Co týden dal

Pondělí 2. března: Ministryně Válková poslala v poslední den výkonu své funkce do připomínkového řízení ministerskou instrukci, v níž ministerstvo financí rezignuje na pravomoc ovlivňovat seznamy kandidátů na soudce, které ministr spravedlnosti posílá prezidentovi ke jmenování. Ministr měl doposud faktické právo veta a své rozhodnutí nemusel zdůvodňovat. Jde o interní předpis, který by po projednání měl platit od 1. dubna, bude tedy záležet na nástupci paní ministryně. Je to hezké gesto, ale ještě lepší by bylo bývalo, kdyby paní ministryně tu funkci vůbec nebyla brala. Navíc kolegium předsedů krajských soudů došlo k závěru, že výběr soudců musí být upraven zákonem, nikoli podzákonnou normou, což mi připadá logické.

Zrádnou pravici tepou opět v Právu, tentokrát Jiří Pehe. Je podle něho zodpovědná za úspěch ANO. Zároveň jí ale nabízí pomocnou ruku, protože „pokud se konzervativní pravice nepostaví rychle na nohy, zbude tu na pravici pouze Babiš“. Myslím, že obavy komentátorů Práva jsou liché – pokud se zrádná pravice nepostaví rychle na nohy, bude tu podle jejich logiky jako pravicová opozice pořád ještě KSČM.

V Právu zveřejnili rovněž rozhovor s politologem Petrem Robejškem, zjevně proto, že jeho pojetí ukrajinského konfliktu v lecčems (tedy v tom základním) souzní s obrovitým ruským koutkem listu. Pozoruhodné je to, co říká o „krizi hodnot“, jaká zachvátila Evropu: „Západní společnosti a s nimi i ta naše vykazují již delší dobu příznaky dekadence. Moje soukromá definice dekadence zní takto: Dekadentní je ta společnost, která upřednostňuje toho, kdo její normy porušuje, před tím, kdo je dodržuje. Dobře je to vidět na hodnotě tolerance. Ve společnosti, která je svým hodnotám věrná a nezpochybňuje je, znamená tolerance přiměřený způsob reakce na hodnoty jiných společností. Ve společnosti dekadentní vede tolerance ke zpochybnění vlastních hodnot ve prospěch jakýchkoliv jiných. Tolerance je tak trojský kůň v západní společnosti. Západní intelektuální elity našly jakési zvrácené potěšení v tom, zpochybňovat význam tradičních hodnot, jako je rodina nebo národ, a neúnavně vyhledávají další a další objekty a možnosti, jak stávající hodnotový a normativní systém rozmělnit.“ Na takovýchto úvahách o „hodnotách“, „normách“, „hodnotovém normativním systému“ atp. mne zaráží jejich propastná a bezelstná bezbožnost. Když chtějí říci něco konkrétního, nakonec je napadne jen „národ“ a „rodina“. To zase připadá dekadentní mně. Připomíná to pěkný proslov zahajovače Plzáka z Havlovy Zahradní slavnosti A(tam jde ovšem o techniku, ale „struktura“ úvahy je stejná): „Technika – tomu říkám slovo do pranice! Tvrdím totiž, že žijeme v technickém století: magnet – telefon – magnet – o tom se nesnilo ani Vernerovi!“ Zdá se, že polistopadová česká simulace konzervatismu je přesně z téhle líhně.

V Babišově MfD vyjádřili jakousi úzkost nad tím, zda tentokrát, na sněmu, ještě bude „okouzlení Andrejem Babišem“ stejně jako v minulosti stačit. (Ve chvíli, kdy píši tyto poznámky, je už všechno jasné, stačilo).

Roman Joch zmiňuje ve svém článku v Babišových Lidových novinách návrh americké komentátorky Anne Applebaumové, aby Západ (nebo snad USA) poskytli Ukrajině jakýsi Marshallův plán č. 2. Nejsem si jistý, zda se podobná pomoc může úspěšně poskytnout, pokud nejsou zaručeny podmínky pro to, aby se spolehlivě dostala do zcela povolaných rukou. Je to jiný případ než dodávky zbraní, kde podobné uvažování není na místě: když je někdo napadený, je třeba mu poskytnout elementární prostředky na obranu bez velkého mudrování. Je však obtížné, obrazně řečeno, dodávat ropu děravým potrubím (opakuji, jsem přesvědčený, že u zbraní je to jinak, nejde přece o nejmodernější sofistikovanou vojenskou techniku, ale jen o takové zbraně, které jsou aspoň s to konkurovat těm dnešním ruským). Nejhorší jsou falešné historické analogie: je samozřejmě něco trochu jiného pomáhat západním státům (včetně Německa) v roce 1946 ad., a pomáhat dnešní Ukrajině. Ale je taky něco jiného pomáhat dnešní Ukrajině a pomáhat afghánským mudžahedínům v první polovině 80. let minulého století.

Úterý 3. března: Sněm ANO, hlavní událost uplynulého víkendu, překonal všechna očekávání. Všechno klapalo tak dobře, že pan Babiš byl zvolen všemi hlasy kromě svého. Přes všechno pobízení typu: no tak nestyďte se, diskutujte odvážně a směle, zazněly většinou jen předem připravené konstruktivně strategické příspěvky, mocně se ušetřilo na čase. Plakátové figury (např. Stropnický) se většinou samy vzdaly úsilí o účast v nejužším vedení strany, jediný Martin Komárek, který má trochu dlouhé vedení, se pokusil vzdorovat a utrpěl ve volbě na post místopředsedy potupnou porážku. Byli nakonec odměněni tím, že si mohou prozatím zachovat své dosavadní prebendy. Jsou na tom tedy o fous lépe než např. paní Marvanová, Slonková nebo Válková. ANO se změnilo na útvar ryze manažerského typu. Nevadí, v relativně dohledné době budou jen krajské volby, a v těch není potřeba manekýnů z celostátní mediální scény, ale spíš šikovných regionálních šíbrů.

Strana (tedy pan Babiš) taky mění svou politickou strategii. V popředí útoků už není poražená polistopadová politika, lépe řečeno, ukazuje se, že hlavním představitelem této politiky je vlastně nejsilnější Babišův koaliční partner, ČSSSD. „Je to klasická velká politická strana. Paradoxně jedna z těch, proti které jsme vznikli.“ Bohuslav Sobotka se ohradil poměrně defenzivně, „lidé od nás nečekají, že se budeme zbytečně vzájemně napadat, toho si užili vrchovatě za ostudné Nečasovy vlády.“ Svornost proti ostudné Nečasově vládě!, volá ten nešťastník. Jenže „ostudná Nečasova vláda“ je neaktuální minulostí, panu Babišovi se nechce tančit po břiše dávno poraženému Nečasovi, ale ještě poměrně čerstvému a čipernému Sobotkovi, který teď pocítí, zač je toho loket. Docela mu to přeju. Teď je tedy na talíři ČSSD, patří vlastně do stejného pytle, ostatně Babiš nikdy neříkal, že ne. Situace trochu připomíná tu z let 1945-8, tehdy byla opozice zakázaná, dnes je zakazovat opozici zbytečné, protože je zcela bezvýznamná. Hlavní spory se přenášejí dovnitř „Národní fronty“. ANO se musí tedy i nově politicky vyprofilovat ze strany protestu proti starým (polistopadovým) pořádkům, ve stranu širokospektrou, která dokáže nabídnout každému voliči to, co potřebuje: orientuje se tedy spíše trochu doprava, ale ne zase až tak moc, a hlásí se k liberalismu, protože jednak k liberalismu se může přihlásit každý, a jednak tato parketa je v současné době neobsažena. Strana, která chce samé ušlechtilé věci, a žádnou nechce až tak moc, aby kvůli ní zapomněla na nějaké jiné. Její časové plány jsou poměrně velkorysé: „Máme v plánu příští rok udělat konferenci, kde bychom představili vizi, kam by naše země měla příštích pětadvacet - třicet let směřovat“. Naplánované období odpovídá zhruba pravidlům periodizace českých novodobých dějin. Hrozí skutečně nebezpečí, že v příštích dvaceti pěti – třiceti letech se jich jen tak nezbavíme. Ne náhodou pan Babiš uvažuje o oblíbeném snu všech českých autokratů, většinovém volebním systému. Potíž je, že k jeho prosazení je zapotřebí ústavní většina. Překážka to není nepřekonatelná, když je k dispozici dost politické síly a/nebo lstivosti. Měl by se jen naučit ještě jedno: simulovat lépe názorovou pluralitu. Zatím to vypadá velmi nevěrohodně. Skoro jako za totáče. Příště si např. musí nutně opatřit aspoň 10-12 lidí, kteří mu nedají svůj hlas. Na to snad přece má, nebo ne?

