Co týden dal

Středa 1. července: Andrej Babiš se svěřil Právu se svým plánem, jak řešit problém uprchlíků. Neudělal to formou rozhovoru, jen jim (totiž redaktoru Rovenskému) to řekl a oni to napsali. Forma mi připadá trochu zvláštní. Ale to ještě není nic proti plánu samotnému. Pan Babiš navrhuje, aby EU nebo přímo OSN zřídly v Africe nebo na Blízkém východě uprchlické tábory, kde by se vyřizovaly žádosti o azyl a kam by se případně z Evropy dopravovali nelegální běženci. Islámský stát, terorismus a neřízená imigrace je prý totiž pro Evropu daleko nebezpečnější než konflikt či studená válka s Ruskem. Cílem je řízená imigrace. Plán je neuskutečnitelný. K tomu, aby na těch územích bylo možné tábory zřídit a bezpečně provozovat, bylo by nutno ta území napřed dobýt nebo tam rozmístit početné vojenské nebo bezpečnostní jednotky, které by tábory zabezpečovaly a nejspíš aspoň z části i provozovaly. Ochrana OSN, kterou pan Babiš navrhuje jako alternativu, je směšná, jednotky OSN dokážou chránit tak nanejvýš samy sebe, a to ještě jen tak tak. Navíc by podobnému plánu pochopitelně kladlo zuřivý odpor Rusko, a co by za souhlas chtělo, je rámcově lehké si představit: „blízké zahraničí“. Pak by pro nás ovšem imigranti z Afriky nebo Blízkého východu nebyli problém, ochránili by nás před nimi po zuby ozbrojení imigranti z Východu euroasijského, a kdybychom měli zase kliku, zbavili bychom se jich po půlstoletí. Pan Babiš ostatně sám říká, že klíčové je zapojit do řešení problému světové mocnosti, USA, Rusko a Čínu – to znamená, přeloženo do češtiny, Rusko. Názory Andreje Babiše se hodně podobají názorům Miloše Zemana (Ukrajinský konflikt je chřipka, islámský stát je rakovina), Zemanův expert Kmoníček je taky už přivítal. Spojují v sobě fantastiku s bagatelizací ruského problému a faktickou vstřícností k Rusku (Rusko by se jistě rádo na něčem podobném podílelo, stejně jako se na konci 2. světové války rádo podílelo na projektu OSN, však mu taky přinesl mnoho užitku). Babišův projekt je však sofistikovanější a obtížněji prohlédnutelný než ten Zemanův. Fantastičností se podobná rovněž někdejším návrhům Václava Havla na reformu Evropy a zeměkoule, kterým mnozí prohnaní západní politici tleskali, protože dobře věděli, že jsou zároveň ušlechtilé a neuskutečnitelné. Babiš je tedy do jisté míry i Havlův pokračovatel a sympatie, které získal v okruhu Pravdy a Lásky, nejsou náhodné. Zároveň je ovšem přece jen o hodně větší pragmatik než Havel. Lákavým projektem na reexport problému imigrace do Afriky a na Blízký východ získá body doma, zaujme domácí extremisty, a osloví sice podobně jako Havel zahraniční politiky, jenom tentokrát ne na Západě, nýbrž na Východě. Přitom to, co je potřeba udělat, nesou nějaké koncentráky s lidskou tváří, ale stabilizace rozvrácených území na Blízkém východě a v Severní Africe. USA musely kdysi zasáhnout v Iráku a Západ musel zasáhnout v Libyi. To bylo úplně v pořádku. To, co nezvládl, byla následná dlouhodobá stabilizace těch oblastí. Export Pravdy a Lásky není žádná stabilizace. Bude to muset dohnat, a to nikoli ve spolupráci s Ruskem, ale navzdory Rusku, které tomu bude samozřejmě bránit zuby nehty, protože má teď na Západ klacek. Západ (tj. taky my) má povinnost postavit se nelidským režimům a pomoci pronásledovaným a trpícím. Má taky povinnost bránit své existenční zájmy. Obojí by to měl dělat najednou. V minulosti, která vedla k dnešnímu veleproblému, nedělal pořádně ani jedno, ani druhé. To je první věc. A druhá věc: Andrej Babiš je ještě daleko nebezpečnější, než to na první pohled vypadalo. Jeho okázalá cesta do USA byl jen efektní a účelový úkrok stranou. Ale zdá se, že jako taktický manévr zabral: u nás určitě, a možná i ve Washingtonu.

Na domácí scéně vyrostly Babišovu ANO po sobě tři problémy: nejprve malý, ale výrazný v České Lípě, pak velké v Ústí nad Labem a v Českých Budějovicích. Bylo by velmi předčasné vyvozovat z nich, že se panu Babišovi vymyká jeho hnutí z rukou. Má všechny potřebné nástroje k tomu, aby politickou větev svého impéria udržel pevně v rukou. Jako demokratická strana (ostatně nepředstírá ani, že by šlo o stranu) je to na baterky, ale jako funkční politický klacek, „převodová páka“, jak se kdysi říkalo, funguje o to lépe. A že by mohlo dojít ke střetu mezi lidmi z Agrofertu a „idealisty“ v ANO, jak prý o tom spekulují „média“ (psali to aspoň v úterý v Právu), je vyloučeno: „idealisté“ v ANO, pokud tam vůbec jsou nějací, co by nebyli výrazněn zkříženi s kariéristy, nemají dohromady nic společného, žádnou představu, ideu, jsou každý pes jiná ves. „Lidé z Agrofertu“ ovšem něco společného mají: Andreje Babiše. A to bohatě stačí. (Je pozoruhodné, jak málo o všech těch problémech informovaly babišoviny; opravdu důkladné zpravodajství bylo jen v Právu, z hlediska ČSSDD je pan Babiš mocenský konkurent, a tedy tak trochu i opozice).

Svou naději v souvislosti s problémem migrace cítí i ruský koutek Práva, jmenovitě Miloš Balabán: cituje některá „proruská“ vyjádření ze Západu (tedy i od nás). Generál Pavel udělá podle toho, co řekl Právu při nástupu do funkce v NATO, že udělá všechno pro to, abychom našli opět rozumnou řeč s Ruskem. Generální tajemník NATO Stoltenberg tvrdí, že Rusko není bezprostřední hrozbou pro NATO a vojenská aliance stále doufá ve zlepšení dvoustranných vztahů (proč by ostatně nedoufala, doufat je lidské a nebude přece křičet do světa, že se NATO v případě Ruska definitivně vzdalo veškeré naděje, to není dobré říkat ani tenkrát, když je to pravda). A dodává „Nicméně se domnívám, že žádnou zemi NATO nic bezprostředně z Východu neohrožuje“. Jistě, to, že naopak ohrožuje, se pozná až tenkrát, až už bude pozdě. Z toho autor vyvozuje: islámský stát, uprchlíci, terorismus a Grexit jako čtyři fronty boje EU i NATO stačí. Pátá je už za hranou.“ Ruský koutek má radost, bylo to ostatně obvyklé už v předchůdci toho listu už mnohokrát): imperialistické kurvy mají teď problémů až nad hlavu, a tak na nás už nebudou mít čas ani sílu. Je třeba dělat aspoň něco málo pro to, aby tomu tak nebylo, aby tu něco času a síly přece jen zbylo.

Čtvrtek 2. července: V Právu informují o průzkumu CVVM, podle něhož skromnost a šetrnost stojí až na posledním místě v pořadí ctností, které by měly být v rodinách a ve škole vštěpovány dětem. V souvislosti s tím citují psycholožku Hanu Plechatou, která pravila: „Generace, která vyrůstala a vychovávala děti v době totality, měla víceméně předem určeny určité mantinely a vzorce, různé zákazy a vzory, jak by měly děti a jejich postoje vypadat. V roce 1958 dokonce vyšla kniha Výchova dětí ke skromnosti. Generace, která dospěla v době svobody, je ale jiná, vyrůstala bez hranic a omezení.“ Jistě, jenže mantinely byly vytýčeny i životní úrovní (po této stránce to byl jakýsi vylepšený protektorát, jak se aspoň já pamatuji, a ke skromnosti nebylo ani třeba tolik vychovávat, protože nám ani nic jiného nezbývalo) a kromě knížek typu „Výchova dětí ke skromnosti“ vycházely jiné, které například vychovávaly děti k tomu, aby udávaly své rodiče, a spousta dalších svinstev (pravda, v r. 1958 už Pavlík Morozov tolik nefrčel, ale o fous dříve ještě jo).To mi připadá ještě horší než nějaká výchova k rozmařilosti. Jinak samozřejmě tenkrát nebylo všechno špatné: svítilo sluníčko a zpívali ptáčci. A taky nebyl žádný „komunismus“, samozřejmě. Jen jsme byli nesvéprávnou kolonií zaostalého a odpudivého Ruského impéria, které si tehdy zrovna říkalo „Sovětský svaz“.

Martin Konvička, bojovník proti islámu, se chystá kandidovat se svým hnutím v krajských volbách. Hnutí usiluje o postavení islámu mimo zákon. Pod petici proti islámu a imigrantům získalo přes 150 000 podpisů. Čísla v takových peticích sice někdy bývají lehce virtuální, ale o slušné podpoře to svědčí. Takovéhle iniciativy rostou z davové hysterie: Je to vlastně dost podobné protikorupční hysterii z let 2012 – 2014. Hysterie je odpudivá a zavrženíhodná, i kdyby zplodila miliardu podpisů. Jakmile tu jednou je (lidé přestávají přemýšlet a přestávají se ovládat), vždycky se najde nějaký chytrák, který se toho chytí a zblblých lidí zneužije: tehdy to byli ČSSD a Babiš, podařilo se jim nakonec svrhnout vládu a rozmetat „Staré pořádky“ (demokratický režim). Pan Konvička a jeho lidé mají ambice ještě dalekosáhlejší: chtějí zakázat náboženství. Zatím jedno, na zkoušku. Cítím se poněkud ohrožen, protože se to náboženství odvolává aspoň částečně ke stejné „story“ jako to moje (křesťanské). A jaké náboženství má pan Konvička? Možná by bylo správné, dřív než se bude zakazovat, kdyby on a jeho braintrust stanovili, jaké musí být parametry správného náboženství, které je hodno toho, aby bylo státně povoleno, nebo ještě lépe povinně zavedeno. To by bylo slovo do pranice. O něco podobného se zcela důsledně nepokusil ani Adolf Hitler! A další zajímavá věc: obstojí v očích novodobých inkvizitorů „marxismus-leninismus“? Mám takové tušení, že ano. Je zajímavé, kolik lidí je u nás nakloněno podporovat zrůdná, hloupá a fanatická hnutí.

Andrej Babiš byl neoprávněně veden jako agent StB, rozhodl bratislavský soud, tentokrát již neodvolatelně. Rozhodnutí má údajně i povahu precedentu. Když jen malounko posunu to, co k věci říkal Miroslav Kalousek, vypadá to, že napříště budou rozhodovat, kdo je agent a kdo ne, výlučně estébáci. Ti bývalí, perspektivně ve spolupráci s těmi budoucími. A dále: zajímalo by mne, jak to nyní je po právní stránce: když soud, byť i v sousedství, rozhodl, musíme všichni pevně sdílet přesvědčení, že pan Babiš nikdy ani náhodou nebyl veden jako agent oprávněně? Stalo se to vlastně součástí našeho kolektivního vědomí a svědomí. Pokud někdo bude jednat v rozporu s ním, projeví pochybnosti, nebo povede zlomyslné, jak říkával nebožtík Antonín Novotný, „poťouhlé řeči“ (mám nepříjemný pocit, že to právě činím), bude možno ho vydat světské moci k potrestání (např. pp. Ištvanovi a Šlachtovi, viz případ tří exposlanců, kteří se rovněž provinili s tím, že nejednali v souladu se svým vědomím a svědomím). Náměstek ředitele ÚSTR Matějka se domnívá, že historie se naštěstí neřídí soudními verdikty. Pravda je, že občas a dočasně se jimi řídí, a čeští historici mají neodolatelný sklon se na tom aktivně podílet. Jediný optimismus pro mne plane z toho, že Poslední soud není vázán výroky nižších instancí.

Hynek Kmoníček prohlásil v úterý na americkém velvyslanectví v Praze (Den nezávislosti) v zastoupení prezidenta Zemana, že i dnes je třeba bojovat ve jménu ideálů americké revoluce. Takticky neuvedl, že „ruku v ruce s Vladimírem Putinem a za zájmy Ruské federace“ . Sám Zeman se slavnosti nezúčastnil, protože Americké velvyslanectví od jara jak známo na rozdíl od toho ruského a čínského bojkotuje. Chudáci Američané! Sotva se jim po mnohaletých peripetiích podařilo jakž takž urovnat vztahy s Kubou, vyvstal jim další hrozivý nepřítel.

Díky služebnímu zákonu jsou odborní náměstci ministrů jmenováni na dobu neurčitou. Tím se skončilo s politickými trafikami: sociální demokracie a ANO si na ministerstva nastrkají své lidi (tu a tam někoho taky lidovci), a nikdo už s nimi nehne. To samozřejmě nejsou žádné trafiky: to jsou přímo betonové bunkry, součást Maginotovy linie proti politice, kterou si tu vybudovala nastupující autokracie, oligarchie, byrokracie a buranokracie.

Hlasovací lístek pro nedělní řecké referendum má jednu zvláštnost: v odpovědi na otázku referenda je ve výčtu odpovědí napřed uvedeno „neschvaluji“ (tedy ne), a teprve potom „schvaluji“ (ano). To je mimořádně legrační. Nynější řecké politické reprezentaci se podařilo dostat konflikt do takové podoby, že i když by snad v EU byla nějaká chuť ke shnilým kompromisům (skoro bych řekl, že taková chuť je tam vždycky), nebude to představitelům Unie tentokrát umožněno. Tedy doufám, že ne, protože ústup takovému vydírání by znamenal otevřenou vestu k rozvalu EU: přišli by další vyděrači.

Odcházející Kateřina Šafaříková pořídila pro Babišovy Lidové noviny rozhovor s „geopolitickým pragmatikem“ George Friedmanem (ta charakteristika je na můj vkus příliš zdrženlivá). Jeho teze zní: Rusko se vrací jako velmoc a nárokuje si svoji nárazníkovou zónu na západě. Potřebuje ji k přežití, protože tam nemá přírodní hranici jako moře nebo hory a obrana je složitá kvůli jeho rozloze a zároveň špatné infrastruktuře. Zóna musí být co nejhlubší. (Ježíši Kriste, to je pitomec!). K zóně patří pásmo od Petrohradu přes Pobaltí, Polsko a Bělorusko až po Rumunsko Bulharsko a Turecko. Nárazníková zóna je možná jen za spoluúčasti garanta bezpečnosti států uvnitř ní, a tou by měly být USA, protože EU není schopna garantovat vůbec nic. Česká republika do zóny patří jen napůl, protože je satelitem SRN, sedmnáctou spolkovou zemí (ani náhodou, bohužel). Žádný „Západ“ neexistuje, jen Rusko, USA a nanejvýš ještě Německo, které musí mít dobré vztahy s Ruskem, protože je to prioritní odbytiště pro jeho produkci. Rusko nechce přímou konfrontaci se Spojenými státy, chce získat zpět Ukrajinu, nikdy nepustí Bělorusko, ale nechce válku s USA, protože by ji prohrálo (stopa jakéhosi realismu, rádi by sežrali všechno, co je kolem nich, dělají to ostatně odjakživa, jen pokud by jim při tom hodokvasu opravdu hrozil otevřený a přímý konflikt s USA, podělali by se, ostatně taky jako vždycky). Před rokem 1992 byla prý Evropa okupovaná Rusy a Američany. A největší nebezpečí, které zeměkouli hrozí, je návrat nacionalismu do Evropy (to ať si ji raději Rusové sežerou, že). Vzhledem k těmto teoriím, které připomínají úvahy Josefa Švejka na prahu 1. světové války bohužel jen částečně, jsou pozoruhodné i informace o způsobu financování „think tanku“, který je produkuje a šíří. Jsou firma, která svým klientům poskytuje informace bratru za 129 dolarů ročně. Identitu svých donátorů neznají, většina z nich nejsou vlády nebo instituce, ale soukromníci, kteří se chtějí orientovat ve světě a které nezajímá názor, který si mohou přečíst v novinách (nu, něco z toho by si v novinách přečíst mohli, ale museli by se naučit azbuku). Ale konec jedovatých poznámek. Divoké a pitomé názory, které hlásá pan Friedman, se jistě nerodí za chmurnými a chladnými zdmi Kremlu. K demokracii neodmyslitelně patří i právo, a dejme tomu odvaha říkat obrovské pitomosti, a to, že je společnost v těch zemích toleruje (a zčásti vlastně i produkuje), svědčí o její síle, nikoli slabosti. John F. Kennedy o tom kdysi napsal moc hezkou knížku. Je třeba to mít na paměti. Jen se přitom nesmí zapomínat (mám obavy, že u nás by se to mohlo stát), že říkat obrovské pitomosti není podstatou demokracie.

