Co týden dal

Úterý 1. prosince: Víkendovým sněmem TOP09 se zabývá můj komentář.

Hnutí Starostové nezávislí má s TOP09 problém. Když se se přelila hlavní vlna Velké protikorupční revoluce a ukázalo se, že kdysi hrdý koráb zchátral a neskýtá už dostatečné jistoty pro drobné hlodavce, kteří doposud k oboustranné spokojenosti v družné symbióze s posádkou obývali jeho podpalubí, a ti se rozhodli plavidlo po anglicku opustit. Jako vhodnější médium se jim momentálně jeví zejména KDU-ČSL (je součástí vládní flotily, a vzhledem ke své velmi omezené síle dává hlodavcům větší šanci, aby se prosadili přímo na palubě). Pragmatismus převládl nad idejemi, to se stává v politice často, zároveň se tím Starostové přihlásili k vítězům Velké protikorupční revoluce (lidovci, jejich partneři in spe se takhle hlásí k vítězům od svého vzniku, je to jejich konstitutivní vlastnost, nejdřív to byla stará monarchie se svým souručenstvím trůnu a oltáře, to jich bylo ještě víc a nejmenovali se lidovci, pak první republika (tehdy byl s přesunem na novou kocábku trošku problém), Národní fronta benešovské Třetí republiky (tam ji vzalo mezi sebe komunisticko-socialistické společenství, aby to vypadalo demokratičtěji), pak bolševické Československo (zde je nutno pro spravedlnost říci, že do bolševické Národní fronty byla přesunuta jen vykuchaná mumie strany). Po sametovém vítězství Pravdy a Lásky v r. 1989 byla vykuchaná mumie oživena novými účastníky a stala se znovu součástí všech vládních koalic (opoziční smlouva nebyla vládní koalice) až do roku 2010, kdy se její bezbřehý koaliční potenciál vyčerpal a nastal úkaz na našem území vzácnější než úplné zatmění slunce – KDU-ČSL nejen v opozici, ale dokonce i mimo parlament. Tím se omyla v řece Léthé a ve VPKR mohla po boku Andreje Babiše vyrazit jako součást nového společenství poctivých občanů, co už od normalizace makají, do boje proti polistopadovým politikům, kteří se flákali a kradli. Chystané soužití dvou vyčůránků bude do budoucna jistě zajímavý experiment. Strany budou na sobě navzájem parazitovat, a přitom jsou obdobně silně. Představte si štěně, obdařené blechou, která je zhruba stejně velká jako ono, takže se už vlastně nepozná, co je štěně a co je blecha! Pro TOP09, která je v jakési krizi, ve chvíli, kdy dělá poměrně rozumnou politiku (řekl bych, že v tuto úděsnou chvíli nejrozumnější u nás, a proto taky nepopulistickou), tím pádem slábne a jako nemocný kus parazity spíše odpuzuje, než přitahuje) je ztráta Starostů citlivá, a snaží se nějak eliminovat škody. Proto se vrátila k nápisu, jež se skvěl pod jejím logem na plakátech v roce 2009 a který zněl „(TOP09) s podporou Starostů“ (Starostů s velkým S, což znamená hnutí Starostové a nezávislí). Jenomže teď už zní „s podporou starostů“ s malým s (totiž starostů, kteří se angažují v komunální politice v barvách TOP09). Hlodavci rozhořčeně piští. Nezbývá mi než konstatovat, že piští právem: to je prosím fixlování a podvod na nepozornějších voličích. Podobá se to vzdáleně fixlu, jímž se ČR kdysi při dělení federace podloudně zmocnila společné (československé) vlajky. Stala se tak (formálně a symbolicky) jaksi plnoprávnějším nástupnickým státem než Slovensko. Bylo to krajně neslušné. (Byl jsem tenkrát ve funkci šéfporadce premiéra Klause, se svým odmítavým názorem na tuto akci jsem se netajil, ptal jsem se na možnosti, jak loupež eliminovat, odborníků na problém vlajek, mé možnosti jako vládního úředníka byly omezené, ale nebyl jsem bohužel dost důrazný. To je věc, za kterou se dnes stydím. Zdůrazňuji, že úplně, úplně jediná za mé roční působení ve funkci. Na své roční působení u Klause jako celek jsem naopak pyšný, dělal jsem, co bylo v mých silách, a nemám čeho litovat). Poslední epizodu jsem zmínil vlastně jen proto, že TOP09 zkouší teď vlastně Starostům dělat v malém totéž, co udělala ČR v roce 1992 SR, a že se něco takového nedělá.

