti s sebou nese vždycky spoustu možností ke zneužívání. Svoboda stojí na důvěře, a ta bývá zklamávána. To, že bývá zklamávána, není žádný důvod pro to, na svobodu rezignovat. Protože tím se vytváří prostředí, v němž se nedá žít. Tj. například prostředí, v němž je správné a mravné krást papíry, které mi nepatří, nebo případně napráskat co nejvíc mých bližních podle zásady „pani komu padni“, nebo přesněji řečeno „vinnej, nevinnej, berte to po řadě“ (citát z našeho národního klasika). Tedy dvěma slovy řečeno, vytváří se Nové pořádky, tentokrát už v globále.

Německo (tedy Německo paní Merkelové) se zdá být na kolenou před Tureckem. Turci dokázali, že dovedou výrazně přibrzdit proud migrantů, a teď vyhrožují (zatím ne neoficiální úrovni), že ho zase odbrzdí, když EU a západní země neprojeví dostatečnou vstřícnost. Proboha, jaký dobrý konec může mít tahle politika appeasementu! V Kolíně nad Rýnem si majitel nově otevřené restaurace dovolil kritizovat tureckou (relativně úspěšnou) snahu provozovat v SRN cenzuru a v reakci na to zařadil na jídelníček burger Erdogan („šťavnatý, sviňsky dobrý burger s extra velkým kusem kozího sýra“) – a nezbylo mu než restauraci zavřít, vyhrožovali mu totiž fyzickou likvidací (tedy rozzlobení občané „s tureckými kořeny“). O dopadeném útočníkovi vražedného útoku v Grafingu psali v Německu úlevně, že je „rodilý Němec“ (jméno jistě uvést nemohou), ale to znamená jen, že se narodil v Německu, a člověk si vůbec není jistý, zda to není jen zatloukání v duchu politické korektnosti (většina strůjců krvavých hromadných atentátů z poslední doby se taky narodila už v Evropě). Zatloukáním a przněním svobody informací se přitom vůbec ničemu nepomůže, protože mezi takovým zatloukáním a tvrzením, že lidé s kořeny na východě jsou potenciální vrazi, je obrovitá propast. K tomu, abychom nebyli xenofobové a islamofobové, nemusíme ještě nutně lhát. V představení Dona Giovanniho v berlínské Komické opeře (operu nazpívali německy, což je dnes už poměrně neobvyklé) upravili v úvodní árii Leporella 91 svedených Turkyň na 90 Peršanek (!!), úprava prý s politickou situací nesouvisí, udělali ji už dřív, v tom případě mají pořádnou smůlu. Je to všechno směšné a zároveň nebezpečné: taky appeasement, a ještě méně účinný.

Pátek 13. května: Evropská unie chce letos na podzim navrhnout zákaz fénů, varných konvic a topinkovačů s vysokou spotřebou energie. Návrh je prý podle Jean-Clauda Junckera už dávno hotový, zveřejní ho však prý až po britském referendu o vystoupení z EU: Britové (aspoň někteří) by se totiž mohli rozzlobit, rádi si dělají čaj a topinky, příslušné spotřebiče potřebují, a mohli by mít dojem, že se jim Unie moc plete do života. To je pozoruhodné: problém elektrospotřebičů se zbytečně velkou spotřebou tu jistě je. Otázka je jen míra jakobínství, s níž má být řešen. EU volí jakobínství tvrdé (zákaz), ale zároveň podmíněné: čas pro ně nastane, až už britští voliči nebudou moci pohotově reagovat. Kromě toho by člověk řekl, že by EK mohla mít zrovna teď spoustu jiných a naléhavějších starostí, než jsou topinkovače. A pokud mají její představitelé dojem, že právě teď je nedostatek „kontroverzních“ témat a že právě teď (tedy až po britském referendu, ale to je, pokud se nemýlím, někdy za měsíc) je nejlépe nějaké takové vytáhnout, tak se v obou případech mýlí. Dojem z akce je tedy standardní: Unie je na svém místě a nutně ji potřebujeme. Ten, kdo není na svém místě a koho vůbec nutně nepotřebujeme, jsou pan Juncker a spol.

Miloš Zeman obvinil Českou televizi, že je hlásnou troubou TOP09, že by měla být zestátněna a financována ze státního rozpočtu. Podobný názor – totiž pokud jde o postátnění ČT - má prý i Andrej Babiš (oba to řekli Parlamentním listům). Zemanův výrok vzbudil velké pohoršení, jeho skutečná váha je ovšem minimální. Nikdo to nechce, mj. i proto, že k tomu, aby bylo možné Českou televizi (a kterékoli veřejnoprávní médium) držet na uzdě, zvláště za Babišovských Nových pořádků, není, jak vidno, vůbec nutné ji postátňovat. Andrej Babiš sice navrhl postátnění, ale zároveň dodal, že v dozorčích radách by neměly být zastoupeny „tradiční strany“, ale „pouze nezávislé osoby jako v Německu“. Problém je tom, že nezávislých osob (ba přímo osobností) je u nás obrovité kvantum (když nejspíš zatím ne takových, jako v Německu. Jenže pan Babiš, řekl bych, s nimi udělal tu zásadní zkušenost, že se všechny dají docela dobře uplatit. Všechno tomu nasvědčuje.

Takže, jaký je smysl Miloše Zemana v našem politickém systému? Navrhne nějakou obrovitou pobuřující pitomost, která vzbudí zejména v intelektuálních (pravdoláskařských, i když často nejen těch) kruzích nesmírné pobouření. Všichni se bouří, bouří a bouří, a v tom bouření přehlédnou, že mezitím někdo navrhl a prosadil něco daleko nebezpečnějšího a škodlivějšího, jen potichu, nenápadně a tak, že si toho nikdo ani nevšiml. Jediná otázka je, zda to tak funguje spontánně, samo od sebe, nebo zda je to tak předem naprojektováno.

Na Zemanově návrhu se okamžitě vyprofiloval jako zastánce mediální svobody Babišův expert přes média Martin Komárek. Je zásadně, zásadně proti tomu. I kdyby Zemanův návrh způsobil jenom tohle, už tím nadělal škody dost.

Auditoři ministerstva financí dokončili prověrku padesátimilionové dotace na Babišovo Čapí hnízdo. Nedošli k závěru, že by dotace nebyla v pořádku, a nemají to vlastně prý ani možnost prověřit. Výsledek je logický: Babišovi auditoři z povahy situace nemohou ani prohlásit, že jejich zaměstnavatel a zároveň objekt jejich zkoumání je ve všem všudy čistý jako lilium, a samozřejmě ani to, že v tom jede až po uši. Neměl by to rozhodnout papež František?

