Co týden dal

Pondělí 2. listopadu: V rozhovoru pro Právo řekl místopředseda TOP09 Kalousek, že „tady není jiná nabídka konzervativní, nepopulistické a přitom proevropské politiky, než jakou dělá TOPO09… Počítám, že takových lidí je ve společnosti okolo 10%.“ Nechci hodnotit, nakolik TOP09 odpovídá opravdu charakteristice „konzervativní, nepopulistická a proevropská politika“ (to poslední je bezvýhradně pravda, to první nedokážu posoudit a nějak mne to moc nezajímá a stranu, která není v tom či onom populistická, je obtížné si představit, v každém případě je ovšem třeba ji případ od případu za populismus kritizovat), ale těch deset procent je bohužel docela střízlivý odhad. Bylo už líp, tedy aspoň o něco.

Miloš Zeman vyznamenal mj. A. J. Liehma. Je to jakási rehabilitace obrodného proudu komunistického myšlení, které pak svůj komunismus nepřekonalo, ale jenom na něj zapomnělo, a Václav Havel a jeho přátelé jim tu amnézii v roce 1977 i později velkoryse odpustili. Pan Zeman dodnes (správně) kritizuje kapitulantství Dubčeka s spol. od srpna 1989. Ale to kapitulantství bylo jen důsledkem falešných iluzí, na nichž stál od počátku „socialismus s lidskou tváří“, jehož významným představitelem pan Liehm byl. V Právu s ním udělali rozhovor, v Babišových Lidových novinách otiskli dlouhatánskou élož Miroslava Balaštíka s dovětkem Josefa Chuchmy v duchu: oslavovat jistě, ale o trošku míň (typický příklad nového, babišovského antidogmatismu, který se hrozně podobá někdejšímu antidogmatismu komunistickému). Pan Liehm říká mj., že v době, kdy umřel Gottwald a Stalin, pracoval už pět let za trest v ČTK. Byl na tom ještě docela dobře, jiní tou dobou pracovali už pět let za trest v Jáchymově. Jinde zase: „Než se u nás stane něco, co se odehrálo v šedesátých letech, bude to trvat nejmíň třicet let.“ Myslím, že je (ze svého hlediska) přílišný pesimista, už tam pár let jsme a blížíme se nezadržitelně do finále, jímž jak známo byly srpen 1968 a normalizace. Mluví taky o „protiruské hysterii“ v Česku a říká, že „Rusko přece nemůžeme vygumovat z mapy“. Je snadné potírat, co nikdo nechce, protože je to blbost. Mně by úplně stačilo to, co stálo v jedné básničce pro děti v roce 1969: „ať si jsou tam, kde jsou, ať sem na nás nelezou“. Tenkrát to bylo jen zbožné, nesplnitelné přání, dnes jsme na tom o fous líp, ale o moc ne: EU se sype v uprchlické krizi a na Západě se to všeobecně hemží Chaberlainy a Daladiery.

Situace na pražské radnici je od samého počátku nepřehledná, jasné je jen jedno, že z ní nic dobrého být nemůže. Podstatu všeho, co se v zastupitelstvu děje, pěkně, i když nechtěně zformuloval „trojkoaliční vyjednávač“ Jan Wolf (KDU-ČSL): „Jedná každý s každým.“ Typický politický Gruppensex. Vnutí se do koalice nakonec i TOP09? Mohlo by se to nejspíš stát jen napůl a za ponižujících okolností, protože Babiš zdůraznil, že „TOP09 ztělesňuje Staré pořádky“.

Noví přistěhovalci v Dánsku mají projít lekcemi sexuální výchovy, píší v Právu. Podstatou výchovy je v štípit jim, že se ženy nemají znásilňovat. „Říkáme jim, že pokud žena říká ne, znamená to ne“, prohlásila jedna z aktivistek. Je to jednoduché a sugestivní. Doufejme, že se školení zabere.

Vstřícná iniciativa Miloše Zemana a Sobotkovy vlády vůči Číně (v duchu zrušení „unipolárního pojetí světa“, orientovaného na svobodu a demokracii) ponese zřejmě co nevidět plody. Čínská televize prý (podle Babišových Lidových novin) odvysílala velikou propagační estrádu na téma Česká republika, „ve stylu Ein Kessel Buntes“ – a to v rámci populárního pořadu Day Day Up (to je anglicky, ne čínsky). Pořad zaštítilo české ministerstvo zahraničí. „Jsem si jist, že miliony Číňanů budou po tom vysílání zvažovat nikoli to, zda cestovat do České republiky, ale kdy“, prohlásil generální konzul ČR v Šanghaji Krpač. Takže uprchlíkům z blízkého Východu jsme se sice vyhnuli, ale díky péči prezidenta a vlády máme teď na krku miliony Číňanů. Člověk si skoro říká, že tu a tam nějaký Syřan mezi nimi by nezaškodil.

Na konferenci ve Vídni o Sýrii se prý mezi účastníky rýsuje shoda: nejprve společné vítězství ve válce, a pak přijde na řadu poválečné uspořádání a budoucnost Baššára Asada. To připomíná koncept spojenectví v druhé světové válce: nejprve společné vítězství, a pak budoucí demokratické uspořádání Evropy a zeměkoule. Složení koalice je stejně pestré (jsou tu znovu Rusové, a navíc ještě Írán); stejně jako v druhé světové válce sáhl Západ ke spojenectví proto, že mu vzhledem k mírně řečeno nešťastné politice ve Středomoří nic jiného nezbylo; a stejný bude nepochybně i výsledek.

V již zmíněném Laudatio na A. J. Liehma líčí v Babišových Lidových novinách Miroslav Balaštík chmurný obraz polistopadových Starých pořádků („český polistopadový stín“). Měli bychom se všichni stydět. Selhala mj. i „kultura a umění, které za normálních podmínek (tj. např. těch v bolševickém Československu, bd) stojí v opozici vůči jakýmkoliv (tedy i demokratickým) mocenským strukturám… necítily potřebu se vůči novému režimu jakkoli vymezovat.“ To je strašná blbost, umění nemá ze své podstaty s žádným režimem nic společného.

Úterý 3. listopadu: Ministr Chovanec prakticky na dálku, z pořadu Otázky Václava Moravce, odpálil šéfa GIBS Bílka. Prohlásil, že už měl dávno podat rezignaci (pan Bílek přitom vůbec pod ministerstvo vnitra nespadá). Hlavní důvod je to, že olomoucký „korupční“ případ šetřila nikoli GIBS, které by to příslušelo, ale ÚOOZ (bere se to jako vyjádření nedůvěry). O tom, že šetření nebude provádět GIBS, ač by pro to byla věcně příslušná, rozhodlo olomoucké Vrchní státní zastupitelství. Důvodem bylo, že v souvislosti s případem byl jako svědek vyslechnut i vedoucí krajské expozitury GIBS Uličný. Nebyl obviněn, nebylo jasně oficiálně řečeno, jak s případem souvisí. Problém, proč byla GIBS vynechána, může být stejně dobře na straně GIBS (a Bílka), jako na straně VSZ Olomouc (které o vynechání rozhodlo) a ÚOOZ, jejichž spolupráce je od vypuknutí vrcholné fáze Velké protikorupční revoluce v r. 2013 setrvalá a nadstandardní. Nechtěly snad, aby se jim v regionální revoluci pletl pod nohy někdo týmově nesehraný? Je předčasné tvrdit, že vina je jen a jen na straně ředitele Bílka. Přistřihnutí křidélek GIBS by se ovšem hodilo ministru Chovancovi (nemá ho pod kontrolou, ale to je správné a mělo by to být zachováno), Andreji Babišovi (který by nejspíš chtěl mít GIBS pod kontrolou sám) i premiéru Sobotkovi, který pro něj typickým způsobem „vyvažuje“ mezi svými mocenskými protivníky. Přitěžující okolností pro šéfa GIBS je špatný kádrový profil: do funkce ho kdysi nominoval ministr Langer. Je pozoruhodné, jak ochotně ČSSD, jeden ze tří hybatelů protikorupční revoluce (ČSSD, Andrej Babiš, Pravda a Láska), spolupracuje na mírně řečeno oslabení svých pozic ve vítězném triumvirátu. Přitom jako jediná z účastníků triumvirátu v sobě (ještě) nese jakési prvky politické normality. V nedělních Otázkách Václava Moravce ministru Chovancovi oponoval (velmi mírně, spíš bych řekl, že ho hlídal) někdejší ministr vnitra Jan Ruml). Pana exministra zaráží, že posty v inspekci obsazují bývalí policisté – proč ne, mne zase kdysi zaráželo, jak se bývalí vysocí funkcionáři ministerstva vnitra přes noc překabátili na nezávislé komentátory, to mi připadá daleko horší. A žádá, aby kontrolní mechanismy GIBS tvořili soudci (proč? Proč se má soudní moc zapojovat do výkonu moci v exekutivě?), státní zástupci a „zástupci veřejnosti“ (tj. Občanská společnost“, „osobnosti“, které jsou do své exkluzivní pozice korunovány naprosto netransparentně). Exekutivu má kontrolovat parlament, politika, od toho v demokratických státech politika je. Což se zatím taky děje. To, co navrhuje pan Ruml (v duchu té nejhorší havlovské tradice) je průnik absolutní monarchie do parlamentní demokracie. Pozice monarchy je sice zatím neobsazena (v prvních měsících po listopadu 1989 tomu bylo jinak), ale zdá se, že jakýmsi stínovým regentem se pomalu a jistě stává Andrej Babiš.

Je skličující, že situaci kolem GIBS nikdo v médiích aspoň trochu kriticky nekomentuje. Jakousi výjimkou je jen Josef Koukal v Právu.

V Babišových Lidových novinách zveřejnili rozhovor se Syřanem Usámou Abdul Mushínem, který dělá v Evropě kariéru poté, co mu v Maďarsku podrazili nohy. Zajímavé je, že mluví i o tom, jaké zprávy má o nynější situaci v Sýrii, a říká: „Ruské letectvo navíc ostřeluje pozemní cíle naprosto bez rozmyslu. Jediným záměrem je snad zvýšit vlnu uprchlíků do Evropy.“ Jistě, proto tam (mimo jiné) Rusové přišli.

Středa 4. listopadu: česká vláda vyslala do Slovinska 50 vojáků a 20 policistů. Je to sice jako když plivne do moře, ale aspoň něco, zaplať Pán Bůh za to. Uprchlíkům je jistě potřebné a dobré pomáhat. Ale postiženým zemím taky. V případě Maďarska a Slovinska se o to ČR aspoň trochu pokouší.

Ivan Bílek, jak se dalo čekat, odstoupil. Nakonec neměl vůbec žádné politické krytí, a bez toho instituce podřízená přímo premiérovi, který se jí ovšem nedokáže ani zastat, existovat nemůže. Nechci tvrdit, že Bílek byl člověk na svém místě (nemám pro to podklady), ale jsem přesvědčen, že byl odstraněn politickou intrikou, za níž stojí Andrej Babiš a jeho momentální spojenci z posthavlovské „občanské společnosti“.

Podle říjnového průzkumu agentury CVVM je nejpopulárnějším českým politikem setrvale Andrej Babiš, na druhém až třetím místě jej následují Bohuslav Sobotka (ztráta 4%) a Miloš Zeman, který přibral 5% díky své divoké protiimigrační a protiislámské rétorice. Výrazně ztratili sluníčkáři Diernstbier a Zaorálek. Hysterické vyvádění sluníčkářů a nechutný, brutální populismus Miloše Zemana jdou v ruku v ruce a sluníčkáři ženou jako vždycky (jistě nechtě, ale to dělají všichni fanatici) vodu na mlýn bezohledným buranským cynikům.

Miloš Zeman straší, že k nám co nevidět vtrhne půl milionu neasimilovatelných uprchlíků „z naprosto odlišných kulturních oblastí“. Stát se tak má poté, co Německo zavře hranice s Rakouskem a uprchlíci budou do Německa sledovat přes české území. Řekl to v pondělí při návštěvě Pardubicka. Vymyslil si to chytře: pokud Německo zavře nebo rázně přivře hranice s Rakouskem, přesměruje se aspoň část uprchlíků nejspíš do ČR s nadějí, že hranice ČR s Německem jsou dosud o něco propustnější. Půl milionu je ovšem účelově nesmírně nadsazené číslo: jenže vykládejte něco lidem, kteří mají strach. A pokud jde o neasimilovatelné lidi z úplně jiné kulturní oblasti, je to hrozně relativní. Já znám např. jednoho, co to u nás dotáhl až na prezidenta.

Kancléřka Merkelová zřejmě dokáže svou nehoráznou politikou úplně rozvrátit středopravý blok. CSU musí zohledňovat zájmy svých bavorských voličů (nikdo jiný je v Německu volit nemůže a Bavorsko je uprchlickou vlnou nejbezpostředněji postiženo) a ten třetí, kdo se směje, je Alternativa pro Německo (jakási německá a o dost kultivovanější verze „klausismu“). Bylo by pozoruhodné, kdyby do budoucna v Německu místo silných CDU/CSU a SPD existovaly na jedné straně SPD, na druhé extremisté.

Čtvrtek 5. listopadu: Libyjská vláda v Tripolisu, kterou západní země neuznaly, vyhrožuje, že pokud ji Evropská unie oficiálně neuzná, mohla by změnit svou politiku a začít podporovat (např. i tím, že poskytne k dispozici plavidla) imigraci do Evropy. Je pozoruhodné, že např. Řecko se už dávno chová poněkud podobným způsobem. To, co dodává těmto zemím, a nejen jim, i dalším, kuráž (přesněji řečeno drzost), je slabost Evropské unie a Západu všeobecně a nedostatek jednotné a účinné politiky ve věci migrace. Evropa je docela paralyzována spory mezi „sluníčkáři“ a „antiislamisty“ (těmi spory se její paralýza ještě stupňuje) a není schopná dělat nic, co by vypadalo jako efektivní a smysluplné. Místo toho se ve vnitroevropské virtuální válce mezi dvěma nesmyslnými extrémy jen hloupě žvaní.

Jediný, kdo se jakž takž zastal odstoupivšího ředitele GIBS Bílka, byli poslanci Komise pro kontrolu GIBS. Tahle komise by přece měla podstatně mluvit do toho, zda ředitel zůstane ve funkci, nebo ne. Místo toho se její předseda omezil na konstatování, že rezignaci předcházel „silný politický tlak“. Jistě, to vidí každý. Politický tlak spustila akce „orgánů činných v trestním řízení“ a z nich zvláště VSZ v Olomouci (analogicky jako ve velkolepějším rozměru v létě 2013), kdežto politický orgán, který se má o GIBS starat, projevuje známky života až poté, co ředitel fakticky vyletěl. Premiér Sobotka kdesi prohlásil, že při výběru nového šéfa GIBS je třeba dbát na to, aby to byl člověk, „který zajistí nestrannost a nezávislost GIBS na … jakýchkoli politických tlacích“. Jenomže GIBS nejen může, ale musí být pod politickým tlakem. V demokracii musí být policie (a GIBS je taky policie) pod politickým tlakem. Kompetentní k tomu je parlament, jeho výbory a komise. To je legální politický tlak. Nelegální politický tlak je politický tlak prováděný pokoutním způsobem, „potutelně“, jak zní pěkné staré české slovo. To je zrovna případ odstřelení ředitele Bílka. Opakuji, nejde mi o osobu pana ředitele, ale o naprosto nenáležitý postup vůči němu. Poslanec Gabal prohlásil: „já za sebe můžu vyjádřit jen lítost, že někteří přední politici nevyčkali na názor této komise v tom, aby hodnotili GIBS.“ To jednak není vůbec pravda, poslanci, a navíc ještě členové té komise, toho mohou daleko víc, je to pokrytecký alibismus pilátovského typu. A navíc, nejde přece v tuto chvíli o komplexní hodnocení GIBS, ale k hodnocení konkrétní situace, kdy pohnutkou k úspěšnému politickému tlaku na ředitele GIBS bylo rozhodnutí státního zástupce o vyřazení GIBS z vyšetřování. Toto rozhodnutí je třeba zkoumat, to je základ věci.

Politický analytik ČSSD Lukáš Jelínek píše zase v Právu něco o „spoušti po vládách TOP09 a ODS“, která ospravedlňuje nynější spolupráci Sobotky s Babišem. Nechci působení minulých vlád nijak idealizovat, jen upozornit na to, že proti spoušti a politickému rozvratu, která tu byla za účinné spolupráce ČSSD a její novinářské lobby spuštěna v roce 2013, bylo předchozí vládnutí „zrádné pravice“ skutečná idyla.

V Bukurešti v úterý jednaly hlavy východních států NATO o zvýšení vojenské přítomnosti NATO v jejich zemích. Z devíti států (ČR, Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Slovensko) nebyla jediná ČR zastoupená prezidentem. Náš prezident dal přednost návštěvě Pardubického kraje. Je zjevné, že obranu východních zemí NATO už považuje za passé.