Agentura SANEP patří k těm, které zůstaly zjevně mimo pozornost Agrofertu a přidružených politických institucí, takže v jejich průzkumu volebních preferencí za červen drží ANO krok s ČSSD (vede o 0,2%). Komunisté jsou na standardních 14%, OSD dotáhla TOP09, lidovci v podstatě setrvávají na svém, Úsvit naproti tomu za své vzal. Pozoruhodné je, že přepočteno na mandáty by se výsledek až tak nelišil od volebních výsledků z října 2013, ANO by ovšem přibralo, ale ČSSD trochu taky, lidovci malounko a TOP09 s ODS dohromady, stejně jako KSČM, jeden mandát taky. Jako supi by si rozporcovali mrtvolu Úsvitu, přičemž nejvýkonnější mrchožrout by při této hostině bylo pochopitelně ANO (dalo by se tedy říci, per analogiam s tím, co kdysi Miloš Zeman prohlásil o sládkovcích, že Okamurovci byli zdivočelí babišovci). Vypadalo by to jako signál, že se zpitomělá společnost začíná pomalounku probírat z mrákot - ale nepropadejme předčasnému optimismu, je to jen jeden z mnoha průzkumu, navíc spíše atypický.

Pátek 3. července: v Právu jsem si přečetl, že v Česku pracuje tři sta tisíc cizinců, většinou manuálně. Naopak nekvalifikovaní čeští občané mají prý už většinou problém sehnat zaměstnání. (Pokud vůbec nějaké shánějí. A pokud ne, mají na co se vymlouvat.) Tento stav není normální, populace se postupně dělí na domácí manažery a importované nádeníky. V jednu chvíli se pak nádeníkům může zdát, že manažery vlastně k ničemu nepotřebují, a pokud je pracovní a morální úroveň manažerů hodně upadlá, může to dokonce být blízko pravdě. Je to model RUR, na něco podobného zašla kdysi Římská říše. Je to nebezpečné, domácí se importovaných bojí a zakládají hnutí pod hesly „žeňte je pryč“. Přitom nevidí, že bez nich by nejspíš chcípli hlady, protože řídit neexistující pracující společnost nelze (stejně jako nelze provozovat pracující společnost, kterou nikdo pořádně neřídí, tzv. ruský bolševický model). Problém je v nás, v naší celkové upadlosti (nejen morální, to je zúžený výklad, ale náboženské, nemáme žádné náboženství a bez náboženství nemůže morálka fungovat, nemá na čem stát. Čili: nezlobme se na imigranty, zavinili jsme si to sami, svou rozmazleností a vychcaností. A nazlobme se na muslimy, na rozdíl od nich jsme zradili svou (přitom lepší) víru. Naše víra je (byla) lepší mj. proto, je že v ní jakési místo i pro muslimy: v zohlednění toho, že jsou to naši bližní. I nepřítel je bližní a je třeba se k němu podle toho chovat (důrazně upozorňuji na to, že mluvím o muslimech a ne vrazích a teroristech. Ty pojmy se ani náhodou nekryjí; vrahy a teroristy je třeba pronásledovat a trestat, muslim nemuslim).

Ministr Zaorálek se elegantně zbavil své hlavní ideologické opory, prvního (politického) náměstka Petra Druláka. Je to další signál toho, jak Velká protikorupční revoluce už poněkud vyčpěla a nastává doba pragmatiků. Pan Drulák se před časem ostře postavil proti „Havlovu odkazu“ v zahraniční politice a v rámci toho i proti její dosavadní koncepci pokud jde o ohledy na dodržování lidských práv v různých zemích. Kritizoval mj. „falešný univerzalismus“, „falešné představě, že to, jakou jsme si vybudovali představu ideální společnosti, bychom měli vnucovat těm ostatním“. To je dobré: když má člověk nějakou představu, která se netýká jen jeho samotného (např. i jen kde strávit s rodinou dovolenou), nezbývá mu, než ji vnucovat těm druhým. Otázkou je jen způsob, jak ji prosazovat (zda např. manželce, pokud s jeho plánem na dovolenou nesouhlasí, jednoduše nařezat). To je otázka politického realismu, který bohužel v letech falešné mírové idyly posledních patnácti let v Bruselu a ve Washingtonu trochu chyběl. Drulákova kritika Havla vzbudila neklid na Západě, hlavně v USA, a české ministerstvo zahraničí z toho vyvodilo důsledky. Pan Drulák je jakýsi Rudi Dutschke české zahraniční politiky, domníval se ve chvíli slávy a úspěchu, že Velká protikorupční revoluce porazila nejen zrádnou domácí reakci, ale jako v roce 1948 i americké imperialisty. Není tomu tak. Jeho pád je přitom veliký, ale sametový. Ministr pro něj na ministerstvu zřídil samostatný výběh, politický kabinet ministra, a on se stane jeho hlavou, politickým tajemníkem. Dá se předpokládat, že tam nadělá o něco méně škody než dosud. Bude připravovat „koncepční materiály“, což je, řekl bych, činnost poměrně nevinná. Je pozoruhodné, jak je náš režim pořád ještě lidský. Pan Drulák nyní uvedl, že jeho přesun na novou pozici byl domluven předem. To mi připomíná dobu mého útlého dětství: tehdy se taky způsobu, jak se rusko-německá fronta pohybovala od roku 1943 do roku 1945, říkalo přesun na předem připravené pozice.

Olomoucký státní zástupce Ištvan se vyjádřil k nálezu Ústavního soudu v případě exposlance Chaloupky. V nálezu se prý výslovně praví, že za imunitou chráněný výkon poslaneckého mandátu se nepovažuje mj. „předávání či přijímání úplatků či složení mandátu“ (cituji z Práva, nemám čas se tím zabývat podrobněji a hlavně rád to přenechám povolanějším). Rád bych jen jako laik na ty povolanější apeloval, aby se dopadem nálezu zabývali. Když se vzdání mandátu sváže s tím, zda byl přijat úplatek nebo ne, vzniká problém: mělo by se prověřit, zda vzdání se mandátu proběhlo zcela řádně, tj. tak, aby na něm ten, kdo rezignuje, rozhodně prodělal. Všichni rezignující na čest být zastupiteli lidu, si tedy hned předem musí rozmyslet, aby náhodou moc nekverulovali, tj. neupřednostňovali své úzké osobní zájmy (například své osobní přesvědčení) před zájmy vlasti. Pokud by tak chtěli učinit, musí počítat s tím, že na tom prodělají kalhoty. Myslím, že by to byl velmi pozoruhodný posun od demokracie k buranokracii v oblasti výkonu spravedlnosti. „Každý s tím přece musí souhlasit, že?“ Každý, kdo moc nepřemýšlí.

Středeční demonstrace proti islámu, na níž dominovali poslanec Tomio Okamura, který bojuje o svou politickou budoucnost stylem, jemuž se za mých mladých let říkalo „catch-as-catch-can”, známý pořizovač seznamů nejrůznějších nežádoucích osob Adam A. Bartoš a zpěvák Aleš Brichta, vyvrcholila policejním zásahem. Odpůrci „antiislamistů“ z řad levicových radikálů – bylo jich o poznání méně – se pokusili zabránit průvodu v cestě k Úřadu vlády, policie zasáhla, prý dost tvrdě. Jistě, demonstrace byla povolená. Nemohu si ale pomoci, jsem rád, že tam ti odpůrci byli. Bránit povoleným demonstracím se jistě nemá, ale je spousta výrazně polehčujících okolností, k nimž patří symboly jako šibenice a neuvěřitelně sprostá, hloupá a odpudivá hesla. Svoboda projevu je chráněna, ale je na místě, aby se určité projevy svobody projevu setkaly s velmi rozhodným a hlasitým odporem. Jinak se za čas budeme hodně divit. Nejsem přítelem levicových radikálů, ale nemohu jim upřít, že tentokrát byli ve správnou chvíli na správném místě, na rozdíl od těch, kteří stáli v průvodu proti nim. Protiislamistů jsou dnes přinejmenším stovky. O islámu vědí kulové, imigranty viděli zatím jen v televizi, a kromě toho, že každého, kdo je trochu jiný, je třeba vykopat (Moravan Okamura má výjimku), nevěří ničemu. To má být základ nějakého civilizovaného vlastenectví? Nikde není skluz od demokracie k buranokracii vidět jasněji než tady. A jak to teprve bude vypadat, až se imigrace stane i u nás nejen televizním, ale přímo hmatatelným problémem! Ti lidé vůbec neuvažují o tom, co se má udělat a zařídit, kromě toho, kdo se má vyhnat. To má u nás značnou tradici. Jo a mimochodem, vždycky, když vidím, jak policajti „velmi tvrdě pacifikují“ holku, dělá se mi nanic. Bývalo to u nás zvykem v roce 1967 (studentská demonstrace na Strahově), 1969, 1988-9. jsem na to nějak alergický.

Význačný příslušník ruského koutku Práva František Mrázek ve čtvrtek napsal: „Neochota či neschopnost západní civilizace vidět v odporu islamistů i oprávněné politické požadavky a snahu o spravedlivější přerozdělování přírodních zdrojů vyvolaly řetězec lokálních válek, jejichž krvavou eskalaci provázelo mohutné vzedmutí náboženského radikalismu až extremismu.“ Tak hovoří správný vyznavač marx-leninismu, vycházející z toho, že „prazákadna“ (hospodářské zájmy) ovlivňuje a určuje „pranadstavbu“ (ideové konflikty). Pokud by se nespravedlivě hladovým, pokud jde o „zdroje“, dostalo nasycení (např. nadělením zdrojů pochopitelně z oblasti ovládané světovým imperialismem) upokojili by se a stali by se z nich beránci. Jsem daleko větší pesimista: i těm lidem jde v první řadě o ideje, o víru (jistěže nejen o to), a neuspokojí je, až dostanou pod kontrolu americká ložiska ropy a zemního plynu (v duchu spravedlivějšího přerozdělení zdrojů), nýbrž až bude i pan Mrázek při ramadánu vystrkovat zadnici na Měsíc a odříkávat modlitby. Odhadl bych, že pokud půjde do tuhého, moc vzpouzet se nebude. Jinak je ovšem pan Mrázek realista: „I na Moskvě bude záležet, kam až se Islámský stát rozšíří.“ Nejlepší by asi bylo, kdyby se rozšířil až do Paříže, do Mnichova a do Frankfurtu, zbytek si pak bez problémů schramstne pan Putin.

Mám minimální chuť plést se do letošních husovských orgií, které, jak se zdá, organizují hlavně babišoviny (MfD a Lidové noviny). Ale někdy je to obtížné vydržet. Vlastimil Vondruška např. ve čtvrteční MfD napsal: „Jan Hus se bránil stejně naivně jako později v Kostnici. V souladu se svou vírou v Boží pravdu přibil na malostranskou bránu prohlášení, v němž odmítá klatbu uznat a odvolává se k soudci, který stojí nad papežem, a to k Ježíši Kristu. ... Bez ohledu na to, že šlo o Jana Husa, byl jeho postoj v tuto chvíli rozporuplný. Musíme se totiž dívat na celý spor objektivně, i z pohledu obecného fungování společnosti. Dříve, stejně jako dnes, platilo, že dobrá vůle je hezká věc, ale právo je nutno respektovat. Ať se nám líbí, či nikoli. Husův postoj deklaroval, že odkazem na absolutní Boží spravedlnost může kdokoli zpochybnit a odmítnout jakýkoli soudní verdikt. Zdá se, že tyhle souvislosti nedokázal betlémský kazatel domyslet.“ Zde je bezděčně vyjádřeno krédo českého postnormalizačního historika: dobrá vůle je hezká věc, ale právo nutno respektovat. O tom, co je právo a co ne, rozhoduje v každém historickém okamžiku momentální vrchnost. A kdyby na českém historikovi někdo chtěl, aby projevil tu či onde nadnormativní dobrou vůli, odpoví mu nejspíš sentencí, jakou s oblibou používají smutní hrdinové Václava Havla: Já nikomu Husa dělat nebudu! Ve skutečnosti nejde o to, že se člověk má odvolávat od světské instance (církev, tj. její konkrétní historická realizace, je taky světská instance) ke Kristu od rána do večera v každé pitomosti, ale že v krajním, nejzazším případě může být takové odvolání legitimní – a je samozřejmě spojeno s velkým rizikem, protože o legitimitě toho odvolání nakonec nerozhodne ten, kdo se odvolává, ale ten, ke komu se odvolává. Pan Vondruška končí tuto část svého seriálu slovy: „Přepočítal se i Jan Hus, když uvěřil, že vlivným tohoto světa jde o pravdu“. My, obyčejní čičmundové, totiž přece víme, že o pravdu jde jen nám, ale protože mocným a vlivným o ni nejde, raději si ji necháme pro sebe. To je životní vyznání Josefa Švejka.

Sobota 4. července: Premiér Sobotka navrhuje, aby vzhledem k tomu, že zpravodajské služby budou muset dostat větší pravomoci, byla zvýšena i jejich kontrola. Měla by na ně nyní dohlížet i pětičlenná skupina nezávislých osob z řad soudců. Ti by směli vstupovat i do živých svazků. Zdá se, že se u nás bude do budoucna čím dál tím víc prosazovat staré bolševické heslo „důvěřuj, ale prověřuj“. Oblasti předem podezřelé (politika, zpravodajské služby) se zajistí důkladnými kontrolními mechanismy, aby nemohly dělat vůbec nic. Bude to zdaleka nejnebezpečnější, jejich práci za ně vyřídí prostí občané, kteří nekradou a makají: což logicky směřuje k tomu, aby funkci politiky i tajných služeb, a nakonec i všechny ostatní funkce státu přejal demokratickou e legitimní cestou (lidovým hlasováním ap.) dejme tomu Agrofert. Měl by to jednodušší: je to soukromý podnik a nikdo by mu do toho nemohl kecat. Pokud jde o opravdové bezpečnostní experty, je jich na světové scéně v současné době dost nevytížených: např. Julian Assange. Otázka je jen, jak ho dopravit z ekvádorského velvyslanectví v Londýně do Česka. Zásadní problém je v podstatě jen jeden: funkční demokratická politika může být postavena jen na důvěře. Na důvěře k lidem, k bližním. Důvěra a demokracie jsou dvě strany téže mince. Kde schází důvěra, je konec s demokracií, bují autokracie, oligarchie, byrokracie a buranokracie. A to vše lze řídit jako firmu.

Antonín Rašek uvádí v Právu (článek zjevně patří do ruského koutku) jako příklad smysluplné spolupráce světových mocností (model „Kdyby všichni chlapi světa“) operace proti somálským pirátům, na nichž se podíleli „námořníci západních zemí i Číny a Ruska“. Vysvětlení tak široké účasti a úspěchu je jednoduché, rozlišovat mezi Západem, Čínou a Ruskem bylo hluboko pod prahem rozlišovacích schopností somálských pirátů, což se jim stalo osudným. Imigrační vlna z Afriky a blízkého východu do Evropy naopak znamená destabilizaci a oslabení Západu a hraje Rusku i Číně do karet: Rusku víc, protože jako obvykle doufá, že mu imigranti nakonec vybojují dominantní postavení ve světě, které si samo vydobýt nedovede ani prací, a naštěstí ani brutální vojenskou silou.

