Co týden dal

Úterý 5. ledna 2016: Vážení čtenáři, pokouším se po Novém roce obnovit víceméně pravidelné zápisy do rubriky. V druhé polovině prosince jsem byl zaneprázdněn třemi tématy: imigrace, Václav Havel a časopis Tvář. Vydalo to na tři poměrně velké články – a neměl jsem na ni dost času. Omlouvám se.

Vztahy prezidenta Zemana s premiérem Sobotkou by byly námět na samostatný článek. Po Zemanově neúspěšném pokusu o Sobotkovo svržení v říjnu 2013 byla jeho pozice proti předsedovi vlády a ČSSD nějakou dobu slabá, zejména uprchlická krize mu ale vlila čerstvou krev do žil. Sobotka je v nevýhodě, protože prosazuje v tak vzrušené době, jako je ta dnešní, relativně rozumnou a racionální politiku, což je málo jak pro rozvášněné pravdoláskaře, tak pro ty, kteří se vezou na vlně buranismu (to poslední je mimochodem poloha, která českému prezidentovi a jeho politickému stylu bytostně vyhovuje). Od té doby Sobotka tahá za kratší konec, ale zatím se snaží aspoň vzdorovat. Jeho pozice je víceméně defenzivní a musí se bránit jak před domácími oponenty zemanovského typu, tak před Evropskou unií, jejíž vedení dosud nezaregistrovalo změnu, kterou nezvládnutá migrační krize i pro ně přinesla. Zároveň si premiér pořád ještě úplně neuvědomuje, jak problematického vítězství se mu podařilo ve Velké protikorupční revoluci dosáhnout. V téhle klíčové záležitosti má kromě KDU-ČSL, která upřímně řečeno není ve vypjatých chvílích až tak moc spolehlivá, vlastně jediného možného spojence, TOP09, která jednak není až tak silná, a jednak právě k ní si jakoukoli cestu předem uzavřel. Je to dosti bezvýchodná situace, a bohužel nejen pro něho. Zeman si s premiérem v závěru roku pohrává: ve vánočním projevu vládu zdrženlivě pochválil; pak milostivě upustil od původního rozhodnutí změnit tradiční novoroční setkání s premiérem v novoroční kartáč. Symbolicky se to zhmotnilo jednak v tom, že byly přece jen přizvány manželky, jednak v tom, že ze setkání nebyl vlastně žádný výstup, což je ovšem v případě čistě společenské akce normální. „Hradní mír“ ovšem vydržel tři dny, včera Zeman premiéra a vládu vášnivě obvinil, že Evropskou unii dost inetnzivně neždímá. Zdá se, že nevyždímat z EU pětatřicet miliard je stejný zločin, jako je ukrást. Zemanova ostentativně vyvěšená evropská vlajka na Hradě tak získává nový význam.

Podle toho, co píšou v Právu, se očekává soudní líčení s expremiérem Nečasem ve věci tzv. poslaneckých trafik pro exposlance Tluchoře, Šnajdra a Fuksu. Pokud by měl být Nečas opravdu odsouzen (na tři vyjmenované už soudní moc vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího soudu nedosáhne), bude jednak zpětně legitimováno faktické svržení vlády z léta 2013, a jednak soudně ospravedlněno politické vydírání, obrácené naruby v údajnou premiérskou korupci (političtí vyděrači zůstanou úplně stranou; jistě, nebyl to trestný čin – ale tím méně se trestného činu dopustil expremiér). A Velká protikorupční revoluce, která dovršila devastaci české politické scény, bude nejen soudně, ale i politicky ospravedlněna. Jde v podstatě o politickou kauzu, a jako taková by měla být se vší vážností posuzována.

Václav Klaus se během vánočních prázdnin vyjádřil k uprchlické krizi hned dvakrát, v Partii na Primě a v poměrně dlouhém vystoupení v Událostech a komentářích na ČT24. Dal najevo svou solidaritu s prezidentem, s nímž, jak zdůrazňuje, v mnoha ohledech nesouhlasí, protože prezident je „levice“, kdežto on “pravice“. Vypadá to, že tu máme dva na sobě nezávislé politické systémy: „prezidentský“ (prezident levičák versus opoziční exprezident „pravičák“, kteří spolu v základním problému, jež před českou společností i evropskou politikou stojí, v migrační krizi, zásadně a vášnivě souhlasí – Klaus vášnivěji, protože jeho prezidentství je fiktivní a jeho politická váha tedy výrazně slabší - a společně masírují frustrovanou veřejnost) a „parlamentní“ (vládní koalice, tj. přesněji řečeno jen ČSSD, a opozice, tedy přesněji řečeno jen TOP09, které spolu sice taky v podstatě souhlasí - tedy TOP09 to dala najevo a ČSSD to s jakýmsi odporem vzala na vědomí-, ale není jim to moc platné). Protože Klausova pozice v „prezidentském systému“ je slabší, jsou jeho vyjádření hysterická (aby byla pořádně slyšet). Migrace je prý účelová záležitost, vyprovokovaná zhovadilým vedením EU: „Migrace má za cíl rozředit evropské státy, to chtěli Hitlerové a Stalinové vždycky. Kolektivita evropských elit dělá stejné zlo jako v minulosti tito jednotlivci.“ To je skutečně děsné. Uprchlická vlna zase vznikla na základě zákona nabídky a poptávky, přičemž poptávkou je poptávka v EU po pracovních silách a štědrý sociální systém, nabídkou příliv „zájemců“. Ve skutečnosti je to taky a spíše úplně naopak, poptávka je na straně uprchlíků, po jistotě a bezpečí ve zničených oblastech blízkého a středního Východu - a to, že štědrý sociální systém bohatých evropských zemí byl chápán jako nabídka, je vlastně jen nedorozumění, i když nedorozumění způsobené do značné míry evropskou indolencí. Václav Klaus mluví o tom, že migrovat ze své vlastní země je částečně normálnost a že migranti jsou deprivovaní lidé bez vazeb. Přitom např. Spojené státy jsou země, která vznikla výhradně z migrantů, a nepřipadá mi (v tom se asi liším od Václava Klause) až tak opovrženíhodná. Klaus taky ostře kritizoval vládu za přemíru regulace, a premiér Sobotka na to pak na Facebooku reagoval srovnatelně hystericky: „Za jeho vlády se zhaslo a v divoké privatizaci se doslova rozkradly stovky státních firem. Jeho vládnutí skončilo v roce 1997 rozpadem vlády, rozštěpením ODS a především hospodářskou a finanční krizí, po které tu zbyly vydrancované banky, které pak musela soc. dem. vláda sanovat desítkami miliard korun, aby lidi nepřišli o své peníze…“ I pan Sobotka bude muset do budoucna slevit z bojové rétoriky, bude-li chtít, aby ho lidé (tedy aspoň ti rozumní) mohli brát vážně.

Středa 6. ledna: V babišovinách jsem si přečetl, že se znovu rozbíhá proces, na nějž se pamatuji z raných let polistopadového režimu, totiž integrace pravice. Je zajímavé, za jak jiných okolností se to děje a jak se to od tehdejší doby liší. Tenkrát pravice „frčela“. Být pravicový znamenalo, jaks e dnes říká, „být in“. (Být pravicový přitom neznamená samo o sobě skoro nic, znamená to být od něčeho napravo.) Tohle se dnes změnilo. Tím nemá být řečeno, že dnes je „in“ být levicoví, jak si myslili různí marxisticky orientovaní přívrženci Nových pořádků v divokém ryku Velké protikorupční revoluce. Taky není „in“ být Pravda a láska, jak doufali Havlovi sirotci. Dnes v politice není „in“ nic.

V devadesátých letech se pod heslem „integrace pravice“ sdružoval odpad vzniklý při vytváření větších planet našeho politického systému. Jako samostatná tělesa se prosadila ODS a ODA jako drobnější útvar, Havlova oběžnice, plod prvního, „disidentského“ polistopadového období a zároveň pokus o ODS s lidskou tváří. Strany sice čerpaly svou sílu z procesu privatizace politické a ekonomické moci zhrouceného předlistopadového režimu, ale pohnutky byly při tom při všem daleko víc idealistické než dnes. A fenomén oligarcha se ještě ani náhodou nevyvinul do dnešní podoby.

Dnes, na počátku volebního roku, jež je jakousi přípravou na hlavní zkoušku sil v r. 2017 (volby do PS) a 2018 (prezidentská volba, na níž bude dost záležet), ohlašují spolupráci Strana svobodných občanů a Strana soukromníků ČR. První z nich je poslední pozůstatek doby, kdy ještě i TOP09 považovala při svém startu za nutné prezentovat se jako „autentická pravice“. Svobodní jsou další, o dost neúspěšnější pokus o inkarnaci pravicovosti, působila na ně mohutná gravitace Václava Klause v době, kdy se dostával do tichého konfliktu s ODS. Možná se chtěli tak trochu stát i tím, čím byla SPOZ pro Zemana a ještě před tím ODA pro Havla. Sám Klaus jim však nikdy nedůvěřoval natolik, aby se k nim jednoznačně a plně přihlásil. Mám dojem, že jimi potichu trochu opovrhoval. Jejich největším politickým úspěchem bylo, že se v rozbouřených vlnách Velké protikorupční revoluce prosadili ve volbách do Evropského parlamentu – je to ovšem spíš jen smutný doklad toho, jak malou váhu a jak omezenou legitimitu volby do EP mají (před nimi se totéž povedlo Janě Bobošíkové, politickému fenoménu srovnatelnému se Svobodnými). Strana soukromníků se doposud mohla vykázat jediným úspěchem - v předloňských senátních volbách se v Uherském Hradišti prosadil její kandidát, podnikatel Ivo Valenta. Tím se pan Valenta, který podniká v hazardu, stal jakousi oligarchickou hvězdičkou, kolem níž jako satelit obíhá Strana soukromníků (pan Valenta přitom není ani jejím členem a předstírá, že s ní nemá mnoho společného). Pan Valenta je v současné době oligarchickou protiváhou Andreje Babiše. Svému konkurentovi však (zatím?) ještě nedorostl.

Strany ohlásily předvolební spolupráci. Pan Valenta je v pozadí, nemá prý zatím zájem na budování strany či hnutí, ale odlesk živnostnictví a autentické pravice na něj dopadá. Musí se politicky profilovat, aby se voliči mohli v příštích demokratických volbách orientovat a neměli pocit, že si vybírají mezi Agrofertem a „hazardní skupinou Synot“ (cituji z hesla pana Valenty na Wikipedii).

Já jako nepraktický intelektuál maloměšťáckého původu mám při pohledu na to chuť nikoli volit, nýbrž vstoupit do kláštera. Od listopadu 1989 jsme opravdu urazili pěkný kus cesty.

Čtvrtek 7. ledna: Premiérovi Sobotkovi se blíže neurčení hackeři vbourali do soukromé e-mailové schránky a ukradli mu z ní řadu zpráv, které si vyměňoval se svými poradci a přáteli. První dávku (cca 70 e-mailů) už dali k dispozici na serveru White Media, který je extremistický a zároveň se k němu nikdo nehlásí. Ne zveřejněných mailech není vůbec nic, co by zavdávalo důvod k nějakému pohoršení, navíc to nejsou maily, které by premiér nepsal, nýbrž které mu byly adresovány. V novinách – zejména v těch babišovských - vypuklo jakési veselé pohoršení: podívejte se na toho blba, on se dostatečně nezabezpečil! (samozřejmě, vždycky pro pořádek předesílají, stydlivě a potichu, že takové věci jako krást soukromé maily by se neměly dělat). Žijeme ve zvláštní společnosti. Představte si, že vám někdo v davu lidí na rušné ulici stáhne kaťata. Může to sice vyvolat veselí, jehož velikost bude přímo úměrná tomu, v jaké míře přihlížející vyznávají buranskou verze humoru. Našli by se možná i u nás takoví, kteří by šprýmaře chytili a případně mu hned na místě nařezali (což by jistě nebylo politicky korektní, ale já bych byl možná v tomto případě ochoten zamhouřit očko). Nedovedu si ovšem představit, že by se kolem postiženého srotil hlouček těch, co by mu vyčítali, že si svá kaťata před stažením dostatečně nezabezpečil. Ve slušné zemi, obecněji řečeno ve slušném světě prostě člověk nepočítá s tím, že mu někdo na ulici stáhne kaťata. Tedy nepočítá s tím jaksi prvořadě, protože prvořadě nejde o to nosit kaťata, která za žádných okolností nejdou stáhnout, ale eliminovat ty, kteří mají neodolatelnou chuť stahovat svým bližním kaťata.

My ovšem aspoň zatím ve slušné zemi ani ve slušném světě bohužel nežijeme. Vycházíme ze stupidních zásad, jako že lidé veřejně činí nemají právo na soukromí a dokonce se na ně snad ani nevztahuje presumpce neviny. Žádná diskrétnost pro ně neplatí. V novinách se s oblibou zveřejňovaly a zveřejňují uniklé policejní odposlechy z neuzavřených, politicky citlivých kauz, dělaly se cynické pokusy ovlivnit jednání nezávislého soudu tím, že se přenese ze soudní síně takříkajíc na ulici. Právo na soukromí mají jen ti, kteří podobné aktivity provozují, dělají to anonymně, a když to na ně náhodou praskne, těší se veřejné podpoře (pp. Assange či Snowden). Společnost zahlcuje práskačství, jemuž se v „orgánech činných v trestním řízení“ dostává takové podpory, že by se nakonec mohou samy stát jeho obětí a budou se pak zabývat už jen samy sebou (viz nedávná olomoucká kauza), kdežto kriminálníci budou mít pré. V takovém prostředí bude nakonec nemožné vykonávat jakoukoli veřejnou činnost, protože každé politické rozhodnutí bude hned na místě kriminalizováno (už dnes se komunální politici často bojí rozhodnout cokoli, aby je snad nezavřeli); budou vznikat celé práskačské lobby, gangy, prorůstajíc a ochromující celou společnost. Nestvůrně zbytnělé práskačství je přinejmenším stejně nebezpečné jako to, co se má potírat. Práskačství se totiž nedá čelit jeho zapojením do „dobré věci“, jak se to u nás i v celém západním světě stává v posledních letech zvykem. Práskačství se dá čelit jen slušností, a slušnost nelze zorganizovat, zuniformovat a ozbrojit: je to osobní věc. Jenže bez ní se funkční společnost bohužel neobejde.