Nezbývá mi, než se zastavit u letošního Zlatého slavíka. Výsledky jsou druhotně, z politického hlediska, pozoruhodné. Druhé místo zaujala „kontroverzní“, jak se říká, kapela Ortel, a to poměrně těsně za vítěznou skupinou Kabát. Ortel se veze na populistické hysterické vlně strachu z islámu (proč ten strach, podle přesvědčení 95% lidí u nás přece nic horšího než křesťanství už ani být ani nemůže) a z uprchlíků (kteří tu žádní nejsou). Pokud jde o zpěváky, suverénně zvítězil Karel Gott, je to jakési životní uznání v době, kdy zpěvák má vážný zdravotní problém. Tomáš Ortel, vedoucí výše zmíněné skupiny, skončil na třetím místě s malinkou ztrátou za druhým Tomášem Klusem. Hlasování se sice zúčastnilo jen 140 000 lidí a to, co se označuje za „Pražskou kavárnu“, se ho určitě neúčastní, ale přesto je to „hlas lidu“, z něhož jde děs. Až tento lid vyrazí do ulic, Pravdoláska, Pan Tabery, Respekt a Podhradí nás nevytrhnou. Dopadnou stejně jako vždycky, tj. jako sedláci u Chlumce. A my bohužel s nimi.

Bohuslav Sobotka hájil stanovisko vlády ČR nepřipojit se k žalobě proti kvótám – opačný postoj zaujímá prezident Zeman, kterému jde o to, vytvořit plodný nepořádek, jež by mu umožnil prokousat se k moci, a nově i Andrej Babiš, aby mu neklesly preference. Vláda udělala jistě správně, problém je jen v tom, že odmítnutí připojit se k žalobě je pro veřejnost samo o sobě nepřesvědčivé a není zformulováno pozitivně. Věc je ovšem velmi jednoduchá a přehledná: Česká republika se ke kvótám nepřipojila zcela právem, protože to byl pokus přenést cynicky část váhy selhání vedoucích orgánů Unie (Evropská komise – Juncker, Evropský parlament – Martin Schulz) i vedoucích politiků silných evropských zemí (vláda SRN - Angela Merkelová) při zvládnutí uprchlické vlny na menší, často hraniční země (Maďarsko, Slovensko, ČR). Tyto země nejenže neměly vůbec žádnou možnost jakkoli ovlivnit nezodpovědné jednání orgánů a lidí z EU, ale navíc jim ti nezodpovědní z vedení EU a ze důležitých evropských zemí, především ze SRN, soustavně a účinně bránili mírnit uprchlickou vlnu aspoň tím, že budou dodržovat stávající dohody (dublinské) a pokusí se čelit nelegálním přechodům schengenské hranice mimo přechody stavbou plotů. Teď se sluníčkářská politika EU a paní Merkelové ad. očividně úplně zhroutila. V této situaci bude nezbytné, aby se plody jejich nezodpovědné politiky přerozdělily i mezi ostatní státy EU - bude to nutné proto, že nelze připustit oslabení EU a jejích „nosných zemí“: poškodilo by nakonec katastrofálně i nás. Budeme tedy muset tuto oběť přinést, je to z naší strany ovšem věc dobré vůle a pragmatického rozhodnutí. K tomu jsou zapotřebí dvě záruky: za prvé, podstatné omezení migrační vlny, upevnění unijní a schengenské hranice (včetně plotů jako přechodného, leč nezbytného opatření) a přesun účinné pomoci postiženým tam, kde jsou teď - a za druhé, povolání viníků krizové situace z orgánů EU k politické zodpovědnosti, jak je to v demokratických společenstvích zvykem. Pokud se to stane, nebo bude aspoň ze strany Bruselu projevena zřetelná a účinná dobrá vůle, aby se to stalo, je naší povinností na přerozdělení těch migrantů, kteří už na území EU jsou, přistoupit. S tím, že problém „neintegrovatelných“ musí být pak průběžně řešen.

CDU chce prý na svém prosincovém sjezdu prosadit, aby běženci dodržovali „katalog základních hodnot“ (stejná práva mužů a žen, nadřazenost německých zákonů nad islámským právem šaría, právo Izraele na existenci). Pokud tak nebudou činit, hrozilo by jim krácení sociálních dávek a změna statutu trvalého pohybu. Když někdo není ochoten se zavázat k dodržování zákonů země, nemá mu přece být snížen životní standard, ale má být okamžitě vyhoštěn (pokud tam je) či nevpuštěn) pokud tam ještě není).

