Co týden dal

Středa 1. dubna: Vážení čtenáři, americký konvoj odjel, přivítání bylo velkolepé (snad jsem k tmu trošičku a nepřímo taky přispěl), protestní akce páté kolony se tak nějak nevyvedly, a hlavně: je tu zase po dlouhé době něco dobrého, na co se dá navazovat. Bylo by trestuhodné to zkurvit, jako se to stalo kdysi v akcích jako Děkujeme odejděte nebo Červené karty. Pravidelný provoz rubriky Co týden dal obnovím v nejbližších dnech, dnes se musím vypsat jen z jedné věci, protože kdybych si ji nechal pro sebe, asi by mne to porazilo.

Dnes se mi dostal do rukou průzkum agentury CVVM s tématem "Politická kultura veřejně činných lidí". Dozvídáme se z něho, že dobrou politickou kulturu má 41% členů vlády, 23% poslanců, 35% senátorů, 41% představitelů krajských samospráv, a 62% představitelů místních samospráv, a pak politici podle stran (nejlepší je prý ANO, nejhorší ODS). To není podstatné. Podstatné je, že v anketě chybí nejvyšší státní činitel, president republiky. Chápete to? Já sice ne, ale domýšlím si to poměrně snadno. Spekuluji, že slušně řečeno z vyčůranosti autorů průzkumu.

Pátek 3. dubna: Vzhledem k tomu, že nový ministr spravedlnosti se dohodl se „špičkami státních zástupců“, jak píší v Právu, na kompromisním znění Zákona o státním zastupitelství, zákon nejspíš projde vládou a taky parlamentem. K podstatě zákona se nechci vyjadřovat, nechám to na povolanějších, mám jen velké pochybnosti o tom, zda nemá být náhodou de fakto zřízena další, čtvrtá moc v našem státě, totiž státní zastupitelství, a zda nebude náhodou nadřízena všem ostatním (tím bychom se výrazně přiblížili tzv. íránskému modelu demokracie). Vznikne však i jeden ryze praktický problém. Budou zrušena vrchní státní zastupitelství v Praze a Olomouci, takže se bez funkcí octnou JUDr. Lenka Bradáčová a JUDr. Ivo Ištvan, dva hlavní matadoři protikorupční revoluce. Zato vznikne speciální státní zastupitelství pro boj s korupcí, zjevně něco na způsob někdejší španělské inkvizice, ovšemže sekularizované, nežijeme v pozdním středověku. Jenomže velký protikorupční inkvizitor může být jen jeden. Rozpoutá se tedy nelítostný boj mezi dvěma zmíněnými osobnostmi. Bude vypsána spousta transparentních výběrových řízení, z nichž nám půjde všem hlava kolem, ale skoro bych řekl, že poslední slovo bude mít nakonec stejně Andrej Babiš.

Česká buranokracie nabírá obrátky. Poté, co se prezident Zeman nehorázně sprostě obul do dvou unesených (a po dvou letech naštěstí navrácených) dívek, vyřizuje si na Twitteru účty s politickým konkurentem Kalouskem stoprocentní předseda ANO a ministr financí Babiš. Kalousek mu vyčetl, že před jednáním sněmovny dal přednost výletu s rodinou na hory. Nejmocnější muž české politiky na to reagoval: „Radši budu s rodinou na horách, než poslouchat ožralého Kalouska.“ Pan Babiš samozřejmě neví předem, zda bude poslanec Kalousek opilý nebo ne, zjevně to ani vědět nepotřebuje. Otvírá se mu však spousta příležitostí k ideově zdůvodněným absencím, protož pan Kalousek se účastní jednání Sněmovny skoro pořád. Heslo tedy do budoucna může znít: makáme, ale jen když tam není Kalousek.

Předseda ČSSD Sobotka prohlásil, že podpoří lidovecký návrh, aby se Velký pátek stal státním svátkem. Docela by mne to těšilo, ale nemohu přehlédnout hned dvojí populismus: za prvé ten lidovecký – naše účast v koalici má smysl, probojovali jsme Svatou věc, a za druhé ten sociálně demokratický – nadělíme vám jeden svátek navíc, jistě nebudete proti. Navíc za vlády zrádné pravice to nešlo, vymlouvali se na hospodářské důvody, a vida, za nás to jde. Z populismu si asi netroufne návrhu přímo vzdorovat ani Andrej Babiš, ostatně „ideově“ je nu ta věc nejspíš fuk jako ostatně skoro všechno. A tak ideově zásadní zůstanou jen komunisté: kdyby na to kývli, mněli by potíže se svým fosilním členstvem.

„Orgánům činným v trestním řízení“ se nepovedlo (zatím) obvinit Janu Nagyovou – Nečasovou z korupce v souvislosti s četným dary, které porůznu dostávala. Obvinili ji tedy jen z krácení darovací daně. I tak prý může dostat až deset let vězení (za údajně 700 tisíc Kč nezaplacených daní, z toho by mělo plynout, že když někdo připraví stát na daních o sedm milionů, což se, ať mi nikdo nevykládá, jistě občas děje, měl by vyfasovat sto let). Je velmi těžké se zbavit dojmu, že jde hlavně o to, dostat obviněnou pod pořádný tlak. Protože divoká koncepce „orgánů“ ohledně rozvracení státu korupční mafií, v níž se spikli politici, podnikatelé a dokonce i pracovníci justice, se dá vlastně dokázat nejlépe tím, že se někdo přizná, podobně jako ve třicátých letech v Moskvě a v padesátých letech v Praze. Tedy např. paní Nagyová. Na druhé straně něco, a to o hodně víc, než co se podařilo dokázalo dodnes, se dokázat musí, aby se zpětně legitimizovalo faktické svržení Nečasovy vlády. Jediné, čeho se orgánům činným v trestním řízení podařilo zatím dosáhnout, jsou hluboké politické změny v roce 2014. Dosahovat hlubokých politických změn ovšem není posláním orgánů činných v trestním řízení, aspoň ne v civilizovaných státech. A to ani tenkrát, když se to stane bezděčně, když jenom poslouží jako užiteční pomocníci politickým chytrákům. Nechci dělat z paní Nagyové neviňátko, z toho, co zatím proniklo na veřejnost, vyplývá, že její jednání bylo skandální a naprosto nezodpovědné, ale to ještě neznamená, že by ji bylo možné trhnout mezi dveřmi. Tedy v právním státě by to možné být nemělo.

Pondělí 6. dubna: Vláda schválila Miloši Zemanovi cestu do Moskvy na 9. května. Ze zemí EU tam bude jen on, řecký a kyperský prezident. Vládní zahraniční politika sama o sobě není nic moc, a Zemanova cesta je ještě její zavilá sabotáž. Je těžké si představit větší signál politické bezmoci nynější politické reprezentace. Když už to Zemanovi trpí Sobotka, neměla by mu to snad aspoň trpět veřejnost. Jenže veřejnost je momentálně vyčerpaná tím, jak se podařilo paralyzovat komunistické protesty proti Američanům a NATO. Tahle prezidentova akce je plíživá (stála mu za to, aby vzdal protestování proti průjezdu amerického konvoje, ostatně šlo by to jen ztuha, čím by to zdůvodnil). Co nám přiveze z Moskvy za nadílku, je těžké dohlédnout, a představovat si člověk může jen to nejhorší.

Právu poskytl rozhovor ministr zahraničí. Pokud jde o průjezd amerického konvoje, prohlásil: „To, že to byla taková událost, byla do značné míry práce médií. Jinak se to mohlo odehrát jako něco docela všedního.“ To je velmi pěkný doklad postoje vlády a nechumelistů: na jedné straně chystané kravály putinovské páté kolony, na druhé straně chlácholení rozumbradů: proboha, o nic nejde, jen to pěkně v klidu zazdít. Naštěstí lidé dokázali zareagovat pozitivně na vzkaz, který od USA dostali: jsme tady, a když budete chtít, pomůžeme Vám. Odpověď byla celkem jednoznačná: chceme. Vláda a nechumelistický tisk u toho jen potichu asistovaly. Zaorálek v rozhovoru vůbec nebyl schopen odpovědět na otázku: „Jenže věci jako americký konvoj, vztah k Rusku, USA či Ukrajině nebo i oslavám 70 let od války rozdělují vaši ČSSD, jejímž jste místopředsedou.“ Prý jde jen o hypotézy. Není prý pravda, že je ČSSD rozštěpena. Jistě, není rozštěpena, hromada krupicové kaše se taky nedá rozštěpit. Převaluje se sem a tam, úplně bezmocná.

Protidrogová policie odhalila v krabicích s banány z Kolumbie 117 kg kokainu v hodnotě asi miliardy Kč. To je hezký úspěch, problém je jen v tom, jak to zpeněžit, aby se ta suma mohla objevit jako příjem ve státním rozpočtu. Myslím, že ministr financí a jeho Agrofert by si s ním nějak dokázali poradit, jde přece konec konců o potravinářskou komoditu.

V Babišových Lidových novinách (příloha Orientace) proběhla beseda o tom, zda je nebo není Česká televize vystavená atakům. Vlastníka listu v debatě zastupoval exkomentátor poslanec ANO Komárek. Debata byla víceméně od věci, mluvilo se ponejvíce o chybách vedení a rady ČT a o otázkách veřejnoprávnosti všeobecně, zatímco jde o to, aby zpravodajství ČT nedostal pod kontrolu Babiš. O tom je ovšem v Babišovinách těžko diskutovat.