Josef Mlejnek Jr. píše v Babišových Lidových novinách o politických proměnách v Polsku. Článek má titulek „Putinizace na Visle“, podtitulek „Blíží se den, kdy si Poláci položí otázku: V čem se náš režim liší od dnešního Ruska?“, a končí slovy: „„Pisizace“ Polska je tedy ve velké míře nikoliv důsledkem přechodného opojení z čerstvě získané moci, ale ideologicky podloženým projektem, jde zkrátka o putinizaci na polský způsob. Tím spíše však představuje hodně nebezpečnou a dosti závažnou výzvu pro všechny stávající evropské liberální demokracie.“ Zdá se, že poté, co celoevropské tažení „všichni hrrr na Maďarsko“ neskončilo příliš slavně (např. ploty si dnes staví i schengenské země mezi sebou, tak se jim zalíbily), budou se unijní elity a po jejich vzoru i čeští žurnalisté soustřeďovat na Polsko. Např. ve Svobodném fóru už psali o nechutných výzvách Luboše Palaty. Vůbec nechci idealizovat ani Orbánovo Maďarsko, ani Kaczynského Polsko. V mnoha ohledech není co napodobovat. Přesto k výbavě slušného člověka, slušného žurnalisty (a obecně vzato taky slušného národa) by mělo patřit, že se na dobře viditelné chyby a vady svých bližních a sousedů nesoustřeďuje bez toho, aniž by sám zkoumal, zda snad náhodou nemá doma stejné či ještě větší problémy, na než nevidí mj. i proto, že mu v tom brání jeho vlastní nestydatost. Je například velmi pěkné dávat najevo – byť i nepřímo –jistou pýchu nad tím, že česká veřejnoprávní média dosud neklesla až tak hluboko, jak hluboko teď hrozí klesnout ta polská. Je ovšem velmi pochybné, když to někdo dělá z normalizovaných babišovských médií, kde navzájem prorůstají politické, ekonomické a mediální zájmy, a když svou činnou účastí v tomto podivném bloku to prorůstání ekonomické, politické a mediální moci v jednom „univerzálním“ subjektu legitimizuje – a přitom se ještě tváří, jako by se nechumelilo, a z takto podezřelého piedestalu káže morálku a demokracii našim sousedům. Zameťme si před vlastním prahem, pak se nám bude taky líp zametat před tím polským a maďarským! To je podle mne závažná výzva ne snad pro všechny stávající evropské demokracie, ale v každém případě aspoň např. pro pana Mlejnka nebo pro pana Palatu.

Pátek 7. ledna: podle agentury CVVM vzrostla důvěra v prezidenta Zemana (jako v instituci, tedy v úřad prezidenta, ne jako v osobu) na 59 procent. Tím se Zeman přiblížil k maximu důvěry, kterého dosáhl bezprostředně po nástupu do funkce na jaře R.2016. Kundování je zapomenuto a odpuštěno, jak by ne, byl to jakýsi osobní vrtoch: i pan Zeman je jenom člověk, a pro určitý typ lidí je to jen závan člověčiny, pokud je ovšem vyvážen Ideou, a Idea pana Zemana zní: tahle země je naše a není a nemůže být pro všechny. Myslím, že jde o to dát panu Zemanovi a jeho početným příznivcům – početným, nenamlouvejme si nic jiného, profesor Halík ani hejno rozdováděných kašparů s červenými kartičkami nejsou moc účinná protiváha -, tahle země není jen jeho (případně jejich). Zatím se to vůbec nedaří, mj. o proto, že souboj probíhá na úrovni Zeman versus Pravda a Láska, a jediný výrazný úspěch, na němž u nás Pravda a Láska vzala účast, je důkladná destrukce demokratického režimu v letech 2012-14. Opakuji: souboj „xenofobů“ a „sluníčkářů“ je nesmyslný, ani jedni, ani druzí nemají pravdu.

Ze všech e-mailů, které unikly v nynější aféře, již se spoustou pokryteckých řečí živí zejména Babišův tisk, je zneužitelný vlastně jen mail Sobotkova poradce Oto Novotného, který poslal, pokud se nemýlím, ze své e-mailové adresy řediteli STEM Hartlovi. Inkriminovaná část zní (cituji dle Práva, kde text uvedli nejúplněji): „Musím otevřeně konstatovat, že jste mi svým posledním průzkumem pořádně zkomplikoval život. S velkou pravděpodobností jste ve svém výzkumu preference ANO nepřiměřeně nadsadili. Pokládám to za vážný problém a obávám se, že to může ohrozit naši budoucí spolupráci… Mám velké obavy, že problém plyne z toho, že zároveň děláte průzkumy pro ANO (asi stále častěji), a poznamenává to vaši tazatelskou síť… Musím požadovat, že podmínkou naší příští spolupráce bude, abyste v žádném případě nepracovali pro hnutí ANO… Je to na vážný osobní rozhovor.“ Chápu, že výsledky průzkumů STEM ohledně voleb do PS mohou u poradců premiéra (ostatně nejen u nich) vzbuzovat jistý nepokoj. Pokud ovšem člověk už poradcem premiéra je, měl by asi být o hodně zdrženlivější než pan Novotný. Nicméně věc zásadní je, že celý případ s „úniky mailů“ je podezřelý podobně jako minulé úniky policejních odposlechů, a já osobně jsem přesvědčen, že server White Media je v této věci nanejvýš, nevím jak bych to řekl, jen něco jako figurka ve hře. Základní otázka totiž zní: cui bono.

Šéfredaktor Jaroslav Plesl si v Babišově Mladé frontě Dnes vyřizuje účty s „obskurním sdružením s názvem Free Czech Media“ (jde o výzvu k tomu, aby se co nevíc Čechů distancovalo od Miloše Zemana, která vyšla na Svobodném fóru) a při té příležitosti „oznamuje“ paní Barboru Tachecí, která je zároveň zakládající členkou Czech Free Media a moderátorkou jednoho pořadu ve veřejnoprávním rozhlase. Je to nepřímý, ale jasný poukaz kompetentním osobám v ČRo, aby paní Tachecí koukaly vyrazit (paní Tachecí už MfD odpověděla, že v souvislosti se svým nástupem v ČRo už před časem své členství v FCM pozastavila). Je to hezké navázání na tradice, jež jsem v šedesátých letech minulého století (a pak za tzv. normalizace) měl možnost sledovat jako potenciální oběť. O asociacích s dobou protektorátu nemluvím, bylo by to samozřejmě přehnané, protože dnes už nejde o koncentrák či plynovou komoru, nýbrž, stejně jalo v šedesátých letech a za normalizace, o pouhý vyhazov. Vida, jaký kus cesty jsme od té doby urazili! Pan šéfredaktor píše ve svém článku mj.: „Máme-li se tomuto (polskému, bd) scénáři v Česku vyhnout a zachovat veřejnoprávním médiím dosavadní míru nezávislosti, bude nutné, aby se o to zasloužili především sami veřejnoprávní novináři. A to tím, že přestanou stranit jimi preferovaným politickým silám (tak jako Barbora Tachecí) a začnou svou práci dělat pořádně.“ Jistě, pan Plesl nepracuje ve veřejnoprávním médiu, nýbrž v médiu, které vlastní předseda ANO, ministr financí a majitel Agrofertu Andrej Babiš, a tak může klidně stranit „jím preferovaným politickým silám“. Jen když žádá, aby politický komentátor Lukáš Jelínek, který „slouží Lidovému domu“, měl taky být tak představován jak posluchačům Českého rozhlasu, tak divákům České televize, „aby si jeho názory (nic proti nim) uměli zasadit do správného kontextu“, nepochybně počítá i s tím, že on, který slouží Andreji Babišovi, bude všeobecně představován tak, aby si lidé dovedli jeho názory zasadit do správného kontextu. Myslím, že bychom mu všichni, co píšeme o politice, měli v této věci vycházet všemožně vstříc.

V Babišových Lidových novinách zase polemizuje vedoucí přílohy Orientace Josef Chuchma s Robertem Čásenským, který prý vyčetl někdejšímu majiteli listu, „Rhein-Bergische Verlagsgesellschaft“ , že prodal Mafru Andreji Babišovi a přispěl tak k oligarchizaci českého mediálního trhu. A argumentuje tím, že stejně prodal i Ringier Axel Springer svou českou pobočku Křetinskému a Tkáčovi, a Verlagsgruppe Passau sou Vltava-Labe-Press Pentě. Problém je v tom, že nákup svou největších českých deníků Babišovi znamenal podstatnou pomoc při obludné kumulaci politické, ekonomické a mediální moci v rukou tohoto oligarchy. To se nedá říci ani o Křetinském, ani o Tkáčovi, ani o majitelích Penty (což je ostatně mezinárodní společnost). Nevěřím tomu, že by pan Chuchma tento rozdíl nevnímal. „Oligarcha je“, když je někdo zároveň místopředseda vlády a ministr financí, předseda silné, vlastně dominantní politické strany a (údajně až druhý největší) miliardář v ČR. Německé nakladatelství Babišovi jistě nevědomky, na této cestě výrazně pomohlo: přitom za politické důsledky svých rozhodnutí bylo jako každý vlastník odpovědné. Za zcela neuvěřitelné a nehorázné považuji hauzírování tím, že jsme si nedokázali vytvořit „své“ české finanční zdroje a právní i jiná pravidla a spoléhali jsme na „cizáky“ v uvozovkách. A jakpak by ne! Dokázali jsme to! vytvořili jsme si pana Babiše, a „jiná pravidla“ spoluvytvářejí ti, kteří ho v roce 2013 a následně volili, i ti, zůstali sedět v jeho médiích poté, co se jich plně zmocnil, a pomáhají vytvářet jejich potěmkinskou image: nic se nezměnilo, jede se dál, nechumelí se. Tihle lidé by se měli stydět a ne psát o problematickém spoléhání se na „cizáky“ – i když je zatím píší jen v uvozovkách, aby ukázali, že jsou nad věcí.

Sobota 8. ledna: Německo (a zdá se, že nejen ono) má zrovna s migrací jeden dílčí, ale nepříjemný problém. Během silvestrovské noci utvořili mladí muži (zdá se, že mezi nimi bylo hodně uprchlíků z Blízkého východu) při oslavách v některých velkých německých městech (nejmohutněji se slavilo V Kolíně nad Rýnem) jakési lehce organizované skupiny, jejichž cílem byla „družba“ (slovo s oblibou používané ruskými zkrašlovateli vlastních dějin pro sexuální řádění ruských vojáků v té části Německa, Rakouska a Maďarska, kterou ve válce obsadili) s domorodci ženského pohlaví. Heslem v tomto dnešním případě nebylo ani „Proletáři všech zemí, spojte se“, ani „Pravda a Láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, ale poměrně přímočaré „Miláčkové, klid, my vás teď jen vopícháme“ (cituji dle Práva, zaznamenáno v Kolíně n. R.).

Obdivuji jazykovou vybavenost těch mladých lidí, já bych to do němčiny přiměřeně přeložit nedokázal. Ovšem, vystudoval jsem germanistiku na FF UK v druhé polovině padesátých let, byla to neuvěřitelně prudérní doba a něco takového nás tehdy neučili. Dnes je to asi součást turistických baedekerů, tedy aspoň některých.

Sama věc by se neměla přeceňovat. Jen do Německa se letos přesunulo cca milion uprchlíků, údajně asi ze 40% (ne li z více) jsou to mladí muži. Rodiny v zdevastovaných blízko- a středoevropských oblastech se na ně často skládají v naději, že se jim podaří v novém domově uchytit a pak je přitáhnou za sebou. Tisícihlavý dav znamená necelé 3 promile z příchozích mladíků, není to až tak významná část. Ti mladí lidé přicházejí z hodně dejme tomu jednoduššího prostředí, žijí teď v jakési klauzuře, setkávají se v novém prostředí s takovými tuzemci i usedlými přistěhovalci, kteří by už v minulosti velmi rádi realizovali nějaký podobný družební projekt, jen jich na to bylo dosud moc málo, a příležitost, jak se ukazuje, dělá nejen zloděje. Vidět za tím teroristické spiknutí je paranoidní nesmysl. Je to ovšem něco, s čím bylo možné předem počítat, zvlášť když se sebevědomě prosazuje zásada „wir schaffen das“. Taky bych neřekl, že to má něco bytostně společného s islámem, proč? Jen se znovu a dost výrazně ukázalo, že dobře míněná sociální vstřícnost může mít zkrátka leckdy nepředvídané důsledky - paní Merkelové a různým zapáleným dámám, zasaženým soucitem a touhou pomoci strádajícím, doporučuji film slavného španělského režiséra Luise Buñuela Viridiana, který je přesně o tom. Dá se bez problému stáhnout na internetu.