Podle Babišovy Mladé fronty dnes bude tentokrát 21. listopad „dnem uprchlíků“. Budou demonstrovat sluníčkáři i antiislamisté. Kromě toho budou demonstrovat standardní Zemanovi oponenti s červenými kartami – chtějí mj. nainstalovat na národní na dvě hodiny hlasovací box, kam budou lidé moci napsat jméno kandidáta, kterého by chtěli nominovat do příští prezidentské volby. Je pozoruhodné, jak si ti hlupáci představují výběr kandidáta na hlavu státu: zřídí se někde na dvě hodiny box, kolemjdoucí se tam podepíšou, a máme vymalováno. Tentokrát budou demonstrovat i Zemanovi stoupenci (vede je jakási Jelena Vičanová, „mladá aktivistka“, Jelena, to je správné jméno pro vášnivou stoupenkyni rusofilského pohlavára, ještě by se mohla jmenovat např. Soňa, což by bylo kongeniální). Řekl bych, že jich letos bude o něco víc než loni. Taky budou jistě demonstrovat bojovníci za svobodu k výročí roku 1939. Tím bude předvedeno, že samotný 17. listopad 1989 je už dokonale zapomenut. Pokud jde o pravdoláskařskou mládež z Podhradí, předpokládám, že jsou to ti samí, co před dvěma a půl lety oslavovali vyhlášením Klause – Morany konec Starých časů. Upozorňoval jsem tenkrát – ještě v ne-Babišově MfD – že není co oslavovat. Zeman je určitě ještě horší prezident než Klaus, ale připouštím, že ten rozdíl není tak podstatný – jsou v zásadě stejně špatní (Havel byl jistě lepší než oba, ale ne až tak moc, jak si pravdoláskaři myslí). Dnešní protesty s komickým babyboxem na Národní (stejně jako všechny předchozí protesty) jsou úplně pro kočku, protože za tím není žádná rozumná politická koncepce, ale jen nezodpovědné pubertální blbnutí. Všichni tihle lidé se svobody a demokracie, tak jak nám spadla do klína v roce 1989, už dávno potichu vzdali, nezaslouží si ji a taky o ni přijdou – jenomže bohužel my s nimi.

„Přesto je nesmysl uzavírat neprodyšně hranice a znemožňovat zájemcům práci o pobyt u nás“, píše Zuzana Kabátová v Babišově MfD. Ježíši Kriste, to přece nikdo nedělá! Jde jen o to, aby hranice Schengenu a EU fungovaly tak, jak hranice všude ve světě fungovat mají - to znamená, že je možné je přecházet jen na místech k tomu upravených a že jsou příchozí podrobeni aspoň základní kontrole. Pak mohou být vnitroschengenské hranice prostupné jako dosud.

Velmi doporučuji článek Martina Shabu „Na boj s policejní chobotnicí GIBS neměla“ v Babišových Lidových novinách. Je to souborné podání babišovského názoru na případ GIBS a Bílek (co jiného taky od autora čekat). Je zjevné, že na boj s policejní chobotnicí GIBS neměla, tedy na boj s chobotnicí, kterou symbolizují mj. pánové Ištvan a Šlachta – a abychom jim nekřivdili, nejde jen o policejní chobotnici, ale o chobotnici, která, jak bohužel v docela jiném případě pan Šlachta kdysi říkal, prorůstá ekonomiku (Agrofert), politiku (Babiš a ANO), míří do justice – a v policii se zjevně usalašila už kdysi dávno péčí Jana Rumla a jeho spolupracovníků. Tiché, ale funkční spojenectví oligarchy Babiše, „protikorupčních“ jakobínů a pravdoláskařských médií. Pan Shabu v článku říká: „Když se před třemi týdny provalilo, že v kauze Vidkun zůstala GIBS mimo hru, reputace této instituce poklesla na minimum. Státní zástupce, ačkoli operace byla vedena i proti vysokým policejním důstojníkům, ji jednoduše obešel a bylo jen otázkou času, kdy padne ředitel GIBS Ivan Bílek“. To je vlastně dost velká drzost – proč by měl kvůli tomu, že nějaký státní zástupce GIBS obešel, padnout zrovna její ředitel a ne zrovna ten státní zástupce? Aby se mohlo vyhazovat (přesněji řečeno dělat závěry, „vyvozovat důsledky“), musí se prokázat, že bylo věcně správné, když ji obešel. A na závěr pan Shabu ještě cituje autoritu nejvyšší, Andreje Babiše: „Stejně tak vyžaduje specifickou znalost prostředí Celní správa ČR. Právě na nedostatečnou kontrolu celníků, kteří spadají pod ministerstvo financí, upozornil premiéra ministr financí Andrej Babiš (ANO). Celníci prý v několika případech umožnili vznik rozsáhlých daňových nedoplatků, stěžoval si Babiš. „Je otázkou, zda bude GIBS bez dostatku odborníků na rozsáhlou a komplikovanou problematiku celních orgánů schopna reagovat,“ varoval vicepremiér Bohuslava Sobotku dopisem z února.“ Je to moc hezké, když má ministerstvo financí, politická strana (ANO) i Agrofert zároveň i mediální lobby.

S případem Bílek bezprostředně souvisí i případ Rozbořil. Rovněž v Babišově Lidových novinách zprostředkuje Ondřej Koutník názory advokáta Tomáše Gřivny na případné zveřejnění vybraných partií obvinění pana Rozbořila, jimiž by mohl pan Rozbořil obhájit svou čest. Myslím, že je to úplně falešný způsob sebeospravedlňování. Pokud by to pan Rozbořil udělal, přistoupil by na to, že se jakási (ne nepodstatná část) soudního řízení s ním přehraje jaksi předem, s tím, že místem nebude soudní síň, ale média (kde by to zveřejnil a kde by se to probralo) a „všechen pracující lid“ (my hulváti říkáme „ulice“). Panu Rozbořilovi, pokud si chce zachovat tvář a jakousi naději na obhájení, nezbývá než neodstoupit a trvat na řádném soudním projednání jeho případu s poukazem na to, že má obavy, že jeho případ je politicky zmanipulovaný a že se proto nechce zbavit žádné z výhod, které mu řádné projednání před nezávislým soudem skýtá. Jeho politická kariéra je zničená tak jako tak (přitom jsem naprosto jednoznačně přesvědčen, že daleko víc než o něho šlo v celé spektakulární akci o přeobsazení postu ředitele GIBS), ale kdyby se zachoval důsledně, mohl by aspoň trochu prospět bortící se české demokracii. Samozřejmě jen v tom případě, že si stojí na svém a sám ví, že nemá máslo na hlavě.

Pátek 6. listopadu: V tento den v prvních skoro padesátí letech mého života (úplně celých ne, za protektorátu se to nemuselo, ale nemohl jsem si to užít, byl jsem malé dítě) oslavovali naši papaláši a spolu s nimi „všechen pracující lid“ (nakonec už ho až tak moc nebylo) tzv. „VŘSR“ . To jest Velkou říjnovou revoluci, totiž ruský bolševický puč z roku 1917 (odehrál se v říjnu podle juliánského kalendáře, Rusové musí mít stále něco extra, podobně jako širokorozchodné koleje). Kdo si dnes na to vzpomene, máme totiž na krku ještě daleko větší pohromy: zhroucení demokracie, Babišistán a nezvládnutou masovou migraci.

Lichtenštejnové mají ve Vranově opravenou rodinnou hrobku, zní hrdý titulek v Právu. Tak jsme byli velkorysí! Zrádní šlechtici si ji ovšem museli koupit jako rodina (ne jako stát Lichtenštejnsko, protože to uznáváme jen tak na půl huby a hlavně u nás nesmí mít od bitvy na Bílé hoře, kdy jsme ho porazili, žádný majetek. Nebo to bylo jinak? Každopádně o osudu Lichtenštejnska jednoznačně rozhodly Benešovy dekrety, které nám, jak známo, požehnala Evropská unie. Jinak s rodinou Lichtenštejnů po tom po všem zacházíme, jak vidno, velkoryse: mohou si u nás koupit dokonce i svou hrobku.

Pražská koalice coby zhmotnění Nových pořádků se sice poněkud bortí, ale v zásadních věcech je pořád akceschopná: teď se rozhodla, že obnoví partnerství s bratrskou Moskvou a Petrohradem, které loni přerušila zrádná pravice za bývalého primátora Hudečka. Stalo se tak kvůli ruské subverzi na Ukrajině a kvůli anexi Krymu. Paní Krnáčové a spol. už to nevadí.

Na summitu východoevropských členů NATO v Bukurešti účastníci kritizovali agresivní postoj Ruska vůči Ukrajině a prohlásili také, že budou usilovat o vetší spolupráci EU a NATO. V Polsku a v baltských státech budou čtyři prapory NATO (v každé zemi cca 800 -1000 vojáků). U nás nebude nic, protože nejsme hraniční zemí Aliance. Až hraniční zemí být začneme (Rusové tvrdí, že jsou schopni dobýt Varšavu za týden), bude už pozdě. Kromě toho americká posádka působí jako odstrašení (Rusko je jako agresor, jak historie učí, dost zbabělé a neschopné). Problém je jen jeden: Američané, stejně jako kdokoli jiný, dokáže pomoci jen tomu, kdo se sám chce bránit.

Sobota 7. listopadu: Andrej Babiš s předstihem shání „osobnosti“ do příštích voleb. V současné době chce prý do Senátu na Karlovarsku postavit „legendu českého dostihového sportu“ Josefa Váňu. Důvody, které ho k tomu vedou, shrnul pregnantně: „Pan Váňa je frajer a člověk, co má odvahu“. Pan Váňa na sebe ovšem těsně před volbami do PS v roce 2013 nepochybně upoutal oligarchovu pozornost slovy „kdyby vyhrál volby pan Babiš, aby tenhle sajrajt, který tady přetrvává, dal do pořádku, tak bych byl hrozně rád.“ Shodou okolností mu prý (jak aspoň tvrdí v Právu) v té době Andrej Babiš zrovna pomáhal „s myšlenkou Poháru Josefa Váni“. A pomáhá mu porůznu dodnes. Je pozoruhodné, jak specificky se naplňuje někdejší myšlenka Václava Havla o tom, že v Senátu mají zasedat především osobnosti. Zvěčnělý exprezident měl jistě na mysli osobnosti v oboru humanity a Pravdy a Lásky, nikoli osobnosti v oboru koňských dostihů. Řekl bych ale, že je to lepší jen o fous, myslím si totiž zatvrzele, že do Senátu patří politici. Pan Váňa ještě nevyhrál. Pokud by se to náhodou nepodařilo, možná by bylo možné jít v úsilí o transformaci Senátu a jeho oproštění od politiků, co nemakají a kradou, ještě o fous dál. Na dostihovém sportu mne vždycky fascinovaly dvě věci: jednak že se na dostihové dráze běhá obráceně než na atletické, a jednak že se na startu i ve výsledcích uvádí na prvním místě kůň, a až na druhém člověk. Kůň je, jak vidno, v tomto sportu významnější než jezdec. Bylo by tedy možné navázat na hezkou tradici, kterou kdysi zavedl císař Gaius Caesar Augustus Germanicus, zvaný Caligula. Ten jmenoval svého oblíbeného koně konsulem. Proč by tedy nemohl být v našich Nových pořádcích senátorem kůň? Zbytečně nežvaní, krást neumí a makat dovede.

Lukáš Jelínek píše v Právu o Babišovi velmi hezky: „umí vymetat zanesené kouty a legislativa, kterou chystá, může spoustu šejdířů jaksepatří namíchnout… Je z těch, kteří přitahují pozornost jak nadšených fanoušků, tak i fanatických odpůrců.“ Kdyby byl Babiš nikoli politickým partnerem, nýbrž protivníkem sociální demokracie, pan Jelínek by jako mistr slova určitě napsal: dovede přitáhnout jak fanatických fanoušků, tak nadšených odpůrců.“

Jihomoravská policie má malér: před časem upoutala pozornost policistů na krizové vlakové lince Břeclav - Brno, jíž tu a tam cestoval i nějaký imigrant, neupravená ženština v riflích a vytahaném svetru. Když ji chtěli perlustrovat, odmítla předložit doklady s tím, že jí napřed musí sdělit důvod. Nato vzpurnou osobu na dvě a půl hodiny zadrželi, důkladně prohlídli a nakonec jí odmítli dát záznam o zadržení. Jejich omyl byl ovšem ještě strašlivější než omyl Josefa Švejka, který ve vlaku pokládal generálmajora von Schwarzburg, tč. na inspekční cestě, za pana Purkrábka z banky Slávie: šlo totiž o advokátku a lidskoprávní aktivistu, která byla právě na cestě do zasedání Ligy lidských práv. Celý případ skončil u Krajského soudu v Brně a soudci dali paní doktorce za pravdu. Když v Babišově Mladé frontě Dnes testovali, jak by se v jejím případě zachovali čtenáři, asi polovina řekla, že by se vzhledem k situaci legitimovala, polovina sdělila, že ne (policisté jsou ze zákona povinni uvést důvod, přípustné důvody jsou přesně vymezeny). V podstatě ale nejspíš záleží na tom, jakým způsobem si policista o doklady řekne. Pokud by to udělal slušně, já bych se asi legitimoval. Což není návod, jen konstatování.

Norové mají s Ruskem jen velmi krátkou hranici a navíc až za polárním kruhem, ale stejně je tam už nějakou dobu živo. Hraniční přechod se tam nedá přejít pěšky a uprchlík potřebuje tedy aspoň kolo. Není však problém ho tam na ruské straně koupit. Letos přišlo do Norska touto cestou přes tři tisíce lidí, jen za minulé úterý jich bylo 196 (loni přišlo za celý rok jen několik desítek migrantů. Že by to bylo jen tak samo od sebe, nevěřím. Známe své Pappenheimské.

Pondělí 9. listopadu: V Právu přinesli rozhovor s klimatologem a filosofem Václavem Cílkem ohledně migrace. Pan Cílek vidí hlavní problém vidí v suchu, v islámu až druhotně (na tom, že o islám až tolik nejde, jistě něco je). Jeho přístup je vědecký. Říká např.: „Když chce člověk migranty posuzovat, je zapotřebí znát společnost Orientu. Podobně jako zoolog nemůže sledovat chování zvířat v zoo, tak kulturní antropolog nemůže zkoumat chování lidí, kteří přicházejí sem k nám, ale už v jejich prostředí.“ Problém, který tak trochu vybočuje z tohoto vědeckého rámce, je, že ti lidé jsou zároveň taky naši bližní. Tím se liší např. od antilop nebo goril. Myslím si, že když tento aspekt necháme stranou, bude náš postoj k problému poněkud chudý. Pan Cílek se domnívá, že trauma lidí, kteří mají „historickou paměť“, vyplývá z pocitu, „že se opravdu něco děje se samotnou podstatou Evropy“. To tedy ano, tedy přesněji řečeno, už se stalo, a uprchlická krize je jen důsledek té změny. Vykládat to „klimatickými změnami“, „demografií“ a „ekonomikou“ („Evropa a možná celý vyspělý svět se dostává do stádia dlouhodobé stagnace“) je hrozně povrchní: nezměnil se svět venku, změnili jsme se my, uvnitř. Tedy my všichni, i pan Cílek, a jaksi napřed, pak teprve, jako důsledek té změny, začal malér (přesněji asi maléry, nejde jen o uprchlíky). Je ostatně příznačné, že i u nás se nejprve kvůli naší prohnilosti změnilo to, co je nejblíž nás (zbortila se demokracie), a do tohoto změněného a připraveného prostředí teď plnou vahou padá dnešní děs z neznámého – uprchlíků. Recept pana Cílka na to, jak zachránit Evropu, je jednoduchý: „Já teď doopravdy přemýšlím nad takovým soukromým projektem na záchranu Evropy, kdy začínáte doma. Narovnáním rodinných vztahů tím, že občas chodíte do kina na český film, posloucháte českou hudbu, zabýváte se českou literaturou a tradicí. Síla spočívá v obnovení tradičního českého života nebo maďarského nebo slovenského. Nelze se vrátit do 19. století ani do šedesátých let, musí to být posunuté jinam. Musí to být národní obrození po sto letech.“ Myslím, že to bude složitější: nejde v první řadě ani o klimatické změny, ani o demografii, ani o ekonomiku a nic nespraví ani národní obrození, které začne tím, že budeme s rodinou chodit do kina na české filmy, poslouchat českou hudbu a číst českou literaturu. Bude nejlepší, když každý začneme sám u sebe: jak je možné, že rozvrat české demokracie, její rozloženost a (tedy taky) bezbrannost dospěla dnes až tak daleko? Jak jsem to mohl dopustit? To se týká nejen autora těchto řádků, ale například taky všech protikorupčních hysteriků. A taky pana Cílka.

Tamtéž píšou opět zevrubněji o případu GIBS. Vybrali si po výtce nezúčastněnou, nepodjatou osobu, totiž náměstka Vrchního státního žalobce z Olomouce Petra Šeredu. Pan Šereda zdůrazňuje, že nestačí vyměnit vedení, je třeba, aby byla reorganizována celá inspekce (možná by bylo nejlepší ji sloučit s VSZ Olomouc v jednu instituci, např. Úřad pro boj proti korupci a veřejné blaho“, to neříká pan Šereda, to snaživě navrhuji já; taky by bylo možné zauvažovat o těsné propojení s bezpečnostní divizí Agrofertu, je tam spousta erdudovaných lidí od policie, které na VSZ nejspíš znají, pak to už nebude mít chybu). Pohled Práva na problém je historický: odvolaný šéf GIBS Bílek „má historicky blízko k někdejšímu ministru vnitra Langerovi“, o Bílkovi se prý mluví „i v příkazu k domovní prohlídce u Langera, který má Právo k dispozici“. Jak se do Práva dostalo? Zdá se, že i tento list je nyní součástí neformální „informační chobotnice“, založené někdy v polovině devadesátých let, jejíž chapadla sahají i do médií. To je docela novum. Dříve byli v těch věcech na rozdíl od nejprve Respektu a MfD, posléze Babišovin) o něco zdrženlivější (asi jim chyběly podklady).

