Co týden dal

Pátek 1. dubna: Vážení čtenáři, po výpadku, který byl způsoben tím, že jsem se musel plně věnovat dvěma rozsáhlejším textům a aktivitám souvisejícím s Klubem na obranu demokracie, se nyní pokouším vrátit se o pár dní zpátky a obnovit pravidelné zápisy do této rubriky. Přiznám se, že ty zápisy sám potřebuji a trochu mi chybí, na druhé straně je pro mne čím dál tím obtížnější udržet pravidelné tempo. Omlouvám se, pravidelnější to už asi nebude.

Zdá se, že humanitární akce s přesunem 153 křesťanských uprchlíků z Iráku do ČR, kterou si u české vlády prosadili aktivisté z Nadačního fondu Generace 21, končí, jak to vypadá, směšnou ostudou. 33 z 98 iráckých uprchlíků, kteří byli do ČR přemístěni, chce zase pryč: osmičlená rodina do Iráku (seniorům se strašně stýská), zbytek do Německa a do Švédska. Ti lidé jsou trochu jako děti. Je zjevné, že si svůj pobyt v Evropě představovali jinak. Ti slušnější se rozhodnou vrátit se zpátky, ti podnikavější (přesněji řečeno vychcanější) chtějí pokračovat v hledání Eldoráda ve vyhlášených evropských rájích, především ve Schlaraffenlandu Mutti Merkelové. Plyne z toho jednak, že rozdíl mezi křesťany a nekřesťany se trochu přeceňuje (pomáhat je jistě třeba všem), za druhé, že tohle asi nebude ta pravá forma účinné pomoci. Upřímně líto je mi v tomto případě vlády (tedy premiéra Sobotky a ministra vnitra Chovance) – byli v té věci mohutně taženi za nos. O něco méně líto mi je organizátorů – nepochybuji, že to mysleli dobře (stejně jako Mutti Merkelová), ale zdá se, že se projevili tak trochu jako mamlasové (stejně jako Mutti Merkelová). Pověst hodného mamlase není zrovna to, co by člověku mohlo nějak zvlášť lichotit (v politice tuplem, což platí jen o Mutti Merkelové). Líto je mi i uprchlíků, ale upřímně řečeno hlavně těch, kteří na takovéhle eskapády nemají a jsou vydáni strašidelným poměrům v rozvráceném Iráku. Těch je mi líto nejvíc. A je zjevné, že zrovna takhle jim asi moc nepomůžeme. Mimochodem, aklimatizace v cizím prostředí je velmi obtížná věc. Nepřímo o tom svědčí jedna pěkná povídka A. P. Čechova: úřednický generál (na Rusi měli kdysi státní úředníci vojenské hodnosti) se rozhodl, že bude vzdělávat svého podřízeného, úředníčka neustále nosem zabořeného ve svých lejstrech) v evropských hodnotách. Pro začátek mu zapůjčil román Alexandra Dumase st. Tři mušketýři. Nešťastník se nedovážil si to nepřečíst, ale během četby chodil jako tělo bez duše a pořád jen mumlal: „ničemu nerozumím, jacísi cizozemci…“

ČSSD prohrála vleklý soudní spor s advokátem Altnerem, který ji zastupoval ve sporu o Lidový dům, a musí zaplatit obří pokutu cca 300 milionů Kč. Rozsudek Městského soudu v Praze je pravomocný. Smlouva, kterou měl dr. Altner s ČSSD uzavřenou, byla velmi výhodná a uzavřeli ji s ním v době Zemanova předsednictví. Nechci nijak zpochybňovat nezávislost soudní moci, ale člověk se stejně neuprání, aby se neptal: cui bono? Poměry už jsou takové.

Exmístopředseda ODS Pavol Lukša opustil nyní stranu za mocného láteření na Miroslava Kalouska. Je to prý útočný, agresivní negativista a jeho programem je pouhý Antibabiš. Kampak asi míří, kdepak asi skončí pan Lukša?

Miloš Zeman podporuje bezvízový styk s Čínou. Příliv čínských turistů do naší země si to prý vynutí. Je to povzbudivé. Doufám, že všichni budou mít rudá trika jako při právě skončené návštěvě čínského prezidenta. Čínští turisté prý nepředstavují žádné bezpečnostní riziko, míní prezident. Tedy pro něho určitě ne.

Politolog Lukáš Jelínek je znalec čínské psychiky. Tvrdí, že Číňané si prý mnohem víc váží partnerů hrdých, rovných, nepředkloněných (totéž říkali osvícení bolševici kdysi o Rusech). Nejdůležitější je prý zapojit Čínu do rozplétání problémů současného světa. Nebojte se, pane Jelínku, už se zapojila a ještě se zapojí.

V Praze pokračuje tahanice o místo radního pro Matěje Stropnického. ČSSD a ANO jsou proti. SZ může ovšem jen těžko přistoupit na to, že v Praze bude ostrakizován právě její předseda. Na druhé straně, když si ho zvolili, museli počítat s potížemi. Matěj Stropnický rovná se potíže.

Martin Bursík je gentleman! Babišovu Rádiu Impuls se svěřil, že Miroslav Kalousek se během demonstrace za dodržování lidských práv v Číně choval zbytečně agresivně a „přál si konflikt“. „To je přímo proti myšlení dalajlámy“. Nevím, co je pro myšlení dalajlámy a co proti němu, držím se jiných autorit (i když sebeurčení pro Tibet jistě podporuji) a za zvlášť důležité, i v politice, přitom pokládám přikázání „nenapráskáš“. V Mojžíšově desateru sice není, ale to ještě neznamená, že by nebylo důležité.

Pondělí 4. dubna: Uzavřený případ ČSSD versus Altner vypadá jako dost příkladný případ smlouvy s rohatým (u nás velmi častá forma obchodů); jistou lehkomyslnost nabuzují už české lidové pohádky, které českým dětem namlouvají, že není nic jednoduššího, než čerta napálit: to je ovšem omyl, v praktickém životě je třeba počítat s tím, že to naopak vůbec nejde. ČSSD byla kdysi v dosti zoufalé situaci, její političtí oponenti ji chtěli dát zahulit tím, že ji připraví o tradiční sociálně demokratické sídlo (nebylo to dvakrát moc slušné) a oni byli ochotni naslibovat tomu, kdo by jim účinně pomohl, hory doly – což taky vzápětí provedli. Jak by ne, když jejich předsedou byl Miloš Zeman, s jeho obvyklým přesvědčením, že se z toho pak nějak vykroutí. Smlouva ovšem byla, jak to vypadá, formálně v pořádku, vykrucování probíhalo řadu let, a dlužná částka geometricky rostla. Dnes důsledky toho jednání ovšem dopadly nikoli na hlavu Miloše Zemana (ten se opravdu vykroutil, dnes trůní v nadoblačných výškách pražského Hradu), ale na hlavy jeho nástupců, kteří za nic nemohou. A tak to, co kdysi zasila ODS a pan Kočárník, se dnes zhodnotí ve prospěch úhlavních spojenců ČSSD - a zároveň konkurentů - v nynější koalici, babišovců: ČSSD bude mít nějakou dobu potíže s financováním volebních kampaní. Takže poučení pro české poměry: smlouvy s čertem se zatraceně nevyplácejí, občas ale někomu jinému, než kdo je uzavřel.

Agentury pro průzkum veřejného mínění mají už i svého disidenta! Je jím agentura PPM Factum, která se odvážila odhadnout, že by volby do PS nyní vyhrála ČSSD. A další důkaz občanské odvahy: TOP09 má podle nich nad 10% preferencí! (Hned vzápětí ovšem přispěchala TNS AISA a všechno to popřela, aby si snad někdo nemyslil). Jistě, třeba je to jinak, třeba jim to všem tak opravdu vychází. Ale člověk dnes už nevěří ničemu. Divíte se?

A ještě k případu Altner: někdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek v rozhovoru pro Babišovu MfD řekl: „Je to útok na největší politickou stranu, který má likvidační ráz.“ To je zvláštní, jak dnešní svérázná doba probouzí v lidech jakési paranoidní sklony. Já musím se přiznat, s touto myšlenkou už taky pár dní zápasím. A je to opravdu fuška.

Taktéž v Babišově MfD ocitoval v sobotu strážce mauzolea Václava Havla Michael Žantovský v souvislosti s čínskou návštěvou v Praze slova svého guru z doby před dvaceti lety: „Čínská lidová republika si člověka, který se nebojí a dovede jí říci, co si myslí, váží víc než toho, kdo z ekonomických důvodů škrtá jednotlivé věci ze svých přípitků.“ Protože jsem stižen mánií opravovat výroky českých intelektuálních svatých, a zejména tohoto, cítím potřebu zašťourat i tady: za prvé, jakápak „Čínská lidová republika“, snad by bylo přesnější a vhodnější říci „nynější čínský režim“. Za druhé, proč by proboha kritika režimu měla být součástí přípitků na recepcích s jeho papaláši, to by bylo opravdu zbytečně urážlivé. Má být součástí věcných jednání. A za třetí: možná, že si režimy tohoto typu (mám dlouholeté zkušenosti s tím ruským, je jistě trochu jiný, ale základní parametry jsou podobné) občas váží i těch, kteří jim dovedou říci, co si myslí (v každém případě je to cenná informace). Nicméně, ještě daleko raději mají ty, kteří jim bez okolků a horlivě lezou do zadnice. Číňanům musíme říkat co si myslíme. Ale proč si přitom musíme ještě namlouvat, že nás kvůli tomu budou mít rádi!

Úterý 5. dubna: Pětadvacet iráckých křesťanských uprchlíků, kteří původně přicestovali do ČR na základě zprostředkování Nadačního fondu Generace 21, si to rozmyslili a odjeli do SRN. Německé úřady je původně hodlaly na základě readmisní dohody vrátit do ČR, nyní se rozhodly, že jim umožní, aby o azyl požádali tam. Iráčané svou žádost zdůvodnili „rodinnými vazbami v SRN“ (podle toho, co řekl ministr vnitra Chovanec v ČT, tam jedna paní z té skupiny má manžela). Česká strana je, jak se zdá, německým postojem poněkud konsternována a zaskočena. Není divu. Je to mimo jiné signál i pro zbytek uprchlíků v ČR, že cesta do Německa je pro ně otevřena. Budou vystaveni dost velkému pokušení. Navíc je tím ohrožen celý projekt nadačního fondu: hrozí, že se opravdu změní v cestovní kancelář. Zbývá doufat, že to nebude od těch, co z organizování migrace žijí (převaděčské gangy), před nadcházející „turistickou sezónou“ chápáno zároveň jako signál, že česko-německá hranice je pro uprchlíky prostupnější než ta rakousko-německá.