V Babišových Lidových novinách hodnotí nového předsedu TOP09 Martin Zvěřina. Cituji: „Veškeré nadšení však zmizí, když odřežeme kulatá slovíčka, gumové sliby a prázdné deklarace. Zbude nám poměrně jasný vzkaz pragmatika Kalouska nerozhodnutému voliči: Zvolte nás a všechno bude jako před tím, než přišel Babiš. Tentokrát chceme bačovat po boku ČSSD a zase to myslíme upřímně. Netušíme, zda je opravdu největším rizikem pro budoucnost demokracie lhostejnost občanstva, jak řekl pan Kalousek. Vychází nám ale, že voliče má za hodně tupou masu.“ To je fajn. Ke Kalouskovi a jeho upřímnosti je možné mít spoustu nedůvěry. To ale není nic proti nedůvěře, kterou má člověk mít ke komentátorovi Babišových LN, když ten kritizuje jediného viditelného a pořádného politického oponenta svého majitele - Čí chléb jíš, toho píseň zpívej.

Středa 2. prosince: V Právu opět otevírají otázku církevních restitucí (pod sugestivním titulkem „Církev chystá smršť restitučních žalob na obce“). „Církev“ je tu jakýmsi imaginárním souhrnným subjektem, do něhož se koncentruje bytostná špatnost všech pánbíčkářů, kteří se nestydí shromažďovat se k pobožnostem, aniž vy to dělali, jak se sluší a patří, ilegálně (já se k nim hrdě hlásím). Něco nebezpečného (trošku) a odpudivého (hodně). Horší jsou pro průměrného českého respondenta průzkumů veřejného mínění snad už jen islámští teroristé (možná). Člověk by řekl, že tématem dne jsou dnes jiné věci a jiné hrozby – jenže přitom je zjevně úkolem médií (zejména některých) pečovat, aby se v našem Buranistánu neklesala bojová nálada. Štvaní proti církvím – tedy pardon, církvi, je to vlastně fuk – je jakýmsi afrodisiakem pro aktivisty českého buranismu.

Zdá se, že uplácat v Praze smysluplnou koalici je nad sílu kohokoli. Jsou tam silnější útvary, které by se rády s někým spojily (ANO, TOP09, ČSSD, ODS), pak takové, s nimiž se spojit ani technicky dost dobře nejde či není radno (KSČM, „Piráti“ – nejodpudivější plod Velké protikorupční revoluce) a navrch jako třešnička na dortu Matěj Stropnický. Staronová koalice zdá se být neobnovitelná (fakticky nemá většinu), koalice demokratických stran (ODS, ČSSD, Trojkoalice, TOP09 a Hudečkovi Nezávislí) naráží na to, že ČSSD dosud není dost naměkko, aby takové frapantní porušení loajality ke stávající celostátní koalici a spojení se zrádnou reakcí na tak významném místě skousla (navíc přes velkou většinu by v té koalici kverulant Stropnický stejně působil stále jako mimořádně kousavá blecha v brnění středověkého rytíře – ve válečné vřavě to bývá strašné, nelze se ani podrbat). Praha představuje pořád v Zemanistánu – Babišistánu jakýsi cizorodý element, nelze zapomínat, že jde zároveň o Sherwoodský les, kde řádí nikdy a nikým politicky neorganizovaní a zcela nevypočitatelní stoupenci Pravdy a Lásky, a kde je tedy možné jakoukoli koalici s přehledem a úspěšně rozflákat, ale žádnou vytvořit. Naděje z toho neplyne, jak se zdá, žádná.

Barack Obama se právě vznáší jako holubička míru nad Putinem a Erdoganem a štěbetá: Bratrství! Bratrství! „Máme společného nepřítele a měli bychom se soustředit právě na tuto hrozbu“. V tom je jakýsi omyl, s tím společným nepřítelem to nebude až tak horké: Rusům, jde v první řadě o to, aby se spolehlivě usalašili v Sýrii, kterou se jim podařilo vojensky dobýt (zatím ne celou) za hlasitého souhlasu Asáda a mlčenlivého souhlasu Západu (nic jiného mu nezbylo). Turci chrání své spojence v Sýrii, Islámský stát pro ně není nijak naléhvavý, ohrožuje zatím jen jejich vnitřní i vnější nepřátele, Kurdy. Bohužel se Turci v úsilí chránit Asdádovy nepřátele dostali do konfliktu s Rusy, kteří je naopak potlačují. A rovněž v první řadě jde Rusům i Turkům společně o to, jak co nejúčinněji vydírat Západ, a o to, aby Sýrie fungovala i nadále jako mocný, dravý a zlatonosný pramen uprchlického proudu, který se valí do Evropy. Američanům dělá trochu problém vydat po konfliktu se sestřelením ruské stíhačky Turecko jen tak na pospas Rusům, ale tenhle konflikt se nejspíš časem nějak urovná, protože je tu společný zájem Ruska a Turecka: udržet uprchlický problém, aby bylo možné Evropu dál oslabovat a ždímat. Z hlediska tohoto společného zájmu jsou nynější rusko-turecké rozpory, jak se kdysi říkalo v dialektické patafyzice (oficiální náboženské ideologii bolševismu) nejspíš asi „neantagonistické“, a pokud si bude pan Obama nakonec připadat jako mírotvorce, bude to jen legrační iluze.