Sám problém není tedy až tolik zajímavý, zajímavé je, jak se s ním kompetentní německé orgány (policie) a média vyrovnávaly, respektive vůbec nedokázaly vyrovnat, protože to tak trochu vypadá, že i vyspělá demokracie, jakou ta německá bezesporu je, má teď své problémy.

Nejprve zavládlo v „elitách“ jakési tiché a spontánní srozumění celou věc prostě zatlouci. To ovšem, jak se ukázalo, nejde: zatloukla ho např. ZDF (a pak, když se to přece jen provalilo, se za to horem dolem omlouvala - na regionální úrovni se to totiž v médiích zatlouci nepovedlo); zatloukala ho tak trochu policie v Kolíně n. R. (nějak nevěřím, že by to byl projev policejní svévole, nekrytý politicky, to v Německu taky není možné, takže když teď má ředitel kolínské policie problém, řekl bych, že je přesně v roli, jíž se německy řekne „Sündenbock“. Navíc se ukázalo, že něco podobného, i když ne v tak výrazných rozměrech, se odehrálo i v dalších západních městech. Na pováženou je, že političtí manažeři nynějšího německého Schlaraffenlandu Mutti Merkelové mají jakési cukání obětovat svobodu projevu a informací (o policii raději ani nespekuluji) multikulturalitě, politické korektnosti a celoevropské Pravdě a Lásce. Podobně se vypořádával s nepříjemnými skutečnostmi zkomírající komunistický režim v ČSSR ve „zlatých šedesátých“ (dokud to šlo, zatloukalo se, nakonec to ovšem prasklo s velikou ostudou a k veliké legraci veřejnosti, která režimu už ani náhodou nebyla nakloněna; v Německu je loajalita veřejnosti k vládě větší; pochopitelně, je demokraticky zvolená).

Když se vše provalilo, poskytla kolínská primátorka německým ženám hraběcí rádu, aby si útočníky držely nejmíň na délku paže od těla. Řekl bych, že v tak vypjatých okamžicích, jako byly ty v silvestrovské noci, je od toho spíše policie. Ta ale nějak nebyla k dosažení. Politicky uvědomělé a emancipované intelektuálky pak držely demonstraci pod heslem: sexismus ne, rasismus ne. Dávají najevo, že když protestují proti tomu, aby je rozdováděný dav v noci na náměstí osahával na intimních místech a zbavoval spodního prádla, ještě vůbec to neznamená, že by snad byly rasistky. Vypadá to, jako by si chtěly opatřit alibi. Navíc sexismus, pokud se dobře pamatuji, je např. to, když šéf pohlíží na zaměstnankyni vilným pohledem, když muž pustí v tramvaji ženu sednout nebo když jí dává přednost ve dveřích (z modropunčochářského hlediska totiž platí presumpce viny: dá se předpokládat, že ho k tomu vedou nekalé úmysly). To, co se odehrávalo v Kolíně n. R. a jinde, je ovšem něco kvalitativně vyššího.

Kdysi, v dobách méně pokročilých, platilo, že ženy je třeba bránit, protože jsou slabší. Dnes i tohle nejspíš platí za sexismus. Tím se otvírají cesty k „družbě“. Nevím, zda svět, kde vládne tato pitomá ideologie, je nějak výrazně lepší než svět islámských fundamentalistů.

Pondělí 11. ledna: Událostí číslo jedna posledních dní jsou nepochybně události silvestrovské noci v Kolína nad Rýnem, a dalších městech v západní Evropě. Věnoval jsem se jim samostatně (viz komentář). Teď to ostatní.

Vrchní soud v Praze podrobil drtivé a bezpochyby oprávněné kritice usnesení odvolacího senátu Městského soudu v Praze, jímž Městský soud nařídil hlavní líčení v případě údajného zneužití Vojenského zpravodajství. „Soudci odvolacího soudu do svých usnesení uvedli vyjádření a komentáře, ze kterých vyplývá, že se již ztotožnili s podanou obžalobou a v rozporu se zákonem předjímají výsledek trestního řízení…,“ prohlásila předsedkyně senátu Vrchního soudu. To je zcela zjevné, proto taky tomu senátu Městského soudu, který o věci rozhodoval, případ odňali. To jistě neznamená, že obžalovaní jsou bez viny, jen že se nesmí porušovat pravidla. Je povzbudivé, že v tomhle směru a v tak citlivých věcech soudní moc zatím ještě pořád funguje. Kauza zneužití Vojenského zpravodajství je ze všech tří větví obludné korupční velekauzy, která dala podnět k pádu vlády, aspoň na první pohled nejméně problematická, přesto se ani ji nějak nedaří dotlačit ke kýženému konci. Je povzbudivé, že justiční jakobínství zatím moc nefunguje, míň povzbudivé je, že předtím dostalo určitý prostor.

Místopředseda Sněmovny Petr Gazdík (TOP09/STAN) se v pátek uprostřed svého vystoupení v PS ohledně zákona o elektronické evidenci služeb vyznal, že nalezl zalíbení v předkladateli, vicepremiéru a ministru financí Babišovi. Pan Babiš totiž v hodinovém projevu o EET rozptýlil tři z obav místopředsedy. „Předpokládám ještě několik takových diskusí a možná i moji kolegové budou uvažovat o tom, že by ustoupili od svého názoru a možná i názor změnili.“ To vzbudilo v řadách opozice obecně a TOP09 zvlášť dost velký poprask, takže pak musel písemně vysvětlovat, že netroubí k ústupu od obstrukcí. Demokratická opozice je ve svízelné situaci: jednací řád obstrukce tohoto typu umožňuje, na druhé straně znamenají tak brutální zásah do chodu parlamentu, že by měly být legitimovány – bylo by třeba veřejnost přesvědčit, že záležitost za to stojí. To jest (například) že zákon ohrožuje zásadním způsobem svobodu a demokracii v ČR. Já třeba jsem přesvědčen, že zákon je špatný a že nenáležitě omezuje svobodu podnikání, ale vůbec nejsem přesvědčen např. o tom, že je stejný nebo ještě horší než zákon o státní službě, který demokratická opozice vlastně požehnala poté, co dosáhla v podstatě kosmetických úprav v tomto obludném monstru. Ústav o státní službě byl ovšem kryt Evropskou unií v době, kdy její vedení bylo v plné síle (dnes, uprostřed migrační krize, jim už teče do bot), a ideologií Velké protikorupční revoluce, kterou je česká společnost stále ještě oblbena. Nemůžu si pomoci, ale zásadní postup v Zákoně o elektronické evidenci tržeb poté, co prošel Zákon o státní službě, v tom je něco nepřiměřeného, něco, co nehraje. Přitom demokratická opozice (TOP09 a ODS) je ve špatné situaci, trochu podobně jako někdo, kdo se v dvěstěkilometrovou rychlostí vřítí do slepé uličky. Je obtížné, ba vyloučené couvnout, a je obtížné to přesvědčivě držet. Donutí tak pravděpodobně i slušnější (nepřesně vymezenou) část opozice k nejhoršímu, a sami vyhrát nemůžou.

Úterý 12. ledna: v tištěných novinách se věnuje velká pozornost „neonacistickému serveru“ White-Media, kde se objevují maily ukradené ze soukromé schránky premiéra Sobotky. Nyní je „neonacisté“ doprovodili výhružnými vzkazy – něco podobného adresovali taky poslanci ČSSD Chvojkovi, který se vyjádřil ostře odmítavě o kapele Ortel. Stálo tam mj.: „Vzkaz zrádcům národa: Pokud bude někdo z nás zatčen, nebo zařídíte zrušení našeho webu, dostanou se na veřejnost kompletní obsahy email schránek Sobotky a dalších členů jeho gangu. Navíc by vám pak hackeři vyhlásili totální válku. Nacionální revoluci nezastavíte a za každé pronásledování nacionalistů přijde radikální odveta…“ Jsem člověk velmi podezíravý, a podezíravost ve mne vzbuzuje i pateticky literární tón výzvy. Připouštím si proto jen dvě možnosti: za prvé, server a uskupení stojí na vlastních nohou, a v tom případě ho někdo cíleně a účelově zásobuje vybranými a uloupenými kompromitujícími materiály (tj. někdo ze Sobotkových politických konkurentů, kterému se velmi hodí, aby premiér oslabil a měl potíže, safra, kdo to jen může být), a nebo je celé White-Media jen potěmkiniáda, sloužící nějaké neoficiální politické PR agentuře zaměřené na diskreditaci premiéra a jeho strany. To první mi připadá o fous pravděpodobnější. Zajímavé je taky, jak přičinlivě o únicích informují Babišovy Lidové noviny a zejména Mladá fronta Dnes, nejsem sám, kdo si toho všiml. Řízené úniky informací mají u nás ostatně dlouhou tradici, základy byly položeny v druhé polovině devadesátých let virtuálním Ministerstvem Pravdy a Lásky a jeho mediální lobby. Teď se to přestěhovalo z roviny jakéhosi post-disentu do roviny jakéhosi podsvětí. Operetní charakter zůstává, pochybné a zavrženíhodné je to taky stejně.

Jiří Pehe píše v Právu: „Evropa současnou krizi totiž ustojí, jen když neopustí ani svoje humanistické a lidskoprávní principy, ale zároveň nebude ignorovat či zlehčovat porušování svých zákonů a principů ani v případě lidí, kterým nabídla ochranu - ať prošli čímkoliv a jejich chápání naší kultury může být zatím dost povrchní.“ Tedy jejich chápání naší kultury je aspoň v některých případech opravdu dosti povrchní, pokud k ní počítají hromadné osahávání žen na veřejnosti a zbavování je spodního prádla. Hrozí jim však úděsný trest – totiž případné vyhoštění. Vyhoštění je opravdu jen hodně případné, protože napřed by je museli dopadnout (bude to těžké, nemají třeba buď vůbec žádné dokumenty, nebo rovnou několik, na několik virtuálních osob), a všichni vědí, že vyhošťovací mechanismy jsou ve skutečnosti úplně nefunkční. A kam by je vlastně měli vyhostit? Hrozba: „Bububu, bojte se, vy oškliví, možná vás nakonec i vyhostíme“ není tedy úplně přesvědčivá.

Předseda EP Martin Schulz nějak zaspal dobu, a když už si neví rady s běženci, aspoň vyhrožuje Polákům. „Polská vláda považuje své volební vítězství za mandát na podřízení státu zájmům vládní strany. Je to demokracie v putinovském stylu a nebezpečná putinizace Evropy,“ řekl a vyhlásil, že europarlament chystá o situaci v Polsku zvláštní debatu. Protiakce polské vlády je ovšem taky naprosto nepřiměřená: Ministr zahraničí si pozval na kartáč německého velvyslance ve Varšavě – jistě, týká se to „protipolských výroků“ obecně, tedy nejen toho Schulzova, ale toho taky a Schulz není německý politik, nýbrž politik EU. Polský ministr spravedlnosti (!) do věci zapletl dokonce druhou světovou válku a německou okupaci Polska, tyto polské reakce považuji za hysterické, ostatně ministr reagoval na slova eurokomisaře Oettingera, což je zase nikoli německý politik, ale politik Unie. Je to účelová demagogie a je to trochu podobné, jako kdyby někdo poukazoval např. na rasový původ některého čelného představitele EU (což se zatím naštěstí nestalo).

Ve sloupku pondělních Lidových novin najdeme tentokrát pěkný výlev nechumelismu z pera Babišova šéfkomentátora Petra Kamberského. Pan Kamberský se chvástá tím, že ač v Česku jsou vůdci, jimž jsou koaliční kompromisy i parlamentní kompromisy na obtíž (ta odvaha! Podobně stateční bývali komunisté s lidskou tváří ve „zlatých šedesátých letech“), máme stále trojvládí a změna není na obzoru. Jak by byla, když nikdo z těch třech nemá na absolutní, nebo dokonce ústavní většinu s paerlamentu jako v Maďarsku, v Polsku a na Slovensku. Jsme prý proto stále liberální a velmi pochodovou zemí. Pro Babišovy novináře jistě. A po příštích parlamentních volbách uvidíme.

Středa 13. ledna: premiér Sobotka je v bojovné náladě: nebojí se zveřejnění dalších mailů a rasistům ustupovat nehodlá. Je pan Sobotka opravdu přesvědčen, že má co dělat s rasisty? Nejsou ti „rasisté“ jen barvotiskový obrázek, maškaráda, za ní se schovávají jiní, co mu jdou cíleně po krku? Pokud se pan Sobotka považuje za demokratického politika, neměl by především ustupovat těm, co mu jdou po krku jako někomu, kdo přece jen představuje pořád ještě jakési zbytky demokracie v ČR. Bohužel se s nimi před časem spojil v cestě za politickým prosazením své strany, a teď je má v koalici a tak říkajíc za krkem.