Andrej Babiš navrhl na místo předsedy pražské organizace ANO ministra Martina Stropnického. Pan Stropnický byl doposud představitelem „ANO s lidskou tváří“: podstatně se tak podílel na image Babišova hnutí, bez dejme tomu „užitečných pomocníků“ jeho typu by se babišovci brzy sesuli na úroveň zemanovské SPO. Když teď bude uchopen za uši, ponořen do pražské mely a konfrontován s politickými šíbry typu paní Kleslové, pak, pokud není skutečný politický akrobat, o svůj profil a svou „lidskou tvář“ velmi rychle přijde. Taky se nebude moci vyhnout aspoň tu a tam setkání se svým synem Matějem, který zase už od dob Topolánkovy vlády hraje úspěšně roli fantoma Strany zelených. Andrej Babiš má překvapivé problémy s uplatněním svého hnutí - firmy ve velkých městech. Skoro to vypadá, že v aspoň částečně (i když už ne moc) demokratickém prostředí se politickým firmám zcela nedaří. Z toho plyne: buď se prostředí ještě o něco změní (např. do putinovska), nebo bude firma chřadnout.

Podle agentury STEM (nevím, proč ji v této věci nevěřit) má osobně strach z uprchlíků, kteří by získali azyl v ČR, určitě 37% lidí, spíše 32%, to je dohromady 69%. Zatím se spíše nebo určitě nebojí jen 31%. V souvislosti s uprchlíky (kteří tu ještě nejsou), má strach z islámu určitě nebo spíše 83% lidí, spíše nebo určitě ne 17%. Strach se zatím odehrává spíše v rovině strašení, tedy „co by, kdyby“, a je to strach z něčeho, o čem nic nevíme, s čím nemáme bezprostřední zkušenost a informace přebíráme ze světa čistě virtuálního. Pokud taková situace bude trvat ještě půl roku (široko daleko žádný živý uprchlík, jen samí virtuální), bude už strach skutečně nesnesitelný. Tedy pro ty, co tu uprostřed něho musí žít. Uprchlická vlna je jistě velmi vážná věc a pokud se ji nepodaří nějak regulovat, bude mít pro Evropu velmi nepříjemné důsledky. Jenže tohle – děs z virtuálního ohrožení - je ještě daleko horší. Je to logické: divák v kině na nějakém sugestivním americkém hororu musí mít chvílemi daleko větší strach, než kdyby se reálně ocitl v nějaké nebezpečné situaci. Nemůže totiž vůbec nic dělat. A političtí spekulanti, kteří se na tom strachu živí, jsou možná nebezpečnější než miliarda uprchlíků.

S uprchlickým tématem a islámem mi velmi zprostředkovaně souvisí i informace, kterou přinesla Babišova Mladá fronta Dnes: v pražské knihovně Akademie věd ČR uspořádali výstavu ženských portrétů a aktů s učeným názvem „Women: Scenes in the library“. Některé fotografie jsou dosti legrační (např. poloobnažená dívka tmavé pleti – nepíšu černoška, abych nebyl lynčován - se dvěma knihami na hlavě) a nepochybně „nemají žádnou spojitost s vědou a výzkumem“ (viz dále). Nevím, je-li to nutné, některé barokní čítárny jsou ozdobeny freskami, které taky nemají nic společného s vědou a výzkumem, a zatím nikdo nepožadoval, aby byly seškrábány. Zde však protestovaly v duchu multikulturality a politické korektnosti rozlícené české sufražetky (Genderová expertní komora a Kongres žen). Z protestu cituji (dle MfD): „Uspořádání této výstavy v rámci popularizačně-vědecké akce, kterou zaštiťuje Akademie věd ČR, je sexistické. Zobrazení spoře oděných žen v prostorách Knihovny AV ČR nejenže nemá žádnou spojitost s vědou či výzkumem, ale zároveň degraduje ženy obecně na pouhé sexuální objekty a zpochybňuje odborný přínos vědkyň.“ Knihovna AV ČR se nejprve celou věc pokoušela nejapně bagatelizovat („Cílem výstavy doprovozené přednáškou bylo představení jedné z nejstarších fotografických technik – mokrého kolodiového procesu“), pak zbaběle kapitulovala a výstavu „předčasně ukončila“. Myslím, že Genderová expertní komora a Kongres žen usilují o podobnou očistu tohoto hříšného světa jako Islámský stát. Mohli by si navzájem rozumět. Až se tu islamisté zmocní vlády, budou obě organizace nepochybně až to poslední, co zakážou. Jejich aktivistky budou sice muset chodit v burkách. Ale aspoň se jim nebude moci stát, že by je někdo „zredukoval na pouhé sexuální objekty“.

Úterý 10. listopadu: Jak už jsem napsal, na 17. listopadu, což je historicky vzato náš největší státní svátek, protože symbolizuje osvobození z ruského impéria a obnovení svobody a demokracie, bude mela, která s výročím nemá nic společného: na jedné straně „antiislamisté“, kterým jde o pravý opak toho, co se kdysi 17. listopadu 1989 rozběhlo, a Miloš Zeman, kterému jde v zásadě o totéž jako antiislamistům. Svobodu a demokracii budou zastupovat zastydlí puberťáci z Podhradí a možná ještě pár Pravdoláskařů. Těch druhých bude možná ze setrvačnosti pořád ještě o něco víc. Dále proběhne „karnevalový průvod a oslava sametové revoluce“, což patří zřejmě taky k tomu druhému uskupení. Demokracii nebude hájit a oslavovat nikdo, první ji nenávidí, druzí ji pomohli a ještě pomáhají bourat (už jí moc nezbývá). Jako nezaujatého diváka mne zajímá, jak to dopadne. Budu to sledovat v klidu a bez vzrušení, jako souboj dvou manšaftů, z nichž ani jednomu nefandím, protože je mi jasné, že ani od jednoho, ani od druhého si nelze do budoucna vůbec nic dobrého slibovat. Jo a abych nezapomněl, proběhne ještě vzpomínkový pochod nacionálně socialistických penzistů k uctění památky Jana Opletala. Už je nikdo nepotřebuje, Rusové, Klaus a Zeman, jimž dělali v minulosti chabou, leč oddanou oporu, se vezou na mohutné vlně antiislamismu. Tenhle poslední pochod by se měl konat o půlnoci a na hřbitově.

Podle agentury TNS Aisa pro ČT vede v průzkumu ohledně voleb do PS Andrej Babiš (tedy ANO, což je totéž), s obrovitým náskokem před ČSSD (28% proti 16%). Vedení ANO před ČSSD je pochopitelné, protože ČSSD se koupe v uprchlické krizi a dostává zabrat od obou znepřátelených táborů, antiislamistů i pravdoláskařů. Babiš nedělá nic a v závětří upevňuje své oligarchické impérium. Jen si myslím, že ten 12% náskok před ČSSD v průzkumu TNS Aisa je tak trochu taky součástí toho upevňování. Je to nějak moc.

Soudkyni Kateřině Tluchořové odňali rozhodování v soudním sporu ohledně výroků prezidenta Zemana (Peroutkova vnučka zažalovala stát). Jako manželka exposlance Tluchoře, jednoho ze tří ďáblů slavné protikorupční kauzy, se soudkyně dostala do podezření z podjatosti, protože „jejího manžela v trestní kauze takzvaných trafik úspěšně hájil tentýž advokát, který ve sporu o Peroutku zastupuje stát“, jak uvádí Právo. Soud sice námitku o podjatosti zamítl (jistě právem, je nehorázná), ale paní soudkyni pro jistotu přece jen nahradila jiná. Paní Tluchořová má špatný kádrový profil. Pokud se rozhodla vzdát se případu sama (to ze zprávy přímo nevyplývá), poškodila demokracii: takovým drzým a nesmyslným námitkám se nemá ustupovat.

V Babišově Mladé frontě Dnes píší o průzkumu agentury Median, podle něhož dokonce i 24% voličů TOP09 „odmítá uprchlíky v ČR“. To je jednak strašně málo, nevím, proč to TOP09 vyčítat, a jednak je to, jak říkával Václav Klaus, úplně špatně položená otázka. Problém není, zda uprchlíky přijmout nebo ne (je z humánních i politických důvodů nutné je přijmout), ale kolik, tj. zda se podaří nynější bezbřehý tok nějak regulovat, aby to přijímající země úplně nerozvrátilo.

Jednou z velkých překážek na té cestě je nynější německá vládní koalice a kancléřka Merkelová. Jsou zjevně v úzkých a shánějí podporu i u východních sousedů. Babišovy Lidové noviny v té souvislosti přinesly zprávu, že hodlají „překlenout propast“, která je v současné době mezi ČR a SRN v uprchlické otázce tím, že se vytvoří česko-německá komise. Vedoucí osobností se podle výslovné německé žádosti má stát Vladimír Špidla, o němž Merkelová a Steinmeier věří, „že zvládne krotit protiimigrační rétoriku některých členů české vlády.“ Tonoucí se i Špidly chytá. Ve skutečnosti česká vláda musí chtě nechtě zohledňovat nejen přání momentální vlády našeho velkého souseda (s níž se to teď zrovna nikoli bezdůvodně houpe), ale taky domácí veřejnost, a kromě toho a hlavně dělat politiku, která dokáže před veřejností i před vlastním svědomím nějak rozumně ospravedlnit, buď teď, nebo později. Takovou politikou politika kancléřky Merkelové aní náhodou není: paní kancléřka vzdáleně připomíná Neville Chamberlaina z jara 1939, zuby nehty se drží své neudržitelné (migrační) politiky. (pozoruhodné je, že na rozdíl od Chamberlaina nemá vlastně žádného politického protihráče, zápasí s něčím jako přírodní kalamita). Bez ohledu na to bych řekl, že dopadne podobně jako on, jen se bojím, že stejně jako v Chamberlainově případě bude pak už pozdě. I pro nás.

Středa 11. listopadu: Událostí dne je zhroucení pražské koalice. Hroutí se už dlouho, teď udělala konečně definitivní bác. Poměry v Praze po porážce zrádné pravice jsou bohužel tak neurovnané, že z nich asi nelze uplácet nic podstatně jiného, než to, co tam už bylo, a především nic kloudného. Situace přímo vyzývá k nejrůznějším nemravným koalicím a vylučuje ty funkční. Politické poměry, v nichž se druhým Člověkem na radnici může stát něco tak neuvěřitelného, jako je Matěj Stropnický, tu od protektorátu nebyly. Rovněž skutečnost, že v zastupitelstvu sedí tak strašné uskupení, jako jsou tzv. Piráti, zaručuje, že tu hned tak něco pořádného nevznikne. Pozoruhodné je, jak málo úspěšná na této úrovni (největší města v ČR) je Babišova Agrostrana. Zřejmě jejímu generálnímu řediteli na této střední vrstvě politiky nezáleží, počítá asi, že ovládne tu nejvyšší rovinu (včetně policie a státních zastupitelství), a to ostatní pak půjde jako po másle. Podaří se?

Babišovi jde ovšem taky o krajské volby, které budou příští rok. Chce na lídry v některých krajích nominovat odborné náměstkyně, které má ANO na ministerstvech. Zákon samu nominaci nezakazuje, koaliční partneři ovšem brblají. Jinak je to praktické. Obsadit kraje svými sekretářkami, které jsou submisivní a umějí makat. Tak daleko v nepolitické politice zatím nikdo nešel.

Podle průzkumu STEM schvaluje členství v NATO 69% populace, a 34% je považuje za významnější než členství v EU. Je to omyl. Lidé vnímají NATO jako servisní organizaci, která nás bude bránit, až se svým nezřízením blbnutím dostaneme do mezinárodních potíží. Naproti tomu EU je podle většiny organizace, která nám v našem rozletu dělá soustavné potíže. V současné době je ovšem funkční EU základem našich základních politických jistot, i těch bezpečnostních. Bohužel je zároveň v nejvážnější krizi své existence. Jediná naděje (k níž by měla ČR pracovat, kdyby toho byla schopná) je odchod nynější generace evropských vůdčích politiků, kteří v migrační krizi vesměs selhali. Zásadní věc (kterou bohužel politicky nemůžeme ovlivnit, protože formálně vzato to není náš problém) by byl odchod kancléřky Merkelové. Měl by velkou symbolickou i věcnou hodnotu.

Josef Koukal se v Právu pozastavuje nad tím, že v anketě jakéhosi módního časopisu pro celebrity označili čtenáři za ženu s největším vlivem na dění v ČR pražskou vrchní státní zástupkyni Bradáčovou. Zní to podle něho spíš jako znepokojivá zpráva. Já bych řekl spíše „poplašná“. Jinak ale jde jen o zdání. Kdyby se nejvlivnější žena upřela příliš mnoho pozornosti do hájemství oligarchie, záhy by se ukázalo, že skutečným vlivem disponují jiní.

V Babišově Mladé frontě Dnes píší o možném „velkém návratu“ Václava Klause do vrcholné politiky na vlnách migrační krize. Zatím se dá ovšem říci jen to, že stejně jako spousta jiných politických zombies se exprezident žene po čuchu za možnou kořistí. Už je tam podobných jako on dost velký nával. Stává se to vždycky v podobné situaci. Kde je mrtvola, slétají se supi. Že by z toho mohlo něco být, je skoro vyloučené. Václav Klaus je typický případ z politika, z něhož každým pórem vyzařuje, že jeho doba už minula. Jsou tu jiní, schopnější, mladší – a taky nebezpečnější.

Čtvrtek 12. listopadu: Premiér Sobotka, jak se zdá, vůbec nelituje pádu pražské koalice: „Byla to chromá kachna. Dělala kompromisy v zájmu fungování vedení Prahy, ale teď už to není možné, protože koaliční strany hlasují v podstatných věcech odlišným způsobem.“ Jednání o nové koalici výslovně a zlomyslně nechává na hnutí ANO a na primátorce Krnáčové. Že by mohlo vzniknout něco smysluplného, je jen velmi obtížně představitelné (viz můj komentář k té věci).

Ústavní soud rozhodl v případu nelegálního imigranta z Kamerunu, který se vzpíral vyhoštění tak usilovně, že policisté při transportu na letiště použili slzný plyn, spoutali ho a k letadlu ho přivezli na vozíku pro zavazadla. Policisté se musí k cizincům, na našem území chovat s respektem. Mimochodem, ukázalo se, že cizinec byl stejně aspoň napoprvé netransportovatelný – měl letět sám a kapitán letadla ho odmítl přijmout na palubu, protože představoval bezpečnostní riziko. Ústavní soudkyně Šimáčková k rozhodnutí ÚS prohlásila: „Policisté by se měli zdržet všeho, co by v těchto lidech mohlo vyvolávat pocity strachu, méněcennosti nebo úzkosti“: to je jistě fajn, jenže za těchto podmínek nebude od nás vyhostitelný prakticky nikdo (a všude v Evropě se taky ukazuje, že vyhošťování je úkol obtížný až nemožný). Co s tím?

Zemřel německý exkancléř Helmut Schmidt. Nastoupil kdysi do úřadu poté, co ho musel s ostudou opustit Willy Brandt, jakási první evropská vlašťovka v politice „Yes, we can!“. Vzpomínám na toho člověka s uznáním a úctou. Mohl jsem jeho politiku sledovat jen z příšeří husákovské ČSSR, kdy podle pana Zídka a spol. nebylo všechno jen špatné, a byla to po jeho předchůdci obrovská úleva. Byl to vlastně poslední (uvědomuji si, že vlastně taky první) normální sociální demokrat v německém kancléřském křesle. A dovedl být v případě nutnosti rozhodný. Na rozdíl od nynější německé kancléřky, s níž se to teď naštěstí už houpe. Návrat k někomu, jako byl Helmut Schmidt, je bohužel nemožný: nikdo takový, zdá se, ani v SPD, ani v německé politice dnes není. Je to obrovská škoda i pro nás.

Slovinci, zastrašení evropským (především německým) verbálním terorem, stavějí na svých hranicích s Chorvatskem „dočasné technické překážky“. Nevylučují však (protože Slovinsko má hrozný malér), že se z nich časem může stát i „plot“. Stane se tak usnesením slovinského parlamentu?

Sdružení výtvarníků Fór_um chystá v Praze na 17. listopadu maškarní průvod, v němž bude figurovat mj. maska Andreje Babiše coby chobotnice, která ovíjí chapadly premiéra Sobotku. To je docela trefné.