Opozici v ANO představuje poslanec Pilný. Kritizuje volbu místopředsedů, ale z toho důvodu, že ANO se začíná chovat jako tradiční politické strany („míříme ke standardní politické straně“, řekl Babišovým Lidovým novinám) a že navazuje zákulisní dohody, že jsou tam (kromě masy idealistů) i takoví, kteří „využívají toho, že se vyvezou na vlně úspěchu a používají to jako výtah k moci“. Pan Pilný patří zřejmě k tomu typu revolučních politiků, kteří si nevšimli, že revoluce už skončila a přichází doba konsolidace, „normalizace“. Rádi by dělali permanentní revoluci, což se vyplácí hlavně před volbami a při přejímání moci, ale pak už je to „kontraproduktivní“ (poučný je např. osud Lva Trockého nebo Ernsta Röhma). Naše poměry jsou ovšem o hodně kultivovanější a civilizovanější než ty v první polovině minulého století, takže se dá výhledově očekávat, že pana Pilného z hnutí pouze vykopou.

Na okraj cituji z programotvorných výronů stranických osobností, které byly ve stranických volbách odkázány do mezí producentů hezkých frází, asi se opravdu k ničemu jinému nehodí, jen to,co řekl Martin Stropnický: „Co jsou ty skutečné hodnoty? Jsou to obyčejné věci. Poctivě pracovat, mít rodinu, vzdělávat se, platit daně, chovat se čestně a být odpovědný k sobě i k obci. Většina lidí po takovém životě touží a náš program pro něj musí vytvořit podmínky.“ (připomíná mi to dialog z jakési hry V+W, kdy jeden z protagonistů na otázku po programu odpovídá: „Náš program je naše srdce a naše nadšení!“, což druhý ocení slovy: „Výborně jste z toho vyklouz.“)

V Babišově MfD píše na okraj sjezdu Miroslav Korecký: „Pravda, ANO i po více než třech letech existence odmítá být řazeno mezi standardní strany, protože stranictví u nás moc netáhne. A tak se zmítá mezi programovou nečitelností, pro klasickou stranu dost netypickou, a tuhou disciplínou a oddaností předsedovi, jakou mu mohou závidět i partaje s autokratickými sklony.“ To je novinářská finta, které znám velmi dobře z doby zahnívajícího bolševismu v šedesátých letech minulého století. Jaképak „jakou mu mohou závidět i partaje s autokratickými sklony“. ANO je partaj z autokratickými sklony, jenže to se v novinách Babišova impéria napsat nedá, a proto se vytváří dojem, jako že sice není, ale při troše neopatrnosti by se jí „potenciálně“, jak se dnes říká, mohla stát. je to nedůstojné.

A v Babišových lidových novinách zase Josef Mlejnek jr. uvažuje o podobnosti mezi Klausem a Babišem. To ale zastírá podstatnou věc: Klaus otevřel Babišovi dveře nedostatkem skrupulí v hledání spojenců v postkomunistickém byznyse (do této sféry patřil i Babiš). A takhle rozehraná hra skončila nakonec tak, že si jeden s hráčů (shodou okolností zrovna Babiš) všiml, že vlastně Klause (a jeho politické následovníky) vůbec k ničemu nepotřebuje, vystačí si sám. Podobně si najatí legionářští žoldnéři, bojující za Římskou říši, v jednu chvíli všimli, že vlastně už Římskou říši k ničemu nepotřebují. A s říší byl konec. Jde o změnu kvality. Babiš není totéž co Václav Klaus, to je účelová bagatelizace jednoho nechumelisty. Babiš je ještě daleko horší.

Pan Václav Bělohradský je univerzální politický ideolog: dovede citlivě odhadnout, kdo je zrovna na špici politického peletonu, a dá mu k dispozici svůj um a ideologickou munici. Když odhlédneme od některých jeho folklorních daností, souvisejících s českou kotlinou (český šovinismus), je skoro dokonale použitelný, a tak nejprve obíhal okolo Havla a vrtěl liberálně ideologickým ocáskem, pak, když byl ve flóru Klaus, trošku zmodral a sloužil i jemu, nato se přestěhoval do Práva a jeho liberalismus zoranžověl. Teď se to ovšem se sociálními liberály v ČSSD houpe, a tak se pan Bělohradský reorientuje na perspektivnější liberály babišovské. Přitom je vždy svůj, tj. vždy se nalepí na toho, komu zrovna politická štěstěna přeje. Dělá to ovšem vědecky, naposledy v pondělním Právu („Mezi vlašťovkou a vránou“). Cituji celou rozhodující pasáž: „To, že do politiky vstupují hnutí jako ANO, která ekonomickou moc propojují ve zcela nové míře s mocí politickou i mediální, je jistě důvodem k velké ostražitosti, ne ale k démonizaci či blbé náladě. Je to z mnoha hledisek hrozba pro demokracii, jak jsme ji znali, současně ale i možnost inovace politické komunikace, která se někdy označuje formulí podnikatelský populismus. A ten má svou pozitivní stránku, přináší totiž větší otevřenost vůči instancím zdola (Jsme tady pro lidi!), populistická komunikace soustavně přeskakuje byrokratické kompetence, hierarchickou kontrolu informací a zavedené způsoby řešení problémů a otvírá tak nové možnosti řešení krizových situací.“ „Výhody populistické komunikace“, která „soustavně přeskakuje zavedené způsoby řešení problémů“ jsme pocítili v minulém století v Evropě např. v r. 1933 (Německo) nebo 1945-8 (ČSR). Taky víme, že ve chvílích, kdy populistická komunikace přeskakuje zavedené způsoby řešení, je nejlépe se přidat, jinak člověk může být přeskočen a může to přitom šeredně odskákat. To vše provází v Bělohradského článku patafyzická učená omáčka, výklad o paleodemokracii, mesodemokracii a postdemokracii, aby přeskakování nevypadalo tak hloupě, a patafyzika nakonec vrcholí „postdemokratickou vizí utopie globálních kritických množství“: „Reprezentaci velkých a stálých celků, opřených o velké teorie společnosti a národní jednotu, nahradí množství vzájemně se propojujících a komunikujících jednotlivců, iniciovaná někdy oligarchy, jindy squattery, někdy rozhořčenými matkami, jindy obyvateli čtvrti, kterou devastují developeři nebo překupníci drog. Ano, je to utopie, ale v mnoha ohledech se naplňuje.“ Konečně víme, co se chystá: vzájemné propojování se a komunikování mezi oligarchy, squattery a rozhořčenými matkami v duchu Seid umschlungen, Millionen. To je tedy další ze služebných ideologií, které po listopadu stačil pan Bělohradský vytvořit, a závěrečná otázka textu z Práva – Zda je hnutí ANO jednou z vlašťovek přicházející postdemokracie globálních kritických množství“, nebo snad ne, je na vás: račte si vybrat. Na panu Bělohradském mě už od začátku devadesátých let fascinuje – podobně mohutně jako kdysi Immanuela Kanta hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm - jedna jediná věc: jak je možné, že se ten člověk při tomhle teoretizování aspoň trochu nestydí.

Na tomto místě považuji pro pořádek za potřebné připomenout zavraždění ruského opozičního politika Borise Němcova. Ve srovnání s panem Bělohradským to byl smolař, neuměl správně přeskakovat. Za to si podle mne zaslouží úctu. Miluji lidi, kteří neumějí správně přeskakovat. Správně přeskakovat neuměl ani můj Spasitel.

Středa 4. března: do médií pronikl text zprávy, kterou prý chystá pronést předseda ČSSD Sobotka na sjezdu ČSSD, jenž proběhne za deset dní. Zpráva je údajně dosti ofenzivní, pokud jde o kritiku někdejších „pučistů“ v ČSSD (jmenovitě Škromacha, Haška a Tejce) a v této souvislosti i prezidenta Zemana. Sobotka je měl označit za politicky i lidsky nezralé. Je překvapivé, proč cítí předseda ČSSD tu věc znovu a tak brutálně otevřít. Cítí se být nějak ohrožen? Na svém blogu též prohlásil, že při formování vládní koalice dal Andrej Babiš najevo, že by upřednostnil jako koaličního partnera Okamurův Úsvit. Jakési náznaky tehdy pronikly i na veřejnost. Škoda, že se mu to nepodařilo prosadit, Úsvit by tu koalici poznamenal nejspíš podobně jako Bárta koalici z roku 2010.