Místopředsedkyně Evropské komise a vysoká představitelka Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (tak zní oficiální titulatura) Federica Mogheriniová se při své návštěvě v Praze vyhnula prezidentu Zemanovi. Vypadá to, že návštěvu odložila poté, co Zeman vystoupil na Albertově s lidmi, jako je antiislamista Martin Konvička. Dovedu si představit, že za těchto okolností by pro paní místopředsedkyni nebylo setkání s Milošem Zemanem nic příjemného. Na druhé straně, ať se nám to líbí, nebo nelíbí (a mně se to extrémně nelíbí) je Miloš Zeman legitimně zvoleným českým prezidentem a politik a diplomat by měl umět leccos skousnout. To jednání by nebylo urážlivé vůči panu Zemanovi (čert ho vem), ale vůči ČR, členské zemi EU. Paní Mogheriniová to ovšem přímo neřekla. To bylo jediné, co bylo na jejím postupu diplomatické. Jinak to ale navozuje situaci, v níž má člověk chuť říci, samozřejmě ve zdvořilé obměně, něco podobného jako to, co řekl kdysi americký ministr zahraničí Cordell Hull o jakémsi latinskoamerickém diktátorovi, takto spojenci USA: „Je to parchant, ale náš parchant.“

A pokud jde o paní Mogheriniovou, původně aktivistku jakési extremistické komunistické frakce, myslím si, že by bylo bývalo náležité ji u nás uvítat idiotskou italskou revoluční písní Avanti o popolo, kterou nám jako malým dětem kdysi za stalinismu vtloukali (i s italským textem, umím ho dodnes!) do hlavy. Bohužel na to nestačím, jsem sám, vůbec neumím zpívat a navíc jsem to už zmeškal. Naštěstí je tu ještě Youtube, a tak ji paní komisařce (je přece komisařka EU, nebo snad ne, a v tomto případě to označení dvojnásob sedí) posílám touto cestou aspoň na internetu a na rozloučenou. Upozorňuji, že po odeznění každé strofy je třeba zařvat: Abasso il Re! Viva Stalin! Záznam je zde , i s textem.

Zdá se, že dohoda o nové pražské koalici spěje do finále. Vzniká koalice TOP09, Trojkoalice a „Piráti“, asi s tichou podporou ODS a Hudečkových „Nezávislých“. ODS v koalici být nesmí, jejich účast blokují „Piráti“. Zjevně se tedy spokojí s funkcemi ve výborech, budou-li nějaké. Už jsem to tu několikrát napsal, a opakuji to znovu: za prvé, považuji to od těch „Pirátů“ za drzost. Tato strana je smetí, které se dostalo některých zastupitelstev, bohužel i do pražského, díky hysterickému rauši Velké protikorupční revoluce. Nechápu, proč by jen proto měli být lepší než partaje, které tam byly dřív, a doufám, že po dalších komunálních volbách v Praze už tam zase nebudou. Zas druhé, nechápu, proč si ODS od nich nechá tímto způsobem diktovat. Přistupuje na jejich fiktivní morální převahu, a to se dělat nemá a nesmí. A za třetí, nechápu, proč se další demokratické strany, které se koalice mají taky účastnit (tedy zejména KDU-ČSL a TOP09) proti těmto nestydatým manýrám neohradí – zítra je mohou nějací samozvaní mravokárci vytáhnout i na ně. Pokud se s tím všichni smíří a na nestoudný diktát přistoupí, dokazují jen, že jsou jim koryta milejší než zásady a slušnost. Navíc koalice, která bude jednak menšinová a ještě opřená o tak arogantního a nestydatého minipartnera, bude přinejmenším stejně vratká jako ta předchozí, a vládnutí v Praze stejně spadne dřív nebo později znovu do klína Babišovi. Logické a politicky prozíravé by bylo, kdyby se v Praze dohodly TOP09, ČSSD, ODS, KDU-ČSL a možná ještě zelení na jakési dočasné koalici demokratických stran v mimořádných poměrech babišovských Nových pořádků. Babišovci, piráti a komunisté by pak celkem logicky tvořili opozici. Jenomže když to nešlo před volbami v předloňském roce, nepůjde to letos tuplem.

V Babišových Lidových novinách se raduje Radek Kedroň, že případ někdejšího ředitele Nemocnice Na Homolce Dbalého bude „jeden z mála velkých případů, který se podařilo úspěšně dotáhnout do soudní síně“. Je třeba jen dodat, že to je tím, že v tomto případě nejde o politickou kauzu, ale o obyčejný kriminální případ, že naše soudy zatím pořád ještě dokážou mezi obojím rozlišovat (a že navíc si nešťastník své „kontroverzní“, jak se dnes říká, kroky pečlivě zapisoval do deníčku).

Čtvrtek 14. ledna: Předseda hnutí ANO, místopředseda vlády a ministr financí, majitel Agrofertu a řady českých médií atp. Andrej Babiš (uvádím veškerou titulaturu, je jak vidno výrazně košatější než byla kdysi u jeho krajana dr. Gustáva Husáka) poskytl ve svém deníku Mladá fronta Dnes svému šéfredaktorovi Jaroslavu Pleslovi velký rozhovor. Je po profesionální stránce tentokrát perfektně zvládnutý: pan Plesl mu nahrává otázky a zároveň hraje roli zlého muže, jakéhosi pozadí, na němž se odráží uměřenost a rozvážnost pana Babiše – zároveň mu ale umožňuje profilovat se jako dejme tomu Miloš Zeman s lidskou tváří.

Obsah je ve stručnosti tento: situace v Německu je velmi špatná, je zjevné, že Německo „to“ podceňuje. Kvóty jsou nesmysl, schengenské hranice nefungují. Přistěhovalci se musí přizpůsobit evropským podmínkám. Uprchlíci čekali v Sýrii a v Turecku na to, až skončí v Sýrii válka, a najednou dostali pozvánku do Evropy (to je tedy hodně účelový výklad situace, ovšem udělal ho už před panem Babišem jeho úhlavní protivník Václav Klaus). Migrační politika by měla zůstat rozhodnutím jednotlivých zemí EU (pravý opak je pravdou, pokud se EU nedohodne na společné migrační politice, vyústí to nutně do rozvratu Unie). Není možné, aby nás Evropská unie válcovala. Musíme být současně členy EU a NATO a suverénní (členství v čemkoli vždycky znamená omezení suverenity ve prospěch společné věci, jinak nemá smysl a nemá smysl taky to, v čem jsme členy, aniž bychom se sami museli omezovat). My si vybereme, jaké lidi sem chceme (nejlépe zase Čechy).

A následuje závěr: zbrojit, zbrojit a zase zbrojit. Bývali jsme zbrojní velmoc, vyráběli jsme všechno, taky semtex. Vymysleli to naši lidé a bylo to skvělé (viz nspř. aplikace v případu Lockerbie). Pak jsme si nechali špatně poradit a zavládla korupce. Chybí nám pět tisíc vojáků, musíme intenzivně zbrojit, podporovat domácí zbrojní průmysl, dovybavit armádu zbraněmi a „musí tam být taky“ propojení s vnitrem, aby se obrana a vnitro doplňovaly. Je to zásadní boj o budoucnost Evropy, o přežití.

Pan Babiš nedělá nic jiného, než že využívá situace, živí hysterii ve veřejnosti, i bez něho dosti velkou, a předestírá lidu vykutálený plán na suverenní Českou republiku, která v sobě spojí výhody vojenské diktatury a policejního státu (musí tam být propojení, viz výše). Postkomunistická oligarchie si přitom přijde na své. A stane se tak demokratickou cestou – tak, jak to funguje v liberálním hnutí Ano: „Názorový pluralismus ostatně k liberální straně patří a já vždy oceňuju protinázor. Diskuse je nezbytná. Na druhou stranu vývoj názorů některých kolegů je pro mě překvapivý, je zajímavé to sledovat. Ale nevidím v tom problém, protože většina hnutí má jasný názor, a myslím, že ho reprezentuji já.“

Rovněž v Babišiově Mladé frontě Dnes a v tentýž den (ve středu) vyšel, zjevně jako jakási „protiváha“ rozhovor s europoslancem zvoleným za TOP09 Luďkem Niedermayerem. Pan Nierdermayer zdůrazňuje , že nesmí docházet k rozvolňování evropské integrace, že se nesmíme octnout ve vzduchoprázdnu mezi západní Evropou a Ruskem (tam bychom samozřejmě nezůstali, spadli bychom do Ruska). V tom s ním docela rád souhlasím. Pan Niederemayer je zároveň obětí svého postavení (poslanec EP). Tvrdí, že v Evropě nerozhodují nevolení byrokrati, ale ministři vlád členských zemí a evropský parlament, a v tom je moc velký optimista. Problém je, že EU potřebuje reformu: základní vada je, že neexistuje nic jako evropský lid a evropské veřejné mínění, neexistuje vazba mezi veřejností a a politickou reprezentací. Není možné selhavší reprezentaci nahradit jinou. Neexistuje žádná jasná vládní strana a žádná jasná opozice, která by ji mohla vystřídat, aniž by celek – Unii – rozvrátila nebo rozmetala. Evropskou unii je třeba integrovat, a to v tomto smyslu. Jistě, „tím hlavním je, aby Evropa, se kterou jsme politicky i ekonomicky provázáni, dobře fungovala.“ Bez integrace v tom smyslu, o níž je tu řeč, to ale nepůjde. A taky nestačí opakovat pořád dokola, že migranti musí plnit pravidla, musí je striktně dodržovat, musí respektovat podmínky v zemích, kam budou posláni (přerozděleni), a z toho nesmí existovat žádné výjimky. Pořád se totiž v praxi ukazuje, že nemusí, a v tom je problém.

V Babišových Lidových novinách bojují za svobodu slova. Xenofobové totiž napadli pohádku, kterou vysílali na dětském kanále ČT a jejímž obsahem bylo toto: „Byla to moc hezká dívka. Žila sama a hledala si práci. Měla jednu velkou vadu – bílou pleť jako mléko a když na ni svítilo jen chvíli slunce, udělaly se jí na rukou a tvářích velké pihy. To se jí nelíbilo“ (to je začátek). Pak tato Sněhurka potká černého prince, počne s ním děti, a ty už tu kožní vadu mít nebudou. Nemohu si pomoci, ale hlavní problém pohádky je v tom, že je strašlivě blbá, a její blbost souvisí také s tím, jak se vymyká jakékoli realitě „toho, co je zapotřebí“. Na světě to chodí tak, že si většinou berou bílí bílé a černí černé, a na tom není vůbec nic špatného. To co je zapotřebí, je vzít v úvahu, že když si náhodou bere bílý černou či černá bílého, není na tom taky vůbec nic špatného, ale není to přitom žádný morální imperativ. Tedy morální imperativ to je jen v úchylném světě Pravdy, Lásky a multikulturality. Vyvolávat hysterickou atmosféru šlechtění rasy pod heslem „milujte se a křižte se“, je zrůdná blbost, lidi nejsou foxteriéři ani jezevčíci. Nemyslím si, že by se ta pohádka měla zakazovat. Myslím si jen, že je nutné z hlediska „vyššího principu mravního“ poukazovat na to, že myšlení, jehož je plodem, je hloupé a zrůdné. V tomtéž článku zmiňují i jinou, „uprchlickou“ pohádku ze stejné stanice ze září t.r. (myslím, že sem tu o tom už psal). Vypráví se v ní o jakési planetě Ne, kde panují hrozné poměry. A na planetě Yó, kde je o hodně lépe, hlásí: „má tu přistát několik uprchlíků z planety Ne.“ Pokud ovšem chtějí dětem problém přiblížit ve větší šíři, mělo tam být řečeno: „Má tu přistát milión uprchlíků z planety Ne.“

Něco podobného se dá říci o tom, co píše tamtéž v souvislosti s uprchlickou vlnou Petr Zídek. Upozorňuje, že celkový počet uprchlíků z Československa v prvních letech po únoru 1948 bývá odhadován na 25 000, a že se dá taky odhadnout, že přes 80% z nich byli muži a že jejich průměrný věk byl necelých 24 let. Je třeba jen podotknout, aby srovnání bylo ještě názornější a plastičtější, že tolik lidí přišlo v létě a na podzim do Řecka zhruba za týden.

Pátek 14. ledna: Top09 (totiž poslanec Martin Plíšek) navrhla změnu zákona o střetu zájmů, podle níž by členové vlády nesměli vlastnit víc než 40% ve společnostech (podnicích). Zároveň žádá změnu v novém, schvalovaném zákonu o veřejných zakázkách, podle níž by se firmy, v nichž se účastní člen vlády aspoň 10% podílem, nesměly ucházet o veřejné zakázky. Návrh je očividně cílen na Andreje Babiše, což mu bylo všeobecně vytýkáno. Problém je, že je na Andreje Babiše cílen právem, protože je cílen na prorůstání ekonomické a politické moci. ODS má výhrady k první části, zjevně proto, že větší podnikatelé by tím byli zkráceni na svých politických právech. Ale člověk by si měl vybrat: buď podnikání, nebo politika. Jsou profese, které se vylučují: člověk nemůže být zároveň policistou a soudcem, státním zástupcem a obhájcem, atp. ČSSD a KDU-ČSL jsou v složité situaci: vědí, že je to v zásadě rozumné, ale už se dali s oligarchou do party. Prostě, už se upsali čertu, a to pak je opravdu těžké hrát roli poctivce. Mohou ji plnit vlastně jen pokoutně a pokud možno nenápadně, aby si toho čert nevšiml, a když už si toho všimne, aby nemohl nic dělat, respektive aby to byla taková věc, že mu zrovna v té chvíli nebude stát za to, aby dělal velký kravál. Něco podobného se ostatně vzápětí stalo: druhý návrh TOP09, pozměňovací návrh k návrhu zákona o zadávání veřejných zakázek, jde do druhého čtení. A podpořili jej v ústavně-právním výboru i dva vládní poslanci (sociální demokrat Pleticha, jak trefné jméno zrovna pro tento případ, a lidovecká poslankyně Golasowská). Předseda výboru Tejc se zdržel hlasování. To je vlastně stejné, jako kdyby byl proti, s tím rozdílem, že je to pro pana Babiše vzkaz: to je tak všechno, co pro Vás v této věci mohu udělat. Pozměňovací návrh prošel. Předkladatel, ministryně Šlechtová (ANO), je ovšem proti: „Můj osobní názor je takový, že by to nebylo od věci, ale evropská legislativa to nedovoluje.“ To je klika, co? Ministr Pelikán (ANO) zase řekl, že by návrh byl legitimní, kdyby šlo o princip. Tohle však „je úpěnlivá snaha opozice odstranit svého konkurenta“. Občas je ovšem legitimní spojit příjemné s užitečným tak, jak to udělala demokratická opozice zrovna teď (tuto věc podporuje i ODS). Zákon nakonec asi neprojde, protože pokud by ho ČSSD a KDU-ČSL podpořily, šly by tvrdě proti Babišovi, znamenalo by to, že mění svou dosavadní politiku spolupráce (cizím slovem kolaborace) s oligarchou a vlastně tichý rozchod s ideologií Velké protikorupční revoluce. A musely by to nějak vysvětlit svým voličům (Babišův elektorát je přitom slušný a díky jeho přechodu na agresivní notu v otázce migrace se dá očekávat, že ještě posílí; ČSSD na druhé straně dělá v té věci relativně rozumnou a umírněnou politiku, a takovou bývá ve vypjatých a hysterických dobách, jako je tato, těžké prosadit bez „ztráty kytičky“). ČSSD a KDU-ČSL to mají těžké: kdo se jednou upíše čertu, ten už jen velmi těžko hledá cestu z pekla ven.

