Co týden dal

Úterý 2. února: Podle prakticky všech průzkumů veřejného mínění z poslední doby (preference politických stran, důvěra v politické instituce, popularita politiků atp.) žijeme ve zdaleka nejstabilnějším politickém období od roku 1990. Preference politických stran jsou v podstatě už přes dva roky setrvalé. Vláda má v PS solidní většinu, na obzoru není žádný vážný konflikt. Těší se relativně vysoké důvěře, podobně v poslední době i prezident. Opozice je rozdělená, a také kvůli tomu nedokáže vládu nijak výrazně potrápit; její demokratická část je velmi slabá. Hospodářství prosperuje. Přesto se na politické scéně odehrávají podivné jevy. Naposled prezident zcela cíleně (nedovede si zjevně kvůli své nátuře takové věci odpustit) prohlásil na jakési nepříliš významné besedě s občany kdesi na venkově o premiéru Sobotkovi, že ho lze odstranit buď demokraticky, volbami, nebo nedemokraticky, kalašnikovem. Prezident samozřejmě nevyzýval k odstranění pana Sobotky kalašnikovem, řekl to tak akorát, aby si na něm nikdo nemohl nic vzít. Od té doby se tento neslušný žvást (má to vlastně podobnou politickou váhu, jako kdyby se byl pan prezident na tom setkání hlasitě ubzdil) řeší ve veřejnosti s náruživostí hodnou důležitějších věcí. Ostatně podobně, jako se před časem řešilo Zemanovo obvinění Ferdinanda Peroutky (Peroutka si jistě zaslouží kritiku jak za své postoje v roce 1938-9, tak, a hlavně, za své postoje v roce 1945-8, ale vůbec si nezaslouží, jako ostatně ani nikdo jiný, aby se mu připisovaly články, které nenapsal). Spor ohledně kalašnikova od té doby eskaluje a zabývají se jim všechna média. Teprve tím se z toho stává politická událost číslo jedna. Lid má tak v našich nových pořádcích svůj chléb a hry. Vypadá to jako divadlo, premiér se okázale pohoršuje, Zeman zjevně povzbuzen své útoky stupňuje. Sobotku svrhnout ovšem nemůže, nemá dost politické síly, a Sobotka Zemana taky ne, protože prezidenta u nás z ústavy nejde svrhnout prakticky vůbec. Strašlivě to svádí k tomu, reagovat na prezidentův bonmot (to je zajímavé, podle dnešního výraziva je bonmot např. věta „polibte mi prdel“ – omlouvám se za tu hrubost, je to jen příklad), tím, že premiéra je u nás možno svrhnout dvěma způsoby, demokraticky, tj. volbami, nebo nedemokraticky – kalašnikovem, kdežto pokud jde o prezidenta, pak ta první varianta je maximálně ztížena, nedá-li se přímo říci, že odpadá. To samozřejmě neznamená, že by člověk doporučoval kalašnikov, nedoporučuji ho ve zcela stejném smyslu, v jakém ho prezident Zeman nedoporučuje pro premiéra Sobotku, ani o fous víc, ani o fous méně.

Premiér Sobotka považoval za nutné korigovat prezidenta i v tom, že uzavřením německých hranic nám migrační vlna nehrozí. Je pozoruhodné, že náš prezident funguje jako posel poplašných zpráv. Prezident ovšem pro svou popularitu nějaké hrozící nebezpečí potřebuje. Lid k němu může vzhlížet jako k zachránci a opoře. Prakticky vzato: pokud se Evropě (tedy EU) nepodaří uprchlickou vlnu nějak pořádně omezit, tak nebo onak se dotkne i nás. Dnešní stav, kdy jsme úplně mimo, je poněkud nepřirozený. Že by se sem přelil v plné síle uprchlický proud, mířící nyní do Německa, není dvakrát moc pravděpodobné.

Právo přináší (tentokrát malý) rozhovor s Andrejem Babišem. Jde mj. o DPH na pivo v souvislosti se zavádění EET. Jen tak mimochodem označil národního protidrogového koordinátora Vobořila za člověka, „který má velmi blízko k Pavlu Bémovi“ a o opozici, která ho kritizuje, zase řekl, že způsobila dnešní krizi. Pokud by pan Babiš přestal takhle argumentovat, byl by to zajímavý signál, že se u nás přece jen něco změnilo (tj. že pouhé osočování už nezabírá). Zatím se nemění vůbec nic (viz výše).

Kontroverzní komentátor Práva Lukáš Jelínek se zase snaží pomoci „umírněné pravici“, aby mohla účinněji čelit Zemanovi. Potřebují prý výraznější figuru než je kontroverzní Miroslav Kalousek. Na jeho místě bych se zabýval spíš problémem výrazných osob v ČSSD. Pár jich tam, mají, ale jsou bohužel výrazné poněkud kontraproduktivním způsobem (pp. Škromach, Foldyna ad.)

V Babišově MfD jsem si přečetl, že pro staré lidi, jako jsem já, se chystá další komplikace: totiž „chytré občanské průkazy“ s čipem. Díky nim „už člověk nebude muset na úřad“ (úřady se budou moci konečně nerušeně zabývat samy sebou a žádní lidé jim v tom nebudou překážet). „Vše si vyřídíte z domova“. Bude k tomu stačit jen jakési obludné minizařízení zvané čtečka, které je tamtéž vyfoceno a vypadá jako součástka vesmírné družice. Tou se připojíte k vašemu PC a začnete plnohodnotně existovat. Protože dávám v úředních věcech přednost komunikaci s živými lidmi, a protože komunikace s automaty mne pravidelně zavádí do zoufale slepých uliček, řekl bych, že já a mně podobní konečně o faktickou, úředně pojištěnou existenci přijdeme. Jednou měsíčně budou po Praze jezdit komanda s autobusy a budou nepřipojené, a tedy úředně neexistující osoby svážet do spaloven k likvidaci. V případě, že by došlo k nějakému výraznému delšímu blackoutu, přestane pak existovat všechno, celá Česká republika. Zajímalo by mne, zda si toho někdo zvnějšku vůbec všimne.

V Babišových Lidových novinách píše Jiří Peňás (s odkazem na starý americký film Casablanca) o tom, že kdyby se ho nějaký policista či ouřada v cizině zeptal, co je zač, odpověděl by nejprve „alkoholik“, a potom „Čech“. Předpokládá, že dotyčný by pak pokýval hlavou a dal najevo, že prý to bylo stejně jasné: „Protože Čech nemusí ani říkat, že je alkoholik, to se přece o něm dobře ví a on i tak vypadá. Odulý, jaksi zválený a umačkaný, výraz lehce připitomělý a přitom protřelý, něco mezi Švejkem a Špejblem. Jeho životní funkce jako by byly stále závislé na dorovnávání hladiny, duševní život na permanentní lízlosti a přiožralosti, ke které má shovívavý, ba zamilovaný vztah, takže když je řeč o pivečku či panáčku, je to jako by řeč byla o maminčině koblížku či tatínkově fajfce.

Chlast je páteří českého života, zdrojem turismu a pilířem politiky, která se jeví jako pokračování pijatiky jinými prostředky. Rozpitá tvář prezidenta republiky je pečetí národního alkoholického osudu a vazba národa na levné pivo je fatalitou, kterou nyní kuje i asketicky vypadající magnát. Chlast je podmínkou národní existence a možná jediným způsobem, jak spolu vůbec vydržet. Bez něj bychom se nejspíš rozprchli do širého světa, jako to dělají nyní národy, které ho mají z rituálních důvodů zakázaný. Naučit je chlastat jeví se jako záchrana evropské civilizace. Mohli bychom jít příkladem. Nechť je v tomto smyslu pití požehnáno.“ Musím se přiznat, že mne takové řeči urážejí. Uráželo mne, když se u nás pohrdavým a sprostým způsobem psalo o Němcích, a stejně mne uráží, když se stejným způsobem píše o Češích. Je to praktické vyznání zásady kolektivní viny, a že ten, kdo to dělá, je sám Čech, ho nevyviňuje, nýbrž kompromituje. Nemyslím si, že se máme nafukovat kvůli tomu, že jsme Češi, ale nemyslím si ani, že se za to máme stydět. Máme něco dělat, abychom se za to stydět nemuseli, a teprve pokud to neděláme, máme se za co stydět: totiž sami za sebe. Je možné a je třeba odsuzovat, ale konkrétní lidi za konkrétní věci: tj. např. taky „rozpitou tvář prezidenta republiky“ nebo podporu „asketického magnáta“ levnému pivu (jak odvážný jinotaj, skoro jako za Novotného!). A taky ty, co asketickému magnátovi v jeho médiích dělají štafáž. Ale to pan Peňás nemůže, patří k nim. Takže jen kupí jinotaje.

Středa 3. února: „Zachráněni!“, tak jásaly včerejší české noviny nad propuštěním pěti Čechů, kteří se před půl rokem vydali na jakousi konspirativní dobrodružnou výpravu s nejasným posláním do Libanonu, byli tam uneseni a objevili se až včera. Zda vlastně byli uneseni, není úplně jasné, možná byli jen „hosty“ libanonské tajné služby, která je podle některých novinových zpráv vlastně zároveň jen jakousi sekcí známého Hizballáhu. Členem české skupiny byl i důstojník Vojenského zpravodajství, protože mělo jít o získání informací o českém občanovi uneseném před časem v Libanonu. Důstojník tam byl pod vlastním jménem a nikoli inkognito. Výprava proběhla v jakémsi srozumění s Libanoncem Alím Fajádem, který byl u nás před časem zatčen na žádost interpolu a čeká v naší base na vydání do USA, kde mu hrozí až doživotní trest za nelegální prodej a pašování zbraní. České soudy o vydání již rozhodly, poslední slovo ovšem má ministr spravedlnosti Pelikán (Babišovo ANO). Současný stav je (11.00 hod.), že naši „zachránění“ čekají v areálu a v péči libanonské tajné služby, až pro ně přiletí letadlo z ČR. Zdá se, že rozhodující pro jejich zatím jen virtuální propuštění je, zda bude letadlo vybaveno také zmíněným panem Fajádem a zda pan Fajád bude vydán do rukou libanonské tajné služby, jejímž členem ostatně je.

Příběh je velmi zamotaný, ale ne tak, aby se nedaly konstatovat aspoň tyto otřesné skutečnosti:

Za prvé, podle toho, co už naznačili experti na tajné služby, byla česká akce neskutečným způsobem zvoraná: dodali protistraně (Libanon, Hizballáh a nevím kdo ještě) pět rukojmích, z toho jednoho důstojníka Vojenského zpravodajství, v úhledném balíčku opatřeném mašličkou. Skupinu doprovázel právník zmíněného Fajáda a šoféra ji dělal jeho bratr. Celou partu pak kdesi zadrželi, zbylo po ní jen auto a pět českých pasů v něm, aby česká strana věděla: máme je a teď koukejte být hodní.

Za druhé, vláda celou věc ve finálním stádiu řešila na Bezpečnostní radě státu, svolané 22. ledna překvapivě a bez informace, o co jde. Vypadá to, jako by se byli rozhodli na výměnu Fajáda za pět Čechů přistoupit, nicméně nebylo to rozhodnutí zcela svorné: někteří účastníci - bylo by dobré, kdyby se zjistilo, kdo byli ti slušní a prozíraví, budou tu možná jednou ještě nějaké volby – totiž namítali, že česká republika nezáludným způsobem demonstruje svou snadnou vydíratelnost a dává najevo jistou nezanedbatelnou proradnost vůči svému americkém spojenci, kterému na vydání pana Fajáda jednak záleží a jednak k žádosti o ně má všechny náležité důvody. Americké velvyslanectví taky dotazy, co situaci říká, sice nekomentovalo, ale učinilo tak takovým způsobem, že o jejich názoru nemůže být pochyb. A konečně, ministr Pelikán zatím své stanovisko (vydá, či nevydá?) sice expresis verbis neřekl, ale prý dal najevo, že nechce mít na rukou krev zmizelých českých občanů. To by mi připadalo zvlášť pobuřující: krev zmizelých českých občanů by měli na rukou jejich vrazi, ne pan ministr. Pokud by se byla bezpečnostní rada usnesla na tom, že před vydíráním je třeba kapitulovat a nemravnou výměnu je třeba realizovat, pak by pan ministr toho opravdu nemohl dělat moc. Totiž vlastně jen jedno jedné: okamžitě odstoupit.

A malá poznámka na konec: pokud by se česká vláda skutečně odhodlala k takovému špinavému a zbabělému kšeftu, je třeba konstatovat, že ve velmi významné věci (je to samozřejmě precedens pro to, co bude dělat i nadále) podtrhla svého nejdůležitějšího spojence.

A já sám za sebe bych už jen poněkud zlomyslně dodal, že vstřícnost amerického velvyslanectví v ČR v podpoře okázalého vládního „boje proti korupci“ s nepříliš kalým politickým pozadím nenese zatím moc výrazné plody v obdobné vstřícnosti české strany: za dobrotu na žebrotu.

Miloš Zeman po úvodu s kalašnikovem stupňuje útoky proti Sobotkovi. Cílem je, jak tvrdí sociálně demokratičtí politologové, způsobit porážku ČSSD v podzimních krajských volbách. Aby to mělo nějakou šanci na úspěch, musel by pan Zeman ještě říci, koho mají volit místo ČSSD. Kampaň (byť i skrytá) musí být pozitivní, nejen proti někomu, ale taky pro někoho.

Právo poskytlo Andreji Babišovi exkluzivní možnost zveřejnit obsáhlý programový článek. Je to pozoruhodná služba, pan Babiš sice vlastní dva velké celostátní deníky, ale zjevně si sám myslí, že když jeho text vyjde v nich, nemá to tu váhu, jako když ho otiskne jiný list, od něho nezávislý. Sama povaha textu není nic nového, je to jen zopakovaná ideologie Velké Protikorupční Revoluce („Znechucení byli občané a plné zuby jsem toho měl i já, tak jsem se rozhodl něco dělat“). Následuje řada globálně pojatých pomluv ohledně „tzv. tradičních stran“ a denunciace „některých médií“: „V mém případě dokonce vznikla i média, jejichž jediným účelem je moje kontrola, prověřování a permanentní kritika. Sice nikdo netuší, z čeho žijí a kdo je platí, ale to je přece jedno. Hlavní je, že neustále upozorňují na můj střet zájmů.“ Pokud by byly plně aktivní a funkční orgány činné v trestním řízení, jako tomu bylo v padesátých letech minulého století, byli by už předem všichni delikventi za mřížemi, partaje a média zakázány, pan Babiš by byl generální tajemník ANO (to ovšem není nutné, Gottwald byl „jen“ předseda a jeho generální tajemník skončil na šibenici) a Právo zase Rudé. Zatím k tomu ke všemu máme jen nakročeno. A samozřejmě, historie se nikdy neopakuje. Bude to jiné a ještě horší.