Pátek 12. listopadu: Německý Ministr vnitra De Maizière oznámil, že SRN bude od 21. října vracet uprchlíky do první unijní země, do níž vstoupili (jak to stanoví dublinské úmluvy). Tím potvrdil, že před 21. říjnem tomu tak nebylo a že paní Merkelová koncem léta platnost dublinských úmluv pro Německo zrušila (a ne, že ne, jak tvrdí někteří čeští publicisté). Bohužel už je pozdě, Německo už v podstatě uznalo, že nemůže vracet uprchlíky do Řecka, odkud jich drtivá většina přichází. Chtějí je snad vracet do Chorvatska, kam přes Makedonii a Srbsko pokračovali? Chorvatské vládě a panu Milanovićovi osobně bych to za jejich skunkovské jednání z léta přál (nejdřív se pokusili svůj malér řešit tím, že ho přehrají zpátky na Maďarsko, pak do něj s chutí namočili Slovinsko), bohužel ta vláda možná končí, sociální demokraté v Chorvatsku prohráli volby, a navíc by to bylo nesmyslné řešení. To, že imigranty nejde vracet do Řecka, je zjevné (je otázka, zda je vůbec lze někam vracet), je však za každou cenu nutné výrazně omezit ten uměle a z nekalých důvodů nabuzený exodus z Blízkého a Středního Východu. Říkat, že to nejde, je kapitulantství. To znamená v první řadě obnovit funkční hranice Schengenu a vnější hranice EU a pouštět dovnitř jen ty, u nichž to EU a příslušné členské státu uznají za vhodné a únosné. Tak fungují každé hranice. Místo toho Rakousko, jehož vláda měla úplně nejhloupější řeči, když Maďaři stavěli plot, staví teď plot uvnitř Schengenu a argumentuje tím, že je nižší a není na něm ostnatý drát. Je zcela zjevné, že politická reprezentace, která dnes dominuje v EU, v této tak zásadní věci úplně selhala. Normální by bylo, kdyby byla vystřídána jinou. Bohužel, integrace EU ještě nepokročila natolik, aby to bylo možné technicky provést. Není vlastně ani jasné, komu se to má říci. EU má parlament, který vlastně není v pravém slova smyslu parlamentem, vládu, která není vládou a prezidenta, který není prezidentem. Jak zoufalá bude muset situace být, aby se něco takového stalo? Přitom nejde o to (tedy aspoň nám by o to nemělo jít) z EU utéci (nemáme kam), ale EU zachránit. A zároveň zachránit sebe.

Angela Merkelová se od rozhodnutí svého ministra vnitra ani nedistancovala, ani se k němu nepřipojila (to druhé dost dobře nemůže, musela by zároveň odstoupit). Pouze zástupkyně vládního mluvčího prohlásila, že „rozhodnutí padlo v rámci rezortní odpovědnosti ministerstva“. To je nesmírně směšný a nedůstojný alibismus.

Zítra si budou v pražské ANO volit předsedu. V Babišových novinách tvrdí, že to ministr Stropnický, nominovaný samotným Babišem, nemá jisté. Docela bych mu přál, aby to vyšlo, ta funkce bude určitě jiné kafe než pohodlné křeslo ministra obrany. Zatím lízal ze své česky řečeno spolupráce s Andrejem Babišem jen smetanu, teď začne mela. Andrej Babiš prohlásil, že váhal tak dlouho se souhlasem jednat s TOP09 proto, že v TOP09 se nevhodně vyjadřovali (počkají si napřed, až se pražské ANO sesype). To je chabá výmluva, pan Babiš si nemůže dovolit na tak významném místě (Praha) jen tak spolupracovat s někým, na jehož zašlapání do země postavil svůj program. Vypadal by směšně. Tj. už tak vypadá.

Podle toho, co píší v Babišově Mladé frontě Dnes, počítá TOP9 buď s „koalicí demokratických stran“ (ČSSD, ODS, TOP9, Trojkoalice), nebo s „pravicovou“ koalicí TOP9, ODS, Trojkoalice. V obou případech by si TOP09 nepochybně nárokovala jako nejsilnější strana místo primátora. V prvním případě je problém s účastí ČSSD, která se cuká, protože by tím fakticky porušila frontu revolučních protikorupčních sil (přitom ČSSD sama Velkou protikorupční revoluci spustila). Měla by tedy veřejnosti a voličům co vysvětlovat. Praha sice není celostátní rovina, ale je to skoro celostátní rovina, a protože ČSSD není skálopevně jednotná a Andreje Babiše se trochu bojí, troufne si na něco podobného asi až ve chvíli, kdy bude mít dojem, že ji Andrej Babiš smrtelně ohrožuje a/nebo je politicky už v posledním tažení. Ani o jednom, ani o druhém není zřejmě vedení strany jasně a většinově přesvědčeno. Pokud jde o variantu „pravicová koalice“, je to zjevně spíš fantasmagorie, protože tomu by TOOP09 potřebovala nejen jednoznačnou podporu disidentů z klubu Nezávislých, ale taky podporu nevypočitatelných a nespolehlivých Pirátů. Navíc Trojkoalice znamená taky Matěj Stropnický a síla tohoto uskupení by zjevně musela počítat s každým hlasem. Je těžko odhadnout, která z těch dvou možností je méně reálná. To, že TOP09 ty dvě možnosti předestírá, je ovšem zároveň tlak na ANO, aby buď bylo vůči TOP09 vstřícnější, nebo se rozštíplo (přičemž část by TOP09 podpořila), nebo obojí. Řekl bych (ale to je samozřejmě jen spekulace), že ani k jednomu, ani ke druhému není ještě Babišovo hnutí dost zralé. Takže vůbec není vyloučeno, že se nakonec v Praze všechno vrátí k původní koalici ANO – ČSSD – Trojkoalice, která bude ještě neschopnější a rozloženější než dosud – vyslovená nectnost z nouze.

Evropská komise se usnesla na pokynech, aby zboží vyprodukované v židovských osadách bylo tak označeno. Předpokládají zjevně, že tak označené zboží pak politicky korektní a multikulturní občané EU pak nebudou kupovat. Je to skryté obchodní embargo. Pokud jde o mne, byl bych rád, kdyby se celá záležitost s Palestinou nějak rozumně a smírně vyřešila, ale realisticky nahlížím, že teď pro to není ani náhodou ta pravá chvíle, naopak je ta pravé chvíle pro to, podporovat Izrael proti těm, co ho chtějí zničit. Vedení EU jim místo toho z blbosti pomáhá stejně, jako až doposud z blbosti fakticky posilovalo migrační vlnu. Jistě, Palestinci si zaslouží samosprávu a uprchlíkům je třeba pomoci. Jen při tom nemusíme nutně zároveň zničit Izrael a sebe. Proto jsem odhodlán nakupovat zboží s nálepkou „ze židovských osad“ (možná by ten nápis měl být doprovázen nějakým výrazným symbolem, například Davidovou hvězdou, když jsem byl malé dítě – jsem ročník 1940 – tak to u nás bylo taky v některých případech povinné, neoznačovalo se tak ovšem zboží, ale lidé). Myslím ale, že tím Izrael zrovna nevytrhnu. EU taky tímhle hnusným a směšným opatřením Izrael samozřejmě nezničí. Jen si po pilátovsku myje ruce.

Sobota 14. listopadu: Nejprve k hlavní události dne, krvavým atentátům v Paříži. Věc je příliš čerstvá a rád bych si ušetřil obligátní cvičení v kýčovitém verbálním humanismu, to rád přenechám jiným. Je zjevné, že atentáty nijak bezprostředně nesouvisí s migrační vlnou a navíc je má na svědomí nevelká skupina lidí. Každý si je ale s migrační vlnou spojí, protože se odehrávají uprostřed ní a migrační vlna se Evropské unii a jejím vedoucím zemím úplně vymkla z rukou. To povede k politické destabilizaci: v Německu neexistuje za kancléřku Merkelovou, která za neschopnost reagovat na migrační problém (ne samozřejmě za atentáty v Paříži) nese zodpovědnost, žádná vypracovaná a rozumná náhrada, ve Francii existuje za stejně zodpovědného prezidenta Hollanda náhrada vypracovaná až moc, ale zato nerozumná. Veřejné mínění se bude radikalizovat směrem od bezmocné demokracii k něčemu, co je sice mocné a akceschopné, ale už to nebude žádná demokracie. Někoho, kdo by představoval to správné uprostřed, akceschopnou demokracii, zatím nevidět. Opakuji to, co jsem napsal včera: současné vedení EU a velkých unijních zemí selhalo a zatím neexistuje nikdo, kdo by ho vystřídal, ani funkční mechanismy, jak ho vystřídat – tedy neexistuje na unijní úrovni, na úrovni velkých unijních států funkční mechanismy existují, ale je to věc těch států a my to můžeme jen sledovat s tím, že je to v téhle situaci něco jako napínavý thriller, protože od té výměny závisí i náš osud. Přitom interpretovat to, co se děje, jako křížové tažení Islámu oproti Evropě, je ujetá výstřední hloupost. Je to spíš jen implose prohnilé Evropy (a my jsem jen organickou součástí té prohnilosti) pod návalem bezmocných, deprivovaných lidí. Evropa už nevěří vůbec ničemu a nemá tedy ani žádné důvody, proč hájit to, čeho se jí v minulosti podařilo dosáhnout. Víra fanatických islamistů je ujetá, ale dává jim převahu nad těmi, kdo nemají vůbec žádnou víru.

V této souvislosti bude taky zajímavé, jak u nás proběhne střetnutí sluníčkářů s antiislamisty na 17. listopadu. Atentáty v Paříži k němu vytvářejí nemilou předehru. Preference Miloše Zemana, který si opět přihřeje svou protiuprchlickou polívčičku, nepochybně do úterka ještě vzrostou. Všimli si toho např. hlupáci z Podhradí? Červené karty a vajíčka tentokrát možná nezaberou tak jako loni. Ostatně, obě party, antiislamisté i sluníčkáři, jak se zdá, se navzájem potřebují a drží se navzájem při životě: co by si jedna bez druhé počaly. Líto je mi jen policajtů. Tentokrát už možná dostanou z obou stran pořádně zabrat. Bezbrannost české intelektuální elity vůči Zemanovi je úděsná.

Do PS míří poslanecký návrh Jeronýma Tejce (předsedy ústavně právního výboru PS) a dalších. Je to, pokud tomu dobře rozumím, novela trestního zákona, podle níž má být za úmyslnou vraždu natvrdo stanoven trest doživotí. Nelíbí se to ministerstvu spravedlnosti, Soudcovské unii, a mně taky ne. Je to typická buranská reforma trestního práva, populisticky líbivá a navíc nepřípustně omezující úlohu soudu při rozhodování o trestu.

Poté, co EU a USA připustily, aby Rusko a Írán měly přímý podíl na konfliktu v Sýrii, škemrá EU zároveň v Turecku, v Řecku (členský stát!) a v Africe, aby nám pomohli s regulací migrace. Pochopitelně že odpovědí je dosti nestydaté vydírání: kdo by si nezavydíral, když se partneři k vydírání tak bezelstně nabízejí. EU nejspíš bude muset nejdřív ukázat, že si umí pomoci sama. Pak jí snad někdo pomůže.

Policejní prezident Tuhý sáhl zřejmě v souladu s ministrem Chovancem k výměně krajských policejních ředitelů. Pohnutkou je akce Vidkun. Aby se uvolnily jejich potenciálí nežádoucí vztahy s krajskými politiky, budou všichni říkajíc pošoupnuti z jednoho kraje do druhého, pouze za odstoupivšího Libora Krejčiříka z Olomouce bude do Plzeňského kraje nassát nový muž. Tím se možnost, že by dosavadní policejní ředitele vystřídali např. nezkorumpovaní a morálně skálopevní odborníci z Agrofertu, omezí na minimum. A ke skutečné obrodě zkostnatělého a zkorumpovaného policejního aparátu za čerstvé síly z terénu nedojde.

V Babišových Lidových novinách citují ze vzpomínek Michaela Žantovského na první polistopadové měsíce v Občanském fóru. Řeč je o „nepolitické politice“. Cituji kousek, který mne z osobních důvodů zaujal: „Ne, že by se však před Listopadem jen historizovalo a teoretizovalo: uskupení zvané Demokratická iniciativa, vedené Emanuelem Mandlerem a odkazující se právě na Havlíčka, požádalo o registraci jako politická strana už 11. listopadu 1989. Přejmenovaná pak na Liberální demokratickou stranu bude zejména Mandlerovými ústy kritizovat Občanské fórum mimo jiné právě za to, že příliš naslouchá Václavu Havlovi, nadřazujícímu morální apely nad demokraticky provozovanou formalizovanou politiku, nezbytně zahrnující i politické stranictví.“ Je hezké, že si pan Žantovský na nás po letech vzpomněl. Teď už si vzpomíná kdekdo, a proč by taky ne, dnes už to není nebezpečné, protože z toho nic neplyne. DI dávno zanikla a Mandler je mrtvý. A to, co se po listopadu 1989 místo normální, „obyčejné“ politiky prosadilo, teď lokálně i globálně bere za své. Podotýkám jen, že Mandler a DI navazovala především na Masaryka, ovšem ne na Masaryka dutých okřídlených citátů, ale na to, co v devadesátých letech 19. století psal o české politice. A že DI byla jako politická strana součástí Občanského fóra, protože nám tehdy vůbec nic jiného nezbylo. Byli jsme ovšem součástí Občanského fóra, jehož heslem bylo: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. A podle toho s námi taky zametli.

Kostnatá ruka korupce zasáhla i do dostihového sportu. Podařilo se jí získat pro korupční jednání, totiž doping ve sportovním zápolení, provozovaný očividně s se zištnými záměry, celebritu: vítěze Velké Pardubické Nikase. Pro úplnost dodávám, že Nikas je kůň. To ho ani náhodou neomlouvá. Měl by být předán do péče JUDr. Bradáčové, JUDr. Ištvana a týmu plukovníka Šlachty, a je už předem jasné (nemusí při tom asistovat ani JUDr. Tejc s žádnou novelou trestního zákona, na koně se trestní zákon nevztahuje), že trest může být jen jediný: do salámu s ním!

Pondělí 16. listopadu: Andrej Babiš má soustavné problémy s parlamentní demokracií. V poslanecké sněmovně neprošla ve třetím čtení novela zákona o pojišťovnictví – k většině chyběly hlasy části klubu ČSSD a klubu lidovců. Koalice bude teď muset novelu (po úpravách) předložit znovu a ČR hrozí pokuta od Evropské Unie. Při projednávání zákona došlo v červnu ke konfliktu mezi Andrejem Babišem a poslancem ČSSD Šinclem – Babiš vznesl vůči Šinclovi řadu dehonestujících obvinění, která s věcnou podstatou sporu nijak nesouvisela (podrobnější informace najdete v archivu Událostí – rubrika Co týden dal v měsíci červnu 2015 a dále komentář zde). Protože to byl zároveň konflikt mezi Babišem a klubem ČSSD, je zřejmě dnešní neúspěch předlohy mj. i dozvukem těchto událostí.

Olomoucký hejtman Rozbořil, obviněný z podplácení, podal proti obvinění stížnost. Stěžuje si mj., že dosud neměl možnost nahlédnout do spisu. Od doby, kdy byl v souvislosti s obviněním zadržen (cca před měsícem a něco), taky nebyl předvolán k výslechu. Policie se zřejmě zaobírá jeho údajnými komplici (podnikatel Kyselý, policejní důstojníci Kadlec a Petrůj), kteří jsou za katrem. Je to praktické, třeba budou vzhledem ke svému nynějšímu choulostivému postavení sdílnější.

Právo přineslo rozhovor s Petrem Robejškem. Pan Robejšek je opravdu nebezpečný člověk. Jeho názory jsou v mnoha ohledech přitažlivé a něco trochu na nich je („Odhadovat počty a připravovat tak občany na to, že budou muset přijímat migranty ve velkém počtu a trvale, to není úloha ani národních, ani evropských vůdců. Jejich povinností je v první řadě starat se o občany a stabilitu jejich zemí. Místo toho se ale chovají tak, jako by hodnotový a od něj odvozený právní systém Evropy platil všude na světě a jako by evropští občané měli globální odpovědnost za jeho uskutečnění, respektive důsledky neuskutečnění.“) Také to, že v souvislosti s migrační vlnou místy propukl jakýsi ostentativní humanismus a spektakulární dobročinnost, docela sedí. Jiné výroky jsou ovšem problematické (např. tvrzení, že „většina migrantů hledá především ekonomické výhody“ – jistě, ty hledá každý, jen některým při tom jde ještě navíc o holý život, a komu ano a komu ne, se dnes zejména u uprchlíků z úplně rozvrácených oblastí dost dobře ani nedá poznat). A hlavně, vyvozovat z toho všeho překotné závěry, že „možná je v postkomunistických zemích, jako je Česká republika, demokracie, ve smyslu vlivu občanů na rozhodnutí jejich vlády, o něco vitálnější než v západoevropských státech“, že „zdejší politici – alespoň ve výrazných případech – silněji vnímají a především respektují tlak veřejného mínění“, a že proto „v těchto zemích existuje svým způsobem autentičtější demokracie, než je tomu v západoevropských společnostech, kde politické a mediální elity občanům odňaly významnou část vlivu na politická rozhodnutí“, je úplně ujeté. Politici mají legitimitu, danou ve volbách, které jsou vyjádřením důvěry voličů, že zvolení budou schopni rozhodovat správně a spravedlivě, a ne třeba podle momentálních tlaků a rozmarů ve veřejnosti, jejichž váhu zpravidla (na rozdíl od výsledků voleb) nelze nijak pořádně změřit. Politik nemá povinnost řídit se hysterií ve veřejnosti, ale racionální, pragmatickou a morální úvahou (všechna tři hlediska je nutné a možné skloubit). A tvrdit, že „cizinec, který uprchl před válkou, je zajímavější objekt soucitu a pomoci než chudá důchodkyně, rozpadající se rodina ve vedlejším bytě nebo financování hospicu“ přece ještě vůbec neznamená, že se na toho cizince můžeme mírnix dýrnix vykašlat. Dnešní evropské veřejné mínění ovládají dva stejně nepřijatelné extrémy, „sluníčkářtví“ a falešný pragmatismus. Navzájem se potřebují a zároveň hecují a je těžké říci, který z nich je horší.