A další závažná kauza, která otřásá českou společností: zakladatel trutnovského festivalu Martin Věchet se setkal s Milošem Jakešem a snad ho tam nějak napůl i pozval. Vzedmula se vlna pobouření. U lidí, kteří za totáče tradici toho festivalu založili, to jistě chápu. Stejně bych byl chápal např. pohoršení čs. legionářů, kdyby jim na oslavy vítězství u Zborova byli pozvali generála, který tam velel rakousko-uherským jednotkám. Je to tak trochu otázka vkusu. Ale vadilo by jim stejně, kdyby tam byl pozval Andreje Babiše? Nebo ještě lépe, kdyby přijal od Andreje Babiše dotaci na letošní festival? Přičemž dnešní problém už ani náhodou není Jakeš, ale Babiš.

Sobota 14. května: Prezident Zeman má důstojné následníky, pokud jde o vzbuzování rozruchu divokými jalovými prohlášeními. Následuje ho ministryně pro místní rozvoj Šlechtová, která navrhla zestátnit celý Pražská hrad sakumprásk (včetně budov, které už byly privatizovány). Jde prý podle ní o to, „zda má Hrad jako symbol ČR patřit jedné církvi, nebo nám všem“. Těžko se zbavit dojmu, že paní ministryně honí bobříka popularity v rozbíhající se kampani k regionálním volbám, jaksi v zastoupení své politické formace (Babišovo ANO) i jejího hybatele, který se ovšem k jejímu nápadu vyjádřil zdrženlivě až odmítavě. Blaze tomu, kdo dokáže z jedné huby studeně i teple dejchati, říkával Karel Havlíček. Při volbách nám to pomůže a zároveň nás to nijak nezavazuje. Upřímně řečeno, já nepotřebuju, aby Hrad patřil nám všem, to znamená i mně. Za totáče vůbec žádným „nám všem“ nepatřil, patřil mocenské věrchušce jedné prodejné a zkorumpované ruské kolonie. Nicméně mi bylo docela milé, že jsem se mohl ve svatovítském chrámě, pokud zrovna nebyla mše, podívat až dozadu ke stříbrnému náhrobku Jana Neopomuckého. To se teď, kdy se mi různí političtí demagogové pokoušejí namluvit, že katedrála „patří nám všem“, nesmí.

Paní Šlechtová měla ovšem úspěch hned v dvojím smyslu: jednak se jí podařilo pořádně zviditelnit, a jednal do běla rozlítila lidovecké papaláše (Bělobrádek, Jurečka). Inu, braši, není to žádný med, mít za koaličního partnera hnutí ANO. To jste si ještě nezvykli?

Ke skandálu s údajným pozváním Miloše Jakeše (vida, už se mu zase říká Miloš, aspoň v Babišovinách) na pop festival v Trutnově prohlásil v Babišově Mladé frontě Dnes majitel undergroundového klubu Stanislav G. Pitaš: „V případě Věcheta (organizátor festivalu, který Jakeše navštívil, bd) je vidět, že mu jde jen o jeho zájmy a pro ně se neštítí ani zneužít senilního komunistického funkcionáře.“ Souhlasím s ním v tom smyslu, že senilní lidé se zneužívat nemají. Je to něco podobného jako hanobení mrtvol. To je vlastně jediné, co mně na celém případě připadá zajímavé: pan Jakeš (zdá se) zesenilněl a unikl z dosahu světské spravedlnosti. Smiřme se s tím, je to ostatně v životě běžné.

Paní Procházková v sobě nezapře pravdoláskařku. Čtenářům Babišových Lidových novin, kam pravidelně píše, tentokrát představila ukrajinského generálního prokurátora Volodymyra Fesenka. Ten kritizuje prezidenta Porošenka za polovičatost: slovně prý sice podporuje reformu a čistku na prokuratuře – čistky musejí být, to na Rusi y v přilehlých oblastech dobře vědí -, ale ve skutečnosti si myslí, že úplně nezávislý prokurátor není nic pro ně. To je zvláštní, já si taky myslím, že úplně nezávislý prokurátor je zrůdná blbost. A dále prohlásil: „V příštích volbách by se do parlamentu zase dostalo víc občanských aktivistů a méně podnikatelů“ (v to aspoň doufá, budou-li). Podle mne v civilizované zemi do parlamentu nepatří ani podnikatelé, ani občanští aktivisté. Do parlamentu patří politici. A konečně mluvil ukrajinský generální prokurátor o tom, že v konkurzu na vedení protikorupční kanceláře (to má být asi něco jako u nás chystaný a mezitím už zavržený „protikorupční speciál“) veřejnost prosadila nezávislé odborníky. „Jeden z nich bránil doněcké letiště. Těžko uplatíte takového člověka.“ Nejlepší nezávislý odborník je takový, který dokáže dokonce i bránit letiště.

Pondělí 16. května: Sobotní Právo přineslo velký rozhovor s expředsedou TOP09 Karlem Schwarzenbergem. Zarážející je na něm to, co je pro pana Schwarzenberga konstitutivní během celé jeho politické kariéry v ČR - jakási ležérnost, s níž se vyjadřuje k vážným problémům: je velmi obtížné se zbavit dojmu, že je mu v zásadě úplně jedno, co plácne. Přitom řada dílčích věcí, které říká, je pochopitelná a správná – resp. byla by správná, kdyby se jen ještě trochu domyslela. Např.: „Mně dělají starosti spíše naše prázdné kostely než jedna plná mešita“ – větší problém než to, že jiní věří v něco, co nám nejde pod fousy, je to, že my nevěříme vůbec v nic. Náš problém není islám, náš problém jsme my. Když se z toho ale vyvodí vzápětí závěr: „Nesmíme zapomenout, že většině muslimů jdou ti extremisté taky na nervy“, je to cesta do slepé uličky. Odkud to ví? Jak to má spočítané? To je nechumelismus. Stejně jako přesvědčení, že „to je vlna, která přejde“ (o militantním islámu). Žádné nebezpečí nepřejde, pokud se mu nějak účinně nečelí. Taky mluvit o rozmařilosti „nás“ (zjevně Evropy) je laciné a banální. „Byli jsme velice bohatí, vydělávali jsme spoustu a utráceli je hlavně na různé programy potěšení“ – to se dá říci vždycky a o všech a vždycky je to pravda – tak trochu. Zároveň z toho nic neplyne. Kromě toho, že je za tím cítit snaha probudit v lidech provinilost – provinilí lidé se pak dají snadno ideologicky zmanipulovat. Kromě toho je to v některých ohledech taky pobuřující: „Od druhé světové války jsme si zvykli, že nás budou chránit Američané“ (nás zrovna „chránili“ až do r. 1989 Rusové); „žili jsme v luxusu, ale na účet svých dětí a vnuků“: nemůžu říci, že bych v letech 1945-89 zrovna umíral hlady, ale tohle obvinění od pana Schwarzernberga považuji osobně za drzost. Způsob, jakým mluví o svém nástupci ve funkci, je rovněž pobuřující: „Mezi námi… vidím, jak se opravdu vyvíjí. Dneska má mnohem širší zájmy než jen ekonomiku. Zabývá se a přemýšlí hluboce o lidských právech a omezování svobody. Jak si rozšiřuje horizont.“ To je vlastně obvinění, že až dosud neuvažoval „hluboce“ o lidských právech, zajímala ho jen ekonomika a měl omezený horizont. Což jsou standardní výhrady Kalouskových oponentů, tedy hlavně mistrů v oboru kýčovitého žvanění na téma „Pravda a Láska“. Nejhorší na tom je, že pan Schwarzenberg to zřejmě myslí dobře – chce Kalouskovi pomoci. Podobně, jako když se ho redaktor ptá, zda je Kalousek věrohodný v roli za bojovníka za svobodu Tibetu a fanouška dalajlámy, a on odpovídá „na to potřebujete nějaký čas“. Přitom proč by člověk měl být zrovna fanouškem dalajlámy! Nemusí, měl by jen podporovat právo Tibeťanů na autonomii a sebeurčení (víc nežádají) proti čínským utlačovatelům. Dalajláma sem, dalajláma tam. Dalajláma je v současné době jejich legitimním představitelem, to je třeba respektovat. A člověk kvůli tomu ještě nemusí sdílet jeho vyznání a ideologii.