O problému imigrace se tamtéž rozepsal předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. K jeho článku jen pár poznámek: „Můžeme u nás v rámci našich možností přijmout pár stovek utečenců (krásné negramotně utvořené bolševické slovo; tak se za totáče říkalo emigrantům; utečenec je někdo, kdo byl utečen, podobně jako zmocněnec je někdo, kdo byl zmocněn, bd). Nebo můžeme zkusit zabouchnout před nimi dveře. Fakticky to ale vyjde bohužel téměř nastejno.“ Řekl bych, že pan předseda se mýlí, v druhém případě budeme tak trochu za svině. „Musíme se daleko více angažovat ve snahách obnovit stabilitu a právní řád v Sýrii, Iráku, Libyi a dalších zemích rozvrácených občanskými válkami, z nichž těží islámští radikálové.“ Zlatá slova, jenže to bude nutné dělat mocenskou politiku, poslat tam vojáky, dostat se do ostrého konfliktu s Ruskem, riskovat vnitřní rozbroje v rámci EU a NATO, mít problémy s veřejným míněním doma i ve světě atp. atp. Tedy vše to, z čeho jsme se (tedy hlavně Obamova reprezentace v USA a evropská Unie) chtěli vyvléknout a taky se vyvlékali, čímž malér uzrál do podoby, jakou má dnes. Bude to docela fuška a jsem zvědav, jak k tomu KDU-ČSL ze svých skrovných sil a svým malinkým dílem přispěje. „Kvóty míří pouze k tomu, že místo abychom zachránili ostatní, potopili bychom svou vlastní malou bárku.“ Omyl, kvóty mířily k tomu, abychom ve chvíli velké nouzi nalezli dost slušnosti, že trošku odlehčíme, pomůžeme těm spojencům v EU, kteří jsou nejvíc ohroženi, protože bez elementární solidarity půjde pod vodu celý pyšný koráb EU (a NATO), k němuž je naše malá bárka napevno připoutána, a my tedy taky. Pokud se ovšem nechceme sami včas odpoutat a osvobodit se – znovu do Ruska. Jednou nám to nestačilo? Pak je ovšem možné odpoutat se a být ve suverénní. Jistě, taky je možné zvednout obě nohy najednou od země a plout vzduchem jako luftbalón. Tvrdá zkušenost ovšem praví, že v tom případě člověk spadne na zadnici.

V Babišově MfD informují o tom, že „za dva dny zažije metropole pravděpodobné největší oslavy ve své novodobé historii: husovské slavnosti 2015“. S tím nemohu souhlasit, vojenské přehlídky na 9.května za stalinismu byly patrně ještě o fous mohutnější. Ráz oslav je ovšem spíše mírový: „prostory Karolina v blízkosti Ovocného trhu se v pondělí promění ve středověké tržiště s programem pro děti. Ty se mohou těšit na loutkové divadlo, šermířské vystoupení, ukázky řemesel i soutěže… Přímo na Staroměstském náměstí bude stát hlavní pódium celé akce, kde program začíná v neděli vpodvečer… O svátečním pondělí tu například vystoupí skupina Hradišťan, Spirituál kvintet, Tata Bojs, ale také Ústřední hudba Armády České republiky“ – bude hrát taky „S potomky slavných ruských bohatýrů vnuk husitů jde ruku v ruce vpřed“?

V pátečních Babišových Lidových novinách píší Martin Zvěřina a Josef Mlejnek jr. o problémech s uprchlíky a o čtvrteční demonstraci antiislamistů. Shodně se kriticky vyjadřují k hysterii ohledně imigrantů a islámského státu, což je jistě velmi na místě. Jenže publicistika v Babišově hájemství má své vymezené hřiště. Pan Mlejnek mluví o tom, že údajný chalífa Islámského státu Bagdádí bude spíše Radkem Johnem toho útvaru než jeho Vítem Bártou – proč ne spíše Martinem Komárkem nebo Martinem Stropnickým než Andrejem Babišem? Inu proto, že to nejde. Taky pan Zvěřina přirovnává protiislámskou demonstraci k mítinku Holešovské výzvy v dubnu 2013. Je ovšem zjevné, že hysterie, která provází nynější zrod protiislámského a protiimigrantského hnutí, je velmi podobná hysterii protikorupčního hnutí, které zrodilo Andreje Babiše, obyčejného člověka, co maká a nekrade. Analogie je plodná a živá (kdo se ještě dnes pamatuje na Holešovskou výzvu! Je aktuální jako třetihory), ale připomínejte ji v babišovinách! Tímto způsobem si babišovské prostředí vychovává své novináře a publicisty. Během proměn doby od listopadu 1989 až do velké protikorupční revoluce a následné normalizace se u nás postupně vyšlechťuje rasa mimořádně odolného, otužilého mediálního pracovníka, který všechno snese, všemu se přizpůsobí a je schopný si zachovat životnost i v extrémních podmínkách. V procesu otužování české žurnalistiky a publicistiky se pojí mičurinské šlechtitelské úsilí mediálních manažerů, náhlé změny politického klimatu i spontánní, možná docela nevědomá spolupráce šlechtěných, takže nakonec vznikne nová forma mediálního života, podobná bakteriím, které k životu nepotřebují kyslík. A taky noviny, které až tak nepotřebují čtenáře – ale to vlastně žádné novum není, něco podobného jsme tu měli v minulosti poměrně nedávné déle než čtyřicet let a svět se kvůli tomu nezbořil. Nejdále pokročili v Mladé frontě Dnes (krásnými exempláři této vyšlechtěné, odolné novinářské odrůdy jsou např. Milan Vodička, Teodor Marjanovič nebo Luděk Navara). Skoro bych ale řekl, že než přežít bez většího odporu takový nápor darwinovského přirozeného výběru a obstát v soutěži, kdo se lépe přizpůsobí změněným podmínkám, aniž by to na něm bylo na první pohled nápadně moc vidět, je lepší prostě vyhynout.

Pondělí 6. července: v souvislosti se středeční demonstrací proti imigrantům se hovoří o tom, zda neměla být demonstrace rozpuštěna či zda by neměli být někteří její účastníci a případně organizátoři trestně stíháni. Policisté jsou obviňováni z toho, že s demonstrujícími radikály skrytě sympatizují (skoro bych na základě svých velmi skrovných zkušeností řekl, že na tom tu a tam něco bude). To, co tam zaznívalo, i použité rekvizity (šibenice) je jistě odpudivé a pobuřující. Na druhé straně, zásahy proti vyjádření názoru, jakkoli odpudivého, je třeba vždycky zvážit, protože se tím zavádí precedens, který v politicky labilní době (například v takové, v níž se v nejvyšším patře české politiky docela otevřeně hovoří o konci „Starých pořádků“ a zavádění jakýchsi „Nových“, a veřejnost to z větší části podporuje) může být nakonec snadno zneužit k faktickému omezování svobody shromažďování a projevu). Daleko lepší je, když se podobné manýry, jaké předvedli ti demonstranti, setkají se všeobecným veřejným opovržením a odsouzením, což se sice stalo (bohužel však asi ne v dost velké míře). Když nejdřív jedna parta na ulici řve „pověsit“, načež se jako ozvěna ozve „zavřít“, svědčí to jen nedostatku úcty k demokracii na obou stranách.

Lukáš Jelínek je velmi spokojen s tím, že Nové pořádky, o něž ve Velké protikorupční revoluci usilovala a které pro Andreje Babiše vybojovala sociální demokracie, podpořilo i soudní rozhodnutí bratislavského soudu. Ten rozhodl, že Andrej Babiš nikdy ani náhodou nespolupracoval se Státní bezpečností. A ptá se: „Není ovšem mnohem varovnější jeho aktuální chování, kdy si na poslance dělá sbírku novinových článků i drbů ze zákulisí a nakládá s ní způsobem, za nějž by se ani protřelý estébák nemusel mezi svými stydět?“ Jistě, chování pana Babiše dnes je daleko varovnější než to v minulosti, na tom je dobře vidět, že v tom předlistopadovém režimu nebylo všechno až tak špatné, jak se nám za Starých pořádků pokoušela zrádná reakce namluvit. Já bych byl pro kompromisní, komplexní výklad: jedno jde s druhým ruku v ruce, protože co se v mládí naučíš, ke stáru jako když najdeš. Pochvaly se v tomtéž článku pana Jelínka dostává naopak ministru Jurečkovi, protože se zúčastnil oslav založení jakéhosi JZD, ač jeho rodina kdysi trpěla násilnou kolektivizací. Jde mu totiž o zasypávání příkopů mezi různými skupinami zemědělců. Mám na zasypávání příkopů docela opačný názor: řečeno zcela obecně orwellovskou terminologií, dnes je krajně nevhodné jakékoli zasypávání příkopů, které by vedlo ke stírání zcela zásadního rozdílu mezi farmáři a čuňaty, tedy přesně řečeno mezi těmi, co kdysi zemědělské podnikání likvidovali, a těmi, co tehdy byli likvidováni. Oslavy šedesáti let od založení nějakého JZD k tomu vedou: není co oslavovat. A pan Jelínek končí obvyklým požadavkem: ponechme historii historikům! Úplně jim však nedůvěřuje: „Po státu jen chtějme, ať (stát, bd) historii neprzní, ať hlídá, aby na školách byla přednášena co nejobjektivněji…“ A historici by taky měli být oproštěni od emocí.“ (Který historik nebude přednášet historii co nejobjektivněji a nebude oproštěn od emocí, pocítí tvrdou trestající státní pěst).

V Ruském koutku Práva píše jeho kmenový autor Miloš Balabán: „Letos v březnu jsem na stránkách Práva zmínil lednový expertní bruselský seminář pro diplomaty o poučení z ukrajinské krize. Tehdy vystoupili experti na Rusko Paul Qiunn Judge a profesor Julian Lidley French s provokativním konstatováním, že větší obavy než ze silného Ruska bychom měli mít z Ruska slabého, tj. ze situace po pádu režimu, který nakonec musí nastat. Za problém pro Západ považují absenci „nejčernějších scénářů“. Lze s tím souhlasit, ovšem taktéž s provokativní poznámkou: Není namístě uvažovat po událostech od ledna do současnosti o černých scénářích i pro Evropu?“. Používá dvě finty, na něž jsem ze stránek tohoto listu zvyklý od svého útlého mládí. Za prvé: nejlépe je podpořit vlastní názory i citacemi odborníků jakoby z „druhé strany barikády“. Jenže na druhé straně barikády (dnes už můžeme napsat „i na druhé straně barikády“) je názorová pluralita, jedni říkají to, druzí ono. A za druhé: tvrzení, že je třeba podporovat jedny (Putina), protože by jinak mohli přijít jiní, daleko horší, je demagogie: zodpovědnost za to, kdo případně přijde po kritizovaném v Rusku, je zodpovědnost Rusů.

Petr Uhl píše v právu o tom, že ženě „zpacifikované“ na středeční demonstraci proti imigraci policisté po zadržení vysvětlovali, že „všichni imigranti – kromě těch křesťanských – jsou lidská verbež a odpad.“ Je fascinující, jakou důvěru má Policie ČR ve křesťanství.

Nicholas Winton má hroznou smůlu. Umřel právě v době, kdy proplouváme z jednoho hystericky připomínaného jubilea (sedmdesát klet od konce druhé světové války) do druhého (šest set let od upálení Jana Husa). Obojí se mimořádně dobře hodí k tomu, aby nebylo zapotřebí mluvit o jiných, aktuálních a naléhavých věcech, kterým se babišoviny vyhýbají jako čert kříži. Tento úděsný maelström nyní s chutí vcucl i ubohého Sira Nicholase. A tak Babišovy Lidové noviny řeší dnes zcela zásadní záležitost: přejmenování Hlavního nádraží v Praze, ovšemže po zesnulém. Hlavní nádraží, podobně jako Vinohradská třída, budí dojem, že bylo postaveno za tím účelem, aby bylo neustále přejmenováváno, a teď je zase ta pravá chvíle. S návrhem přišel a politicky se na něm profiluje starosta Prahy 7 Jan Čižinský. Není v česku větší pocta, než po někom pojmenovat nádraží (ještě lepší je letiště, ale to je v Praze jen jedno a už je obsazeno). Redaktor LN Petr Zídek kontruje a navrhuje po Nicholasi Wintonovi pojmenovat jiné nádraží, holešovické (i přes ně jezdí mezinárodní rychlíky). Obě ta nádraží po tomtéž člověku bohužel pojmenovat nelze, pletlo by se to. Ostatně, nebylo by vhodné pojmenovat nějaké nádraží taky po Husovi?

Úterý 7. července: V Řecku, jak se zdá, triumfovala, podobně jako před dvěma let u nás, Velká protikorupční revoluce. Obyčejní lidé povstali proti politikům, kteří kradou a nemakají, a slavně zvítězili (v referendu). Pouze na rozdíl od nás Čecháčků, přikrčených mezi české kopečky, měla revoluce nikoli jen národní, ale přímo internacionální rozměr. U nás povstali postnormalizační opozice (vedená ČSSD a jejími odbory), Havlovi sirotci (jistě, ne úplně všichni) a postnormalizační zbohatlíci, kteří se na to už nemohli dívat (ti nakonec dopadli nejlíp) proti domácí reakci, předtím nepříliš úspěšné. V Řecku povstal národ, vedený neokomunistickými extremisty, proti vykořisťovatelům z EU, kteří do nich nainvestovali nějaké peníze, a teď mají tu drzost, že je chtějí zpátky, ačkoli každému musí být přece zjevné, že chudáci Řekové je už nemají, protože je všechny prošustrovali. Jakýsi tamější pitomec prohlásil do kamery ČT, že Řecko kdysi (v druhé světové válce) zachránilo Evropu od nacistické potopy, a teď zase dokázalo neonacistické Evropě, že je schopné jí vzdorovat. Jistě, nemělo by se to přeceňovat, byl to plod jakési davové hysterie po vyhraném referendu a není vyloučeno, že se za to ten nešťastník bude za dva-tři roky stydět; taky je pravda, že hlavní odpovědnost mají, stejně jako u nás, drzí politici, kteří ty lidi vyhecovali. Ale stejně, nebylo by dobré zapomínat, že v řeckém referendu nepřehlasovalo Řecko své evropské nepřátele (přesněji řečeno věřitele, rovnítko mezi “věřitel“ a „nepřítel“ je pozoruhodné, věřitel se stává nepřítelem nikoli ve chvíli, kdy nám peníze půjčuje, ale až když je chce zpátky), ale jedna část Řecka (ta méně rozumná) tu rozumnější. Řecká protikorupční revoluce má přesto na rozdíl od té naší i mezinárodní rozměr. A v té souvislosti jsem se hluboce zastyděl. Vždycky jsem si myslil, že nejdrzejší národ v Evropě jsme my Češi: viz např. naše krátké, ale velmi výrazné vyvádění bezprostředně po druhé světové válce, na něž jsme posléze v boji s německým nepřítelem organicky navázali v devadesátých letech. Pokorně se přiznávám, mýlil jsem se: Řekové nás s přehledem strčí do kapsy. Pro pořádek jen podotýkám, že náš poválečný triumf měl krátké trvání: po necelých třech letech na nás dopadla trestající pěst dějin, a z důsledků jejího zničujícího zásahu jsme se dodnes úplně nevzpamatovali. Problém je jeden, ale velký: vzhledem k tomu, že řecký triumf má mezinárodní rozměr, neodnesou jeho důsledky jen oni, ale celá Evropa. Taky my. Upozorňuji ještě na pěkný článek Dana Drápala v internetové Přítomnosti ( je pozoruhodné, že zajímavé články dnes vycházejí skoro výlučně jen na „samizdatu“).

Pro úplnost doplňuji několik důležitých událostí z včerejších Husových oslav (cituji z Práva): „Na Ovocném trhu rozbalili své stany šermíři, kteří divákům předváděli zbraně a techniky šermu ze středověku a z doby Jana Husa… Několik tisícovek návštěvníků slavností si připomnělo významnou osobnost českých dějin prostřednictvím pestrého programu, v němž nechyběly … ukázky života ve středověku, které připravilo občanské sdružení Civitas Pragensis.“ Sdružení jistě náleží do „Občanské společnosti“, která má být podle JUDr. Marvanové a jejích přátel zastoupená v Radě ČT na úkor politiků, kteří (často? většinou?) nemakají a kradou. Vejde se tam ještě, nebo ne? To zjevně do budoucna stanoví návrh zákona, která paní Marvanová se svou iniciativou „Vraťte nám stát“ (pardon, teď se to jmenuje „Svobodu médiím“) chystá. Otázka je, zda je nutné nebo vůbec vhodné, aby takový záklon odhlasovali politici, kteří si takové cti očividně nezaslouží. Nejlepší by bylo, kdyby byl přijat v referendu. A každý rok znovu, protože výčet organizací „občanské společnosti“ se bude nutně proměňovat. Přijde to sice trochu draho, ale zato bude spravedlnost.