Doufám, že v příštích hodinách bude k dispozici více informací, aby se to celé nejevilo jako zlomyslná schválnost z německé strany. Vypadá to dosti hrozivě. Ministr vnitra naznačil, že německá strana zřejmě neměla úplné informace. Snad se to vysvětlí.

Humanitární akce s iráckými křesťany byla opravdu nešťastná. Nemohu si pomoci, na české podobě pomoci trpícím a ohroženým (jistě, trpícím a ohroženým se má pomáhat) je něco trochu kýčovitého a zároveň praštěného.

Středa 6. dubna: Ministerstvo vnitra SRN se aspoň podle toho, co včera večer zaznělo v Událostech ČT, rozhodlo, že přece jenom vrátí 25 iráckých uprchlíků do ČR. Byl by to rozumný krok. Jednak by to podstatně snížilo pokušení pro ty, co zatím v Česku zbyli, následovat jejich příkladu (jistě, všichni by to asi neudělali, ale vloni přijali v Polsku podobnou skupinu cca 160 lidí, nakonec tam zůstalo jen pár lidí ostatní zmizeli do Německa). Dále by to přece jen pootevřelo možnost v projektu pokračovat (což je dobré, pomáhat se má a musí). A konečně by Německo demonstrovalo, že se nechce vracet k nezodpovědné politice spolkové kancléřky z minulého léta a porušovat platné readmisní dohody. Zdá se, že váhání německých úřadů bylo opravdu dáno neúplnými informacemi (něco podobného naznačoval i ministr Chovanec). Vypadá to ostatně, že se v Německu nějak ujalo oficiózní přesvědčení, že zlí Čechové mají ve zvyku utrhávat uprchlíkům křidélka a nožičky, a proto na ně musí být přísnost (to je směšné už proto, že u nás prakticky žádní uprchlíci nejsou, kromě těchto, kterým chtěli lidé z Nadačního fondu Generace 21 nezištně pomoci, o tom snad nemůže nikdo pochybovat; jen to nějak nevyšlo).

Snad by jen bylo možné, kdyby z čistě taktických důvodů a kvůli lepšímu PR celé akce Nadační fond zprvu z čistě taktických důvodů upřednostňoval výběr uprchlíků o hmotnosti do 100 kg (vím, že je to jistý druh diskriminace a že by např. česká ombudsmanka mohla protestovat s poukazem, že je to diskriminace tlusťochů, ale jde jen o dočasné omezení do doby, než se utiší vášně). Podle fotografií těch dvaceti pěti, co se pokusili proniknout do Německa, tomu tak dosud ani náhodou nebylo.

Česká lékařská komora, Lékařský odborový klub a ČMKOS žádají o svolání mimořádného jednání předsedů koaličních stran a představitelů krajské samosprávy, které se má zabývat situací ve zdravotnictví. Předseda ČLK MUDr. Kubek přitom vládu upozornil, že vysoká kvalita péče a vysoká efektivita českého zdravotnictví je dosahována na úkor spravedlivého odměňování zdravotníků. A přitom hrozivě poznamenal, že cca 200 lékařů ročně odchází do zahraničí.

Se zlomyslnou radostí konstatuji, že se premiér Sobotka a ministr zdravotnictví Němeček pomalu ocitají v situaci, do níž někdy před šesti lety ČSSD s chutí pomáhala namočit tehdejší vládu zrádné pravice. Oba se vůči svým budoucím trapičům chovají se stoickou servilitou. Nejsou v dobré pozici: když u nás nějaký profesní okruh tvrdí, že je platově podhodnocen a že jeho rezort je v zoufalé situaci, má vždycky jaksi předem pravdu, pokud se to srovná např. se SRN. (Nemá pravdu, pokud se to srovná např. s Kazachstánem, ale Kazachstán je daleko.) Všichni by si zasloužili více, ve skutečnosti více získá jen ten, kdo má ostřejší lokty a větší vyděračské schopnosti a možnosti. To, co předvedly LOK a ČLK s akcí Děkujeme, odcházíme, byl ovšem dosavadní český rekord. Donutili Nečasovu vládu a nešťastného ministra Hegera k sepsání potupné kapitulace, ve srovnání s níž je mnichovská smlouva gentlemanskou dohodou. Vláda měla během tří let zvýšit lékařské platy o více než 20%. Ve splnění jí prý zabránila pouze policejní razie a následný pád vlády z léta 2013. Tým MUDr. Kubek, MUDr. Engel, MUDr. Voleman je pořád v sedle (jen MUDr. Rath, který k nim ovšem ani náhodou nepatřil, měl smůlu, zamotala se mu trochu hlava a má – zatím nepravomocně – na krku flastr nikoli zdravotnické povahy). TOP09 se, jak to vypadá, nyní chystá dát ČSSD pěkně do čista vylízat, co jí před časem nadrobila, a žádá dodržování platového memoranda z roku 2010 nyní. Je to lidsky pochopitelné, přimlouval bych se ovšem za křesťanštější postoj. Jsem zásadně proti tomu, aby demokratická opozice byť jen nepřímo posilovala už tak dost velký vyděračský potenciál profesních lékařských zájmových spolků. Ten, kdo na tom prodělá, budeme my, co jsme v nerovném postavení pacientů. A neprospěje to ani lékařskému cechu, jistě jsou tam, jako všude, lidé slušní i lidé neslušní, a preference vyděračství staví ty neslušné do výhodné situace, resp. uvádí ty slušné do pokušení, aby se stali aspoň malounko neslušnými. Běda tomu, skrze koho přichází pokušení! Proto prosím pány Kalouska, Hegera ad., aby vzali v úvahu, že i pan Sobotka a pan Němeček (a tím spíše my pacienti) jsou jejich bližní, a pracovali k tomu, aby se česká společnost neměnila v obrovitý loupežnický klub, kde jeden vydírá druhého.

Je tu ovšem i jedna analogie, která se dnes nabízí sama od sebe: totiž ta s uprchlickou vlnou. To, co jsme zažili v roce 2010, byla vlastně taky uprchlická vlna (tedy aspoň hrozící). Od té dnešní se ovšem lišila v tom, že ČR tehdy nebyla v situaci německého Schlaraffenlandu, ale rozvráceného Iráku, lékaři na sebe vzali roli trpících a ohrožených, a organizace pánů Engela a Kubka markýrovaly roli převaděčských gangů. S tím, že čeští lékaři na tom byli tenkrát přece jen o dost lépe než např. dnešní iráčtí křesťané.

Mluví se dnes občas o tom, že by české demokratické strany měly společně čelit ohrožení demokracie a projevit schopnost jakési spolupráce a vzájemné loajality. Není tenhle zatím jen lehce naznačený pokus o opakování nestydaté vyděračské akce z roku 2010 dobrou příležitostí?

Čtvrtek 7. dubna: Novou globální práskačskou akci si pochvaluje premiér Sobotka. Teď prý je třeba, aby se otázkou daňových rájů a anonymních akcií zabývala Evropská rada (Evropská rada se bude místo toho, jak se zdá, zabývat tím, jak nám zajistit povinný přísun uprchlíků). „Že se otevřela takto drasticky diskuse, je dobře a musíme toho potenciálu využít k dalšímu tlaku na likvidaci daňových rájů.“ Bylo by třeba „postihnout subjekty“, což je práce pro daňovou správu (Sobotkova přítele Babiše) a policii. Pokud jde o likvidaci daňových rájů, ještě pro armádu, bude např. třeba dobýt Panamu. Pan Sobotka je neuvěřitelný, nemístný optimista. Zatím se otevřelo jen jedno: virtuální přísun údajů o „sprostých podezřelých“ a široká cesta pro mediální nátlak, skandalizování atp. Národní i mezinárodní instituce jsou už vytvořeny. Napadení budou před touto svéráznou globální porotu prokazovat svou nevinnu. A kdo bude chtít informace získané na této rovině politicky zhodnotit, bude mít šanci. Jak si pan Sobotka může myslit, že vzhledem k jeho prekérní situaci na české politické scéně se zrovna na něho nebo aspoň na jeho blízké okolí nedostane co nejdřív?

Ministr Chovanec poměrně energicky zasáhl proti průniku policie na FAMU (kvůli vyvěšení tibetské vlajky) a proti ještě skandálnějšímu případu policejního vyšetřování demonstrantů u příležitosti návštěvy prezidenta Zemana v Bochově (tam nešlo o intelektuální elitu, ale o obyčejné lidi). Policejní prezident Tuhý dostal týden na vysvětlení. Policie v druhém případě reagovala velmi rychle. Úplně všechno tedy zatím ještě není možné.

Ve vládě zuří boj o speciální protikorupční zastupitelství (součást zákona o státním zastupitelství). Ministr Pelikán nabídl kompromis, pokud jde o právo na kontrolu tohoto orgánu – zatím byla kontrola vyloučena, teď by měl mít právo kontroly nejvyšší státní zástupce, ale až v poslední fázi vyšetřování (až se už všichni sprostí obvinění přiznají?). Nejsem právník a neznám všechny taje a zákruty zákona. Jako laik si ovšem myslím, že takovýto ústupek je naprosto nicotný. Zrůdná je sama koncepce „protikorupčního speciálu“, centrálního jakobínského soudního orgánu, a vůbec představa nezávislosti státních zastupitelství. Státní zastupitelství je součást výkonné moci a musí tam fungovat běžná kontrola. Všechno ostatní je cesta k nekontrolovanému policejnímu státu s nedefinovaným způsobem řízení v nedefinovaných rukou – úplně stejně jako „nezávislá státní byrokracie“, která nám už byla nadělena zákonem o státní správě. Budeme mít byrokracii i „orgány činné v trestním řízení“ plně nezávislé – tj. nezávislé na občanech ČR.