Čtvrtek 4. února: Druhou významnou událostí posledních dní (po případu pěti Čechů unesených do Libanonu) je rozsudek v kauze Dalík. Pan Dalík si měl v pražské vinárně U Malířů (za totáče to byla roztomilá staroměstská vinárnička s historickým koloritem, přístupná i pro plebs, dnes tam mohou jen majetnější lidé typu pana Dalíka, k nimž setrvale nepatřím) říci dvěma manažerům firmy Steyr o obří úplatek. Vzhledem k výši úplatku mám jisté podezření, zda za vším nebylo jakési jazykové nedorozumění, dnešní mladí, kteří se pohybují na pomezí obchodu a politiky, sice už umějí velmi dobře anglicky či německy, avšak pan Dalík je přece jen o něco starší, a tak to ještě nemusí být úplně ono). Soudkyně rozsudek a výši trestu zdůvodnila tím, že „musel jednat na žádost někoho jiného. Ten okruh osob jer poměrně úzký, ovšem nemůžeme s jistotou tuto osobu jmenovat.“ Tomu je velmi obtížné rozumět jinak, než tak, že taková velká suma mohla být požadována jen pro daleko větší šajbu, než je pan Dalík. A naopak je velmi snadné tomu porozumět tak, že vlastně jde o tehdejšího premiéra Topolánka. Celé je to ovšem, jak paní soudkyně vlastně taky přiznala, víceméně v rovině spekulace. Jako laika ve věcech práva mne velmi zaráží, že rozsudek lze postavit na spekulaci. A uvěřit tomu je pro mne stejně obtížné, jako uvěřit tomu, že paní Nagyová kdysi poprosila Vojenskou zpravodajskou službu, aby chránila paní Radku Nečasovou před možným ohrožením její osobní bezpečnosti.

A další věc, nad níž právní laik žasne: prezident Zeman sepsal návrh smlouvy s Norskem, podle něhož bude Norsko povinno vydávat děti s českým občanstvím jejich českým rodičům. Teď už zbývá jen přimět Norsko k tomu, aby smlouvu podepsalo – smlouva bývá zpravidla smlouvou mezi dvěma stranami. Technické prostředky k tomu pan prezident má: je přece ze své funkce vrchním velitelem českých ozbrojených sil. Válka bude nejspíš dlouhá, první problém je, jak český kontingent do Norska dopravit. Obávám se, že letouny CASA jsou k tomu účelu nedostačující, hodí se, pokud si dobře vzpomínám, spíše pro přepravu koní Převalského. Vzhledem k nadstandardním vztahům pana prezidenta s prezidentem Putinem by se možná dalo zařídit, aby české oddíly překročily norské hranice na rusko-norské hranici za polárním kruhem, podobně jako to až do nedávna činili migranti z východu. Pokud jsem dobře informován, budou tak ovšem muset učinit na kolech (rozuměj bicyklech), jinak se to tam nesmí.

Pátek 5. února: Případ „Alí Fajád a pět unesených" je u konce, zbývá jen dohra na české politické scéně. Výměna byla provedena ve stylu Checkpoint Charlie: „naši hoši“ se vydali na zpáteční cestu teprve poté, co byl z vazby propuštěn a do své vlasti odcestoval pražský vězeň. Celý příběh od zadržení české výpravy až po dnešek má sám o sobě výrazně švejkovsko-cimrmanovskou povahu, od toho, jak si čeští politici v posledních dnech úporně a vytrvale protiřečili, až po drobné detaily (např. jméno nešťastného vojenského zpravodajce; opět jsem jednou zalitoval, že neumím kreslit). Jsou tu ovšem ještě věci, které zbývá vyjasnit, a které hrozí tím, že zainteresovaným divákům (a to jsme my všichni) zmrzne úsměv na rtech.

Za prvé: s kým česká strana vlastně vyjednávala? Kdo byl česká strana, je snad v zásadě jasné, o věci se zjevně rozhodlo na Bezpečnostní radě státu. Ale kdo byla vlastně protistrana? Libanon? Unesl libanonský stát pět našich občanů poté, co byl v Praze zadržen jeden jejich, a pak s ČR vyjednávali o výměně zajatců? To se dělá ve válce. Libanonská tajná služba? Česká vláda, vždycky tak choulostivá na to, aby byl partner na úrovni (viz např. soustavné odmítání jakýchkoli kontaktů s organizacemi německých vysídlenců) nejednou vyjednává se špionáží cizího státu? Anebo snad dokonce Hizballáh, o němž se tvrdí, že libanonské tajné služby kontroluje? A nebo všechny ty tři subjekty dohromady?

Za druhé: že hrozba byla účinná a že vláda byla ve složité situaci, o tom nepochybuji. Ale musela se nutně rozhodnout do čtvrtka 4. února? A pokud ano, proč? Jaké hrozilo nebezpečí z prodlení?

A za třetí: tisková zpráva velvyslanectví USA. Je velmi, velmi tvrdá a rezolutní. Bylo by to zcela pochopitelné, kdyby byli zčista jasna postaveni před hotovou věc. Tak tomu ale určitě nebylo, s velvyslancem byli v kontaktu přinejmenším ministr Pelikán (podle vlastních slov) a premiér Sobotka (tvrdí ovšem, že s ním mluvil o něčem úplně jiném). Spojené státy samozřejmě nemohly ani trochu dát najevo, že by snad s českým postupem souhlasily (proč taky!); nesouhlas však bylo možné projevit různými způsoby. Tenhle byl, řekněme, velmi výrazný, a Spojené Státy zjevně považovaly za nutné vymezit se vůči české vládě rozhodně.

Jak ale je to s českou vládou a jejím postojem? Už z prvních středečních zpráv o záležitosti se dá vyčíst, že ve svém rozhodování nebyla jednotná. Že někteří účastníci bezpečnostní rady upozorňovali na nebezpečí, která plynou z toho, když ČR přistoupí na nátlak a projeví slabost, a když bude zároveň jednat proti zájmům amerického spojence. Obojí se stalo.

Je zjevné, že tvrdá americká reakce bude mít na situaci v české vládě a v české politice nezanedbatelný dopad. Hlavní spor, který ve vládě probíhá, je spor mezi na jedné straně stoupenci a představiteli „Nových pořádků“ a na druhé straně stoupenci „Starých pořádků, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“, tj. přesně a věcně řečeno stoupenci polistopadového demokratického režimu. K těm druhým je třeba pořád ještě počítat i čelné politiky vládní ČSSD, i když se člověk při tom musí občas dost přemáhat. Je nesporné, že tvrdá americká kritika velmi oslabí v dnešní „opoziční koalici“ zejména pozici premiéra a ministra zahraničí. Pana Babiše a jeho souputníků se nijak netkne, sami sice americkou podporu k ničemu nepotřebují, ale přijde jim velmi vhod, když ji pan Sobotka mít nebude. A pak je tu – bohužel – spousta užitečných idiotů, kteří si s panem Babišem hrají do noty.

Jistě, tvrdé americké stanovisko je nejen pochopitelné, ale taky oprávněné. Co bude pro českou politickou scénu znamenat, lze nyní jen těžko odhadnout – ale nic dobrého to asi nebude.

Pátek 5. února (pokračování): Česká republika hodlá vstoupit do soudního sporu v kauze Michalákových. Podle slov ministra zahraničí chce dokázat, že adopce českých dětí v cizí zemi je neoprávněná. Považuji za důležité upozornit, že ty děti nejsou vlastnictvím českého národa, ale že jsou to živí a svobodní jedinci, vybavení nesmrtelnou duší, a tato skutečnost se musí respektovat. Jejich osobní, individuální zájem má nekonečnou přednost před zájmem českého národa. Je třeba respektovat to, že rodiče, a pro národ to platí na kvadrát, jsou tu pro děti a ne děti pro rodiče. Všechny nejapné politické akce v ČR, zaštiťující se právem dětí, ve skutečnosti ta práva brutálně porušují, a morálka, o niž se opírají, se na můj vkus příliš podobá morálce nějakého lidožroutského kmene.

Jeden z posledních průzkumů agentury STEM se týkal toho, co veřejnost očekává od prezidenta Zemana i od prezidenta obecně. Od prezidenta Zemana se očekává, aby se kriticky vyjadřoval k činnosti vlády a stran (71%). Do politického dění však zasahuje příliš (56%) a podstatnou měrou ke zvýšení vážnosti svého úřadu nepřispěl (66%). Čili kriticky se vyjadřovat musí, ale je tu tedy jakýsi problém. Souvisí asi s tím, jaká je všeobecná představa o tom, jaký má český prezident obecně být: podle drtivé většiny (88%) má být důsledně nadstranický a stát zcela mimo politické strany. Zemanovi se to povedlo, ale je to z nouze ctnost: po čtyřletém premiérském vládnutí ho jeho vlastní strana potichu vyštípala do politického důchodu, a nová, kterou si za nějakou dobu založil, se nikdy nedostala do Poslanecké sněmovny parlamentu. Možná by bylo na čase, aby Miloš Zeman co nejdřív napsal další knihu s názvem: jak jsem se stal důsledně nestranickým prezidentem“.

Známý český politik Martin Komárek, poslanec a mediální expert Babišova hnutí ANO, poslal dopis do novin. Vybral si neutrální list, totiž Babišovy Lidové noviny, a ty mu jej taky zveřejnily. V dopise vášnivě obhajuje prezidenta Zemana před zrádným premiérem Sobotkou (vášnivost, s níž se pan poslanec ujímá slabých a opuštěných, si zaslouží oblibu). Miloš Zeman má totiž stejné právo „jít po Sobotkovi“ jako starý mírumilovný slon, který potká obchodníka s čajem, co „byl před čtyřiceti lety spratkem, který promyšleně týral malé slůně“. Zažil jsem jako komentátor Miloše Zemana v době jeho premiérské a těsně popremiérské slávy, a kdybych hledal nějaké příměry ze zvířecí říše, rozhodně bych nesáhl k „malému slůněti“. Dále pan Komárek expresivně píše v souvislosti s prezidentskou volbou z r. 2003: „Zrada je totiž odporná, i když se děje někomu, koho nemáme rádi. A Zeman se stal obětí zrady svých nejbližších spolupracovníků, „přátel“ z ČSSD. Sobotka byl podle všeho jedním ze strůjců věrolomného spiknutí“. To je dikce, která tak nějak připomíná dikci prokurátorů ze stalinských procesů. Je útěšné, i když nikoli povzbudivé, že se to zatím děje jen ve čtenářských dopisech Babišových poslanců Babišovým novinám. A konečně, pan poslanec píše o tom, že prezidentovi v roce 2013 překazil jeho výpočty (ohledně pomsty na hanebném zrádci) „amatérismus účastníků lánského puče“. Souhlasím! Jen je třeba připomenout, že hlavním účastníkem lánského puče byl pan prezident sám.

Sobota 6. února: Policisté Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu provádějí úkony s osvobozenými rukojmími z případu Fajád ad. Úkony zatím spočívají v „podání vysvětlení“. Co vysvětlovat bude mít, jak se zdá, především advokát Jan Švarc, který byl až do svého unesení právním zástupcem pana Fajáda, a zatím to skoro vypadá tak, jako by svéráznou turistickou výpravu do údolí Bikáa zorganizoval. Bude velmi zajímavé sledovat, jak si ÚOOZ s případem poradí: pokud se mu to podaří tak, jako se mu podařil zásah proti Nečasově vládě v r. 2013, dojde v Libanonu co nejdřív ke státnímu převratu. Pan Švarc naproti tomu se nemá čeho bát.

ODS a TOP09 navrhla, aby se o výměně rukojmí – Fajád jednalo na uzavřené schůzi Sněmovny. Vládní koalice nespíš návrh zablokuje. Upřímně řečeno, nedovedu si za dnešní situace představit uzavřené jednání PS PČR, o němž by hned na druhý den nebyla zevrubně informována celá zeměkoule s výjimkou našich spojenců z USA. Taky nevím, k čemu jinému by to mohlo vést než k oslabení této už tak dost slabé vlády. Oslabení této vlády logicky zároveň znamená posílení prezidenta Zemana a (zatím jen vicepremiéra) Babiše. Bohužel, situace je taková, že vláda pana Sobotky si víc než kterákoli předchozí zaslouží pojmenování „vláda sebevrahů“. Pan Sobotka už od roku 2013 v těsné spolupráci se svými úhlavními nepřáteli cílevědomě, horlivě a jak se zdá úspěšně pracuje na vlastní zkáze. Je mi to docela líto.

Miroslav Kalousek poskytl velký rozhovor Právu. Nebudu se podrobně zabývat tím, s čím se vším z toho, co řekl, souhlasím – od postoje k uprchlické krizi, k Schengenu a k Evropské unii až po kritiku elektronické evidence tržeb a po důrazné upozornění, že jediná v současné době myslitelná cesta, jak se zbavit Miloše Zemana, je prezidentská volba v roce 2018, pokud se v ní spojí demokratické strany napříč spektrem. (K tomu je samozřejmě třeba překonat nemravnou a falešnou ideologii, na níž stála Velká Protikorupční Revoluce, a hlavně přesvědčit během poměrně krátké doby veřejnost, že ta ideologie je falešná a nemravná, a to bude nesmírně těžké). Nepochybuji o tom, že pan Kalousek je jako opoziční lídr člověk na svém místě, a pokud jde o jeho momentální víceméně zmanipulovanou neoblíbenost, je to z jeho strany otázka výdrže, protože žádná drzost neroste do nebe, ani drzost revolučně protikorupčních propagandistů. Mám k tomu, co bylo v rozhovoru řečeno, jen dvě výhrady.

První je víceméně drobnost: pan Kalousek srovnává Babišovo tažení proti drobným a středním podnikatelům s „orbánismem“. To není pravda. Oligarchové v Maďarsku jsou daleko spíš lidé jako Gyurcsány nebo Bajnai; vítězové divoké privatizace z první poloviny devadesátých let byli lidé z okruhu MSZP. K Orbánově politice je možné mít spoustu výhrad (jeho kritika liberalismu či relativní vstřícnost vůči Putinovi je pro mne nepřijatelná), ale FIDESZ se v roce 2010 dostal k moci na vlně vzpoury proti postkomunistickým oligarchům.