V Babišově Mladé frontě Dnes se vracejí dvěma výraznými texty k 26. výročí 17. listopadu a zároveň k migrantské krizi. Za veterány sametové revoluce (tedy přesněji za polistopadovou dočasnou politickou reprezentaci) odzpíval standardní árii Petr Pithart – jako obvykle o tom, z jakého marasmu jsme „my“ (rozumějte „vy, prodejná česká chásko“) vzešli a namnoze jej v sobě ještě máme (tedy máte). Je to pořád stejná drzost jako v bezprostředně polistopadové době, a zabere to stejně málo jako tenkrát – protože je to píseň falešná. Chtělo by to, aby pan Pithart do ní jaksi zakomponoval i „polistopadového sebe“ a svůj vlastní marasmus. Pitharta vyvařuje spisovatel Vlastimil Vondruška, sebevědomý představitel veřejného mínění, na něž se odvolává Petr Robejšek v Právu (viz výše): „Povinnost politiků je respektovat naše přání, ať se jim to líbí, nebo ne. Rozhodujeme my, lidé, a rozhoduje většina. Politici jsou jen vykonavatelé našich potřeb, protože mají z naší vůle svá křesla a své platy. Ty jim dáváme proto, aby vedli tuto zem způsobem, jakým si přejeme my, nikoli pár blouznivců a neschopných mluvků.“ Dále je řeč o „zdravém selském rozumu“, který je třeba respektovat, o „fatální mocenské impotenci současné parlamentní demokracie. Žvaní se a žvaní se. Lidu je třeba naslouchat a ne jej peskovat, pokud má názor jiný než pár europoslanců.“ Zkrátka vyznání víry českého demokratického buranismu, ideová základna Babišovských nových pořádků. Podobně mluvili vítězové z roku 1933 i 1948. Bylo by dobré, kdyby si Petr Pithart a tento Řimbaba mohli svá vyznání konfrontovat z očí do očí v nějakém televizním diskusním pořadu (pokud podobný existuje). Byla by to docela sranda.

V Babišových Lidových novinách mluví v podstatě na totéž téma šéfkomentátor Kamberský. To, co se u nás děje, není žádná fašizace (jistě že ne, ale to není žádná úleva). „Nevyhnutelný odklon od liberální doktríny“, která tu prý shodou náhod převládala přes dvacet let. To je skromné vymezení, je to v mnoha ohledech odklon od toho, co tu „shodou náhod“ převládalo přes tisíc let. Nic dramatického se údajně neděje (nechumelismus je nutnou výbavou zjevných i skrytých obhájců Nových pořádků). „…To všechno tady už bylo. Na demonstracích takzvané Holešovské výzvy byli rituálně popraveni Petr Nečas s Miroslavem Kalouskem. Namalované šibenice se poprvé objevily na transparentech při odborářských demonstracích, na kterých byly krom nejvyšších odborových předáků desítky tisíc lidí.“ Můžeme se tedy utěšovat: Fašismus to není, je to ještě hnusnější. Ale nejde o žádné „obyčejné politické kyvadlo“. Jenom o palici, která zaráží českou společnost víc a víc do hnoje. Lidé jako Petr Kamberský obsluhují ten mechanismus a nesou za něj odpovědnost. Jde jim to docela od ruky. A jejich krédo zní: „Veselé to není, ale tragédie také ne“.

Úterý 17. listopadu: Na nějaké shrnutí toho, co se dnes odehrávalo a odehrává v ulicích, je ještě trochu brzy. Zjevné je, že Zeman posílil, demonstrují protizemanovci i zemanovci, Zeman se spojil s bojovníky proti islámu a je podstatně konzolidovanější než loni, kdy „protizemanovci“ dominovali. Má taky pořád k dispozici vlastní servisní stranu a nezanedbatelné možnosti, které mu skýtá jeho úřad. Demonstrace ovšem ani náhodou nebyly tak mohutné, že by policie nedokázala udržet pořádek. Kam se oba tábory hrabou na Děkujeme odejděte a v podstatě i na nejmohutnější akce Velké protikorupční revoluce. Drtivá většina lidí zůstala doma (obrazně řečeno). To jsou ti, na něž oba tábory kašlou. Je jich drtivá většina. Ostatně, patřím mezi ně taky. Mezi „sluníčkáři“ a zemanovci si nedokážu vybrat a ani mne nenapadne, abych se do toho nutil.

České noviny nevěnovaly moc pozornost tomu, že nastupující polská garnitura už jaksi předem, než se ujala úřadu, odvolala souhlas s „kvótami“. „Polsko si musí zachovat plnou kontrolu nad azylovou a migrační politikou“, řekl budoucí ministr pro evropské záležitosti Szymanski (cituji dle Práva). Po atentátu v Paříži prý nevidí možnost, jak splnit rozhodnutí rady ministrů vnitra EU o rozdělení uprchlíků podle kvót. V nastupující polské vládě bude mít současná maďarská vláda silného spojence, kdežto ČR bude mezi zeměmi Visegrádu prounijní krajností. Je to rozhodně rozumnější politika než ta maďarské, slovenská a nově i polská. Ale artikulovaná realistická politika pořád chybí, u nás i všeobecně. Je např. zjevné, že pokud jde o uprchlíky, které Evropa už nassála, budou muset ostatní země EU těm nejhůře postiženým (Německo) pomoci, je to i v jejich zájmu. To ale je možné jen tenkrát, když tu bude účinná a společná vůle obnovit kontrolu nad vnějšími hranicemi EU a Schengenu a příliv uprchlíků omezit. Obojí je strašně těžké. Jenže bezmezná vstřícnost vůči uprchlíkům, v níž vynikla zejména kancléřka Merkelová, je nepřiznané kapitulantství („nic jiného se stejně nedá dělat“). Je zapotřebí zachránit EU a Schengen, velmi na tom záleží. Jinak než takhle to však nepůjde.

Andrej Babiš má nakonec přece jenom politickou divizi Agrofertu („hnutí ANO“) pod kontrolou. Ministr Stropnický byl drtivou většinou hlasů zvolen předsedou pražské organizace. Vlastně přesněji řečeno hlasovalo se najednou o předsedovi a dvou místopředsedech (dost originální). V Babišových Lidových novinách píší, že na funkci předsedy a místopředsedy se pokoušel kandidovat hlavní spojenec paní Kleslové Michal Hašek Pokus trval asi půl minuty, protože mu Andrej Babiš údajně řekl: „To si snad děláte srandu, ne?“ Jak vidno, v politické divizi Agrofertu si na rozdíl od PS PČR nepotrpí na dlouhé řeči. Je ovšem třeba vidět, že nic ještě není rozhodnuto. Záleží na tom, co si nový předseda s pražskou organizací počne. Cíl je zjevný: znovu slepit starou koalici. Všechno ostatní by byla docela slušná díra do lodi Nových pořádků a Andrej Babiš ví, že si to dost dobře to nemůže dovolit. Přišel by tím o veškerý svéráz a půvab, stal by se jedním z mnoha neúspěšných „překonávatelů“ demokracie.

Čtvrtek 19. listopadu: Prezident Hollande oznámil, že Francie bude nyní usilovat o vytvoření velké koalice proti IS se Spojenými státy a Ruskem. Sejde se proto i s ruským prezidentem Putinem. Je to projev bezmocnosti Francie (a vlastně taky Západu). S migrační krizí ani s Islámským státem si nevědí rady, a nic Rusům nevyhovuje víc, než právě tenhle stav. Putin se už nechal slyšet, že se Rusko v žádném případě nezúčastní pozemních operací. Bez pozemní operace, kterou provedou bojeschopné západní jednotky, islámský stát nelze v jeho srdci, na Blízkém východě, porazit. Nebude to samozřejmě znamenat jeho konec, ale oslabí ho to a bude to mít psychologický význam. Žádnou válku ještě nikdy nevyhrály zbraňové systémy. Zbraňové systémy neumějí bojovat. Bojovat umějí jen lidé. Navíc situace dnes není taková, jaká byla v roce 1941. Tenkrát opravdu Západu nic jiného než spojenectví s Ruskem nezbylo. Vzhledem k výsledkům, které jsou všeobecně známé, by byla na místě jakási opatrnost. Drony a Rusové Západu tuhle nevyhlášenou válku nevyhrajou.

Úterní demonstrace v Praze se lišily od těch loňských dosti výrazně. „Sdělovací prostředky“, které výrazně nefandí Zemanovi (fandit Zemanovi je ovšem nemožné), ale zároveň jsou zcela nekritické vůči druhé straně, sluníčkářům, uváděly počty demonstrantů z pochopitelných důvodů jen velmi zdrženlivě. Je nicméně zjevné, že na Albertově se teď sešli výhradně Zemanovi stoupenci (o to, aby tam nepronikly „nežádoucí živly“, dbala ochranka a policie). Bylo jich prý kolem dvou tisíc. Večer před úřadem vlády bylo už antiislamistů a Zemanovců přes čtyři tisíce. Protistraně se podle toho, co lze z médií vyčíst, se ani náhodou nepodařilo dát dohromady aspoň polovinu toho počtu (na závěrečné demonstraci před Hradem bylo podle Práva „několik stovek lidí“. Samozřejmě, daleko nejvíc bylo těch, kteří zůstali doma. Zeman se je snaží ulovit na líbivé demagogické řeči, a druhá strana vzhledem k tomu, že ani nikoho získávat nechce, lidé jí mohou být ukradení, stačí jí, že má svou Pravdu a Lásku, dopadne stejně jako kdykoli předtím (příznačné je i krystalicky pitomé heslo “Refugees welcome“ v situaci, kdy u nás široko daleko žádný refugee není). Na zemanovské akci na Albertově zpíval zpěvák Brichta píseň Karla Kryla. Je pozoruhodné, jak se kýčovité, dutě patetické songy toho člověka hodí po listopadu 1989 vždycky právě těm nejhorším (hlásí se k nim horlivě už od devadesátých let i komunisté). Jsou to univerzální protestsongy pro každého a do každého počasí.

Prezident Zeman vystoupil jako obvykle s tím nejodpudivějším populismem: apeloval na národní hrdost: „Tento národ si zaslouží, aby si vládnul sám a aby mu nikdo, opakuji nikdo, z vnějšku nediktoval, co má a co nemá dělat.“ (To říká člověk, který už skoro tři roky vykonává nejvyšší státní funkci; Karel Schwarzenberg kdysi předstíral právě před prezidentskou volbou, že nemá nic společného s vládnou, jejímž byl prvním místopředsedou; teď zase Zeman de facto sděluje národu, že mu za jeho prezidentování zvnějšku diktovali.) „Opačný názor nesmí být ve skutečné společnosti umlčován různými nálepkami nebo dokonce nadávkami“. Nálepky (ani nadávky) ve svobodné společnosti ještě nikdy nikoho neumlčely. Ostatně, co je a co není nálepka, resp. nadávka: což takhle „pražská lumpenkavárna“? Není to nijak zvlášť povznášející, ale nevím, proč by to mělo být zakázané. Stejně jako „extremisté, xenofobové, islamofobové, rasisté nebo fašisté“.

Celkový dojem z celostátního happeningu 17. listopadu (byl to vlastně skoro výlučně pražský happening) je tristní: v dnešní vypjaté mezinárodní i domácí situaci proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory: všehoschopní a neschopní. Všehoschopní jsou silnější. Pak je tu moře nerozhodnutých. Měli by si vybrat, ale jak? Jediná možnost je pokusit se zformulovat nějakou třetí cestu, realistickou, která nechce zavrhnout to, co jsme v posledních šestadvaceti letech získali, a dává najevo, že si s tím zároveň ví rady. Je to nesmírně těžké a k čemu to bude dobré, je ve hvězdách. Přesto ta třetí cesta je jediná možnost pro naši společnost a dnešní situaci.

Podle toho, co píší v Právu, bylo Srbsko informováno (kým, čím?) že na základě dohody zemí schengenského prostoru budou uzavřeny hranice Slovinska a Rakouska. Informace je nesmyslná, Rakousko je „vnitroschengenská“ země a hranice mezi Rakouskem a Slovinskem nejsou hranice Schengenu. Zablokování hranic prý zvažují i Makedonie a Chorvatsko. Co to ale znamená „zablokování hranic“? Kdo a jak bude blokován? A co s těmi, kdo se budou hromadit před zablokovanými hranicemi? Zprávu, kterou vydala Srbská státní televize a rozhlas, je v této podobě obtížné považovat za něco jiného než za kachnu.

V Babišově MfD zveřejnili rozhovor s místopředsedou Evropského parlamentu Ryszardem Czarneckim (PiS, vítěz nedávných voleb v „Polsku). Je z něho zjevné, že nová polská vládnoucí garnitura přehodnotí postoj k imigraci a hlavně k povinným, kvótám. Některé výroky pana místopředsedy jsou ovšem úděsné: „Já říkám, že bezpečnost je více než svoboda.“ Nebo „Ano, je třeba pomáhat, ale nemůžeme být ti, kteří tuto válku povedou tak říkajíc v první linii“(!) „Hlavní roli (v západní intervenci proti Islámskému státu, bd) by měly hrát země, které po staletí budovaly svůj hospodářský potenciál na svých koloniálních říších.“ To je vyčůraná bolševická drzost: ty země budovaly svůj hospodářský potenciál usilovnou prací svých občanů a koloniální systém představoval proti dnešnímu nevýslovnému svinčíku ve světě jakýsi základní pořádek. Jistě, kolonialismus je překonaný, ale skoro bych řekl, že to, čím byl nahrazen, je po mnoha stránkách ještě horší: pseudosvoboda pro více či méně organizované masové loupežníky a vrahouny.

Tamtéž píše vedoucí zpravodajství Babišovy Mf Dnes Zdeněk John: „Pařížská operace džihádistů byla dosud nejdrsnějším válečným aktem proti Evropě a proti západní civilizaci.“ To je nesmysl, nanejvýš snad nejhlučnějším a nejvíce medializovaným. Při útoku na newyorská dvojčata bylo přinejmenším desetkrát víc obětí a nesrovnatelně víc škod. Víc obětí bylo i v Madridu. Je to vlastně jen důrazný signál, že nic neskončilo, že válečné tažení islamistů pokračuje.

A tamtéž otiskli rozhovor se slovenským prezidentem Kiskou o imigrantech a imigraci. Mám k tomu, co řekl, pár výhrad. Nastala prý situace, kdy od nás země, které nám kdysi pomáhaly, samy potřebují pomoc, „a to pomoc velice symbolickou – několik tisíc migrantů“. Jistě, jen je třeba, aby se to nedělo v situaci, kdy ty země projevují naprostou bezradnost s nepřetržitým přílivem uprchlíků, takže je obava, že se tato „symbolická pomoc“ bude neustále opakovat a násobit. Pomoc je nutné poskytnout, ale musí to být pomoc v rámci nějakého celkového řešení. Zatím to vypadá, že v Bruselu a ve velkých evropských zemích počítají s tím, že se k nám postupně přestěhuje celá Afrika a Asie. Dále – oblíbená fráze o tom, že je třeba odlišovat ekonomické migranty od uprchlíků, je jakési útěšné pseudoomezení počtu migrantů: jednak, jak se to pozná v úplně zničených zemích, jako je např. Sýrie nebo Libye, a za druhé – jak a kam vrátit odmítnuté, mechanismy repatriace zatím vůbec nefungují. A konečně, mluvit o tom, že proti strachu je třeba bojovat tím, že vystoupí „osobnosti“, je klišé: u nás mluví neustále „osobnosti“ z pravdoláskařského okruhu (prof. Halík, Jiřina Šiklová, atp.), jen je nějak nikdo neposlouchá. Zato lidé dopřávají sluchu „osobnostem“ typu Miloše Zemana, Václava Klause, Tomia Okamury a Martina Konvičky, ty poslouchá kdekdo, jen bohužel strach spíš šíří, že by proti němu bojovali. Osobnosti to nevytrhnou. A taky je iluze myslet si, že „potřebujeme dostat do politiky nové lidi“. To se u nás povedlo dokonale (nejmarkantnější příklad: Andrej Babiš, ale ani náhodou není sám). Výsledek byl katastrofální. Potřebujeme spíše jasné myšlenky, ne nové hlupáky.

V Babišových Lidových novinách uvádí pan Jakub Janda jako příklad boje proti islamismu Rakousko, kde zavedli samostatný zákon – Islamgesetz (Ježíši Kriste!), který „počítá mimo jiné s povinným vzděláváním rakouských imámů na státní univerzitě ve Vídni, které má zajistit respektování evropských hodnot a liberálně-demokratických ústav“. Bude to tedy cosi jako jakýsi demokratický VUML pro imámy. Vychází se z předpokladu, že problém imámů je nedostatečná informovanost, a když se jim poskytne, stanou se z nich rázem stoupenci politické korektnosti, multikulturality a Pravdy a Lásky. Jenže imámové (aspoň někteří) něčemu věří. Tomu, kdo něčemu věří, je těžké, ne-li nemožné vysvětlit některé věci, které jsou s jeho vírou v nesouladu, zvlášť když se o to pokouší někdo, kdo vlastně nevěří ničemu.

Pátek 20. listopadu: Miloš Zeman řečnil 17. listopadu na Albertově před svými věrnými a vedl tam spoustu hloupých řečí. Využil svých možností a své oponenty tam tentokrát nepustil. I kdyby je tam byl býval pustil, byli by v menšině. Oponenti teď zato pořádají na truc „Skutečnou oslavu 17. listopadu na Albertově“ tuto neděli. Přihlásilo se k ní na Facebooku prý už přes 5000 lidí. „Nechceme, aby to vyznělo jakýmkoli způsobem jako nějaký politický aktivismus nebo demonstrace“, prohlásila podle Práva členka organizačního týmu oslavy Tereza Kuglerová. Proboha, proč ne? Proti Zemanovi je legitimní politicky demonstrovat. Samozřejmě s vlastním pozitivním politickým konceptem. Ale politickým. „Autentická oslava 17. listopadu“, to je přece jen trochu málo. Pokud tady budou stát proti sobě jen dvě síly – Zeman a jeho spojenci na jedné, a sluníčkáři z Podhradí na druhé straně, dopadne to s českou demokracií stejně, ne-li hůř jako ve Velké protikorupční revoluci.