Něco podobného platí pro situaci v zastupitelstvu hlavního města Prahy. Plán na divokou a v podstatě nemravnou koalici TOP09, Trojkoalice a tzv. Pirátů, kterou by z pozadí jako nehodní desperáti měli podporovat Občanští demokraté a počítalo se rovněž s Hudečkovými Nezávislými, se zjevně zhroutil. Potopil ho exprimátor Hudeček a jeho lidé (pan Hudeček zřejmě usiluje o to prolomit nepsaný zákaz koalice mezi TOP09 a ANO; to je jasné slovo a zároveň vůbec největší nebezpečí, jaké v sobě krize v pražském zastupitelství skrývá). Koalice ČSSD, TOP09, ODS, Trojkoalice je neschůdná z téhož důvodu, proč nemohou v PS nakonec projít výše zmíněné návrhy na dezoligarchizaci politiky: znamenalo by to zásadní změnu politiky ČSSD (a vlastně taky trojkoalice, i KDU-ČSL a Zelení se vezli na vlně Velké protikorupční revoluce), tedy faktické vypovězení spojenectví s Babišem na velmi citlivé a významné úrovni. Co si budeme povídat, Praha je zdaleka nejvýznamnější region ČR s největší politickou váhou (dotýká se neformálně „celostátní“ politiky). Možná je to politicky nešťastné, ale odpovídá to tradičnímu postavení Prahy v české společnosti a je obtížné s tím honem honem něco dělat. A změna od Nových pořádků zpět k „buržoazní demokracii“, byť i jen na pražské úrovni, by výhledově zamávala s celou českou politikou, byl by to významný symbolický precedens. Taky je otázka, zda si to vůbec lid přeje. Lid by měl ale dostat ještě jednu šanci vyjádřit se. Já jako vášnivý stoupenec buržoazní demokracie jsem pro. Ale zvládnou to české demokratické strany, zvlášť ty, které už jednou selhaly a vlezly panu Babnišovi na pekáč?

Senát PČR schválil novely branných zákonů a nový zákon o službě vojáků v záloze. Minstr Stropnický (ANO) je spokojen: lidé v budoucnu dostanou „možnost dobrovolně se účastnit vojenského cvičení, aniž by se stali vojáky z povolání nebo byli v aktivní záloze“. A také se podle něho musí posilovat role aktivní zálohy.

Opakuji znovu to, co jsem tu už psal: v tak vzrušené a nestabilní situaci, jako je tato, doširoka otevřené extremismům všeho druhu, je branná politika tohoto typu buď šílenství, nebo za ní stojí vypočítavá záludnost ambiciózních politiků, nebo platí zároveň obojí. Znamená to cíleně vytvářet legální extremistické bojůvky, zapojené do státní struktury, politizovat armádu a činit z ní nástroj mocenské politiky. Normální občané demokratického státu se nevyžívají ve hře na vojáčky (na tom je vždycky něco podezřelého), mají odpor k násilnictví, ale vědí, že pro případ ohrožení svobody a demokracie musí překonat tuto svou nechuť, obětovat něco z osobního pohodlí a věnovat se věcem, v nichž nemají moc velkou zálibu. Na tom by měla stát armáda v demokratickém státu. Z toho důvodu je zapotřebí, aby posílení armády se dělo ne tím, že se využije neodolatelné chuti některých lidí ozbrojovat se a uplatňovat svou sílu a agresivitu na účet svých bližních, ale tím, že se na základě politického konsensu ve společnosti povolávají do služby v armádě na určitou dobu lidé v zásadě podle docela formálních kritérií (např. datum narození). Profesionálové v armádě jsou jistě nezbytní, ale demokratická armáda musí stát na vůli a účasti neprofesionálů, kteří profesionály ani náhodou být nechtějí.

Takže, abych to všechno trochu zjednodušeně ve zkratce a brutálně shrnul: o co vám vlastně jde? chcete vyzbrojit Zemana a Babiše, nebo bránit Českou republiku?

Sobota 15. ledna: V Právu přinesli velmi pozoruhodné informace o tom, jak na hromadné sexuální ataky reagují české modropunčochářské organizace a osobnosti. Nevím, nakolik je výběr reprezentativní, v těch spolcích se moc nevyznám, vzbuzují ve mně podobnou hrůzu jako satanisté. Nicméně některé odpovědi jsou opravdu vypečené. Tak např. místopředsedkyně „České ženské lobby“ paní Kavková (označení “paní“ používám s jistým ostychem, nevím, zda v tomto prostředí nezavání sexismem) prohlásila: „Násilí na ženách je téma, které je problematické i u nás. V Kolíně nad Rýnem byl ten problém, že to bylo konáno na viditelném místě.“ Vypadá to, že paní Kavková chce zároveň naznačit dvě věci: za prvé, že u nás se děje to samé, jenom ne neviditelných místech, a za druhé, že když dívkám dav ožralých a zfetovaných mladíků způsobuje pohmožděniny na prsou a na hýždích a krade jim kalhotky na neviditelném místě, je to přece jen o něco snesitelnější. Profesorka Jiřina Šiklová promluvila zase jako pamětnice: „V roce 1955 byla poprvé spartakiáda, byli tam dorostenky a dorostenci. Ti udělali kruh a osahávali tam holky.“ K tomu je třeba podotknout, že popsat to, co se dělo v Kolíně nad Rýnem a v jiných německých městech tak, že tam „dorostenci udělali kruh a osahávali tam holky“, je poměrně chudé. Navíc já jsem taky pamětník, i když přece jen o něco mladší než paní profesorka, bylo mně tenkrát, v době první „spartakiády“ patnáct, ale nedobrovolně jsem se cvičení zúčastnil. Obecně sice s paní profesorkou souhlasím snad jen v tom smyslu, že to byla ohavná buzerace (což je taky sexuální násilí), ale zpestření, o němž mluví, jsem ani neviděl, ani jsem o něm neslyšel – bylo by taky zapotřebí, aby ten kruh byl tisícihlavý, a to by se vešlo tak nanejvýš na ten apelplac, na kterém jsme byli nuceni šaškovat, podotýkám, že bez holek a úplně jiným způsobem. Paní profesorka taky soudí, že „muslimové se budou chovat podle svých kulturních prvků. Buď to musíme přijmout, nebo postavit plot, což je nesmysl.“ Já jsem zjevně ve srovnání s paní profesorkou islamofil, nemyslím si totiž, že by masové kradení kalhotek a způsobování pohmožděnin na prsou a hýždích bylo muslimským prvkem. Řekl bych, že je to docela obyčejné prasáctví. Jenže když to dělá tisícihlavý ožralý a zfetovaný dav, je to zároveň ještě spartakiáda v tom úplně nejhorším slova smyslu. Velmi pozoruhodné je i to, co Právu sdělila Amnesty International (organizace je pro obě pohlaví, ale podobně nesnesitelná, jako ty feministické), že totiž v ČR je každoročně znásilněno sedm tisíc žen, jenže devět z deseti postižených to vůbec nenahlásí. Zajímalo by mne, jak se pořizují a ověřují podobné statistiky. To je trošku malininko podobné, jako kdyby uvedli, že v ČR je sice ročně spácháno sedm tisíc vražd, ale devět desetin obětí to přežije. Jinak je na tom, jak přistupují podobné organizace k sexuálnímu násilí v Kolíně m. R. a jinde, příznačné to, co je typické pro vyznavače globální Pravdy a Lásky, multikulturality a politické korektnosti a pro podobné ujeté ideologie všude na světě: jejich vyznavačům jde o Ideje tak silně, že starost o lidi musí jít kvůli tomu stranou.

České křížové tažení proti Barnevernetu dostalo další munici, případ devítiměsíční holčičky, která má být odebrána rodičům. Je to české dítě jen tak napůl (otec je Nor, manželé žijí v Norsku). Nikde v novinách úplně přesně nepopsali, o co se norský úřad ve svém rozhodování opírá, všude jsou jen mlhavé náznaky. Po tom, co se tu dělo kolem případu dětí paní Michalákové, mám k této nové záležitosti apriorní nedůvěru a zároveň cítím silnou potřebu dát ji aspoň tímto způsobem najevo.

A konečně ke kongresu ODS jen dvě poznámky. Za prvé, velmi příjemně mne překvapilo, že se ODS, byť i velmi pozdě, dokázala zbavit Jana Zahradila. Je (nebo doufejme byl) to jeden z nejodpudivějších zjevů české polistopadové politiky. Je pravda, že dnes už působil i v tomto prostředí spíš jako brontosaurus mezi čtvrtohorní faunou, ale ODS má k přeživším brontosaurům (např. k Václavu Klausovi) ohledy, připomínající v mnohém politickou korektnost. Netroufám si hodnotit šance jeho nástupkyně, vím toho o ní málo, ale v jednom jsme si jistý: horší než pan Zahradil být nemůže. Nanejvýš stejná. Myslím, že ta výměna je důležitá. Člověk aspoň může doufat, že se v ČR přece jen může něco změnit i k lepšímu. Pan Zahradil se přitom jistě neztratí. Je zakotven v Bruselu (jaký paradox u takového EU-žrouta!) a jeho místo je už dávno stejně buď na Hanspaulce, nebo u Svobodných.

Druhá poznámka se týká toho, jak na projev předsedy Fialy reagoval premiér a předseda ČSSD Sobotka. Cituji dle ČTK: „Když ODS vládla naposledy, tak to skončilo velkou katastrofou… V současné vládě jsme strávili velkou část posledních let tím, že se snažíme uklidit nepořádek, který tu po vládě ODS a TOP09 zůstal… Nemyslím, že tato strana je připravena převzít odpovědnost, protože ještě nebyla schopna pochopit, jak vlastně České republice ublížila.“ Myslím, že metodicky – pro další zdravý vývoj české demokracie - je pro všechny „tradiční“, demokratické české politické strany v ČR důležité, aby zpytovaly svědomí. V tom s panem Sobotkou docela souhlasím. Dále však považuji z metodického hlediska za podstatné, aby každá z nich zpytovala hlavně jedno svědomí, a to své vlastní, a ne svědomí svých politických konkurentů, což je zároveň snadné a úplně neplodné. Takže bych panu Sobotkovi velmi doporučoval, aby se zabýval tím, jaký nepořádek tu udělal tím, když se proti svým demokratickým oponentům spojil s Andrejem Babišem a jeho ANO, které mu teď sedí pevně za krkem, jak mu pomáhal a pomáhá, i když s čím dál tím větší neochotou, bourat polistopadový demokratický režim, a jak tím vším vlastně České republice ublížil. Nemusí to dělat veřejně a před národem, stačí, když to udělá sám pro sebe, „v komůrce“. Jde jen o to, aby se pak podle toho začal taky chovat, to znamená politicky racionálně chovat. Dnešní demokratické strany představují společenství, kterému mohutně teče do bot. To by je mělo vést k jakési solidaritě. Pan Sobotka si zjevně pořád ještě myslí, že něco vyhrál. To už je dnes takřka paranoidní blud.

Pondělí 18. ledna: Dvě nejdůležitější události víkendu jsou velký rozhovor, který poskytl Právu Andrej Babiš, a volební kongres ODS. Řekl bych, že v tomto pořadí podle významu.