Druhá výhrada je zásadní. Redaktora Danda, který rozhovor pořizoval, panu Kalouskovi vytkl, že by „měl konečně připustit, že jste byli ve volbách poraženi proto, že jste se chovali arogantně a měli jste mezi sebou korupčníky“, a vyjmenoval v té souvislosti Dalíka a Nagyovou. Pan Kalousek odpověděl: „Kvůli tomu vláda skončila. Ano. Ale jména Dalík a Nagyová nemají nic společného s TOP 09. Nikdy jsem se nezříkal politické odpovědnosti, ale nemůžu nést odpovědnost za Janoušky, Rittigy, Hrdličky, Dalíky a Nagyové. Ti nikdy neměli s TOP 09 nic společného a jsou vnitřním problémem ODS.“ K tomu za prvé: jádrem toho, co se někdejším vládním stranám vyčítalo, byla údajná korupční aféra tří poslanců, která je úplně absurdní. Nejvyšší soud právem do případu zasáhl a obvinění se dodnes nepodařilo prokázat. Samo obvinění bylo jistě nezamýšleným, ale přímým útokem na základy parlamentní demokracie (poslanecká rozhodnutí je podle něj možné kriminálně zkoumat podle toho, zda jsou v souladu poslancovým svědomím, nebo ne). Proti této logice je nutné se ze zásadních důvodů vzepřít.

A za druhé, není možné předem přistupovat na obvinění z arogance a korupčnictví a jen se vymlouvat: to my ne, to ODS. Jistě, pokud jde o aroganci a korupčníky, je třeba zpytovat svědomí, ale měli by tak činit všichni, samozřejmě včetně ČSSD: kdopak to měl ve svých řadách dr. Ratha, kdopak to arogantně hulákal ve Sněmovně i na náměstích v době, kdy Nečasova vláda byla už bezmocná (tj. od rokuj 2012)? Např. „Vy pařezy, vy měkoty, vy duby“? Na ČSSD leží tíha zodpovědnosti ta to, že pod praporem boje proti korupci v letech 2012 - 2014 rozjela proces faktické destrukce demokracie, který nakonec velmi citelně zasáhl i ji samotnou.

Není přitom vůbec nutné, aby si všichni demokratičtí politici okázale sypali popel na hlavu, ale aby se dokázali shodnout na společném a pozitivním úsilí: jak zachránit ohroženou českou demokracii. Tomu se nijak nepomůže tím, že se demokratická opozice bude jaksi předem kát před těmi, kdo by se sami měli pořádně stydět.

Aby mi bylo dobře rozuměno: tam, kde pan Kalousek kritizuje dnešní ODS za populismus v souvislosti s migrační vlnou, má úplně pravdu. Je taky pravda, že ODS má mnoho másla na hlavě, jistě víc než TOP09 (existuje taky o hodně déle a stihla toho tedy o dost víc). Jde jen o to, že demokratická opozice nesmí zcela zásadně souhlasit s tím, aby se sama stavěla do pozice provinilého a vycházela vstříc nestydatým „prokurátorům“ z řad ČSSD a její mediální lobby (o Babišově ANO už vůbec nemluvím). Demokratické politické strany by si měly nějak samy pro sebe zhodnotit to, jak selhaly a zklamaly veřejnost v tom hlavním – v každodenní realizaci demokratické politiky. A nemusí to dělat teatrálně a veřejně – stačí, když ukáží, že jsou na rozdíl od minulosti v podstatných věcech schopny spolupracovat v obraně demokracie. V této věci záleží teď v první řadě na ČSSD a opozice by se měla v té věci snažit o otevřenou a vstřícnou politiku - aby sociálním demokratům ten náročný úkol nijak nekomplikovala. S tím, že vstřícnost vůči ČSSD samozřejmě je v rámci možné vstřícnosti opozice k vládě a že vstřícnost vůči ČSSD neznamená zároveň vstřícnost vůči Zemanovi a Babišovi.

Pondělí 8. února: v sobotní Babišově Mladé frontě Dnes vyšel článek bývalého ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace a významné osobnosti „Nových pořádků“ Karla Randáka (pan Randák se mj. dlouhodobě angažuje v Nadačním fondu proti korupci). Týká se případu pěti unesených Čechů. Jejím obsahem je mj. drtivá kritika české vlády: „Když už vláda nedokáže utajit detaily celé akce a pochlubit se pouze jejím výsledkem, v tomto případě neštěstí zdárným, nemá přece cenu vše ještě zhoršovat tím, že se zesměšní svými výroky. Můžeme jen doufat, že podobná fiaska se nebudou opakovat příliš často.“ (nevím, co je zdárného na výměně Alího Fajáda za pět rukojmích, navíc když to vypadá, že rukojmí byli zajati právě za účelem této výměny). Pan Randák ovšem nekritizuje vládu jen en bloc, je taky adresný: „V současnosti se nacházíme v období, ve kterém má civilní rozvědka v osobě ministra Milana Chovance silnější politické krytí než služba vojenská v osobě ministra Martina Stropnického. Zjednodušeně řečeno, Chovancova neomalenost a mocichtivost posiluje pozici jemu podřízené civilní rozvědky vůči ostatním a Stropnického slušnost Vojenskému zpravodajství škodí. Za více než čtvrtstoletí existence demokratického státu nebyli politici schopni a ani ochotni smysluplně vyřešit problém koordinace činnosti zpravodajských služeb, o jejich účinné kontrole ani nemluvě.“ Je dobré slyšet názor povolaného odborníka. Nezasvěcený laik by si myslil, že Vojenské zpravodajství tu věc zarážejícím způsobem zvoralo a ministr Stropnický (ANO) jako první takříkajíc bez výstrahy a od boku vypálil informaci o „svázanosti“ propuštění Fajáda a rukojmích (tedy o výměně). Ve skutečnosti za všechno mohou Staré pořádky (více než čtvrtstoletí existence demokratického státu), neomalený a mocichtivý ministr vnitra a vláda (rozuměj premiér Sobotka). Je dobré vědět, kdo je právě u Babišů na pekáči. Babišova MfD a generál Randák z protikorupčního fondu hovoří jasnou řečí.

Babišovým Lidovým novinám zase poskytl rozhovor bývalý velvyslanec ČR v USA Petr Kolář. Hodnotil americkou reakci na propuštění Alího Fajáda jako neobvykle ostrou. Asi ví, o čem mluví. A vadí mu hlavně, že se česká strana vlastně přiznala k výměně a že v celé věci nebyla dost diskrétní. Myslím, že by to bylo tak jako tak stejně brzy prasklo a malér by nebyl nijak výrazně menší. Česká strana neměla „zatloukat, zatloukat a znovu zatloukat“ podle nebožtíka MUDr. Plzáka, nebylo by to dost účinné. Neměla to, co provedla, vůbec dělat.

Úterý 9. února: Bohuslav Sobotka si jistě právem průběžně stěžuje na opakovanou a agresivní kritiku ČSSD a jeho osobně ze strany prezidenta Zemana. Má jistě pravdu, zároveň je to absolutně neúčinné. Možná by se měl trochu zamyslet nad tím, kdo všechno vlastně svou indolentní politikou přispěl k tomu, že Miloš Zeman dnes sedí na Hradě a s chutí využívá psaná i nepsaná práva „přímo zvoleného“. Pokud tak neučiní, budou všechna jeho rozhořčená ohrazení působit trochu tragikomicky – asi jako nářek podřezávaného čuníka.

Laiky a zasvěcené (dokonce i ty z Babišových médií, v tomto případě Karla Hrubeše z MfD) uvádí v úžas to, co sdělila veřejnosti prostřednictvím médií ústřední postava akce Fajád, která je momentálně k dispozici, totiž někdejší Fajádův právník a poté unesený Jan Švarc. V televizi vystoupil pro větší dojem se svým několikaměsíčním batoletem v náruči. Je zjevné, že právě on bude z hlediska „poskytování vysvětlení“ velmi cenným zdrojem. Zároveň je taky zjevné, že si zaslouží soustředěnou pozornost „orgánů“. Přeji panu Šlachtovi a pánům státním zástupcům, aby v tomto případě byli úspěšnější než ve věci vlastizrádné korupční chobotnice. Bude to zjevně makačka, pan Švarc je podle svých dosavadních veřejných vystoupení nepochybně vypravěčský talent první kategorie. Přitom strašidelná aféra Fajád má „globální“ důsledky daleko vážnější než korupční godzilla, která údajně drtila českou republiku. Česká strana otrávila svou bezelstnou indolencí svého nejvlivnějšího spojence a ztratila, jak se zdá, aspoň na čas jeho důvěru. Pánové Šlachta, Ištvan, Bradáčová, Zeman (Pavel) a jak se všichni jmenují by se teď měli snažit aspoň minimalizovat rozsah škod.

Středa 10. února: Nejprve doplnění ze včerejška. Časopis Respekt přišel s informací, že Česká republika před časem zaplatila za Antonii Chrásteckou a Hanu Humpálovou, unesené do Afghánistánu, výkupné šest milionů dolarů (přes 140 milionů Kč), tedy daleko víc, než se doposud předpokládalo. Bylo to údajně dojednáno na Bezpečnostní radě státu. Původní představa české strany byla prý deset milionů, pak se sumu podařilo snížit. Informaci vzápětí přejalo Právo i Babišovy Lidové noviny, které pohotově přinesly i rozhovor s australským expertem českého původu, který se případem únosu obou dívek podrobněji zabýval. Premiér Sobotka je rozhořčen tím, že z jednání Bezpečnostní rady státu unikají tak důvěrné informace. Z Bezpečnostní rady vlastně zásluhou ministra Stropnického unikla i informace o výměně pěti rukojmích za Alího Fajáda. Tenhle druhý případ není ovšem moc průkazným, to, co se stalo, by si přece byl nakonec domyslel každý (výši výkupného v prvním případě naproti tomu ne).

Indiskrece (tedy hlavně ta první) je zajímavá v dvojím smyslu. Za prvé: není sice úplně jasné, kdo a kde to vykecal (nepochybně o tom vědělo spousta lidí na ministerstvu zahraničních věcí nebo v tajných službách), jako spíš fakt, jak snadno informace, poškozující ČR i další potenciální oběti únosů, unikají. Cíl zjevně je poškodit vládu, konkrétně trojici premiér, ministr zahraničí a možná i ministr vnitra (všichni jsou z ČSSD). Průvodním efektem je poškození několika živých lidí a taky poškození zájmů České republiky.

Úniky informací tohoto typu se v zavedených státech omezují dvojí cestou: za prvé, ve standardních demokraciích v tom zúčastněným brání pocit loajality ke státu, v jehož službách z vlastního rozhodnutí stojí. Ve státech autoritativních a totalitních je hlavní pohnutkou hrůza z represí, jimž by byli v případě indiskrece vystaveni. Tím nemá být řečeno, že přisluhovači totalitního státu by nemohli být loajální a lidé ve službách demokratického státu by se vůbec neobávali represe, nýbrž jen to, co je v prvém a druhém případě rozhodující. Pro státy, které přecházejí právě z jednoho stádia (toho demokratického) do toho druhého, je ovšem obojí (loajalita i strach z represí) nefunkční: lidé už nejsou loajální, ale ještě se nemusejí bát tvrdých represí. A to znamená, že vykecají úplně všechno, většinou pod dojmem, že slouží svaté věci. Což je typické zejména pro ideové prostředí Pravdy a Lásky, do něhož spadá mj. i týdeník Respekt, v tomto případě spolehlivý vodič indiskrece, která míří proti vládě, resp. té její části, která představuje „Staré pořádky“, v nichž (nyní už babišovská) Pravda a Láska ještě nezvítězila nad lží a nenávistí politiků, kteří nemakali a kradli. Indiskrece tudy pak víceméně samospádem snadno dospěla až do Babišových Lidových novin, aniž by to na první pohled bilo do očí. Je pozoruhodné, jak významnou roli přitom hraje generál Randák, někdejší (posléze odstavený) ředitel ÚZSI a nyní čelný exponent protikorupčního hnutí. Zdá se, že „Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky“, zdroj mediálních indiskrecí od počátku devadesátých let minulého století, je činné i nyní, ze poněkud pozměněných okolností.

V rámci všeobecné atmosféry indiskrece přišel i prezident Zeman s informací, že významně zasáhl do výměny rukojmích v Libanonu. Navrhl totiž Zaorálkovi a Sobotkovi (a oba na to přistoupili), aby pětici za Fajáda nevyměnil s únosci, ale s Libanonským státem. Celá výměna pak „dopadla dobře“. To je ukrutný omyl. Za prvé, akce je typická zemanovina: z libanonského státu se stal zprostředkovatel kšeftu mezi českým státem a teroristy. Dá se přitom odhadovat, že tato role libanonskému státu sedla jako ulitá a nebyla pro něj příliš obtížná. Za druhé, vyhovělo to politikům z ČSSD, kteří nepochybně měli ukrutný strach z toho, že neúspěch případu rukojmí (např. jejich vyvraždění v případě, když se český stát pokusí vzdorovat), dopadne na jejich hlavu, ale už vůbec ne např. na hlavu jejich koaličního partnera Babiše. Je to úleva chvilková, jako např. ta, když se člověk po ukrutné kolice konečně podělá. Jediné, co utrpělo, jsou česko-americké vztahy, případně pověst ČR u našich spojenců. A to se povedlo tak dokonale, že i lidé méně zavilí než autor těchto řádků si mohou myslit, že o to právě panu Zemanovi šlo. Čili: poražený – Česká republika, vítěz – v posledku Putin. Takže prezident Zeman se mýlí: to hlavní nakonec nedopadlo dobře.

A poslední závažná věc: TOP09 vyzvala Babišovo ANO k jednání o koalici v pražském zastupitelstvu. Je to prý jediná cesta, jak se dostat z patové situace na pražském magistrátu. Zpráva z ČTK je poměrně nepřehledná, TOP09 tak podle předsedy klubu zastupitelů strany Novotného činí ve spolupráci s ODS a s Trojkoalicí. Nevyhovuje jí přitom, že ANO chodí na všechna jednání „v bloku s ČSSD“ a chce s ní jednat jako rovný s rovným (strana se stranou, tedy přesněji řečeno s „hnutím“).