Josef Koukal končí svůj sloupek v Právu poukazem na to, že se Zeman na Albertově označil za „hlas národa“, a že by mu někdo měl přehrát jeho proslov z Letenské pláně z listopadu 1989 - a v souvislosti s tím projevem pak uzavírá: „Tak nějak to totiž vypadá, když řečník spontánně souzní s hlasem národa.“ Pan Koukal se mýlí: Miloš Zeman dělal v listopadu 1989 totéž, co dělal teď na Albertově: chytal vítr a pokoušel se vystihnout, co chtějí zrovna lidé slyšet. Říkat tomu „hlas národa“ je velmi nadnesené.

V Babišově Mladé frontě Dnes zase píší: „Vojenští experti se víceméně shodují v tom, že ve válce proti IS je třeba podpořit veškeré pozemní síly, jež bojují proti džihádistům. I když se zdají těžko stravitelné, jako například íránské milice. Je-li cílem totální porážka islámského státu, je to nezbytné. Jako se kdysi Winston Churchill a Franklin Roosevelt spojili s Josifem Stalinem proti Hitlerovi.“ Rád bych upozornil na děsivou stránku téhle analogie: Churchill s Rooseveltem se spojili se Stalinem proto, že jim vůbec nic jiného nezbývalo, v situaci, kdy měl Hitler ve své moci skoro celou Evropu a směřoval k vítězství v Rusku. Nacistické Německo byla mohutná, po zuby vyzbrojená světová velmoc. Západ podpořil ruské síly, a ty si za to pak vzaly třetinu Evropy. Británie a USA byly rovněž světové velmoci a disponovaly velkou vojenskou silou. Islámský stát se nedá ani náhodou srovnávat svou faktickou vojenskou silou s Hitlerovým Německem, a spojenectví s Rusy je vynucené jen prohnilostí Západu. Prohnilost spočívá mimo jiné v tom, že nejsou schopny postavit své vlastní (nevelké) vojenské jednotky, které by islámský stát vyřídily během pár týdnů, a musí se spoléhat na íránské milice. Pseudonáboženství Západu, postavené na multikulturalitě, politické korektnosti a Pravdě a Lásce (jde vesměs o zprzněné křesťanství) neumožňuje těm, kteří ho vyznávají, vést vůbec žádnou válku. Musí ji za ně vést Rusové a íránské milice. Podle toho to pak taky dopadne. Ladislav Kryzánek, autor otvíráku, říká, že válečné tažení je jen první fáze. „Ve druhé fázi bude … potřeba přijít s politickým řešením, jež se pokusí odstranit příčiny „zla“ a které musí být aspoň rámcově připraveno dlouho dopředu.“ To je opravdu dobré: součástí řešení bude, co se musí dát – na Blízkém východě i v Evropě – Rusku, potažmo Íránu za to, že mají spolu se Západem a případně i místo Západu bojovat. Jenže připravovat nehodu, která Západ postihla po skončení druhé světové války, plánovitě předem, to by byl opravdu vrchol mnichovanství. A zdůrazňuji: nejde o to lámat nad Západem hůl. Jde o to, udělat aspoň něco malounko pro to, aby se proboha vzpamatoval.

Martin Zvěřina píše v Babišových Lidových novinách: „Politické strany, alespoň ty demokratické, již nemohou s Milošem Zemanem počítat jako s kandidátem hodným jejich podpory.“ To je příšerné konstatování – demokratické strany přece nemohly s Milošem Zemanem počítat jako s kandidátem hodným podpory nikdy. To, že o tom některé vůbec nevěděly, klade do otázky, nakolik byly opravdu demokratické.

Sobota 21. listopadu: policejní prezident Tuhý brání postup policie na Albertově 17. listopadu. Policie podle něj přijala určitá omezení kvůli přítomnosti prezidenta. (Proto zabránila skupině studentů položit květiny u pamětní desky, kde se pak konalo shromáždění antiislamistů za jeho přítomnosti). Policisté se po celou dobu úterních demonstrací úzkostlivě snažili zabránit tomu, aby se zemanovci a antizemanovci nedostali do nějakého divočejšího konfliktu, a taky se jim to nakonec povedlo. Ti studenti tam zjevně nešli jen položit puget, ale dělat něco, k čemu nestačí jen pět lidí (které tam policie byla ochotná pustit). Situace byla absurdní po všech stránkách: prezident pokryl svou účastí demonstraci extremistů, protože se jako cynický populista hodlá vézt na této vlně (jinou nemá, Putin je daleko a jeho pastrana na pořádné zviditelnění nestačí), jeho protivníci se chtějí sami zviditelnit na tom, že mu jeho zviditelnění trochu zkomplikují (na víc nemají). A akademičtí funkcionáři, kteří šli květiny položit spolu s tou skupinou studentů, se tváří, že nevědí, o co těm studentům jde. To je přímo orgie navzájem propojené nezodpovědnosti. Všichni si přitom zcela bezděčně hrají do rukou. Co si s tím pak má počít policie? Vlastně by měla to celé včetně prezidenta a univerzitních hodnostářů rozehnat, jenže to nemůže, na to policie v demokratickém státě nemá mandát. Ocitli jsme se v situaci, s níž si nějak nikdo neví rady. Extremisté ani sluníčkáři. Extremisté momentálně nad sluníčkáři vedou 5000 ku dejme tomu 1500. V poslední době velmi přibrali. V Praze žije milion lidí. Většina zatím odolává vábení pár tisíců „aktivistů“ z obou stran. Není divu. Sluníčkáři vyrazili s heslem „refugees welcome“, uprchlíci vítejte! S malou nadsázkou by bylo správné doplnit – všichni čtyři! Je jich tu zatím minimum. Až jich tu bude najednou padesát tisíc jako v létě v Maďarsku, dojde na lámání chleba. A to už policie možná nezvládne.

Objevily se spekulace, že evropská komisařka pro zahraniční politiku Mogheriniová (transformovaná komunistka, byla zvolena poté, co se Polsku podařilo politicky odpálit potenciálního kandidáta Radosłava Szikorského) zrušila návštěvu Prahy kvůli tomu (cituji Právo), „že někteří čeští politici spojují islám s uprchlíky a teroristy, aniž mezi nimi rozlišují“. Pokud je to pravda, zajímalo by mne, zda a do jaké míry si o takových věcech, jako je zrušeni návštěvy, rozhodují komisaři a komisařky sami, a do jaké míry musí být v té věci v EK konsensus). Jako forma nátlaku je to směšné – veřejnost v „potrestané“ zemi taková věc spíš rozlítí, a to i v tom případě, když je důvod odmítnutí jen „pravdě podobný“. EU není zrovna teď v tak dobré kondici, aby ne své členy mohla dělat bububu.

Zbyněk Petráček píše v Babišových Lidových novinách o tom, že ten, komu se z handlování mezi Ruskem a Západem o vliv ve světě v souvislosti se syrskou krizí dělá špatně (což je mj. můj případ), by měl přemýšlet: „V Sýrii vládne chaos už skoro pět let. Za tu dobu mohl Západ v čele s Obamovou Amerikou udělat leccos. Neudělal nic a v podobě běženců schytává důsledky. Je nějaká jiná alternativa než koalice s Ruskem?“ Milý pane Petráčku, není mým úkolem vymýšlet za pana Junckera, paní Merkelovou, pana Hollanda, pana Obamu a další nějaké alternativy. Zato je mou povinností upozornit, že se chovají jako Mnichované. Pan Petráček si představuje, že dojde k „posílení sfér vlivu mezi Východem a Západem (jakýpak Východ, Rusko!) např. takto: východní Ukrajina bude moje, západní Ukrajina vaše (vida, už i pan Petráček má chutě s Ukrajinou kšeftovat, přesněji řečeno kus jí prodat Putinovi!).“ Aby ty kšefty nebyly tak hladké, je lépe si to představit např. takhle: Západní Evropa bude vaše, zato zlatá stověžatá matička na Vltavě (včetně pana Petráčka jako inventáře) moje.

Ostatně, naši spojenci na Západě už taky dost pokročili. Francie požádala podle Lisabonské smlouvy unijní země O pomoc v ohrožení. Nepožádala NATO (což by bylo logické), protože by se mohli zlobit Rusové, nemají totiž NATO rádi. Je to vlastně jakýsi precedens. Až např. zase nás jednou napadnou Rusové, nebudeme moci požádat o pomoc NATO: pan Hollande by se totiž zlobil.

Pondělí 23. listopadu: V neděli proběhla jakási vzdorodemonstrace na Albertově. Byl to protest (jistě legitimní) proti tomu, že se extremisté z „protiislámských“ organizací těší zjevné podpoře prezidenta, který jejich setkání požehnal tím, že se ho sám zúčastnil, pronesl tam projev a poskytl mu krytí, jaké dává veřejnému shromáždění účast hlavy státu. Navíc Albertov měli na 17. listopadu tito lidé zablokovaný od rána, a když tam chtěli akademičtí funkcionáři a představitelé studentů dopoledne položit květiny (demonstrace začínala kolem druhé hodiny), policie tam studenty nepustila. Je trochu smutné, že si tohle místo zajistí předem extremisté, a ti, co by tam nechtěli bojovat proti islámu, ale vzpomenout výročí, které na čas naopak vyhnalo extremisty (tenkrát bolševické) v ČR od moci, se pak musí scházet až za týden. Na druhé straně, protesty proti Zemanovi a extremistům jsou neplodné a jejich síla a váha je problematická. Údaje o počtu účastníků včerejší demonstrace kolísají od 2000 (tedy stejné množství jako 17. listopadu, kdy tam excelovali pan Konvička s prezidentem) do 5000 (zhruba tolik lidí se podle médií sešlo 17. listopadu před Úřadem vlády, kde ovšem demonstrovali zemanovci a antiislamisté). Včera na následnou protizemanovskou demonstraci na Václavák dorazilo už jen pár set lidí. Protože Praha je dost specifické prostředí, a s odkazem na průzkumy veřejného mínění, které s demonstrací 17. listopadu souvisely (např. agentura Median pro ČT) bych si troufl odhadnout, že poměr těch, kteří dnes Zemana a jeho přátele podporují, a těch, kteří podporují „protizemanovskou“ stranu, bude celostátně v nejlepším případě takový, jako byl poměr hlasů pro Zemana a pro Schwarzenberga ve druhém kole prezidentské volby – to jest 55% pro Zemana a spol., 45% proti. Což mi připadá jako katastrofa. Pravda a Láska nedokáže dnes Zemanovi vůbec čelit a spíš mu svou indolencí nahání spojence. Naštěstí hodně lidí je zatím nerozhodnutých a skutečné zkoušce v souvislosti s atentáty a uprchlickou vlnou ČR ještě na štěstí vystavena nebyla. Zemanovi odpůrci už dokázali – nechtě, ale důkladně – v letech 2012-14 rozvrátit staré (tj. demokratické) poměry v ČR, a naopak nedokázali ani postavit vůči Zemanovi v prezidentské volbě pořádného protikandidáta. Nejsou schopni dělat nic, co by aspoň trochu vypadalo jako rozumná politika. Kráčejí ve stopách Václava Havla, který byl nejpozději od Charty 77 přesvědčen, že politika není k ničemu dobrá a že to pravé jsou „před-politické“ aktivity. Je to děsné.

Olomoucký hejtman Rozbořil prý zvažuje rezignaci. Pokud tak učiní, de facto tak přizná „orgánům činným trestním řízení“ (tedy nikoli třeba soudům, nýbrž lidem jako je JUDr. Ištvan a plukovník Šlachta!) právo svrhávat představitele exekutivy (vlastně to právo jen potvrdí, vybojovali si ho už při červnovém přepadu úřadu vlády v r. 2013). Tenkrát byla úspěšně nastoupena transformace ČR v policejní stát. ČSSD tehdy natěšeně přihlížela, teď se vaří ve vlastní šťávě. Hejtman Rozbořil nejspíš nemůže nebo nedokáže dělat nic jiného než rezignovat – chybí mu jakákoli politická podpora od vedení jeho strany, která se chová sebevražedně a kapitulantsky a vzbuzuje opětovně podezření, že je možná schopna zuby nehty bránit vlastní kůži, ale už vůbec ne parlamentní demokracii. Možná hejtman taky nemá úplně čisté svědomí – jenže tady bych byl hodně opatrný. Bolševický systém (velmi zřetelně to bylo možné zažít např. na vojně, každý z nás starších s tím má zkušenost) byl postaven na tom, že se předem stanovila velmi přísná pravidla společenského provozu, které nikdo v praxi vůbec nemohl dodržovat, a taky to nikdo nedělal. Bolševická „exekutiva“ to pak v zásadě tiše tolerovala: jakmile však bylo třeba někoho z těch či oněch důvodů, nejčastěji politických“ skřípnout, měla vždycky příležitost a taky to s chutí udělala. Z toho plyne druhá věc, která se u takovýchto postihů uplatňuje: nejlepší způsob, jak naprosto paralyzovat jakoukoli smysluplnou činnost, je vždycky, i v nejdemokratičtějším režimu a nejprávnějším státě, detailně a do puntíku dodržovat všechny předpisy. K dodržování zákonů patří totiž neodmyslitelně i dobrá vůle, a pokud se zákony dodržují se zlou vůli, vede to k zablokování společenského provozu. Jsou na tom dokonce v demokratických poměrech postaveny některé stávky. U nás jsou „protikorupční“ pravidla nastavena ve skutečnosti velmi přísně (což se odvozuje z byzantsky ukrutných trestů za majetkovou trestnou činnost vůči státu v předminulém - rozuměj předlistopadovém – režimu). Dnes to dospělo už tak daleko, že byla namnoze paralyzováno rozhodování na komunální úrovni, protože kdykoli lze kohokoli za cokoli zavřít. Všechno snažení organizací jako je Transparency International nebo Rekonstrukce státu směřuje tedy paradoxně k tomu, aby v politice nakonec zavládla naprostá libovůle a o tom, kdy kde za co dostane zahulit, rozhodovali všemocní papaláši (protože celý národ nikdy zavřít nelze, naopak, zavřít lze vždycky je poměrně malou menšinu. Z čehož plyne: zažíváme už dlouho „sametovou revoluci“ naruby. Hejtman Rozbořil je jednou z mnoha obětí. Nikdo si toho nevšiml. Nevšimli si toho jeho spolustraníci. A řekl bych, že si toho nevšiml ani on.

Úterý 24. listopadu: způsob, jakým prezident Zeman uctil 17. listopadu na Albertově státní svátek (společně s extremisty), se podle průzkumu agentury Median pro ČT líbil 29% lidí. 24% lidí vyjádřilo nespokojenost, 25% je to fuk a 22% to nedokáže posoudit. Rozvržení pro a proti tedy zhruba odpovídá rozvržení sympatií kdysi ve volbě Zeman – Schwarzenberg (je to v podstatě přesvědčivá většina). Skoro polovina zatím nemá názor a udělá si ho podle toho, jak se bude situace dál vyvíjet. Nedovedu si představit, že by se v současné době vyvíjela tak, aby Zemanovy „preference“ klesaly. Evropská neschopnost postavit se k migraci rozumně (to neznamená ani náhodou podporovat antiislamisty, jde o schopnost zaujmout realistický a zároveň umírněný postoj) a neschopnost „sluníčkářů“ stavět se k problému jinak než hystericky otvírá Zemanovi cestu k úspěchu, který bude mít samozřejmě strašlivé důsledky ve vnitřní i zahraniční politice ČR.

Ministr obrany Stropnický prohlásil, že ČR by se do pozemní operace proti Islámskému státu mohla zapojit cca 200 zdravotníky a příslušníky protichemické jednotky. To koresponduje s míněním našeho pracujícího lidu, podle něhož (viz průzkum agentury Median) je pro zapojení ČR 62% „Čechů“, jak se teď říká, ale pro účast v pozemní operaci nebo v leteckých úderech je zhruba čtvrtina lidí. Pokud to jako my udělají všichni, nevím, co si tam všichni ti zdravotníci a protichemici počnou, mám jisté pochybnosti o bojeschopnosti armády zdravotníků a protichemiků. Podle pana ministra je pozemní operace v oblasti problematická, protože by tam pak museli zřejmě velmi dlouho zůstat vojáci mírových sil OSN (myslím, že by to tolik nevadilo, v lepším případě by tam nikomu moc nepřekáželi, viz případ Srebrenica, v horším by překáželi jen jedné z bojujících stran, totiž té, která se hlásí k lidským právům, ale nedodržuješ je. S těmi, kteří se k žádným lidským právům nehlásí, a proto je taky zcela logicky ani nedodržují, by si totiž nevěděli rady. Pan ministr dále prohlásil: „Nejde to udělat bez Ruska, to je dneska všem jasné.“ Jenže místo toho se čím dál tím víc ukazuje, že to nejde dělat ani s Ruskem. Problém Západu je, že se z pohodlnosti vydává Rusku všanc.