Investigativec Babišových LN Ondřej Koutník dává k dispozici seznam českých osob, jejichž úkolem (bylo a) je „zakládání účtů pro bohaté a mocné byznysmeny v zahraničních bankách a vytváření firem v daňových rájích tak, aby jejich majitelé zůstali co nejvíce ve stínů“. Česká členka mezinárodní oznamovací sítě investigativců Pavla Holcová „ujistila, že se zmíněná jména“ (Zuzana Herichová, Jana Lütken, Petr Malivánek, Irena Braxatorová, atd.) se v dokumentech vyskytují. Protože čeští politici jsou „mazaní“, jak už dříve paní Holcová sdělila, bude nejspíš tyto lidi potřebí pořádně skřípnout, aby se ukázalo, kteří čeští politici jsou do špinavé sítě zapleteni. Zaujalo mne, že u jedné sprosté podezřelé uvádějí v Babišovinách, že „se v roce 1986 stala kandidátkou tajné spolupráce StB“. To se doposud nedělalo, protože lustrační zákon tuto kategorii vypustil s odůvodněním, že ti lidé o tom nemuseli vůbec vědět. Teď tedy bude přísnost na kandidáty, přičemž u agentů se zpravidla ukáže, že jsou v tom nevinně, že? Dosvědčí jim to totiž jejich řídící důstojníci. Kandidáti jsou na tom blbě, žádné řídící důstojníky nemají. Globální práskací mašinerie se rozjíždí. Heslo zní: práskáním k mravnosti. Kolikrát někoho práskneš, tolikrát jsi člověkem.

V Babišových Lidových novinách se k perspektivám zeměkoule vyjádřil matematický génius, miliardář, protikorupční aktivista a věštec Karel Janeček. Má to přesně spočítané: „Je pravda, že situace je v současnosti na hraně. Ať už z hlediska geopolitiky, vojenských a politických hrozeb či z hlediska ekologie. A během několika let se rozhodne, zda se ty váhy přikloní na stranu globální prosperity, nebo opačným směrem. Já jako matematik dávám 96procentní pravděpodobnost tomu, že to vše zvládneme a vznikne nová společnost postavená na globální spolupráci, v níž se lidé nebudou muset bát a starat o své základní potřeby, jako je jídlo nebo bydlení.“ Aspoň jedna dobrá zpráva!

A konečně: stydlíni opět v akci! „Osobnosti“ vydaly výzvu prezidentu republiky a vládě: „Přestaňte kolaborovat s komunistickou totalitní Čínou!“ (Vykřičník je tam opravdu jen jeden – tedy zatím). Čtyřikrát se v ní stydí, jednou kritizují, třikrát vyzývají. Českého prezidenta, minstra zahraničí Zaorálka, předsedu Poslanecké sněmovny Hamáčka, vládu. Mezi podepsanými jsou (zatím) Martin Bursík, Jiří Dědeček, Michael Kocáb, Tomáš Halík, Marta Kubišová ad. (Čínského prezidenta jen kritizují, nevyzývají, to je jakýsi malý průnik střízlivosti realismu do mimořádně velkoústého textu: mají dojem, že by je asi neposlechl). V prohlášení se říká, co mají dělat vyzývaní. Co budou dělat stydlíni, o tom v textu není řeč. Ale je to vlastně jasné: stydět se, až se budou hory zelenat. A pánové Hamáček, Zaorálek, Si Ťin-Pching a další budou mít kvůli tomu špatné spaní.

Pátek 8. dubna: Evropská unie včera předložila „k diskusi“ návrhy na přerozdělování uprchlíky podle kvót. Ke schválení má stačit (jako v posledním, nedávném případě jednorázových kvót) kvalifikovaná většina členských států Unie. První místopředseda Unie Frans Timmermans prohlásil, že jde o to, aby ti, co potřebují ochranu, nebyli odkázáni na převaděčské gangy, a aby tíhu uprchlické vlny nemuselo nést jen několik málo zemí. Podle prvního návrhu (tvrdší varianta) by padlo pravidlo, že o azyl musí uprchlík zažádat v první zemi Unie, na jejíž území vstoupí. Místo toho by fungoval systém založený na distribučním klíči, podle něhož by byli azylanti přerozdělování do jednotlivých zemí Unie pod dohledem kompetentního úřadu, který bude taky rozhodovat o tom, kdo azyl dostane. Protože EK předpokládá, že tento návrh bude „zatím“ pro většinu zemí nepřijatelný, předkládá zároveň „soft“ variantu. Podle té má přerozdělovací mechanismus platit jen v případě masového přílivu do jedné členské země EU, po překročení určitého limitu. První zemi, kam uprchlíci vstoupí zůstává přitom povinnost je zaregistrovat a nežádoucí repatriovat. Bylo by to tedy jakési zopakování loňské jednorázové přerozdělovací akce, jejíž průběh bude Unie monitorovat. Azylanti nebudou mít možnost opustit území státu, do něhož budou přiděleni (jak to asi chtějí zajistit?).

Diskuse nebude dvakrát dlouhá, definitivní verze tohoto návrhu má být předložena koncem dubna. Je zjevné, že tvrdá varianta je předkládána jen proto, aby byla měkčí varianta učiněna stravitelnější.

Podstatná věc je ovšem jen jedna jediná: o jakémkoli přerozdělování bude možné mluvit teprve poté, až se ukáže, že se migrační vlnu podařilo účinně, definitivně a výrazně přibrzdit. To zatím není jasné ani náhodou a koncem dubna to sotva bude o moc jasnější. V ČR zatím není ani jediná relevantní politická strana, která by s přerozdělováním souhlasila. A pokud se EK pokusí prosadit „soft“ návrh podobně jako ten minulý silou, bude to mít katastrofální vliv na vnitropolitickou situaci a politickou stabilitu v ČR.

V Nizozemsku rozhodovali voliči v referendu o přidružení Ukrajiny k EU. Euroskeptické strany je vzaly jako hlasování o vyslovení důvěry k EU, ostatně si ho samy peticí vynutily. Proti očekávání se referenda zúčastnilo dost voličů na to, aby bylo platné (něco přes třicet procent), a podle očekávání ho euroskeptici vyhráli, a to velmi výrazně, 64%. Ukrajině řekli ne. Většinu není dobré moc přeceňovat, účast při volbách do parlamentu v roce 2012 byla 75% a navíc výsledek není pro vládu závazný. Ale jedno je zjevné: nezanedbatelné části Holanďanů může být nějaká Ukrajina, málo důvěryhodná země daleko na východě, ukradená. Bylo by velmi bláhové si myslit, že kdyby jednou došlo na lámání chleba, zaujmou k nám (tj. k ČR) jiný postoj. I pro ně pak budeme málo důvěryhodná země daleko na východě. Od konce třicátých let minulého století se tomuto postoji říká mnichovanství.

Na návrh ministra Chovance se vláda rozhodla ukončit projekt nadačního fondu Generace 21, v jehož rámci mělo být do ČR přesídleno celkem 153 křesťanských uprchlíků původem z Iráku. KDU-ČSL přitom hlasovala proti Chovancově návrhu. Vláda snad mohla projekt jen pozastavit a počkat, jak dopadne záležitost těch 25, kteří se pokusili proniknout do SRN. Nicméně je pravda, že organizátoři dali nechtě protivníkům jejich projektu do rukou dost munice na to, aby ho mohli potopit.

ČSSD má velký problém s obří částkou, kterou musí vyplatit advokátu Altnerovi. A čtenář Práva dostal opět po čase nevšední příležitost slyšet Saint-Justa sociálně demokratické tiskové lobby, komentátora Lukáše Jelínka, tichounce skučet. „ČSSD je dosud totiž jedinou tradiční stranou, jež dokáže jakž takž držet krok s hnutím ANO, politickou divizí Agrofertu.“ To „jakž takž“ je trochu přehnané v situaci, kdy podle většiny průzkumů veřejného mínění má ČSSD na ANO dosti velkou ztrátu (5 -10%). Navíc tento stav, kdy vlastně vůči Babišovi neexistuje na politické scéně žádná protiváha, si způsobila ČSSD sama rozpoutáním a živením hysterické revoluční vlny v letech 2012-13 a štvavým způsobem psaní některých jejich komentátorů, stoupenců třídního boje v politice (v neposlední řadě i pana Jelínka), v posledních deseti letech. Sami se na té dnešní situaci pořádně podepsali.

A nemohu si odpustit ještě jednu malou osobní poznámku: pan Jelínek mluví o smlouvě s ČSSD s Altnerem, podepsané sice Zemanem, ale „připravené tehdejším místopředsedou pro hospodaření Ivo Svobodou (to je ten chlapík, který stihl být Zemanovým ministrem financí i vězněm odsouzeným za tunelování fabriky na kočárky Liberta)“. Může za to tedy Ivo Svoboda? Jistě, je možné to na něj svést, z politiky už dávno zmizel, všichni na něj zapomněli a je úplně bezbranný.

Akce „Panama Papers“ se zdárně rozvíjí. Problémy nemají ani tak v Rusku, kde se ve věci veze řada lidí z nejbližšího Putinova okolí, ani v Číně, kde v ní plave dokonce sám náš nedávný host, prezident Si Ťin-Pching, tedy v nedemokratických státech. Rozdíl od minulosti (od studené války), je vlastně jen v tom, že tenkrát by offshorové společnosti ruské provenience všechny zprostředkovaně patřily KGB. Problémy mají demokratické státy. Teď se budou mediálně za velkého kraválu „rozplétat nitky“, takže čtvrteční Babišovy Lidové noviny píší: Další firmy, které ovládá dnes už pouze Rybín (jeden z lobbistů), pak byly známé i v politických kampaních. A to zejména kvůli Michopulovi (další lobbista), který již v nich podle obchodního rejstříku nefiguruje. Jde třeba o reklamní agenturu Previa. Michopulos se jako její představitel podílel na několika kampaních sociálních demokratů. Třeba těch, na nichž vystupoval jako hvězda Michal David nebo když zemi objížděl dnešní prezident Miloš Zeman autobusem Zemák.

Rybín je tak příkladem těch lidí ze seznamu bezmála tří stovek českých klientů panamské firmy Mossack Fonseca, kteří nejsou veřejně známí, ale stojí v pozadí ostře sledovaných politickobyznysových příběhů. Panama Papers jich ukrývají desítky, z globálního pohledu pak tisíce.

Z českého pohledu panamské dokumenty poodkrývají příběhy solárních podnikatelů, vlivných zbrojařů či elitních právníků, za nimiž se mohou skrývat další klienti.“ Takže na pekáči jsou už zase sociální demokraté.