Situace na pražském magistrátu je setrvale krizová a nesnesitelná. Všechno se ještě víc zkomplikovalo poté, co se do čela Strany Zelených dostal politik mírně řečeno problematický: pokoušet se uzavírat s ním koalici („s vyloučením ANO“) je zhola nemožné, všechny dosavadní zkušenosti ukazují, že je to nevypočitatelný excentrik, který představuje vždycky největší nebezpečí pro své spojence a partnery. Z toho plyne, že je ze všech důvodů (i taktických) třeba pečovat o to, aby SZ (jako součást trojkoalice nebo sama) zůstala i nadále ve stávající magistrátní koalici, která má v regionální rovině už stejnou, ne-li horší povahu než někdejší Nečasova vláda na celostátní úrovni. Jistě, je to pro demokratickou opozici nesnadné rozhodování. Praha nemůže být trvale bez vlády, a nelze tedy zastávat stanovisko: čím hůř, tím líp. „Státotvorný“ postoj je ovšem přinejmenším stejně problematický: stojí na zásadě „musíme držet pozice“ - tedy v tomto případě držet „konstruktivní pozice“: lépe řečeno dopracovat se do nich zpátky. Tedy spojit příjemné s užitečným (pomoc vlasti s pomocí sobě). Je to velmi svůdné a velmi nebezpečné.

Je zapotřebí se rozhodnout, a zásadní věc je: o řešení situace v Praze (zcela obecně) je množné a asi i nutné jednat se všemi relevantními účastníky, tedy i s ANO. O řešení ve smyslu případné koalice však s ANO v žádném případě jednat nelze. Praha je vzhledem ke svému postavení v rámci ČR nejvýznamnější kraj a jakýsi most mezi celostátní a krajskou úrovní. Navíc v ní má pořád demokratická pravice velkou faktickou veřejnou podporu. Koalice demokratické pravice s ANO na této úrovni by proto byla krajně neblahý signál kapitulace na dosavadní tvrdou a správnou politiku na celostátní úrovni. Zájem hlavního města ČR je jistě významný, ale jeho zohledňování má své meze. V každém případě je třeba i tady a především tady hájit demokracii před nástupem oligarchie a autokracie. A koalice s ANO není tou správnou obranou.

Současná koalice (ANO, ČSSD, Trojkoalice) má v zastupitelstvu většinu, byť i jednoho jediného hlasu. Všichni účastníci jsou s ní spokojeni, jen ANO a ČSSD mají problémy se Zelenými. Ať si tedy tento problém pěkně sami mezi sebou vyřeší. Je to jejich zodpovědnost, demokratická opozice by jim ji měla s chutí přenechat a se zájmem sledovat, jak si s ním poradí.

Čtvrtek 10. února: Platforma pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu provedla průzkum na téma „České školy pod lupou: průzkum homofobie. Podle průzkumu osm procent respondentů sdělilo, že jejich učitelé „přímo popírali existenci homosexuality“. Jedná se nejspíš o podobně odporný verbální zločin jako popírání holocaustu, a měl by ta to být paragraf. (Setkal jsem se za svůj život se spoustou lidí, kteří měli na homosexualitu různé názory, ale že by někdo tvrdil, že něco takového vůbec neexistuje, to je opravdu originální, to jsem ještě neslyšel).

Nechápu, oč je lepší, když česká vláda vyhandluje pana Fajáda s libanonským státem, než když ho vyhandluje přímo s teroristy. V každém případě je to handl,a pokud libanonský stát kšeftuje s rukojmími, byť i jen tímto způsobem, oč je lepší než teroristé? A oč je méně upadlé kšeftovat s takovým státem než kšeftovat s teroristy?

Chcete-li se vyhnout rakovině, nezejte sladké, zní titulek v Babišově Mladé frontě dnes. Aby byl dokonalý, měl by znít: chcete-li se vyhnout rakovině, nejezte vůbec nic. Umřete hlady a budete to mít rychleji za sebou.

Pátek 11. února: V novinkách.cz a následně v Právu zveřejnili zážitky bývalého člena výboru Rady vlády pro lidská práva a policisty Martina Herzána z jeho šestitýdenního působení na slovinsko-chorvatské hranici. Nato ho řada lidskoprávních aktivistů obvinila ze lži a místopředseda SZ Berg na něj podal trestní oznámení pro číření poplašné zprávy. Pan Herzán je ve složité situaci, protože je vázán služebním tajemstvím, nicméně předložil redakci Práva a Novinek (podle vyjádření redakce Práva) důkazy o tom, že jeho tvrzení se zakládala na pravdě. Celá věc by se měla pořádně prošetřit, protože na jedné straně by bylo krajně nevhodné šířit v této už tak dost vypjaté době další hysterii; stejně nebezpečný a nevhodný ovšem je „kolínský syndrom“ státních, politických a veřejnoprávních institucí (podle Kolína nad Rýnem), který vede k potlačování nepříjemných informací, což zároveň znamená dobrovolné potlačování svobody projevu a informací. Předpokládat, že veřejnost demokratického státu není dost vyspělá na to, aby snesla nepříjemnou a obtížnou pravdu, znamená bezděčný skluz z demokracie do totality. To, že je (snad) motivován dobrými úmysly, není přitom rozhodující – co všechno už bylo motivováno dobrými úmysly!

Ministr Pelikán sdělil ČT24, že nevydání Fajáda „předjednal“ s americkou ambasádou. „Že by mi to „odkývali“, to asi není to správné slovo, ale bylo jim dobře známo a jasné, co se stane… Hovořil jsem s panem velvyslancem, než jsme to zveřejnili. Byl jsem pak překvapen ostrostí jejich reakce.“ No jo. Věděli to předem, tak proč se teď rozčilují. Pan Pelikán splnil svou povinnost: sdělil jim napřed, co jim provede, aby to mohli lépe skousnout. To by ovšem neplatilo ani tenkrát, kdyby USA byly velké jako ČR a ČR naopak jako USA.

Sobota 12. února: ministru Stropnickému hrozilo odvolání z funkce, protože jaksi předem vyslepičil rozhodnutí Bezpečnostní rady státu vyměnit Fajáda za pět českých rukojmí. Ostře ho kritizovala i vládní KDU-ČSL a předseda PS Hamáček. Nakonec mu premiér chybu vytkl, ale ministr ve funkci zůstává. Ministr ovšem jen informoval o něčem, co už bylo rozhodnuto, na čem fakt vyslepičení nemohl nic změnit a každý by si to domyslil i bez ministrovy indiskrece. Miroslav Kalousek správně upozornil na to, že základní věc, která se stala, je to, že ministr Pelikán využil své kompetence a Fajáda do USA nevydal. Pan Pelikán tak jistě neučinil jen ze své vůle, stál za ním názor většiny (nebo celé, to se neví) Bezpečnostní rady státu. Mohl ovšem udělat dvě věci: buď trvat na tom, že Fajáda vydá – pak by ho musel pan Sobotka odvolat. Nebo okamžitě rezignovat – a pan Sobotka s panem Babišem by si museli najmenovat někoho povolnějšího. Každopádně se pan Pelikán mohl rozhodnout, a rozhodl se: problematický krok pokryl tím, že ho osobně provedl. Bez rozhodnutí ministra spravedlnosti to nešlo. Nechci ministra Stropnického vyviňovat, jen upozornit, že věcně vzato hlavní váha leží na JUDr. Pelikánovi. Zda je nebo není agentem ruské bezpečnostní služby a zda se dopustil zločinu (nebo třeba jen pouhé kolektivní skunkoviny, ale zato tak, že na něj přitom bylo velmi vidět), o tom je, řekl bych, zbytečné spekulovat. Stačí jen popsat, co se stalo. Obviňování pana Stropnického má v této souvislosti ovšem komickou stránku: jako by nevadilo ani tolik to, co provedli, jako to, že se to vykecalo. To mi připadá směšné. Prasklo by to dřív nebo později tak jako tak.

Podle toho, co jsem si přečetl v Právu, agentura CVVM opět zmapovala stav české hrdosti, tentokrát v souvislosti s ochotou bránit ČR v případě ohrožení její suverenity. ČR by se měla bránit v každém případě (shoduje se na tom 80% lidí), dobrovolně by se k obraně ovšem přihlásilo jen 30%. Puntičkář ta tím může cítit jistou disproporci, dá se to ovšem nějak zamluvit. Větší náklonnost k dobrovolné účasti na obraně vlasti prý projevují lidé, kteří jsou na Česko hrdi. Nejčastější důvod hrdosti je, že je to krásná země, je v ní krásná příroda, krásné historické památky a krásná města. Teprve na druhém místě je, že je to jejich rodná země, vlast a mají zde své nejbližší. Stejně důležitá je i česká historie a slavné historické osobnosti. Důvodem hrdosti je i české umění, kultura a tradice, zejména prý Karel Čapek, Antonín Dvořák a Alfons Mucha. Atd. Hrdých je v naší populaci 47%, stydí se 11%, 40% lidí nejsou ani hrdí, ani se nestydí, a 4% prostě neví (opisuji z Práva, v CVVM jsem výsledky průzkumu nenašel). Ankety tohoto typu mne uvádějí do vytržení. Řekl bych, že normální člověk bere vztah k zemi, v níž žije, pragmaticky (je to jedno rodná zem, má tu své nejbližší, a je pro něj užitečná tím, že mu zajišťuje základní jistoty a bezpečí). To taky druhotně zakládá nějaký citový vztah, který je ovšem dost nadnesené označovat jako hrdost. Pro tohle své zakotvení cítí člověk povinnost něco pro tu zem, vlast udělat, aby byla aspoň o fous lepší, než dosud je. Proto k ní má kritický vztah, zároveň však že ji vylepšit jde, i když je to většinou dost pracné. Chápu těch 40%, co nejsou ani hrdí, ani se nestydí (resp. občas se stydí, bez toho to nejde, ale vede je to k tomu, aby něco dělali), resp. ty 4%, která se podobnými věcmi vůbec nezabývají, protože mají moc jiné, užitečnější práce. Hrdost je něco podobného jako sexuální vzrušení. Obávám se, že člověk ve stavu podobném sexuálnímu vzrušení není příliš obranyschopný.

Papež František se v Havaně na Kubě (lepší místo by si k tomu mohl jen těžko vybrat) slavnostně sešel s moskevským patriarchou Kyrillem. Tím uznal politické ambice ruské pravoslavné církve, která je, jak známo, zcela ve službě ruské imperiální politiky, na dominanci ve společenství ortodoxních církví. Řekl bych, že ty další ortodoxní církve mají na ruskou dominanci jiný názor. Je to čiré politikaření, kterým se navíc mění i (dosavadní) povaha katolické církve. Nechystá se výhledově velké historické stěhování z Říma do Havany? Kdybych byl katolíkem, měl bych zase o důvod víc říkat: ten člověk není mým papežem. Jenže to katolík asi říkat nemůže.

Hnutí ProAlt, jedna z „Občanských aktivit“, které se vyrojily během Velké Protikorupční Revoluce, se samo rozpustilo. „Důvodem je především naše nízká aktivita. Za tu mohlo jak profesní vytížení části z nás, tak ztráta a jednoznačného nepřítele – Nečasovy vlády,“ oznámil mluvčí iniciativy Pavel Novák. Přesto je hnutí třeba gratulovat k jednomu: Nečasová vláda padla před dvěma roky a osmi měsíci. Zvěčnělý nepřítel ovšem držel iniciativu ještě skoro dva a tři čtvrtě roku při životě. Pěkný doklad „nepřátelství až za hrob“.

Pondělí 15. února: podle agentury TNS Aisa (nepovažuji ji za příliš důvěryhodnou pro setrvalou velikost rozdílu mezi ANO a ČSSD, odstup je výrazně větší než u ostatních průzkumů) vede ANO před ČSSD o 10% (30 ku 20). Nicméně odstup tu asi je. Nejspíš proto, že uprchlická krize (která nás zatím ještě vůbec nezasáhla) je zjevně připisována za vinu nikoli vládě jako celku, ale ČSSD (triu Sobotka, Zaorálek, Chovanec), kdežto postoj pana Babiše je v této věci k preferencím jeho hnutí velmi šetrný. A zároveň dělá mrtvého brouka. Může si to dovolit: „jeho“ rezortů se problém zatím nijak podstatně netýká.

Panu Matěji Stropnickému věnovalo velký článek sobotní Právo. Ten člověk je politicky dost bezvýznamný, jen poměrně spolehlivě jistí, že v Praze nevznikne žádná protibabišovská koalice. Sám redaktorce Práva řekl: „Osobně bych uvítal, kdyby se složila koalice znovu z ČSSD, ANO a Trojkoalice.“ (Chtěl by prý zapojit i Piráty, nedivím se mu, on je vlastně taky takový Pirát). Docela s ním souhlasím: jen ať si ho babišovská koalice pěkně užije. Pan Matěj Stropnický v babišovské koalici je něco jako blecha v brnění středověkého rytíře.

V polovině března přijede do ČR čínský prezident Si Ťin-Pching. Bude to první návštěva hlavy státu ČLR. Máme se na co těšit, bude to paráda. Prezident Zeman si to jistě vrchovatě užije a my všichni s ním. Bude i ohňostroj?