Podle průzkumu TNS Aisa nejvíc z koaličních stran ztratilo Babišovo ANO (proti květnu 2%). Nicméně i tak vede nad ČSSD o 7,5% (ve všem ostatním se průzkum zhruba shoduje s dalšími průzkumy, druzí jsou se zřetelným odstupem komunisté, a pak zase s odstupem opoziční smetí a KDU-ČSL). Průzkum je nepochybně věrohodný v tom, že ANO ztrácí. O kolik, ukáže se za dva roky ve volbách do PS, skoro se mi chce dodat, budou-li ještě nějaké.

„Malý evropský národ povstal proti dluhovému otroctví“, prohlásil po referendu odstupující řecký ministr financí. Jistě, řečtí neokomunističtí radikálové nejsou první, kdo hlásají zásadu, že platit dluhy je buržoazní přežitek.

Středa 8. července: Předseda lidovců Běkobrádek reagoval v reakci na výzvu České biskupské konference (nabídla vládě, že pomoc s migranty kteří byli ve svých domovských zemích ohroženi na životě).Prohlásil, že tuto iniciativu podpoří. To je hezké gesto a zároveň hezká dělba práce: církve to zaplatí a provedou (tím v očích českého pracujícího, používám termín známý z předlistopadového režimu, aspoň částečně odčiní křivdu, které se dopustily na českém pracujícím lidu církevními restitucemi) a lidovcům za to porostou preference.

Známý dejme tomu pravicový radikál Adam Bartoš reagoval na zprávu, že policie ČR zahájila úkony trestního řízení ohledně protiislámské demonstrace z minulého týdne. Slíbil, že udělá maximum pro to, aby islám jako nesnášenlivé náboženství a bezpečnostní riziko pro ČR v republice nezakořenil (cituji dle Práva). To, že islám u nás nezakoření, je jasné i bez pana Bartoše, u nás nemůže zakořenit vůbec žádné náboženství (největší šanci měl marx-leninismus, ale ten náboženství ve vlastním slova smyslu vlastně ani nebyl, spousta lidí ho dodnes v sobě kousek má, a většinou o tom ani neví; ale ani jemu se to beze zbytku nepovedlo, ačkoli měl tvrdou podporu státních institucí, která trvala přes čtyřicet let). Pokud jde o to, které náboženství je nesnášenlivé a které ne, je třeba říci, že každé náboženství může být v určitých věcech nesnášenlivé. Bylo by proto potřebné, aby pan Bartoš, který má značnou praxi ve vydávání seznamů, pořídil seznam zvlášt silně nesnášenlivých náboženství, které je třeba vykořenit. Snášenlivé náboženství by podle mého názoru mělo vypadat tak, jak před časem popsal jeden český novinář náboženské vyznání jezídů (obávám se že ho přitom dost zkreslil, ale to zkreslení je velmi inspirativní): Bůh je jednička, vládce světa i lidí, ale není s ním problém, protože ze své podstaty nemůže být jiný než dobrý a nemít nás rád. Není tedy třeba se o něho moc starat. Zato Satan je zavilá a nebezpečná kurva: proto je nutné si ho neustále různými pozornostmi a úsluhami získávat, jinak by nás zničil. To je prosím náboženství snášenlivé každým coulem. Jsem dokonce přesvědčen, že spousta našinců ho vyznává skoro od nepaměti, a zejména za každé „normalizace“, která bývá vždy jakýmsi masovým záchvatem náboženského třeštění v tomto smyslu (heslo a vyznání těch dob zní: Já Husa nikomu dělat nebudu!). Stačilo by tedy ho pořádně kodifikovat. Doufám, že se pan Bartoš a jeho lidé ujmou i toho. A zároveň jsem moc rád, že křesťanství, aspoň to, ke kterému se hlásím, není v tomto smyslu snášenlivé ani malininko.

V Právu jsem si přečetl, že jakýsi penzista ve věku mezi sedmdesáti a osmdesáti lety poslal před časem na klatovský městský soud a na místní nádraží dopisy, obsahující jednou větu: dnes u vás vybuchne bomba. Obě budovy bylo pak nutno vyklidit. Policie ČR po soustředěném úsilí pisatele vypátrala, protože oba dopisy byly označené jeho jménem a přesnou adresou (je už dva roky umístěn ve Zdravotním a sociálním centru v Letninách u Plzně). Ukázalo se, že delikvent trpí alkoholovou demencí, která se u něj veřejně projevuje od roku 2013, a celou tu dobu se chová úplně stejně. Pacientova diagnóza i časové vymezení doby, kdy jeho nemoc začala být veřejným problémem, svádí k politickým analogiím, zvlášť výrazně k jedné, svodu ovšem jako obvykle odolám. V té souvislosti je ovšem podnětný způsob, jakým instituce, kde je momentálně situován, nežádoucím projevům jeho choroby čelí. Na sesterně dotyčného zdravotního zařízení visí na zdi cedule s textem: „Švec (tak se dotyčný jmenuje) nesmí za žádnou cenu ven, i kdybyste na něm měli ležet.“ Není to snad inspirující i pro jiné obdobné případy?

Alexandr Mitrofanov informuje o tom, že Miroslav Kalousek kritizoval jednak místopředsedu KDU-ČSL za to, že se zúčastnil oslavy výročí založení jakéhosi JZD v době tzv. „kolektivizace“ českého zemědělství, a jednak sebe, že pana Jurečku kdysi přijal do KDU-ČSL. A vyzval Sněmovnu, aby přijala usnesení k otázce zločinů, které se staly v době „kolektivizace“. Pan Jurečka na to prý kontroval tím, že Kalousek sám chtěl kdysi ustanovit vládu ČSSD a KDU-ČSL za podpory komunistů. Pan Jurečka má pravdu potud, že to byl od pana Kalouska strašlivý politický lapsus, který lze snad vysvětlit tím, že ho předtím pan Topolánek a ODS, s nimiž KDU pod Kalouskovým vedením dlouhodobě loajálně spolupracovala, hanebně podtrhli, když začali vyjednávat o koalici s Paroubkem (zřejmě s obvyklým sebepřesvědčováním, že to dělají proto, aby nepřišli jiní, ještě horší, tj. komunisté). Vysvětlit ano, ospravedlnit ne. Jenže pan Jurečka by měl zároveň vědět, že tím tehdejším Kalouskovým rozhodnutím nedostal žádnou legitimaci k tomu, aby se dnes účastnil oslav „kolektivizace“, a že v tom smyslu nemá ani tak důvod se na Kalouska odvolávat, jako spíš se pořádně stydět. Proti tomu Jurečkovu lapsu Kalousek protestoval úplným právem, to opozice dělává, že těží z chyb a lapsů vládní koalice, dělá to v demokratických poměrech, a pokud by ji teď za to pan Mitrofanov a další v „Nových pořádcích“, k jejichž vzniku přispěli, i když se jim teď občas trochu nelíbí, chtěli dehonestovat, chovají se právě v intencích těchto Nových pořádků. Pan Mitrofanov mluví o „zdivočele antikomunistické filipice“. Domnívá se totiž, že v „Nových pořádcích“ které se ČSSD a Havlovým sirotkům ve spolupráci s Babišem podařilo (dejme tomu že nechtěně) prosadit, „divokým antikomunistickým filipikám“ odzvonilo. Ani náhodou: je třeba si jen upřesnit, co tito lidé pod „divokým antikomunismem“ rozumějí: totiž zásadní odpor k době, kdy jsme byli kolonií zaostalého ruského impéria, jež v té době mělo jako povinné náboženství tzv. marxismus-leninismus. V té době byly zavile a systematicky likvidovány základy moderní české společnosti, postavené na sdílení liberálních a demokratických zásad a občanských práv, i naše zakotvení v Evropě a ve společné evropské minulosti (je málo sporné, že k tomuto zakotvení patří i tradice evropského socialismu, který s tím bolševickým má společné jen jméno). Včetně práva vlastnit a svobody podnikat, obojí jistě není to jedině důležité, ale je to nezanedbatelné. A ta likvidační snaha byla společná pro celé období 1948-1989, rozdíl byl jen v intenzitě tlaku, který závisel na tom, zda se režim zrovna upevňoval nebo rozkládal (v těchto křečích se dopracovával ke své potupné smrti). Je nesporné, že česká společnost tehdy projevila malou rezistenci vůči těmto orientálním vlivům. To ale neznamená, že by snad dnes neměla právo a zároveň povinnost zcela zásadně bojovat proti rudimentům ruského panství, marx-leninské ideologie a přežívajícím kolaborantským syndromům, které se, jak se zdá, u nás dědí z generace na generaci. To, co se za Nových pořádků změnilo, je jen, že to, co pan Mitrofanov nazývá „zdivočele antikomunistickou filipikou“ (termín mi nějak moc připomíná rétoriku Rudého práva z předlistopadového režimu), se přestěhovalo z oficiózních médií na samizdat. Je třeba dbát na to, abys se to tam provozovalo. A je třeba dbát na to, aby „zdivočelé antikomunistické filipiky“ zněly občas v případě potřeby i z opozičních lavic v PČR. Je dobře, že to zejména pan Kalousek provozuje. To, že mu přitom čas od času někdo omlátí hlavu jeho směšný pokus o pakt s Paroubkem, je osud: jistě, neměl to tenkrát dělat. To, že to tehdy udělal, však neznamená, že by teď musel mlčet.

Po této dlouhatánské introdukci se dostávám k hlavnímu problému dne a to je „řecká krize“ a výsledky řeckého referenda. Nemám čas psát na to téma psát samostatný komentář, možná bych to ani nezvládl, nejsem specialista ani na řeckou, ani na unijní problematiku. Ta věc se však týká i ČR a jako každý občan mám právo se k ní veřejně vyjádřit. Omezím se na nesystematické poznámky k tomu, co jsem si v novinách na toto téma přečetl:

(pokračování následuje odpoledne).

Středa 8. července (pokračování): A teď k věci Řecko. Na komentářové stránce Práva vyšly tři podnětné texty. Jiří Pehe hovoří o širších strategických souvislostech. Evropu zalila vlna převážně účetnického uvažování nad budoucností Řecka v eurozóně, která ignoruje širší strategické souvislosti (otázka členství Řecka v NATO a důležité americké základny v té zemi. Americký prezident Obama však vyzývá evropské politiky, aby urychleně vyřešili řeckou krizi ve smyslu setrvání Řecka v eurozóně. Pokud bude totiž Řecko ponecháno na holičkách se svojí silně levicovou vládou v čele, nemuselo by se řecké „odcházení“ zastavit jen u eurozóny (vláda už z ideologických důvodů není nakloněna setrvání Řecka v NATO). To by ovšem taky znamenalo narušení křehkého míru mezi Řeckem a Tureckem, daného společným členstvím v organizaci, zmizely by vyhlídky na urovnání konfliktu mezi kyperskými Řeky a Turky a hrozil by skluz Řecka do ruské sféry vlivu. Ti, kdo vidí trochu dále než za dveře svých ministerstev financí a dalších finančních institucí, varují, že možné geopolitické bezpečnostní dopady „tvrdého“ řešení sporu s Řeckem jsou daleko závažnější než „v globálním měřítku ještě stále relativně malý“ problém řeckých dluhů, který EU není schopna řešit bez ponížení a rozvratu Řecka. Potud Jiří Pehe. Vidím to bohužel docela jinak. Ve sporu EU s Řeckem jde o zcela zásadní problém, přesahující ekonomickou dimenzi. Zásada „dluhy se mají platit“, je částí obecnější zásady „pacta sunt servanda“. Pokud se v Evropě potichu přistoupí na její relativizaci, navíc na základě vydírání geopolitickými a bezpečnostními ohledy (což Řecko fakticky dělá), zhroutí se základy právního a bezpečnostního pořádku a vnitřního míru v Evropě a politická váha zemí se bude posuzovat podle jejich vyděračského kapitálu a otrlosti v jeho využívání. Pobaltí, které je na pomoc odkázáno, si ji zaslouží stejně, jako Řecko, které naopak chce, aby se mu za jeho loajalitu horentně platilo. Jakýkoli tlak např. z USA na evropskou vstřícnost vůči Řecku nemůže vést k ničemu jinému než k tomu, že se tu znovu uplatní již mnohokrát zkompromitovaná politika appeasementu, tentokrát vůči vyděračům. Ani vyděračům nelze čelit tímto způsobem, protože ten, kdo jim takto čelí, prokazuje svou slabost a legitimizuje vydírání. Kromě toho, je velmi obtížné neponechávat Řeky na pospas levicové vládě, když si ji sami demokraticky zvolili a demokraticky ji stále a výrazně podporují, a pečovat o to, aby Řecko nebylo do budoucna např. vystaveno nějakému ponížení, je možné jen v dost omezeném smyslu. Řekové jsou dospělé politické společenství a jako takoví nesou plnou zodpovědnost za následky svých svobodných politických rozhodnutí, včetně následků nepříznivých. A kromě toho: každé samaritánství má své meze, dané praktickými ohledy: Je velmi obtížné, ne-li nemožné převádět přes ulici slepce, který vůbec nechce přejít na druhou stranu, a zachraňovat tonoucího, který projevuje nezvladatelnou chuť se utopit.

Petr Uhl mluví rovněž v Právu o tom, že Sobotkův omyl spočívá v přesvědčení, že Řekové chtějí eurozónu opustit. V tom má jistě pravdu, Řekové nechtějí eurozónu opustit a opustí ji jen v krajním případě, totiž když za své setrvání v eurozóně nedostanou pořádně zaplaceno. Petr Uhl píše, že Syriza je dnes pro celou Evropu rizikem nákazy – asi jako jím bylo v roce 1968 pro sovětský blok Československo. To srovnání je nehorázné. Řecká pozice v EU se výrazně odlišuje od pozice Československa v rámci „Varšavské smlouvy“ a „RVHP“, a proto se podstatně liší i nákaza, kterou kdysi ohrožovala větší míra svobody v Československu ostatní země ruského bloku, od nákazy nekontrolovaného a bezohledného vyděračství, která dnes či zítra v případě řeckého úspěchu zalije eurozónu, tedy tu její číst, jež má na rozdíl např. od chudého Slovenska a Pobaltí čím vydírat. Pan Uhl mluví o „pravicovém a antikomunistickém křídlu EU“, k němuž počítá mj. Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Tyto země jsou hospodářsky slabé a nejsou ani náhodou schopny se samy ubránit ruské agresivní politice. Nálepkovat je jako pravicové a antikomunistické se tedy očividně smí. Naopak, nálepkovat jako krajně levicová se nesmí Syriza proto, že jen léta odmítá, aby dluhy předchozích vlád u německých a francouzských bank plně platili řečtí občané. Znamená to tedy, že po změně vlády už dotyčná země nemá zodpovědnost za to, co dělala ta předchozí a nenese za to důsledky? Bylo by zábavné zkusit něco podobného aplikovat na Německo v roce 1945. Taky banky jsou zjevně natolik opovrženíhodné instituce, že dluhy u nich není z hlediska vyššího principu mravního nutné plně platit (moc by mne zajímalo, zda pan Uhl praktikuje tento přístup i ve svém běžném každodenním životě).