Úvahy toho typu, jaké vede pan Schwarzenberg, svědčí o hluboké trhlině, která vede uprostřed TOP09 od jejího založení. Pro dnešní preference strany to nevěští nic dobrého. Jenže tenhle problém si budou muset v topce vyřešit, jinak je to potopí.

V souvislosti s bombastickými oslavami výročí Karla IV (je to o něco snesitelnější než každoroční nacionalistické orgie v souvislosti s koncem druhé světové války, ale s našimi dnešními problémy to taky ani trochu nesouvisí, spíš je to zakrývá a maskuje) došlo i na jakýsi akt smíření mezi Čechy a sudetskými Němci: nejprve mluvčí SdL Bernd Posselt navštívil Prahu (moc psát se o tom nějak nesmělo), pak ovšem na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku vystoupil „s vědomím premiéra“ (nevím, co to znamená; nebyl tam přímo za vládu, ale vláda o tom věděla a nic nenamítala? připadá mi to jako šaškárna) ministr Daniel Herman. Herman drží sice teorii příčiny a následku a omlouvání se jen za „excesy“ (co mu taky jiného zbývá, když je ministrem?), zároveň mluvil o „fikci kolektivní viny na základě etnického původu“. „Jedině tak mohly bát statisíce lidí zbaveny občanských a lidských práv, majetku, cti a v mnohých případech i života.“ Odvolal se na Havla, Paroubka (!) a Nečase. Patří mezi zbavení občanských a lidských práv i samo vyhnání? Celý problém byl po mnohaleté snaze ze všech zúčastněných stran uklizen na bezpečné místo, do něčeho, jako je úložiště jaderného odpadu, s tím, aby tam setrval přinejmenším příštích deset tisíc let. Snažil jsem se dělat všechno pro to, aby se něco podobně obludného nepovedlo. Nemám se za co stydět, udělal bych to znovu. Teď ta věc není na pořadu dne, to se stává. Neznamená to, že by byla prostě a na věčnost vyřízena.

Jiří Pehe píše v Právu o sjezdu KSČM. Připadá mi to nějak moc útěšné: „Na druhou stranu je ale tento skanzen pro demokracii míně nebezpečný, než by byla silná fašizující strana mladých radikálů, kupříkladu po vzoru maďarského Jobbiku.“ Pan Pehe pominul základní konstitutivní funkci, kterou komunisté svědomitě a úspěšně plnili od začátku své existence: pátá kolona ruského imperialismu. A jen tak mimochodem, Jobbik je strana výrazně proruská, jen se o nás o tom nějak neví, protože se o tom nemluví.

Pro účely oživení image listu exhumovali v Babišových Lidových novinách Jiřího Hanáka a vystavují ho vždy jednou za týden, v sobotu, na str. 12 v rubrice Poslední slovo. Tentokrát píše o neukojených ruských mocenských ambicích. Nechápu jen, proč tam není zmínka o tom, že polemizuje s textem, který předtím napsal do Práva Jan Eichler. Pan Hanák si zřejmě myslí, že by mu zbytečně dělal reklamu. Myslím, že se mýlí: reputaci mají zhruba stejnou, jen trochu jinak orientovanou. Nemohou si vzájemně ani pomoci, ani uškodit. Jen je to čtenáři, který si podivnou shodou okolností přečetl oba texty (myslím, že takových není moc) trochu divné.

Úterý 18. května: Nedovedu si v současné době představit nic méně zajímavého, než je sjezd KSČM. Myslím, že už je k ničemu moc nepotřebují ani Rusové (prezident, zemanovská půlka ČSSD a Andrej babiš jsou pro ně jistě atraktivnější). Předsedou zůstal Vojtěch Filip, vyhrál hned v prvním kole nad kandidátem typu „ještě horší než on“ (nic jiného tento muzeální útvar není schopen vyprodukovat). Filipův konkurent Josef Skála byl poté zvolen místopředsedou pro ideologii (zaujímá tedy místo, na němž kdysi vévodily bolševické kapacity jako v době mého dětství Václav Kopecký, v době mého mládí Jiří Hendrych a v době mé dospělosti Jan Fojtík). KSČM má teď asi 40 000 členů, průměrný věk je prý 74 let. Její ÚV sídlí teď v ulici Politických vězňů (sama strana se na rozdíl od své slavné předchůdkyně nikdy nedokázala dopracovat k tomu, aby nějaké měla). Myslím, že důstojné místo pro její sídlo by byl Národní památník na Vítkově, jak vzhledem ke své monstrózní a morbidní architektonické podobě venku i uvnitř, tak i k tomu, že je, pokud mne paměť neklame, vybaven dosti solidním a rozlehlým kolumbáriem.

Předseda Senátu PČR Milan Štěch řekl při pietním shromáždění na Národním hřbitově v Terezíně mimo jiné, že nelze srovnávat násilí páchané nacisty s násilím, které páchali Češi na odsunovaných Němcích. „Zločiny během odsunu byly dílem konkrétních jednotlivců, zato nacistické zločiny během okupace byly součástí oficiální a promyšlené politické kampaně německého státu.“

Tím pobouřil Pražskou židovskou obec a Federaci židovských obcí v ČR: „Hlavní projev předsedy Senátu Milana Štěcha se nesl v protiněmeckém nacionalistickém duchu, který podle našeho názoru 71 let po skončení druhé světové války na vzpomínkovou akci nepatří,“ praví se v jejich prohlášení. To jde zajímavé, jak už jsem otrlý: mně se zdálo, že se ten člověk na to, co bych od něj očekával, držel ještě poměrně zpátky. Jinak je jeho prohlášení samozřejmě otřesné a chtělo by doplnit mimo jiné takto: „konkrétních osob, které až na naprosté výjimky nikdy nebyly ani pojmenovány, ani dopadeny, ani potrestány“. Jsou to tedy osoby abstraktně konkrétní. Existovaly vůbec? Nebo se to všechno stalo tak nějak samo od sebe?