Úterý 16. února: televize Prima odvysílala minulý týden reportáž o křesťanských uprchlících z Iráku, kteří dostali azyl v České republice a byli ubytováni v Jihlavě. Jedná se o pár rodin. V reportáži přetlumočili vyjádření jednoho z nich, v němž dal najevo jakousi nespokojenost s bydlením, které jim bylo nabídnuto: „Nejdůležitější pro mě je vhodné bydlení. A pokud budu bydlet v nějakém kravíně, který je znovu přemalován, tak takové věci nebudu v žádném případě akceptovat a vrátím se do Iráku.“ Mluvčí nadace Generace 21, která azyl pro Iráčany vyjednala, tvrdí, že na Primě uprchlíkova slova zkreslili a že ve skutečnosti řekl: „Doufám jen, že dostaneme vhodné bydlení. Zbytek věcí se postupně zabezpečí, protože jsme sem nepřijeli jíst a odpočívat, ale pracovat. Moji synové jsou zruční lidé, kteří se dokáží postarat o potřeby svých rodin. Pokud by nám ale bylo nabídnuto nevhodné místo na žití, pracovat bychom nemohli.“ Dotyčný se nato za svá slova omluvil: „Rád bych kompletně odvolal své vyjádření ke kvalitě ubytování. Moje žena je nemocná, cestou do ČR měla zdravotní potíže, zranila se pádem na eskalátoru na letišti a velmi špatně chodí. Spouštěčem celé věci byl fakt, že nabízený byt se nacházel v patře bez výtahu… V situaci, v níž jsme, kdy hledáme nový život v nové zemi, jsem neudržel nervy na uzdě. Omlouvám se a prosím, aby mé předchozí vyjádření nebylo bráno v potaz, protože můj skutečný postoj je zcela jiný - jsem vděčný, že nás ČR přijala a že se Nadační fond Generace 21 stará o naši budoucnost.“ A já teď nevím: omlouval se za tu první nebo za tu druhou verzi? A vznikla chyba v překladu? Na Primě tvrdí, že jim překládal soudní překladatel, podle jména Arab. Člověk zvyklý pracovat s texty se stěží zbaví dojmu, že ho tu někdo tahá za nohu. Druhá verze vypadá jako učesaná podoba té první, na níž pracovala zkušená ruka obratného stylistického kadeřníka s právní praxí. Nešťastník se ovšem omlouval za to, co opravdu řekl (taky mu to někdo nakadeřil). Copak to asi bylo? V debatě na Primě o tom celém pak hovořili ministr zahraničí Zaorálek a předseda TOP09 Kalousek, s tím, že představy uprchlíků o Evropě jsou leckdy nadsazené. A panuje tady spousta iluzí.

Kdybych měl formulovat své stanovisko jako občana České republiky, znělo by: my vás tu sice zrovna nijak zvlášť moc nepotřebujeme, ale to nevadí: uznáváme, že jste v zoufalé situaci a rádi vám v rámci našich možností (které ani náhodou neodpovídají tomu, na co jste se dívávali v televizi v různých barvotiskových alpských seriálech německé provenience) pomůžeme. Je to naše povinnost. Pokud vám to ovšem nebude stačit, umožníme vám samozřejmě návrat.

Věc je nešťastnější o to, že dotyčnému uprchlíkovi asi opravdu ujely nervy, bohužel před televizní kamerou, a na druhé straně, že takové výroky nesou úplně ojedinělé. Nynější „uprchlická hysterie“ v ČR působí jako obludná lupa, v níž se taková ujetí nafukují. Starají se o to xenofobové i sluníčkáři rukou společnou a nerozdílnou. Harmonické soužití přesídlenců s domácími je proto možné, ale bude vyžadovat dlouhou dobu a nejsou vyloučeny peripetie. Bude to náročná zkouška a není vyloučeno, že nenávist, která se během ní v české společnosti nashromáždí, ji nakonec roztrhá na cucky.

Prezident Zeman prohlásil na Frekvenci1, že sociální demokracie potřebuje ve svém čele člověka, který zemi připraví na obranu před migrační vlnou. To je velmi sugestivně řečeno, cíl je evidentně nabudit davovou hysterii, která umožní nastolit skutečného vůdce národa. Tolerantně dodává, že takovým vůdcem může být i Bohuslav Sobotka, musel by se však důkladně změnit. Mám k panu Sobotkovi spoustu výhrad, ale na druhé straně pořád věřím, že takové proměny přece jenom není schopen: je na to přece jen moc slušný člověk.

Prezident s chutí ocitoval slova aktivisty „občanské společnosti“ Tomasze Peszyńského, zveřejněná prý někde na Facebooku (přesnost citací není ovšem silnou stránkou pana prezidenta a dohledat něco na Facebooku je dosti nesnadné): „Prezident je zasrané fašistické hovado a až chcípne, tak se ožeru“. K tomu je třeba v duchu pana prezidenta říci: odstranit pana prezidenta je technicky představitelné dvojím způsobem: prvním, který je třeba velmi rozhodně ze zásadních důvodů odmítnout, je kalašnikov. Druhým jsou svobodné volby, které se přece jen blíží. Ty by vyžadovaly jakousi politickou práci, jejíž součástí ovšem sotva může být sprosté nadávání na Facebooku a svolávání demonstrací na podporu vlády, jichž se nakonec zúčastní pár desítek lidí. Do stejné kategorie, pokud jde o politickou účinnost, patří i mávání červenými kartičkami na náměstí a vyvěšování červených trenýrek na Hrad ( to poslední, rád připouštím, byla aspoň sranda). Bojová euforie lidí, kteří čekají, až prezident „chcípne“ (citát), aby se mohli vožrat, je úplně k ničemu.

Papež František chce společně s moskevským patriarchou z Putinovy milosti Kirillem vytvořit „novou globální civilizaci“. To je představa dosti úděsná, patřila by svou povahou jako jeden obraz nejspíš do Zjevení svatého Jana. Má výrazně apokalyptickou povahu. Lze jen doufat, že to nebude na furt.

V Praze proběhlo setkání čelných představitelů V4, k němuž byly přizváni i prezident Makedonie a premiér Bulharska. Hlavní téma bylo, jak čelit uprchlické krizi, jejíž další vlna se zvedne co nevidět (dny se výrazně prodlužují a jaro se blíží) a v rámci toho plán B, který chovají visegrádské země pro případ, že by v brzdění uprchlické vlny selhalo Řecko a Turecko. Vrátím se k ní zítra. Schůzka proto vyvolala velkou nervozitu v Německu a u kancléřky Merkelové, která se snaží o „plán A“, dohodu s Tureckem, jejíž součástí ovšem má prý být mj. i každoroční pravidelný odběr několika set tisíců uprchlíků z Turecka do EU a jejich následné přerozdělení podle povinných kvót mezi jednotlivé evropské země. Důsledkem byla diplomatická iniciativa Německa a v rámci ní i silný a jak se zdá úspěšný tlak na Makedonii a Bulharsko, aby se k „plánu B“ chovaly zdrženlivě. Plán A Angely Merkelové (jedná za Německo nebo za EU, a pokud jedná ze EU, proč?) nemůže vést k ničemu jinému, než že se EU stane snadnou obětí vydírání ze strany Turecka i Řecka, že bude do obou zemí horem dolem nalévat eura, přičemž oběma zemím to samozřejmě nebude stačit, že bude od nich horem dolem dovážet nabírat další a další imigranty (o to, aby proud nezeslábl, svými vojenskými aktivitami v Sýrii úspěšně pečuje Rusko) a zároveň migrační tunel z Řecka přes Balkán do Evropy zůstane i nadále aktivní, jen trochu zeslábne. Proboha, proč to nikdo nevidí, vždyť je to úplně zjevné!

Středa 17. února: ÚOOZ prověřuje, zda se někdo nenabořil do e-mailové schránky místopředsedy vlády, ministra financí, předsedy ANO, oligarchy a mediálního magnáta (pro nezasvěcené poznamenávám, že jde o jednu osobu, a tedy jednu e-mailovou schránku) Andreje Babiše. Jakési individuum totiž obchází redakce a nabízí soukromou e-mailovou korespondenci pana Babiše za sto tisíc korun. Pan Babiš sám soudí že jde o podvod. To je nepochybné, jinak by cena byla vyšší. Otázka je jen, kdo je podvodníkem. O případu informoval jako první server Neovlivní.cz paní Slonkové, někdejší šéfredaktorky Babišovy Mladé fronty Dnes. V každém případě se dá říci, že pan Sobotka v tom není sám. Bylo by to ostatně divné. A taky trochu nápadné.

I když se mi moc nechce chválit ani Babišovy Lidové noviny, ani pana Martina C. Putnu, autora pozoruhodného článku „Smiřovací jehňátka“ z Bělohradského, Třeštíkových a Steigerwaldových Lidových novin z 20. 2. 1996, kde účtoval s českými přisluhovači sudetských Němců, nemohu neuznat, že jeho text, který vyšel v úterních Babišových Lidových novinách, je z toho, co jsem četl, jedinou věcnou a přiměřenou reakcí na neuvěřitelné běsnění českých médií nad setkáním papeže Františka s ruským patriarchou Kirillem na havanském letišti. Je tam vše, čeho je čtenáři zapotřebí vědět. Doporučuji.

Čtvrtek 18. února: Luboš Palata už znovu, a jak se zdá natrvalo, našel svou formu. To, co produkuje v Babišově Mladé frontě Dnes, by se dalo nazvat „Hlas Berlína a Bruselu“. Jistě, pro udržení plurality v českých médiích, zdevastovaných Velkou protikorupční revolucí, je to asi zapotřebí. Ve středeční Babišově frontě např. píše: „Stačí připomenout podobně sobecký přístup ohledně kvót na rozdělování uprchlíků. Kvůli pár tisícům migrantů, kteří by na státy jako Česko, Slovensko nebo Maďarsko připadli, spustili noví členové Evropy neuvěřitelný tyátr. Ten znemožnil, aby se unijní země včas solidárně podělily o běžence přicházející do Itálie a Řecka.

Loňské letní rozhodnutí Německa přijmout azylanty, jimž hrozilo, že v počtu mnoha desítek tisíc uváznou v nepřátelském prostředí Maďarska Viktora Orbána, nebylo ze strany Berlína nějakým nadšeným krokem, ale okolnostmi vynucenou akcí. Akcí, která zachránila humanistickou pověst EU. Místo poděkování se na Angelu Merkelovou snášejí z naší části Evropy nadávky a Berlín je označován za viníka všech problémů migrační krize.

Je také typické, že ještě víc než na Německu si naše stále více populističtější část Evropy vylévá zlost na Řecku a otevřeně plánuje odříznout Atény od zbytku Unie plotem, za kterým ať si dělají s uprchlíky, co chtějí. Ostatně stejně se dnes chovají Poláci či Češi k Německu, když téměř se škodolibou radostí sledují problémy, které milion migrantů zemi zákonitě přináší. Na západě kontinentu si tohoto chování nemohli nevšimnout. A ptají se sami sebe, proč ty „bývalé komunisty“, jejichž členství je stojí stovky miliard eur, do té Unie brali. A jestli by jim bez nich nebylo lépe. Po pravdě řečeno bylo.“

Příznačná je už terminologie, kterou pan Palata používá: „spustili neuvěřitelný tyátr“, „snášejí se nadávky“, „je označován za viníka všech problémů“, „vylévá si zlost“, „se škodolibou radostí sledují“. To má být věcná debata o nejvážnějším problému, s nímž se Evropa po pádu ruského panství v její východní části vyrovnává? Připomíná to Rudé právo blahé paměti. Babišova Mladá fronta a přidružené servery ostatně citlivě vyvažují. Hlavní notu udává její guru a majitel: jakýsi (zatím) umírněný populismus zemanovského typu (počkáme si, co se z toho vyvrbí). Protože v ohonu Babišovy komety je však i mnoho částeček z tábora Pravdy a Lásky, je ovšem zatím třeba zasytit nějak i je, aby se snad Babišovo politické uskupení předčasně nezhroutilo – zatím tato lidi (jejich mimořádně šťastnou personifikací je Martin Stropnický) pro „umělecký dojem“ nutně potřebuje. A celkový dojem z toho je to, co kdysi psával Karel Havlíček (Borovský): Blaze tomu, kdo dovede z jedné huby teple i studeně dejchati!

Pátek 19. února: v českých médiích se rozběhla celonárodní diskuse o týrání učitelů. Připadá mi to v dnešní politické situaci přece jen trochu od věci (nechci to bagatelizovat). Nemohu se zbavit dojmu, že kdyby se čeští normalizovaní novináři se stejnou intenzitou věnovali rozpoutání celonárodní diskuse o babišismu, hrozilo by jim, že případně přijdou o koryta (u vyčůranější části médií proto, že tam vládne nepsaný kodex, že to není až tak důležité a že se nic strašného neděje, tak ať neklamou veřejnost). Mám proto k tématu jakousi možná nespravedlivou nechuť a nemohu si odpustit jen jednu jedinou poznámku. Speciální pedagog a psycholog David Čáp dostal v rozhovoru pro Právo mj. Otázku: „Pomohlo by (v případě pubertálních agresorů, kteří napadají učitele, u nichž vycítí zranitelnost, bd) pár facek?“ A odpověď zní: „To rozhodně ne, to by bylo jen potvrzení, že kdo je silnější, může mlátit slabšího.“ Je to však možné vzít i za jiný konec: nebyla by to náhodou taky demonstrace toho, že ti, kteří nechutně a zbaběle využívají zranitelnosti někoho jiného, nejsou vždycky a za všech okolností silnější?“ Nechci horovat pro to, aby se v našich školách prosadilo fackování, jen upozornit, že prosté sluníčkářství (jiné označení mě ani v této souvislosti nenapadá) může být taky zjednodušením problému a projevem jisté intelektuální lenosti.

Je velmi příznačné, že v KDU-ČSL mají i svého rusofila. Myslím, že jinak by se v dnešní vládní koalici vyjímali přece jen trochu exoticky. Dotyčný se jmenuje Jan Bartošek, je místopředsedou strany a zároveň taky místopředsedou Poslanecké sněmovny. Ve čtvrtečním Právu zveřejnil výrazný komentář, který obhajuje naše nové ruské spojence nepřímo, kritikou Turecka a jeho světovládných plánů. Cituji: „Turecko v geopolitickém chaosu vycítilo svou novodobou historickou šanci. Všechny jeho kroky posledních několika týdnů ukazují, že myšlenka nové islámské velmoci v 21. století ožila v novém svitu osmanského půlměsíce. Díky submisivní politice evropských politických veličin má nejspíš pocit, že drží palec na tepu věcí příštích (nejen) Starého kontinentu. Prohlášení ve smyslu „otevření stavidel“ migrační vlně, ne bakšiš 3 miliard eur, ale pět miliard je lepších a dál uvidíme…, jak je to teď s naší asociací k EU?, diktování podmínek kudy a proč mohou či nemohou migranti proudit, to vše byla, jak se ukazuje, jen drobná dělostřelecká příprava.“ Turecko má samozřejmě roupy, roupy má ostatně i Řecko, a to už taky dlouho, minimálně od doby, kdy si zvolilo do čela státu komunistické extremisty. Rusko má ovšem roupy od té doby, co se vzpamatovalo po mongolské potopě. Dokonale se vyřádilo po roce 1945, kdy okupovalo třetinu Evropy včetně nás, a poté, co o ten zábor na přelomu 60. a 90. letech přišlo a co ztroskotal jistě upřímně míněný pokus o „perestrojku“ impéria, sní o revanši a čeká na příznaky slabosti Západu. Ty se dostavily nyní, kdy si Západ neví rady s migrační vlnou, na jejímž vzniku se svou problematickou politikou podílel, a Rusko se mu drze vnutilo jako „partner a spojenec“. Pan Bartošek jen odvádí pozornost od tohoto hlavního problému. Turci se pokoušeli s Ruskem koketovat, ale dostali už pořádně přes nos. Jsou ovšem bohužel, stejně jako Řecko, jen součástí západního rozkladu – z něhož budou týt Rusové a ti, kdo je u nás bezděčně nebo cíleně podporují. Trojský kůň umělé „protiteroristické koalice“ na blízkém Východě je, ostatně jako vždy v podobných případech, Rusko. Žádné Turecko. Turecko je nebezpečné jen když bude s Ruskem koketovat. Daleko nebezpečnější by ovšem v podobném případě bylo např. Německo.