A konečně Václav Bělohradský píše v Právu o problému filosoficky. Filosofie v pojetí Václava Bělohradského vyvolává podezření, že je jako obor jen mimořádně vhodným nástrojem k prosazování nekalých záměrů. Toto podezření samozřejmě není vůbec na místě. Pan Bělohradský píše o tom, že je rozdíl mezi ztrátou legitimity ex titulo a ex modo (v tom druhém případě tehdy, když je moc vykonávána despoticky, což asi dělá např. EU vůči Řecku). Vykonávat moc despoticky znamená prý vykonávat ji v rozporu s křesťanskými přikázáními, s úctou ke stvořenému světu. Nejnovější inspirace pana Bělohradského křesťanstvím je u něho jakési novum. Není vůbec náhodná, protože se váže na aktivity papeže Františka I., které mohou občas nabuzovat mylný dojem, že křesťanství nějak souvisí s bolševismem (něco podobného v minulosti a za poněkud jiných historických okolností dovozovali mj. i někteří významní čeští křesťanští filosofové a teologové, např. Josef Lukl Hromádka, laureát Leninovy ceny míru). Chci jen podotknout, že jednak řecké chování vůči EU je frapantním porušení přikázání Nepokradeš, a hlavně, v křesťanství (tak ho beru já) jde o úctu ke Stvořiteli. Stvořitel, aby se jeho dítka v tom krásném světě jen tak neflákala, ponechal v jistém smyslu volné ruce taky svému oponentovi, který může např. sít koukol mezi pšenici nebo tvrdě zkoušet Joba. A lidé se mají s pomocí Boží starat o to, aby to Stvořitelův oponent a jejich pokušitel neměl zase až tak lehké. O což ze svých slabých sil pokouším i já např. tím, že polemizuji s panem Bělohradským. Problém pana Bělohradského je, že „úcta ke stvořenému světu“, jak to nazývá, zahrnuje zároveň úctu ke Stvořiteli i k výsledkům řádění jeho oponenta. Nejde však najednou sloužit dvěma pánům, to sice zrovna není přikázání, ale platí to podobným způsobem. Takže tedy ještě aspoň dvě poznámky. Pan Bělohradský tvrdí:“Řecké „ne“ znamená: nevím, jakou společnost chci, ale říkám „ne“ systému, který paralyzuje síly změny heslem, že jediný legitimní směr vývoje je „více vlastnění, méně sdílení“. Výsledek referenda v Řecku je velkou příležitostí pro demokratickou levici vyjít konečně ze svého epochálního zatmění a podpořit netržní formy produkce a směny – „politiku sdílení“, k níž nás vyzval papež ve své obratové encyklice.“ Bohužel, netržní forma produkce a směny, politika sdílení v řeckém pojetí je politika sdílení vlastních pracek a cizích kapes, přičemž v tomto případě ty pracky jsou řecké a mezi těmi kapsami je aspoň výhledově a mimo jiné, i když jistě nepatrnou měrou, i ta moje. Což mne činí vůči této politice sdílení poněkud nevrlým. A poslední věc: protože pan Bělohradský má zjevně oprávněné podezření, že jeho revoluční ideje budou mimo okruh salonních kavárenských sociálních revolucionářů málo atraktivní (stejně jako podobné ideje Petra Uhla), sahá k něčemu, co považuje za pro český lid srozumitelnější, totiž k protiněmeckému štvaní, které kdysi úspěšně provozoval kdysi v boji proti německým revanšistům ve Klausových a Zieleniecových Lidových novinách (1995-6): „Dluhová politika „trojky“ by udělala z Řecka převýchovný koncentrační tábor s humanitární pomocí, Řekové tomu řekli „ne!“ EUreka! – řekněme s Archimédem, koncentrační tábory v Evropě nechceme, ani ty s humanitární pomocí! Co tedy chceme jako Evropané? Především máme jednu jistotu: německá Evropa nemá budoucnost… Naší sociální demokracii chybí odvaha té šance využít, je příliš vpletena do stávajícího globálního (ne)pořádku a ve vleku německé vize Evropy.“ Fuj. Řekl bych, že ani tahle nota už dnes není lidem u nás příliš blízká. Jenže to nestačí. Slušnému člověku by to mělo být odporné.

A na závěr: řecký dluh je podle toho, co píšou odborníci na ekonomickou problematiku, tak obludně veliký, že se v podstatě asi zaplatit nedá, dají se jen eliminovat škody, které vzniknou z toho, že se z velké části odpustí. Základní škoda by byla, kdyby se suchou cestou prosadilo, že neplatit dluhy se rentuje. To je první věc. A za druhé: zejména různí „euroskeptici“ tvrdí, že problémy vznikly především z toho, že „projekt euro“ je od počátku a v základech vadný. Z čehož by plynulo, že Řekové jsou v tom aspoň zčásti nevinně. Nejsem nakloněn tomu věřit jednak proto, že zatím nikde v Evropě se ten problém nevyvinul do tak obřích rozměrů (přitom relativně chudé Slovinsko má euro od roku 2007, ještě chudší Slovensko od roku 2009), a jednak proto, že společná měna není jen ekonomický, ale taky politický projekt; jako politický projekt ve smyslu evropské integrace jej považuji za krajně žádoucí. Země, kde se společná měna používá, jsou velmi rozdílné – podobně rozdílné však byly třeba i země Rakousko-Uherska. Je jistě možné ho reformovat, bylo by katastrofální ho opustit nebo zničit. Každý krok tím směrem je krok směrem ke globálnímu evropskému rozvratu.

Čtvrtek 9. července: Poslanecká sněmovna schválila novelu zákona o zpravodajských službách (tzv. střechový zákon), který rozšiřuje jejich pravomoci. Zákon musí ještě schválit Senát a podepsat prezident. Umožňuje službám získávat daňové informace uchovávané Generálním daňovým ředitelstvím, rozšiřuje přístup k bankovním účtům a přístup do databází provozovatelů telefonních služeb. Schvalování tentokrát nepředcházela žádná bouřlivá debata, demokratická opozice se při hlasování rozdělila: TOP09 byla proti, ODS pro. ODS svůj souhlas zdůvodnila sílícím vnějším ohrožením, např. aktivitami Ruska a Číny (poslanec Marek Benda). Je nepochybné, že když si bezpečnostní služby nárokují větší pravomoci, měli by být poslanci dost obezřetní. Bezpečnostní situace v Evropě a ve světě je ovšem tentokrát hrozivá: imperiální choutky Putinova Ruska, islámský terorismus, obrovská vlna imigrace, která destabilizuje země, kam se imigranti ženou (země, odkud utíkají už víc než destabilizovány jsou), vnitřní pnutí a signály rozkladu uvnitř EU a v eurozóně (řecká krize), to všechno činí taková opatření dosti pochopitelnými. Je tu jen jeden jediný vážný problém. Pokud má zodpovědný občan (nebo šířeji, zodpovědný člověk) na něco podobného přistoupit, musí mít jakousi základní jistotu, že důvěra, kterou tím dává státním institucím (navíc tak choulostivé povahy, jako jsou státní služby), a hlavně státu jako celku, nebude zklamána. Musím se přiznat, že vzhledem k povaze babišovských Nových pořádků já k nynějšímu českému státu žádnou velkou důvěru nemám – na rozdíl od toho, který vznikl v listopadu 1989 (tehdy ještě jako československý) a skončil pro mne symbolicky volbou Miloše Zemana prezidentem v lednu 2013. Pokud jde o „Nové pořádky“, zavedené v roce 2013, hodlám, stejně jako za Husáka a za Jakeše, respektovat současný ústavní a zákonný rámec, a to je tak všechno. Žádnou loajalitu nad tohle vymezení k Novým pořádkům necítím. Takže zpátky k pravomocem tajných služeb: kdybych seděl v PS PČR a měl rozhodovat o té novele, řekl bych zhruba to, co jsem napsal v předcházejících řádcích k otázce pravomocí tajných služeb zvlášť a k Novým pořádkům obecně. A zdržel bych se hlasování: protože důvody, proč by pravomoci měly být vzhledem k mimořádné mezinárodní situaci větší, sice chápu, ale pro být nemohu, protože tomuto státu dvakrát moc nedůvěřuju.

A ještě jedna poznámka, která s tímhle nepřímo souvisí: Babišovy Lidové noviny informovaly o tom že jakési ilegální anarchistické skupiny zapalují porůznu policejní auta v odvetě za dubnovou akci proti anarchistickým atentátům. Názvy skupin zní zábavně („Síť revolučních buněk“) a nebudou asi shromažďovat davy. Na rozdíl od Rote Armee Fraktion taky zatím nevraždí lidi, ale jen zapalují auta. Ale i tak se jejich aktivity mohou do budoucna velmi hodit jako záminka, aby „orgány“ dřív nebo později začaly „pytel pro extremisty“ pomalu, centimetr za centimetrem rozšiřovat, až se do něho nakonec vejdou všichni, co mají zásadní výhrady k Novým pořádkům.

Pátek 10. července: Vláda ve středu rozhodla, že přijme během následujících dvou let 1500 uprchlíků z uprchlických táborů v unijních zemích (Itálie, Řecko) a z táborů v Sýrii, Jordánsku a na kurdských územích Iráku (těch co jsou mimo EU má být 400). Opozice vzala rozhodnutí na vědomí, žádá však po vládě, aby garantovala, že je to konečné číslo, žádá posílení ochrany vnějších hranic EU, změnu v politice vracení uprchlíků a dodržování azylového zákona. To první ovšem EU nemůže zaručit. Neměla spíš vláda dát najevo, že jakýkoli další „přísun“ uprchlíků odvisí od toho, zda se EU podaří jako celku výrazně „zneprostupnit“ vnější hranice EU a schengenského prostoru a udělat rozhodné kroky (včetně vojenských) ke stabilizaci nejvíc rozvrácených území? A dát najevo ochotu ČR se na tom účinně podílet? Jinak upozorňuji na to, že přinejmenším obdobný problém jako Řecko a Itálie začíná mít dnes Maďarsko. V posledních let proniká „tunelem“ Řecko – Makedonie - Srbsko na maďarské území denně tisíc lidí. To je stejný počet lidí, kolik prchalo denně přes západní Berlín do SRN v posledních několika měsících před stavbou Berlínské zdi. A ti, co přicházejí nejsou (když to srovnáváme) Maďaři (drtivá většina uprchlíků z r. 1959 byli Němci) a Maďarsko není SRN z dob německého ekonomického zázraku. Pomoc uprchlíkům byla nutná, ale v první řadě proto, aby se odlehčilo zemím, které se staly bezprostředním cílem té „invaze“ a výhledově by jim hrozil kolaps (tím nechci říci, že pomoc uprchlíkům by nebyla na místě i z jiných důvodů, forem pomoci je ovšem mnoho). Navíc, co si budeme namlouvat, obtíží Západu zneužívají jeho nepřátelé, především Rusko a jistě taky Čína. Očekávat, že nebudou Západu, jak jen to půjde, házet klacky pod nohy, by bylo naivní. Účinné řešení se bude muset prosadit i proti nim. Do problému s uprchlíky se vložil, jak jinak, i náš prezident. Tvrdí, že by do ČR měli být přijímáni především uprchlíci z kulturně blízkého prostředí. Uprchlíky z kulturně blízkého prostředí jsme tu měli např. v srpnu 1968, bylo jich pět set tisíc, byli solidně vybaveni a přijeli po svých. Nevím, čím to je, ale pořád mám nějak pocit, že takoví by panu Zemanovi až tak nevadili (jejich úprk do naší vlasti by se ovšem jistě nesměl udělat tak humpolácky jako v osmašedesátém). Samozřejmě najevo nic podobného nedává. Najevo zato dal, že „respektuje stanovisko české biskupské konference, která navrhla, aby těmito uprchlíky byli křesťané, mimo jiné syrští, které považuje za kulturně blízké“. Vypadá to, jako by výzva zněla: milí syrští křesťané, prchejte co nejrychleji do ČR, Vaše turistická kancelář Zeman a spol. Považuji to za nezodpovědné: ti lidé jistě prchají většinou ze zoufalství, protože ztratili základní životní jistoty. V té situaci je z našeho hlediska důležité, kdo je potřebný a v zoufalé situaci, a kdo ne, a nanejvýš až na druhém místě, kdo jde křesťan a kdo ne. Já na rozdíl od pana Zemana křesťan jsem, a proto vím, že i muslimové jsou moji bližní a že i z toho plyne jakýsi závazek. Náhle probuzené sympatie Miloše Zemana k syrskému křesťanství jsou ovšem pozoruhodné: bude konvertovat?

Andrej Babiš představil ve čtvrtek v Poslanecké sněmovně průzkum agentury STEM, podle něhož tři čtvrtiny Čechů věří v lepší výběr daní díky EET (elektronické evidenci tržeb). Chtěl bych za prvé upozornit, že úkolem vlády není přijímat a úkolem parlamentu není schvalovat něco, čemu věří tři čtvrtiny Čechů, ale co je rozumné a užitečné. A to proto, že zase ti, co rozhodují, věří, že tři čtvrtiny Čechů jsou rozumní lidé, a proto je možné je o tom, co je rozumné a užitečné, přesvědčit. V kompetenci rozhodujících je, přesvědčit většinu třeba i dodatečně (přesvědčit ji ovšem musí, jinak půjdou od válu, tak je to v demokracii zařízeno). Za poznámku ovšem stojí podivuhodný soulad mezi panem Babišem (resp.ANO) na jedné a STEM na druhé straně: velmi silně mi připomíná vztah mezi ČSSD a odbory, jak se projevil zejména v době vrcholící Velké protikorupční revoluce. STEM (jako každá agentura pro průzkum veřejného mínění) je jakýmsi mluvčím a zástupcem virtuálního lidu, který v tomto případě stojí za panem Babišem a jeho státofirmou. Virtuální lid je podstatně vhodnější např. k poskytování politické podpory, než lid skutečný. Chybí mu totiž jeho vrtošivost.

Ústavní soud požehnal Služební zákon, prezidentovým námitkám vyhověl v jedné jediné dílčí věci. Spokojenost je všeobecná, i mezi opozicí, ovšem zcela bezdůvodná. Jistě, státní úředníci by měli mít stabilní postavení, neměli by být existenčně ohroženi každým politickým střídáním či otřesem. Úsilí o zákonné zakotvení takové jistoty má tedy jakési racionální jádro a je legitimní. Co naproti tomu vůbec legitimní není, je vybudovat z těchto pohnutek obludný byrokratický systém, jehož smyslem je svázat ruce nezodpovědným politikům jako třídě tím, že se jim postaví do cesty betonová hráz nezávislé státní byrokracie, s níž už žádný politik, co nemaká a krade, ani při nejhorší vůli nehne. To znamená: byrokracie proti demokracii. Už to samo o sobě je hrůzná, ujetá koncepce. K tomu je ovšem třeba připočíst další, zásadní věc: tuto betonovou hráz si nyní podle svého gusta vybudují vyčůraní pragmatici z ČSSD a ANO, a kdyby se snad v této zemi dostal v budoucnu volbami k politické moci někdo jiný, ani s ní nehne, bude jejím zajatcem. Politika tu bude jen na ozdobu. Podobně jako v letech 1948-89. Pouze technika a kolorit je jiný. Spolupráce výstředních excentriků (JUDr. Marvanová a lidé z Vraťte nám stát, Rekonstrukce státu atd.) s vyčůranými pragmatiky je typická pro všechny revoluce. Během revolučního procesu pak zpravidla dojde k tříbení v táboře excentriků: ti vyčůranější se přizpůsobí (jen tak namátkou si dovoluji připomenout, jak snadno přesedlala kdysi paní Marvanová z lehce anarchického disidentského Nezávislého mírového sdružení do Klausovy ODS, v níž pak setrvala jako poslankyně PS ČR až do roku 1997; důrazně upozorňuji, že NMS byla přitom v zásadě záslužná a obdivuhodná iniciativa a ODS standardní polistopadová strana, hlásící se k demokracii, o niž horší ani o nic lepší než ČSSD, OH, KDU-ČSL nebo ODA; jen se mi zdá, že rozestup mezi oběma polohami je značný). Čili: radost nad tím, že pokud jde o služební zákon, podařilo se zabránit tomu nejhorší, jde předčasná. Nepodařilo.

Ministr zahraničí navrhuje povinné odvody do armády, pro muže i pro ženy, jednak posílení profesionální armády a dobrovolných jednotek aktivních záloh. Mám k tomu jen dvě poznámky: v Babišově MfD píší, že povinnost mužů i žen dát se armádě k dispozici v případě ohrožení republiky nebyla nikdy zrušena. Dejme tomu. Ale o povinných odvodech žen jsem v životě nic neslyšel, něco podobného nebylo ani za totáče, považuji tento výron „genderové rovnoprávnosti“ za projev nechutného bezohledného buranství, typického pro dnešní dobu. (Předpokládám, že to z mé strany bude považováno za projev sexismu). Budou nakonec chodit k odvodům i děti? Na druhé straně je třeba vědět, že v tak rozložené a demoralizované zemi, jako je dnešní Česká republika, představuje profesionální armáda i (a to především) „dobrovolnické jednotky aktivních záloh“ velké riziko. Může se velmi snadno zvrhnout ve vyzbrojování extremistů a polosoukromých armád. Když se má něco posilovat, pak něco, kam lidé nechodí z vlastní vůle (nebo že je k tomu někdo ponoukne a podloudně zaplatí), ale na základě formálních, mechanických kritérií (např. datum narození), která se přece jen špatně manipulují. Před časem se stalo, že pár pitomců (nevím, zda jen dobrovolnický prapor, nebo přímo brigáda) nacvičovalo cosi jako útok na SRN. A do budoucna bychom mohli mít jako přídavek k té bezpečnostní třeba i armádní divizi Agrofertu. I když by se jistě jmenovala jinak.