O projevu pana Babiše píšu v komentáři, ke kongresu ODS jen několik poznámek (už jsem o něm psal v sobotu). Jan Zahradil prohrál už prvním kolo volby prvního místopředsedy. Pak už na řadového místopředsedu ani nekandidoval (to lze pochopit, kdyby byl zvolen, byla by jeho porážka možná ještě viditelnější). V předsednictvu strany zůstává jako předseda dvoučlenného klubu europoslanců ODS (v Právu poněkud zlomyslně dodávají, že tímto předsedou byl zvolen tajnou volbou). O tom, jak bude do budoucna politicky orientovaná paní Udženija, lze jen spekulovat. Prohlásila, že „souhlasí s ekonomickými názory Václava Kaluse, což by u člena ODS mělo být normální“. U člena ODS mělo být normální už dávno, před cca deseti - dvanácti lety, se s názory svého expředsedy věcně a kriticky vyrovnat (mám na mysli hlavně těžko snesitelné doktrinářství, jsem přesvědčený, že se týká i jeho ekonomických názorů, ale přiznávám, že v této oblasti jsem laik). Teď už je pozdě, řekl bych, že jak na to hlásit se ke Klausovi, tak i na to Klause kritizovat. V rozhovoru pro Aktuálně.cz paní Udženija prohlásila, že chce získat zpátky tvrdé jádro voličů ODS, další se pak prý už nabalí sami. ODS by se spíš měla snažit si nějaké tvrdé jádro znovu vybudovat – a to budování nemusí přece nutně vypadat jako rekonstrukce podoby dinosaura ze zachovaných kosterních pozůstatků. Hrozivé náznaky v tomto smyslu obsahuje i to, co řekl E15 předseda strany: liší se prý „od předsedů jiných opozičních stran“, protože říká. „že pro českou politiku je oligarchizace politiky stejně nebezpečná jako socialistická cesta, kterou nás vede Sobotkova ČSSD“. Posedlost funkcionářů ODS „pravicovostí“ („chceme dělat pravicovou politiku“), stejně jako odpor k socialismu frčely někdy před dvaceti čtyřmi lety, dnes je třeba zachránit poslední zbytky polistopadové demokracie, kterou bourali nechtě, ale rukou společnou a nerozdílnou sociální demokraté, ODS, další politické strany i pravdoláskařští sluníčkáři, kteří se nikdy nedokázali ani v pořádnou politickou stranu zorganizovat. Pan Fiala přitom volá „buďte praví, soudruzi“ a prohlašuje ANO za „levicové uskupení“ – ANO není ani levicové, ani pavicové, protože mu vposledku nejde o demokracii. A ostentativní verbální pravicovost nakonec otvírá cestu právě k Babišovi – ten se za socialistu rozhodně nevydává. Socialisté, konzervativci a liberálové patří k demokracii. Má smysl se prohlašovat za socialistu, liberála nebo za konzervativce. Nemá smysl se prohlašovat za „pravičáka“. Nemá to žádný smysluplný obsah. Čas klausovského fanatismu je ten tam. „Nová jízda počata, noví andělé tu líčí, nová pějí ptáčata, nevinný je den, jenž klíčí“, jak praví můj oblíbený básník.

Sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek píše v Právu o legislativních návrzích poslance Plíška (TOP09) v Pposlanecké sněmovně, které se snaží čelit prorůstání politiky a podnikatelské sféry (psal jsem tu o tom už v pátek). Vytýká TOP09, že vede „svatou válku proti Andreji Babišovi“, a říká: „Babiš není ani první ani poslední byznysmen, který se ve vysoké politice rád uchytil. Známe jména Bárta, Schwarzenberg, Řebíček, Jankovský či Valenta.“ Fajn, ale je první a zatím poslední byznysmen, který je zároveň předsedou jednoho z dvou nejsilnějších politických uskupení, místopředsedou vlády, ministrem financí a majitelem mediálního impéria. Je mi líto, ale srovnávat ho S Řebíčkem nebo Jankovským je drzost, a ta další srovnání taky pořádně kulhají.

Rakousko nebude do země pouštět běžence, kteří chtějí získat azyl jinde než v Německu. Nic jiného mu nezbývá, jinak by e hromadili v Rakousku, Němci je nehodlají pouštět přes bavorské hranice. Zbývá otázka, co bude s těmi, kteří už v Rakousku jsou, nechtějí tam zůstat a chtějí jinam než do Německa. Kolikpak jich asi je? Přes rakousko-bavorskou hranici se nedostanou a Rakušanům bude nejspíš jedno, zda odjedou do Slovinska, Maďarska, na Sovensko - nebo do ČR. Odchod do ČR znamená faktické pokračování v trase.

V Babišových Lidových novinách píše Petr Zídek o knize Václavy Janečkové „Kauza Jan Masaryk – nový pohled“ a mluví o vášnivých debatách v souvislosti s ministrovým úmrtím. Smrt Jana Masaryka „dodnes vzbuzuje vášnivé debaty mezi zastánci oficiální verze(!) o sebevraždě a příznivci teorie o vraždě – třetí možnost, že šlo o nešťastnou náhodu, byla upozaděna také z toho důvodu, že je nejméně dramatická.“ Tedy pokud jde o tu třetí možnost, je především poněkud nepravděpodobné, že by ten nešťastník byl např. uklouzl v koupelně, zamotala by se mu hlava, podělal by se a vypadl z okna. Navíc, ono vlastně na tom taky ani trochu nezáleží. To, co je podstatné, je, že se Jan Masaryk v posledních letech, měsících a týdnech svého života jako politik choval tak problematicky, že je vlastně úplně jedno, jestli se nakonec zabil sám, zavraždili ho nebo zahynul nešťastnou náhodou. Nic podstatného to už na celé věci nemění. Například: kdyby byl v roce 1945 místo návratu do ČSR realizoval svůj dávný sen, otevřel si někde v Londýně hospůdku a dožil tam svůj život, byl by to vlastně projev zdrženlivosti takřka asketické a politického realismu, který by byl z dnešního hlediska hoden obdivu.

Úterý 19. ledna: Státní žalobci mají problém: „nemají žádnou zákonnou možnost, jak takové lidi (obžalované, co jsou ochotni „spolupracovat“, bd) motivovat ke spolupráci jinak než nejasnou vidinou shovívavosti soudu“ (To cituji z Práva). Motivace je představitelná dvojí: negativní, tj. mučení (na to ve veřejné debatě případně upozornil člen vedení Unie obhájců Trojan), a pozitivní, totiž uplácení. Základní problém ovšem spočívá v tom, že z hlediska vyššího principu mravního obžalovaný nemá v první řádě spolupracovat se žalobci, ale mluvit pravdu. Což není totéž jako spolupracovat se žalobci, kteří zastupují zájem státu. Soud je pak od toho, aby rozhodl, zda má ve sporu stát pravdu nebo ne a do jaké míry, a může rozhodnout i proti němu, rozhodující pro něj není zájem státu, ale spravedlnost – s optimistickým předpokladem, že uskutečnění spravedlnosti je v zájmu (demokratického) státu. Žalobci jsou dosud v nevýhodné pozici, protože pokud obžalovaný s nimi spolupracuje v zájmu toho, aby pravda vyšla najevo, měl by být posuzován shovívavěji, ale kompetence k této shovívavosti není v rukou žalobců, ale v rukou státu. Návrh prezidenta Unie státních zástupců Matuly je (lidsky) pochopitelný, ale je bohužel zároveň projevem deformace v uvažování a činnosti „orgánů činných v trestním řízení“, k níž došlo ve fanatickém vzepjetí Velké protikorupční revoluce. Návrh pana doktora Matuly je ve svých důsledcích zavádějící a nebezpečný. Vedl by k neúměrnému posílení pozice státních zástupců v situaci, kdy určitá část kriminálních (korupčních) kauz jsou zároveň chtě nechtě kauzy politické (případ Nečas a Nagyová, případ Opencard, případ Vlasty Parkanové ad.).

Další vlna protinorské hilsneriády se rozvinula kolem případu těžce zdravotně postiženého nemluvněte, které chce norský Barnevernet odejmout rodičům (otec je Nor, matka Češka). „Je to nejodpornější gangsterský čin a já se ptám, co jiného to je než gangsterismus svého druhu“, prohlásil prezident Zeman, přeborník v zápase „chyť jak můžeš“ o bobříka politické popularity. Na pražské demonstraci, které se zúčastnilo čtyřista lidí (není to moc, ale o dost víc než bývá často na různých pravdoláskařských mítincích, takže ji nebylo nutné vydávat za happening) zněla hesla „Norsko krade děti“, „Stop norskému fašismu“ nebo „Děti patří rodině“. Pokud jde o poslední heslo, je úplně převrácené: rodina je pro děti a ne děti pro rodinu. Když rodina v péči o dítě selhává, je třeba dítě proti ní bránit. Je jistě málo sporné, že to v prostředí postiženém politickou korektností může vést k excesům, stejně jako že postiženým je tehdy, když je k tomu důvod, potřeba pomoci. Matka z případu, který dnes už zase vede k protinorské štvanici, na níž se živí různí odpudiví populisté, však zcela zjevně o žádnou pomoc z Česka nestojí. Velkou protikorupční revolucí se v Česku otevřela cesta k masovému hysterickému vyvádění. Protinorské štvaní je jedním z jedovatých květů na této louce.

Středa 20. ledna: Už delší dobu mne poněkud zneklidňuje případ předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Má totiž některé podstatné rysy boje Pravdy a Lásky se lží a nenávistí v rámci Velké protikorupční revoluce. Paní Vitásková je, jak to vypadá, jedním z posledních představitelů Starých pořádků, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli, dokud je nesmetli nezávislí oligarchové, nezávislé orgány činné v trestním řízení a nezávislí novináři, kteří vítězné řádění, pardon tažení prvních dvou nezávisle komentují. Paní Vitásková je ve funkci od srpna 2011, jmenoval ji Petr Nečas. Nyní stojí před soudem pro podezření ze zvlášť závažného podvodu a zneužití pravomoci úřední osoby a hrozí jí devítiletý trest odnětí svobody. Jde o udělení licencí pro dvě solární elektrárny. Licence byly uděleny ještě před jejím nástupem do funkce, k 31. prosinci 2010, a je proto obžalována z údajného zásahu do prověřování oprávněnosti udělení těchto licencí. Už to mi připadá poněkud přitažené za vlasy. Vzniklá škoda je prý asi dvě miliardy korun. Kromě toho je ještě v jiné kauze obviněna z toho, že 14. listopadu 1014 jmenovala další černou ovci z doby Starých pořádků (tj. předbabišovské ČR), někdejší nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, do funkce místopředsedkyně ERÚ, a to v rozporu se zákonem, podle něhož musí mít místopředsedkyně nejméně sedmiletou praxi v oboru energetiky, z toho 3 roky v řídící funkci. Vzniklá škoda je cca milión Kč. V této druhé fázi akce Vitásková nechybělo ani spektakulární přepadení úřadu policií, bez něhož se dnes už žádná zásadní akce za obrodu společnosti neobejde. Připadá mi velmi zvláštní (což ostatně už taky řekl mluvčí úřadu), že se tato druhá věc posuzuje jako trestně právní, a nikoli jako pracovně právní záležitost. Člověk se jen obtížně brání dojmu, že paní Vitáskovou je potřeba pořádně zmáčknout, protože se urputně brání odchodu z funkce. A ta urputná obrana je právě věc, která činí případ zajímavým (jinak, mezi námi, by po ní ani pes neštěkl). Paní Vitásková byla až do nynějška nesesaditelná (tedy až do vypršení jejího mandátu v roce 2017). Ministerstvo vnitra nyní tvrdí, že podle nového služebního zákona (podle nového služebního zákona, který svými hlasy z nepochopitelných důvodů požehnala i demokratická opozice, je zjevně možné leccos!) pod něj spadá i vedení ERÚ, a Vitásková tedy musí složit do 1. března služební slib. Vláda prý toto stanovisko MV „potvrdila“. Pokud tomu dobře rozumím, ať slib složí, nebo ne (vůbec se k tomu nemá), o místo přijde hned.

Proti paní Vitáskové stojí velmi energicky vláda, tedy zejména ministr Mládek a premiér Sobotka. Zastání měla u prezidenta Zemana.

Paní Vitáskové věnoval kdysi soustavnou a dlouhodobou pozornost někdy od roku 2001 časopis Respekt. Soudy nakonec rozhodly, že paní Vitásková s StB nespolupracovala, velkou roli přitom hrálo, pokud tomu rozumím, zejména svědectví jejího (samozřejmě údajného) řídícího důstojníka.

To jsou výchozí informace. Můj názor je, že postup vůči paní Vitáskové je podivný a měl by být v centru pozornosti. Jeho podivnost nijak nesouvisí s otázkou údajné spolupráce paní Vitáskové s StB.

Čtvrtek 21. ledna: Ministr Chovanec obvinil Andreje Babiše, že proti němu vede, tentokrát prostřednictvím svého listu Mladá fronta Dnes, předvolební kampaň, a to ve věci údajných snah o omezení svobody internetu. Takový článek tam opravdu vyšel a postranní úmysl je zjevný, jako ostatně vždycky. Že má ministerstvo vnitra, jako každý, s jakousi nevázaností na internetu problém, je pochopitelné: problém není ve svobodě, ale v anonymitě. V zásadě platí, že člověk má všechno dělat otevřeně, pod svým jménem, a hlásit se k tomu. Pro odpovědného člověka to není problém. Věci, kde to neplatí (např. tajné volby; tajné hlasování ovšem není projev neodpovědnosti), jsou jen nezbytná výjimka. Pokud vládne všeobecná nezodpovědnost, stává se např. z výměny názorů na internetu přehlídka různých prasáckých exhibicionistů, kteří se z pochopitelných důvodů stydí nebo snad spíš bojí pod své výplody podepsat.

Pan Chovanec si ovšem stěžuje poněkud opožděně. A opožděné je i to, co řekl Právu v té souvislosti premiér Sobotka: „Naposledy byla média spojená s politickou stranou před rokem 1989. Dnes máme stranu, jejíž předseda vlastní noviny, rádio, a nikdo není schopen zabránit tomu, aby ovlivňoval jejich obsah. Nepomáhá to svobodné soutěži politických stran. Snad žádný občan není tak naivní, aby si myslel, že Andrej Babiš nemá žádný vliv na to, co ty noviny píšou. Pomáhají mu v politickém zápase.“ To přece oba pánové věděli už ve chvíli, kdy ve Velké protikorupční revoluci otevřeli Babišovi cestu k moci a pak se s ním fakticky spojili proti poraženým politickým oponentům.