V Babišových Lidových novinách píše polonista Lukáš Skraba o mezinárodněpolitických plánech nové polské politické reprezentace, především o plánu na „Mezimoří“: je to projekt širší než Visegrád, zahrnující státy od těch Baltských až po Balkán. Prý by tak mohla vzniknout velmi zajímavá alternativa k Berlínu na jedné a Moskvě na druhé straně. Pokud na něco podobného pan Kaczyński a další pomýšlejí, je to bláznivá, nesmyslná, avanturistická politika, jaká zatím vždycky skončila dělením Polska. Naši severní sousedé by se měli rozhodnout, kam patří. Možnosti jsou dvě, a není to ani náhodou Berlín a Moskva, jak sugeruje mj. i ta strofa polské hymny, co se nezpívá. Volba je celkem jednoduchá: Západ nebo Rusko. Pokud budou Poláci chtít, aby místo toho, že se oni rozhodnou o tom, kam patří, se budou rozhodovat ostatní, zda patří k Polsku nebo ne, sežerou je jako obvykle Rusové.

Sobota 20. února: v pátečních papírových novinách mne zaujaly dva články. První z nich, v Právu, informuje o tom, kde, kdy a jak se kdysi pářili a křížili lidé s neandrtálci (podíl neandertálských genů v lidské DNA je prý 2-4%, podle politického vývoje u nás i ve světě v posledních dvou desetiletích bych ale řekl, že se postupně zvyšuje). Druhý, v Babišových Lidových novinách, s ním na první pohled nesouvisí: týká se jednání o koalici na pražské radnici. Plán na koalici demokratických stran proti Babišovi zjevně už definitivně padl. Nepochybně k tomu mocně přispělo mj. i zvolení Matěje Stropnického za předsedu Strany zelených: koalice, kterou by mohl byť i jen málo ovlivňovat někdo takový, je předem odsouzena ke zkáze, podobně jako člověk nakažený vzteklinou. Nyní padly všechny zábrany a jedná už každý s každým. Významnou úlohu v tom údajně hraje pražská ODS a její první místopředsedkyně Alexandra Udženija, která je zároveň předsedkyní zastupitelského klubu ODS v Praze. Důstojná nástupkyně Jana Zahradila! Největší zábrany má TOP09 (Miroslav Kalousek zjevně není přítelem pelešení s Babišem na tak významném místě – Praha je něco jako mezistupeň mezi regionální a celostátní úrovní). Není ovšem vyloučeno, že do koalice nalezou jinak úplně všichni a TOP09 a její předseda se octnou v dosti těžké situaci, jako jediný hladový opozičník mezi debužírujícími a výskajícími účastníky politického gruppensexu, jaký tu snad ještě nebyl. Možná s jednou výjimkou: v prohlášení předsednictva STAN, které hnutí vydalo hned po zvolení Matěje Stropnického předsedou SZ, se píše: „Předsednictvo hnutí Starostové a nezávislí se obává, že zelení pod vedením Matěje Stropnického nebudou pouze směřovat více doleva, ale začnou se vymezovat proti stávajícímu politickému i společenskému uspořádání.“ Zdá se, že nové kolektivní vedení pana Stropnického mezi sebe nechce. Důvod je pochopitelný (viz výše), na druhé straně ke stávajícímu „politickému a i společenskému uspořádání“, tj. babišismu, pan Matěj Stropnický zároveň taky organicky patří jako někdo, kdo udržuje standardní úroveň všeobecného maglajzu. Navíc pan Babiš i on mají společného nepřítele: liberální demokracii západního střihu. Podaří se její stoupence udržet ve vysoké nebo aspoň střední politice i po volbách v roce 2016 a 2017? Nebo postupně od praporu utečou i ti zbývající, co se k němu ještě i dnes aspoň nesměle a trochu hlásí? Uprchlická krize může být mocný katalyzátor dalšího revolučního vývoje v ČR.

Pondělí 22. února: premiér Sobotka zopakoval v rozhovoru pro Právo svoje stanovisko (a stanovisko vedení ČSSD) k uprchlické krizi: lidem, utíkajícím před válkou, máme povinnost pomoci a můžeme jim taky pomáhat, nikoli však za cenu vlastního ohrožení, protože povinností vlády je zajistit bezpečí občanů. Nemusíme běžence vítat, ale máme lidskou povinnost jim pomoci. Nesnažíme se za každou cenu vytřískat z uprchlíků body, v okamžiku, kdy přes ČR nejde žádný migrační tok, je např. zbytečné posílat na hranice armádu. Učiníme tak jen kdyby byl nějaký silný migrační tlak (moc by mne zajímalo, co si tam pak armáda počne. Bude do těch lidí střílet?) Jinak předstírá hluchotu a slepotu (neví, že by tu byl nějaký tandem Zeman-Babiš), k Zemanovi jako příštímu prezidentskému kandidátovi se zatím nechce vyjadřovat (ČSSD nemusí postavit vlastního kandidáta, o tom, koho podpoří, se rozhodne ve vnitrostranickém referendu). Jistě, do prezidentské volby je poměrně daleko. Povinná antikorupční mantra (proklínání temného období, kdy nám vládla zrádná pravice) tentokrát odpadla. Jsou tu jiné problémy. Panu Sobotkovi teče do bot, i když se tváří, že o tom neví.

Andrej Babiš dal prý po útoku na „Kliniku“ najevo, že by byl ochoten prodloužit smlouvu autonomnímu sociálnímu centru, které ji provozuje. Proti zrádné pravici a polistopadovému režimu, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli, se vytváří široká Národní fronta od oligarchů po squattery. Pan Babiš je ovšem pragmatik. Nejde mu ani tak o squattery (nejsou voličsky ani trochu významní), jako o jejich podporovatele z řad havlovské intelektuální smetánky: taky nejsou voličsky významní, ale v průběhu Velké Protikorupční Revoluce se postavili na správnou stranu (předstírají, že utkání demokracie s autokracií, oligarchií a buranokracií pískají) a udrželi si slušnou pozici v médiích. A až si pan Babiš upevní mocenskou pozici a nebude je už potřebovat, není těžké uhádnout, kdo bude tahat za kratší konec provázku. Bude to jako obvykle v Česku: část se dá na kolaboraci, část (jako obvykle menší) založí něco jako novou Chartu77. Jen nevím, kdo ji dnes bude ze Západu podporovat, závisí to trochu od toho, co s Evropou provede migrační povodeň.

Babišova Mladá fronta Dnes vede už pár dní další útok na „Sobotkovy lidi“, advokáta Pokorného a „marketéra“ Miloše Růžičku. Už mluví o „triu Sobotka, Pokorný, Růžička“. Je to strašně průhledné. Babišovské Protikorupční revoluci nějak chybí ten lesklý papírový patos, s nímž podobné akce vedl od poloviny devadesátých letech např. Respekt, Sabina Slonková a Jiří Kubík v MfD, Jan Ruml nebo Martin Fendrych, zkrátka „Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky“. Moc by mne zajímalo, zda to ještě dnes vůbec na někoho zabírá. Lidé jsou z toho slídění a špiclování unaveni. Teď je problém číslo jedna uprchlická vlna.

Nově jmenovaný plzeňský biskup (a dosavadní generální sekretář České biskupské konference) Tomáš Holub se v rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny pokoušel zformulovat „střední cestu“ v uprchlické krizi: „Já naprosto chápu lidský strach, dokonce bych řekl, že je v mnohém oprávněný. Náš největší problém je, že se tady vytvořily dvě krajní fronty. Jedna je zcela lidumilná, s určitým nerespektováním reálných nebezpečí, a na druhé straně fronta, která všechno považuje za nebezpečí. To, co je potřeba, je mluvit o základní otevřenosti, která nabídne pomoc potřebným, ale aby to na druhé straně nebyla naivní otevřenost. Aby pomoc respektovala, že zveme lidi domů, a tím pádem máme povinnost, aby ten domov zůstal zachován. Neštěstí je, že se debata vede způsobem buď–anebo a ta střední cesta dostává z obou stran na frak. Naději bych viděl v odvaze jít tou střední cestou.“ To je docela hezky řečeno a v podstatě bych to podepsal. Moc by mne ale zajímalo, kolik je v téhle zemi takových. Je zjevné, že „sluníčkářské“ stanovisko má tady, v české veřejnosti podporu skoro nulovou (mediální kravál, který dělají, by neměl nikoho klamat). Xenofobové mají podporu obrovitou. A rozumné, umírněné stanovisko? Prosadit něco podobného je daleko těžší než prosadit jednoduchý, řvavý extrém. Dá to spoustu práce a trvá to léta. Přitom času je málo, méně, než kdykoli jindy.

Úterý 23. února: čtrnáct iráckých křesťanských uprchlíků dorazilo na místo svého přechodného ubytování ve Smilovicích u Třince. Jejich příjezdu předcházela dosti divoká debata na zasedání místního zastupitelstva za účasti veřejnosti, z níž část byla podle vyjádření místních na zasedání importována Okamurovým hnutím Svoboda a přímá demokracie, ač v obci ani nebydlí. Obec má 714 obyvatel. Po příjezdu uprchlíků jich bude mít dočasně (nezůstanou tam napořád) 728. Uprchlíci budou z toho představovat necelé dvě procenta. Ti lidé sem nepřišli proto, aby se měli líp, než v Iráku: hrozilo jim, že je tam povraždí. Samozřejmě se tu budou mít líp než v Iráku a samozřejmě o tom věděli. Jak jim to ale v tomto kontextu může někdo vyčítat? V Německu by se měli ještě o hodně líp. Snad by stálo za pokus se s nimi napřed aspoň trochu seznámit, a teprve pak případně protestovat na místním zastupitelstvu. A skoro bych řekl, že čtrnáct okamurovců může být za jistých okolností daleko nebezpečnější kolektivum než čtrnáct uprchlíků.

S přestěhováním celkem 153 iráckých křesťanů do ČR byl zatím spojen jeden malý skandál: na TV Prima tlumočili nespokojenost jednoho z nich s ubytováním, které bylo jemu a jeho rodině. Dotyčný řekl, že by se chtěl vrátit do Iráku (ne např., že vyhodí celé Smilovice do vzduchu, ostatně incident se stal jinde). Pak to odvolal a za svá slova se omluvil. Považoval bych za slušné s rozčilováním přece jen trochu počkat.

Situace v ČR je celkově neblahá. S uprchlíky tu 99% obyvatelstva nemá vůbec žádné osobní zkušenosti. Zná je jen zveličením, daným médii (média za to nemohou, vybírají si výrazné události a cenzura je nepřípustná). Uprchlík je pro prostého českého člověka něco jako zombie. Tohle ale nejsou zombies, jsou to živí lidé. S jejich aklimatizací v evropském prostředí budou jistě potíže. Někdy velké a nepříjemné. Apriorní vítání je hysterická blbost, ale apriorní nenávist je něco ještě horšího. Jsou to naši bližní. Nemůžeme jim pomoci tolik, jak by si to leckdy představovali oni, ale můžeme pro ně udělat víc, než si představuje rozlícená a vystrašená část české populace. Uprchlická vlna je velký a vážný problém, ale měli bychom k němu přistupovat střízlivě a věcně.

„Opozice Sobotku haní, Babiš chválí“, zní titulek v Právu. Jde o premiérův postoj k britským požadavkům na bruselském summitu. Přitom vyjádření pana Babiše, které citují, je spíš shovívavé než podpůrné (naše pozice je slabá, premiér udělal, co mohl), kdežto z opozice citují komunisty, podle nichž byl pan Sobotka na Brity dost tvrdý, a Zahradila s Machem, podle nichž se s nimi naopak dost nesolidarizoval. Opravdu, zvláštní opozici to máme. TOP09 se chovala zdrženlivě. Tím se stává pro Právo takřka neviditelnou. Což je taky příznačné.

Podle toho, co píšou v Babišově MfD (nevím, do jaké míry je to třeba brát bez rezervy, jde o babišoviny) je to, že staronovu koalici na pražské radnici podpoří pražská ODS, už vlastně jisté. Problém je jen v míře vyčůranosti, s jakou se to stane: zda budou sedět přímo v radě, nebo zda jejich podpora se odehraje v podstatě zpoza křoví, formou jakési opoziční smlouvy. To druhé je, řekl bych, ještě horší. V každém případě jedinou relevantní opozicí zůstane TOP09, která se navíc (v Praze) předloni uprostřed komunálních voleb zhroutila. Bude to opravdu velká zkouška a je hrozně důležité, jak v ní obstojí. Jde o konečné etablování „Nových pořádků“. Je hrozně důležité, aby tu na celostátní úrovni i na tak významném místě, jako je Praha, existovala proti Novým pořádkům aspoň viditelná demokratická opozice.

Středa 24. února: Brněnský krajský soud odsoudil zatím nepravomocně skupinu úředníků a podnikatelů v kauze solárních elektráren k mnohaletým trestům vězení. 8,5 let dostala předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková. Nemám vůbec žádný důvod se za paní Vitáskovou brát, pohybovala se před listopadem 1989 i po něm v prostředí pro mne poněkud exotickém (pokud jde o předlistopadovou dobu, je to hodně mírně řečeno). Taky jsem o celém případu zpraven v poměrně hrubých obrysech, neznám detaily. Přesto mi připadá důležité zdůraznit (už jsem tu o tom ostatně psal), že zrovna v jejím případě cítím jakýsi nepoměr mezi byzantským trestem a skutkovou podstatou. Tolik ona jako ona dostal jen dr. Rath, kterého dopadli s velikým úplatkem v hotovosti (jistě, údajným, rozsudek ještě není pravomocný, stejně jako ten paní Vitáskové) v příručním zavazadle. Je velmi těžké se zbavit podezření, že v pozadí případu je ideologie „účtování s prohnilým ancien régime“. Představitele „politiků, kteří nemakali a kradli“ se zatím dopadnout nepodařilo, tak to nejdřív odnese jedna jeho prominentní úřednice. Na rozuzlení případu ze podílí vlajková loď velké protikoruopční revoluce v oblasti „orgánů činných v trestním řízení“, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, které očividně potřebuje vylepšit si image. Nemohu samozřejmě tvrdit, že paní Vitásková je čistá jako lilium, jen upozornit na něco, co považuji za podivný nepoměr. V Babišových Lidových novinách píší o tom, že Ústavní soud zamítl stížnost paní Vitáskové v její druhé trestní kauze (údajně neoprávněné jmenování JUDr. Vesecké místopředsedkyní ERÚ). Ze zprávy ovšem vyplývá, že ÚS tak učinil z formálních důvodů (trestní stíhání dosud není uzavřeno).