V Babišových Lidových novinách píší, že imigranty si budou ve sběrných táborech vybírat čeští imigrační úřednící podle určitých kritérií. V článku je zmíněno např. (nevím, nakolik autor přehání): „Mladý, vzdělaný, s chutí pracovat a ochotný zvyknout si na jiné kulturní prostředí (ježíšmarjá, jak se to pozná?) Samozřejmě významné je i křesťanství. Smějí být i ateisté? U nás je jich přece 95% Připomíná mi to trh na otroky: budou u žen hodnotit taky poprsí? Budou se jim koukat na nohy, případně na zuby, jako se to dělá u koňů? Chápu, že jakási opatrnost je na místě, ale co kdybychom udělali nějaký podobný výběr podle nahoře uvedených kritérií (mladý, vzdělaný, s chutí pracovat a ochotný zvyknout si na jiné kulturní prostředí, křesťan) u české populace: ti co nevyhovují, by nejspíš svým počtem mnohonásobně překonali kdysi „odsunuté“ české Němce.

Tamtéž upozorňuje Jan Macháček (dříve Respekt, nyní Babiš) v souvislosti s řeckou krizí: „Na druhou stranu nemůžeme všechno svádět na Německo.“ Jistě, to kdysi říkal už Klement Gottwald: Není Němec jako Němec.

Sobota-neděle 11. – 12. července: mezinárodní práskačská organizace Wikileaks se vzhledem k okurkové sezóně zaměřila i na tak mezinárodně málo přitažlivý objekt, jakým je Policie České republiky. Zveřejnili vlastnoručně ukradené e-maily, z nichž vyplývá, že PČR několik let spolupracovala se společností Hacking Team, která vyrábí software pro stahování informací z počítačů některých návštěvníků vybraných internetových stránek. Mezi potenciální cíle patří např. weby prodejců ošacení, ojetin, anabolik, dětských hraček, dobročinné organizace na pomoc dětem z dětských domovů (chápu, musí velmi zajímat mj. pedofily), o některá média, např. Parlamentní listy (připouštím, že z tohoto hlediska mají jistou gravitační sílu), a některé politické strany, např. Paroubkův NS LEV 21 (to mi připadá nekonečně srandovní, jako laikovi ovšem). Technika sledování, pokud tomu rozumím, spočívá v tom, že se více i méně cíleně (jinak to nejde) rozšiřují počítačové viry, jejichž pomocí lze pak ssát informace od každého, koho infikovaly. Takže pokud má např. infikovaný počítač mikrofon, nemůže se u něj jeho uživatel ani uprdnout, aniž by o tom věděly příslušné orgány. Je zjevné, že tyto techniky a jejich šíření jsou v mnoha ohledech problematické, protože soukromí je třeba chránit. U policie by neměl být problém zabránit zneužití, kontrolní mechanismy od těch interních až po soudy jsou vypracovány, jde jen o to je zdokonalovat a udržovat na úrovni odpovídající používaným prostředkům. Je taky pochopitelné, že představa internetu jako nestvůrně, neřízeně zbytnělého soukromí je absurdní a úchylná, internet znamená svou podstatou v první řadě veřejnost (tj. např. při šíření názorů je pro ty, kdo jsou ochotni se pod své názory podepsat a nebojí se k nim přihlásit, a ne pro různé anonymy). Právo na soukromí a autonomii je přitom jistě třeba respektovat, ale na tomto půdorysu (je např. absurdní, že by měly být ze zásady veřejné všechny informace tajných služeb). Skutečný problém jsou však především různé soukromé zločinecké a polozločinecké organizace a instituce, které na ideologii internetu jako zrůdně zbujeného soukromí stojí a šíří ji, mezi nimi na prvním místě právě Wikileaks. Veřejnost znamená taky zodpovědnost a důvěru. Jedno bez druhého neexistuje. A univerzální práskači jsou zároveň taky nedůvěryhodní. Ani ne tak v tom, co všechno napráskají, ale jaké jsou jejich pohnutky a cíle.

Podle volebního modelu agentury Median pro volby do PS je nyní na prvním místě ANO s 25%, ČSSD má o 4% méně. Rozdíl mezi třetí KSČM (13.5%) a čtvrtou TOP09 se zmenšil, poslední z volitelných stran, lidovci, mají jen 6,5% - to poslední je logické, KDU-ČSL nemůže na účast v této koalici nedoplatit, zvlášť až úplně opadne hysterická revoluční vlna. Spěje u nás všechno k systému dvou stran, o němž kdysi snil Václav Klaus, a to v tomto pitroreskním provedení?

Poslední předprázdninové sezení PS vyvrcholilo velmi vyostřeným střetnutím mezi ministrem Babišem a Miroslavem Kalouskem. Opozice (ta demokratická) je v choulostivé situaci, a svou slabost kompenzuje hlučností. Je to pochopitelné, ale má to svou odvrácenou stranu: je velmi obtížně představitelné, že by se jí v její nynější situaci a tímto způsobem podařilo získat na svou stranu masy. Jsou chvíle, kdy bývá prospěšnější přiznat si, že zrovna teď se nedá dělat vůbec nic.

Petr Fiala bojuje na stránkách Práva s bruselskými byrokraty a „ideologií eura“ a s Řeckem jako se ztělesněním socialismu. Připadá mi to jako řev klausovského brontosaura uprostřed čtvrtohorní fauny. Problém Řecka je, že odmítá platit dluhy, které nezodpovědně nasekalo. Co je na tom socialistického? Je to jenom neslušné. Tvrdit, že základ zhmotnění evropské civilizace je euro, je samozřejmě nesmyslné, základ zhmotnění evropské civilizace je křesťanství (tím vůbec nechci říci, že je pro všechny Evropany povinné). To ale vůbec neznamená, že společná měna není součást evropské integrace, které je pro Evropu v současném nehostinném a nepřátelském světě nevyhnutelná, a že krach projektu eura by znamenal regres s nepřehlédnutelnými, neblahými důsledky. Není to čistě hospodářská, ale přinejmenším ve stejné míře i politická záležitost. Pokud jde o migraci, doporučuje pan předseda „druhou fázi“, totiž možnost zasáhnout (zřejmě proti pašeráckým gangům) i na teritoriu problémových zemí (tj. např. v jejích výsostných vodách). Podotýká, že „na to potřebujeme souhlas Rady bezpečnosti OSN“. Podle mého skromného názoru je skoro vyloučené něčeho podobného dosáhnout vzhledem k právu veta, jímž disponuje Rusko a Čína: souhlas bude vždycky vázán na takové podmínky, že praktický výsledek bude v lepším případě k ničemu, v horším EU a Západu uškodí. OSN je jistě v mnoha ohledech užitečná instituce, ale vůbec se nehodí pro řešení těch nejzásadovějších a nejvážnějších otázek.

Po Václavu Bělohradském postihlo náboženské třeštění v Právu i politologa sociální demokracie Lukáše Jelínka. V sobotním komentáři kreslí portrét ideálního papeže. Tj. takového, že „kdyby se takto prezentovala římskokatolická církev v předchozích staletích, mohl svět vypadat zcela jinak“. Zdržím se rozvíjení úvah nad tím, že bychom pak dnes možná všichni už zase bydlili na stromech (ostatně problémy, jak má vypadat katolická církve nejsou mými problémy, nejsem katolík, ostatně pan Jelínek taky ne, že?) a budu se věnovat spíše tomu, jak má podle pana Jelínka vypadat ideální papež: omlouvá se za upálení Mistra Jana a za prohřešky, kterých se církev dopustila na indiánech. Tepe novodobý kolonialismus, brojí proti bezuzdnému kapitalismu, individualismu, konzumentství a varuje před klimatizačními zvraty (to poslední je kouzelné, nebylo by dobré proti nim přímo protestovat?). Přichází s poselstvím společnosti ohleduplné k lidem i k přírodě. Promyšleně staví ruku boží proti neviditelné ruce trhu. A omluví se i za přemrštěné restituce či pohrdání „lůzou“, které projevují české katolické špičky. (Pan Jelínek zapomněl už jen dodat, že v příštích volbách do PS PČR bude volit ČSSD a Babiše). Podobné naděje prý kdysi budil Barack Obama (ten ovšem, pokud se pamatuji, nekandidoval na papeže), ale zklamal. Zato František je dnes ztělesněním změny. Pan Jelínek vyjadřuje jen obavy, že se „odvážného papeže někdo pokusí zbavit“. V tom případě, doplňuji už já, je nutné pečovat o to, aby měl nějakého důstojného nástupce. Mohli bychom i my, Husův národ, přispět svým dílem a poohlédnout se mezi námi po nějakém? Vzhledem k tomu, že charakteristika pana Jelínka vykazuje kromě sociální demokratičnosti made in ČR i mohutné základní rysy kýčovitého pseudonáboženství Pravdy a Lásky, mohlo by se pátrání rozšířit i na některé naše další církve: ze své zkušenosti vím, že Pravda a Láska tam kvete jako řepka na polích Andreje Babiše. A je nutné se omezovat jen na církevní kruhy? Nehodil by se v případě potřeby za ideálního papeže podle výše uvedených představ pana Jelínka např. náš nynější prezident? Věk na to má tak akorát. Pravda, je tu malá nesnáz: on totiž vůbec nevěří v Boha. Je to však dnes ještě zapotřebí?

Pondělí 14. července: STAN už zjevně nechtějí jít do koalice s TOP09 ani pro příští volby do PS. Uvažují prý perspektivně o koalici s KDU-ČSL (v krajských volbách v příštím roce nekandidují s TOP09 ani v jednom kraji, zatímco v roce 2012 byly koalice TOP09 – STAN ve všech). Zřejmě dospěli k názoru, že se volební potenciál TOP09 vyčerpal. To je zvláštní. Volební potenciál KDU-ČSL, není o nic větší, aspoň soudě z preferencí a z toho, že jde o vládní stranu, jež je navíc v koalici v mnoha ohledech páté kolo u vozu, a během doby bude nejspíš ještě klesat. Navíc strana je svou povahou něco, co se musí k něčemu přilepit, aby to mnělo vůbec nějakou šanci: „starostové a nezávislí“ mohou mít už z povaha svého názvu (něco jako „Strana slušně situovaných a znamenitých chlapíků“) jakýkoli profil a mohou se připojit úplně ke všemu. Sotva by ale mohli, zejména na celostátní úrovni, kandidovat samostatně.

Zdeněk Jičínský v Právu píše, že „je i v zájmu české demokracie, aby hnutí ANO zvládlo postupně své problémy vývoje jako jedna z hlavních politických sil v ČR a aby se česká stranicko-politická struktura stabilizovala. ODS i TOP 09 jsou už za zenitem své politické dráhy a většina občanů s nimi již žádné naděje nespojuje“. Autoři Práva mají velký cit pro přání a tužby většiny občanů, a proto se tak snadno stávají jejich mluvčími. Jinak to, co píše pan exposlanec, je očividně nová linie ČSSD a její tiskové lobby: Andrej Babiš není sice nic moc, ale my už ho nějak zvládneme a jsme si s ním ostatně souzeni: protože zrádná reakce, poražená ve Velké protikorupční revoluci, je ještě nebezpečnější než on. Ve skutečnosti nejhorší na současném spoluvládnutí ČSSD – ANO – KDU-ČSL je všeobecný marasmus, z něhož se nerýsuje žádné východisko: ani v tom případě, když pan Babiš sociální demokraty zničí, ani tenkrát, když je nedokáže převálcovat (lidovci mu překážet nebudou).

Kauza dr. Ratha se blíží ke konci. Dnes se zdá, jako by to byl jen startovní výstřel k velikému a úspěšnému honu státních zástupců na českou politiku. Pokud by tomu bylo tak, byl by dr. Rath vybrán velmi takticky: opoziční politik, aby se vládní koalice uklidnila, člověk všeobecně nesympatický a mnoha lidem odporný, zároveň bez velké opory ve vlastní straně. Navíc příliš neohrožený a neopatrný v tom nejhorším slova smyslu. Jeho pádem se nic nezměnilo ani v české politice obecně, ani v ČSSD zvlášť. Jen se při těch dalších, daleko vážnějších akcích mohlo říkat „vidíte, je to „padni komu padni“. Upřímně řečeno, vím, že tohle je čirá spekulace a nemyslím si, že by tomu tak opravdu bylo. Akorát to tak hrozně moc vypadá, což taky svědčí o tom, že něco není v pořádku.

Necítím se být kompetentní vyjadřovat se k výsledkům řecko- unijního vyjednávání, ostatně nic není ještě uzavřeno. Jen mi to připomíná (vzdáleně, ovšem) mnichovskou konferenci, při níž by prohráli všichni: Hitler i Západ.

Výběr DPH a spotřebních daní v prvním pololetí tohoto roku se proti loňsku zhoršil. Následně ministr Babiš nepřišel do ČT do Otázek Václava Moravce, kde se měl střetnout s Miroslavem Kalouskem. Svou neúčast zdůvodnil oslavou narozenin své dcery. Je zjevně přesvědčený, že v jeho nynější pozici mu něco podobného nemůže uškodit. A vypadá to, že se nemýlí.

Úterý 14. července: V Právu jsem si dnes přečetl dvě zprávy, jež se zdají spolu nepřímo souviset. Zpráva první: prezident Zeman myslí, „že jednou nastane čas, kdy budeme muset povolat armádu ke střežení naší státní hranice, což je konec konců úkol každé armády“. Současná situace na Ukrajině prý povede k tomu, že se „přiblíží vrstva uprchlíků z Ukrajiny“. Jenomže to není podle prezidenta nic hrozného, protože „to jsou lidé, kteří jsou nám kulturně blízcí, kteří jsou ochotni pracovat, nikoli pobírat sociální dávky.“ S takovou vlnou by tedy prezident souhlasil. (Máme přece zkušenost, že z východu nám hrozí tak nanejvýš bratrské pomoc, a tu jsme už jednou dokázali přežít). To, s čím ovšem souhlasit nemůže, je, že by k nám měla přijít „migrační vlna islamistů, mezi nimiž mohou být i bojovníci takzvané svaté války neboli džihádu“. To je zajímavé: co je to „islamista“? Je to totéž jako muslim? Nebo se od sebe nějak liší? Nikoli, je to jen pojem, který je vypočítán k tomu, aby budil strach a odpor: vzor „sionista“. Sionista, to podle okolností je i není totéž co žid, a z úst populistických demagogů zní proto vždycky podezřele a nechutně. „Sionisté“ jsou podezřelí, i když třeba ne všichni nám chtějí hned rovnou podřezat naše křesťanské panny. A podobně je tomu dnes s „islamisty“. V současné imigrační vlně se do Evropy (taky k nám) valí lidé zoufalí a v bezvýchodné situaci, lidé zmanipulovaní převaděči, kteří z toho mají dobrý kšeft, lidé, kteří si chtějí jen přilepšit, a samozřejmě i ti, kteří přicházejí s nekalými úmysly. Je třeba se v tom nějak přebrat a přihlížet k našim možnostem. Je třeba taky zvážit, co s těmi, kterým zrovna při nejlepší vůli nejsme s to účinně pomoci. Je to o hodně složitější než řinčet zbraněmi naší armády (jen buran si může myslet, že nám zbraně v této věci mohou nějak výrazně pomoci, a jen nestydatý populista se s řinčením zbraní cíleně na burany obrací). Navíc: proti existující a hrozivé migraci z jihu se klade zatím malá migrace z východu (pečuje o ni hlavně pan prezident odhalováním a dovozem doněckých Čechů). Copak si můžeme vybírat? A především: pan prezident chce horem dolem pomáhat budoucí migrační vlně z Ukrajiny, k níž dojde poté, co Rusko Ukrajinu i díky nedostatečné pomoci ze Západu, tj. taky od nás, schramstne. My (a Západ jako celek, k němuž teď patříme) máme stále tisíc a jednu příležitost, jak účinně pomáhat Ukrajině, aby odtamtud žádná budoucí vlna migrantů, na niž se pan prezident těší, nehrozila. Děláme pro to dost? Řekl bych že ne.