V Babišových Lidových novinách mne zaujal článek ekologa Pavla Nováčka. Tedy zaujaly mne vlastně jen dva detaily z oboru „jak rozumět dějinám“: Za prvé: Charta OSN… v bipolárně rozděleném světě patřila spíše vládám států, které ji využívaly a zneužívaly pro prosazování vlastních cílů.“ Já jsem žil (a dosud žiji) na jiné planetě než pan Nováček. Na té mé planetě neexistoval žádný „bipolárně rozdělený svět“, ale svět, v němž se někdy od roku 1945 muselo západní demokratické společenství přes čtyřicet let úporně bránit drzému úsilí ruského (tehdy komunistického) impéria o světovládu (impérium se nakonec dočasně sesypalo pod tíhou svých zjevně nepřiměřených ambic). Je pravda, že ctižádostivý Rooseveltův a Stalinův projekt OSN tento obraz poněkud zamlžuje, ale jen zamlžuje. A za druhé: „Když se Hunové po konfliktu s čínskou říší obrátili na západ a v roce 375 vpadli do východní Evropy, uvedli do pohybu další národy (Germány, Avary, Slovany), pro něž území Římské říše představovalo jedinou možnou cestu a příležitost k nalezení nových sídel i bohatství.“ Srovnávat dnešní migrační vlnu se stěhováním národů na přelomu starověku a středověku se dnes stalo módou, ale přece jen to trochu kulhá. Dnes je to jen obrovitá živelní pohroma, s níž se ve svém „stýkání a potýkání“ (tedy spíše potýkání, pak dlouho nic, a pak taky stýkání) nějak vyrovnávají mocné supervelmoci, Čína, Rusko a Západ. A protože nejsem v té věci žádný neutrální pozorovatel, ale loajální a přesvědčený obyvatel (příslušník, účastník nebo jak to nazvat) Západu, vidím to tak, že migrační vlnu Čína a Rusko toho času mocensky slabší, využívají, vedeni snahou se emancipovat (to slabší dělávají a bývá to vesměs nesnesitelné a neblahé) vůči silnějšímu, ale toho času vnitřně oslabenému Západu. Nejsem objektivní pozorovatel nějakého válečného hemžení, nepředstírám neutralitu, jsem, nebo rád bych byl, voják na jedné straně. Zázrak z roku 1989 mi to umožnil. Přitom je mi jasné, že musím být ke svým bližním (a to jsou i mí nepřátelé) spravedlivý. Ne objektivní, ne neutrální, ale spravedlivý, to je obrovský rozdíl. Což ovšem neznamená přestat vědět o tom, že nepřátelé jsou nepřátelé.

Středa 18. května: K dnešnímu dni jen malá, ale nikoli nedůležitá připomínka: včera představila TOP09 svůj seznam šestnácti vládních zákonů, které tak či onak neúměrně omezují svobodu soukromých subjektů, a tedy přímo či nepřímo občanů, ve prospěch státu. Zavazuje se využít všech příležitostí, aby dosáhla jejich zrušení. To je jistě v pořádku, problém je jen, že v tomto pojetí se na seznam nevešel zákon, který státu otvírá prostor a cestu k tomu, aby si mohl vůči občanům nevybíravě diktovat. Na seznamu nemohl být jednak proto, že zákony tam uvedené se vlastně pohybují v prostoru takto (i jím) vytvořeném, a jednak proto, že se demokratická opozice z důvodů sice snad pochopitelných, ale těžko ospravedlnitelných, pod něj vlastně spolupodepsala. Jde o Zákon o státní službě. Poprvé přišel na pořad dne v roce 2002, a to z důvodů legitimních: bylo třeba zabránit tomu, aby výměnu vlády neprovázela vždy bartolomějská noc na vládních úřadech, při níž jsou jedni podržtaškové vystřídáni druhými a kvalifikace a praxe úředníků nehraje žádnou roli. A vytvořit stav, kdy budou mít státní úředníci základní existenční jistotu. Zákon byl tehdy odhlasován, ale nikdy nevstoupil v platnost, i když Evropská unie takovou normu vyžadovala. Proto byla v roce 2014 v rauši Velké Protikorupční Revoluce prosazena nová právní norma. Její cíl je velmi ambiciózní: vytvořit nezávislou státní byrokracii, osvobozenou od tlaku politiky. Je samozřejmé, že v tomto úsilí ponese nový, od politiky osvobozený stav na dlouhou dobu nesmazatelné otisky vyčůraných politiků, kteří formovali „výchozí pozici“: a to tím výraznější, čím radikálněji zákon byrokracii od „politických tlaků“ (rozumí se samozřejmě těch následných) osvobozuje. Demokratické opozici se podařilo prosadit v návrhu úpravy, které bohužel podobu zákona nijak podstatně nezměnily.

Zákon patří do stejné třídy jako chystaný zákon o státních zastupitelstvích. Ten, jak se teď zdá, že bude odložen, nejspíš proto, že jeho demiurgové nazřeli: žádoucího stavu leze nejlépe dosáhnout suchou cestou, via facti, způsobem aplikace zákonů távajících.

Budeme tedy napříště mít státní zástupce nezávislé na politice. Taky policii nezávislou na politice. Zároveň je třeba ty instituce centralizovat, aby byly efektivnější (např. – to je ovšem hudba budoucnosti – sloučit nějaký budoucí protikorupční státně zastupitelský speciál, ÚOOZ a BIS, zrušit nadbytečné duplicity – protikorupční policie, GIBS – a pak vyvstane ještě otázka, jak do toho včlenit i soudní moc, aby to celé lépe šlapalo). Orwell by se nestačil divit.

Problém bude v tom, že se všechny ty síly, byrokracie, prokuratura, policie, stanou nezávislými na demokratické kontrole a na demokratické politice. (Mimochodem, stejně i veřejnoprávní média, která nebudou mít zaručenu politickou kontrolu nedotknutelnosti svobodného prostoru, se stanou snadnou obětí ambiciózních nedemokratických predátorů). Protože politika znamená v demokracii vždycky demokratickou kontrolu mocenských institucí, což je v každém státě vždycky největší problém. Jakobínský fanatismus a mocenské ambice oligarchy vytvořily v České republice velmi nebezpečnou situaci. Je to větší problém než dohromady všech šestnáct zákonů, které vypočítává TOP09. Je těžké se zbavit dojmu, že se politici TOP09 zavázali pečlivě a poctivě spravovat kapající vodovodní kohoutky na Titaniku, který se právě potápí kvůli obrovité díře v trupu, již předtím sami nechtě pomáhali vyvrtat.