V celé té aféře je jedna základní faleš, kterou lidé, co se soustřeďují na ekonomickou stránku věci, snadno přehlédnou. Svobodná společnost je postavená na diskrétnosti a respektu k soukromí (který samozřejmě mohou zneužít ti, kteří chtějí skrýt své nekalé záměry), a na důvěře, která může být zklamána. Společnost, která nezná respekt k soukromí a důvěru (známé bolševické heslo „důvěřuj, ale prověřuj“), je ovšem nelidská a autokratická. A prostor pro lumpárny a svinstva poskytuje nesrovnatelně větší než společnosti postavené na důvěře a respektující právo na soukromí. Staří lidé jako já měli možnost si to celá desetiletí vychutnávat. Panama Papers je jedna z tváří globální revoluční hysterie, jejímž cílem je postavit svět z hlavy na nohy (přesněji řečeno z nohou na hlavu) a jejímiž hesly jsou podle okolností jednou „yes, we can“, jindy „wir schaffen das“, nebo konečně česky „ANO, bude líp“.

Sobota 9. dubna: osm azylantů z Iráku se rozhodlo, že se vrátí domů. Cestu si zaplatí sami. Tento případ není velký problém, pro ty lidi lze mít jakési pochopení. „Problém je těch 25, kteří azyl již obdržený odmítli a vycestovali do SRN. Německo nakonec požádalo ČR, aby uprchlíky převzalo zpět, české úřady odmítají, protože uprchlíci předtím nepožádali v SRN o azyl a nebyli odmítnuti. Je to právní spor, do něhož se nechci plést, jen je mi divné, proč u nás azyl vrátili a do Německa odjeli, když tam azyl nechtějí. Jistě dobře míněná akce nadačního fondu Generace 21 tak končí v nepřehledném právním propletenci. Lidovci se při hlasování ve vládě o ukončení celého projektu zdrželi, chtěli, aby byl jen pozastaven a teprve po nějaké době se rozhodlo, má-li pokračovat nebo ne (např. podle toho, jak skončí případ těch 25). Připadalo by mi to rozumné.

ODS podává stížnost k Ústavnímu soudu ohledně průběhu sněmovní schůze, na níž byl Poslaneckou sněmovnou přijat Zákon o elektronické evidenci tržeb. To, že byl několikrát porušen jednací řád, mi připadá evidentní. ODS žádá, aby bylo zrušeno usnesení, kterým byl zákon přijat, takže by se jeho projednávání muselo obnovit. ÚS bude vystaven velké zkoušce. Nevěřím, že by v ní mohl obstát. Neobstát pro něj v tomto případě nebude až tak těžké (rozhodne nejspíš v tom smyslu, že jednací řád sice porušen byl, ale svět se kvůli tomu nezboří), „zdravý rozum“ zvítězí nad „formalitami“ a lid bude spokojen.

Islandský premiér odstoupil poté, co se zjistilo, že uložil své peníze do „daňového ráje“. Není vyloučeno (správně bych měl napsat „hrozí“), že jeho funkci obsadí politická aktivistka „Pirátské strany“, básnířka a horlivá přívrženkyně WikiLeaks a Snowdena. Svou stranu vidí prý jako „součást globálního hnutí, k němuž přičítá například strany Syriza v Řecku, španělské hnutí Podemos, ale třeba i demokratického kandidáta v amerických prezidentských volbách Berineho Sanderse“ (cituji dle Babišovy MfD). Pokud by v předčasných volbách uspěla (podle preferencí k tomu má nakročeno), bylo by aspoň na Islandu dílo zkázy dokonáno.

Podle Babišových Lidových novin (tam už si zřídili iniciativně rubriku „Panama Papers“ s vlastním logem, řekl bych, že tato iniciativa je u Babišovin příznačná) „uvízl v panamské síti“ i vedoucí chilské odbočky Transparency International. „Není nařčen z žádného kriminálního činu“ (tj. nařčen virtuálním globálním revolučním tribunálem, který už zjevně funguje), „z dokumentů… však vyplývají jeho vazby na několik společností s účty v daňových rájích.“ Zdá se, že tato globální revoluce už začíná požírat i své děti. Na „seznamech“ je i jméno českého tenisty Tomáše Berdycha. Protože pamatuji jako malé dítě dobu, kdy byl z morálních a vlasteneckých důvodů zlikvidován celý národní hokejový tým, cítím zatím jakousi úlevu – ale nevíme, kdo všechno mezi těmi 250 000 jmény na „českém“ seznamu ještě je.

Roman Joch píše v Babišových Lidových novinách: „Člověk, který celý život žije jen z peněz daňových poplatníků, je ubohý. To už i prostitutka má více sebeúcty – její příjmy jsou alespoň z dobrovolné oboustranné shody.“ Musím se přiznat, že to vidím úplně, ale úplně jinak, totiž z hlediska voliče. Já jako volič si vybírám člověka, k němuž mám – na základě programu, k němuž se hlásí, i toho, co dosud v politice předvedl – důvěru. Mám k němu důvěru jako k politikovi, což je profese jako každá jiná, a jsem rád, že na sebe bere určitý díl práce, kterým, jak věřím, zvládne líp než já a já se budu moci věnovat věcem, které z hlediska mého životního poslání považuji pro sebe za důležitější. Očekávám od něho tedy totéž co např. od instalatéra, a stejně jako si instalatéra, pokud se prokáže jako nemehlo, už znovu neobjednám, politika, který mne zklamal, už nebudu volit. Důvěra může být a občas bývá zklamána, tak to v životě chodí, ale to není důvod, proč nedůvěřovat. Demokracie je postavená na důvěře. V rámci té důvěry budu rád toho politika ze svých daní platit a nevadí mi, že k tomu ještě nevyrábí kostelecké párky, aby se uživil. A nemohu si odpustit ještě jedenu poznámku: to, co píše pan Joch o ubožácích, co žijí celý život jen z peněz daňových poplatníků, mi obdivuhodně harmonuje s tím, co vytýká majitel novin, do nichž pan Joch píše, svým politickým oponentům (např. premiéru Sobotkovi nebo poslanci Marku Bendovi). Noviny, které pan Babiš vlastní a do nichž pan Joch píše, nevydělávají právě majland, ale pan Babiš je jistě rád zajišťuje jejich řádný chod mj. i pokud jde o honoráře. Jistě, pan Joch vyvážil tuto názorovou harmonii i trochou kritiky: „po dobu, kdy jsi poslancem, senátorem či ministrem, na podnikání zapomeň.“ A jde zajisté o „dobrovolnou oboustrannou shodu“. Přesto bych byl na jeho místě, pokud jde o zmínky o nejstarší lidské profesi, poněkud zdrženlivější.

Pondělí 11. dubna: ministr Chovanec poskytl v sobotu rozhovor Právu. Nemohu si pomoci, ten člověk mluví aspoň místy rozumně: „V zájmu EU je, abychom byli entitou, která deklaruje, že má vojenskou a policejní sílu bránit svoje zájmy a že jsme připraveni pomáhat jen těm potřebným.“ Zbývá samozřejmě říci, jak ty potřebné poznáme, a taky je třeba to asi obrátit naruby: abychom mohli pomáhat těm potřebným, musíme mít napřed vojenskou a policejní sílu bránit svoje zájmy. (A nečekat, že to za nás udělá Turecko, řečtí komunističtí extremisté nebo snad dokonce Putin). Jinak je tomu ovšem, když přijde řeč na návštěvu čínského papaláše a nemožné chování policie ČR při této příležitosti. Taky mi připadá velmi srandovní, když na okraj pompézního uvítání čínského prezidenta pan ministr říká: „U nich je to docela normální… Pro nás je to docela nezvyklé, ale pro ně je to normální.“ Problém je, že pro nás starší to není až tak „nezvyklé“ (ostatně ministr Chovanec poslední dozvuky musil taky v mládí zažít). Pamatuji se, jak v druhé polovině padesátých a v šedesátých letech bývala Praha tak minimálně jednou za kvartál přeplácána prápory nějaké banánové říše z „třetího světa“ (to byli ti, co vyvažovali mezi demokratickým Západem a poststalinskou ruskou koloniální říší): náš lid tehdy ty návštěvníky jmenoval politicky velmi nekorektně souborným označením „hajzl z Ázie“ (což byla zkomolenina jména jednoho z nich, etiopského císaře Haile Selassie, ten byl ovšem z Afriky). Jel jsem jednou v den takové vlajkoslávy tramvají do školy, naproti mně seděl manželský pár jakýchsi Čechoameričanů (ti už k nám tehdy na návštěvu mohli), byli starší lidé; a pán, když to viděl, obrátil se na svou choť a pravil s krásným americkým akcentem: Podívej, Mary, tady bude asi nějaký match! Já věděl, že žádný match nebude, bylo to pro mne na rozdíl od něj normální. A ta nedávná vlajkosláva byla pro mne taky tak napůl normální, což mne na tom „štve“ (laskavý čtenář si doplní to správnější slovo) nejvíc.

Britský premiér Cameron čelí v hysterické globální kampani kolem „Panama Papers“ obvinění, že v jakési netransparentní transakci koupil akcie za 420 tisíc Kč a za třináct let je prodal se ziskem 636 tisíc Kč. Neviděl jsem sice nikdy v životě tolik peněz pohromadě, ale stejně mi to nepřipadá jako zrovna omračující částka. Camerona to ovšem možná bude stát post premiéra a politickou kariéru. Že by skandál nějak poškodil třeba Putina nebo Si Ťin-Pchinga, je směšná představa, oba mají ve svých říších média včetně „investigativců“, policii i soudní aparát pevně v rukou. „Očista od korupce“, jež má povahu kalamity, je všeobecně problém podivných epidemií, které zasahují jen západní demokracie (kdežto politici orientálních tyranií jsou proti nim imunní): cosi jako chronická vzteklina.

Mimochodem, Cameron je na tom dost blbě i jinak. V Babišově MfD s chutí ocitovali „stanici BBC“, kde kdosi prohlásil: „Celá tato kauza jen upozorňuje jeho (rozuměj Cameronovy, bd) voliče na to, že pochází z privilegovaného prostředí. A to je teď pro Camerona velký problém“. Jasné, má nevhodný třídní původ. To tady přece taky známe.