Premiér Sobotka řekl v úterý ve Sněmovně, že je třeba posílit vnější schengenské hranice a zřídit společnou evropskou pobřežní a pohraniční stráž. To první je dnes jasné každému, u toho druhého není zjevné, zda by při nynějším rozložení sil ve vedení EU ta stráž nedohlížela spíš na to, aby přes hranice přecházelo dostatečné množství uprchlíků či migrantů a lokální stráž té které země jim při tom příliš nepřekážela (viz soustředěné ataky na Maďarsko loni v létě kvůli „plotu“) Pan Sobotka šel ovšem dál: „No, a pokud nic z toho nezafunguje, tak musíme na linii Bulharsko–Makedonie vytvořit záložní hraniční systém, připravit tam technická opatření, tak abychom byli schopni regulovat migraci tam, pokud se ji nepovede regulovat v Turecku nebo pokud se ji nepovede regulovat v Řecku.“ To je ovšem slovo do pranice a navíc v nynější situaci velmi rozumný plán. Moc by mne zajímalo, je-li to přímo nápad z dílny ČSSD nebo je-li nějak „ve vzduchu“ v EU a pan Sobotka se ho jenom chytil (vůbec bych mu to nevyčítal, naopak). Je zjevné, že dosavadní jednání s Řeckem a Tureckem nemá žádný smysl, protože EU je vůči nim v roli slabšího a zároveň výrazně bohatšího prosebníka, kterého je možné jak se patří ždímat a dbát hlavně na tom, aby ho bylo možné ždímat pořád dál. Linie Albánie – Makedonie – Srbsko je snáze udržitelná, je větší naděje na loajalitu účastníků. Jakmile se ujme, je jistě nutné a potřebné pomoci i Řecku a Turecku, samozřejmě, budou-li o to stát. Premiér o té linii mluví zatím jako o „záložním plánu“, není ovšem důvod, proč by se na záložním plánu nemohlo hned začít pracovat. Pokud bude pan premiér ovšem sdělovat své nápady sice ve sněmovně, ale jen novinářům, je to dost málo. Proto nechápu, proč koalice rozpravu o migrační krizi v této situaci zbytečně odkládá na druhý týden v únoru.

Velmi ostře se do Andreje Babiše pustil taky Alexandr Mitrofanov: „Andrej Babiš je nejen bezostyšným manipulátorem novinami, které vlastní, a to na úkor a v neprospěch sociální demokracie, ale možná stojí i za hackerským útokem na internetovou identitu premiéra a šéfa ČSSD Bohuslava Sobotky… Babiš prostě provokuje. I okázalým, dle svých zvyklostí nefiltrovaným příklonem na stranu prezidenta Zemana v jeho sporu s premiérem ohledně vládní politiky během migrační krize.“. Zlatá slova! Ale nebylo to, že se oligarcha bude nakonec chovat zrovna takhle, jasné už v létě 2013?

Na pražském magistrátu probíhá další jednání o koalici, tentokrát mezi TOP09, ODS a ČSSD. ČSSD se zatím upejpá (šéf klubu strany Březina: „Jediné, co plánujeme, je, že bude jednat klub ČSSD o nastalé situaci“. Rovněž ODS mluví jen o „informační schůzce“. Zcela zásadně proti jsou jen tzv. piráti: „Odešli jsme, nebudeme jednat v této sestavě, nemáme zájem aby se vytvořila nějaká nesourodá koalice s účastí ČSSD.“ Základní předpoklad vzniku jakékoli nesourodé koalice v Praze je to, aby v ní byli Piráti. Jejich rozhodnost (v případě koalice TOP09, Trojkoalice, ODS a ČSSD budou v opozici) je velmi nadějná. To je taky zatím to jediné, co je na situaci v Praze nadějné.

Zaujalo mne, jak skoupé informace o stavu volebních preferencí v Německu přinášejí české noviny (tedy Právo a obě babišoviny). Viníkem je, pokud tomu dobře rozumím, ČTK (tedy její zpráva). Nikde např. není uvedeno, jak je na tom druhá největší strana, SPD, což je přece důležitá informace. Přitom na internetu se dá dohledat během jedné minuty tabulka, z níž plyne: za prvé, že pokud jde o pokles preferencí CDU/CSU, je citovaná agentura INSA zdaleka nejradikálnější (další předpovídají pro CDU/CSU výsledek o 5-7% lepší). Za druhé, že to, co CDU/CSU ztratila, v podstatě získala AfD (Alternativa pro Německo). Za třetí, že SPD oproti volbám z roku 2013 taky ztrácí, jen výrazněji méně (cca 3%). Něco z toho bude efekt „vládní strany“, za něco může problematická uprchlická politika. Zelení, Levice a FDP malounko získaly, což je zase efekt opozičních stran, a vypadá to, jako by ty první dvě získaly na konto SPD. SPD má přitom pořád výraznou, minimálně 10% ztrátu na CDU/CSU. Situace je tedy takříkajíc „natřesená“, a pokud v nadcházejících třech zemských volbách CDU (Sasko-Anhaltsko, Baden-Würtenbersko, Rheinald-Pfalz) výrazně utrpí – CSU v nich ovšem nefiguruje, ale dopad to bude mít na celou tradiční volební koalici CDU/CSU – bude to pro ni znamenat jakési interní zemětřesení. Situace je ovšem poměrně nepřehledná: V Sasku-Anhaltsku vládne velká koalice, V Rheinland-Pfalzi sociální demokraté se zelenými (zde má CDU/CSU šanci, vede ji Julia Klöcknerová, která v uprchlické krizi zaujímá o něco tvrdší postoje než Merkelová), v Bádensku-Würtenbersku totéž, jen v obráceném gardu. Nesleduju německou politiku soustavně a podrobně, nicméně na nějaký katastrofální neúspěch CDU/CSU to zatím nevypadá (jak vidno, jsem pesimista): pokud se ovšem do voleb v březnu nestane něco strašného, což se v nynější vzrušené době nedá úplně vyloučit.

A na závěr jen pár řádek na téma Luboš Palata. Jsem rád, že už je zase ve formě, v posledních dvou letech působil trochu nervózně a rozpačitě, a občas dokonce napsal i něco trochu kloudného. Tomu je ale konec. Pohodlně se uvelebil v babišovském hnízdečku (nepochybně tam patří) a bojuje za demokracii v Polsku. Bojuje za ní tím, že poskytuje očividně tendenční informace českým čtenářům (nevím, jak to demokracii v Polsku pomůže). Naposled z návštěvy polské premiérky Szydlové v Bruselu. Premiérce se prý nepodařilo snížit napětí mezi Bruselem a Varšavou, spíše naopak. Sklidila prý slušný potlesk, ale „mimo jiné“ z tribuny pro diváky, kde byli její příznivci, „přivezení autobusy z Polska. „Tři ze čtyř největších frakcí europarlamentu na argumenty Szydlové nepřistoupili.“ Nejtvrdší byl předseda Liberálů Guy Verhofstadt (pan Palata píše, že jde o třetí ze čtyř nejsilnějších frakcí, řekl bych, že spíše o čtvrtou, navíc výrazně slabší než první dvě, třetí jsou konzervativci, kteří Poláky podpořili; nicméně patří k ní též ANO, tedy Andrej Babiš, v jehož dresu teď pan Palata hraje). K tomu podotýkám: dnešní polská politická reprezentace je mi sympatická jen o málo víc než pan Palata, ale nápad pořádat s ní v Bruselu něco jako parodii na kostnický koncil, zvlášť v dnešní situaci, kdy by se vedoucí představitelé EU měli zabývat spíš pokorně a sebekriticky tím, co všechno v uprchlické krizi dosud zvorali, mi připadá velmi odvázané.

Pátek 22. ledna: Především musím korigovat lapsus ze včerejšího zápisu do rubriky: debata ve Sněmovně o migrační krizi se uskutečnila, resp. probíhá. Premiér v ní už vystoupil a zopakoval své stanovisko. Vynutila si ji nakonec opozice (demokratická i ta druhá) první pokus pro přidání bodu na program schůze, k němuž došlo v úterý, ještě nevyšel, pak se ale k opozici přidala KDU-ČSL a jednotlivci z dalších koaličních stran. Ve středu ráno se už podařilo jeho zařazení nejtěsnější většinou schválit. Ve čtvrtek dopoledne pak premiér přednesl zprávu. Rozprava zatím probíhala velmi neuspořádaně, formou samých účelových faktických poznámek (na vlastní vystoupení se nedostalo, bylo zjevné, že ten den je na ni jen velmi málo času). Realizovali se v nich především poslanci z Úsvitu, pan Okamura ad. Na závěr Sněmovna rovněž poměrně těsně schválila procedurální návrh předsedy klubu ODS Stanjury, aby projednávání bodu bylo přerušeno do úterý, kdy se politické grémium dohodne na jejím dalším průběhu. ODS trvá na tom, aby odezněla přinejmenším stanoviska poslaneckých klubů.

Debata je velmi podstatná. K uprchlické politice vlády je jistě možno mít spoustu oprávněných připomínek, ale ve své podstatě je správná: slučuje v sobě proevropskost, loajalitu k Evropské unii s politickým realismem, kterého se unijním špičkám bohužel v posledních měsících, ne-li letech velmi nedostávalo (pokud jde o pana Sobotku a asi i Zaorálka, je to třeba doprovodit úslovím, že nouze naučila Dalibora housti). Premiér Sobotka se však může zrovna v této věci stoprocentně spolehnout jen na poslance ČSSD (snad) a KDU-ČSL. Andrej Babiš zřetelně obrátil kormidlo směrem Miloš Zeman a Zeman musí teď nutně cítit příležitost Sobotku v problému pořádně zkoupat (má na to nos). ANO je tedy poněkud nejisté. S demokratickou opozicí mají ovšem sociální demokraté a lidovci v PS nevelkou, ale dostatečnou většinu. Komunisty a okamurovce je třeba ze všech spekulací vypustit, spoleh je na ně jen v tom smyslu, že udělají vždycky opak toho, co je třeba. Velmi by pak záleželo na tom, co udělá ODS. ODS je teď ve stavu krajní rozkolísanosti. Tím, že odešel Zahradil, se klausismu ani náhodou nezbavila, má velký sklon získávat si hlasy lehce cynickým populismem (to je ostatně součást klausismu). Najdou demokratické strany v PS společnou řeč? Je to pro ně složitá věc, vláda nemůže stát na podpoře opozice, když koaliční partneři trvale selhávají. Debata v Poslanecké sněmovně proto může být velmi, velmi důležitá, i když její dopad třeba nebude okamžitý. Může být důležitá v dobrém i ve špatném.

TOP09 je v poněkud choulostivé situaci. Zdá se, že sněmovní obstrukce ve věci elektronické evidence tržeb už nemají velkou nadějí na úspěch (síla opozice nemůže stát na schopnosti obstruovat). Energii ztrácejí zejména její souputníci, STAN, kteří se už dávno poohlížejí po nějaké spolehlivější kocábce, s níž by svázali svou další politickou existenci (na kandidátce TOP09 byli zvoleni tři poslanci STAN). Zároveň v koalici roste chuť s obstrukci rázně skoncovat, třeba i způsobem, nad jehož formální konformitou se vznáší otazník. Takový zásah je ovšem problematický, a to vládní poslanci (tedy aspoň poslanci ČSSD) cítí: bude znamenat do budoucna precedens, a to i pro situaci, pokud (tedy přesněji řečeno až) se octnou v nepříliš významné opozici oni. Jedno s druhým – neklid ve STAN i nemravné choutky koalice – jdou ruku v ruce. Dokáže TOP09 v této věci provést něco, co by vypadalo, jak se říká ve vojenské hantýrce, ústup na předem připravené pozice? V žádném případě by to nemělo znamenat kompromis se zákonem o EET, který je ve své podstatě a ve svých důsledcích součástí tažení proti občanské svobodě a za stát, který už nebude mít občany, nýbrž jenom zaměstnance. A za druhé, je zjevné, že spořádaný ústup na předem připravené pozice nelze provozovat společně a koordinovaně s něčím tak bytostně nespolehlivým, jako je STAN.

Názory pana Babiše na uprchlickou krizi jsou čím dál tím výraznější. Viz článek ve čtvrtečním Právu. „Chceme si sami rozhodovat o imigrační politice a demografii“. To není pravda, rozhodování může být účinné jen jako společné rozhodování v rámci Unie, jinak za nás bude nakonec rozhodovat Putin. „Paříž, Brusel, Kolín, Hamburk a další. Útoky na západní evropskou civilizaci a na Evropany, kteří tu žijí a pracují.“ Pan Babiš pro mne není příliš reprezentativním mluvčím a představitelem „evropské civilizace“, a míchat dohromady atentáty v Paříži a prasácké útoky na ženy v Kolíně je nepřípustné, jsou to dvě zcela odlišné věci. „Brusel musí vyslat signál, že už další lidi nemůžeme přijímat, uzavřít vnější schengenskou hranici a udělat z ní stejnou hranici, jakou má dnes Polsko a Slovensko s Ukrajinou či Maďarsko se Srbskem, a postavit stejnou s Rumunskem.“ Jenže hranice s Rumunskem je sice vnější hranice Schengenu, ale zároveň vnitřní hranice EU, a nelze v tomto smyslu stavět Rumunsko na roveň Ukrajině a Srbsku, protože by to znamenalo fakticky je vylučovat z EU. „V Turecku musí pod patronátem OSN vzniknout obdoba amerického Ellis Islandu, kde se uprchlíci budou sdružovat, žádat o asyl, procházet screeningem a až po vyhodnocení žádostí bude určena jejich další budoucnost.“ Jednak OSN se vzhledem ke své povaze absolutně nehodí k řešení zcela zásadních záležitostí, jako je tato, není schopna řešit nic, co by se dotýkalo konfliktních záležitostí mezi supervelmocemi (tj. problematických věcí, jejichž součástí je tak či onak mocenský spor mezi Západem na jedné, a Ruskem a Čínou na druhé straně. V nejlepším případě vznikne patová situace). A za druhé, ten Ellis Island, když už jsme u těch ostrovů, by musel být velký přinejmenším jako Nový Zéland, ne-li přímo jako Austrálie (která ovšem, jak známo, už není ostrov, nýbrž kontinent). To je mj. i nad síly Turecka. Názory pana Babiše jsou formou velmi kulantní, to by nás ovšem neměklo klamat: obsahem se ovšem od těch Zemanových, Klausových a Okamurových až tak neliší.