Čtvrtek 19. května: dnes jen jedna poznámka: premiér Sobotka se obrátil na Andreje Babiše s dopisem, v němž na něm žádá vysvětlení, proč se minulý týden nezúčastnil jednání o čerpání evropských dotací a proč ministerstvo financí nezpracovalo jakýsi základní dokument (k tomu jednání). Úředníci MF prý neukončili audit, od něhož závisí další financování „operačních programů“ z EU. Pan Babiš mu na to promptně odpověděl, že má na práci důležitější věci než vysedávat na poradách. Tedy v podstatě, aby si koukal hledět svého. K tomu je třeba říci, že kooperace ve vládě Nových pořádků má úplně novou kvalitu: trochu to souvisí s tím, že od počátků České republiky byly vlády konstruovány tak, že mezi premiérem ministrem financí nebývaly veliké tenze. Dokonce i v době Nečasovy vlády existoval mezi Nečasem a Kalouskem jakýsi hradní mír, vztahy mezi Topolánkem a Kalouskem byly idylické, předtím byli ministři financí ze stejné strany jako premiér („úřednické vlády“ se nepočítají). Dnes by se spolupráce Sobotka – Babiš dala nejspíš pojmenovat jako nelítostný „souboj gigantů“. Giganti ovšem svými rozměry odpovídají scéně, na níž se bitva odehrává. Výsledek je zatím těžko odhadnutelný.

Pátek 20. května: V Právu přinesli přehled toho, jak klesají počty členů politických stran, i parlamentních. Postupně se smazává rozdíl mezi těmi, co existovaly před listopadem 1989 (a měly víc než nezasloužený náskok) a těmi novými. Dnes ovšem má KSČM už jen 43 tisíc, KDU-ČSL 27 tisíc, zatímco ČSSD taky ztrácí, ale pořád je na 21 tisících. Propast se tedy podstatně zmenšila. ODS doplatila na strmý politický pád během Velké Protikorupční Revoluce, jinak by s 31 tisíci byla suverénně dvojkou. Ostatní politické strany nikdy nepředstíraly, že by jim velikost členské základny ležela zvlášť na srdci. Novum jsou politické polostrany, které pečlivě zjišťují, zda jsou občané ČR hodni toho stát se jejich členy (zejména ANO, ale taky Úsvit, resp. SPD (jsem líný si zjišťovat, co ta zkratka znamená, fyzicky to je Tomio Okamura). Prověřování trvá bratru dva roky. Zajímavé by bylo zjistit, jakou roli v něm hraje údajná bezpečnostní divize Agrofertu. Potřeba kádrovat členy je vlastně jakési přiznání: členství v ANO s sebou nese tolik výhod a požitků, že je třeba pečlivě zvážit, zda si kandidát takové štěstí vůbec zaslouží. Je to tedy něco jako politická strana naruby, většinou členstvo čas od času zvažuje, zda si straničtí papaláši zaslouží mu stát v čele, což je normální.

Nicméně, je tu problém: jak mohou fungovat politické strany v prostředí, v němž musí být v podstatě bez členstva, a tedy bez jakékoli vnitřní korekce a kontroly), a v němž si členové nevolí vedení, ale vedení členy? Není třeba začít znovu, na zelené louce? Ale to znamená začít ne u „osobností“, ne u „papalášů“, ale u členstva? Představme si politickou stranu, která bude mít pro začátek jenom samé členy. Jistě, něco takového nemůže fungovat. Ale připadá mi to přece jen o fous normálnější než strana, která se pro začátek skládá z předsedy.

Pátek 20. května: V Právu přinesli přehled toho, jak klesají počty členů politických stran, i parlamentních. Postupně se smazává rozdíl mezi těmi, co existovaly před listopadem 1989 (a měly víc než nezasloužený náskok) a těmi novými. Dnes ovšem má KSČM už jen 43 tisíc, KDU-ČSL 27 tisíc, zatímco ČSSD taky ztrácí, ale pořád je na 21 tisících. Propast se tedy podstatně zmenšila. ODS doplatila na strmý politický pád během Velké Protikorupční Revoluce, jinak by s 31 tisíci byla suverénně dvojkou. Ostatní politické strany nikdy nepředstíraly, že by jim velikost členské základny ležela zvlášť na srdci. Novum jsou politické polostrany, které pečlivě zjišťují, zda jsou občané ČR hodni toho stát se jejich členy (zejména ANO, ale taky Úsvit, resp. SPD (jsem líný si zjišťovat, co ta zkratka znamená, fyzicky to je Tomio Okamura). Prověřování trvá bratru dva roky. Zajímavé by bylo zjistit, jakou roli v něm hraje údajná bezpečnostní divize Agrofertu. Potřeba kádrovat členy je vlastně jakési přiznání: členství v ANO s sebou nese tolik výhod a požitků, že je třeba pečlivě zvážit, zda si kandidát takové štěstí vůbec zaslouží. Je to tedy něco jako politická strana naruby, většinou členstvo čas od času zvažuje, zda si straničtí papaláši zaslouží mu stát v čele, což je normální.

Nicméně, je tu problém: jak mohou fungovat politické strany v prostředí, v němž musí být v podstatě bez členstva, a tedy bez jakékoli vnitřní korekce a kontroly), a v němž si členové nevolí vedení, ale vedení členy? Není třeba začít znovu, na zelené louce? Ale to znamená začít ne u „osobností“, ne u „papalášů“, ale u členstva? Představme si politickou stranu, která bude mít pro začátek jenom samé členy. Jistě, něco takového nemůže fungovat. Ale připadá mi to přece jen o fous normálnější než strana, která se pro začátek skládá z předsedy.

Středa 25. května: V Rakousku vyhrál prezidentskou volbu nejtěsnějším způsobem bývalý předseda Strany Zelených Alexander Van der Bellen, a z celé Evropy se ozývají úlevné výdechy: sláva, nebezpečí je odvráceno! To ale nespíš není ani trochu pravda. Dosavadní (vlastně nynější) rakouská vládní garnitura se odepsala poté, co nejprve sledovala vstřícnou politiku Angely Merkelové vůči migraci, pak ji už jen z pudu sebezáchovy začala brzdit. Změna byla zjevně ústupkem veřejné náladě a nebyla, pokud vím, nijak důkladněji politicky zdůvodněna. Bylo těžké si to vykládat jinak než jako projev slabosti. Politika Norberta Hofera a jeho strany byla v těchto věcech nelomená (čímž ji ani trochu nehájím, jen to konstatuji). Do druhého kola a následně do prezidentské funkce se tak dostal jako Hoferův protikandidát v osobě Van der Bellena politik k uprchlíkům ještě vstřícnější, než byly SPÖ i ÖVP (aspoň ale bylo jasné, o co mu jde), a ony byly nuceny ho v druhém kole podpořit (a měly s tím docela problém), čímž jejich image znovu utrpělo. Van der Bellen představuje takovou orientaci, kvůli níž bylo nesnadné ho podpořit i pro většinu voličů SPÖ a ÖVP. Jeho pozice bude ještě slabší, než pozice prezidenta Kisky na Slovensku. Postavení prezidenta v Rakouském politickém systému je obdobné jako u nás: nemůže politiku přímo utvářet, ale za to má možnost ji mocně blokovat. Protože Rakousko je civilizovaná země, rakouští prezidenti to zatím nedělali ani zdaleka tak brutálním způsobem jako všichni tři čeští (jistě, Havel nejmíň z nich, ale dělal to taky). Nicméně oba rakouští kandidáti už před druhým kolem naznačili, že se zdrženlivostí je teď konec: Hofer slíbil, že v případě svého zvolení vyvolá mimořádné volby do Národní rady, Van der Bellen prohlásil, že nepověří politika FPÖ funkcí premiéra, kdyby FPÖ vyhrála volby (pokud FPÖ vyhraje volby a bude schopna sestavit vládu, je katastrofa dokonána a zelený mužík v Hofburgu si s tím toho nepočne o moc víc, než co si počal kdysi prezident Miklas se Seyss-Inquartem, tím spíš, že proti sobě vlastně nebude mít žádného Hitlera, ale jen docela demokraticky rakouskou veřejnost (srovnání je jistě nadsazené, FPÖ není NSDAP). Van der Bellen bude svou politikou nechtě a nepřímo, ale zato účinně podporovat preference FPÖ, zatímco ÖVP a SPÖ si ani neškrtnou. Vypadá to jako předposlední stádium před tím, než politickou scénu v Rakousku docela ovládne FPÖ.