Úterý 7. dubna: konflikt Zeman – Schapiro pokračuje. Americké ministerstvo zahraničí se za velvyslance postavilo. Chápe záměr uctít v Moskvě památku obětí druhé světové války, vzhledem k ukrajinské krizi však „není vhodná doba jednat s Ruskem tak, jako by se nic nestalo. Každá země se může samozřejmě rozhodnout, zda se zúčastní, nebo ne. S našimi partnery diskutujeme o tom, zda tam jedou a jaký druh vztahu s Ruskem mají. Jsme rozhodně přesvědčeni o tom, že je evropská jednota důležitá.“ Spojené státy zjevně nemají žádný zájem na tom, aby konflikt dále eskaloval. Rovněž prezident Zeman ztratil něco ze své nezvladatelné bujnosti. A tak jeho ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynek Kmoníček provádí pozoruhodný balet. V rozhovoru pro Radiožurnál řekl, že prezident měl na mysli pouze jednu konkrétní schůzku před Zemanovým odjezdem do Moskvy. O žádný spor nešlo, ani pan Zeman, ani pan Schapiro se nemají za co omlouvat. Prostě v demokracii je normální, že lidé mají na jednu věc dva odlišné názory, které vycházejí z jejich politické pozice. To prý je zcela standardní, „mezi tak blízkými spojenci, jako jsou USA a ČR, je prostě 97 témat, na kterých se shodneme, a tři, u kterých se shodneme, že se neshodneme.“ To je vykrucování tak legrační, že si nedovedu představit, jak by mu někdo mohl rozumět jinak než jako nedůstojnému ústupu: Prezident se ovšem sám vmanévroval do situace, z níž je důstojný ústup vlastně nerealizovatelný. Prezidentův mluvčí Ovčáček dále prohlásil, že není ještě jasné, zda se Zeman vojenské časti (hlavní kámen úrazu) zúčastní, protože ještě údajně nedostal přesný program oslav. „V tuto chvíli nelze vyloučit žádnou variantu“. Náhlá nejasnost se dá vysvětlit tím, že o cestě má zítra hlasovat vláda, a pokud by se prezident hodlal přehlídky účastnit, členové vlády za KDU-ČSL nebudou hlasovat pro její schválení. Po schválení se všechno hned vyjasní. Pokud by vláda cestu neschválila, stane se z ní fakticky Zemanova soukromá akce, což by, upřímně řečeno, bylo velmi přiměřené situaci. Za nynější politické konstelace je ovšem něco podobného zcela nepředstavitelné, většina se ve vládě nakonec samozřejmě najde. Poslední záležitost, která stojí za zmínku, je návrh poslance Kalouska, který padl dnes ve Sněmovně. Kalousek navrhl, aby na program schůze sněmovny byl zařazen nový bod, totiž Stanovisko Poslanecké sněmovny k návštěvě prezidenta České republiky v Moskvě. K věci by byla pochopitelně velmi poutavá rozprava. Návrh neprošel o šestnáct hlasů, z komunistů a sociálních demokratů jej nepodpořil nikdo, k opozičním demokratickým stranám se přidali někteří poslanci z trosek Úsvitu, vládní lidovci - a menší část poslanců ANO, ovšem v čele s Andrejem Babišem, přesně tolik, aby ani náhodou nehrozilo, že by ten návrh snad mohl být schválen. Je to ze strany pana Babiše roztomilá potěmkiniáda, zorganizoval si pro tento případ opozici ve vlastní straně, do jejíhož čela byl zvolen sto procenty hlasů, a navíc se teď té opozici postavil do čela. Prezidentu Zemanovi, jak vidno, všechno projde.

Premiér Sobotka, předseda Sněmovny Hamáček a další Zemana kritizovali za neprofesionální a přehnanou reakci na výrok velvyslance Schapira. Pan Sobotka prý zároveň doufá, že prezidentovo vyjádření nebude negativně ovlivňovat vztahy se spojenci. Nu což, doufat může, příležitostí k doufání bude mít, pokud jde o prezidenta, ještě habaděj.

Zároveň s tím, jak se neustále vyjasňuje a zprůzračňuje profil prezidenta Zemana, klesá zájem o jeho účast na sjezdech politických stran. Nepozvalo si ho už ANO ani ČSSD, nestojí o něj lidovci (prý se bojí skandálu) ani Starostové a nezávislí, jejichž místopředseda Polčák se vyjádřil poměrně jednoznačně: „Pana prezidenta jsme nepozvali, protože si myslíme, že nám dělá ve světě ostudu.“ Nepozve ho na podzim ani TOP09, jejíž místopředseda Kalousek řekl kulantně: „Pan prezident je natolik zatížen jinými povinnostmi, že ho nechceme obtěžovat naším pozváním.“ Myslím, že prezidenta tato obřadná zdvořilost potěší ještě víc, než to, co řekl pan Polčák.

Poslanec Jaroslav Foldyna hodlá bránit posunu ČSSD doprava. S fixací strany mu budou pomáhat Jan Kavan a doc. Ilona Švihlíková, vyhaslá hvězda protikorupčního revolučního hnutí z roku 2012. Budou spolupracovat i s dalšími významnými masovými organizacemi, např. se spolkem Idealisté.cz. Společně se budou vracet k levicovým kořenům. Je to jakási obdoba chronického procesu integrace pravice z druhé poloviny devadesátých let, a stejný bude i výsledek.

K Zemanově cestě do Moskvy napsal v Právu Jiří Pehe: „Česká vláda by se tedy měla znovu zamyslet, zda její souhlas se Zemanovou cestou je za těchto okolností v zájmu české zahraniční politiky. Když souhlas stáhne a Zeman bude muset jet jako soukromá osoba, riskuje nepříjemný konflikt s prezidentem. Když ale prezidentovu cestu posvětí, musí počítat s tím, že bude vnímána na Západě jako komplic politika, který se svým útokem na amerického velvyslance kvůli oslavám v Moskvě nyní dostal do pozice jednoho z hlavních nástrojů ruské propagandistické mašinérie. Pokud vláda tuto jeho roli podpoří, bude to ostuda naší země.“ To je zcela přesný popis situace. Bohužel je taky předem úplně jasné, jak se vláda rozmyslí.

Tamtéž píše Jan Keller: „Docela by mne zajímalo, jaké prohlášení by vydal Andrew Schapiro v případě, že by Miloš Zeman pojal úmysl zhlédnout z tribuny třeba právě probíhající oslavy jednotek SS v Lotyšsku. Myslím, že by se rozpomenul na své diplomatické vychování a prohlásil by, že velvyslanec cizí země nemá hlavě státu co radit.“ Pan Keller je prognostik. Jenže nejde o to, co by řekl pan Schapiro, kdyby, ale co řekl pan Schapiro reálně a co na to reálně odvětil Miloš Zeman.

Řecký premiér Tsipras nabízí premiéru Putinovi: „Řecko může být mostem mezi Ruskem a Západem.“ S projektováním a stavěním mostů mezi Západem a Ruskem máme bohaté zkušenosti z doby dr. Edvarda Beneše. Možná by se nás mohl pan Tsipras zeptat.

Na ministerstvu zahraničí se bouří odboráři. Odboráři jsou tam jakýsi pozůstatek časů Karla Schwarzenberga a protestují proti tomu, že pan Zaorálek si tam chce honem honem nastěhovat pokud možno co nejvíc svých lidí, dříve než začne platit zákon a statní službě a personální změny se budou muset řešit konkursem. Pan Zaorálek může zatím nabírat lidi bez výběrových řízení. Služební zákon bude sloužit k fixaci dnešní mocenské struktury na mnoho let dopředu. Volby a výměna vlád bude mít jen dekorativní význam, politici stejně nejsou k ničemu: bude nám vládnout nezávislá byrokracie, kterou si na ministerstva teď honem ještě rychle najmenují dnešní politická garnitura. Rekonstrukce státu, děkujeme.

Středa 8. dubna: politický lobbista Roman Janoušek si teď odpykává čtyři a půlletý trest za to, že srazil autem ženu, která se pokoušela reklamovat, že do jejího vozidla předtím zezadu vrazil. Na to, že mu nejspíš bylo nejspíš jedno, jestli ji přitom zabije nebo ne, je to ještě dost málo. Teď se nechal slyšet: „jsem tam, kde si to národ přál, a další informace nemíním nikomu sdělovat.“ Na jednu stranu je to ublíženectví na nepravém místě, ale... Janoušek se dostal do víru protikorupční kampaně ve chvíli, kdy už byl odepsaná veličina (jeho kariéra byla spjata s Pavlem Bémem, v té době již vyhaslou politickou hvězdou). Jeho případ hýbal týdny a měsíce médii, ačkoli na něm pozoruhodného nebylo vůbec nic: dostalo se mu, čeho si zasloužil, v normálních poměrech by ho odsoudili a zavřeli a nikdo by si toho ani nevšiml. Teď mají všichni dojem, že pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí.

Konfliktu mezi Milošem Zemanem a americkým velvyslancem Schapirem a Zemanově moskevské cestě jsem se věnoval v samostatných komentářích. K obojímu se proto tady nebudu vracet.