Případ dokumentů uniklých ze společnosti Mossack Fonesca bude od tohoto týdne zkoumat a analyzovat „skupina novinářů oslovená serverem Investigace.cz“. Na rozdíl od čtyřčlenného původního týmu, který nikdo moc nezná (Pavla Holcová, Eva Kubányová, Steffi Černá, Jan Indra) už tam jsou zvučná jména: Jaroslav Spurný (Respekt), Jana Klímová (ČRo, předtím Respekt, předtím MfD), Adam Junek (Babišovy Lidové noviny), Karel Hrubeš (Babišova MfD). Dalšími členy týmu jsou Vojtěch Blažek (Hospodářské noviny), Jakub Bartosz (Právo), Jan Cibulka ze serveru Samizdat, Michael Fiala a David Havlík (ČT) a Eliška Hradílková Bártová (server Hlídací pes, dříve Aktuálně.cz, dříve Respekt). Možná, že už přibyli další, situace se mění každým okamžikem. Ze zprávy v sobotním Právu to vypadá, jako by tam seděli přímo za redakce, v nichž pracují, jako by to byl výsadek těch redakcí ale asi to tak nebude. Tedy ve všech případech ne. Zaujal mne způsob, jak o celé akci informoval Respekt.cz. 4. 4. o ní informoval Ondřej Kundra výrazně střízlivým tónem (že případ je třeba brát „s chladnou hlavou“; podobně Marek Švehla následující den zdůrazňuje: „měli bychom přeřadit na vyšší stupeň čtenářské opatrnosti“, protože „v první várce dostala zdejší veřejnost poměrně málo, a navíc nejasných informací, které jsou v tuhle chvíli všechno, jenom ne otřásající“). Zároveň pan Kundra upozornil, „jak důležité je, když při pátrání pracuje více zkušených investigativních novinářů najednou“. České centrum pro investigativní žurnalistiku „je třeba pochválit za nasazení a schopnost si přístup jako první před časem zajistit“. Avšak „jestliže odkrývání zůstane jen na něm a nevznikne tu tým více novinářů a právníků pracujících na věci, bude to škoda, protože se zastavíme na půli cesty.“ No a vida, nezůstalo. Mám pocit že Respekt „je třeba pochválit“.

V Babišově MfD v soboru okomentoval případ Panama Papers Babišův poradce, ekonom Aleš Michl. Definuje strategii boje „proti fixlování doma i v zahraničí“. Musí se podle něho bojovat „kombinací zdánlivě nesouvisících opatření, které spojuje jedna filozofie, aby se tady v Česku platily daně. Už nyní je u nás schválená elektronická evidence tržeb a platí kontrolní hlášení DPH.“ Díky Andreji Babišovi, že. Zároveň pan Michl lituje, že „v České republice … neexistuje žádný právní předpis, který by naplňoval požadavky na rozkrytí kompletní vlastnické struktury firmy až po skutečného, konečného majitele, a nešlo to nějak rafinovaně obejít. Snad se už připravuje. Ale jelikož znám rychlost státní sféry, uplyne ještě hodně času u kulatých stolů. Začal bych proto hned dvěma rychlými opatřeními. Zaprvé – ten, kdo dodává zboží nebo služby státu, musí uvést konečného vlastníka – respektive, komu jdou peníze/zisk ze zakázky. Nebude to kritérium pro výběr, ale nutná podmínka. Zadruhé – vytvořil bych povinnost hlásit bankovní platby do daňových rájů.“ Tedy Streng behüten, beobachten. Já bych řekl, že proti daňovým únikům a daňovým rájům je třeba bojovat, ale je dobré si při tom dávat pozor, abychom se náhodou samou horlivostí potichu nezměnili v policejní stát. A všechny nitky by vedly k Andreji Babišovi, který by tak byl, k radosti paní Holcové, ještě transparentnější. Tak transparentní, až by oči přecházely.

Úterý 12. dubna: Kardinál Duka napsal na svém blogu, že potraty jsou větší teror a hrůznější neštěstí než teroristické útoky. To je strašidelný příklad naprosto neplodného fundamentalismu a doktrinářství. Potraty samozřejmě jsou problém, ale tohle vědomí je třeba probudit v těch, jichž se problém rozhodování bezprostředně a osobně týká. Pokud se tak nestane a zastoupí je zákony, policie a státní zastupitelství, bude to neúčinné a k ničemu. Navíc jsou případy, kdy je rozhodnutí pro potrat docela legitimní, jen je jich daleko méně, než si dnes lidé myslí. A obecně vzato: mám krajní nedůvěru v to, že se nějaký morální problém vyřeší tím, že se svěří do péče pánům Ištvanovi a Šlachtovi (obrazně řečeno). Nefunguje to jinde, proč by to mělo fungovat zrovna tady.

Generální sekretář biskupské konference a nový plzeňský biskup Tomáš Holub dal rozhovor Právu. Dusili ho vším možným, zajímavé byly ovšem hlavně jeho názory na příčiny krize na Středním a Blízkém východě. Pan Holub rozlišuje: „Válka v Afghánistánu splňuje kritéria spravedlivé války, protože základním kritériem byl dobrý úmysl. To se ale nedá říci o válce v Iráku.“ Proč? USA v Iráku zasáhnout musely, protože Saddám Husajn byl nebezpečím pro stabilitu v oblasti a provokoval Západ k tomu, aby prokazoval svou bezmocnost (viz rozpačité vyznění „kuvajtské“ války). Choval se vůči USA trochu podobně jako kdysi Nikita Chruščov, jen měl o něco méně možností. Kromě toho byl jeho režim nelidský a barbarský. Problém nebyl v tom, že Američané do války šli, ale že ji nedovedli dotáhnout do zdárného konce, tj. do trvalého míru v oblasti. Západ příliš snadno zapomněl na své staleté koloniální zkušenosti. Kolonialismus je jistě passé, ale fungující ohleduplná správa oblastí s jiným kulturním, historickým a politickým zázemím, šetřící možnosti a schopnosti těch, kterých se týká, to je něco, co zapomenuto být nemělo. Redaktor Oldřich Danda dále bije pana Holuba po hlavě papežem Františkem, a chudák pan Holub nemá možnost mu říci např.: vůbec mne nezajímá, co tvrdí ten pitomec, resp. naprosto s ním nesouhlasím.

Je hezké, že se ministr vnitra a policejní prezident i formálně omluvili za postup policie v případě tibetských vlajek na budově FAMU. Není však pravda, že policisté byli na FAMU příliš horliví, leč zákon neporušili. Policisté tam neměli co dělat, neměli co zjišťovat, kdo dal k vyvěšení vlajek příkaz nebo se dožadovat jejich odstranění. Ministr Chovanec slíbil, že pokud by policisté byli měli příkaz strhnout každou tibetskou vlajku, kterou vidí, odstoupí. Policisté jistě neměli příkaz strhnout každou tibetskou vlajku, kterou vidí, měli jen dosáhnout odstranění některých, které byly vidět „příliš“. Už to je ovšem skandál. A není to žádná „zbytečná horlivost“. Věcně vzato se vrchním velitelem Policie České republiky v ty dny stal Miloš Zeman. A je to precedens.

Palubní personál letecké společnosti Air France prý vyhrál spor se svou firmou o obsazování letů do Teheránu. Zaměstnavatel letuškám nařídil, že si před vystoupením v Teheránu budou muset zabalit hlavy do tzv. hidžábu, tedy šátku. A teď umožní těm, kterým se to nelíbí, aby se nechaly přeřadit do jiné země. To je ovšem vítězství poloviční: správné by bylo jim takový absurdní příkaz nedávat, stejně jako nikde v Evropě nenutí nikdo ohidžábovaný ženský letecký personál, aby si po přistání hlavy rozbalil. Rádi si zvykneme na jinakost konvencí v jiných zemích, ale oni si musí zvyknout na jinakost těch našich.

Podle průzkumu agentury Median je prezident Zeman pro veřejnost nejdůvěryhodnějším politikem, pokud jde o to, jak ven z migrační krize. Důvěřuje mu (jako jedinému českému politikovi) nadpoloviční většina lidí. Je dobře vzít v úvahu, že Zeman se stal tradičním demokratickým stranám mocným a nebezpečným protivníkem: pokud bude nadále cestou precedentů rozšiřovat faktický okruh svých pravomocí, nemá se s veřejnou podporou v zádech až tak čeho bát. Tedy žádný „Konec všemocného Zemana“, jak se před třemi roku radoval celý Respekt. Veřejné protesty proti Zemanovi jsou samozřejmě zcela legitimní a velmi zapotřebí, jen je třeba vědět taky tohle.

S touto zprávou bezprostředně souvisí další, velmi aktuální. Při slavnostním večeru, na němž se udílely ceny „Andělů“ se jedna z účinkujících (Lenka Dusilová) vyslovila kriticky o prezidentu Zemanovi. Přidala se k ní pak medailistka Bára Poláková a zpěvák David Koller (který přidal ještě Babiše a Klause, proč ne, jen upozorňuji na to, že Kalus je na rozdíl od předchozích dvou už pár let politická mrtvola). Protest měl živý ohlas zejména u „postižených“ a v babišovských médiích. Prý takové věci na hudební ceny nepatří. Jistě, nepatřily, totiž za totáče; v době rozkladu předminulého režimu se ovšem samovolně na pódium probíjely. Takže se prosadily. Teď, jak se zdá, se všechno vyvíjí v obráceném gardu. Už vystoupili na Fecebooku Babišův šéfredaktor Plesl, v tištěných novinách redaktor Hnátek a Spáčilová (MfD). Čí chléb jíš, toho píseň zpívej. Bobříka drzosti ulovil (jako už dosti často) Zemanův mluvčí Ovčáček, který udílení cen srovnal se shromážděním k antichartě v Národním divadle v roce 1977. Pan Ovčáček předpokládá, že se všichni narodili nejméně dva roky poté (jako on), a nevědí, že shromáždění koryfejové se na zmíněné akci neoddávali zásadní kritice prezidenta Gustáva Husáka. Je naprosto nehorázné, když někdo zpěvákům kritizujícím Zemana, Babiše či ještě další jen malounko skrytě a zároveň nejapně vytýká, že je za to hned nezavřou, nezastřelí, nebudou je mučit (a ženy před tím ještě neznásilní?). Je zjevné, že jejich vystoupení na režim až tak velký mít nebude. Ale ve svobodné společnosti je i tak důležité, aby veřejně činní lidé veřejně řekli, co si o čelných politicích této země myslí, když to považují za naléhavé. Už třeba jen proto, že si zrovna v téhle věci myslí totéž co já, a slyšet to mi dělá docela dobře.