V kulturní rubrice Práva vyšla recenze Milana Knížáka na nějaké výstavy. Nechci se jí nijak podrobně zabývat jednak proto, že to není můj obor, a jednak proto, že jsem vůči panu Knížákovi podjatý (ač ho osobně vůbec neznám). Nicméně zaujalo mne jedno: pan Knížák tam píše: „Vystavovat dneska Oskara Kokoschku a zvlášť tuto jeho etapu není hodno vrcholového muzea umění. Současnou generaci to nezajímá.“ Za prvé: jak pan Knížák ví, co zajímá „současnou generaci“? Je snad její mluvčí, podobně jako je pan Ovčáček mluvčím Miloše Zemana? A za druhé, co je to současná generace? V každém historickém okamžiku žijí pohromadě současně zhruba tři generace: která z nich je zrovna dnes ta správně současná?

Náš prezident byl pozván do USA na konferenci Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti. Je to všestranně nevládní akce, ale zúčastnil se jí i izraelský premiér Netanjahu. Náš prezident se tam okázale předváděl (s odkazem na prezidenta Kennedyho a jeho známý výrok „Ich bin (ein) Berliner“ řekl „Jsem Žid“). Pokaždé, když náš prezident takhle veřejně šaškuje a předvádí svou radikální důslednost, měl by člověk zpozornět. Návštěva izraelského premiéra v USA byla poznamenána jakýmsi napětím v americko-izraelských vztazích v souvislosti s americkou vstřícností k Ïránu. Proto tentokrát vysocí američtí představitelé Netanjahua víceméně ignorovali. Zeman ho ovšem fakticky demonstrativně podpořil (Zemana v USA ingorují soustavně, považují ho za proruského a zároveň bezvýznamného). Pečuje o momentální americko – izraelské napětí. Naskýtá se otázka Cui bono. Velmocenský zájem České republiky v tom určitě žádnou roli nehraje.

V Babišových Lidových novinách řeší výsostnou otázku celospolečenského zájmu: zda má v Praze stát pomník Václava Havla, a kde. Musím zcela jednoznačně prohlásit, že je mi to úplně fuk: zda tu bude i kde tu bude. Jejich starosti jim závidím. Socha by prý mohla být na Petříně, v tom případě by možná stačilo přetesat známý Máchův pomník od Myslbeka, třeba by to přišlo levněji.

Ruské tajné služby prý už po léta pečlivě sledovaly Borise Němcova a v bulvárních médiích pak vycházely vybrané pasáže z odposlechů (týkaly se ryze soukromých záležitostí, zavražděný politik byl, jak se praví v LN, „milovníkem žen“). Vida, to je něco podobného jako u nás, tunel z orgánů do médií, jen u nás neústil do bulváru, ale do respektovaných špiček českého mediálního univerza.

Čtvrtek 5. března: Tým Andreje Babiše se vybarvuje. Ministryně pro místní rozvoj Šlechtová se na Facebooku energicky pustila do „vlád ČSSD“ (tu současnou snad nezapočítává, ale mohla by, vedoucí představitelé TOP09 kdysi s oblibou kritizovali Nečasovu vládu, v níž zároveň seděli): „Viníci nedočerpání za 2007-2013 jsou nyní neviditelní; právě vlády ČSSD zavinily mnohé. Detaily se mi na Facebook nevejdou, ale do trezoru ano...“ Prásk! Toto temné vyhrožování ale nespíš nebylo úplně v plánu, protože Babiš se tváří, že nic neviděl, neslyšel a neví a taky reakce předsedy ČSSD Sobotky byla relativně umírněná, pánové si to možná nějak vyříkali (jediný, kdo reagoval okázale rozhořčeně, byl Michal Hašek, ale ten to udělal jen proto, aby před sjezdem ČSSD předvedl stranické veřejnosti, jaký je jeho předseda (kterého se pokusil po volbách v r. 2013 směšným a nedůstojným způsobem podrazit) hovňous. Nicméně, takhle veselo snad ani za Nečase nebylo – pánové Schwarzenberg s Kalouskem zachovávali přece jen jistou štábní kulturu.

Velmi hezky, snad ještě líp, se předvedla taky pražská primátorka Krnáčová. Podrobila drtivé a fundovaně odborné kritice stavbu tunelu Blanka, navrženou a provedenou za vlády zrádné pravice. Projektant prý chtěl budovat tzv. „suchý tunel“, zatímco každý fundovaný odborník ví, že když se kope tunel, narazí se na mokro. „Asi jsou blbí“, prohlásila roztomile. „Když někdo hrabe tunel, je tam s největší pravděpodobností nějaká vlhkost.“ Na otázku reportéra, kdo tunel projektoval, odpověděla pak „asi nějaký debil“. A závěr - „Možná se jedná o zločinecké spolčení, nebo spolčení jak vytáhnout z tohoto města co nejvíce peněz. A s tímto jsme skončili“. Výborně, budou politické procesy. Zbývá jen uvést do pohotovostního stavu další významný tunel, poněkud pošramocený rozmíškami paní Slonkové s Andrejem Babišem, totiž tunel z „orgánů“ do médií. Jak víme ze zkušenosti, k procesům takový tunel nutně patří. Pozoruhodné je, že veřejnost, jak o tom aspoň svědčí ohlasy čtenářstva Babišovy Mladé fronty Dnes, je takovému plánu na účtování příznivě nakloněna. (Nebo je to samo naklonění už součást funkčního tunelu?). Je zajímavé, kolik do problému zasvěcených geologů se mezi čtenáři MfD najde. Dva hlasy za všechny: „Asi mi nezbývá nic jiného než s primátorkou souhlasit. Smutné, ale pravdivé. Snad již konečně začnou řešit (slovo „řešit“ je opravdu kouzelné, neměl snad čtenář náhodou na mysli poněkud podobné slovo “věšet“? bd) i viníky těchto problémů.“ Michael Sedláček; „Krnáčová byla trefná a ještě dost slušná.“ (Jan Radecký, soudě podle jeho slov se máme ještě na co těšit). Přidávám slovo pravidelného, i když čím dál tím méně dobrovolného čtenáře MfD: Je to projev primitivního populistického hulvátství s cílem vyvolat lynčerskou atmosféru. Je zajímavé, kolik lidí na to dnes u nás slyší. Pokud tam nějaký problém je, mělo by se o něm hovořit na základě podrobných věcných informací a měli by se vyjádřit také a především ti, co mu rozumí. Odborný poznatek, že v tunelech bývá vlhko, je poměrně chudý, i když má jako v tomto případě jen vytvořit odpalovací rampu pro vyřčení několika peprných nadávek. Bohumil Doležal.

V Babišově MfD jsem si přečetl, že se chystají povinné odvody do armády. Mají se týkat osmnáctiletých, kteří jsou „zdraví a ochotní v případě ohrožení bojovat“, tentokrát bojeschopných mužů i žen. „Nesmíme podceňovat nynější hrozby, musíme být připraveni. Na příkladu Ukrajiny je vidět, že konflikty mohou vypuknout rychle a relativně blízko,“ prohlásil ministr Stropnický. To je důležité připomenutí, Rusko je k nám čím dál tím blíž (už se zase nafukuje a roztahuje), jeho bojechtivost a mocenský apetit roste, a s ohledem na to považuji za zvlášť významné a prozíravé rozhodnutí odvádět i ženy. Vyzbrojení a bojová morálka naší armády a společnosti není sice zrovna ukázková (podle průzkumů CVVM prý tři pětiny naší populace považují za zbytečné uvažovat o obraně, protože o všem stejně rozhodují velmoci), ale ruské armády měly v minulosti (např. na sklonku druhé světové války) jakousi potíž s pokračováním boje na dobytém území vzhledem ke špatně ovládanému sklonu vojáků provádět tam hromadné sexuální radovánky za nedobrovolné účasti obyvatelstva poražených států (Německo, Rakousko, Maďarsko). Ruské velení mělo pak jisté potíže s obnovením vojenské kázně a bojeschopnosti a muselo prý občas za tím účelem použít i dosti brachiálního násilí. Dobře vycvičené a zejména vhodně oděné dívčí pohotovostní jednotky by možná dokázaly vnést aspoň na čas zmatek do řad postupujících nepřátel a vyvážily by nevýhody plynoucí z nízkého stavu bojové morálky a nedostatečné výzbroje. V takovém způsobu války v podstatě partyzánské nám proradné velmoci zabránit nedokážou.