Švédsko prý co nejdříve využije systém relokace migrantů, který přišli na jeho území, sdělil eurokomisař pro migraci Dimitris Avramopulos. Komisař „pracuje na číslech“. Takový systém relokace ale zatím žádný neexistuje. Hlavní problém ovšem je, že švédský sociální systém, jistě obdivuhodný, byl konstruován pro úplně jinou dobu a pro úplně jiné lidi, než jsou ti, kteří co nyní využívají. Švédsko (a nejen ono) je jakýmsi reliktem doby před půl stoletím, a místo aby přizpůsobilo svůj sociální systém dnešní době, chce otočit kolem času a navrátit podobu svého obyvatelstva do doby před padesáti lety, a to na účet jiných, kteří na rozdíl od Švédska na proměně složení švédského obyvatelstva v poslední době nemají vůbec žádnou vinu. Jistě, Švédsko má problém. Jistě, Švédsku je a bude třeba pomoci. Jistě, bude nás to něco stát a nebude to příjemné. Myslím, že rozumní lidé i u nás na to nakonec dokážou přistoupit a paní švédská vicepremiérka nebude ani muset plakat. Ale rozhodně by neměla vzniknout taková situace, že nám Švédsko tu pomoc prostě nadiktuje. To je to je symptom „bruselské nemoci“, která se teď šíří po celé Evropě. Nynější bruselské vedení se tváří v tvář uprchlické krizi politicky vyčerpalo a hluboce kompromitovalo a je třeba ho vystřídat, jak je to ve svobodných společnostech zvykem. Bohužel zatím neexistuje žádný legitimní mechanismus, jak to učinit. Musí se tedy vyvinout za pochodu. Přitom je to akce podobně zásadního významu jako bylo vystřídání Neville Chamberlaina Winstonem Churchillem v roce 1940.

Pracovnice oboru migrační a azylové politiky MV Marta Černíková se vrátila z Itálie poněkud otřesena - aspoň podle toho, co píše Právo a co řekla v rozhovoru pro Blesk. Hotspoty nefungují ani tam, ani v Řecku (v každé zemi je zatím funkční jen jeden). Migranty zajímají jen převaděči. Otisky prstů se dají v Itálii u lidí, co nejsou trestně stíháni, zákonně snímat jen na základě dobrovolnosti. Z každého hotspotu většina lidí do 48 hodin uteče a pokračuje po svých. O „relokaci“ požádalo za měsíc cca 130 lidí (zbytek spoléhá na to, že se „relokují“ sami, nanejvýš snad s pomocí převaděčů. Není náhodou sám ten projekt hotspotů nějak nedomyšlený?

Angelina pomsta? V této situaci vzniká plán na jakýsi „Minischengen“, který by zahrnoval Německo, Rakousko, Nizozemsko, Belgii, Finsko, Švédsko, Lucembursko a Řecko. Ty by si příští rok mezi sebe rozdělili 400 000 uprchlíků z táborů v Turecku (k tomu se zřejmě v Turecku někdo – nevím, zda paní Merkelová, nebo přímo EU – tak napůl zavázala). ČR by tak byla ze Schengenu prakticky vyloučena (a nebyla by v něm ani Francie). To by ovšem ČR dosti hospodářsky poškodilo. Oficiálně to dosud nikdo nepotvrdil, je to tedy v rovině jakéhosi neoficiálního nátlaku. Informuje o tom Babišova MfD. Zdá se že EU už nemůže dělat nátlak ani na Rusko, ani na Řecko (její vlastní člen), ani na Turecko, a zkouší to na slabší členy společenství. Jedou (při rozhodnutí Rady ministrů vnitra EU) to už vyšlo. Teď se situace změnila, silná Francie v té partě už není a v Polsku je nová vláda, kvótám velmi nenakloněná). Je zjevné, že otázku migrantů, kteří už v Evropě jsou, bude nutné řešit, a to v tom duchu, že postiženým zemím nepostižené výrazněji pomohou. Jen se to nedá dělat velkopanským nátlakem.