Koalice má problém s biopalivy a s návrhem TOP09, aby byly státní firmy převedeny z působnosti ministerstva financí pod ministerstvo průmyslu a obchodu. Zejména to po druhé je velmi po chuti ČSSD, protože by se státní a polostátní firmy dostaly z pařátů Andreje Babiše do širokého náručí sociálně demokratického ministra (s moskevskými kořeny) Jana Mládka. Právě proto to taky Miroslav Kalousek navrhl. Oba případy souvisí se střetem zájmů Andreje Babiše, ale politici ČSSD od něho žádný ústupek nepožadují, hrozí totiž, že by se rozpadla koalice. Pouze si prý ohlídají, aby jeho střet zájmů nebyl nevýhodný pro Česko. To jsou alibistické a dosti zbabělé řeči. Jak si lze ohlídat obludně veliký superstřet zájmů Andreje Babiše, který je zároveň supervelkopodnikatel, mediální magnát, předseda fakticky nejsilnější politické strany a nadto ovládá resort financí, střet zájmů veliký jako obří černá díra v centru naší galaxie. ČSSD nechce riskovat rozpad koalice. Kdo riskuje, může hodně ztratit a může taky něco získat. Kdo riskovat nechce, má jedinou jistotu: nezíská nic. Nejlepší je ovšem to, co řekl předseda KDU-ČSL Bělobrádek: „Řekněte mi, v čem by nebyl střet zájmů. To je velmi obtížné.“ Jistě, všichni jsme lidé hříšní. Hlavně že sedíme ve vládní koalici. Lidovci a snad i ČSSD jsou nakloněny představě, aby v dozorčích radách státních a polostátních podniků mohli zasednout i zástupci opozice. Patrně tím chtějí vyvážit nezřízenou žravost Babišova hnutí. Babišovcům se to však ani trochu nelíbí, chtějí koaliční jednotu: „To je otázka principu. Měla by být jednota koalice v tom, zda vzdorovat nebo nevzdorovat opozičním, nápadům,“ prohlásil místopředseda Faltýnek.

V Poslanecké sněmovně se napříč stranami chystá novela ústavy, jejímž smyslem je upřesnění a vymezení prezidentských pravomocí. Je to zoufalý pokus vytvořit hráz inovacím a soustavnému tlaku Miloše Zemana na faktické rozšíření prezidentských pravomocí. Je paradoxní, že to, co vznikne, má přitom platit až po příští prezidentské volbě (všichni doufají, že už Zeman zvolen nebude). V tom je jakýsi paradox. Předpokladem každé zákonnosti je dobrá vůle ve společnosti. Není možné vytvořit zákon, který by byl úplně imunní vůči těm, kteří dobrou vůli nemají. A hlavně: je směšné zvolit si prezidenta, o němž bylo předem jasné, že dodržovat pravidla hry nebude, a pak vymýšlet zákony, které by mu v tom zabránily. Nejlepší je takového člověka nevolit. Kdyby se to za tři roky povedlo mohla , by ústava klidně zůstat taková, jaká je.

Elektronická evidence tržeb se zpočátku má týkat jen služeb, spojených s veřejným stravováním, ubytováním, velkoobchodu a maloobchodu (a ne tedy např. drobných řemeslníků ap.). Je tak prý koncipován návrh zákona o evidence tržeb, který teď vládě předkládá ministerstvo financí. Zákon je ovšem koncipován jako plošný a do budoucna se postupně rozšíří i na další oblasti podnikání. Je to poněkud směšné: naše společnost je ve své podstatě postkomunistitcká: na jedné straně „pracující“, přesněji řečeno „poctiví pracující“ (rozuměj zaměstnanci), kteří žádné tržby neinkasují. Na druhé straně postkomunistické koncerny, které se elektronické evidence bát nemusí, protože si krácení daní dovedou zařídit sofistikovaně a jinak. A mezi tím ostrov svobody a nezávislosti, malý, pokud jde o hospodářský objem těch aktivit, ale z hlediska zdraví společnosti mimořádně významný. Angažuje se v něm velká spousta lidí. Na ty je třeba si pořádně posvítit. Až se je podaří zlikvidovat, vrátíme se po leninské spirále zpátky tam, odkud jsem v listopadu 19889 vyšli. Svoboda s sebou nutně přináší i rizika. Je to svoboda i pro nepoctivce. Nesvoboda ovšem není dobrý způsob, jak s nepoctivostí skoncovat.

V ruském koutku Práva píše profesor „politické ekonomie“ Vlad Sobel, že Miloš Zeman svým atakem na amerického velvyslance „poskytl velmi potřebnou lekci z demokracie stále více slábnoucímu Washingtonu“. Pamatuji se, jak za totáče podle Práva, tehdy Rudého, vliv Washingtonu také soustavně a neustále slábl, slábl a slábl, až se nakonec zhroutil (jen se zhroutil se nikoli Washington, ale Kreml). Je to stále jedna a tatáž otravná ruská odrhovačka.

Podle maďarských průzkumů veřejného mínění ztratil FIDESZ premiéra Viktora Orbána od loňských voleb skoro milion voličů. Po dvojím drtivém vítězství vládnoucí silná strana zažívá. Samo o sobě je to upřímně řečeno dobře, už proto, že v demokracii není normální, když někdo dvakrát vyhraje volby ústavní většinou (FIDESZ, přesněji řečeno vládní koalice ji ostatně už ztratila): ústavní většina je od toho, aby určitá rozhodnutí mohla být přijímána jen na základě konsensu, který přesahuje hranice vládního uskupení. Kromě toho politika Orbánovy strany je v mnoha ohledech problematická. Problém je v tom, že ten, kdo na situaci vydělává a ke komu od Orbána přebíhají voliči, není totálně rozložená postkomunistická levice, která se z volební prohry v roce 2010 nedokázala ani vzpamatovat, ani poučit, ale extremistický Jobbik, který je podstatně nacionalističtější a podstatně víc proruský než FIDESZ. Současně si jako opoziční strana může dovolit větší populismus a radikalismus. Maďarská levice se po své porážce nedokázala spolčit s nespokojenými voliči, ale spojila se proti nim, kteří ji „zradili, s Evropskou unií a Spojenými státy. Na této trojjediné nezodpovědnosti vydělal jen Putin a extremisté z Jobbiku. Teď by bylo zapotřebí, aby „levice“ i „pravice“ našly proti extremistům a Rusům společnou řeč, ale to je v Maďarsku i v důsledku výše zmíněné trojjediné indolence ještě nepředstavitelnější než u nás.

Čtvrtek 9. dubna: parlamentní debata k návrhu zákona o spotřebních daních byla tak zásadní a podnětná, že se Sněmovna nakonec rozhodla ji přerušit na neurčito. To není žádný moc skvělý výsledek pro Andreje Babiše. Miroslav Kalousek návrh označil za totální střet zájmů a pokus o tunel státního rozpočtu, Babiš mu se svým vrozeným šarmem odpověděl, že je jako Goebbels a že on sám bude nakonec klidně hlasovat proti návrhu (tak reagují sedmileté děti). Premiér podle svého zvyku „vyrovnával“. Ačkoli sociálním demokratům dělají opoziční řeči o Babišově střetu zájmů nepochybně dobře jako praseti drbání. To je nový efekt, to za zrádné pravice a vlastně ani za Špidly nebylo, jakési náznaky shody koalice s opozicí, člověk by si to mohl vykládat i v dobrém, třídní boj pravice s levicí končí, mají přece také něco malounko maloulinko společného: pozoruhodné je, že je to nevraživost k nejmohutnějšímu koaličnímu partnerovi ČSSD. Ale nejspíš slyším trávu růst. Pan Sobotka totiž na závěr prohlásil: „není možné v kritice střetu zájmů Andreje Babiše pokračovat takovým způsobem, aby byl poškozen venkov a zemědělci“ (a samozřejmě i vláda jako celek, dodávám já). Takže se asi nakonec koalice přece jen dohodne. Taky proto, že na schválení zákona má zájem EU (Babišovi se podařilo provázat své agrofertické zájmy s unijní potřebou mít novu zákonnou normu o biopalivech).Na komentářové stránce Práva polemizuje europoslanec - komentátor Jan Keller s jedním svým čtenářem. Přestože jsem už z našich novin zvyklý na leccos, připadá mi to pořád ještě poměrně osobité.Výsledky průzkumů veřejného mínění ohledně sněmovních voleb jsou v poslední době pozoruhodné. Shodují se vlastně skoro ve všem, až na jedno: totiž na to, jaký je odstup mezi Babišem a ČSSD. V tom se dělí na dvě skupiny: tzv. „stemové“ (Babiš vede o dvanáct procent, 30,3 ku 18,7) a „medianové“ (remíza 21,5 ku 21,5). Zkrátka Babiš vede buď obrovsky, nebo už jen o fousíček. Vysvětlení je dvojí: první – dělají si z nás srandu (velmi nepravděpodobné). Druhé – jedna z agentur je na výsledku tak říkajíc hmotně zainteresovaná. K odpovědi na otázku, která, vypisuji čtenářskou soutěž.V Babišových Lidových novinách vzpomíná Zbyněk Petráček na dopis Václava Havla Gustávu Husákovi z roku 1975. Hned úvodem zdůrazňuje, že dnes, za Babiše, se ve srovnání s „reálným socialismem“ máme jako prasata v žitě. Jistě. Za Jana Lucemburského jsme se měli ještě hůř, neměli jsme ani ledničky a televize. K dopisu samotnému jen poznámku na okraj. Je to jakýsi filosofický esej (veselohry šly autorovi daleko líp od ruky, k tomuto žánru mu chyběla jakákoli erudice), který končí výzvou k tomu, aby si oslovený uvědomil svou zodpovědnost: „Jako občan tohoto státu žádám tímto otevřeně a veřejně Vás a s Vámi i všechny ostatní vedoucí představitele dnešního režimu, abyste věnovali po¬zornost souvislostem, na něž jsem se Vás snažil upo¬zornit, abyste v jejich světle zvážili míru své histo¬rické odpovědnosti a jednali v souhlasu s ní.“ Husák samozřejmě předtím ani potom na nic podobného nepomýšlel a Havla ani nenapadlo od něho něco podobného očekávat. Je to „dopis papaláši“ jako žánr, protože adresát papaláš dodává autorovi na významu: Havla ani nenapadne psát nějakému strejdovi někam na vesnici, nestojí mu za to. Havlíček nepsal své články pro papaláše, ale pro lidi. A je to zároveň kýčovité a teatrální. A tak trochu ruské: když Rus cítí potřebu kritizovat poměry v impériu, píše dopis carovi. Je přesvědčen, že nikdo jiný nemůže nic změnit. Pozoruhodné je, že kult Havla je v Babišově mediálním impériu povolen. Jak by ne, není to, jak sám předmět kultu za mlada říkával, „nic proti ničemu“. Nikoho už k ničemu nevede a nikomu už taky nevadí. Proč taky, ten, k němuž se svým dopisem obracel, je už čtyřiadvacet let po smrti.