Čeká nás nevšední zážitek: chystá se setkání dvou duchovních a morálních kapacit: českého prezidenta Zemana a papeže Františka I. (sděluji zde jen tak mimochodem, že napříště hodlám psát soustavně a výlučně František I., jak je to podle mého názoru už přinejmenším tisíc let v Evropě obvyklé; a to i kdyby trakaře padaly). Protože hlava katolické církve (Svatý otec, jak říká dokonce i prezidentův mluvčí Ovčáček) býval prý kdysi krátký čas i vyhazovačem v baru, nebude mít snad potíž zvyknout si na občas dosti bezprostřední projev a rétoriku našeho prezidenta. V USA říkal Miloš Zeman „jsem Žid“, co bude asi říkat ve Vatikánu? Má přitom před sebou mj. i delikátní úkol, potřebuje zaopatřit šéfa hradního protokolu Forejta (měl by se stát ve Vatikánu českým velvyslancem). A věc docela spěchá, od července by se už na posty velvyslanců měli dostávat jen zaměstnanci státní služby, což zaměstnanci prezidentské kanceláře nejsou.

Jen tak na okraj upozorňuji na článek Petra Nováčka „Když Babiš řídí všechno“ v Babišových LN. Je to další demonstrace novinářské odvahy zaměstnanců Babišových médií. Pan Nováček kritizuje Babiše za to, co už všichni dávno vědí a leckdo to už napsal. Odvaha je, že se tak děje přímo v krokodýlově kleci. Je to ovšem pořád možné ještě daleko lépe dělat mimo krokodýlovu klec, a člověk, který to dělá mimo ni, má tu výhodu, že v ní nemusel předtím dobrovolně zůstat nebo do ní dobrovolně vlézt, což obojí lze za projev odvahy považovat jen stěží.

Pátek 6. března: Ve špičce našeho establishmentu se pomalu rozhořívá boj každého s každým. Teď se pustil Zeman do Babiše. Myslím, že je to dané jednak jeho letorou (je ze všech tří našich vrchních papalášů nejneposednější) a jednak tím, že cítí, jak je jeho pozice relativně slabá: nemá za sebou ani zavedenou stranu, ani miliardy a voliče, jen Putina a dolních dejme tomu pět set tisíc, na něž míří svou ohavnou populistickou propagandou. Aby se svými stoupenci mohl něco vyhrát, potřeboval by k tomu ovšem nejspíš ještě tak dva tisíce tanků a pět set tisíc slušně ozbrojených ruských turistů. A to asi v příštích několika měsících přece jen nepůjde. Zatím vyrazil na Babiše (má oprávněný dojem, že mu Babiš přerůstá přes hlavu): loni se nepostavil ani kilometr nové dálnice (tento argument znepokojí spolehlivě každého blbce), klesl výběr DPH a výnos ze spotřebních daní (to je stejně přesvědčivé jako pokles stavu vody na českých tocích), a snížením deficitu ze sta miliard Kč na osmdesát miliard se nemá kdo co chlubit, protože on měl kdysi deficit 46 miliard a hluboce se prý za to styděl (pokud jde o první část posledního prezidentova tvrzení, bude jistě správná, jen bych řekl, že Karel IV. měl ještě menší deficit; o druhé pochybuji, jsem totiž přesvědčen, že Miloš Zeman to vůbec neumí; jistě, každý nemusí umět všechno).

Zároveň prezident u příležitosti návštěvy Plzeňského kraje hecuje EU proti islamistům. Vyzývá státy Unie, aby se domluvily a uzavřely hranice „proti islámu“. To na dolních pět set tisíc jistě zapůsobí, zavírat se musí, když už nic jiného, tak aspoň hranice. Varuje před appeasementem a zbabělostí vůči jakékoli formě totalitní ideologie a označil islámský terorismus za společného nepřítele evropských zemí. Zase se s panem prezidentem neshodnu: já spíš varuji před appeasementem a zbabělostí před jakoukoli formou „neoslavismu“ a za společného nepřítele evropských zemí (aspoň těch v našem regionu) považuji znovuprobuzený ruský imperialismus a revanšismus (vida, jak se byzantské kletby, které si kdysi vymyslili, hodí na ně samé!). Pan prezident svým malováním islámské straky na vrbě jen odvádí pozornost od jejich nekalých úmyslů a myslím, že dobře ví, proč to dělá.

Podle průzkumu PPM Factum (volební model pro volby do PS) vede s velikým náskokem ANO před ČSSD, odstup mezi oběma stranami je setrvalý. Obě opoziční Jabloka (TOP09. ODS) jsou hluboko pod 10%, komunisté mají dvakrát tolik, co ony dohromady. Pokud jde o rozdíl mezi prvními dvěma, je výsledek o dost jiný než u dalších průzkumů. Všeobecně je realistické předpokládat, že vzhledem ke specifické situaci, již s sebou přinášejí babišovské Nové pořádky, už ve volebních průzkumech vycházejí jen čirá hausnumera.

Probíhá (v závěrečné fázi) proces s exhejtmanem Rathem a jeho spolupracovníky. Policie ČR obvinila exministryni obrany Vlastu Parkanovou. Na člověka to působí jako ozvěna z dávných časů, dvě věci, na nichž až už vlastně vůbec nezáleží (kromě toho se nemůžu zbavit dojmu, že obvinění paní Parkanové je mocně přeexponované).

V Právu polemizuje Václav Bělohradský s Jiřím Pehe: typická debata dvou destruktorů české demokracie (ne moc velkých, na akci se podíleli především hloupými řečmi) nad hromadou trosek. Pan Bělohradský přeskočil včas, jak je jeho zvykem, z přetížené a vratké bárky ČSSD na pyšnou korzárskou fregatu pana Babiše, pan Pehe nejspíš zase, jako obvykle, utone. Pan Bělohradský se raduje ze situace: máme nejlepší vládu za posledních nevím kolik let (měli jsme v minulosti už dvě tři, které byly podobně nejlepší, a u všech se pan Bělohradský ochomejtal), ANO významně uspělo ve volbách, umožnilo vládu vítězné sociální demokracie a zabránilo vládnutí s podporou KSČM (to je docela šikovně vymyšleno, jsem ovšem velmi rád, že podobné argumentační nápady nemívám). Podle pana Bělohradského je v podstatě užitečné, když do politické komunikace vtrhne „politický cizinec“, který se obrací k těm, kdo jsou mimo zaběhlé hierarchie a styly i mimo byrokraticky organizované proudy informací. „ Má to své místo v demokratické politické komunikaci.“ A na závěr se pozastavuje nad tím, že „v našem veřejném prostoru mnoho intelektuálů, komentátorů, ale i politických aspirantů mluví z nějakého pomyslného stupínku, bůhví po kom tu zbyl. Po Občanském fóru, po disidentech nebo dokonce po obrozencích? Oni z toho stupínku daleko vidí a říkají nám, kdo do politiky smí a kdo ne, voliči ať se do toho nepletou!“ Pan Bělohradský si zjevně nedovede představit, že by někdo mluvil třeba jen a čistě sám za sebe. Nepřipadá mu to zjevně dost legitimní. Což je pro něho typické.

Podle agentury TASS projížděl po mostě, kde byl zavražděn Boris Němcov, a v době, kdy byl zavražděn, „ještě další automobil značky Ford. TASS napsal, že auto patří ochrance ruského ministerstva financí. Jeho řidič si prý po pracovní době se služebním vozem přivydělával taxikařením na černo.“ Informace je nepochybně pravdivá, a nebýt tragických okolností, řekl bych, že nesmírně zábavná. Svatou Rus znám jen z literatury (miluji zejména Gogola), a to je jako tam odtud vystřižené.