A teď ta druhá věc. Exministryně Válková se zjevně v Poslanecké sněmovně otravuje, a proto se rozhodla podpořit názor „mnohých historiků“ (tj., jak plyne z Práva, prof. Křena, od něho mi to připadá logické) aby se 17. listopad napříště slavil (jako kdysi za totáče) co by Mezinárodní den studentstva. Podobný návrh loni v únoru podala jiná kolegyně paní Válkové z hnutí ANO, ve skutečnosti ho prý iniciovala KSČM a Bojovníci pana Vodičky. Tenkrát ovšem ještě neprošel, proti bylo prakticky celé ANO, dále lidovci, zrádná reakce (ODS a TOP09), většina ČSSD a dokonce i pár lidí z tehdy ještě jednotného Úsvitu. Zákon vlastně bude zajímavý test: jak se změnila situace v ČR od loňského února? V duchu ideologie „25 let nám vládli politici, kteří nemakali a kradli“ by mělo být svátek přejmenovat, není co oslavovat. Je k tomu už česká politická scéna zralá? Bude to vlastně znamenat redefinici státní ideologie ČR v babišovském duchu. Musím se přiznat, že na rozdíl od monstrózních květnových a říjnových oslav má pro mě tenhle den, který se vlastně ani nijak moc neoslavuje, zcela zásadní „existenciální“ (jak by řekl Václav Havel) význam. Znamenal velkou změnu v mém životě, na kterou jsem vlastně čekal celý život (v tom se nepochybně liším od Bojovníka Jaroslava Vodičky), možná jsem jí i trochu malounko napomohl, taky na rozdíl od různých Bojovníků, kteří by mi ho teď chtěli přejmenovat. A spolu se Dnem české státnosti a s výročím vzniku ČR pro mne tvoří osu, na níž stojí státnost dnes už vlastně zase virtuálního českého státu, k němuž se hrdě hlásím. Všechno ostatní, je mi líto, má tak trochu (ne úplně, samozřejmě) charakter mnohokrát nechutně zneužité historické veteše. Ovšem: pokud mi ho teď babišovci a spol. přejmenují, nic katastrofického a nezvyklého se pro mne nestane: něco podobného ostatně provedli už jejich předchůdci po únoru 1948 (taky ne hned) s 28. říjnem. Má to u nás tradici.

Vláda schválila zákon o obecném referendu. Oldřich Kužílek, (kdysi ODA, nyní Otevřená společnost) k tomu řekl Babišovým Lidovým novinám: „Celostátní referendum je podle mého soudu v České republice již možné zavést, protože politický systém se už politicky stabilizoval.“ Kdyby na mně jako na obyčejném čičmundovi nějak záleželo, byl bych za normálních okolností proti: nevím proč by čtvrtina oprávněných voličů, nutná k jeho platnosti, měla mít větší legitimitu než řádně zvolené ústavní orgány. Referendum může mít smysl jen ve výjimečných případech, a tehdy je možné jako dosud přijmout k němu zvláštní zákon; a vůbec k „lidovému hlasování“ mám zásadní a hluboký odpor od chvíle, co nás obdařilo Milošem Zemanem. To tedy za normálních okolností. Za okolností dnešních (představitel „Otevřené společnosti tomu říká, že se systém stabilizoval dá se to taky tak pojmenovat) musím říci, že je to podle mého názoru fuk. Vůbec na tom nezáleží. Jen mám radost, že naše vláda má dost peněz na takové akce, a hlavně mne zajímá, jak se budou výsledky referenda manipulovat: dovedete si představit, co k tomu bude zapotřebí koblih? Nebo různých „orgánů“? Nebo snad, nedej Bože, obojího?

Pátek 17. července: Je mi líto, zase díra v denních komentářích. Měl jsem tento víkend cosi do činění mimo Prahu a musel jsem se na to připravovat.

Nevím, zda už náhodou netrpím tzv. Pithartovým syndromem (tj. neslyším trávu růst). A to v situaci, kdy pan Pithart bývával hluchý jako tetřev. Jde o dohodu vydání dvou nemovitostí na Hradě zrádné církvi. Dohodu (chtěl jsem původně napsat kapitulaci) podepsal s prezidentem Zemanem kardinál Duka. Zrádná církev dostala dvě devastované nemovitosti, jednu z nich bude moci užívat jen zčásti, ale musí i ji opravit. A za to se zavázala, že už nikdy nebude nic chtít (tedy zatím jen na Hradě). Nedivím se kardinálu Vlkovi, že se mu to nelíbí. Katolická církev tedy nesmí mít katedrálu sv. Víta. Smí ji ovšem používat. Bude patřit všemu lidu, jejž dnes zastupuje jako nejvyšší ústavní činitel husita na Hradě. K čemu mu bude? Nebylo by lepší pro něho i pro mnoho další restaurovat a do původního stavu uvést hospodu na Vikárce? Pamatuji se na ni jako dítě, byla moc hezká. Kostely mají patřit těm, co je užívají. Tj. věřícím. Věřících je tu prý 30% (výrazná menšina), většina z nich však věří na mimozemské kosmonauty či na něco podobného (něcismus). Nebylo by možné vyhlásit všelidovou iniciativu s názvem „Katedrálu katolíkům, Vikárku Zemanovi“? (Na Vikárce by se pak mohlo každodenně od 10.00 do 22.00 mohutně přijímat pod obojí, to by prezidentovi jistě vyhovovalo). Nenavrhuji to ze sobeckých důvodů, nejsem katolík.

ČT chtěla koupit a poté vysílat u příležitosti výročí 21. srpna (jeden z virtuálních svátků, který světím pod neoficiálním a politicky nekorektním názvem Den odporu českého a slovenského lidu proti ruské okupaci) jakýsi ohavný propagandistický seriál, který natočila na toto téma před časem putinovská Ruská televize. Ruská televize však prodej bez vysvětlení zrušila a „vyřadila jej z katalogu distributora“. Prožil jsem v ruské kolonii přinejmenším 41 let (o povaze benešovské Druhé republiky je možné se přít, byla to skluzavka do Ruska a pohybovali jsme se na ní takovým fofrem, že pro 5-8 leté dítě bylo obtížné poznat, zda a kdy jsme ještě v Evropě a kdy už v Rusku), ale něco podobného nepamatuji. Tenkrát se postupovalo naopak. Za mých dětských, mladých a prostředních let Rusové (a jejich zdejší pomocníci) svou propagandu zuřivě exportovali a zakazovali všechno, co přicházelo zvenčí, dnes zakazují to své exportovat. Vypadá to skoro, jako kdyby se dnes oficiózní Rusko za svou propagandu stydělo, ale tomu nějak nevěřím, v oblasti stydění se má odjakživa obrovské resty.

Jan Martinek píše v Právu o masové imigraci: „Otázku masové imigrace do Evropy je skutečně třeba naléhavě řešit, čeští bojovníci proti islámu můžou ale nějaký čas klidně spát: chalífát nám rozhodně bezprostředně nehrozí. Ukazuje se to i v Maďarsku, kde momentálně stavějí proti „islámským hrdlořezům“ bariéry na srbské hranici. Běženci, kteří přes jejich území i tak utíkají, se přitom v Maďarsku nechtějí vůbec zdržovat: většina z nich stejně míří do Německa.“ U nás má každý dojem, že na Maďary, černé nacionalistické ovce v demokratické Evropě Pravdy a Lásky, si může každý vyskakovat. Pravda je, že „tunelem“ z Řecka přes Makedonii a Srbsko do Maďarska (a dále do Rakouska, Česka a odtud do Německa) míří denně stovky lidí. Pro nikoho z nich není cílem nic jiného než Německo. Např. Srbsko ta skutečnost nijak moc netěší, ale nemá dostatečnou motivaci, proč přílivu uprchlíků bránit, vstupní branou do EU a zároveň do Schengenu je stosedmdesátikilometrový úsek srbsko-maďarských hranic, který není obtížné překonat. Posledních pár týdnů, poté, co se rozšířila zpráva o budování zátarasu, utíká tudy denně přes tisíc lidí (tolik, kolik jich prchalo v posledních měsících předtím, než Nikita Chruščov zbudoval berlínskou zeď, z „Dederonie“ do SRN. Maďarsko je malá a poměrně chudá země. To, že ti lidé nemíří k nim, ale dál, je jim prd platné, protože po cestě, a nejpozději v SRN, je lapí a pošlou do země, kde překročili schengenskou hranici, tj. do Maďarska, aby se o ně „dočasně“ postaralo. Uprchlíci jsou jistě chudáci, naprosto zoufalí a vyčerpaní lidé, a (zatím) nijak agresivní (nejsou to ale ti nejbídnější z nejbídnějších, ti zůstali doma o hladu a v životní nejistotě, protože nemají, čím by zaplatili převaděčským gangům). Převaděči uprchlíky navigují tak, aby překročili maďarskou „zelenou hranici“ (už tam mají dokonce vyšlapané pěšinky v polích), pak už je migranti nezajímají. V Rakousku, ČR a SRN je zajímají jen potud, aby je vrátili - do Maďarska. Vrácení i ti, které zadrží hned sama maďarská policie, končí v táborech pro nelegální migranty. Ty praskají ve švech a musí být rozšiřovány. Obyvatelstvo v maďarském příhraničí má strach: pochopitelně, byl jsem o víkendu v jedné malé vesničce uprostřed Vysočiny a zjistil jsem, že tamní lidé jsou z migrační vlny úplně bez sebe. Jak to teprve musí vypadat tam, kde na skupiny skutečných uprchlíků narážejí denně, na každém kroku! A pan Martinek k tomu vede v Právu hloupé řeči. Takže Maďarsko fakticky je, a ne že není, cílovou zemí.

Nemyslím si, že Evropa je povinna přijmout každého uprchlíka. Útěk do Evropy je naprosto krajním řešením. Evropa tj. EU) je povinna se postarat o ochranu svých vnějších hranic a ve vlastním zájmu o obnovu pořádku na teritoriích, odkud uprchlíci přicházejí. Evropa (tj. EU) je ovšem taky povinna se postarat o ty členské země, který uprchlickým náporem trpí nejvíc. Pokud se sama zevnitř rozloží, neschramstne zrovna nás žádný Islámský stát, ale baťka Putin. Jsou u nás tací (a není jich až tak málo), kterým by se to líbilo. Proto měla ČR přijmout kvóty a nevzdorovat závazkům ohledně rozmisťování uprchlíků, jen zároveň důrazně chtít na orgánech EU, aby účinně řešily i ty druhé dvě věci.

A konečně mne nadzvedává, že pan Martinek cpe do jednoho pytle protiislámské demonstranty i ty, co proti nim protestují. Já nejsem proti islámu, jsem pro křesťanství, protože je to moje víra. Ti, co vyřvávají na ulicích „nic než národ“, bezohlední populisté typu Tomia Okamury, pořizovatelé seznamů a vztyčovatelé šibenic (zatím jen pomyslných) se pro mne nijak moc neliší od ideologů Islámského státu. Mají nad těmi, co si troufli veřejně proti nim vystoupit, trojnásobnou převahu. Policisté s nimi leckdy sympatizují. Většina národa na ně kouká s otevřenou pusou, antiislamisté jim až tak nevadí (strach nemá velké oči, zaslepuje). Nemyslím si, že nassávání uprchlíků je řešení problému, ale pohnutky těch, co protestují proti antiislámské hysterii, ač jich je míň, jsou mi srozumitelné. Nebezpečí nejsou u nás v první řadě islamisté ani uprchlíci, ale ti našinci, co chtějí na strachu z nich ukájet své násilnické choutky a posilovat své nekalé politické ambice. A že by za nimi nestál i ruský zájem, se mi prostě nechce věřit, odporuje to mé celoživotní zkušenosti. Zkrátka, protestovat proti antiislamistům je legitimní a správné. Už zase jsem v menšině.

Sobota – neděle 18. – 19. července: komunistický místopředseda Dolejš projevil v rozhovoru pro Právo jakýsi smysl pro realitu: „Hnutí ANO je snaha zapojit oligarchu přímo do politiky a oligarcha nebude liberální ve všem – jen potud, když to bude ku prospěchu jeho korporace Agrofert… Tahle vláda padne ve chvíli, až si to rozmyslí Andrej Babiš. Ten v klíčových otázkách rozhoduje a je jakýmsi stínovým premiérem.“ K nynější vládě říká: „Chtěli jsme tedy sdělit to, že tato vláda se nám nelíbí, ale zároveň nechceme vytvořit prostor pro to, aby se vrátili ti, co byli předtím.“ S tím bych souhlasil, pokud bychom „těmi, co tu byli předtím“, rozuměli rodnou stranu pana Dolejše. Oni tu byli přece taky předtím, nebo snad ne?

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 vyrvalo z nemravných pařátů radnice Prahy 2 atentát na Miloše Zemana z loňského 17. listopadu (útočnou zbraní byla vejce). Věc je kvalifikována jako trestný čin výtržnictví. Se senátorkou Wagnerovou se neshodnu skoro nikdy skoro v ničem, ale v tomto případě má pravdu, řekla k tomu totiž, že prezident Zeman jako politik musí být připraven strpět větší kritiku než běžný občan – a to včetně házení vajec. „Prezidentovi se nic nestalo, nikomu se nic nestalo. Mohl by to být maximálně přestupek, rozhodně ne trestný čin. Házení vajec je politický projev, kterým člověk dává najevo svůj postoj.“ A navíc, každopádně to může být cesta, jak posléze cestou precedentu kriminalizovat i daleko mírnější protesty, než je házení vajec.

Komentátor Babišovy MfD Vojtěch Varyš napsal na téma Mein Kampf: „Hitler nebyl žádný filozof a jeho dílo se nedá srovnávat s Marxovým Kapitálem nebo s některými kontroverzními náboženskými spisy.“ Zapomněl jen ještě dodat „jako například s Biblí“.

Martin Zěvřina v Babišových Lidových novinách píše: „V Lidovém domě by měli zohlednit, jak jim komunisti vypálili rybník v krajských volbách 2012. Koneckonců leckde s nimi dodnes vládnou. A pokud strana příští podzim stráví konfrontací s ANO, budou mít v KSČM jenom radost.“ Takže jako obvykle: koukejte se honem domluvit s naším majitelem, jinak přijde někdo ještě daleko horší.

Babišův šéfkomentátor Kamberský píše v LN mj. o případu Vlasty Parkanové, která byla před třemi lety obviněna, letos na jaře vyšetřovatel ukončil vyšetřování, státní zastupitelství případ nezastavilo, ale Parkanovou ani neobvinilo. Paní Parkanová tak visí ve vzduchu ve stavu dokonalé právní beztíže. A pan Kamberský k tomu říká: „Pí Parkanová jako ministryně, jemně řečeno, neoslnila: na spravedlnosti byla spíše neviditelná, na obraně byla její neznalost a nerozhodnost spíše katastrofa a zpěv jí také příliš bodů nepřidal. Ale teď bychom si snad měli přát, aby se dostala k soudu a od něj odešla s pěkným flastrem – druhá varianta totiž je, že represivní složky odstřelily politika, aniž měly cokoli relevantního v ruce.“ Je mi líto, ale to jsou hloupé řeči. Slušné by bylo zůstat u toho, že postup „orgánů“ vůči Vlastě Parkanové je skandální, a dost. Na hodnocení její politické dráhy bude dost času, až se ta záležitost uzavře, a o přání „pěkného flastru“ škoda slov.

Pondělí 20. července: místopředseda KDU-ČSL Bělobrádek navštívil během své pracovní návštěvy Mnichova jako soukromá osoba a jako předseda KDU-ČSL Sudetoněmecký dům v Mnichově, sešel se s představiteli SdL a položil květiny (nebo snad květinu?) k uctění obětí tzv. odsunu (tj. deportace skoro tří milionů sudetských Němců). Návštěva má nepochybně pragmatické pozadí: lidovci potřebují udržovat dobré stryky s německými křesťanskými demokraty (CDU/CSU), zejména pro jejich prekérní a zároveň slabou pozici v nynější Sobotkově a Babišově vládě. Návštěva není už tak riskantní vzhledem k tomu, že se SdL vzdala všech majetkových nároků vůči ČR a českým občanům (byl to od nich projev realistického nazření, že od Čechů stejně nikdy nic nedostanou, chtěl bych v této souvislosti říci, že chování všech polistopadových českých reprezentací v této věci, které má podporu drtivé většiny obyvatelstva, považuji za hnusné). Bylo to tedy pro něho a pro jeho stranu výhodné gesto a dvakrát nic mu za to nehrozilo. Zároveň navázal na některé vstřícné kroky předchozích politiků (především premiéra Nečase při jeho návštěvě Mnichova, což taky korektně uvedl). Organizovaná hysterická reakce ve veřejnosti se tentokrát nekoná. Je horko a není to až tak aktuální, už se na ní nedají trhnout žádné politické body, protože na místa kdysi okradených, vypráskaných a zčásti i povražděných „Sudeťáků“ se nám sem teď tlačí naši kulturně blízcí přátelé z Ruska a poněkud kulturně vzdálenější uprchlíci z blízkého Východu. (Je pozoruhodné, že ti druzí, ač tu ještě nejsou a zrovna k nám ani moc nechtějí, jsou u nás už nenávidění skoro tak jako kdysi naši němečtí spoluobčané). Zásadní řev spustili jen komunisté (nic jiného neumějí, mají to nějak v genech), doprovázeni jako obvykle místopředsedou ODS Zahradilem. Premiér se zachoval po svém způsobu, iniciativu pana předsedy (která, jak zdůraznil, nebyla iniciativou vládní) jednak pochválil, jednak zdůraznil, že se nesmí zapomínat na nestydatou českou teorii příčiny a následku (tzv. křenovsko-peškovský axiom). Teorie , když se vezme do důsledků, zní: sudetští Němci přepadli SSSR a provedli holocaust, a za to je Hitler vyhnal z Československa. Bělobrádka bez sobotkovských výhrad podpořil Miroslav Kalousek (je to gesto smíření) a senátor Zlatuška (ANO) – babišovce problém až tak nepálí, správně vycítili, že na té věci už vůbec nezáleží, a proto se na ní nemusí profilovat. Shrnuto a podtrženo, věc se má tak: bezprostředně po zhroucení ruského komunistického bloku byla jakási naděje, že se podaří aspoň „zmírnit následky některých křivd“. Nepovedlo se to ani trochu. Teď už nejde o nic jiného než o spektakulární pohřbívání někoho, kdo už je fakticky mrtvý mnoho let. Chtěl jsem spolu s dalšími něco udělat v době, kdy bylo možné zmírnit pár křivd. Neuspěli jsme. Na této morbidní šaškárně nemám potřebu se podílet, nejsem nekrofil.