A v této souvislosti ještě malá poznámka: redaktor Babišových Lidových novin Martin Rychlík si stěžuje: „Lidé z (Babišova, nezapomínejme) vydavatelství Mafra jsou zvyklí na leccos. Už jsme si od konkurence vyslechli, že i takoví sporťáci a kulturníci, kteří nedělají politickou práci, jsou něco „jako dozorci v Osvětimi“ a moji kolegové investigativci bývají běžně dehonestováni coby „Babišovi pretoriáni“, „obrněné pěsti“ či „šmokové“ a podobně. Stal se z toho bič až kýč, když zavilí bojovníci nechtějí znát nečernobílý výklad... Stačí dojmy.“ Proboha, člověče, čemu se divíte? Aféra s „Anděly“ je jen další kamínek do mozaiky.

Čtvrtek 21. dubna: Doplňuji poznámky ke dni.

17. listopad se přejmenovávat nebude. Je to zásluha Senátu. Nemravný návrh ministryně Válkové, který prošel v PS, zněl: „Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu“. Pak by stačilo ještě jedeno přemalování a přebroušení a byli bychom zase před listopadem 1989, kdy jak známo nebylo všechno špatné. Stejně se to jednou povede. Pro většinu lidí dnes 17. listopad nic neznamená a je jim tedy jedno, jak se bude jmenovat. Co kdyby to byl bezejmenný svátek: svátek, kdy se neoslavuje vůbec nic; jen tak pro nic za nic se nemaká. Mohl by se jmenovat např. Mezinárodní den koblihy. Pro mne 17. listopad ovšem znamená Den boje za svobodu. Možná by bylo úměrnější říkat jen úsilí o svobodu, snahy o svobodu. Boj je dutě patetický. Taky za tu moji svobodu. Smetanu sice tenkrát slízali Havel a spol., ale já jsem si taky užil dost svobody o hodně větší než všechno, co jsem předtím v životě poznal. Díky za to, Pane Bože. A že to už vlastně skončilo – tak to v životě chodí, všechny hezké věci v životě jednou skončí.

Velmi mne zaujalo rozhodnutí pražského městského soudu ve věci lobbisty Dalíka. Předsedkyně soudního senátu v odůvodnění uvedla, že Dalík žádal úplatek (obří úplatek v záležitosti s Panudury, pamatujete se?) na příkaz někoho jiného a že „okruh osob, které přicházejí v úvahu, je poměrně úzký“ – „je jednoznačné, že to musel být někdo z vrcholných představitelů vlády, tedy v postavení veřejného činitele“ (cituji dle Práva). Připadá mi to neuvěřitelné: buď paní soudkyně ví, o koho jde, a pak ať to řekne, a nebo neví, a pak ať si odpustí spekulace. Takhle to vypadá tak, že nejšikovnější by bylo vzít ten „poměrně úzký okruh lidí“, jednoho po druhém natáhnout na skřipec (nemusí to být úplně doslova), a to by v tom byl čert, kdyby se někdo nepřiznal. Je to zcela v duchu Velké Protikorupční Revoluce.

Turecký prezident Erdogan odsoudil zprávu Europarlamentu, kritizující špatný stav dodržování lidských práv a svobody médií v Turecku. Je to prý provokace, a ostatně, EU potřebuje Turecko víc než Turecko EU. To je ovšem jádro problému. Je neblahé nechávat si pomáhat od někoho, koho potřebujete více, než on vás, a ještě ho přitom chtít kritizovat. Skutečnost je přitom taková, že pan Erdogan už díky kancléřce Merkelové a stupidním německým zákonům fakticky spolurozhoduje o tom, koho v Německu zavřou kvůli tomu, co napsal nebo řekl do médií (případ Böhmermann) – bez jeho žádosti by se nehorázný paragraf 103 v závěsu s ještě nehoráznějším paragrafem 104a německého trestního zákoníku vůbec nemohl použít. EU a Německo ho potřebují víc, než on je, a zdá se, že Německo (a EU?) ho potřebují víc než svobodu médií. Nejde o to, že bychom neměli kritizovat pana Erdogana, protože ho potřebujeme víc než on nás. Jde o to, že bychom s ním neměli v případě, že je nutné a potřebné h taky občas kritizovat, vůbec spolupracovat. Proč se někomu takovému vydávat zbůhdarma všanc. (Spolupráci nám naordinovala způsobem, který těžko odmítnout, MUDr. Angela Merkelová jako medicínu na uprchlickou krizi).

Pátek 22. dubna: Doplňuji poznámky ke dni. Ministerstvo vnitra žádá, aby Úřad pro zahraniční styky a informace (česká špionáž) mohl do budoucna používat zpravodajské prostředky, tj. např. i odposlechy a sledování, i na domácí půdě. Budou agentům ÜZSI v tomto rámci povoleno i použití hmatů a chvatů?

„Lex Babiš schválíme do konce roku, tvrdí soc. dem.“ Pod tímto titulkem v Právu přinesli zprávu, že ČSSD záklon fakticky odsunula: upřednostnila totiž jiné, údajně naléhavější právní normy (zákon o rozšíření kompetencí NKÚ, zákon o valorizaci penzí, zákon o předčasném odchodu horníků do důchodu). Tedy s těmi naléhavějšími zjevně ANO zásadní problém mít nebude. Podstata věci je, že „koaliční poslanci nehlasovali pro návrhy opozice, aby se norma zpřísňující podnikání ministrů zařadila už na probíhající schůzi Sněmovny“. Třeba se nakonec ČSSD přece jen s panem Babišem dohodne na takové úpravě, která bude přijatelná i pro něj (tj. na úpravě potěmkinské). Jsem k úpravám tohoto typu všeobecně skeptický (už jsem to tady psal) z jednoho zásadního důvodu. Je metodicky zcela vadné napřed pustit lišku do kurníku a pak následně vymýšlet zákonné normy, které by jí měly bránit v tom, aby nedávila kuřata, zvlášť když liška v kurníku mezitím nabyla některých významných pravomocí (např. významná spoluúčast na exekutivní péči o spravedlnost mezi liškami a kuřaty). Nebude to moc fungovat. Společnosti, která neví, že lišky do kurníků nepatří, a neřídí se tím tam, kde na tom záleží (volby), nepomůžou ani ty nejlepší a nejtvrdší zákony. Zvlášť když jejich tvorbu i dodržování pak bude mít liška pod kontrolou. Což se v PS zjevně právě děje. Lstivá liška kdysi přesvědčila kuřata svůdným heslem: ANO, bude líp! Všichni se nasytíme! A kuřata jí pomohla do sedla, aniž by tušila, co to heslo pro ně znamená. A teď chtějí vymyslet, jak lišcí apetit omezit zákonnými normami, nad jejichž dodržováním bude mít liška dozoru. Chápu to, co jiného kuřatům zbývá. Ale moc nadějné to není – viz nynější odsun zákonů o zákazu podnikání. Kam až je kuřata ve spolupráci s liškou odsunou?

„Ano, je pravda, že nejsme moc populární. Když se zastáváme Evropy. Už nejsme ve svých zemích respektováni“, prohlásil Jean-Claude Juncker v deníku The Daily Telegraph. Problém není v tom, že se zastávají Evropy, ale jak se jí zastávají. „Jejich země“, to je Evropa. Nebo existuje nějaká jiná, virtuální Evropa, v jejímž jménu je možné kašlat na „jejich země“? Když nějaká vládní garnitura (a co je EK jiného než vládní garnitura) zjistí, „že není ve svých zemích respektována“, měl by to pro ní být signál sbalit si fidlátka a rezignovat. Za normálních okolností. Normální okolnosti ovšem nejsou. K současné špatné unijní garnituře neexistuje žádná přesvědčivá evropská alternativa, stejně jako v Německu neexistuje žádná přesvědčivá a věrohodná alternativa k Angele Merkelové. Všechny projekty AfD, FN, holandských radikálů, britských „separatistů“ jsou nesmyslné sny o návratu do minulosti. Jistě, v čase se ovšem cestovat dá, bohužel jen jedním směrem, do budoucnosti. Budoucnost je pořád ještě EU, Schengen a euro. Pokud Evropa nemá tuto budoucnost, nemá žádnou. Žádný cestovatel do této budoucnosti ovšem není v Evropě na obzoru.

Miloš Zeman se nechal slyšet (tedy podle spřízněné Babišovy Mladé fronty Dnes), „že se v zahraniční politice řídí francouzským exprezidentem“. „Charles de Gaulle razil politiku všech azimutů – při zachování spojeneckých závazků udržovat přátelské a ekonomické styky prakticky se všemi zeměmi“, řekl Babišovu listu. Nebylo by dobré zapomínat, že tento postoj Charlese de Gaullea měl svou předehru, bez níž by se nikdy nebyl stal tím, kým byl – totiž období, kdy velmi výrazně takovou politiku neprovozoval, všechny azimuty směr Německo i azimuty směrem k domácím kapitulantům byly pro něho tabu. Skoro bych řekl, že pro pana Zemana by se jako vzor hodila jiná francouzská „ex“ hlava státu, totiž politik příliš mnoha azimutů v době, kdy Charles de Gaulle politik všech azimutů nebyl: Philippe Pétain. A docela se bojím, aby pan Zeman nakonec významně nepomohl probojovat pro ČR tentýž stupeň suverenity, jakou dosáhla Francie za Pétaina. Svými azimuty k tomu má nakročeno.