Průběh sjezdu ANO vnesl jakýsi nepokoj i do Babišovy mediální lobby. Musel na to reagovat i jeho šéfredaktor Plesl (MfD). „Podivný vládní svazek mezi ANO a ČSSD plní v tuto chvíli nejen roli koalice, ale do značné míry i opoziční“.“ Panu Pleslovi to ovšem nepřipadá monstrózní, ale vlastně normální. Líbí se mu taky, že paní ministryně Šlechtová vyhrožuje na Facebooku tím, co má na koho všechno schované v trezoru. Kromě toho nemluví vždycky pravdu. Např.: „Stačí se podívat na to, co si hlavní vládní partneři čas od času vyčítají. Babiš na víkendovém sněmu ANO vmetl Sobotkovi do tváře „kontroverzní minulost“ ČSSD, čímž mu dal jasně najevo, že sociální demokraty i nadále řadí do toho, čemu s oblibou říkává „matrix“ či „Palermo“. Tím je v očích šéfa hnutí ANO klientelistický systém politického kartelu, který tu úspěšně fungoval od roku 1998 a jeho sítě se začaly trhat až za Nečasovy vlády.“ Houbeles. Pan Babiš kritizuje šmahem posledních 25 let, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli. Opoziční smlouva je jen jedna epizoda.

„Na troskách Úsvitu roste „čajové hnutí“ (rozuměj ve stylu americké Tea Party), zní titulek v Babišových Lidových novinách. Má prý jít o „křesťansko-konzervativní politický projekt“. Angažuje se v něm prý i pražský velkopodnikatel Zbyněk Passer, který neuspěl v komunálních volbách. Ve skutečnosti na troskách Úsvitu nemůže vzniknout nic jiného než zase jen trosky.

Sobota 7. března: V Právu jsem si přečetl,že české vojáky čeká letos několik velkých cvičení NATO. Některá proběhnou i na našem území a budou tu i vojáci NATO. Vrchní velitel našich ozbrojených sil Miloš Zeman v té souvislosti prohlásil: „Pokud se jedná o normální cvičení, tak to není opravdu nic nového, protože armády členských států Aliance pravidelně pořádají vojenská cvičení na našem území. Nejedná se o žádný trvalý pobyt ani o vojenské základny.“ Samozřejmě: pokud mají u nás být základny, tak jedině pro drony.

Taktéž prezident Zeman představil při své návštěvě Plzeňského kraje v Holýšově veřejnosti návrh svého přítele Rusnoka, aby bylo zavedeno školné pro studium na vysokých školách, ale jenom pro humanitní obory. Tam je totiž studentů přebytek, kdežto na technických oborech je jich nedostatek. Možná, že by bylo nejlépe studenty na „humanitních oborech“ přímo zdanit (tzv. osmanský model, podobně jako Turci kdysi zdanili křesťany), resp. stanovit, že studenti na humanitních oborech budou platit školné za studenty v technických oborech. Chudí studenti, podotkl prezident, by samozřejmě dostali stipendium, a to zjevně i pokud by pojali neřestný záměr studovat humanitní obor. I tento návrh zjevně vychází vstříc Zemanovým sympatizantům, tj. dolním pět seti tisícům. Jaképak „humanitní“ obory, k ničemu je nepotřebujeme. Zato moderní technika, do je slovo do pranice (proboha, už zase cituji Havlovu Zahradní slavnost!).

A prezident Zeman je v těchto dnech opravdu hyperaktivní, uspořádá na Hradě reprezentační ples . Bylo na něj pozváno cca 700 „osobností“ z kulturního i politického prostředí (zní zpráva ČTK). vstupné bude obnášet několik tisíc korun (a běda tomu, kdo nepřijde, to už ve zprávě není, to jsem si doplnil sám). Výtěžek připadne nadačním fondům Miloše a Ivany Zemanových. Osobnosti první třídy budou pozvány do Španělského sálu, osobnosti druhé kategorie do Rudolfovy galerie (tam to prý bude o něco levnější). V ceně vstupenek je zahrnuto občerstvení a tombola (přímo se mi vnucuje vzpomínka na film Hoří, má panenko), přičemž hlavní výhrou bude pětichodová večeře s prezidentským párem (byl jsem ve velikém pokušení navrhnout ten pětichodový jídelníček, ale nakonec jsem se rozhodl, že tak laciné vtipkování si odpustím). Ples „osobností“ má být 20. března. Bude to nepochybně strašidelné jako Halloween.

Rádio Frekvence 1 dostalo pokutu půl milionu korun za pořad Dámský klub. Provinění spočívalo ve vulgárním a hrubě pokleslém vedení pořadu, používání obhroublých výrazů či v primitivním vtipkování. Nemohu nepřipomenout (proboha, já se toho prezidentského tématu dnes snad nezbavím), že Český rozhlas se nedávno za něco dosti podobného pokutě vyhnul.

A Miloš Zeman dnes už naposledy: skupina senátorů z ČSSD, SPO, ODS a KSČM v čele s Janem Velebou předložili návrh zákona, jímž by se měšlo uprtsavit placení televizního a rozhlasového poplatku tak, že by od něj byly osvobozeny osoby, které byly dle rozhodnutí Rady ČT, Rady Čro či RRTV vysíláním veřejnoprávního rozhlasu či televize poškozeny. Stačil by verdikt jednoho ze zmíněných orgánů. Ta konina zjevně nemá šanci projít, zarážející je jen to, že se to někdo nestydí navrhnout. Přitom navrhovatelé očividně vycházejí prezidentovi vstříc a jemu se zase jejich návrh velmi zamlouvá.

Zatímco u nás je legrace, Mariupol je aspoň podle toho, co píše rovněž ČTK, už skoro obklíčen. Pokračování mírové ofenzívy Merkelová – Hollande je vlastně taky legrace, ale z oboru černého humoru. Naše situace je přitom nazáviděníhodná: nezbývá nám než stydět se a bát se (bát se můžeme zatím o něco míň než se musíme stydět, protože je to od nás ještě daleko).

Pražská primátorka Krnáčová je zjevně zatím nejoriginálnější osobnost na tomto postu od roku 1990. Své vyjádření o debilech, které jsem tu už komentoval, předevčírem ještě upřesnila: „Chci se omluvit za své minulé vyjádření, že za ten stav, který se momentálně nachází na tunelu Blanka, může jenom debil. Já jsem zjistila, že tam je podstatně více debilů, kteří za to můžou.“ Paní primátorka byla přitom (jak bylo možno vidět ve čtvrtek večer v ČT) očividně ve stavu „hladových duchů“, jak praví národní klasik, zajíkala se nelíčenou zuřivostí a plynule přecházela z češtiny do slovenštiny a zpět (tzv. Babišův syndrom). Něco podobného jsme naposledy zažívali za časů Jiřího Paroubka blahé paměti, ten jen na rozdíl od paní Krnáčové neznal žádný cizí jazyk. Aspiruje paní primátorka na to, aby získala titul „Paroubek v sukních“?

Pondělí 9. března: Bohuslav Sobotka poskytl v sobotu rozhovor Právu. Obsahuje některá silná místa. Například pochválil svou nynější vládu, zároveň ovšem dal najevo, že „jsou tu určitá rizika: To riziko spočívá v silné koncentraci politické, mediální a ekonomické moci, kterou dnes představuje Andrej Babiš a jeho ANO. V každém případě musíme být ostražití.“ Výrok mi poněkud připomíná nápis „Streng behüten, beobachten“, jímž byla v Haškově Švejkovi v garnisonním vězení na Hradčanech označena skupina zvlášť podezřelých vězňů. Ve vládě panuje pozoruhodná dělba práce: pan Babiš a jeho lidé neustále koncentrují moc, a jeho premiér je přitom ostražitě pozoruje.

Andrej Babiš se konečně vyjádřil – aspoň tedy na Facebooku - k mezinárodněpolitické otázce, a to rovnou k problému Ukrajiny. Zásadní sdělení je, že nesouhlasí s rozdělením Ukrajiny na dvě země. S tím samozřejmě nesouhlasí nikdo, ani Putin, protože ten chce Ukrajinu celou. Druhá věc je, že k rozdělení Ukrajiny už došlo, protože Putin si už ukousl Krym, a nikdo mu ho jen tak z drápů nevyrve. Teď právě hltá východ Ukrajiny a chystá se na jih. Chci říci jen to, že tvrdit: nedopustíme rozdělení Ukrajiny“ je v současné situaci hrozně, hrozně moc podobné tomu, kdybychom zároveň ještě dodali „to ji raději necháme Putinovi celou“. Tím nechci říci, že je třeba se smířit s rozdělením Ukrajiny, jen že to, co říká pan Babiš, se jen těžko dá vyložit v nějakém dobrém smyslu.