Pátek 10. dubna: událostí týdne bylo choulostivé a poněkud nedůstojné rozhodování vlády o prezidentově cestě do Moskvy. Nebudu předstírat, že ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, ještě nevím, jak to všechno dopadlo, a k celé věci se taky ještě vrátím. Takže jen pro začátek: v otázce Zemanovy poutě do Moskvy se vláda rozštěpila, ČSSD ji jednoznačně podpořila s demagogickými řečmi o uctění statisíců padlých sovětských vojáků, a postavila se v Zemanově sporu se Spojenci za jeho kremlofilní postoj (s připodotknutím, že vládní stanovisko k ukrajinskému konfliktu se nemění – jaké teď vlastně je?). Lidovci zaujali kompromisní postoj, pokud se Zeman bude chtít zúčastnit i vojenské přehlídky, nepodpoří ho. Nejvyšší oligarcha Babiš určitý čas váhal, pak zřejmě došel k závěru, že odpárat se od Západu není teď z hlediska ekonomických zájmů Agrofertu a přidružených firem vhodné, a začal cestě odporovat snad ještě robustněji než úlisný Bělobrádek. Podobně i jeho stranický kolega Pelikán. Rozhodování bylo tedy odloženo na příští středu s tím, že pak už snad bude jasné, zda je vojenská přehlídka oficiálně součástí programu oslav (proboha, proč by neměla být, to by Putin musel udělat Zemanovi extrabuřt!) Silně zdůrazňuji, že správné by bylo bývalo, kdyby Zeman byl udělal to, co udělala drtivá většina hlav států EU a do Moskvy vůbec nejel, protože to, co se tam koná, je státní státek a oslava země, která právě podloudným a brutálním způsobem kousek po kousku okupuje slabou Ukrajinu a chystá se perspektivně sežrat celé další „blízké zahraničí“. A jeho kolegové z vlády mu měli dát najevo, že jeho cestu neschválí, ať už s přehlídkou nebo bez přehlídky. Moc taky nechápu, co v Právu píší o tom, že sociálně demokratičtí ministři, kteří nechtějí cestu blokovat, přeložili rozhodnutí na středu, protože spoléhají na to, že kvůli absencím svých partnerů budou mít při hlasování navrch. Ministrů je celkem 17, sociálních demokratů z toho 8. Z jednacího řádu vlády čl.VI, odst. 13 až 15 plyne, že k přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů vlády. A tu sociální demokrati sami nedají, ani kdyby se rozkrájeli (ani rozkrojený sociálně demokratický ministr nemá proto ještě dva hlasy), kdo absentuje, hlasuje fakticky proti. Sobotka prohlásil, že neschválit Zemanovi jeho pouť do Moskvy by byla ostuda, mj. proto, že se to dosud nikdy nestalo. Je třeba pana premiéra ujistit, že sama cesta je ostuda ještě daleko větší, a že vůbec největší ostuda je skoro všechno, co prezident Zeman od svého nástupu do funkce provozuje. Nakonec ovšem pan prezident pod soustředěným náporem ze všech stran velkoryse ustoupil a prohlásil, že do Moskvy sice pojede, ale přehlídky se nezúčastní. V tu chvíli se veškerý odpor proti němu zhroutil, a koalice, opozice, jeden přes druhého ho chválí ze jeho státnický postoj. Státnický postoj spočívá v tom, že jede někam kde nemá co pohledávat, jen ne s takovým jucháním, jak to původně vypadalo. Stačil před tím hrubě urazit amerického velvyslance a pak se za něj jeho zaměstnanec Kmoníček trapně vykrucoval. Za to, že nejprve trucoval a pak toho nechal, je mu teď sjednocená koalice i opozice vděčná daleko víc, než kdyby se byl beze všeho dalšího rozhodl do Moskvy nejet. Jak málo nám stačí ke štěstí a spokojenosti!

Sobota 11. dubna: Tak tu máme happyend: Zeman sice do Moskvy pojede, ale místo vojenské přehlídky si uspořádá tête-à-tête se slovenským premiérem Ficem. Fico, jak se zdá, zatím ještě nic netuší. Bližší v mém komentáři. Podle pozvání ruské prezidentské kanceláře pozvání k oslavám zatím přijalo 28 státníků: to je skoro stejně impozantní jako účast na moskevské olympiádě v r. 1980, kdy se nepřímo oslavovalo ruské osvobození Afghánistánu (jak víme, nakonec se moc nepovedlo). Na přehlídce budou pochodovat vojáci „nejméně deseti armád“, jak píší v Právu. To je ještě o pět víc, než kolik jich pochodovalo u nás v srpnu 1968. Kancléřka Merkelová dorazí s jednodenním zpožděním: kde je kdysi příslovečná německá dochvilnost!

České politické strany ztrácejí členstvo. Dokonce už i lidovci klesli na něco přes dvacet sedm tisíc, komunisté se prý drží na cca padesáti tisíci, ale věkový průměr je 70 let. To je deprimující, už i tam bych patřil k přestárlým. Denně ovšem přicházejí „přirozenou cestou“ až o patnáct členů (za přirozenou cestu se zde zřejmě považuje odúmrť). To vypadá skoro jako pandemie. Politické strany se kolektivně mění v to, co by v demokratické zemi být neměly: v zájmové kluby politických kariéristů.

Premiér Sobotka poskytl Babišově Mladé frontě Dnes rozhovor lehce legrační. V redakci mu dali titul „Nejsem Babišův rukojmí“. Z takového ujišťování je cítit jakési zoufalství. „Svým způsobem je to největší paradox naší politické scény, dvě nejsilnější strany vládní koalice, které chtějí spolupracovat v rámci stabilizace vlády, jsou současně největšími soupeři.“ Jistě, ČSSD si to tak nepředstavovala, původní plán byl vládnutí s podporou komunistů zpoza křoví. Tohle je kupodivu snad ještě horší. Velmi krutý trest za nemravné plány. „Málokdo před pěti nebo deseti lety očekával takový nástup vlivných podnikatelů do mediálního prostředí a možná i do politiky.“ No právě, vlivných podnikatelů, hlavně jednoho. Zlatí kmotři! „On bude muset nést tu hlavní tíhu a bude muset v každém okamžiku obhájit politiku, proč se rozhodl soustředit tak výraznou politickou, ekonomickou a mediální moc.“ To je zajímavé, pan Sobotka vkládá naději nikoli ve své voliče, ale ve voliče Andreje Babiše. Bohuslav Sobotka je tragická postava: jsem přesvědčený, že by to byl docela slušný a solidní politik, jen kdyby mu to jeho spolustraníci a jeho koaliční partneři dovolili.

V Babišových Lidových novinách se zase věnují prognózám ohledně dalšího šíření islámu a křesťanství do roku 2050. Vyplývá z něho, že počet muslimů ve světě všeobecně i u nás výrazně stoupne, křesťanství však udrží s odřenýma ušima vedoucí pozici. Nevím, zda až tak záleží na tom, kdo vyhraje, pokud jde o počet věřících, pozoruhodná je jiná věc. Premisou průzkumu je to, že počet křesťanů klesá a bude klesat kvůli počtu rodiček. Z neznámých důvodů se předpokládá, že křesťanství či islám jsou dědí, a to po matce. To evidentně není pravda, když mám mluvit za svou generaci, naše babičky byly skoro bez výjimky křesťanky, kdežto my jsme skoro bez výjimky ateisté (já ne). A ateista je něco ještě daleko horšího než pohan.