Nicméně situace v Rakousku je pořád ještě o fous lepší než u nás. Je to ostatně už tradiční. V roce 1945 dostali v Rakousku ve svobodných parlamentních volbách komunisté 5,4% hlasů, u nás o rok později 40% (tedy v českých zemích). Je pochopitelné, že instalace bolševismu v Rakousku se pak ukázala být neproveditelnou. Při prezidentských volbách v ČR v roce 2013 zvítězil přesvědčivě o 10% hlasů Miloš Zeman, jehož parametry jsou ještě o hodně horší než ty Hoferovy. Zbavit se ho bude velmi obtížné vzhledem k tomu, že systém politických stran se v podstatě zhroutil a rodí se jen neuvěřitelně hloupé nápady typu „Kroměřížské výzvy“. Rakušané se tedy opět dokázali vyhnout nejhoršímu. Řekl bych však, že jen dosti dočasně.

Ministr Dienstbier vypracoval návrh strategie, podle níž je třeba dosáhnout toho, aby ve vedení všech podniků se nadpolovičním státním podílem a všech významných státních úřadech byl poměr „pohlaví“ aspoň 60 : 40% (a případně ještě vyrovnanější). Musím říci, že starosti toho člověka nechápu. Jeho nápady jsou sice na rozdíl od těch Miloše zemana jenom pitomé, ale pokud by se měly dodržovat, povedou – dokud nezkrachují - nepochybně k rozvratu státního aparátu.

O víkendu vznikla v Kroměříži „Kroměřížská výzva“, kterou sepsal Michael Kocáb a další osobnosti českého veřejného života. Výzvu považuji za nesmyslnou a zavádějící. Vyjádřil se k ní už náš Klub na obranu demokracie (viz zde a sám se k ní ještě vrátím. Je to další marný pokus nepolitické politiky o vyrovnání se zhoubnou politikou. I proti té nejupadlejší a nejškodlivější politice je havlovská nepolitická politika úplně bezradná a bezbranná. Je mi líto jen lidí, které iniciátoři výzvy svým nápadem popletou. K tématu se ještě vrátím.

TOP09 nehodlá vstupovat do krajských vlád, které vzniknou po říjnových volbách, spolu s komunisty. Spolupráci s ANO ovšem předem neodmítají, protože, jak prohlásil předseda strany Kalousek, „nelze za určitých podmínek učinit politickou situaci neřešitelnou“. „Neřešitelná situace“ je pojem z oboru širší kategorie „nedozírné následky“. Ke slovům tohoto typu mám nedůvěru od podzimu 1968: tehdy, po ruské invazi, jimi strašil kdekdo počínaje Ludvíkem Svobodou. Základní zkušenost zní, že nejlepší a nejpohodlnější cesta, jak nedozírných následků co nejrychleji dosáhnout, je se jim usilovně a ze všech sil vyhýbat.

TOP09 by prý šla do koalice s ANO jen tenkrát, pokud by v té koalici měla funkci hejtmana. Dá se to aspoň z určitých náznaků vysoudit. To je ovšem velmi málo pravděpodobné (pravděpodobnější je situace, v níž by na hejtmana neměla šanci ani TOP09, ani ANO, na funkci by silně aspiroval např. někdo z ČSSD nebo STAN, bylo by třeba ho podpořit a bez TOP09 a ANO by to nešlo).

Bránit neřešitelným situacím je tedy cesta do pekel. Navíc k tomu není valný důvod, pokud jsou to např. neřešitelné situace, na nichž TOP09 nemá vinu. Zároveň je „bránění neřešitelným situacím“ laciné alibi pro to, jak se přidržet u krajského koryta. A hlavně a především: je to způsob, jak tichou cestou stabilizovat ANO jako normální a žádoucí součást našeho systému politických stran, a to v situaci, kdy se na krajské úrovni s výjimkou Prahy zatím vůbec neuchytila (předchozí volby byly v roce 2012). TOP09 touto cestou sobě uškodí a pomůže jenom Babišovi.

Čtvrtek 25. května: k tématu „Kroměřížská výzva“ se souhrnně vyjadřuji v článku, který jsem dnes poslal na server Echo24. K dispozici bude tam a taky tady na Událostech od sobotního rána. Proto zatím jen malou poznámku na okraj toho, co se o výzvě dosud psalo. Komentáře byly (pokud vůbec byly) spíš skeptické až kritické, a to i v oficiózním tisku (Petr Honzejk a Zdeněk Šarapatka na Hospodářských novinách, Josef Koukal v Právu; nadšeně za akci lobboval jen Martin Fendrych v Aktuálně.cz). Nepřipadá mi však přesvědčivé ani korektní argumentovat např. tím, že iniciátoři jsou vykřičené osoby, které se už mnohokrát nechtě kompromitovaly projekty, z nichž se později vyklubala pouhá plácnutí do vody (Impuls99, Děkujeme, odejděte, Brandýská výzva atp.). Motivem byla tentokrát legitimní nespokojenost s rozkladem české demokracie a s politikou a chováním českého prezidenta, a téma je proto právem chytlavé. I to, aby příští prezident „planul pro Evropskou unii a pro NATO“, jak poněkud ironicky píše Jan Koukal v Právu, i to, aby to nebyl Miloš Zeman, je samo o sobě docela v pořádku. Taky není pravda, že by Tomáš Halík někde prohlásil, že by jeho volili jen vzdělanci, a ne „prostý lid“. Halík mluvil o lidech se zálibou v populismu zemanovského střihu. Člověk může být docela prostý a tento styl politiky mu může být přesto odporný, kdežto i člověk velmi vzdělaný a intelektuálně vytříbený může být svým bytostným založením buran (příklad raději neuvádím). Vztah mezi lidem a „buranstvem“ není ani náhodou té povahy, aby se mezi obojí smělo psát rovnítko: na této víře (že to není totéž) stojí demokracie. Jinak souhlasím s kritiky výzvy obecně a s panem Koukalem zvlášť v tom, že Kroměřížská výzva je velká a nezodpovědná hloupost. Navíc si myslím, že odvádí pozornost od vážnějších a komplexnějších problémů (zejména od destrukce české parlamentní demokracie v letech 2012-14, na níž se bezděky, ale za to čile podíleli mnozí protagonisté Kroměřížské výzvy, a od posunu našeho politického uspořádání od demokracie, vlády lidu, k autokracii, oligarchii a buranokracii) k jednotlivosti, i když velmi významné, k jednomu hřmotnému a cíleně provokujícímu papaláši (jistě významnému), tedy od podstaty problému k výraznému detailu. Protagonisté Kroměřížské výzvy jsou už zase při tom - zase účinně, i když asi nechtěně – zvláštní náhoda. O tom všem podrobněji v sobotu na Echu24 a v Událostech.