Miloš Zeman prohlásil během svého tažení po Plzeňsku, že ČT neplní svou veřejnoprávní funkci, tj. nepřináší objektivní a vyvážené zpravodajství. Proto navrhuje, aby pro koncesionářské poplastky byl zvolen tzv. asignační model. „Komu se model České televize nelíbí, a nechce platit koncesionářské poplatky, nechť tuto částku odevzdá na veřejně prospěšné účely, ať už v oblasti zdravotnictví, školství, sociální péče a tak dále.“ Já bych považoval za užitečné, kdyby stejný model byl použit i pro podporu prezidentského úřadu a prezidentské kanceláře z veřejných prostředků. Komu se nechce ten cirkus ze svých daní podporovat, nechť může do budoucna alikvotní částku převést na veřejně prospěšné účely: já tu sumu okamžitě a rád poskytnu např. nějakému útulku pro opuštěné pejsky a kočičky.

Karel Schwarzenberg avizoval v rozhovoru pro Babišovu MfD svůj odchod z politiky. Nedivím se mu. Jednak vykonávat funkci dekorativního předsedy v malé opoziční straně je dosti beznadějné, a jednak, mám pro něj lidské pochopení. Jsem o dva roky mladší než pan předseda, a vykonávat tak velké pensum povinností, jaké má na krku poslanec PČR a předseda strany, bych nezvládl. Navíc nejsem schopný v sedě usnout, musel bych tedy nejspíš umřít. V rozhovoru projevil pan Schwarzenberg mj. slušnou dávkou politického realismu: na dotaz, jak by reagoval, kdyby mu pan Babiš předestřel, že by rád vládl s TOP09, odpověděl: „Poděkoval bych, ale řekl bych, že mě to moc nezajímá. Protože když se podívám, jak zachází s nynějším svým hlavním koaličním partnerem, který je víceméně stejně silný jako on, umím si představit, jak by přistupoval k podstatně slabšímu partnerovi. Jeho výrazivo o lidovcích mi to potvrzuje.“ Na druhé straně by neměl TOP09 ani sebe až tolik podceňovat, Nečasově vládě dovedli taky pořádně zatopit (pravda, byli tehdy o něco silnější než teď).

Úterý 10. března: Těsně před víkendovým sjezdem ČSSD se rozvinul zajímavý spor mezi předsedou ČSSD a premiérem Sobotkou a prezidentem Zemanem. Sobotka ve zprávě členům strany napsal, že Zeman se po své první a neúspěšné kandidatuře na prezidentskou funkci v roce 2003 choval způsobem, který poškodil sociální demokracii. Nato prezident uvedl, že on naopak svým jednáním při volební kampani v roce 2006 straně pomohl a přispěl k jejímu dobrému výsledku. A dodal: „Musím označit toto tvrzení za lež snadno vyvratitelnou tímto faktem. Ale mám-li být smířlivý, musím říci, že lidsky dokážu pochopit, jestliže zrádce omlouvá svoji vlastní zradu.“ Nemohu se zbavit dojmu, že oba pánové si nemají co vyčítat. „Pozemanovské“ vedení ČSSD si v roce 2003 velmi nepřálo, aby se Zeman stal prezidentem, a to z důvodů pochopitelných a dobrých (dnes, po dvou letech Zemanova prezidentování, je myslím už úplně zjevné, že měli dobrý důvod si to nepřát). Problém byl jen v tom, že to nahlas neřekli, postavili Zemana jako svého kandidáta, a pak – v tajné volbě - volili poslanci a senátoři) mu řada sociálních demokratů své hlasy nedala. Je velmi obtížné vyčítat Zemanovi, že to svým někdejším spolupracovníkům má za zlé. Pokud jde o Zemanovu podporu ČSSD v roce 2006, je pravda, že Zeman se před volbami s tehdejším předsedou ČSSD Paroubkem dohodl, na podpře ČSSD a taky tak učinil. Pak se ale ukázalo, že si svůj další neformální podíl na politice sociální demokracie představoval jinak, než jak by to Paroubkovi vyhovovalo (měl např. jinou představu o tom, jak by se v budoucnu měli na politice ČSSD podílet „zrádci“ z roku 2003), navíc Paroubek a Zeman jsou si povahově příliš podobní, aby mohli harmonicky spolupracovat. Idyla vzala za své a v lednu 2007 pak dva původně sociálnědemokratičtí poslanci, Melčák a Pohanka, svou absencí při hlasování umožnili, že druhá Topolánkova vláda dostala důvěru. Byla to akce zrcadlově odpovídající nezvolení Miloše Zemana prezidentem v roce 2003. Člověk by řekl, že si po tom po všem Zeman a jeho oponenti nemají co vyčítat. Pozoruhodné je vlastně jen jedno: že si dnes ty události už nikdo nepamatuje. Nebylo to přece tak dávno.

Jiří Pehe se v Právu (opět) zamýšlí nad povahou dnešní ČSSD. Píše: „...zatímco všude na Západě jsou strany demokratické levice spojeny s mladšími voliči a mají bašty ve velkých městech (zatímco konzervativní pravice skóruje u méně vzdělaných starších voličů na venkově a v malých městech), u nás je to přesně naopak.

Odpovědí může být řada, ale ta principiální zní, že ČSSD je vnímána oním typem voličů, kteří na Západě podporují levici, jako v podstatě konzervativní strana, která se důsledně vyhýbá diskusím „globálnějšího“ charakteru a tématům generovaným tzv. kulturní levicí. Strana se dokonce prostřednictvím některých lidí ze svého mozkového trustu agresivně vymezuje proti každému, kdo jen zmíní pojem „modernizace“.“ Kdyby to chtěl člověk převést do řeči zavilých stoupenců zrádné pravice, znělo by to nejspíš, že ČSSD se u nás tradičně profiluje víceméně jako strana normalizačních buranů („konzervativní postkoumnistická levice“, jak píše pan Pehe), kdežto jurodivá intelektuálská levice přichází zkrátka. Je zjevné, že „konzervativní postkomunistická levice“ u nás na pragmatiky typu pana Babiše vůbec nemá (stejně jako dřív neměla na Klause a „pravici“). Průzkumy veřejného mínění o tom už přes rok vytrvale svědčí. Představa, že to vytrhnou ujetí intelektuálové che-guevarovské inspirace (trochu přeháním, jistě, jde nanejvýš o che-guevarismus s lidskou tváří), je ovšem nekonečně směšná.

V nepřehledné politické džungli, která vznikla v Libyi v důsledku nepodařeného exportu Pravdy, Lásky a lidských práv, se ztratil jeden občan ČR, profesí kuchař, původem z Vysočiny, jak jsem si přečetl na internetu. Unesli ho teroristé, není jasné kteří, teroristy různé provenience se to v Libyi jen hemží. Na celé koncepci západní, euroatlantické, a zejména evropské politiky, zvlášť když tu „blízkovýchodní“ ještě srovnáme s tou „ukrajinskou“, je něco nesmírně hnutého. K tématu se vrátím.

V souvislosti s průhlednými a účelovými návrhy Miloše Zemana na zrušení koncesionářských poplatků za veřejnoprávní média se vynořily obvyklé nápady. Odbornice z Katedry mediálních studií Metropolitní univerzity Martina Vojtěchovská navrhuje např. že „kvalita vysílání by měla být zajištěna autoregulací a kontrolou politicky nezávislých institucí“. To je vynikající nápad. Takových institucí je u nás celá řada, namátkou jmenuji aspoň tři: Jiří Pehe, Tomáš Halík, Karel Hvížďala.

Babišova MfD otevřela závažný společenský problém, o němž u nás dost scházela odvaha informovat: znásilňování německých žen americkými vojáky po válce. Autorka se jmenuje Lucie Suchá. Ježíšikriste, to je k zblití.