Čtvrtek 3. prosince: Zatímco se boří celá Evropa, zaobírají se naše orgány stále velmi intenzivně případem kabelek paní Jany Nečasové. Nic jiného jim taky nezbývá, odtud se odvíjí pád Nečasovy vlády v létě 2013 a řada revolučních událostí, které vynesly na špici mocenské pyramidy u nás pány Zemana (nejprve) a Babiše (posléze). Ještě by bylo dobré někoho taky vzít pod krkem, aby to nevypadalo tak blbě: ve Francouzské revoluci jakobínské orgány činné v trestním řízení nakonec popravily krále, královnu a spoustu dalších, než došlo i na ně samé a moci se ujal generál Napoleon Bonaparte, obyčejný člověk, který nekradl a makal. Naše Velká protikorupční revoluce nebyla tak veliká, takže by nakonec postačilo exprermiéra a jeho manželku aspoň zavřít. Zatím se nestalo ještě nic, a tak paní Nečasové aspoň vybílili účet za částku, o kterou údajně zkrátila daň. V Právu to mají jako hlavní zprávu dne. Je to významné. Když neprší, aspoň že kape.

Poslankyně Jana Černochová, členka výboru PS pro obranu, řekla v rozhovoru pro Právo, že její výbor poslal do třetího čtení návrh, který posiluje aktivní a dobrovolné zálohy. K pocitu bezpečí tak prý bude moci přispět každý, kdo má zájem se nechat vycvičit, absolvuje základní výcvik a stane se členem dobrovolných záloh. Potud paní poslankyně. To je jedna z nejstrašnějších a zároveň nejnebezpečnějších konin, jaké jsem kdy v poslední době četl. Takhle se rády nechají vycvičit nejrůznější bojůvky extremistického a proruského ražení. Armáda v demokratickém státě musí spoléhat na normální řadové občany, a ne na ty, co si rádi hrají na vojáčky, protože ti, co si rádi hrají na vojáčky, jsou vždycky nebezpeční a tím či oním způsobem úchylní. Normální uvědomělý občan demokratického státu je takový, který sice vojáčkování ani náhodou „nemusí“, ale ví, že když jde do tuhého, nesmí se bránit tomu, aby byl k cvičením a výcviku povoláván. Z toho hlediska je taky daleko vhodnější a méně nebezpečné, aby byli k cvičením povoláváni lidé podle mechanických kritérií (datum narození), než aby se otvíral prostor k nemravnému ukájení pro ty, kteří mají neovladatelnou chuť vybíjet si na jiných své úchylné násilnické sklony. (Ceterum autderm censeo, vzhledem k vývoji situace ve světě i u nás, nevím nevím, zda zavedení profesionální armády v ČR nebyla katastrofální chyba, která by se měla honem nějak aspoň trochu napravit. Teď, v této hrozné krizi, není na čistě žoldnéřskou armádu ta pravá doba. Mají v Izraeli profesionální armádu? Nemají!)

Právo zahájilo intenzivní štvanici proti majetkovému vyrovnání s církvemi. Je zajímavé, co je pro ty lidi zrovna v tuhle chvíli priorita: hrozba je děsivá, „církev katolická sílí, sát slábne“, píše Lukáš Jelínek (ostatní církve jsou nevýznamní hovňousové, s těmi si už nějak poradíme, že). Je to obvyklé přikrmování buranismu v české společnosti, v tuto chvíli skoro zbytečné, protože buranismus je zrovna teď nejúčinněji dopován především odporem proti „islámské invazi“. Pan Jelínek tolerantně podotýká, že „intenzivněji než na církve bychom se tudíž měli rozhořčovat na autory restitučního zákona a smlouvy s církvemi z řad pravicové koalice ODS – TOP09 – VV. Jistě, za všechno může zrádná pravice, na nesmiřitelný boj s ní nesmíme nikdy ani trochu zapomínat. Nesmiřitelný boj s „církví“ je tedy taky důležitý, ale až v druhé řadě.