Naši novopečení spojenci v boji proti Islámskému státu, Íránci, nacvičují dobytí mešity al-Aksá. Nácviku, který probíhal někde v centrálním Íránu, se účastnily tisíce příslušníků Revolučních gard (zjevně jakási íránská obdoba Waffen SS). Přeloženo do češtiny, šlo o nácvik dobytí Jeruzaléma. Ocitli jsme se v prima partě.

S další iniciativou přišel během svého pobytu v komunistické Číně premiér Sobotka. Praha se má stát čínským finančním centrem ve (střední) Evropě a čínským středoevropským leteckým uzlem. Je hezké, že pan Sobotka tak vehementně prosazuje čínské zájmy.

V Babišově Mladé frontě Dnes bojuje proti Zemanovi Luboš Palata a snaží se ho kompromitovat tím, že „se stal prezidentem mimo jiné díky kampani založené na podpoře přetrvání Benešových dekretů, této české verze vyhnání velké části obyvatelstva téměř jen a jen (!) na základě etnického a jazykového klíče“. „Nezapomeňme, že od dekretů a vyhnání Němců vedla přímá návaznost k únoru 1948 a nastolení totality.“ Obávám se, že na velkou část české veřejnosti tyto argumenty moc nezaberou: když se někdy mezi lety 1993-2008 ve veřejné diskusi rozhodovalo o tom, co si česká veřejnost bude o vyhnání sudetských Němců myslet, pan Palata se mírně řečeno tak trochu se flákal. Teď už je pozdě, holoubku.

Věrní přispěvatelé ruského koutku Práva jsou teď na větvi a přispívají už i do babišovin. Konečně došlo na jejich slova a zrádný Západ přilezl k ruskému křížku! V Lidových novinách se činí Jan Eichler. Najednou je tu společný nepřítel: Rusové dodají informace (mají spoustu zkušeností ze spolupráce s nejrůznějšími arabskými teroristy, dodávám já), Američané zase techniku, ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady porazíme IS (jen zrovna my Češi přitom dopadneme stejně jako v roce 1945-8).

V Babišových Lidových novinách píše Ondřej Neff: „Z toho 17. listopadu se stal státní svátek a ten zřejmě postupně změní charakter a bude z něho cosi jako Den hněvu. Kdo v sobě nalezne plamének rozhořčení, bude ho zvolna a opatrně rozfoukávat a dá dohromady obdobně foukající rozhněvance a schovají si veřejné vystoupení na 17. listopadu.“ To je jistě pravda, ale tak se už delší dobu proměňují mnohé naše svátky (1.květen, 28. říjen) a nakonec možná odolají už jen vánoce – možná však, že ani ty ne, zloby a vzteku je tu na všech stranách až až.

Středa 25. listopadu: kardinál Duka sloužil v pátek 17. listopadu v Lánech mši za mír a Miloše Zemana. Rodí se nám paxteriér nového ražení? V každém případě to je pozoruhodný projev souručenství oltáře a trůnu, jaké tu od zániku starého mocnářství nebylo (a o jakém se bolševikovi ani nesnilo). Problém je jen, že k tomu zrovna teď není ta pravá chvíle. Oltář neoplývá velkou fyzickou silou a na trůnu sedí Zeman. Navíc Zeman z toho vytřískal o hodně víc než Duka a taky víc, než mu nespíš Duka chtěl poskytnout: totiž možná nechtěnou, ale v každém případě výraznou podporu pro svou nynější politiku, jejímž výrazem byl páteční sabat s extremisty na Albertově.

Chorvatsko, Srbsko i Makedonie propouštějí nadále přes své hranice jen uprchlíky ze zemí, kde se prokazatelně bojuje: to jest ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Tím se podle vyjádření srbských úřadů snížil uprchlický příliv do Srbska o 2000 lidí denně. Na makedonských hranicích (s Řeckem) protestují migranti z Íránu, Maroka, Tuniska, Libye, Libanonu, Íránu, Pakistánu, Bangladéše, Konga ad. Není jich zatím až tak moc, někteří se svlékají do půl těla, aby zapůsobili na citlivé duše. Všech prý jich výrazně ubývá. V Babišově MfD straší, že vyrazí na Západ posléze přes Rumunsko (potenciálně pak přes Slovensko a ČR). Není to moc pravděpodobné, zvlášť pokud ještě přituhne. Snad se touhle cestou pokusí trochu omezit uměle živená migrační psychóza.

V Babišově MfD vyšel velký rozhovor s čelným autorem listu Vlastimilem Vondruškou. Pan Vondruška věští zánik evropské civilizace (samozřejmě jen v případě, když pořádně nezabereme). Říká mj.: „Naše chápání světa je patriotické, svébytné, někdy nelaskavé vůči cizí víře, ale tak je to přece správné.“ Jaká asi je víra pana Vondrušky? Trochu napovídá i další věta: „V kritických situacích se člověk podvědomě řídí přirozenými pudy.“

V babišovinách i v Právu se píše o kuriózním spolku „Českoslovenští vojáci v záloze“. Tito lidé, zčásti bývalí důstojníci ČSLA, hodlají bojovat proti NATO a proti „politikům“. Aby k tomu získali v očích veřejnosti legitimitu, budou přitom bojovat i proti migrantům, je to jednoduché, teď tu zrovna žádní nejsou. Zbraně mají zatím (prý) jen paintballové a celá divize jich taky asi nebude. Zatím budou hlídat v jižních Čechách, a to beze zbraně. Nebezpeční jsou potenciálně podobně jako Islámský stát, bohužel jsou navíc tady a ne v Iráku a v Sýrii. A může být hůř. Je rozložená Česká republika vůbec schopná se něčemu podobnému bránit – do jisté míry je to třeba dělat už v zárodku, jak kdysi trefně řekl Miloš Zeman, jehož listopadový mítink toto uskupení s práporem a v uniformách ozdobilo.

Čtvrtek 26. listopadu: Turecko sestřelilo v úterý na hranici se Sýrií ruský stíhací bombardér SU-24. Rusové soustavně bombardují oblast při tureckých hranicích, kterou obývají etničtí Turkmenové (většina Turkmenů žije ovšem ve střední Asii, středoasijský Turkmenistán se dlouho před bolševickým převratem stal ruskou kolonií, dnes je to formálně samostatná a součást „SNS“). Syrští Turkmeni jsou odpůrci prezidenta Asáda, kterého Rusko podporuje (a ruský zásah v Sýrii je v prvním plánu podporou Asáda a posílením ruských vojenských pozic ve středomoří, a teprve v druhé řádě akcí proti IS). Syrské Turkmeny zase podporuje Turecko, jinak by neměli šanci ani proti Asádovi, ani proti IS (je jich asi 200 tisíc). Rusové příliš nehledí na hranice a už delší dobu bez zbytečných ohledů porušují turecký vzdušný prostor. Předpokládají, že Turkům nezbude než si to nechat líbit – už proto, že ta porušení nejsou dramatická, jde vždycky jen o pár kilometrů, hranice je tam klikatá a turecké výběžky „vyčnívají“ do syrského území. Kdyby Sýrie v této oblasti nehraničila s Tureckem, ale např. s Belgií nebo s Portugalskem, omezily by se vlády těchto zemí na opakované zoufalé a rozhořčené protesty, které by vzhledem k faktické bezmocnosti těch zemí znamenaly jakousi nedobrovolnou toleranci ruské bezohlednosti (podobně reaguje Švédsko a Finsko na opakované drzé eskapády ruských vojenských letadel a ponorek). Rusové jsou si při svých útocích na Asádovy syrské odpůrce poměrně jistí, protože ti nedisponují ani vlastním letectvem, ani dostatečně účinnými protiletadlovými zbraněmi (ruské letadlo letělo ve výšce 6 km). Proto si mohli taky dovolit nasadit předpotopní šunky SU-24 z šedesátých let. Zapomněli ovšem, že Turecko je jako člen NATO poměrně slušně vyzbrojené. A tak po opakovaném několikerém varování Turci ruské letadlo bez nejmenších problémů „sundali“. Vzhledem k tomu, že přelétávaná oblast Turecka je široká jen pár kilometrů a nadzvukový letoun ji zvládne za pár vteřin, bylo letadlo možná zasaženo nad syrským územím, které ovšem kontrolují vzbouření Turkmeni (někteří z nich, zdá se, umějí trochu rusky, snad tam přesídlili kdysi z Turkmenistánu). Piloti se katapultovali, jednoho povstalci, poněkud citově ovlivnění soustavným ruským bombardováním, vůči němuž jsou úplně bezbranní, utratili a porušili tak lidská práva (jistě, váleční zajatci se nemají zabíjet, ale okolnosti jsou velmi specifické), druhému se podařilo utéci. Putinovo Rusko se dostalo do choulostivé situace: pěstuje si Turecko, do jehož nynější poloislamistické vládní reprezentace vkládalo určité naděje, jako možného trojského koně na Západě a v NATO; na druhé straně situace je taková, že Putin nemůže neukázat supervelmocenské tesáky bez ztráty tváře před vlastní veřejností, kterou už mnoho let záměrně hecuje. Proto sice velkoryse slíbil, že Turecko hned vojensky nenapadne, ale vyhlásil celou škálu byzantinských hospodářských sankcí (přitom ani ty se mu moc nehodí, přes Turecko chtěli Rusové v budoucnu např. vést potrubí pro přepravu energetických surovin do Evropy). Konflikt se Rusku tedy nehodí, jenže to máte těžké: hladový řeznický hafan může být tisíckrát vycvičený, ale když se mu před čenichem octne voňavá klobása… Aliance Turecko podpořila, sice bez velkého nadšení, ale nic jiného mu nezbylo, porušení vzdušného prostoru země bylo zcela frapantní a prokázané. V konfliktu se vyjevuje dvojí: za prvé teritorium, kde každý bojuje proti každému, vede samo od sebe nové účastníky k tomu, aby se do sítě těchto vzájemných konfliktů třeba nechtě, ale za to důkladně zamotali. A za druhé, neexistují horší a nebezpečnější spojenci než Rusové. Znovu opakuji našeho národního klasika: „Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si přede vším jiným pomyslit, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí. “ To, že Západ z nezbytí a z vlastní slabosti uzavřel spojenectví s Ruskem, ho nakonec přijde zatraceně draho.

V Právu zveřejnili velký rozhovor o uprchlickém problému s bezpečnostním analytikem Tomášem Pojarem, bývalým ředitelem neziskové organizace Člověk v tísni, náměstkem ministra zahraničí a velvyslancem v Izraeli. Pan Pojar patří k několika málo lidem, kteří dokážou k věci zaujímat nehysterický, nefanatický a umírněný postoj. Z rozhovoru cituji namátkou: „Nevěřím na grandiózní konspirační teorie, ale nepochybně ty státy brání migraci nedostatečně, protože jim na tom nezáleží, a také nemají potíže s tím, když bude mít Evropa víc problémů. Jsem hluboce přesvědčen, že když se Rusko rozhodlo bombardovat Sýrii, tak vědělo, že to bude znamenat růst uprchlíků do Turecka a dál do Evropy, a vůbec mu to nevadí. … Nebráníme hranice a v některých zemích je takový systém sociálních dávek, který k ekonomické migraci přímo vybízí. A také jsme podceňovali možnou sílu migrační vlny. A pokud to budeme podceňovat dál, tak se dostaneme do skutečných problémů.… Pokud by Německo uzavřelo hranice s Rakouskem, případně Rakousko uzavřelo hranice s Maďarskem, tak by nepochybně zesílil tlak na cestu přes Slovensko a Českou republiku. To by se stalo automaticky. Migranti se obecně snaží dostat tam, kde je mediálně jednodušší se uchytit a kde existují skupiny jim etnicky blízké.“ To všechno bych podepsal, problém mám jedině v jednom jediném. Pan Pojar tvrdí, že mladí migranti, kteří přicházejí do Evropy, „mají s puškou v ruce bránit své rodiny, města, vesnice nebo se jiným způsobem podílet na budování života ve vlastním regionu. Obecně si myslím, že by lidé měli přemýšlet o tom, jak bránit své vesnice, zlepšovat situaci v uprchlických táborech s vidinou návratu domů. Nikoli s automatickou vidinou útěku na druhou stranu zeměkoule.“ To se hrozně snadno řekne, ale např. v Sýrii to znamená přidat se k jedné z mnoha skupin, které spolu navzájem nesmiřitelně bojují, a jen zvýšit rozvrat v oblasti. Jediná možnost snad je to celé obsadit a zavést tam na přechodnou dobu něco jako spořádanou, kolektivní koloniální správu s tím, že by měla vzniknout aspoň základní pluralita, která umožní znesvářeným skupinám, aby přešly od vzájemného podřezávání se k nějaké civilizovanější formě politiky. Něco podobného se ovšem nedá dělat společně s Rusy, kteří podobnou výchozí situaci v roce 1945 v posthitlerovské Evropě bez rozpaků zneužili k tomu, že třetinu z ní sežrali. To, že „absorpční kapacita Evropy má hranice a nesmí se přepnout, aniž by to mělo negativní dopad jak na uprchlíky, tak na nás“ je ovšem už zase úplně pravda. A podotýkám ještě: od Práva je bez ironie záslužné, že ten rozhovor přineslo.

Policie obvinila Martina Konvičku z podněcování k nenávisti vůči skupině osob a k omezování jejich práv a svobod. Inkriminované výroky pan Konvička zveřejnil na Facebooku a jsou vesměs dosti ohavné. To, co říká o islámu, dává zároveň tušit, že o křesťanství si bude určitě myslit něco hodně podobného, vždyť přece náboženství jako náboženství… Přesto trestněprávní stíhání za názory, ještě v tak opovrženíhodném prostředí, jako je v oblasti politiky Facebook, jednak prozrazuje slabost státní moci a jednak se velmi snadno může stát precedentem, který nakonec umožní pronásledovat kohokoli za cokoli. V politickém prostoru, který vykazuje určité tendence ke skluzu z demokracie do policejního státu, je to nebezpečné dvojnásob. Veřejná diskuse se pak může snadno obrátit ve skutečnou válku, kde spolu budou dvě fanatická uskupení, antiislamisté a sluníčkáři, bojovat nejprve prostřednictvím „orgánů činných v trestním řízení“, a posléze všemi prostředky. A dostaneme se do podobné situace, v jaké bylo Španělsko v druhé polovině minulého století. Fanatik je nebezpečný, ať už se ohání šovinismem nebo lidskými právy, prostě proto, že je fanatik.

Na okraji celoevropské imigrační kalamity pokračuje směšné protikorupční běsnění: Sněmovna a Senát se přou o Zákon o registru smluv. Jsem přesvědčen, že na zákonech tohoto typu vůbec nezáleží, a že ve své krajní podobě (a taková byla nakonec schválena) nepovedou k větší „transparentnosti“ a poctivosti všech zúčastněných, ale k úplnému zablokování společenského provozu, takže nakonec bude sice nutné všechny smlouvy, na něž se zákon vztahuje, zveřejňovat, ale nebude možné je ani uzavírat, ani dodržovat. Což bude situace, které bude nejvíc vyhovovat oligarchickým pirátům, zvláště jednomu.

Pátek 27. listopadu: Sdružení nájemníků BYTY OKD požádalo dopisem ministra financí Andreje Babiše, aby podal k soudu podnět na zablokování portfolia zhruba 44 tisíc bývalých bytů důlní společnosti OKD. U Obvodního soudu pro Prahu 2 probíhá totiž právě žaloba proti jednomu soudnímu znalci a dvěma bývalým zaměstnancům Fondu národního majetku kvůli privatizaci OKD z roku 2004, při níž měl stát přijít nejméně o 5,7 miliard Kč. A soud prý může podle předsedy sdružení BYTY OKD „zabrat věc“, tj. byty, a to i firmě, která není totožná s někdejší OJKD, nicméně je jejím „právním nástupcem“. Za akcí nájemníků stojí prý někdejší náměstkyně ministra spravedlnosti a známá protikorupční aktivistka JUDr. Marvanová. Babišovi se údajně do akce už nechce (s Bakalou už zúčtoval, politicky z toho pro něho nic nekouká a JUDr. Marvanovou prokoukl jako poněkud nebezpečného a neužitečného pomocníka). Vlajkonoši revoluce zase nedovedou přestat, konečně se jim po pětadvaceti letech opravdu něco opravdu podařilo - zbourali režim. Ale to bude tak všechno, co dokázali.

Podle agentury CVVM stoupla popularita úřadu prezidenta ( a tedy zároveň taky osobní popularita Miloše Zemana) na 56% (od loňského listopadu, bohatýrského období prezidentova „kundování“ přibrala hlava státu 19%). Průzkum proběhl ještě před 17.listopadem. Prezident má šanci dát přibírat, protože boduje v uprchlické krizi a proti němu nestojí žádná realistická politická alternativa, ale jen pravdoláskařská hysterie s opačným znaménkem.

V kulturní rubrice Práva píší o rockové skupině Mortal Cabinet. Jeden z jejích tří účastníků prý prohlásil: „Opovrhujeme všemi a vším, i sami sebou. To nás spojuje. Naše role je jasná, chceme rozvracet, ničit, děsit a přivádět lidská zvířata v úžas.“ Kdyby to aspoň mysleli vážně a ne jako šikovný marketingový tah. Jinak mne takové pitomé žvásty nepřivádějí v úžas: chce se mi z nich jen blít.

V Tunisku pohřbili třináct obětí teroristického útoku na autobus, k němuž se přihlásil Islámský stát. Kdyby se něco podobného stalo v Paříži, Londýně, Berlíně, Madridu nebo Římě, byl by na ruby celý svět. U nás se o téhle věci sotva psalo. Tunisané jsou zjevně lidé druhé kategorie.