Tamtéž vyšel článek Luďka Navary o Gorbačovovi a Masarykovi jako o bořitelích dvou velkých evropských říší. Pan Navara v té souvislosti říká: „Oba muži se … stali symboly konců a nových začátků: konce špatného a začátku dobrého…“ Problém je, že daleko důležitější než to, co se rozbije, je to, co se vytvoří. To, co se vytvoří, legitimuje „rozbíjení“. Rozbíjení je něco v zásadě negativního, co se musí ospravedlnit tím, co vznikne. V Rusku je snad dnešní režim pořád ještě o fous lepší než ten Brežněvův. A u nás? Masarykův výklad moderních dějin jako „světové revoluce“, v níž zvítězila demokracie nad teokracií, se dnes jeví jako strašně přitažený za vlasy a účelový. A když posuzujeme rozbití Rakouska-Uherska z hlediska dnešního strašidelného českého politického a morálního marasmu, v němž je namícháno devadesát procent ruského samoděržaví, zaostalosti a primitivnosti s deseti procenty evropské demokracie, je otázka legitimizace rozbíjení taky dost bolestná. Především, stará monarchie byla sto tisíckrát lepší než brežněvovské rudé ruské samoděržaví. Jistě, Češi měli právo na svou národní emancipaci a vlastní stát. Bohužel to, co pak na vydobytém terénu předvedli, nestálo za moc a zakrátko skončilo v ruské žumpě. A „tradicemi první republiky“ se u nás po roce 1989 nejvíc oháněli různí komunističtí pohrobci (reformní i normalizační) a ruští agenti (obě množiny se mocně překrývají).

V Babišových Lidových novinách píše Josef Mlejnek ml., jak jinak, o Zemanovi. A mimo jiné o prezidentově návrhu na společné křižácké tažení proti Islámskému státu. Říká mj.: „Pokud prezident svůj projev nekonzultoval s ministerstvem zahraničí (tedy nedohodl se s ním na jeho obsahu), šlo z jeho strany o nezodpovědný amatérismus. Myslím, že problém nespočívá v tom, „zda konzultoval“, nýbrž v tom, „se kterým ministerstvem zahraničí konzultoval“.

Středa 11. března: V Právu se radují: „Nároky dědiček majetku Salmů může zastavit nově nalezený dokument.“ Jde o text, který sepsali zástupci národních rad průmyslových podniků v Rájci bezprostředně po válce, jakési kolektivní udání. Historik a předseda Českého svazu bojovníků za svobodu v Boskovicích Jiří Jaroš Nickelliho tvrdí, že ten dokument nemůže být označen za výplod bolševismu, protože pochází z doby těsně po osvobození a „rezoluce... potvrzuje i následný protokol vyšetřujících komisařů tehdejšího ministerstva vnitra“. Takže „jde o „rezoluce“, tedy výtvor kolektivního práskačství, který se pak bohatě uplastňoval poté, co národní a demokratická revoluce přerostla v socialistickou, žánr u nás odedávna oblíbený. Když o vás několik tisíc klidí řekne, že jste např. pedofil, nikdo s tím přece nehne, že. Vznikl v atmosféře porevoluční davové hysterie, kdy se komunisté s národními socialisty trumfovali o to, kdo strhne veřejnost vášnivějšími a divočejšími postoji (jak známo, nakonec tu soutěž 10 : 0 vyhráli komunisté). Ministerstvo vnitra, řízené od počátku komunistou Noskem, soustavně pečovalo o infiltraci „bolševismu“ do našeho policejního aparátu a následně do veřejného života a jeho komisaři jsou důvěryhodní asi jako Miroslav Pich-Tůma (ostatně, nebyl i on jedním z nich?). Pokud nějaký soud vezme takový dokument vážně, bude to jen svědectví o tom, jak vypadá naše justice v dnešních Babišových a Zemanových „Nových pořádcích“.

Jiří Zimola může být v budoucnu pro Bohuslava Sobotku nepříjemným soupeřem. V současné době, před sjezdem ČSSD, ho podporuje, ale bude hlasovat proti kvótám pro ženy v orgánech strany. Citlivě si vybral tu největší kravinu, kterou si teď dalo vedení strany do programu. Ten návrh je příklad nejpokleslejšího populismu, jaký si lze představit, totiž populismus pro intelektuály: pro jurodivý intelektuální dorost v ČSSD. Příznivý dojem udělá na rozvášněné modré punčochy z „pražské kavárny“, které ovšem většinou v ČSSD organizovány nejsou. Ani jedni, ani druzí pana Sobotku nevytrhnou.

V Karlovarském kraji se nakonec domluvily všechny strany v krajském zastupitelstvu proti komunistům (ANO v krajském zastupitelstvu není, poslední volby se konaly v roce 2012). Mimo novou koalici zůstala jen jedna strana, která ovšem volbu nového vedení bez komunistů podpořila. To je dobře, situace, kdy jedinou opozicí jsou komunisté, je krajně neblahá. Pozitivně působí hlavně to, že se vůbec dovedly domluvit ČSSD, ODS a TPO09. Zřejmě konečně začínají cítit, že jim společně teče do bot. Bohužel na to přišly příliš pozdě.

Poslanecká sněmovna se zabývala (zatím jen na semináři) změnami Ústavy. Změny Ústavy se teď jeví být něčím samospasitelným, ale ani náhodou nejsou. V trochu normálním politickém prostředí by ústava mohla fungovat tak, jak je, a vymyslet ústavu, která by vyvážila úděsné nevýhody dnešního nenormálního politického prostředí („Nových pořádků“) prostě nelze. Neexistují zákonné normy, které by dokázaly ochránit nějaké společenství před hloupostí a amorálností politiků a dezorientovaností těch, kteří je volí. Vymyslet si ústavu, která dokáže držet na uzdě dnešního neposedného prezidenta, je dokonale nemožné, dalo by se to zařídit jen za tu cenu, že by se úplně ochromil provoz státu. To, čeho je třeba, jsou politické změny, a ne změny legislativy. Změny legislativy může přinést jen změněná politická situace a politická atmosféra v zemi. Naopak to nejde. A předpokladem takových změn je naše reflexe nad současnou situací, včetně uvažování o tom, v čem jsme se my, řadoví občané, rozhodli špatně. Nechybují jen politici, chybuje každý, a přiznat si i chyby a poučit se z i z nich není žádná ostuda, ale ctnost.

Čtvrtek 12. března: Česká republika se zjevně octne na pranýři, pokud jde o pohlavkování dětí, přečetl jsem si v dnešním Právu. Jde po ní Rada Evropy. Proboha, ti mají starosti! Naše právní úprava je přitom docela rozumná: systematické trestání dětí bitím je jistě zvěrstvo, v denní praxi se člověk občas neobrání, aby svému potomkovi jednu netrhl. Je to jistě problém, ale je to jeho osobní problém a žádná Rada Evropy se mu do toho nemá co plést.

Andrej Babiš uzavřel ve svém tažení za samovládou jakýsi neformální pakt s právními revolucionáři z Rekonstrukce státu (původně to vypadalo tak, že je už nebude potřebovat). Ukazuje se však, že zákony, které Výbor pro veřejné právní blaho připravuje, budou v šikovných rukách Ministerstva financí nejlepší klacek na Babišovy politické konkurenty. Hodí se taky jako ideologická omáčka: nejde přece o Agrofert, ale o spravedlnost! Kromě toho postihnou daleko víc malé a střední podnikatele než obrovité postkomunistické koncerny. ČSSD, která svým třídním bojem se zrádnou pravicí dláždila Babišovi cestu k moci, pravdoláskařské děti čistého živého, které věřily, že v boji za nepolitické ideály Václava Havla bude Babiš ten pravý, s nímž se mohou spojit k destrukci klausovského kapitalismu, a konečně KDU-ČSL, ztělesnění politické prodejnosti v českém prostředí, utřou hubu. Bohužel, při tom při všem nám z polistopadové demokracie brzy zbude jen Letiště Václava Havla. Je to trochu málo. Pan poslanec Chvojka (ČSSD) napsal na Facebooku expresivně: „Andrej Babiš si našel další užitečné idioty. Z jednání koaliční rady o registru smluv píše SMS představitelům Rekonstrukce státu. Bohužel ne pravdivé. A aktivisti o průběhu jednání referují on-line dle not pana Babiše. To je svoloč.“ To je moc fajn, jen by pan poslanec mohl během času v rámci popisu užitečných idiotů najít i pár kritických slov o své straně, která ve snaze dostat od válu své už dost zdecimované politické konkurenty forcírovala různé protikorupční revolucionáře a otevřela prostor pro Babiše. Užitečných idiotů tu bylo bohužel mnoho, příliš mnoho na tak malou zemi.