V ruském koutku Práva píše jeho kmenový přispěvatel Vladimír Diviš: „Kdo je ve skutečnosti tím prioritním společným nepřítelem? Asad, nebo džihádisté?“ Odpověď je strašně jednoduchá: ani jeden, ani druhý, ale Putin, kterého si Západ ze slabosti pozval na pomoc.

Evropská unie mluví nyní mnoha hlasy. Předseda Evropské rady Tusk se osmělil a upozorňuje, že přerozdělování podle kvót nemá v Evropské unii většinovou podporu. A řekl: „Jsem si absolutně jist, že tato vlna migrantů je příliš velká, než aby nebyla zastavena“, a že je třeba změnit přístup. Tohle stanovisko je docela OK a mělo by se mu dostat podpory.

Česko ucouvlo od kritiky rozšíření Nord Streamu, s níž přišly baltské země, visegrádské země a Rumunsko. Důvody jsou údajně formální, podle ministra Mládka je dopis, který formuloval jeho slovenský kolega, „příliš silný“. Přitom premiér Sobotka sám opakovaně prohlásil, že rozšířený Nord Stream může destabilizovat Ukrajinu, což je čistočistá pravda a člověk nemusí být žádný velký expert na zahraniční politiku, aby na to přišel. Ta věc je hrozně choulostivá a Nord Stream II. může být dalším neuváženým krokem, jímž se Evropa zbytečně otvírá budoucímu ruskému nátlaku a zároveň vydává Ukrajinu všanc Putinovi.

Sobota 5. prosince: premiéři Visegrádské čtyřky se sešli v Praze, zasedání se jako host účastnila i prezidentka Korejské republiky, která je v Praze na státní návštěvě. (Mimochodem, považuji všestrannou hospodářskou spolupráci s demokratickou Korejskou republikou za daleko méně rizikovou než zemanovsko-sobotkovsko-zaorálkovské roztahování se před čínským obrem; jistě, i s Čínou je užitečné spolupracovat, ale zásada v tomto případě zní: důvěřuj, ale prověřuj, to celé na druhou; nadšené strkání hlavy do čínské zadnice té zásadě ani trochu neodpovídá). Podstatné je, že se premiéři V4 poměrně snadno shodli na zásadním nesouhlasu s tzv. minischengenem (měl by zahrnovat Belgii, Lucembursko, Německo, Nizozemsko a Rakousko). Návrh zatím nikdo neměl tu drzost podat oficiálně a zaznívá jen v kuloárech jako průhledný nástroj nátlaku na neposlušné východňáry. Iniciativa vychází zjevně z Německa, z původního rozsahu byla už vyloučena i Francie. S návrhem je možné souhlasit jen za předpokladu, že minischegen zůstane omezen pouze na Lucembursko, a jinak bude platit Schengen zásadně v dnešní podobě. Je povzbudivé, že V4 je schopna přes své nyní politicky velmi pestré složení domluvit aspoň na něčem rozumném.

Premiér Sobotka navrhuje (a zřejmě taky nominuje, pokud mu to požehná vláda) za ředitele GIBS svého člověka, Michala Murína. Zbavil se tak předchozího ředitele Bílka, který měl nevhodný kádrový původ (měl údajně důvěru exministra Langera). Je to další čistka v rámci Velké protikorupční revoluce, která dřív nebo později, bude-li to takhle pokračovat, spadne panu Sobotkovi na hlavu v rámci vytváření konečného politického útvaru, který nahradí zpuchřelou polistopadovou buržoazní demokracii, kde všichni nemakali a kradli, a nastolí závěrečné stádium: Babišistán-Zemanistán, stručněji jedním slovem Buranistán. Ovšem už bez pana Sobotky, který se do ní pořad ještě tak nějak nehodí. (To je pozoruhodné: podobně jako všechny pokusy budovat anglosaskou demokracii na Blízkém východě končí vždycky něčím jako Islámský stát, všechny pokusy budovat totéž v Česku končí vždy takhle.) Pan Sobotka je jeho nevědomým, ale horlivým prorokem (upřímně řečeno, pořád si ještě nemyslím, že by tohle byl zrovna opravdu chtěl).