V poslanecké sněmovně prošla zákonná úprava, podle níž může být trestána – a případně i zrušena – firma, pokud se dopustí trestného činu pomluvy. Pro byli všichni přítomní kromě zástupců TOP09 a jednoho z KDU-ČSL. Úprava je naprosto skandální a umožní v budoucnu představitelům Nových pořádků, zvlášť pokud se pevně usalaší i v justici, likvidovat svobodná média. Mimořádně vydařeně se k věci (v Babišově Mladé frontě Dnes, ovšem) postavila pravdoláskařská právní hvězda a někdejší místopředsedkyně Ústavního soudu, senátorka Eliška Wagnerová: „Chápu obavy médií. Myslím, že pomluva by vůbec trestná být neměla. Ale když už trestná je, asi je v pořádku, že je tomu tak i pro právnické firmy. Dopadu na média se v zásadě nebojím.“ To je správné: když už nehoráznost, tak důsledná. Velmi se bojím dopadu senátorky Wagnerové na českou politiku.

Pátek 27. května: V souvislosti s neslavným koncem protikuřáckého zákona je ještě třeba zaznamenat kvílení hlavního lobbisty ČSSD Lukáše Jelínka v Právu: „Stěžejní je výsledek: ministr zdravotnictví je s celou vládou pro smích (zejména pravicové opozici) a teplota vnitrokoaličních vztahů opět klesla pod nulu. A není vyloučeno, že tam vydrží až do sněmovních voleb.“ Když si vzpomenu na radostné indiánské tance těchto lidí nad troskami české demokracie v průběhu VPKR (Velké Protikorupční Revoluce), je mi to docela příjemné. Je to ovšem smutné zadostiučinění - nic opravdu dobrého z toho neplyne.

Dalším podloudným útokem na nynější vládní koalici, tedy přesněji řečeno na Bohuslava Sobotku, je návrh hejtmana Zimoly na zdanění finančních náhrad církvím. Má podporu Michala Haška a o tom, že se bude líbit Miloši Zemanovi, netřeba spekulovat. Andrej Babiš dal myslím své zalíbení najevo. Křehké spojenectví Sobotkovy části ČSSD s KDU-ČSL a vůbec existence koalice bude vystavena další tvrdé zkoušce. V této souvislosti je třeba říci, že vládní koalice z roku 2010 byla až doposud symbolem největší představitelné koaliční nestability: ale něco takového jako teď tu v krátké historii ČR ještě nebylo.

Prezident Zeman pokračuje ve svých provokacích: na jubilejním dvoustém „Žofínském fóru“ (číslo je impozantní, laik by si z něho mohl vypočítat, že první fórum se konalo zakrátko po Vídeňském kongresu) prohlásil, že není pro to, aby byl miliardář Zdeněk Bakala přímo zavřen (což řekl týden předtím), nýbrž by ho stačilo oholit o všechen majetek. Zároveň dal najevo, že by ho těšilo, kdyby dohoda EU s Tureckem padla (jistě, EU by měla veliký problém a Putin velkou radost). Okomentoval též výsledek hlasování o „protikuřáckém zákonu“: „Všimněte si, jak jsem se sladce usmál pln radosti, že tento zákon neprošel.“ Jistě, pan Sobotka má problém. Miloš Zeman plní zatím nejlíp a nejdůsledněji hlavní funkci prezidenta v našem nepsaném, ale spolehlivě fungujícím politickém systému: funkci nejvyššího státního kverulanta, prvku politické destrukce a rozvratu. Jen by se nemělo zapomínat, že možnosti prezidenta jsou opravdu velké jen tam, kde už je systém rozvrácen z jiných důvodů: na smrt nemocného pacienta dokáže zabít i obyčejná viróza. Zemanovská viróza (termín je používán od jara 2013, viz případ Korunovační klenoty) odvádí pozornost od toho, že náš pacient ve skutečnosti trpí rakovinou, a že když se nám podaří virózu vyléčit, což je málo pravděpodobné, není ještě ani trochu vyhráno. Pan Zeman svým hlasitým vyváděním jen odvádí pozornost od nejvážnějších problémů.

V českých novinách zní radostné očekávání: omluví se konečně Obama a zpupní Američané za svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki? Cítím nutkavou potřebu zdůraznit své dlouhodobé stanovisko: Američané se nemají zač omlouvat. Nasazením jaderných zbraní podstatně snížili počet padlých vojáků na obou stranách i počet civilních obětí na japonské straně a zabránili případné okupaci daleko většího japonského území Ruskem. To je dostatečná a úplná legitimizace nasazení jaderných zbraní (na rozdíl od případu plošného bombardování německých měst „klasickými“ bombami, které jen zvýšilo počet civilních obětní na německé straně). Když člověk není opilý Pravdou a Láskou, musí vidět, že pragmatické řešení může být a bývá často i morálně opodstatněné. Žádné omluvy nejsou na místě. Jinak dobrovolně přistoupíme na takové pojetí válečného konfliktu, které umožňuje vyhrát válku jen naprostým cynikům, předem a z podstaty rozhodnutým nedodržovat vůbec žádné zásady a žádná pravidla.

Sobota 28. května: „Protikuřácký zákon“ má svou dohru. Premiér Sobotka svolal na pátek ráno koaliční radu, kde chtěl probrat fungování koalice v souvislosti s hlasováním o jeho přijetí. Ukázalo se, že se jí nezúčastní předsedové obou dalších koaličních stran. Pavel Bělobrádek je služebně v Bruselu (schůzka prý byla dohodnuta dlouho předem, budiž), Andrej Babiš odjel do Uherského Hradiště, kde jednal o využití bývalé komunistické věznice (má prý být rekonstruována na muzeum a sídlo okresních institucí). Protože ministr se nezúčastnil ani projednání dalších bodů pátečního programu sněmovny, vyvolalo to všeobecnou nevoli (bouřili se i komunisté) – a to je taky všechno. Jinak se zdá, že ve vládě jsou si všichni rovni, ale jeden je rovnější – pan premiér to ale není. Obětním kozlem (překlad z německého Sündenbock, je to přesnější než příliš něžný český výraz obětní beránek) se stal předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýnek. Kozel svým hlasováním pomohl prosadit pozměňovací návrh poslance Bendy (který byl pak podle něho údajně pro ANO posléze kamenem úrazu, důvodem proč Babišova strana zákon nakonec potopila). Protože se před svým klubem následně kál, pan Babiš nežádá jeho odvolání. Co by si taky bez něho počal, a je otázka, zda celá věc byla jen bezděčný lapsus. Krach zákona ostatně nepoškodil Babiše ani ANO, nýbrž vládu, to znamená premiéra Sobotku.