V rozhovoru pro Babišovu Mladou frontu dnes prohlásil bývalý Zemanův premiér a budoucí Zemanův generální guvernér ČNB (o obou funkcích rozhodl Miloš Zeman a nikdo jiný) Jiří Rusnok mimo jiné: „V ostatních zemích střední Evropy už byly čínské investice dávno vidět, v Maďarsku nejvíc, částečně v Polsku. Předtím jsme jen vyvěšovali tibetské vlajky a řešili globální problémy lidstva, což nám evidentně moc nejde, a nemohli jsme očekávat nějakou vstřícnost z oficiálních míst“ (rozuměj z čínských). Jde tedy o to dělat takovou politiku, abychom mohli očekávat „vstřícnost z oficiálních míst“? Politika opřená o kýčovité „hodnoty“ odposlechnuté na evropských intelektuálních fórech (havlovská Pravda a Láska) se zjevně v evropské krizi (totiž té migrační) úplně vyčerpala: ale je pravda, že ČR v minulosti dělala jen takovou politiku? Navíc to, co proti ní staví pan Rusnok a jeho guru na Hradě není nic jiného než ničím nezastíraný, totální cynismus. Ale není pravda, že si musíme volit mezi totálním kýčem Pravdy a Lásky a totálním cynismem. To, co nám pan Rusnok v rozhovoru nabízí, je, že se „můžeme stát jejich (totiž čínskou) základnou pro region středovýchodní Evropy včetně Balkánu“. Tutéž šanci se domníval mít už Edvard Beneš v roce 1945, jen mecenáš a dobrodinec byl trochu jiný, Stalinovo Rusko. Říkalo se tomu „most mezi Západem a Východem“. Tohle je pro změnu „most mezi Západem a Dálným východem“, což vypadá výhodně, protože Dálný východ je, jak jméno svědčí, o něco dále než ten „obyčejný“. Ale vůbec bych na tu výhodnost nedal. Proč tu lidé touží pořád dokola opakovat tytéž chyby!

Babišova Mladá fronta Dnes (a bratrský server Idnes) provozuje soustavnou štvavou kampaň proti zpěvačce Lence Dusilové za to, že se odvážila několika větami kritizovat prezidenta Zemana za jeho slušně řečeno vstřícnost vůči komunistické Číně. Vůbec nevím, jaká je paní Dusilová zpěvačka, žádnou její písničku jsem (vědomě) neslyšel a ani po tom netoužím, mám raději Mozarta než pop-music. Zato však vím, že má nezadatelné právo říci veřejně to, co si o panu Zemanovi a jeho politice myslí, když k tomu má příležitost (to jsme si v listopadu 1989 vybojovali). A to, že jezdí do Číny, s tím vůbec nijak nesouvisí. Tedy souviselo by to tehdy, kdyby jezdila do Číny podporovat Si Ťin-pchinga. A rád a zlomyslně připomínám, že zásadovcí, kteří teď tak tvrdě paní Dusilovou kritizují, mají zadnice pevně zaklíněné v seslích Babišova deníku a serveru. To je problém, a ne to, že paní Dusilová jezdí do Číny.

Sobota 23. dubna: Doplňuji poznámky ke dni. Podle agentury CVVM vede sice v preferencích (přesněji řečeno jde o volební model) Babišovo ANO, ale o mizivých půl procenta. Babiš ztratil proti březnu jeden a půl procenta, ČSSD získala čtyři. Tento posun se asi nedá vysvětlit jen účinkem aféry Čapí hnízdo. Komunisté přišli o jedno a půl procenta a vedou peleton parlamentních trpaslíků. Na obě silné strany tratí patnáct procent, to jsou dva řády. TOP09 přibrala 2,5%, má teď 8%, což snad tu stranu trochu stabilizuje. Naopak ODS je sice pořád čtvrtá, ale přišla o 1,5%. Zdá se, že migrační populismus a koketování s Čínou na pražské úrovni zas tolik netáhne, byl by to dobrý signál. Polepšila si i poslední KDU-ČSL. Pozoruhodné je, že v přepočtu na mandáty by případná koalice demokratických stran dnes měla stejně jako v podzimních volbách roku 2013 106 hlasů, tedy zcela dostačující většinu. Zatímco v roce 2013 byla ovšem podobná koalice vzhledem k celospolečenskému protikorupčnímu revolučnímu běsnění úplně nepředstavitelná, dnes je nepředstavitelná o něco méně: Babiš se mezitím docela slušně vybarvil. A co bude za rok a půl, se uvidí. Pravda, koalice všech demokratů proti autokratům, oligarchům a buranokratům nejrůznějšího vybarvení jsou myslitelné vždycky jen jako dočasné řešení na přechodnou dobu. Demokraté spolu mají o vládnutí soutěžit, to je normální. Ale přechodná doba tu je už někdy od roku 2013, jen si ji zatím nikdo nevšiml.

Jde taky jen o jeden průzkum jedné agentury: ale tendence k vyrovnání rozdílů mezi ANO a ČSSD je patrná i jinde.

Zástupce ombudsmanky JUDr. Stanislav Křeček píše v Právu o Tibetu jako o „kruté lamaistické východní despocii“ s tím, že ji nelze povyšovat na symbol lidských práv. Připadá mi to jako krajně nehorázné: za prvé, krutá východní despocie je to, co si říká “Čínská lidová republika“, a to od svého ustavení až dodnes, s jakýmisi kosmetickými proměnami k lepšímu, které se nesmírně přeceňují. A za druhé, nikdo Tibet nepovyšuje na symbol lidských práv. Jenom si řada lidí (já taky) myslí, že si Tibeťané zasluhují mít správu svých věcí ve vlastních rukách. Nejde jim přitom o samostatnost, ale o autonomii.

Tamtéž píše socdem lobbista „Lukáš Jelínek o Miroslavu Kalouskovi, „od jehož teatrální bojovnosti se při protičínských protestech u Pražského hradu distancovali i četní účastníci“. Já tedy vím o dvou, o Martinu Bursíkovi a o jeho manželce. Navíc pan Bursík tak učinil ještě následně v babišovském médiu. Napsal jsem už, že to považuji za ohavné, a pro pořádek to tedy ještě jednou opakuji.

V pátečním Právu vyšel taky článek Jana Rychlíka o nizozemském referendu ohledně asociační dohody EU s Ukrajinou. Považuji ho za znamenitý. Psát takové věci právě do Práva vyžaduje ovšem jistou dávku odvahy – čtenáři ho zrovna nepochválí.

V ODS se vytváří tandem Václav Klaus mladší a Alexandra Udženija. Dělají jim reklamu v Babišově Mladé frontě Dnes, zřejmě proti Kalouskovi a TOP09. Je to racionální, pragmatický postup, pan Klaus ml. a paní Udženija nejsou ani trochu nebezpeční: Klaus ml. např. prý podle Babišových reportérů Adély Paclíkové a Ondřeje Leinerta „ví, že bude záležet, jak dopadnou parlamentní volby… Netají se však tím, že promýšlí recept, jak ODS znovu pozvednout. Podle něj by se strana měla stát lidovou a protestní. Měla by rázněji a srozumitelněji mluvit s voliči. Například v migrační krizi podle něj občanští demokraté musí více prodat národní aspekt“ protože „nepodařilo se nám lidi přesvědčit, že ODS hájí národní zájem“. Pan Klaus ml. chce tedy provozovat to, co dělal jeho otec před volbami roku 2002. Tenkrát to skončilo krachem. Nevím, proč by to teď mělo být jinak. Nedokážou si představit nic jiného, než že se budou opičit zároveň po Václavu Klausovi st. i po Miloši Zemanovi, jen to budou dělat ještě o něco hloupěji. A pan Klaus ml. v čele ODS by v budoucnu mohl dělat nanejvýš jakéhosi koaličního sparingpartnera Andreji Babišovi: ovšem jen tenkrát, když se nad ním Andrej Babiš slituje.

V Babišových Lidových novinách píše evangelický farář Jan Kašpar o Janu Böhmermannovi, který prý „ve svém vystoupení ve vulgární básni zesměšňoval tureckého prezidenta Erdogana“ a odvolává se na článek Roberta Schustera rovněž z Babišových LN. Na Schusterův článek se odvolává právem, to ostatní je nesmysl (stejně jako to, co k věci napsal Robert Schuster). Böhmermann se v satirickém skeči zastal svých kolegů z jiné německé stanice, na něž si u spolkových úřadů dvakrát stěžovala turecká vláda. Prohlásil, že kritika toho typu se v SRN smí. Pokud chtějí vidět, co se v SRN nesmí, tak je to například toto (následoval zmíněný text o Erdoganovi). Politicky korektní stydlíni se pohoršují, já si myslím, že když jde o obranu svobody projevu, je to v Německu sice na hraně, ale nikoli za hranou. Zcela za hranou je, když spolková kancléřka svým rozhodnutím (ve vládě rozhodl přim paritě její hlas) vydala (ač nemusela, záklon jí to neukládal, naopak, umožňoval jí tak neučinit) na základě idiotských paragrafů německého trestního zákoníku k trestnímu stíhání novináře, který bránil své kolegy. Plný text skeče byl v Německu zveřejněn na serveru Der Spiegel online, u nás na Svobodném fóru. Protože mezitím o věci napsal jakousi nehoráznost opětovně i Jan Petráček rovněž z Babišových Lidových novin (nevím, proč na tom Babišovým novinářům tolik záleží), budu napříště odkazovat už jen na tento pasus z mých dnešních Událostí.

Pondělí 25. dubna: Doplňuji poznámky ke dni. Tím jsem se konečně dostal k dnešku. Babišově Mladé frontě Dnes poskytl rozhovor slovenský herec a politik Milan Kňažko. Vyjádřil se i ke kritice prezidenta Zemana na udílení cen Anděl (otázka je zjevně návodná, pan Kňažko nezklamal): „Čeští hudebníci v přímém televizním přenosu udílení cen Anděl kritizovali prezidenta Zemana a jeho snahy o užší spolupráci s Čínou. Zaznamenal jste tu kauzu?