Zatímco ostatní státy, které se vojensky angažují v Sýrii, hájí své nízké parciální zájmy, Rusům jde, jako vždy, o univerzální hodnoty. Prezident Putin řekl mj. ve svém poselství k národu o stavu země: „Víme, kdo chtěl změnit tyto nepohodlné režimy (v Libyi a Sýrii, bd) a nastolit tam svá vlastní pravidla“. Jistě, Rusům tehdy pravidla Kaddáfího a Asada vyhovovala, ty režimy jim v jejich boji se Západem šly na ruku. Zato dnešní boj Ruska v Sýrii je, jak je to u Rusů obvyklé, úplně, ale úplně jiný, než ten západní: „Je to boj za svobodu, za pravdu, za svobodu lidstva“, prohlásil pan Putin tamtéž. V tom výčtu mi chybí už jen láska (u nás jsme dnes už dál). Jenže my kromě toho z naší dějinné zkušenosti víme, že pan Putin nemluví jen tak do větru, jeho úsilí o pravdu, svobodu lidstva (a lásku, ovšem) jsme nejlépe a nejplněji zažili 21. srpna 1968. Nezapomínejme na to, proboha, i když se nám zrovna teď domácí proruská propaganda pokouší nakecat pravý opak!

Babišova Mladá fronta Dnes provádí pí ár pro tažení vrchního státního zastupitelství (tentokrát toho pražského, pokud tomu rozumím) proti fotovoltaickým elektrárnám. Údernou pěstí je jako obvykle ÚOOZ. Jde o firmy Mapro a IES Recykling, vázané na jednoho z hlavních obviněných v olomoucké kauze, podnikatele Ivana Kyselého, a jako na muže v pozadí, kterého zatím ještě neobvinili, na jednoho z čertů, ztělesňujících pro Babiše a spol. Staré pořádky, Ivana Langera. Ta věc s fotovoltaikou je samozřejmě an und für sich strašně problematická a chtěla by pořádně provětrat a o panu Langerovi nemám žádné iluze, ale pokud se z ní má stát prvoplánově jen efektní kulisa k bourání demokracie, je spravedlivé posouzení toho případu předem vyloučeno a navíc je to pak vlastně politická kauza se vším všudy.

Nová osa Zeman – Babiš (viz rozhovor v sobotním Právu, k němuž se ještě dostanu), je cítit už i v Babišově Mladé frontě dnes. Hezkou ukázkou je malý článek Ondřeje Leinerta v pátečním čísle. Kalousek se podle něho prý jen těžko stane státníkem, chybí mu totiž slušnost (na rozdíl od Zemana a Babiše, kteří by oba mohli stát při tesání alegorické sochy slušnosti modelem, že). A Zemanovu slušnost a velkorysost autor hned taky dokládá příkladem: „Když před volbami v roce 2002 vycítil, že je čas předat sociální demokracii mladší generaci politiků, byl to nejednou docela jiný člověk. Vstřícný a nepobuřující.“ Protože se na tu dobu pamatuji a v Událostech jsem ji podrobně komentoval, musím říci, že tomu bylo docela naopak: po čtyřech letech vládnutí měla i Zemanova strana svého guru dost (sociální demokracie má své špatné i dobré stránky. Špatná stránka je, že dokáže dát důvěru zcela neuvěřitelným “osobnostem“ - např. zrovna Zeman, nebo Paroubek, nebo Rath – dobrá stránka je, že na nakonec, bohužel obyčejně tenkrát, když už natropili dost a dost škod, přijde na to, že to nebylo, jak se říká v žurnalistické hantýrce, „to pravé ořechové“). Zeman vycítil, že jeho šance jsou dosti mizivé, a usiloval, aby ho vykopli nahoru na Libušin stolec: ani to tenkrát nevyšlo, Špidla, Sobotka, Gross a další si dokázali spočítat, jak by to pak asi s nimi dopadlo. Velkorysost v praxi vypadala tak, že odstupující předseda ČSSD o svém nástupci v předsednické pozici Špidlovi tvrdil něco o na ten způsob, že je ze všech možných kandidátů na funkci nejméně líný. Poté, co mu všechny jeho plány spadly na hlavu, uchýlil se rozlícený Kalibán do vysočinských hvozdů. Jak je to všechno gentlemanské! Kam se na něj hrabe Kalousek!