Babišova nejnovější posila z týmu Respektu Jan Macháček píše k Zaorálkově koncepci zahraniční politiky mimo jiné: „...Proč tam pořád není konkrétně zmíněn Václav Havel? ... nepřivedl náhodou tuto zemi do EU a do NATO?“ Tuto zemi přivedla do NATO i EU celá řada politiků, Václav Havel byl jeden z nich, jistě velmi významný. Vůbec však neměl pozici masarykovského národního vůdce, kterou se mu teď jeho sirotci snaží posmrtně vybojovat. Snaha bránit se oproti nástupu autokracie, buranokracie a oligarchie něčím jako je galvanizace mrtvol, je směšné. Je třeba vidět, za prvé, že naše cesta do západního spojenectví, nyní jsme, vyrostla z naší staleté sounáležitosti se Západem, že tam patříme, a že v tom byl v devadesátých letech v české společnosti široký a naprosto dostačující konsensus.

Babišovy Lidové náviny nám teď budou poskytovat přesný návod, co si máme myslit o nadcházejícím slavném výročí, a hlavně, kdo špiní svatou památku našich padlých. Bude o to pečovat – kdo jiný - tým českých oficiózních historiků v čele a doc. PhDr. Janem Němečkem, DrSc. z Historického ústavu AV ČR (titul DrSc. zjevně symbolizuje historickou kontinuitu s minulostí). DrSc. Se zatím podrobně zabýval hlavně dílčí, ale významnou otázkou tzv. znásilňování. Uvedl, že Američané v tom nebyli o nic lepší než Rusové a odvolává se na jakousi americkou publikaci, kterou už propagovali v Babišově MfD (babišovinám zjevně velmi záleží na tom, aby do otázky tzv. znásilňování vnesli jasno, je to pro ně věc cti, podobně zásadní jako to byly pro generaci mých pradědečků Rukopisné boje nebo Hilsneriáda). Odkazy na americké imperialisty v těchto souvislostech přímo miluji, jsem na ně zvyklý z totáče, znamenají „i oni, kanci, byli nakonec přinuceni připustit, že...“ DrSc. Němeček dále uvádí přesvědčivé argumenty , jako že „prostí vojáci Rudé armády, zvláště její druhosledové jednotky (ve starších dobách se tomu říkalo marodéři, bd), se leckdy příliš neorientovali, do jaké oblasti právě přicházejí, zda je to země nepřátelská, nebo spojenecká“ (v nepřátelské zemi se to zjevně smí; nebo snad dokonce má?). Pak DrSc. přechází na otázky majetkové: „V praxi se však ukázalo, že sovětské vojenské orgány příliš nerozlišovaly mezi československým a nepřátelským majetkem.“ To mohu ze své zkušenosti potvrdit, kdo z nás, kdo jsme tenkrát byli děti, by neznal kouzelnou formulku: Daváj časý!“ byla to první ruská věta, kterou jsem si zapamatoval. Máme se zkrátka v babišovinách v příštích týdnech a možná měsících na co těšit.

Pondělí 13. dubna: ÚVV ČSSD dovolil deset členů předsednictva ČSSD. Neprošel Škromach, jinak, zdá se, prošli úplně všichni, včetně Jaroslava Foldyny. Zvolen by i účastník lánské schůzky, jihočeský hejtman Jiří Zimola. Je to další kompromis, který předseda Sobotka zprostředkoval mezi svými odpůrci a svými přívrženci?

Další průzkum veřejného mínění ohledně voleb do PS dodala (pro Českou televizi) agentura TNS Aisa. Je to průzkum typu STEM (Babiš vede nad ČSSD o 10%, všechny ostatní výsledky jsou v zásadě stejné jako u ostatních průzkumů). Doufám jen, že samy volby se pořád ještě nedají zmanipulovat.

Ruští motorkáři vyrazí na vítězné tažení směr Berlín. Tentokrát to budou mít lehké, není válka. Jde o putinovský klub „Noční vlci“ a celá akce je zjevná provokace a demonstrace: dejte si na nás pořádného majzla. Pojedou taky přes Prahu, v té souvislosti je třeba s ulehčením konstatovat, že zatím jich snad nebude 500 tisíc a přijedou jen na motorkách, nikoli na tancích. Stejně je to hnusné. Jakási protiváha nedávného amerického konvoje. Budou je komunisté a putinovci vítat?

Babišovy Lidové noviny se začínají přibližovat ruskému koutku Práva. Ve sloupku na první stránce píše Zbyněk Petráček: američtí imperialisté měli vůči Kubě doktrínu svržení Castrova režimu; To se neosvědčilo, a tak musejí teď nedůstojně ustupovat. My máme jinou, Havlovu doktrínu, která vychází z toho, že vnitřní chod Kuby se mění jen velmi málo, a tak nemusíme obnovovat diplomatické styky, rušit embargo, napravovat pocit, že naše doktrína selhala. To je neuvěřitelné: Američané neusilovali primárně o svržení Castra, jen s tím odporným režimem nechtěli mít z dobrých důvodů nic společného a z dobrých důvodů mu nechtěli nijak pomáhat. Pokud teď svou politiku mění, proč se předpokládá jednoduše, že je to jejich kapitulace a ne kapitulace či vstřícnost kubánského režimu, která stojí za vstřícný krok? A čím se zasloužil Havel o naše diplomatické vztahy s Kubou, ty existovaly už za bolševika a nejspíš ještě i předtím. Co je na tom za havlovskou doktrínu? Nechápu, jak někdo může napsat takové hlouposti.

Středa 21. dubna: Pokusím se znovu obnovit rubriku Co týden dal. Minulý týden jsem měl několik vystoupení v televizi a musel jsem napsat tři články, to vždycky znamená, že se dostanu do obludného skluzu. Omlouvám se, milí čtenáři, lepší už to nebude. Bohumil Doležal

Pod titulkem „Skandál: evangelický domov přestal klientům dávat léky“ přineslo úterní Právo na první stránce článek o tom, jak ohavní preláti z evangelické církve (taková je jistě představa personálu v Právu) svévolně odebírají pacientům od úst medikamenty. Článek je součástí štvavého tažení ČSSD, KSČM a přidružených „iniciativ“ proti křesťanství a církvím, jež se u nás v posledních letech vede v rámci Velké protikorupční revoluce. Podstata věci spočívá v tom, že zmíněný domov důchodců dlouhodobě doplácel na svůj provoz a žádal víc peněz od VZP, nakonec už nebyl schopen platit většinu personálu, a tedy i podávat léky těm, kteří sami nebyli schopni je užívat. Od Práva jde zřejmě o součást spontánní, široce založené akce pod heslem „my vám ty restituce osladíme, hamouni“, v níž jsou dovoleny všechny prostředky. Někdo by se na ten případ měl pořádně podívat, jenže kdo? Já na to bohužel čas ani možnosti nemám.

Vypadá to, že náš prezident není už jen nezodpovědný a po všech stránkách problematický politik, ohrožující bezpečnost ČR, ale taky i regulérní šílenec. Jeho zápas s Ferdinandem Peroutkou přesahuje všechny meze. Poté, co se jeho tiskovému mluvčímu nepodařilo ani po měsíci vypátrat Peroutkův článek „Hitler je gentleman“ (resp. nějaký se našel, ale napsal ho někdo jiný), uveřejňuje Hrad jiný Peroutkův článek, který má dokumentovat Peroutkovo selhání za druhé republiky. Článek je u nás znám, byl několikrát citován i po převratu (Eva Hahnová, Adam Drda, naposled jsem z něho v rámci nynější debaty o Peroutkovi zevrubně citoval před dvěma měsíci já v Echu24 a zde). Je zjevné, že Peroutka to, co tehdy napsal, napsat neměl, stejně zjevné je, že v tom to není žádná fascinace Hitlerem, spíš marná snaha nějak Hitlera ideologicky doběhnout a ubránit před pronásledováním aspoň naše židovské spoluobčany. Je taky zjevné, že Miloš Zeman na politické úrovni dělá daleko horší věci než jaké dělal jako publicista ve své době Peroutka. A nedělá je kvůli tomu, že je horší doba, ale z pouhé bujnosti. Používat stránky prezidenta republiky ke kompromitaci dávno mrtvého publicisty považuji za pitomé, směšné a nedůstojné, to nemají na práci nic důležitějšího? Debata o Peroutkovi je nesmyslná a odvádí pozornost od naléhavějších aktuálních problémů. Je pozoruhodné, jak v té věci jde Zemanovi na ruku Peroutkova vnučka Terezie Kaslová: hodlá žalovat kvůli prezidentovi český stát. Měla by správně žalovat celý český národ a požadovat vydání prezidentského dekretu (viz rok 1945), aby nám všem byl odňat majetek a státní občanství za to, že náš prezident zneuctil jejího dědečka. (Výtěžek pak může být rozdán chudým). Vypadá to jako soutěž o to, kdo si vymyslí větší volovinu. A podstata věci je: Ferdinand Peroutka není vůbec, ani náhodou tak velký problém, jaký z něho Miloš Zeman za nechtěné spolupráce paní Kaslové dělá. Máš problém je autokracie, oligarchie a putinovské Rusko. V tom rámci i Miloš Zeman. Howgh.