Do ODS se údajně vrací syn Václava Klause, Václav Klaus ml., který z ní před časem demonstrativně vystoupil. Strana se prý ve své zahraniční politice polepšila. To je skutečně hrůzyplný signál. ODS si s sebou nejpozději od faktické porážky ve volbách z roku 2002 vůbec neví rady se svým profilem a beznadějně se přímo či zprostředkovaně vrací ke svému někdejšímu guru.

Polský týdeník Wprost vyobrazil německou kancléřku Merkelovou v pozici Adolfa Hitlera a s titulkem „Už zase chtějí ovládat Polsko“. Považuji to za laciné a sprosté, podobně jako podobné vtípky řeckých neokomunistů z nedávné doby. Je to projev obyčejného buranství. Politika paní Merkelové v uprchlické krizi je nesmírně problematická, postoj bruselských špiček k nové polské politické reprezentaci neuvážený a arogantní – ale s Hitlerem to nemá vůbec nic společného. Stejně jako dnešní Německo ani dnešní Evropská unie nemá s Hitlerem nic společného. Tím nemá být řečeno, že se leckdy nechová problematicky.

Sobota 23. ledna: Podle zprávy v Právu „rozjela“ v lednu pražská hospodářská kriminálka naplno prověřování okolností, za nichž dostala známá Babišova luxusní farma Čapí hnízdo padesátimilionovou dotaci od EU. Problém byl v tom, že v době, kdy o ni žádala, se firma formálně k Agrofertu nehlásila a neměla prý ani žádné zaměstnance, ani žádný obrat. To je aspoň (mimo jiné) obsah trestního oznámení (tedy udání), které má Právo k dispozici. Zajímalo by mne, zda je totožné s tím, které otiskli před časem na serveru bývalé Babišovy šéfredaktorky paní Slonkové Neovlivní.cz (už jsem tady o tom psal). Oznámení bylo tehdy adresováno Vrchní pražské zástupkyni Bradáčové. To nynější (je totožné s tím původním?) však odmítla s poukazem na to, že vzhledem k výši způsobné škody není v té věci kompetentní (což je nepochybně pravda). Udání zveřejněné u paní Slonkové bylo, což je podstatné, udání anonymní (o tom jsem tu taky psal). Možná, že toto nové je už řádně podepsané. Moc by mne to zajímalo. A taky to, kdo se pod ně v tom případě podepsal. Nebo je tam pořád ten odstavec o tom, jak se udavač moc a moc bojí?

Prezident Zeman navrhuje, aby hranice EU chránilo NATO. To je opravdu pozoruhodný nápad: proč se má USA nebo Kanada podílet na ochraně hranic uskupení, k němuž nepatří? Napřed by o to musela EU jako celek formálně požádat. Aby to mohla udělat, muselo by být zjevné, že je v té věci naprosto bezmocná a neschopná. Jenže bezmocnému a neschopnému z pochopitelných důvodů nikdo pomáhat nebude. (Američané mají špatnou zkušenost z Vietnamu: opakuji, problém tenkrát nebyl v tom, že podporovali zrádnou buržoazní vládu proti pokrokovému vietnamskému lidu, ale že podporovali spojence, který nebyl schopný ani v tom základním postarat se sám o sebe. Jo a mimochodem, neznáte, milí čtenáři, náhodou ve střední Evropě nějakou zemi, která už skoro sto let vykazuje podobné parametry, tj. nedokáže se aspoň v tom základním postarat sama o sebe a jen pořád agresivně vykládá kdekomu kolem, že ji nechává ve štychu?). Tento Zemanův návrh je podobný jako návrh, aby se o hotspoty v Turecku starala OSN. Pan Zeman soustavně sbírá líbivé, populistické a nesmyslné nápady, jimiž podepírá svou (či svůj, chcete-li) Willen zur Macht.

Situace v pražském zastupitelstvu se proměnila ve vleklou krizi bez konce. Pozoruhodné je to, jak připomíná situaci na celostátní úrovni v dobách Mirka Topolánka a Petra Nečase. Jistě, Praha není celá Česká republika. Ale tak nedůležitá zase není. A vítězství Velké protikorupční revoluce v ní zatím pořád ještě nebylo prosazeno, Pravda a Láska ještě pořád nezvítězila nad lží a nenávistí. To je aspoň trochu nadějné.

Pondělí 25. ledna: Miloš Zeman ve velkém rozhovoru pro Právo demonstroval svou velkorysost a nestrannost tím, podpoří zákon o obecném referendu, který Sněmovně předkládá jeho nepřítel ministr Dienstbier. Jak by ne! Zákon Zemanovi vyhovuje. Předkládat takový návrh, a zvláště v době, jako je tato, kdy českou společností zmítá nezvládnutý strach z milionů migrantů (v tuto chvílí u nás ryze virtuálních), znamená koledovat si o malér ještě větší, než bylo někdejší přijetí přímé volby prezidenta, která pak vynesla k moci právě Zemana. Jak to, že pan Dienstbier za tu dobu, co je v politice, ještě nezaregistroval, že on ani jeho stoupenci ještě nikdy nebyli a zvlášť v současné době nejsou schopni v této zemi vůbec nějaké referendum vyhrát? A jak to, že nepochopil, že tak, jako Miloš Zeman v době o něco klidnější vyhrál s přehledem prezidentské volby, vyvolá a vyhraje se svými spojenci (Okamura, Konvička, Klaus, nově zjevně i Babiš ad.) referendum střižené na míru jeho potřebám? Pan Dienstbier si pak bude moci stěžovat u Ústavního soudu, který si v drtivé většině nanominoval – zase Miloš Zeman. Navrhuji pana Dienstbiera na udělení čestného titulu „Kamikadze 2016“. Udělíme mu ho pak, až bude po všem, taky v referendu – jen ho už budeme muset uspořádat ilegálně.

Jinak náš prezident nechodí pro odpovědi daleko: bohorovně a důrazně žádá nehodné migranty bez okolků deportovat, a když se ho v Právu ptali, kam, odtušil, že do Alžírska (ale nikomu to prý nevnucuje). S Alžírskem se ovšem EU před tím „musí“ dohodnout. Jaké metody budou přitom EU dovoleny, aby si získalo souhlas? A prezident rovněž vítá plán na zvýšení „aktivních záloh“ na pět tisíc. Kdo a jak zaručí, že se to v této vypjaté době a v tak politicky zdevastované zemi, jako je ČR v době Nových pořádků, nezvrhne ve vyzbrojování extremistů?

V rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny představil Bohuslav Sobotka zdrženlivý a umírněný postoj k řešení migrační krize – včetně tzv. B plánu, vytvoření „druhé linie“ na hranicích Albánie, Makedonie a Bulharska, pokud plán na zapojení Řecka a Turecka selže (na což to teď vypadá). V neděli v Otázkách Václava Moravce pak premiéra jednoznačně podpořil Miroslav Kalousek (vystoupení pana Kalouska myslím nemělo chybu, takový dojem jsem z českého politika už dlouho neměl, vlastně skoro nikdy). Kdyby v ČR byla u moci jednobarevná vláda stabilní ČSSD a opozici by tvořila jen nebo převážně TOP09, mohl bych tedy být celkem klidný. Bohužel, není tomu tak, ani trochu ne.

Tamtéž píše Vladimír Meier o tom, jak jsou v Německu veřejnoprávní média ve vleku vládní garnitury, která je využívá k politickému boji. Nesleduji německá média ani náhodou soustavně, přesto mi ten obraz připadá zjednodušený aspoň v jednom dejme tomu detailu (nikoli nedůležitém). Pan Meier píše: Zatím poslední kauza veřejnoprávní televize SWR byla zveřejněna 19. ledna. SWR chtěla 10. března před zemskými volbami uspořádat televizní debatu s představiteli všech politických stran, které mají šanci ve volbách uspět. Když ale sociální demokraté (SPD) a Zelení prohlásili, že se debaty nezúčastní, bude-li přítomen i zástupce Alternativy pro Německo, veřejnoprávní SWR kapitulovala a souhlasila, že AfD v debatě nebude…“ Snad by bylo dobré ještě poznamenat, že poté z debaty odstoupila šéfka CDU v Rheinland-Pfalz Julia Klöcknerová (která je zároveň místopředsedkyní německé CDU) a byl u toho docela slušný skandál (CDU v preferencích v Rheinland-Pfalz s přehledem vede). Paní Klöcknerová sice v rozhovoru pro Die Welt řekla, že neodstupuje „primárně“ kvůli AfD (stejný osud jako AfD postihl i FDP), což si podle mého názoru mohla odpustit, protože odstoupit v té situaci z debaty je logické a legitimní, i když člověk s AfD vůbec nesouhlasí – jedno s druhým nijak nesouvisí. Nicméně, odstoupila a je vidět, že „vládní garnitura“ (v Rheinland-Pfalz jsou ve vládě SPD a Zelení) to zase až tak jednoduché nemá.

Úterý 25. ledna: Velvyslanci USA, Británie, Kanady, Norska a Jižní Koreje zahájili na sociálních sítích šestitýdenní kampaň na podporu transparentnosti (zjevně nejen všude na zeměkouli, nýbrž primárně právě u nás). Je to akce, které probíhá v rámci úsilí o snížení korupce v České republice, kterou vedou mírně obměňovaném složení v ČR veřejně už od konce roku 2014. Mezi českými politiky (hlavně těmi vládními) to vzbudilo jakýsi neklid, jemuž se až tak nedivím. K věci se ještě vrátím.

Se Stranou zelených je, jak se zdá konec. Do předsednického křesla si delegáti jejího sjezdu zvolili nevýraznou většinou Matěje Stropnického, který je ztělesněním toho nejodpudivějšího politického kverulantství v České republice. V rozhovoru pro Právo prohlásil sebevědomě: jsem písek do soukolí starých pořádků. To není úplně přesné: pan Stropnický je písek do soukolí jakýchkoli pořádků. Podařilo se mu kdysi velmi úspěšně rozvrátit svou vlastní stranu, když se za Martina Bursíka pokoušela o trochu konstruktivnější politiku. Projevil v tom velký talent a značnou zavilost. Stejně úspěšně se mu nyní podařilo rozvrátit současnou babišovskou, „novopořádkovskou“ koalici v Praze. Obojí, to podotýkám, nebylo zvlášť těžké. Nyní, když už v ČR v podstatě není co rozvracet (co se rozvrátit dalo, je už rozvráceno), se jeho politické poslání, jak se zdá, uzavřelo. Budiž mu země lehká! Protikandidáty měl dva, pan Štěpánek, zkušený politický údržbář, prohrál jen o fous (to je osud všech údržbářů), třetí kandidát byl tak opilý, že prý musel být vykázán z jednací místnosti. Přesto dostal 6 hlasů. Gratulujeme. Pan Stropnický je přesně ten typ politika, jemuž se daří v úrodném humusu demokracie v mrtvolném rozkladu. Úloha takových lidí je podobná jako úloha brouků hrobaříků ve zvířecím světě. A to mne vede k závěru: stejně jako byl kdysi proletariát hrobařem kapitalismu, bude dnes pan Stropnický hrobaříkem SZ a možná i hrobaříkem ČR (jedním z mnoha). Čas Matějů Stropnických, různých Pirátů, Rekonstrukcí státu, iniciativy Vraťte nám stát, Transparency international atp. atp. zjevně končí: přichází čas Miloše Zemana, Andreje Babiše, Václava Klause, Tomio Okamury, Martina Konvičky a dalších. A poznámka na konec: pokud dnes ještě někoho napadne budovat v Praze koalici ČSSD – TOP09 – Trojkoalice (včetně Matěje Stropnického) – ODS, bude to totéž jako pokus o milostný akt na slamníku, v němž je zabudován odjištěný handgranát.

Pan Luboš Palata šíří v Babišově MfD cosi jako poplašnou zprávu: Angela Merkelová se prý „de facto“ (co to znamená?) zavázala, že Unie a Německo pomůže Turkům i tím, že od nich převezou část lidí z tureckých uprchlických táborů do Evropy. Pokud je tomu tak, připadá mi to poněkud netransparentní: paní Merkelová, která není politička EU, ale jedné členské země, se zavázala ne k tomu, že převeze ty lidi do Německa, které je očividně přesycené, ale do zemí, které se o tom dozvědí až dodatečně. Představte si, že by vám Váš soused v domě jednoho dne na chodbě mezi řečí oznámil: milí sousedé, pozval jsem k Vám na večeři společnost v neurčeném počtu. Nezlobte se, víte, ale oni mají hrozný hlad. Tento způsob subsidiarity mi připadá dosti nešťastný. A opakuji: problém není v EU jako takové. Problém je v její nynější formální i neformální politické reprezentaci. Když politická reprezentace selže, je třeba ji vyměnit. Jenže v případě paní Merkelové do toho my nemáme co mluvit.