Zprostředkovaně, měl jsem představení v Bratislavě, takže jsem to neviděl. Myslím, že politika by neměla podléhat emocím. Je otázka, jestli takový protest na kulturní či sportovní akce patří. Ta hranice je docela křehká, ale já spíš myslím, že nepatří. Víte, když jsme neměli demokratické instituce a svobodné volby, tak bylo zcela správné, že se umělci bouřili a protestovali. Nejsem si ale zcela jist, zda se mají diváci, kteří přišli k televizi kvůli něčemu úplně jinému, zabývat tím, zda váš pan prezident něco s Čínou přehnal, či nepřehnal. A také si myslím, že je potřeba rozlišovat, co je byznys, co politika a co lidská práva.“ Naprosto, ani trochu nesouhlasím. Pamatuji se, jak za totáče české publikum spontánně řvalo na hokejových utkáních s manšaftem Ruského impéria (překabátěného tehdy na „SSSR“). Jistě, na sportovních utkáních se to za normálních okolností nedělá. Zároveň se taky nedělá to, co se u nás stalo předtím, totiž že brutální, primitivní despocie uzurpuje území malých států, které se jí nemohly bránit (že se jí část populace některých z nich předtím podařilo zblbnout, ji přitom ani trochu neomlouvá). A jsou dnes úplně normální poměry? Jistě výrazně normálnější než v druhé polovině padesátých let. Ale když uvážíme tu otřesnou, ponižující opičárnu pod režií prezidenta ČR (měl za tím účelem k dispozici policii ČR), kterou jsme museli v Praze po dva dny zažívat, pak „v normě“ co platila v letech 1990-2012, to ani náhodou nebylo. Za druhé: v tomto případě, který Babišova MfD už delší dobu s chutí rozmazává, nešlo o neartikulovaný protest řvoucího davu, ale o krátké sdělení jedné konkrétní zpěvačky, na niž bylo při tom dobře vidět a o níž každý ví, kdo je. Upírat jí právo na tohle je zasahovat do svobody projevu, kterou jsme před 26 lety získali. Dala své stanovisko lidem na vědomí. Je to úplně OK a je třeba to hájit. OK není, že služebným žurnalistům z babišovin zrovna tohle vadí. Na tom je vidět, jak a v čem se u nás poměry počínaje rokem 2013 změnily. Nejsme sice (ještě) v něčem, co by se podobalo předlistopadovým poměrům, ale hnusné je to už i tak dost. A součástí té hnusnosti jsou ti, kteří vzbuzují dojem „jako by se nechumelilo“. Nepatří k nim ani náhodou jen lidé z Babišových médií. Proti nim všem je třeba naše „hodnoty“, tedy taky svobodu projevu, bránit. O což se ze svých chabých sil v tomto konkrétním případě a těmito řádky pokouším.

V Babišových Lidových novinách začíná opět publikovat Jiří Hanák, který před časem potichu zmizel z Práva. Vím, že je to poněkud rouhavé, ale v souvislosti s tím mi přicházejí na mysl slova Evangelia „maličko a neuzříte mne, a maličko, a opět mne uzříte“ (většina našinců je zná spíš z Osudů dobrého vojáka Švejka, Hašek je tam ovšem cituje nepřesně). V LN pana Hanáka nadšeně přivítal Jaroslav Veis. Jeho slova se mne v jednom směru osobně a velmi nepříjemně dotkla. Píše tam, cituji: „Syn řídícího učitele ze slováckých Buchlovic studoval novinářství s češtinou v dobré společnosti: na pražské filozofické fakultě se potkával s Jiřím Dienstbierem, Lubošem Dobrovským nebo Věrou Šťovíčkovou, na koleji bydlel v jednom čtyřlůžáku s Janem Lopatkou, Andrejem Stankovičem a Rudolfem Zemanem. Musela to být dobrá škola. S nimi sdílel v rozhlase a v později v Reportéru naději šedesátých let, vzápětí normalizační vyhazov na dlažbu a perzekuci, a to od samého počátku let sedmdesátých.“ K tomu musím zcela rozhodně prohlásit: Pokud jde o mé kamarády a kolegy z časopisu Tvář Jana Lopatku a Andreje Stankoviče, musím se co nejrozhodněji ohradit proti tvrzení, že by snad „sdíleli naději šedesátých let“. Nesdíleli jsme tehdy žádné velké naděje, Tvář nám poprvé zakázali v polovině slavných šedesátých a nepatřili jsme ani náhodou do skupiny těch, kteří tehdy jako Jiří Hanák v řadách KSČ snili o socialismu (rozuměj stalinismu) s lidskou tváří. Šlo nám o lidskou tvář bez socialismu (stalinismu), proto nás taky zakázali. Je to pro mne zcela zásadní záležitost a protestuji proti tomu, když někdo i mně takhle přepisuje život. Neslibovali jsme si nic moc ani od slavného osmašedesátého, měli jsme od začátku dost velký strach, že díky nezodpovědnosti a indolenci tehdejší „obrozené“ komunistické politické reprezentace (dobrou vůli jim neupírám, prosím!) všechno vyvrcholí ruskou invazí, což se taky neodvratně stalo. S obrozenými komunistickými politiky jsme se solidarizovali v onom srpnovém týdnu 1968 (co nám taky zbývalo), a oni nám hned vzápětí nadělali na hlavu (čestné výjimky potvrzují pravidlo). Byl bych rád, kdyby se vědělo, že i takoví lidé jako mí přátelé z Tváře tady byli. Jistě, další vývoj a hlavně Charta 77 rozmazala jasné kontury. A jistě to byla i naše vina. Ale v šedesátých letech to bylo takhle. Takže žádná „naděje šedesátých let“.

Ostatně to, že tu dodnes existují jakési rozdíly mezi „socialisty“ s lidskou tváří a lidskou tváří bez socialismu, dokázal Jiří Hanák bezděky hned ve svém prvním fejetonu na půdě babišovských LN. Z rudoprávního ataku na USA (poznámka o CIA, která „zosnovaným pučem svrhla íránského premiéra Mosaddeka, který si dovolil znárodnit ropný průmysl“) se mi chce zvracet, ale připouštím, že do babišovin se to hodí stejně dobře jako by se to bylo hodilo do Práva. A tvrdit, že „muslimská společnost ještě v patnáctém století byla neskonale vyspělejší než tehdejší západ“ je nesmysl, protože v křesťanské Evropě byly od samého jejího počátku obsaženy pevné základy toho, co se pak uskutečnilo v moderní liberální demokracii. Tím se podstatně a pozitivně liší od středověké muslimské společnosti.

Uvádím jen dva citáty, abych doložil, že si pořád nějak podstatně nerozumíme. To neporozumění se táhne už od Tváře, i když v polovině šedesátých let se o podstatě sporu ještě přímo psát nemohlo. A proto je pro mne Tvář důležitá a jsem nervózní, když o ní někdo dejme tomu nemluví pravdu.

Úterý 26. dubna: První kolo rakouských prezidentských voleb vyhrál kandidát FPÖ Norbert Hofer. Výsledek je prý neočekávaný, kandidáti páteřních rakouských stran SPÖ a ÖVP pohořeli. Proti Hoferovi se v druhém kole nejspíš spojí všichni oponenti, nezbude jim než hlasovat pro kandidáta zelených Van der Bellena. Problém je, že taková národní jednota je předstupněm k tomu, aby v příštích volbách vyhrál někdo jako pan Hofer už v prvním kole. Vítězství kandidáta FPÖ je výrazný signál vnitřních problémů EU, jejíž elity v uprchlické krizi selhaly. A taky signálem, že Rakousko je v politické krizi trochu podobné postkomunistickým středoevropským zemím. Hofer a další jsou jen součást problému, ne jeho řešení.

Neznámí extremisté počmárali v Praze výlohy několika podniků zapojených do projektu Hate Free, podporovaného vládou. Počmárali je nesmyslnými nápisy (např. „Uprchlíci táhněte“ – žádní tu nejsou). Hnutí Hate Free nemá v ČR patrně masovou základnu, ti, kteří poškozují majetek jeho účastníků je počtem určitě nepřevyšují. Na politickém rozvratu České republiky se naproti tomu výrazně účastní vlivní političtí představitelé ČR včetně těch nejvyšších. Čmárání idiotských nápisů a následná publicita, které se dostane obětem i pachatelům, přitom vlastně od tohoto hlavního problému ČR jen odvádí pozornost.

V Babišově MfD opět pohřbívají TOP09. Přitom straně se podařilo zabrzdit propad způsobený odchodem Karla Schwarzenberga. Babišákům vadí především Kalousek. Jistě, v parlamentu nemají Nové pořádky jinak žádného výrazného oponenta. Lépe se jim bojuje s nějakým veleknězem nepolitické politiky (a Pravdy a Lásky). Jednak pro ně takoví lidé nepředstavují nebezpečnou konkurenci a jednak mají dojem, že se s nimi, možná právě proto, nakonec lze nějak dohodnout. Ostatně, nestalo se to už?

Tomáš Halík vystoupil minulý pátek v pořadu Interview 24. Prezentuje se jako protizemanovská síla. Informují o tom Babišovy Lidové noviny. Následně (dnes) uveřejnil prof. Halík tamtéž (v Babišových Lidových novinách) jakýsi výtah ze svého televizního vystoupení, cosi jako stručný vlastní (ne)prezidentský program. K tématu se vrátím, je to závažná věc.

Agentura CVVM přinesla informaci o průzkumu, který se týkal důvěry ústavním institucím v dubnu 2016. Jsem jí vděčný, díky ní jsem si ujasnil, jaké je mé postavení v české společnosti počínaje rokem 2011 (tj. v době rozpuku a průběhu Velké Protikorupční Revoluce a nastolování Nových pořádků). Za klíčový považuji zejména poslední graf zprávy, „Spokojenost s politickou situací v letech 2011 – 3014“. Důvěra se po krátkém nástupu, kdy se řítila strmě dolů (leden – květen 2011) pohybovala až do listopadu 2013 hluboko mezi 20 a 25%, následoval do června 2014strmý vzestup, od té doby setrvale kolísá někde v rozmezí 40 -45%, což je na české poměry poměrně hodně (lidé jsou spíše skeptičtí). Moje pocity byly přesně opačné, i když to percentuální spokojeností vyjádřit nedovedu. Někdy od konce roku 2011 žiju v předtuše blížící se katastrofy (ANO, bude hůř). A od prezidentské volby v roce 2013 v jistotě, že pohroma je tady. Navíc je to pohroma, v níž se zřejmě většina české společnosti (nevěřím, že průzkum by nebyl aspoň v základech věrohodný) cítí šťastná a jako ryba ve vodě. To platí i pro pražské intelektuální elity posthavlovského okruhu a vůbec všechno, co se tak či onak odvozuje od Charty 77. Žiju ve světě, se kterým nemám už skoro vůbec nic společného. Pořád mám sice dojem, že bych měl ještě něco dělat pro jeho záchranu, ale moje možnosti jsou čím dál tím omezenější. Nejsem klausovec, havlovec(pravdoláskař), zemanovec ani babišovec. Skoro bych řekl, že už vůbec nejsem. Jen pořád ještě vím, že v dnešní době člověk nesmí být za žádnou cenu ani klausovec, ani havlovec (prasvdoláskař, halíkovec), ani zemanovec, ani babišovec. Zaplať Pán Bůh aspoň za to.