V Právu zveřejnili pozoruhodný rozhovor s ministrem spravedlnosti Pelikánem. Ministr obhajuje Velkou protikorupční revoluci, zejména výsledky v kauze Nagyová, protože to je klíčová záležitost, která vedla k pádu vlády. Problém, že „nejsou výsledky“, vysvětluje pan ministr tím, „že se stále více projevuje silná kampaň, kterou okamžitě po zásahu začali spouštět protagonisté toho, co bych nazval bývalými pořádky.“ Revoluci se ve skutečnosti ještě nepodařilo dovést do konce, protože rozvaliny právního státu, v nichž dnes žijeme, nejsou ještě úplně nefunkční, takže „protagonisté“ (počítám se k nim taky, protože celou akci jsem sám s přáteli z „Klubu na obranu demokracie“ od počátku kritizoval) zatím ještě nesedí na Mírově a smějí dokonce občas něco zveřejnit i na internetu, když si to sami zaplatí. Jinak se panu ministrovi podařilo docela pěkně zformulovat podstatu této rozhodující fáze Velké protikorupční revoluce: „Když si vzpomeneme na dobu minulých vlád, všem se nám přece zdálo, a asi to tak i bylo, že politické mechanismy přestávaly fungovat. A protože to přerůstalo až do trestné činnosti, bylo na místě, aby zasáhla policie a státní zastupitelství. Nevidím na tom nic špatného.“ Takže, politické mechanismy přestávaly fungovat, a tak zasáhla policie. Je to typické “pokračování politiky jinými prostředky“ podle von Clausewitze, zde nikoli běžná válka, nýbrž jen jakási forma války občanské, totiž něco, čemu se říkává policejní puč. Z alibismu upozorňuji, že tak daleko jako teď pan ministr jsem nikdy nezašel.

Otázkou zcela podstatnou pro naši budoucnost se zabývá v Babišových Lidových novinách Kateřina Šafaříková, která přišla do LN jako výsadek Pravdy a Lásky s panem Lékem. Otázka zní: je Pavel Telička plnohodnotný a nefalšovaný havlista a pravdoláskař? Navazuje na rozhovor, který s panem Teličkou vyšel předevčírem v jiných babišovinách, totiž v MfD. Výsledek je, že ne, tedy aspoň zatím ne: protože se neozval dost hlasitě např. když Srba mordoval Sabinu Slonkovou; jenže pak, v posledních deseti letech, podporoval kubánské disidenty. Závěr: „Každý má právo udělat chybu a názorově zrát. V případě Kuby si Telička může nárokovat nálepku pokračovatele Havlovy politiky.“ A může si ji dát vedle dálniční nálepky za okénko svého bouráku, dodávám já. (Protože nejsem přítelem nálepek, nebudu se zabývat úvahou, jakou nálepku si zaslouží paní Šafaříková, která přišla do LN – předtím spolupracovala dlouho s Respektem - poté, co jiní naopak odešli, nepochybně proto, aby tam držela pozice a zabránila tomu, aby místo ní nepřišli jiní, horší). Telička ovšem nemá ještě u paní Šafaříkové a Pravdy a Lásky všeobecně vyhráno. Článek paní Šafaříkové v LN končí velmi pěkným a vykutáleným odstavcem, cituji: „Stejně jako zvolání „Havel!“ ještě z člověka nedělá „havlistu“, neznamená vynechání jeho jména v jedné koncepci opak. Jen to ukazuje, že zvednutí havlovské legendy Pavlem Teličkou a dalšími lidmi za ANO je zatím čistě pragmatický tah navenek. Nic dovnitř, nic uvnitř. A skutečný pravdoláskař musí mít především srdce, nebo ne?“ Takže má Telička havlovské srdce? Musí se ještě snažit, aby Pravda a Láska mohla splynout v Babišem a jeho hnutím v jeden dokonalý supercelek, a tak se uskutečnilo to, co se nepovedlo bezprostředně po listopadu 1989. V souvislosti s tímto směšným blábolem cítím potřebu říci, že nejsem ani náhodou havlista a pravdoláskař, a to ani zvnějšku, ani dovnitř. Líbí se mi pár Havlových her, byly opravdu hezké. Líbí se mi pár Havlových článků, zvlášť ten z roku 1968 o Kunderovi, dtto. S vděčností konstatuji, že se Havel po roce 1989 po počátečním lavírování postavil jednoznačně za prozápadní orientaci ČR, a velmi souhlasím i s jeho aktivitami v souvislosti s druhou válkou v Iráku. Kromě toho bohužel zaneřádil českou politickou publicistiku spoustou jalových řečí, které se dohromady složily v bezbožné a kýčovité pseudonáboženství „Pravdy a Lásky“ a podstatně přispěly k odumírání náboženského života v ČR, a velmi poškodil český politický systém svým anarchickým odmítáním standardních politických stran a podporou „občanské společnosti“, což bylo krycí jméno pro špatně organizovaný fanklub jeho horlivých podporovatelů, který si nikdy nedokázal získat změřitelnou veřejnou podporu. Svou nedůvěrou k politickým stranám přispěl k rozkladu české politiky, který pak vyvrcholil po jeho smrti, v letech 2012-2014.

Čtvrtek 23. dubna: V Právu jsem si přečetl, že by soudci měli do budoucna častěji nést zodpovědnost za škodu, kterou způsobí. Soudcovská Unie protestuje, Ministr spravedlnosti jí, jak se dalo čekat, vytýká odborářský přístup k věci. Je to jistě odborný problém, po této stránce se do něho nechci plést. Jen se mi zdá, že když soudce rozhodne nesprávně v nějaké věci a je za to pohnán k zodpovědnosti, relativizuje se tím vždycky nezávislost soudní moci. Asi je to v některých případech zdůvodnitelné a třeba i nutné. Ale přitom princip, že soudce odpovídá za své rozhodnutí někomu jinému, např. „lidu“, vede ve svých důsledcích k naprosté libovůli a k triumfu síly nad spravedlností. A také z toho plyne, že výkon spravedlnosti ve společnostech, kde lidé nevěří v Boha, je velmi obtížný a často nemožný.

S tím volně souvisí následující poznámka: dr. Rath označil na počátku úterního projednávání svého případu soud za zbytečný. Řekl bych, že je to naprosto zjevné pohrdání soudem. Když je o tom přesvědčen, chápu, že to musí dělat, ale už jen aby to mělo tu pravou váhu před Bohem a lidmi, měl by nést právní důsledky, podobně jako je vědomě nesl např. Hus v Kostnici (protože už nežijeme ve středověku, tedy už jen v podobě mastné pokuty). Jinak je to pouhá drzost na jedné a projev bezmocnosti soudu na druhé straně. Snadno dnes v Česku Husem býti.

Babišova MfD, jak se zdá, zahájila ofenzívu proti Sobotkovu, Zaorálkovu a Drulákovu ministerstvu zahraničí. Je to zjevně v souvislosti se zahraničněpolitickým New Deal, který/které nastoupil Andrej Babiš svou americkou cestou. Ve středu informuje o tom, že z funkce na MzV sesadili posledního ze Schwarzenbergových lidí, politického ředitele Bálka. Důvod k sesazení je zjevně zástupný (Bálkova neúčast na jakémsi jednání o českých turistkách, unesených v Pákistánu, kdy to proboha bylo, obě dívky jsou už nějaký čas zpátky). Tamtéž najdeme přehled českých diplomatů – absolventů moskevského MGIMO, o němž měl Karel Schwarzenberg prohlásit „To byla výborná diplomatická škola, kde se lidé naučili řemeslo. Nikomu bych nevyčítal, že tam studoval.“ To já zase ano, byla to škola pro výchovu diplomatů bolševické ruské veleříše, jejíž kolonií jsme byli, navíc s nedefinovanými, ale mocnými vazbami na ruskou špionáž. Slušný člověk tam neměl co pohledávat. O ministerstvo zahraničí bude zřejmě tahanice, Babiš (totiž Telička, což je v tomto případě totéž) se dožaduje politického náměstka na MzV, bude těžké mu to odmítnout. Zaujmout jasnou pozici mezi oběma spornými stranami je skoro nemožné, Drulák se Zaorálkem jsou nezodpovědní excentrici s bolševickými rezidui, pan Babiš je jejich pravý opak, žádnými zásadami a žádným přesvědčením nespoutaný pragmatik. Jeho momentální prozápadní orientace se může přes noc změnit. Je obtížné být v tom konfliktu něčím jiným než znechuceným a vyděšeným neutrálem.

V druhých babišovinách, v LN, zase píší o nové zahraniční koncepci MzV. Klíčovým se zdá být, zda se ji podaří pěvně zakotvit v ideách Václava Havla (není divu, článek psala Kateřina Šafaříková). Upřímně řečeno, mně je docela fuk, zda se v textu zdůrazňuje víc reformní komunismus nebo odkaz Charty77, jednak obojí spolu souvisí (Charta77 z prostředí „reformního komunismu“ vyrostla) a jednak, naše zakotvení v českých tradicích a v západní společnosti by mělo být zformulováno hloub a lépe, než jak to plyne z reformního komunismu i z Charty77. Jinak se zdá, že „Babišovo“ stanovisko, které pro tuto chvíli zformuloval diplomatický terminál pro nejrůznější použití Pavel Telička, bude lepší než to drulákovské, jenže jaká je záruka, že to Babišovi vydrží? Upřímně řečeno, nulová. V politice, jako ostatně ve všem, je základní hodnotou spolehlivost. A možná se dá říci, že přesvědčený blb je o fous lepší než inteligentní cynik. Dá se aspoň trochu předem vypočítat.