Ne sobotní demonstraci a protidemonstraci na Václavském náměstí se sešli „antiislamisté“ a v o dost skromnějším počtu i ti, co s nimi nesouhlasí. Známý pořizovač různých seznamů nežádoucích osob Adam B. Bartoš vyzval k vytváření domobrany. Lidé si to prý mají s vládními politiky vyřídit sami. Vystoupil i neúspěšný kandidát na Babiše Tomio Okamura. Demonstrantů, jak se zdá, zatím není moc (antiislamistů bylo podle údajů v Právu asi 700, těch druhých asi 300). Jenomže tolik demonstrantů bylo někdy v první polovině roku 2012 i na akcích, které spouštěly Velkou protikorupční revoluci – a neodpovídá poměr antiislamistů a těch druhých (poměr, ne počet) poměru těch, co těsně před rokem 1933 demonstrovali pro Hitlera a proti němu? K problému uprchlíků jsem psal ve včerejším Co týden dal a ještě se k němu vrátím.

Na komentářové stránce Práva stojí za pozornost kromě mimořádně vyvinutého ruského koutku, do něhož tentokrát přispěla i obě esa podrubriky, Miloš Balabán a Vladimír Diviš (stačí vyhodnotit opticky, nemusí se to číst), standardní nezištně poradenství Lukáše Jelínka pro ODS (pokud nechce zaniknout, musí se věnovat sociálnímu státu), a článek advokáta Václava Vlka, který ovšem za přečtení stojí, protože celkem věcně kritizuje Ústavní soud za jeho rozhodnutí o stížnosti exposlance Chaloupky, které (v odůvodnění) nepřímo kritizuje někdejší rozhodnutí NS ve věci exposlanců Tluchoře, Šnajdra a Fuksy: „Správnou zásadou rozhodování ÚS by měla být zdrženlivost, tedy minimalizace zásahů do rozhodování obecních soudů či jiným úkonů státu. K výkonu své pravomoci by tedy měl přistupovat uvážlivě, což činí. Jeho rozhodnutí v poměru k podaným stížnostem je jako šafránu. Neudržel se však v této věci a vyjádřil se v plném rozsahu. To není dobře. ÚS kritizuje nepřímo rozhodnutí Nejvyššího soudu, ke kterému neměl pravomoc, neboť se k ústavnímu rozhodování nedostal. Toto zdánlivé vybočení je otevřením cesty k volnému přezkumu dalších otázek.“

Martin Zvěřina píše v Babišových Lidových novinách o zneužívání odposlechů k politickým účelům: „Takzvané úniky odposlechů, tedy třeba ryze soukromé části hovorů, slouží v ČR dlouhodobě k diskreditaci, zejména politiků, ale nejenom jich. Často je odposlech nástrojem veřejného lynče v situaci, kdy policie zjevně nemá dost pádných důkazů proti obviněnému, zvláště je-li tento u veřejnosti nepopulární. Touhle negativní stránkou odposlechů by se měla zabývat každá justiční soustava hodná přívlastku demokratická.“ To je samozřejmě pravda. Problémem jsou „úniky“ odposlechů z policie do médií, a z nich hlavně odposlechy, které kolují od orgánů ministerstva vnitra k soudu jaksi oklikou přes média. Znamená to nekalé ovlivňování veřejného mínění a nátlak na soudy. Pěkný příklad podobného úniku ovšem předvedly den poté, co vyšla glosa pana Zvěřiny, samy Lidové noviny, když přetiskly odposlechy uniklé z Generální inspekce bezpečnostních sborů, kompromitující ministra Chovance. Že se tak děje v listu vlastněném hlavním politickým konkurentem ČSSD Babišem, snad ani nemusím připomínat. Je to docela zábavné. Zároveň je třeba připomenout (už jsem o tom psal), že řízené tunely k úniku odposlechů a vůbec informací z „orgánů“ do médií, sloužící politickým účelům, nejsou vůbec fenoménem posledních let. Svědčí o slabosti demokracie, zvlášť některých politických uskupení, které nejsou schopny prosazovat své cíle standardními politickými prostředky a místo toho využívají mocenských pozic, jež se jim podařilo zaujmout ještě předtím, než se u nás vůbec vytvořily aspoň základy politické plurality. Václav Havel získal hned na počátku roku 1990 významný vliv na Ministerstvu vnitra. Je těžké mu to vyčítat, byl v té chvíli legitimním vedoucím představitelem nového demokratického uspořádání. Problém je, že on ani jeho lidé nikdy nebyli schopni si vytvořit normální politickou základnu, politickou stranu. A tak se k politice využívaly orgány, které by v demokratickém státě měly být ze své povahy nepolitické (policie a tisk, výhledově se mířilo i na soudy, to se naštěstí nepovedlo). Úniky informací, materiálů a nakonec i odposlechů stály např. v pozadí případů Bartončík, Srba, „Kubiceho zpráva“, a těžko se zbavuji dojmu, že i za aférou, která způsobila v létě 2013 pád Nečasovy vlády. Nemyslím si, že by šlo o cílený a plánovitý útok na demokracii, jen o důsledek toho, že jedno významné politické uskupení (Václav Havel a jeho stoupenci, „Pravda a láska“), nebyli schopni ani ochotni se politicky organizovat, a tak jim k politickému zápasu prostě chyběly odpovídající politické instrumenty. Museli tedy v nouzi použít jiných. Tím vážně poškodili demokracii a toho, čemu dali vzniknout, mohou dnes využít jiní (viz Babišovy Lidové noviny). I k této problematice se ještě vrátím.

Úterý – středa 21. – 22. července: „Pro českého prostředníka italských hackerů dělalo i ČVUT“, zní titulek v Právu. Jde o aféru, kterou rozpoutala mezinárodní teroristická organizace WikiLeaks (tzv. „bezbombní teroristé“, specializovaní na úniky citlivých informací), postižena má být policie ČR za to, že si nechala pořídit u italských specialistů software, umožňující sledovat zločince, zvlášť ty organizované. Pochopitelně, když na policii není spoleh, může být software zneužit (berte prosím tuto poznámku jako „poťouchlost“ ve smyslu Antonína Novotného). To, že na policii není spoleh, není problém italských specialistů, ale náš. Není to ani problém specialistů z ČVUT, pokud v té věci nějak participovali. Odposlouchávat darebáky a zločince není nic nelegálního a nemravného, pokud existuje dostatečná politická kontrola proti zneužití. Ta u nás moc nefunguje, protože od dob virtuální ministerstva Pravdy a Lásky se politikou jako takovou pohrdá a z „orgánů“ unikají na běžícím páse citlivé informace vhodné k politickému zneužití v médiích a k nátlaku na nezávislé soudy.

Podle průzkumu CVVM se u nás lidé obávají víc Islámského státu než situace na východě Ukrajiny (rozuměj soustavné ruské subverse vůči Ukrajině). Zajímavé jsou přitom dvě věci: za prvé, lidé si myslí, že obě krizové situace jsou větším ohrožením pro bezpečnost v Evropě a o světový mír, než pro Českou republiku. Rozdíly nejsou moc dramatické, ale jsou. Myslím, že lidé poněkud přeceňují naši vitalitu. Svět to přežije určitě, Evropa asi taky, ale my to můžeme odskákat dost šeredně. Islámský stát znamená v první řadě nebezpečí pro Evropu jako pro celek, méně než pro nás, protože nejsme hned na ráně, jsme tak trochu „za bukem“ a můžeme se aspoň nějakou chvíli chovat vychcaně. Pokud ovšem budeme vycházet z tohoto zjištění, pak svým sobeckým a bezohledným postojem pomůžeme Evropu (EU) destabilizovat a ohrozit, ale sobě vůbec nepomůžeme – protože v tom případě budeme vydáni všanc ruským mocenským choutkám, proti nimž sami nemáme šanci se ubránit. Čili – jedno nebezpečí je s tím druhým propojené, bezprostředním ohrožením je pro nás Rusko, a pokud nebudeme v jiných citlivých věcech (uprchlíci) solidární s Evropou (EU), a pokud budeme tak vnitřně rozložení a pokud bude u nás demokracie a politická stabilita tak ve psí, jako je teď, Rusko nás nemine. Je hanebné lézt dobrovolně a z blbosti do ruského chomoutu: a když to někdo dělá opakovaně dvakrát po sobě, pro to nenalézám slov.

Lidové noviny převzaly štafetu od někdejší MfD z doby virtuálního ministerstva Pravdy a Lásky a jdou po ministru Chovancovi na základě „tajně pořízených nahrávek, které získaly“. Politická účelovost celé akce je zjevná. Babišovi lidé mají kým se inspirovat a u koho se učit.

Čtvrtek 23. července: Podle Babišových Lidových novin hodlá vláda generovat genderově korektní učebnice. Stereotypy (hlavně ten základní, že mezi muži a ženami je údajně jakýsi rozdíl) se musí cíleně likvidovat. Výsledek bude svět, v němž bude hetrosexuál od homosexuála k nerozeznání, každý bude tak trochu heterosexuál a tak trochu homosexuál, každý muž bude mít jednoho manžela a jednu manželku, všichni si budou rovni a všichni budou stejní. Nechci nasazovat homosexuálům psí hlavu, chápu jejich potřebu emancipace, i když leckdy nabývá poněkud nesnesitelné podoby. Tak to u dlouho potlačovaných menšin bývá, i česká národní emancipace nabývala čas od času nesnesitelné podoby. Navíc za ministra Dienstbiera nemohou. Ale těžko se můžu zbavit dojmu, že cílem pana Dienstbiera je předělat svět tak radikálně, aby se v něm nedalo žít. To má společného s bolševiky, ostatně je taky marxista, nebo ne? Svět, ve kteríém se nedá poznat, kdo je žena a kdo je muž, mi splývá s představou světa, v němž jsou jen samí chlapi. Strašné! Chtěl bych věřit, že řádění ministra Dienstbiera nezpůsobí v české společnosti nezvratné změny.

„Nahrávky vyvolaly rozčarování“, zní titulek tamtéž. Článek se týká odposlechu rozhovorů mezi ředitelem GIBS Bílkem a jeho náměstkem Brunclíkem, které měly kompromitovat ministra Chovance. Tato babišáda je natolik průhledná, že adekvátně reagovali i někteří politici. (To kdysi havlovské nejprve skutečné, pak už jen virtuální virtuální Ministerstvo Pravdy a Lásky a jeho novinářští agenti pracovali v rukavičkách: při poškozování svých politických oponentů simulovali morální patos. Tady se to dělá bez zbytečných cavyků.) Místopředseda ODS Kupka prohlásil zdrženlivě, že „nahrávka může být součástí politického boje mezi vládními stranami ANO a ČSSD“: vypadá to jako kachna, kváká to jako kachna… Miroslav Kalousek řekl, že problém není v první řadě v tom, zda to, co se říká v odposleších, je pravda nebo ne, ale že a proč vůbec byly pořízeny. To, jak se zdá, zajímá jen málokoho. Práskání se ve světě obecně (wikileakismus, snowdenismus) i u nás skoro odjakživa považuje za ctnost.

Čtvrtek 23. července: antiislamistické běsnění v České republice dosáhlo v půlce prázdnin nesnesitelné podoby. Hrozně bych se divil, kdyby nebylo potichu podporováno z Moskvy: prohnilá Evropa vás nezachrání, holubčíci, naštěstí jsme tu my, vaši slovanští bratři. Pokud nám včas zase vlezete do prdele, nic se vám nestane. „Příznačné je, že se zapojil i komentátor Práva Keller, kterého se ČSSD před časem asi chtěla zbavit tím, že ho katapultuje coby svého europoslance do Bruselu. Nepovedlo se: pan Keller sice v Bruselu sedí a těší europoslaneckým požitkům, ale do Práva píše o sto šest. V současné době se zabývá šířením zpráv o tom, jak „se hledají volné byty“ pro vlnu legálních uprchlíků, zatím co naši pracující třou bídu s nouzí. Rozdáváme (tedy naše odrodilá vláda rozdává) ze svého přivandrovalcům. Musím říci, že články pana Kellera mi připadaly vždycky odpudivé, ale tohle překonává všechny meze. A nejděsnější je, že lidem zleva doprava se to určitě líbí. Konečně se otvírá příležitost, aby se národ sjednotil jako jeden muž na nějaké skutečné hnusárně, která není ani v jeho zájmu. Je to jako v roce 1945, kdy jsme se zbavovali německých přivandrovalců z „pohraničí“ (bylo to trochu jiné, „pohraničí“ začínalo u Mělníka , ale stejně).

Babišovy Lidové noviny navázaly na hvězdu české investigativní žurnalistiky Sabinu Slonkovou a zveřejnily odposlechy ředitele GIBS s jeho náměstkem, kompromitující ministra Chovance. Následovatelé paní Slonkové nepracují ovšem pro Pravdu a Lásku, ale pro Babiše, rozdíl není zase až tak dramatický (např. paní Slonková přece ve své kariéře už stihla obojí), v každém případě jde vposledku o kompromitaci politických konkurentů. Teď považovaly za potřebné na věc ještě upozornit zvláštním komentářem. Jeho autor Martin Shabu (shodou okolností byl podepsán i pod obsáhlým zpravodajstvím, jehož součástí byly citace z odposlechů) píše teď vlastně o jiné věci, o zprávě ohledně odposlouchávacího zařízení, která se už předtím objevila v Práci a Babišově MfD, ale zároveň dodává: „Důvěryhodnost klíčových důstojníků inspekce však fatálně podlamuje především nahrávka, kterou LN zveřejnily počátkem tohoto týdne. Ze záznamu vyplývá, že do personálního složení GIBS mluvil ministr vnitra Milan Chovanec, kterému to však gesčně vůbec nepřísluší.“ Chtěl bych jen podotknout, že důvěryhodnost pana Shabu by zase mimořádně posílilo, kdyby vysvětlil, jak se nahrávka z toho zařízení dostala ausgerechnet zrovna do Babišových LN, zvlášť když už předtím jiné babišoviny, MfD, upozornily poněkud alibisticky na to, že tam bylo nahrávací zařízení nainstalováno a posléze odhaleno a podezření padá na pracovníky GIBS (aby si snad někdo nemyslil, že si ho tam dal třeba účelově někdo z novinářské divize pana Babiše). Také je možné, jak pan Shabu píše nakonec, podezírat premiéra Sobotku z toho, že se touto cestou snaží dosáhnout výměny ředitele GIBS Bílka. Pro primitivněji uvažující lidi, k nimž se počítám, je ještě víc nasnadě podezření, že se touto cestou (tj. rozehráváním kauzy s odposlechy) snaží pan Babiš a ANO oslabit své vládní konkurenty z ČSSD obecně a ministra Chovance zvlášť (a navíc to ještě tak trochu svádějí na Sobotku). Obecně platí: co se od Slonkové naučíš, u Babiše jako když najdeš.