Jinak je „protikuřácký zákon“ předloha přesně toho typu, že se hodí k tomu, aby vyhodila do vzduchu i každou, i tu vzorně svornou vládní koalici (tahle zrovna svorností od počátku nijak nevyniká). Jinak zákon k ničemu dvakrát moc dobrý není a nijak zvlášť na něm nezáleží. Je to jakási nášlapná mina, a tím se její význam vyčerpává.

Pondělí 30. května: ve vymýšlení a rozpracovávání různých nehorázností je náš prezident mimořádně úporný, důsledný a svým způsobem úspěšný. Smyslem obvykle bývá: Za prvé, naštvat (proboha, jak strašně nepřesný výraz ve své odpudivé napomádovanosti, proč se to u nás nesmí napsat normálně!) co nejvíce lidí, ponejvíce těch slušných: zde jde o nekompromisní účtování s odvěkým norským nepřítelem, který nám unesl naše dvě české děti. Norsko je země „naší váhové kategorie“, můžeme si na něj tedy vyskakovat, aniž by nám hrozilo, že dostaneme do nosu. Za druhé, potěšit ty s nimiž pan prezident drží basu, tj. ty, co jsou od nás na východě. Rozhádaná Evropa je to, co potřebují. A za třetí, potěšit všechny naše přívržence těch, co jsou od nás na východ. Je jich dost a pan prezident bude potřebovat jejich hlasy.

Pro to pro všechno pan prezident už nějakou dobu navrhuje vypracovat smlouvu s Norskem ohledně vydávání uloupených dětí. Protože se k tomu nikdo neměl, vypracoval ji nakonec sám a poslal ji předsedovi Poslanecké sněmovny Hamáčkovi, aby mu ji odhlasoval. Je to zjevně vůbec první mezinárodní smlouva, kterou ČR neuzavírá s tím, koho se její předmět týká (Norsko), ale s vlastním parlamentem. Pokud se podaří ji uzavřít (Hamáček se prozatím poněkud vzpírá), budeme mít v ruce platnou mezinárodní smlouvu (tedy aspoň podle našich představ) a budeme moci Norsko vojensky napadnout za její porušení, samozřejmě s podporou OSN (sami ho napadnout nemůžeme, jednak je poněkud daleko a jednak bychom patrně dostali na to vzadu). Náš prezident je zatím největší luxus, který jsme si dopřáli v našem polistopadovém vývoji. Něco podobného si v Evropě nemůže nikdo dovolit – tedy upřímně řečeno my taky ne, ale dovolili jsme si to, v rauši Velké Protikorupční Revoluce. Teď by ho ti samí, kteří tu revoluci pomáhali rozjíždět, chtěli pomocí směšných technik nepolitické politiky odvolit. Gratulujme si!

Vládní koalice se zaměstnává tím, jak dostat na pořad jednání PS zákon, který se jí právě podařilo tamtéž úspěšně odpálit (má být trošičku jiný, aby se neřeklo). Jde o zákon který se bezprostředně týká dnešní nejvážnější globální krize: boje proti démonu nikotinu. Český parlament se pomalu stává zcela nefunkčním útvarem: jakousi černou dírou, která se zabývá věcmi okolního světa se netýkajícími. Zabývá se jimi tak intenzivně, že na nic jiného nemá čas. Vše probíhá v režii vládní koalice, která se ovšem nedokáže zrovna v této věci na ničem shodnout. Svérázný způsob likvidace parlamentní demokracie.

Bohuslav Sobotka ve svém rozhovoru pro sobotní Právo sice drží vysoko vztyčený prapor Protikorupční revoluce („Pan Kalousek a pan Fiala by měli zpytovat svědomí, do jakých problémů republiku dostali), zároveň je nucen čelit útokům svého hejtmanstva na církevní restituce (tentokrát formou zdanění náhrad). Zúčtování s chtivou církví byl jeden z hlavních požadavků, s nimiž šla do Protikorupční revoluce právě ČSSD. Teď její předseda proti kritikům argumentuje tím, že je třeba držet dohody, na nichž stojí nynější koalice s KDU-ČSL. Má stoprocentně pravdu, kromě toho jer to tentokrát i slušné, jenže držení dohod není žádný revoluční požadavek (podstatou každé správné revoluce je, že se vůbec žádné dohody nedodržují), a tak těžko najde pochopení jak u vlastní vnitřní opozice, k níž právě hejtmani Zimola a Hašek od počátku patří, tak od ANO, které je ve věci dodržování dohod vysloveně revoluční silou. V době vypuknutí Velké Protikorupční Revoluce, kterou s chutí podnítili, si nejspíš i lidé jako Sobotka říkali: rozjedeme to, a až se dostaneme k moci, vrátíme se k tradičnější politice. Jenomže ono už to tak nějak docela nejde.

Diskuse o nehorázných výrocích JUDr. Samkové o islámu se dále rozbíhá, autorka je jistě spokojená. PČR ji zajistil dokonalou publicitu a umožnil jí urazit najednou zatím rekordní množství velvyslanců z muslimských zemí. Paní Samková prohlásila, že islám je stejný jako byl nacismus, fašismus, komunismus. Je takovým přesto, že se skrývá za náboženství, ačkoli ve skutečnosti je především státní zločinnou a zločineckou ideologií a nereformovatelným systémem vládnutí. Nejde mi teď ovšem o to, že je to strašná pitomost, ale o to, co k tomu prohlásil ministr Pelikán: nenávistné výroky na adresu náboženství lze posuzovat jako podněcování k nenávisti“. To je dobré, dostáváme se před rok 1989. Zbývá jen maličké rozšíření: „nenávistné výroky (o čemkoli) lze posuzovat jako podněcování k nenávisti“. O tom, co je nenávistné a co ne, rozhodne buď ministr spravedlnosti, nebo revoluční tribunály, nebo obojí dohromady. Přitom např. nenávistné výroky o křesťanství jsou u nás národním koloritem, a kdyby je chtěl někdo Čechům zakázat, bude to pro ně totéž, jako když jim zakazují kouření v hospodách. A nenávist potřebujeme k životu podobně jako pivo. Jenže zákazem a trestním postihem nenávisti se nic nezmění, jen se zvýší hladina nenávisti ve společnosti. Nenávist je hnusná, avšak nikoli trestná. Trestné jsou jen činy, které často motivuje. A plácat nesmysly samo osobě není trestné. Společnost, ve které je trestné plácat nesmysly, je společnost, kde neexistuje svoboda projevu. Což ovšem ani trochu, ani v nejmenším neznamená, že smyslem svobody projevu je plácat nesmysly, nýbrž jen to, že když nám jde o svobodu projevu, musíme holt občas nějaký ten nesmysl překousnout a vydržet. Pokud namítnete, že je těch blbin ovšem u nás nějak moc, budete mít pravdu: jenže to není problém svobody. To je problém nás Čechů.