Pátek 23. dubna: V Právu polemizuje Jan Rychlík s článkem nekorunovaného krále ruského koutku Práva Vladimírem Divišem. Pan Diviš 15. dubna (článek jsem nekomentoval, byl jsem ve skluzu) poukazoval na to, že prý bylo už dávno před ruskou anexí Krymu spolehlivě zjištěno, že obyvatelstvo si nepřeje nic jiného než anexi. Dokázaly to shodně tajné průzkumy báťušky Putina: „Před měsícem ruský prezident Vladimir Putin v televizním dokumentu nazvaném Krym: Cesta domů mimo jiné přiznal, že krátce po nástupu nové garnitury zrozené Majdanem k moci v Kyjevě inicioval utajený bleskový sociologický průzkum mezi obyvateli tohoto poloostrova, zda chtějí zůstat součástí „nové“ Ukrajiny. Podle Putina se v něm ukázalo, že tři čtvrtiny z nich se údajně vyjádřily pro osamostatnění Krymu.“ Rád bych v té souvislosti upozornil na dvě věci: za prvé není vyloučeno, že v dokumentu báťuška tak trochu nebo ještě o něco více kecá, a za druhé, pokud mluví pravdu, plyne z toho nezvratně jen to, že na anexi a jejím „ideovém pokrytí“ začal usilovně pracovat hned poté, co padl Janukovič. Pan Diviš pak po oblíbeném rudoprávním způsobu dokládá, že ke stejným výsledkům došli („nezbylo jim nic jiného než přiznat“, jak se v Rudém právu psávalo během prvních padesáti let mého života a v Právu se píše už zase) i západní imperialisté a jejich tiskové agentury. I kdyby to náhodou byla pravda, žádné průzkumy veřejného mínění neopravňují agresi proti sousednímu státu a faktem zůstává, že referendum uspořádali Rusové až poté, co měli Krym pevně v pazourech. Výsledky referenda jsou proto zcela irelevantní, průzkum sem, průzkum tam, a ruské agresi na legitimitě nepřidávají vůbec nic. Pan Rychlík v závěru svého článku píše: „Krize na Krymu a na východní Ukrajině nám také přinesla jedno ponaučení: mezinárodní dohody a garance negarantují samy o sobě vůbec nic, pokud za nimi nestojí reálná síla. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě stejně jako OSN jsou historickým vývojem překonány, neboť jsou vůči jednostranným rozhodnutím velmocí bezmocné či nefunkční.“ Na tom jistě něco je, přesto mi to připadá hodně skeptické. Hlavní problém OSN (pan Rychlík má úplně pravdu, když upozorňuje na to, že je překonáno), spočíval od počátku v tom, že nikdy nebylo tím, za co bylo od počátku vydáváno, totiž společenstvím světových demokracií, vzešlých ze zápasu demokracie s nacismem. Tím nemá být řečeno, že nemělo vůbec nikdy vůbec žádný smysl, jen že od počátku v sobě neslo svou smrtelnost, spočívající na tom, že stálo na falešném konsensu, na nějž mlčky přistoupili jak USA, tak Rusko, jak Roosevelt, tak Stalin. (Stejný problém spočívá např. i v Norimberském procesu, na jehož povážlivost už v době jeho konání upozorňovali i významní politici v USA, např. senátor Robert Taft, o jehož stanovisku se zjevnými sympatiemi informuje J. F. Kennedy v Profilech odvahy; celá koncepce procesu spočívala na falešném předpokladu, že se demokratické Spojené státy, a vůbec západní spojenci, dokážou shodnout se Stalinovou orientální despocií na společném pojetí spravedlnosti). Pokud chybí tento základní konsensus, nepomohou ani tisíce jaderných hlavic a desetitisíce tanků. Pokud tu je, nejsou už hlavice nebo tanky zapotřebí, a když, tak jen ve velmi omezeném množství. Jinak je těžko zbavit se dojmu, že Právo dnes představuje pouhý nástroj ruské, nyní putinovské propagandy (řekl bych, že proto bylo taky po listopadu 1989 udrženo při životě), a že rozumní lidé, kteří tam píší a k nimž Jan Rychlík nepochybně patří (není jistě sám) působí tak trochu jako Moravané v roce 1620 u bělohorské zdi – nebo jako někdejší reformně komunističtí redaktoři a spolupracovníci Rudého práva po ruské invazi v srpnu 1968, dříve než je všechny vyházeli.

Vídeňský Burgtheater uspořádal v rámci představení na scéně maďarského Národního divadla politickou demonstraci. Jeden herec přečetl z ničeho nic politické prohlášení, kritizující současnou maďarskou vládu a její politiku. Považuji to za zároveň směšnou a obludnou drzost. Prohlášení by hercům, případně těm, kteří jen hercům psali, rády přetiskly opoziční noviny včetně největšího maďarského deníku Népszabadság. Orbánova vláda ani poměry v Maďarsku nejsou nic moc (ostatně poměry u nás taky nejsou nic moc, a např. náš svobodný tisk není v lepší kondici, než ten maďarský), přesto, kdyby k nám přijeli nějací kašpaři ze Západu a pronášeli na scéně Národního divadla politické výjevy, cítili by to jako nepatřičné všichni, i já. Snaha připodobňovat poměry v Maďarsku nebo u nás k těm předlistopadovým je naštěstí pořád ještě předčasná, a maďarské opozici a její mediální vozové hradbě bych rád doporučil, aby se místo denuncování své země v Bruselu a Washingtonu soustředili více na ovlivňování voličů v Maďarsku. Tam sice Orbán ztrácí, ale nevydělávají ani náhodou socialisté a jejich bezvýznamný liberální ocásek, nýbrž nefalšovaní a proruští extremisté z Jobbiku. Jak je možné, že se ti fanatičtí sociálně liberální hlupáci nepřipravují na nutnou chvíli, kdy se budou muset proti skutečnému a podstatnému ohrožení demokracie spojit s Fideszem? Je mi líto, ale maďarská společnost je na tom v tuto chvíli ještě něco hůře než ta česká. Tváří v tvář Putinovi a ruskému nebezpečí se Orbán a Fidesz chovají jako předválečná horthystická elita vůči Hitlerovi (využijeme ho k prosazení svých spravedlivých požadavků a pak ho pustíme k vodě). Jak může někdo tak bezstarostně opakovat tak strašnou politickou chybu! A za bukem číhá pan Vona, nový Ferenc Szálasi. Jeho preference rostou stejně jako ty Szálasiho v roce 1938-9.

V Babišově Mladé frontě dnes vyšel v rámci narůstajícího výročního běsnění článek o českém letci z 2. světové války generálu Františku Peřinovi. Generál se v něm přiznává mj. k tomu, že za války „si představoval místo nacistů jeleny a ty střílel“. Je to lidsky pochopitelné, ale sedmdesát let po válce by snad bylo možno vzít v úvahu to, co generál (zemřel před 9 lety) za války pochopitelně brát v úvahu ani nemohl, totiž že nestřílel jeleny ani nacisty, ale lidi, a že předtím, než je zastřelil, si je už nestačil, pokud jde o jejich nacismus, prokádrovat. Není přece možné brát oslavy výročí vítězství nad Hitlerem zároveň jako oslavy hromadného zabíjení. Jinak generál je mi sympatický, v Událostech jsem kdysi zmiňoval jednu příhodu z doby relativně nedávné: u příležitosti výročí jakéhosi leteckého souboje z druhé světové války se kdesi na Moravě setkali někdejší účastníci z obou válčících stran, mimo jiné i on. Seděli v hospodě, vzpomínali na to, jak se tam spolu kdysi bili na život na smrt, a dobře se přitom bavili. Nějaký z místních pamětníků se ohradil proti tomu, jak se mohou čeští letci tak přátelsky bavit se smrtelnými nepřáteli, načež mu generál bez okolků vysvětlil, že tomu nějaký za... (za termín neručím) civil vůbec nemůže rozumět. V tu chvíli už generál zjevně a zcela logicky nebral své někdejší nepřátele jako jeleny. Zato pamětník, který se kdysi na letecký souboj díval ze země a z bezpečného odstupu, pořád ještě ano. Jako na neprávem přeživší jeleny.