Předseda polské vládnoucí strany Právo a spravedlnost Kaczyński prý koncem minulého roku prohlásil, že Německo Polsku dluží obrovitou sumu odškodnění za druhou světovou válku. Německá strana teď tento požadavek nepřímo odmítla (ve vyjádření ministra zahraničí Steinmeiera místopředsedovi Bundestagu Singhammerovi). Předpokládám, že pan Kaczyński, který, jak se zdá, z pozadí řídí polskou exekutivu, v téhle věci a v téhle nesmyslné politice (míchat do otevřených dnešních problémů s Německem dávno uzavřené minulé problémy) nemá podporu české zahraniční politiky (německá strana se v našem případě přece už dávno smířila s tím, že vyhnání Němců patří k základním kamenům moderní české demokracie a nedá se s tím hnout). Nebo snad ne, nebo Poláky podpoříme? Zde by mělo platit: Visegrád odsud až potud.

V Babišově Mladé frontě Dnes se i tentokrát věnují vzniku nové pražské koalice, zejména postoji pražské ODS. Její předseda Humplík listu sdělil: „V Praze nikdo nevládne a město kvůli tomu chátrá. Takže si buď řekneme, že tomuto budeme přihlížet, nebo uzavřeme smlouvu s ďáblem, a tím myslím Andreje Babiše. Ale já si stále myslím, že jsou tady třetí možnosti.“ Má ta třetí možnost být „podporovat, ale z opozice“? Třetí cesty tohoto typu vedou zpravidla do pekla, ani ODS na takové třetí cestě z roku 1998 dvakrát moc nevydělala. Pokud pražská ODS půjde na tento nemravná holport s Novými pořádky, znamená to, že protibabišovskou opozici dnes už fakticky představuje jen TOP09. Na jak dlouho?

Podobu jakési „opoziční smlouvy“ není jen to, co plánuje pan Humplík, ale i dnešní vládní koalice, ovšem v obráceném gardu: její mohutná součást, ANO, se v ní nechová jako opozice s podílem na vládnutí (to byl případ ODS v letech 1988-2002), ale jako koaliční strana, která jde svému partnerovi opozičně po krku. V Babišově Mladé frontě Dnes se včera věnovali v rubrice Z domova i v pražské příloze demonstracím z 6. února, totiž kritice, kterou ministr spravedlnosti Pelikán podrobil policii (a tedy svého koaličního kolegu Chovance) a vůbec oživení všeho, co se vlastně tehdy dělo. Je to zapotřebí, jinak by na to mohli všichni zapomenout: demonstrace byly poměrně bezvýznamné (ve srovnání s tím, co všechno už Česká republika pamatuje, zejména v době rozpuku Velké protikorupční revoluce, kdy se rodily mj. i politické šance Andreje Babiše), útok na „Kliniku“ se v některých médiích vydával za něco jako pokus o podpálení Zlaté kapličky na Vltavě (přitom samozřejmě platí, že ani takové věci jako útok na „Kliniku“ se nedělají a mají být postihovány). Konflikt mezi „vnitrem“ a „spravedlností“ je ovšem pozoruhodný i z historického hlediska: vztahy mezi rezorty v letech 1945-8 (do únorového puče) byly trochu podobné s tím, že tehdy vnitro vlastnili komunisté (strana svou mohutností srovnatelná s ANO), kdežto národní socialisté (jakási obdoba ČSSD, verbálně se hlásili k „standardní“ demokracii) měli k dispozici jen rezort spravedlnosti, jehož možnosti byly podstatně omezenější. Národní socialisté cítili, že jim jde o krk, a snažili se komunistům zoufale a marně vzdorovat. Dnes ANO z pozice „spravedlnosti“ útočí na prohnilou vnitráckou“ exekutivu. A zastávat se policie (někoho formálně silnějšího) je obtížné všeobecně, a v Česku zvlášť. Z čehož plyne, že ANO se o své preference nemusí bát, kdežto ČSSD nezbývá při pokusech o obranu současně hájit svůj problematický koaliční konkubinát s Babišem. Což je úkol nadlidský, prakticky to věrohodně udělat nelze. Vzdát se ho, to sociální demokraté nedokážou, problematizovali by tím svou dlouholetou konfrontační politiku se „zrádnou pravicí“.

Rubrice Názory tamtéž vévodí článek Vlastimila Vondrušky „Evropská unie je mrtvá. Co dál?“. Autor pohřbívá Evropskou unii a hájí „Evropu jako prostor, v němž budou vedle sebe žít suverénní národy a hledat styčné body, ve kterých mohou spolupracovat.“ Tedy taky jakýsi klausismus bez Klause. Všechny tyhle cesty vedou do Ruska, to přece taky odjakživa bylo „prostorem, kde vedle sebe žily suverénní národy a hledaly dotyk“. Nebo snad ne? Článek je jak je to u autora obvyklé, jakýmsi souborem líbivých banalit, nebezpečných jak už všechny líbivé banality bývají. Pokud mi to čas dovolí, ještě se k němu vrátím.

Čtvrtek 25. února: dnes máme výročí „Vítězného února“. Je zajímavé, jak je ta věc už passé. Žádný návrat „komunismu“ nám nehrozí. Ostatně co to vlastně je? Nehrozí nám ani návrat „předlistopadového režimu“. Tady je sice jasné, co to bylo a že to bylo svou podstatou hnusné. Potíž je, že nám bohužel hrozí něco daleko horšího: rozvrat domácího mezinárodně politického prostředí, v němž po roce 1989 žijeme, srovnatelný s tím, co se za podpory Západu odehrávalo v posledních letech v severní Africe a na Blízkém východě, a co bylo jakýmsi nedorozuměním považováno za rozpuk demokracie v arabském světě. Pravda to bylo potud, že se mnoha arabským zemím otevřela cesta k něčemu lepšímu, než co měli k dispozici předtím (trochu podobně jako nám v roce 1989). Pravda je bohužel taky v tom, že na této cestě jim západní společenství spíš bránilo než účinně pomáhalo. A teď se ukazuje, že najednou nějak není schopné pomoci ani sobě. Čili: nebojme se návratu do minulosti. Návrat do minulosti nikdy nehrozí, putovat lze jen do budoucnosti. Hrozí nám budoucnost ještě horší, než byla ta minulost. Měli bychom s tím něco dělat.

Italský premiér Renzi poskytl rozhovor Právu. Vrátil se v něm k otázce krácení unijních fondů zemím visegrádské čtyřky, o němž nedávno mluvil. Cituji: „Tady nejde o žádnou výhrůžku, jak to někdo označil, ale o zcela otevřené a reálné uvažování. Nebudu se vracet k historii vstupu nových členů do Unie. Myslím si, že členství v Unii znamená sdílení některých hodnot a projevení vzájemné solidarity. A ta se musí projevit ve všech směrech. My přispíváme do rozpočtu Unie přibližně 20 miliardami eur. A dostáváme zpět asi 13. Je pravda, že je částečně chyba i u nás, protože všechny fondy se nevyčerpají, i když se situace zlepšila. Ale jsou země, které z rozpočtu dostávají víc, než do něj dávají… Ale pak očekávám, že když se řekne, že celoevropský problém uprchlíků nemůže ležet celý na bedrech Řecka, Itálie, Německa či Švédska, ale že se na jeho řešení budou podílet i ostatní státy, tak to všichni v Unii pochopí… Migrace je celoevropský problém, žádná země sama o sobě ho nemůže vyřešit. Budeme se s ním potýkat dlouho a žádná hráz, plot či zeď ho nezastaví.“ Indolence těchto lidí volá do nebe. Ten hlupák si myslí, že podobnými siláckým řečmi zastraší ty u nás, kterým jde o to v EU zůstat. Bohužel minimálně stejně silný tábor tu chce pravý opak a pan Renzi poskytuje těm, kteří mu stojí v čele, účinnou munici. Náš problém není v tom, že se EU (tedy jejího „vedení“) dostatečně nebojíme, ale že ho u nás má spousta lidí už tak plné zuby. Jde snad lidem jako je pan Renzi o to, aby se EU pořádně zmenšila? Ale pak si s tím kvantem uprchlíků, které už v ní je, tím spíše neporadí. Pan Renzi nechtě, ale velmi intenzivně spolupracuje s ruskou propagandou v ČR.

Pražský městský soud osvobodil bývalého náměstka ministerstva práce a sociálních věcí Šišku s tím, že to, co udělal (údajné zajištění miliardové zakázky firmě IBM) nebylo trestným činem. Kvůli této kauze musel kdysi odstoupit ministr Jaromír Drábek, jehož od té doby praporečníci Velké Protikorupční Revoluce trvale ostouzejí. Byl to obrovský skandál, který přispěl k černému obrazu „vlády zrádné pravice“, „politiků, kteří nemakali a kradli“, na němž Revoluce stála a z něhož těžila. Všichni na případ už zapomněli, image „Starých pořádků“ však už žije nezávisle na něm. Státní zástupce se odvolal, rozsudek není pravomocný. V lepším případě se věc výrazně protáhne, v horším se soudy postupně přizpůsobí „Novým pořádkům“. Tipněte si. Ředitel „Nadačního fondu proti korupci miliardáře Janečka a šéfa exšéfa zahraniční rozvědky ČR generála Randáka Petr Soukenka je velmi rozmrzelý.

Dohoda o sesterské spolupráci Prahy a Pekingu neprošla při hlasování v radě hl. města Prahy. Kamenem úrazu se stal pasus o tom, Tchaj-wan je nedílnou součástí čínského území, a kverulantkou radní za STAN Jana Plamínková. Tím byl narušen hladký průběh návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze (soudruh prezident se asi bude zlobit). (Nakonec, jak dnes už víme, všechno dopadlo dobře, škobrtnutí rady napravilo zastupitelstvo, kde improvizovanou koalici ANO, ČSSD a KSČM podpořila ODS. Viz můj komentář výše).

Američané uzavřeli dohodu s Rusy o příměří v Sýrii. Dohodu okomentoval izraelský bezpečnostní analytik Šmuel Bar, který prý už minule Babišovým Lidovým novinám sdělil: „USA přijaly ruskou pozici a daly Rusku zelenou k pokračování v masakrech sunnitů a strategii etických čistek v severní Sýrii. Bylo příznačné, že si Kerry vybral k dosažení této dohody s Lavrovem Mnichov…“ To je docela hezké.

Pátek 26. února: Ve čtvrteční příloze Práva „Salon“ vyšel velký článek Jiřího Pehe s názvem „Už není kam utéct“. Titul (upoutávka na článek je na první stránce listu) mne velmi zaujal: uvědomil jsem si, jak důležitou, konstitutivní záležitostí prvních padesáti let mého života byla skutečnost, že vždycky bylo kam utéct. Když má člověk něco, „kam se dá utéct“, neznamená to vždycky reálnou možnost útěku: na překážku byla tehdy především viditelná železná opona na hranicích, dráty a kulometné věže. Kvůli ní si člověk ani neuvědomoval neviditelnou železnou oponu, na niž narazí, když chce opustit prostředí, do něhož je uvázán spoustou neviditelných, ale velmi pevných vazeb, a které má například rád. Překonat tuto železnou oponu chce hodně síly, nebo lehkomyslnosti, nebo (nejčastěji) obojího. Nicméně to, že je kam utéci, znamená, že kromě zdejší nenormality existuje nějaká normalita, něco, v čem se dá daleko lépe žít, že takový svět je uskutečnitelný, že se dá napodobit, a že proto není vyloučeno, že jednou bude i u nás (což se pak taky na cca 25 let stalo). Znamená zkrátka, že nejsme sami. Svět, kde je kam utéci, je svět, ve kterém ještě neumřela naděje. Naděje byla koncentrována do slovíčka Západ.

Dnes bohužel už takovou naději necítím. Jednak proto, že Západ jsme dnes už i my: proč tedy ještě někam utíkat. Naděje je už tím o dost slabší. Jednak proto, že někdejší Západ zápasí uprchlickou vlnou, s níž si neví rady a která se nám podivnou souhrou okolností zatím vyhnula, podobně jako obří morová epidemie v polovině čtrnáctého století. A konečně i proto, že pokud to takhle půjde dál, dostaneme se znovu v bleděmodrém do něčeho, v čem jsme byli do roku 1989 včetně, totiž do Ruska. Jenomže utéci pak už nebude kam, protože Západ bude zničen a rozvrácen obrovitou migrační vlnou. Octneme se ve světě, v němž není místo pro naději. Ve světě, nad jehož branou je podle básníka napsáno: Zanechte veškeré naděje vy, co vcházíte (v originále se to řekne „Lasciate ogni speranza o voi ch'entrate“; je to křídlený citát a „vygúgloval“ jsem si ho, neumím italsky ani slovo).

Ještě musím poznamenat, že pro mne to není zase až tak osudové, protože věřím v Boha. Chtěl jsem vlastně jen říci, že se možná octneme v životní situaci, na kterou jsme dosud nebyli moc zvyklí.

Jo a článek Jiřího Pehe jsem si hned vyhledal: je o něčem úplně jiném.

Po této lehce morbidní úvaze ještě dvě poznámky k událostem dne.

Prezident Zeman prohlásil v reakci na šikanu na střední škole v Malešicích: „Dobře mířená facka by leccos vyřešila.“ Musím se přiznat, že při sledování pana prezidenta mne to napadlo už několikrát.