Pondělí 7. prosince: V neděli vyslal Andrej Babiš v rozhovoru, který poskytl Právu, mohutný vstřícný signál vůči Miloši Zemanovi. Jeho stanovisko je verbálně velmi umírněné, je to výraz jakési selské (nebo snad mužické?) vychytralosti. Pokud jde o uprchlickou invazi, neví, zda je to zaplacené, jen si myslí, že „existuje nějaké souvislost mezi migrací a uprchlíky“. Nepřidal se ve věci migrace výslovně ani na Zemanovu, ani na Sobotkovu stranu – oba pánové by si to prý měli vyřešit mezi čtyřma očima, a ne na stránkách novin (tak se to dělalo za totáče, v době zlatého mládí pana Babiše). Zeman neměl stát na tribuně v sousedství “extremisty“ Konvičky. Nedochází však k fašizaci společnosti. Jen lidé mají strach, když vidí neschopnost EU. Prezident byl prvním, kdo u nás mluvil o tom, že je třeba bojovat s islámským státem. Byl kritizován za to, že jezdil do Moskvy za Putinem, a teď tam jezdí i Hollande. Připustil, že ANO v budoucí prezidentské volbě nemusí postavit „svého“ kandidáta. Zeman je kontroverzní, ale výrazný. Babiš se dále vyslovil se proti „minischengenu“ a kritizoval „impotenci“ Bruselu. „Hlavně ale musíme zastavit příliv uprchlíků, není možné každého přijmout. Je potřeba postavit plot od Jadranu po Balt, vyloučit ze schengenského prostoru Řecko, které totálně selhalo. Jediné Maďarsko bylo první skutečnou schengenskou hranicí.“ Mír bez Asada není možný. Bez pozemní operace NATO v Sýrii a Iráku ve spolupráci s Ruskem to nepůjde.

Ty věci je třeba rozebrat: jistě existuje souvislost mezi migrací a uprchlíky. Všechno souvisí se vším. Jde o to, co se pod tou „souvislostí“ myslí. Zeman nemá co jezdit do Moskvy za Putinem, ani kdyby tam jezdilo tisíc Hollandů. K něčemu jako je „fašizace“ společnosti, u nás dochází (jistě, zatím to není dramatické, ale propaganda zabírá). Kontroverzní, ale výrazný byl v dějinách už kdekdo, i Hitler a Mussolini – není to kvalita, motivující např. k podpoře prezidentské kandidatury. To, že není možné přijmout každého, tvrdí všichni. Ploty je třeba stavět jen tam, kde je to nezbytné (takových míst je ovšem hodně). Mluvit o impotenci Bruselu je snadné, je to vždycky pravda. Jen to nemá smysl. Aby to bylo vůbec srozumitelné, je třeba říci, co konkrétně udělali špatně, a případně i co měli udělat místo toho. Mír bez Asada je velmi dobře možný, já bych ale řekl, že mír s Rusy nejspíš ne, nynější stav jim maximálně vyhovuje. Jediné, co z rozhovoru plyne, je, že pan Babiš ukazuje Zemanovi vstřícnou tvář (tj. teď, to ještě neznamená, že za dva roky bude jeho kandidaturu skrytě podporovat); že říká lidem, co chtějí slyšet, a že vláda, v níž sedí, si od něho nic dobrého slibovat nemůže. Což mělo být sociálním demokratům jasné už předem. Specifikou všech českých koalic od vzniku ČR bylo, že každá dominantní strana měla za krkem vždy nějakého skunka (od ODA a KDU-ČSL až po TOP09). Ale něco tak macatého a výkonného tu tedy ještě nebylo. ČSSD se kvůli porážce politického oponenta („zrádné pravice“) ve Velké protikorupční revoluci spřáhla s čertem. Teď má, co chtěla.

Komunistický europoslanec Ransdorf byl zatčen švýcarskou policií při údajném pokusu o bankovní podvod. Zaklíná se, že šlo jen o „pokus otevřít komunikaci s bankou“. Pokus se očividně nezdařil. Pana Ransdorfa už propustili, ale moc se k němu nehlásí ani jeho rodná KSČM. Tato aféra je pro politický život v ČR a jeho nynější divoké zákruty absolutně bezvýznamná. Asi proto se jí všechna média s takovou vášní věnují. Jinak, osud pana Ransdorfa, kdysi jedné z vůdčích osobnosti poststalinské KSČM, zdá se být tragickým: z rudého čerta bílým koněm.

V Babišových Lidových novinách vyšla rozsáhlá dvoustránková élož profesora Halíka na papeže Františka. Papež prý „vede katolickou církev odvážně do nebezpečného světa, který se rodí“. Problém katolické církve je dnes v tom, že její univerzálnost ji vede k tak širokému rozkročení, že není možné zvolit někoho, kdo by to tak říkajíc mechanicky, gymnasticky zvládl. Je třeba se rozkročit mezi euroatlantické společenství a jeho nepřátele (to za doby ruského útoku na světovládu nebylo nutné, Rusové to ani nijak výrazně nechtěli). A tak dnešní katolická církev připomíná trochu OSN: ztělesnění jednoty věřících celého světa nad jeho propastmi. Výsledek je nemravná fikce.