Etnická čistka v Arménii rozděluje české politiky, píší v Babišových Lidových novinách. Zahraniční výbor PS přijal u příležitosti stoletého výročí úděsného masakru tvrdě odsuzující stanovisko s tím, že je třeba odsoudit jakékoli popírání této a dalších genocid. Předseda PS Hamáček naproti tomu údajně hovoří o té věci jako o „tragické události, která se stala před sto lety a k níž se nemá smysl vracet“. „Událost“, to je moc hezké slovo. Prostě se to událo, víceméně samo od sebe, a my se na to teď zpětně díváme jako na dopad tunguzského meteoritu. Ostatně, myslím, že nemá smysl se přít o silácké výrazy. I u nás se stala jakási „událost“, o třicet let později. Tři miliony lidí okradli a vyhnali z jejich domovů do válkou zpustošeného Německa. Jistě, ten masakr v Turecku byl ještě o dost krutější. Máme se tím pyšnit? Záleží na tom, zda to označíme nebo neoznačíme za genocidu? Moc mne zajímá, kdo si na tuhle naši, českou věc uprostřed letošního oslavného běsnění, na němž už mocně pracují i Babišovy Lidové noviny (úděsný seriál v péči historika Němečka a jeho zjevně zčásti rodinného klanu) vzpomene. (Pan Hamáček to zřejmě nějak na mysli má, a proto je tak opatrný i ve věci arménského masakru, v duchu virtuálního společného česko-tureckého stanoviska, které zní: teď už bychom to nedělali, ale tenkrát to bylo v pořádku, měli jsme k tomu dostatečnou příčinu). A upřímně řečeno, hlavně mne zajímá jedna věc: jak se k celé věci (tj. k věci událostí“ z ČSR v letech 1945-6) v příštích dnech a týdnech postaví paní Kateřina Šafaříková, která článeček o etnické čistce v Arménii napsala, postaví. Co jí velí její pravdoláskařské svědomí?

Rovněž v Babišových LN píše Jiří Přibáň o případu „poslaneckých trafikantů“. K tomu opakuji jen velmi stručně mé stanovisko, které jsem už mnohokrát vyjádřil: celá kauza byla při vyšetřování úplně překroucena, nešlo o to, že by premiér Nečas uplácel tři poslance, ale že tři poslanci vydírali premiéra Nečase, a Nečas jim ustoupil. Poslanci se zřekli mandátů a získali místa ve státní správě (tedy dva, třetí údajně pro nějakého svého známého; kompenzace byla nesouměřitelná s tím, co ztratili, tj. politické pozice). Chování těch tří bylo sice po všech stránkách opovrženíhodné, ale nikoli protiprávní. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo v pořádku, protože se v něm konstatovalo, že soudní orgány nemají co rozhodovat o tom, zda jednání politiků bylo v souladu s jejich svědomím, a vyvozovat z toho trestněprávní důsledky. Celý případ způsobil pád vlády. Vláda by byla padla tak jako tak, měla nedostatečnou podporu v PS i ve veřejnosti, ale to nic nemění na tom, že případ, který nebyl právně dotažen nikam, měl pouze závažné politické důsledky. „Spoluviníky současného politického marasmu“ jsou tak nejen poslanci, ale i nezodpovědné policejní orgány a státní zástupci, a taky nezodpovědní právní publicisté, kteří v nejrůznějších médiích od Práva po babišoviny šíří o této záležitosti bludy.

Sobota 24. dubna: podle nejnovějšího průzkumu CVVM je rozdíl mezi ANO a ČSSD nyní 5 procent (o 2% se zmenšil). Je to tedy jakýsi kompromis mezi průzkumy třídy STEM (ANO vede o 10%) a průzkumy třídy MEDIAN (síly jsou vyrovnané). Situace ovšem nevypadá moc vábně: v čele dvě strany, od nichž si člověk dvakrát moc nemůže slibovat, jedna má 32%, druhá 27%. Třetí je KSČM (rudá hvězda střední velikosti), od níž si nelze slibovat vůbec nic. Má 12,5% a svým významem připomíná Žirinovského Liberální demokraty na Rusi. Následují s odstupem tři trpajzlíci, pozůstatek středopravé slávy, která s pauzou 1998 – 2006 ovládala politickou scénu polistopadové ČR. Nic nenasvědčuje tomu, že by se mohly v příštích letech výrazně vzpamatovat, jediná jistota je, že ať se vzpamatují nebo ne, KDU-ČSL bude vždycky „u toho“.

Prezident Zeman v rozhovoru pro ruské vysílání ČRo prohlásil, že v Moskvě uctí všechny sovětské občany včetně těch, kteří bojovali ve Vlasovově Osvobozenecké armádě. Je to typické zemanovské švejkování, má vzbudit dojem, že pan Zeman sice tančí podle Putinových not, ale uvažuje nezávisle. Putin to rád přeslechne, Zemanova účast v Moskvě mu za to stojí. Úvahy Miloše Zemana jsou jako obvykle okázale razantní, ale úplně jakové: věcně vzato chápu, že Vlasov a jeho armáda je pro Rusko problém a bude problém pro každé Rusko. Chápu, že pro jednání těch lidí existuje spousta polehčujících okolností, ale jsou to jen polehčující okolnosti, nic víc. V kůži ruských vojáků, kteří padli do německého zajetí, bych nechtěl být. Čekal je tak jako tak v lepším případě Gulag. (Na téma Vlasov jsem už v tomto duchu v Událostech psal, pro pořádek to za poněkud změněných okolností připomínám).

Zeman se prý bode snažit prosadit na místo velvyslance na Ukrajině Josefa Murgaše, jehož kdysi ministr Schwarzenberg odvolal z funkce generálního konzula v Doněcku pro jeho proruské postoje. Sobotkova vláda (tedy Sobotka a Zaorálek) jsou prý proti. Dokáží se aspoň tady proti Zemanovi prosadit? Pokud bude mít Zeman své lidi v Moskvě i v Kyjevě, síla jeho paralelní zahraniční politiky ještě vzroste. Bude to bezkonkurenčně největší kozel, jaký se u nás kdy stal zahradníkem.

V rámci neformální soutěže o největší pitomost v souvislosti s nadcházejícím „výročím konce druhé světové války“ (tohle mi připadá jako nejvýstižnější označení událostí z května 1945, shodnou se na něm snad všichni), která právě probíhá v Babišových Lidových novinách, píše projektant Pavel Filka o tom, že třetinu území ČR osvobodili Američané, třetinu Rusové a ze zbývajících dvou třetin jsme se osvobodili sami (vychází z toho, kde „moc převzaly české orgány“). V soutěži bezkonkurenčně vede a myslím si, že už ho snad nikdo ani nemůže překonat.

Pondělí 27. dubna: V sobotním Právu reportérka Stáňa Seďová prakticky (i když ne verbálně, to je pro tu tiskovinu typické) odvolala štvavý útok na evangelický domov Diakonie Sobotín. Ukázalo se, že podobné potíže mají s VZP i naše, poctivé české, ryze ateistické Domovy důchodců, u nichž nehrozí, že budou pod rouškou sociálních služeb šířit mezi své bezbranné oběti „jed z Judeje“. Je to ze strany Práva to, co se obvykle označuje kulantním úslovím „krok správným směrem“. Není to úplně to, co by byli měli správně udělat (tj. slušně se omluvit), ale trošku vzdáleně se to tomu podobá.

Zprávám o chystaném nájezdu polských motorkářů jsem se věnoval v komentáři a v pořadu Pro a proti, který vysílal ve středu ráno Čro Plus, a kde jsem se pohádal s bývalým velvyslancem Jaroslavem Baštou (záznam je k dispozici zde. Připojil jsem se taky k slovensko-české výzvě, která žádá, aby polské, české, slovenské, rakouské a německé orgány akci Putinových „motorkářů“ neumožnily. Zejména argumentování „svobodou pohybu“ je neuvěřitelná drzost, především máme my svobodu rozhodovat si o tom, koho si domů, tj. do ČR. pustíme a koho ne, s ohledem na jeho úmysly, které jsou v tomto případě mimo jakoukoli pochybnost nekalé. Pro takové řešení se rozhodli Poláci a po jakémsi váhání nakonec i Němci. Stanovisko české vlády bylo zbabělé a obojaké. Dá se předpokládat, že i kvůli tomu se k nám provokatéři bez problémů dostanou, i když třeba trochu otřeseni.

V Právu (kde jinde!) píší v souvislosti s průběžnými oslavami našeho poněkud sporného osvobození o tom, jak se lišily „naivní“ Churchillovy názory o možnosti západních spojenců vzdorovat Stalinovi od realismu Dwighta Eisenhowera. Rusové ve skutečnosti nemohli kontinuálně pokračovat ve světová válce proti západním spojencům a ti by si tehdy byli mohli nepochybně dovolit vůči nim rozhodnější politiku. Museli ovšem brát ohled na veřejné mínění ve vlastních zemích a navíc měli, pokud jde o povahu svého spojenectví s Ruskem, dosti značné iluze (naštěstí o ně dost rychle přišli).

Polský prezidentský kandidát Andrzej Duda (PiS), který má prý reálné šance porazit v nadcházející volbě nynějšího prezidenta Komorowského, prohlásil minulý týden v rámci předvolební kampaně, že je třeba jasně říci, že „nacisté byli Němci“. Nevím, proč je to třeba říkat, každý to ví a Němci to ani náhodou nepopírají. Tenhle způsob polského radikálního nacionalismu (Duda je zároveň i tvrdě protiruský) je mi podobně nepochopitelný jako to, čemu se u nás říká pravicový extremismus. Zaráží mne jen, že v Polsku se s tím zjevně dají vyhrát volby.

Miloš Zeman se v rozhovoru pro Lidové noviny manifestačně přihlásil k údajné Lincolnově definici, že demokracie je vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid. Nejsem si u Miloše Zemana jistý vůbec ničím, tedy ani tím, zda to náhodou Lincoln neřekl podobně jako Peroutka napsal článek Hitler je gentleman. Nicméně ať už to opravdu řekl nebo ne, je třeba konstatovat, že je to nesmyslný, nic neříkající, nabubřelý a prázdný blábol.