Rakousko svolalo do Vídně poradu balkánských zemí, tedy přesněji řečeno Makedonie, Albánie, Bulharska, Bosny a Hercegoviny, Kosova, Chorvatska, Černé Hory. Proti schůzce protestovalo Řecko, které nepozvali, rakouský ministr zahraničí „nepozvání“ zdůvodnil tím, že Atény už daly jasně najevo, že příliv migrantů do Evropy omezovat nehodlají. Výběr je ovšem pozoruhodný i jinak. Jde o země, kudy uprchlíci do vysněné Evropy proudí dnes, a některé z těch, kam by proud mohl zaměřit, pokud bude nynější trasa ucpána. Stranou zůstaly Rumunsko, Maďarsko, Slovensko a Česko. Není to náhodou alternativní trasa, kam by se uprchlická řeka mohla přesměrovat?

Sobota 27. února: premiér Sobotka sdělil deníku Právo, že ČSSD je připravena podpořit ve Sněmovně návrh novely Zákona o střetu zájmů, který podal poslanec Martin Plíšek z TOP09. Podle návrhu člen vlády „nesmí být ovládající osobou podnikající právnické osoby“. Člen vlády, který má v soukromé firmě podíl od 40% výše by se tedy musel po dobu výkonu funkce svého podílu vzdát. V návrhu se neříká, jak by to měl udělat. Podporu návrhu už oznámila ODS i KSČM, KDU-ČSL o tom vážně uvažuje (upřímně řečeno, pokud by všechny tyto strany – tj. ČSSD, TOP09, ODS, KSČM zákon podpořily, lidovci by se v duchu svých dávných a pevných tradic „být při tom“ nepochybně přidali). Zákon už kritizoval prezident Zeman, je to prý zákon ad hominem, tedy jakýsi „Lex Babiš“. To je ovšem nesmysl, je to pojistka do budoucna a platí pro všechny. Zákon kromě Babišova ANO odmítá už jen Tomio Okamura, což není nic moc, takže Babišovi hrozí, že zůstane sám jako kůl v plotě. ČSSD ovšem požaduje, aby zákon platil až od příštího volebního období Sněmovny (na tom snad může něco být, jako právní laik nevím, jak by to bylo s retroaktivitou, měnila by se pravidla uprostřed hry). Taky se mi zdá, že by se ta věc s vlastnictvím dala všelijak očůrat. Pan Plíšek, podal ovšem ještě další návrh, podle něhož by se firmy, v nichž má člen vlády aspoň desetiprocentní podíl, nesměly ucházet o státní zakázky. Kombinace obou zásad by už mohla být pro Andreje Babiše a jeho politické podnikání velmi nepříjemná. Sobotkovi se sice i tento návrh líbí, ale neví, zda je v souladu s evropskými pravidly a ten první mu prý připadá jako „systémovější a legislativně naprosto nesporné řešení“. Zřejmě usoudil, že to už by bylo příliš.

Pan Sobotka se tedy postavil vůči svému úhlavnímu koaličnímu nepříteli po jánošíkovsku, ale jen tak napůl. Jeho vzdor my taky připadá trochu opožděný: jako starý člověk žiju už vlastně jen vzpomínkami na minulost a proto mi to připomnělo léto 1968, kdy se Dubček na poslední chvíli odhodlal k jakémusi vzdoru (vůči Brežněvovi) a pár dní před ruskou invazí pozval do ČR po sobě Ceausesca a Tita, u nichž mohl počítat s podporou pro jeho samostatnější kurs vůči Moskvě. Bylo ovšem už bohužel pozdě, měl na tom pracovat o hodně dřív. Pan Sobotka je velmi dubčekovská postava. Doufejme, že nám do konce tohoto volebního období nenadělí ještě nějaký prügeldekret jako Dubček v létě 1969.

Na výročí „Vítězného února“ proběhla za účasti čelných představitelů TOP09 (předseda Kalousek a čestný předseda Schwarzenberg) a expředsedkyně PS Miroslavy Němcové akce „Oligarchům zvoní hrana“. Základní myšlenkou byla podobnost dnešní situace s únorem 1948. Ta paralela nějak nesedí, dnes je to moc špatné, ale jinak. Proč to třeba nemůže být taky víc špatné než tenkrát? Demonstrace se prý zúčastnilo asi 200 lidí. Upřímně řečeno, není to dvakrát moc ani když to srovnáme s nedávnými demonstracemi ohledně migrace a uprchlíků. Mobilizace mas nějak nefunguje. Zároveň před úřadem vlády protestovalo pár desítek lidí proti kontrolnímu hlášení DPH a elektronické evidenci tržeb. Pořadateli byli „Soukromníci s podporou Svobodných“. Podle ČTK tam byly „desítky lidí“ a byl to tedy “happening“ (happening – česky šaškárna – je nepodařená demonstrace, předstírá se, že jde vlastně o legraci. Legrace to taky většinou je, ale nechtěná).

Prezident Zeman prohlásil na besedě s občany v Semilech a) že je eurofederalista, b) že je pro referendum o vystoupení z EU a c) že by v tom referendu hlasoval proti vystoupení, protože je eurofederalista. Tím dal najevo svou podporu referendu, při němž by většina účastníků byla nespíš pro vystoupení a on to ví. Vystoupením z EU by si uvolnil ruce pro své záměry a posílil by svou pozici. Zemanův „eurofederalismus“ má podobnou váhu jako někdejší vztyčení fangle EU na nádvoří pražského Hradu: to jest nulovou.

Ministr Pelikán rozhodl vydat do USA druhého z Libanonců zadržených v Praze s Alím Fajádem. Dotyčný se vydání nakonec nijak nebránil, navíc se spekuluje, že je agent cizí tajné služby a Fajáda do Prahy vylákal. Vypadá to jako úhybný manévr, který má znejasnit to, co se stalo, tj. kapitulace české strany před vydíráním a neloajalitu k americkému spojenci. Manévr neobratný a velmi průhledný.

„Přítok“ uprchlíků balkánskou cestou se prý v posledních dnech výrazně snížil. Je to mj. tím, že Makedonie v podstatě skoro zablokovala svou „bránu“ na řeckých hranicích. Zároveň roste přetlak na řecké straně hranic a rozčilení řecké vlády. Řecko má problém, ono své hranice zavřít jednak nechce, a jednak asi taky nedovede. Řecko i Turecko EU vydírá, a za EU tu fakticky jedná bez jakéhokoli pověření německá spolková kancléřka. Zablokovat balkánskou cestu nejspíš jde, respektive musí se to zkusit. Ale musely by to udělat západoevropské a středoevropské státy (tedy drtivá většina EU) dohromady. To se v současné době jeví být úplně nemožným. A za měsíc už nejspíš bude pozdě.

Pondělí 29. února: zdá se, že ve věci podnikání členů vlády se v Poslanecké sněmovně vytvořila jednotná fronta napříč stranami a proti Babišovi. Andrej Babiš hájí svou firmu a Nové pořádky a je sám jako kůl v plotě. Je ovšem otázka, na jak dlouho ČSSD její jánošíkovské odhodlání vydrží (a taky co udělá ODS, která pod taktovkou nové první místopředsedkyně už zamířila – tedy aspoň v Praze – do Babišovy náruče). Andrej Babiš upozorňuje, že jde o spiknutí: „pozměňovací návrh … chápu jako spojení tradičních politických stran TOP09, ODS, sociální demokracie a KDU-ČSL, kterým stále víc vadím, protože se jim nehodím do systému.“ „Ty návrhy strany nepodpoří proto, aby udělaly něco dobrého pro lidi, ale protože chtějí dostat Babiše z politiky a nastolit staré pořádky.“ Pokud je to tak, je to aspoň pro mne povzbudivé. I já bych chtěl dostat Babiše z politiky a nastolit staré pořádky, to jest polistopadový demokratický režim.

Je tu ovšem jedna výjimka, Tomio Okamura a část zbořeniště jeho Úsvitu. Ten tvrdí, že návrh poslance TOP09 Plíška na to, aby se členové vlády nesměli být „ovládajícími osobami ve firmách“ nic neřeší: „Copak tím, že se nějaký majitel vzdá vzdá firmy po dobu, co je ve veřejné funkci, se nějak ovlivní jeho vztah k té firmě?“ Jistě, všechno se dá nějak očůrat, všechny zákony předpokládají dobrou vůli. Bude to ale chtít námahu a je to jako každé vyjádření vůle zákonodárců významná věc, něco, na čem se dá stavět. Taky není pravda, že je to lex Babiš. Je to pokus zarazit to, co jako velmi výrazný, dosud nejvýraznější precedent zavedl Andrej Babiš. Říká se „tak už dost!“ A zároveň se nabourává směšná a zjevná spojnice: totiž spojnice mezi „Velkou protikorupční revolucí“, kterou spustili lidé z Transparency International, „Vraťte nám stát“, Rekonstrukce státu, Nadačního fondu proti korupci, iniciativy typu ProAlt (už se sesypala, není zapotřebí) a další, lidé jako JUDr. Hana Marvanová, Jiřina Šiklová, miliardář Karel Janeček, exšéf české špionáže generál Karel Randák, státní zástupci JUDr. Ivo Ištvan a JUDr. Lenka Bradáčová, plukovník Robert Šlachta atd., to vše na jedné straně, a na druhé straně dnešní vládou oligarchů, tedy přesně řečeno jednoho. Předpokládám, že se teď všichni výše jmenovaní chytí za nos a zasadí se o to, aby eliminiovali škody, které revoluční proces způsobil. V tomto konkrétním případě jde o to, aby nový zákon (pokud bude přijat) nikdo neobcházel, a pokud by ho snad chtěl obcházet, aby skončil za mřížemi. Byť to byl i oligarcha ze všech oligarchů nejoligarchovatější. Mají na to dost svatého zápalu i kvalifikace.

O co se vlastně v Sýrii hraje? Na tuto otázku odpovídá velmi obšírně Zemanův poradce a zjevně budoucí velvyslanec ČR ve Washingtonu Hynek Kmoníček, Zemanovo zahraničně politické eso. Ten člověk je opravdu hodně šikovný, v Zemanově okolí je to výjimka. Je ale jenom šikovný. Na zmíněné téma říká (odpusťte prosím obšírnější citát): „Je to v zásadě několik velkých a několik menších sporů současně, které používají Sýrii jako testovací omezené bojiště. Saúdsko-íránský spor o dominanci v oblasti Perského zálivu. Rusko-turecký spor o vliv v Černomoří a Středomoří. Tureckokurdský o státnost. Katarsko-saúdský spor o to, kdo je tvůrcem politiky. Americko-ruský o to, s kým mají arabští vůdci dojednat svůj deal a zda bude platit. A tak by bylo možno pokračovat ještě asi osmi dalšími spory. Každý z hráčů má svou skupinu Syřanů, kterou si platí a podporuje, aby bojovala proti skupině placené protivníkem. A tyto skupiny mění spojence podle nabídky a poptávky a inovativně je míchají. Dnes ráno je například těžké říct, jestli je pro Asada důležitější Rusko nebo Írán, protože ho podporují oba, ale každý z různých důvodů, různými způsoby a někdy i jeden proti druhému.“ Pan Kmoníček zapomněl na jeden, zcela zásadní spor: totiž ten Rusko – Západ o obnovenou ruskou dominanci ve světě, v Evropě a zejména v té její části, o niž Rusové přišli po prohrané studené válce. Migrace je neobyčejně vhodný klacek k destabilizaci Evropy, funguje zatím výborně (Evropa si s ní neví rady a nenachází společnou řeč) a Západ (tj. USA a Evropa) si vlastně o to sám řekl, když přizval Putina do blízkovýchodního mariáše, resp. nebyl schopen mu v tom zabránit. V Sýrii se tedy hraje taky, a z našeho hlediska především, i o nás.

A na otázku, zda by nás náhodou vystoupení z EU nezavedlo do Ruska, pan Kmoníček mlží zcela podobnou technikou: „To je samozřejmě trochu zkratka. Prostě by to zjednodušilo ruský pohyb naší politickou krajinou. My jsme přece západní Slované a naším úkolem je být západní bez toho, aby z nás byli Němci, a Slované bez toho, abychom skončili jako Rusové. V téhle větě je ve zkratce tisíc let zadání české diplomacie.“ Nějak mne to (mírně řečeno) neoslovuje. Asi je to tím, že jsem jiné národnosti než pan Kmoníček. Pan Kmoníček je Slovan, já jsem Čech. Totiž Čech podle docela pěkné definice Karla Havlíčka Borovského, kterou tu připomínám: „Jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným a vědeckým, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje… nesmíme přece zapomínati, že nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympathie a j. v. dohromady národnost a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří… Zkrátka s hrdostí národní řeknu: Já jsem Čech“, ale nikdy Já jsem Slovan“. Kdykoli se nazvu Slovanem, učiním tak vždy jenom ve smyslu učeném, země- a národopisném… Lépe jest méně lidí, ale důkladně a vřele milovati, než každého trochu.“ A Havlíček ještě přidává důležité upozornění na okraj. Mluví o ruských panslavistech, a píše: „Tito pánové počínají již všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli… Jak směšno, jak neprakticky bylo by s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratrovati se!!“ To všechno se nejen pan Kmoníček, ale na celou Hradní skvadra včetně jejího guru, snaží zastřít, rozostřit, zamlžit.

V Babišově Mladé frontě Dnes zveřejnili článek Jana Švejnara „Evropa je na křižovatce. Zase“. Ten člověk snad spadl z Marsu. Imigrační vlna je pro něho něco jen jedním problémem z mnoha. Vidí to všechno z ryze ekonomického hlediska. Přitom Evropa je jistě na křižovatce, ale problém není vůbec ekonomický, ale politický: je to křižovatka mezi demokracií na jedné, a autokracií (to je přesnější výraz než vyprázdněné slovo „totalita“), oligarchií a buranokracií na druhé straně. A je to zároveň křižovatka mezi Západem a Ruskem. To je riziko každé „otevřené společnosti“, nepřítel ji vždycky ohrožuje nejen zvnějšku, ale i zevnitř. A platí to nejen pro Evropu, i pro USA. Ať mi někdo, nějaký expert na anglosaskou politiku, vysvětlí, co jiného je Donald Trump než ztělesnění autokracie, oligarchie a buranokracie. Takže se už těším, jak píše pan Švejnar, až budeme v budoucnu dohánět Trumpovu Ameriku. Máme slušnou šanci. Učinili jsme k tomu už vzhledem k vítězství Nových pořádků“ pořádný krok dopředu (přesněji řečeno USA se možná chystá učinit pořádný krok zpátky směrem k nám, ne snad ekonomicky, ale politicky).