Mj. i díky uprchlické krizi a minimálním zábtanám je Miloš Zeman už zase celá bobule. Jeho preference stoupají, nenaráží ve společnosti na žádný výrazný odpor a na snímku, který doprovází jeho rozhovor v Babišově Mladé frontě Dnes, překypuje spokojeností. Premiéra Sobotku obvinil z klukovské drzosti, prohlásil, že proti němu na úřadě vlády demonstrovalo pět tisíc lidí (i kdyby to byla pravda, není to zase až tak moc). Proti islámu jako takovému nic nemá, ale vypověděl by „islámské kazatele“, pokud u nás nechtějí žít mírumilovně. Zdůraznil, že je federalista a zkritizoval Evropskou unii za zákaz domácích zabijaček. To se ho nepochybně dotklo i osobně. Strmý vzestup popularity Miloše Zemana není ani tak důsledek jeho nebývalých politických schopností, jako rostoucí a zarážející politické bezbrannosti české společnosti. Jen trochu normální politické prostředí má aspoň tak elementární hygienické návyky, že se lidem, jako je Miloš Zeman, dokáže ubránit.

Předseda EK Juncker prý prohlásil, že nejde klást rovnítko mezi migranty, žadateli o azyl a teroristy. Jistě, nelze, a předpokládám, že takovou hloupost nikdo ani netvrdí. Sotva se dá ale popřít, že obrovská chaotická migrační vlna, jež se EU a velkým evropským státům úplně vymkla z rukou, vytváří pro islámské teroristy jisté šance, které předtím neměli.

Sobota 28. listopadu: premiér Sobotka (t.č. na návštěvě v Číně - tj. v komunistické Číně, „Čínské lidové republice“) považoval za nutné reagovat na rozhovor prezidenta Zemana pro čtvrteční Babišovu Mladou frontu Dnes. Není divu, Zeman už má zase ten tah „tah k moci“, jaký naposled vykazoval v červnu až říjnu 2013 (než mu tehdy všechno na poslední chvíli spadlo na hlavu, opomenul totiž domluvit se s Andrejem Babišem, kterého hrubě podcenil). Tentokrát hraje přímo na mezinárodním poli a za sebou má Putina, českou veřejnost vyděšenou z uprchlické vlny, a jako nedobrovolného a nevědomého spojence indolentní elitu Evropské unie, která dává najevo zároveň lehce fanatickou umíněnost, pohrdání těmi, jimž stojí v čele, a zároveň úplnou bezradnost. (Českou veřejnost bych tak úplně nezatracoval, migrační kalamita není zrovna nevinná záležitost. Vydávat ji ovšem za křižácké tažení Islámu vůči Západu je nevěcný, hysterický, a zároveň – ze strany Putinova Ruska a jeho ideových spojenců v ČR - i politicky účelový nesmysl). V této souvislosti je třeba říci, že Sobotkova vláda provádí zatím sice nepříliš energickou, ale v zásadě rozumnou politiku: od „kvót“ se distancovala, přitom si k EU zachovává jistou solidaritu (nesáhla k soudním žalobám a v podstatě nadiktovaný příděl uprchlíků přijala) a zároveň se snaží se, aby v rámci unijních zásad (dublinské úmluvy) migrační kalamitu příliš nepřitahovala. V příštích dnech se bude konat mimořádný summit EU, někdy poté Rada ministrů vnitra EU, která před časem prosadila kvalifikovanou většinou příděl uprchlíků pro členské země, ať už souhlasí, nebo ne, a ve vzduchu je teď i závazný koeficient při rozdělování dalších imigrantů mezi země EU. To je pozoruhodné, vznikla tu jakási negativní obdoba ropovodu Družba, jíž k nám z Blízkého východu denně proudí tisíce migrantů, a to, co doteče (do Německa) je třeba spravedlivě rozdistribuovat mezi další, v tomto případě ne chtivé zájemce, ale spíše vzpouzející se oběti. Dnes se má k problémům, které se na ČR valí, sejít vláda, 8. prosince bezpečnostní rada státu (v souvislosti s ní je možné očekávat další Zemanův útok). Sobotka v rozhovoru prohlásil, že ČR je celou dobu schopna zajišťovat veřejný pořádek, dodržování zákonů i schengenských pravidel (upřímně řečeno, zatím to nebylo tak těžké, např. Němci, Rakušané a Maďaři a Slovinci to měli, resp. mají podstatně těžší) a zopakoval svou jistě oprávněnou kritiku prezidenta. Má zatím podporu své strany a lidovců, Andrej Babiš, jeho největší partner a oponent, zaujímá v této věci neutrální postoj: prezidenta prý zneužily „pidistrany“ (myslím že zneužití bylo oboustranné a velmi radostné), musíme být jednotní a „zklidnit komunikaci“. Protiřečíme si všichni pouze zdánlivě: „většina občanů má stejný názor jako vláda a názory pana prezidenta jsou taky správné, takže se tam liší možná v nějakých detailech.“ Detail je, že pan prezident chce pana premiéra, obrazně řečeno, politicky sežrat, a to už od svého nástupu do úřadu, a teď zrovna postupuje zvlášť energicky. Pan premiér to až doposud ignoroval, teď už je u zdi a nezbývá mu, než se bránit. Zvládne to? Není moc důvodů předpokládat, že se mu to povede právě teď. Problém je, na rozdíl od října 2013, zasazen takříkajíc „do globálu“.

TOP09 přemýšlí, jak spoutat českého prezidentského Prométhea silou zákona. A tak v Top09 – v reakci na prezidentské vystoupení na Albertově – bleskově vypracovali návrh novely shromažďovacího zákona, podle něhož by se shromáždění na 5. července, 6. července a 17. listopadu, která jsou z povahy věci vázána k určitým místům (Husinec, Velehrad, Stará Boleslav a Albertov) „mohla konat jen za účelem, k němuž se vážou, a k povaze daného státního svátku“ (cituji dle Práva, ta formulace je nějak divná). V opačném případě by mohla být rozpuštěna. Tento pokus je na první pohled zoufalý: kdo a jak posoudí a rozhodne, zda se vážou dostatečně? Na Miloše Zemana, prvního přímo zvoleného prezidenta ČR, jdou všechny zákony krátké. Neměli jsme si něco takového zvolit, zvolit si něco takového a pak proti tomu přijímat zákony je směšné a neúčinné. Nejlepší by bylo přemýšlet o tom, jak se Miloše Zemana legální cestou zbavit. Bude to velmi těžké.

V Právu obhajuje pana Sobotku proti prezidentu Zemanovi Lukáš Jelínek. K tomu jen na okraj: pan Sobotka má problém, jistě. Je to jeden z velkých problémů, které si sám vykoledoval: nejprve to byl Michal Hašek, pak Andrej Babiš, a permanentně od začátku do konce Miloš Zeman. Všichni tři jsou děti Velké protikorupční revoluce. Všichni tři se k panu Sobotkovi chovali, resp. chovají jako predátoři. A se všemi se pan Sobotka z vlastního rozhodnutí spojil.

V Praze byl zpřístupněn historický evangelický hřbitov (naproti strašnickému krematoriu). Založila ho koncem 18. století - zřejmě po vydání Tolerančního patentu v r. 1781 - německá evangelická církev. V roce 1945 byl zkonfiskován na základě Benešových dekretů. (To vše cituji z Práva). Tím se z něho stala de facto národní památka. (To jsem si dodal sám).

Švédská vláda se rozhodla omezit přijímání imigrantů, sdělila novinářům vicepremiérka (za Zelené). Poté se rozplakala. Nevím proč, ale nějak mi to připomíná Osudy dobrého vojáka Švejka.

Pondělí 30. listopadu: V Právu přinesli zajímavý rozhovor s bývalým náčelníkem generálního štábu ČR Jiřím Šedivým. Pan Šedivý mne v minulosti několikrát překvapil střízlivým a věcným problémem na bezpečnostní situaci ve středoevropském regionu a v sousedství Ruska (u bývalého vysokého důstojníka ČSLA to bylo dosti osvěžující). Když ovšem generál začne historizovat, filosofovat a dokonce teologizovat, je to vždycky skutečná katastrofa. Pan Šedivý podle vzoru Václava Klause rozlišuje mezi „islámem“ a „islamisty“: jistě, na tom něco je. Nelze přitom nevidět, že „islamisté“, mají proti současným Evropanům jednu výhodu, věří ve svého boha a jsou schopni pro něj obětovat život – jejich víra je úděsně hnutá, ale mají navrch proti těm, kteří nevěří vůbec v nic a musí proto mastně uplácet nejrůznější balkánské vyděrače od Srbska po Turecko a škemrat o pomoc u svých úhlavních nepřátel, jimž jde o to je co nejvíc oslabit, případně také dostat pod kontrolu (Rusko, Čína, Írán). Proti ujeté víře obstojí jen lepší víra. Nicméně i k islámu má pan generál jakési výhrady: „vyvíjí se podobným způsobem jako křesťanství“. To jest neblaze. Neblahý vývoj křesťanství znamená, že dokud bylo křesťanství politicky a mocensky náboženstvím pronásledovaných otroků, na něž v Římské říši čas od času prováděly podobné hony jako ve středověku na Židy, bylo docela OK. Jakmile se ale stalo pevným základem, na němž vyrostla středověká Evropa a v organické návaznosti pak taky novověká euroatlantická civilizace (slovo „civilizace“ je mi trochu odporné, ale lepší mne zatím nenapadá), postavená na občanských právech a demokracii, a to znamená, že se muselo uplatňovat i mocensky a v často krvavých zápasech vnějších i vnitřních (tak to na světě chodí), tak nějak se pokazilo. Naši předkové se zjevně místo toho měli nechat všichni pro svou víru poctivě ukřižovat. Kdyby se to bylo stalo, obývali by dnes Evropu nejspíš lidožrouti. Novum je, že pan generál kritizuje Turecko za sestřelení ruského letadla (NATO se jakž takž s Tureckem solidarizovalo, což bylo v pořádku; mezitím se ovšem turecký prezident, jak se zdá, podělal, a vyslal Putinovi opakovaný signál, že jeho „západní imperialisté“ jsou na lopatkách a on si může všechno dovolit). „Hlavním cílem Ruska zkrátka je, aby v Sýrii zůstal takový režim, který bude respektovat ruské politické a geopolitické zájmy: mít ve Středozemním moři námořní a leteckou základnu. Podobné zájmy mimochodem sledují Američané i Britové.“ Čili: imperialista jako imperialista, jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. Já pořád ještě žiji v krátkém pětadvacetiletém období Starých pořádků, ukončených před dvěma lety Velkou protikorupční revolucí, kdy bylo možné říkat taky něco jiného. A nechce se mi si odvykat.

Demokratické opozici se V PS povedlo zablokovat schválení programu schůze, na níž se měl projednávat Zákon o elektronické evidenci tržeb. Oligarcha Babiš běsní. Problém je v tom, že u nás byl svobodnými volbami v roce 2013 nastolen režim, v němž je opozice (ta skutečná, KSČM a trosky Okamurovy pastrany nejsou žádná opozice) po ruském způsobu marginalizována a nikdo by se s ní nemusel příliš bavit. Její vážnost visí jen na jednacím řádu do sněmovny. To je velmi chatrná opora a dřív či později se zhroutí. Pak tu budeme mít Národní frontu ANO, ČSSD (která je pořád v trochu podobném stavu jako v letech 1945-8) a KDU-ČSL (která je stejně významná jako lidovci v letech 1945- 8). Rozdíl je jen v tom, že dnešní prezident se nedá srovnat ani s dr. Benešem (spíš trochu v něčem připomíná Gustáva Husáka, jen umí líp česky; husákovskou češtinu na politické předscéně produkuje Andrej Babiš). Obrana demokracie pomocí poslanecké obstrukce se dřív nebo později ukáže stejně málo účinnou jako demise nekomunistických ministrů v únoru 1948.

Pozoruhodným vynálezem protikorupčního zdokonalení státní správy jsou tzv. centrální nákupy. Všechno pro státní úřady, od aut přes počítače a kopírky až po kancelářský papír se bude nakupovat centrálně. Naráží to však, jak si naříká Andrej Babiš, na strašlivou byrokracii: „jak funguje tento stát, je katastrofa“. Nejlepší by bylo udělat jeden ústřední Státní úřad, v němž bude zahrnuto vše, od předsednictva vlády až po nejnižší státní úřady, a jednoho centrálního dodavatele, např. Agrofert. Tím se ve spirále vrátíme k tomu, co tu bylo před listopadem 1989, ale samozřejmě na daleko vyšší úrovni.

Bojovník proti Islámu Martin Konvička prý kdesi prohlásil: „My jsme biologové. Moje argumenty jsou biologicko-ekologické. Každý, kdo rozumí biologii, se mnou souhlasí.“ Biologové ovládli nejprve Německo a poté i velkou část Evropy ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Nakonec došlo i na kostní moučku, kterou dnes zatím jen hlásá pan Konvička. Problém je, že to dnes skoro vypadá, jakoby na obou stranách pomyslné barikády (islamistické i antiislamistické) stál velmi podobný projekt.

Zatím jen pokud jde o plynovody a ropovody z Ruska, oživuje se prý dnes v Evropě projekt meziválečného „Mezimoří“, který by mohl čelit „větším mocnostem“: dnes zahrnuje ČR, SR, Maďarsko, Polsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Rumunsko, Bulharsko a Řecko. Píše o tom v Právu známá šifra mcm. Ty země se ovšem zatím jen společně ohrazují proti tomu, aby plyn do Evropy proudil jen přes plynovod Nord Stream, čímž by byla mj. Ukrajina víceméně vydána na pospas Rusku; na tom jistě něco je. Ale pokud jde o projekt „Mezimoří“, ten se už jednou přece opravdu realizoval, totiž po druhé světové válce. Říkalo se mu tehdy „Tábor míru a socialismu“. Pamatujete se? Mezi mocnostmi na západě a mocností na východě je totiž velmi podstatný rozdíl a „mezimořanům“ nezbývá než si stále znovu vybírat – viz tři odstavce výše. Myslím, že vybrat si není zase až tak těžké.

Podle Babišova šéfredaktora Plesla se prý Sobotka „vstupem do války s Babišem dopustil chyby“. Český prezident si sice občas vymýšlí, ale v zásadních věcech má pravdu. Proto se bude moci bezpochyby prohlásit za vítěze, byť Sobotkův postoj v této věci není od toho prezidentova moc odlišný. „Ovšem na to se v politice nehraje. Zvítězí ten, kdo zanechá v očích veřejnosti lepší dojem.“ To je hezké vyznání naprostého politického cynismu. Naštěstí pan Plesl nemá pravdu ani v tom, že by se Sobotkovy názory od Zemanových až tak nelišily. Liší se naštěstí pořád ještě dost. Jinak ale šéfredaktor MfD velmi pěkně přetlumočil názory svého majitele (viz naše poznámka v této rubrice ze soboty).

Česká republika přispěje svým (malým ) dílem na částku 3 miliardy eur, které nabídla Evropa Turecku za to, že pomůže přibrzdit příliv uprchlíků do Evropy. Turci už dali najevo, že je to víc než málo, navíc to vypadá, že po sestřelení ruského letadla už nasadili mocnou zpátečku a půjdou (už zase) Putinovi na ruku. Evropa je strašně bezbranná a bezmocná. Dává kdekomu bezelstně najevo, že je ji možné vydírat. EU by měla především dokázat, že se dokáže jako celek postarat sama o sebe a že dokáže v tomto směru dělat jednotnou politiku. To ale znamená (už jsem tu o tom psal), dělat jinou politiku než dosud, a ti, kdo dosavadní politiku představovali, by měli být vystřídáni, jak je tomu v demokratických společenstvích zvykem. Jenže v EU k tomu nejsou zatím vůbec žádné mechanismy.

Televize HBO vysílala včera poslední díl šestidílného seriálu Mamon. Podle Babišových LN děj připomíná „příběh Mostecké uhelné společnosti“. Jedna postava parafrázuje Václava Klause, druhá je prý střihnutá podle lobbbisty Romana Janouška, další se zase podobá protikorupčnímu světci a miliardáři Karlu Janečkovi. Je zjevné, že tu vzniká jakási mytologie Starých pořádků, kdy nám vládli korupčníci, tuneláři a politici, kteří nemakali a kradli. V Nových pořádcích něco na způsob někdejších Třiceti případů majora Zemana nebo těch nejvypečenějších normalizačních dietlovin. Je to logické: to, co teď zažíváme, je taky normalizace, normalizace Starých pořádků, tj. polistopadové demokracie.

Prezident Hollande je teď zrovna nejhorlivějším propagátorem sjednocení „všech chlapů světa“, tj. západoevropských Mnichovanů a Putina, proti Islámskému státu (islámský stát, ač je nesrovnatelně slabší než kdysi Hitlerovo Německo, nesmí být ovšem poražen vojensky, protože to prý nejde, je to prý neúčinné; jistě, nejde to stejně, jako nejde výrazně přibrzdit uprchlickou vlnu, nejde to tak výrazně, že ani nemá smysl se o to pokoušet). Proto souhlasí i s tím, aby byl do koalice „dočasně“ zabudován i syrský diktátor Asád. Je pozoruhodné, že ať je prezident Obama jaký je, takováhle „chlapská“ koalice s Rusy mu pořád ještě nějak nevoní. Spojené státy mají pořád jakýsi o dost civilizovanější zahraničně politický standard než Evropa se svým zalíbením ve všeobjímajících koalicích farmářů s čuňaty.