Pátek 13. března: Podle rozhodnutí soudního dvora Evropské unie v Lucemburku je třeba na tlusťochy pohlížet jako na zdravotně postižené, bez ohledu na to, zda za svou tloušťku mohou nebo ne (dovedu si představit, že míra odpovědnosti se stanoví dosti obtížně). Z toho plyne podle českých expertů, že „odmítnutý obézní kandidát, zejména pokud je dlouhodobě nezaměstnaný, bude před soudem v podstatně lepší pozici. Zaměstnavatel bude muset předložit soudu přesvědčivé argumenty, proč přijal štíhlejšího kandidáta.“ Od rozhodnutí tohoto typu vede, řekl bych, přímá cesta k zákazu diskriminace šered při volbách královny krásy.

Před sjezdem ČSSD probíhá celkem mohutná antikampaň proti straně, resp. nepřímo proti předsedovi Sobotkovi. Ozval se Miloš Zeman, jehož si vedení ČSSD nepochybně z dobrých důvodů na sjezd ani nepozvalo: „Sám bych si přál, aby sociální demokracie více přemýšlela, proč v posledních parlamentních volbách měla nejhorší volební výsledek od roku 1992. Dokonce i ten Paroubek měl o dvě procenta hlasů víc a musím uznat, že se zachoval jako chlap a rezignoval. A já dosud nevím o nějaké sebereflexi sociální demokracie...“ To ale není nic proti komentáři, který napsal do nezávislé Babišovy MfD její šéfredaktor Jaroslav Plesl. Stojí za obsáhlejší citování. Nejprve se autor zabývá estetickými vadami, pokud jde o kandidátovo vzezření (je plešatý a nosil rovnátka) a seznamuje čtenáře s tím, jak vtipně to kdysi komentoval poslanec ANO Martin Komárek. Velmi působivé, jen nevím, zda by se pisatel těch řádků neměl dřív, než se do nich dá, pro jistotu podívat do zrcadla. Pak vypočítává dva případy, kdy se předseda ČSSD octl na hranici politické smrti a „přežil jen s odřenýma ušima“. Nejprve když musel v roce 2009 vysvětlovat, za co si koupil byt. „Podruhé šlo Sobotkovi o krk bezprostředně po minulých parlamentních volbách na podzim roku 2013, když se na jeho politické popravě domlouvali u prezidenta Zemana na zámku v Lánech jeho dlouholetí vnitrostraničtí oponenti v čele s jihomoravským hejtmanem Michalem Haškem. V tu chvíli už byl Sobotka skoro na lopatě, ale z průšvihu ho vytáhli jeho poradci v čele s právníkem a lobbistou Radkem Pokorným a s pomocí vlivné PR agentury Bison & Rose. Hašek a jeho spojenci včetně současného ministra vnitra Milana Chovance tak okamžitě získali nálepku pučistů a za Bohuslava Sobotku se v tu chvíli dokonce postavily pražské liberální kruhy obvykle pracující pro Miroslava Kalouska a jeho TOP 09.“ Tuto poněkud jednostrannou informaci je třeba ještě doplnit o konstatování, že Hašek a jeho spojenci nejen získali nálepku pučistů, ale že se jako nefalšovaní pučisté taky od začátku do konce chovali, a když někdo vypadá jako kachna, kváká jako kachna a navíc ještě má na výběhu napsáno „Kachna domácí (Anas platyrhynchos f. domestica)“, pak není třeba pochybovat, že máme před sebou opravdickou kachnu, a je obtížné považovat za podezřelé, že např. i takový vyvrhel jako pan Kalousek dojde ke stejnému závěru. Taky to, že nyní fandí panu Sobotkovi na svém facebookovém profilu „ekonomický novinář Miroslav Motejlek, který v poslední době čím dál častěji varuje před politickým hnutím Andreje Babiše“, není definitivní rána do zátylku pana Sobotky, protože pan Sobotka má jen velmi málo prostředků, jak v té činnosti panu Motejlkovi zabánit, pokud o ní vůbec ví. Pokud by se ho pokusil např. usmrtit (čímž by jeho škůdcovskou činnost nepochybně ukončil), měl by i v režimu „Nových pořádků“ nejspíš pořád ještě oplétačky. A článek končí sdělením: „Před sjezdem ČSSD jsme samozřejmě stáli o rozhovor s Bohuslavem Sobotkou a byli jsme připraveni poskytnout mu (Sobotkovi, bd) dvě redakční strany. Premiér již před časem avizoval, že by o takový rozhovor stál i on. Tento týden ho však bez vysvětlení zrušil. A tak dnes místo rozhovoru s předsedou vlády najdete v MF DNES rozhovor s bývalým členem ČSSD Milošem Zemanem, který se na sjezdu ČSSD neobjeví. Najdete v něm i pár úderů, kvůli nimž si Sobotka sice žádný límec nasazovat nemusí, ale jednou se mu budou sčítat.“ Myslím, že takovýto způsob šéfredaktorského psaní ponechává v MfD poměrně málo prostoru pro to, aby tam psali taky slušní lidé. Snad si toho časem někdo z nich všimne.

Poslanecká sněmovna se v současné době trápí dvěma problémy: jak ústavou omezit samovládné a politicky destruktivní ambice prezidenta Zemana a jak omezit možnosti, aby se Andrej Babiš soustavně dostával do střetu svých neobyčejně bohatých zájmů se zájmy dalších. Pan Babiš by se napříště podle navrhované změny musel vzdát akcionářských práv ve svých firmách. Taková ústava, která by byla schopná zabránit zvoleným autokratům a oligarchům uplatňovat vševládné ambice, ovšem neexistuje. Jediný účinný lék je nevolit je. Tentokrát je na to už pozdě, tak snad aspoň příště... pokud ovšem ještě vůbec nějaké příště bude. Před Babiši a Zemany nás nezachrání žádná ústava. Musíme se před nimi chránit sami. Zatím nám to bylo fuk.

V Babišových Lidových novinách píší o návrhu, s nímž přišli poslanci TOP09 a podle něhož mají všechny společnosti s majetkovou účastí státu (ČEZ, MERO, ČEPRO ad.) spadat napříště pod ministerstvo průmyslu a obchodu (a ne pod ministerstvo financ, tedy pod Babiše). Sociální demokraté normu ve Sněmovně přímo neodmítli, jen požádali navrhovatele (mj. exministra financí Kalouska) o odklad projednávání po stranickém sjezdu ČSSD, navrhovatelé neměli námitky. ANO se zlobí („Z Kalouskovy strany je to kapric. Je to opoziční politik, který tím vráží klín do vládní koalice“, prohlásil předseda poslaneckého klubu ANO Faltýnek. Inu, to opozice čas od času dělává). Předseda klubu ČSSD Faltýnek řekl, že stanovisko klubu budou formulovat až po jeho projednání s ministrem Babišem“. Jsou tu dva problémy: za prvé, co řeší přesun kompetencí a jaké jsou jeho věcné důvody, zvlášť když fakticky jde o přesun z resortu oligarchy Babiše do resortu rusofila a zemanovce Mládka (v téhle vládě si člověk jen tak nevybere). A za druhé, kdysi chtěli údajně něco podobného provést občanští demokraté svým koaličním partnerům z TOP09 (ministrem financí byl tehdy Miroslav Kalousek). Panu Kalouskovi se to prý tenkrát moc nelíbilo. A kromě toho: nevěřím tomu, že by pan Sobotka byl v takové mocenské pozici, že by mohl v tak citlivé věci opravdu účinně uchopit pana Babiše pod krkem. A nevěřím, že by zrovna tohle nevěděl taky pan Babiš. Konflikt, který otřásá českou společností, se nedá vyřešit na prostoru nějakých dílčích zákonných nebo ústavních úprav. Jakýkoli pokus převést ho do této podoby (změny prezidentských pravomocí v ústavě atd.) znamená vlastně zastírat jeho povahu. Je zjevné, že změny musí proběhnout na terénu vymezeném ústavou a zákony, ne však na terénu, vykolíkovaném babišovsko – respektovským nechumelismem (neděje se nic zásadního, jde o standardní problémy standardní demokracie), a že právě tohle by se mělo říci taky na půdě Babišova tiskového impéria. Pokud se to nestane, musím říci jen jedno: nepochybuji o dobrých úmyslech některých žurnalistů, a to stejně, jako jsem nikdy nepochyboval o dobrých úmyslech českých komunistických reformátorů z let 1963-1967. Zároveň je těžké přehlédnout, že stejně, jako se oni tenkrát pokoušeli legitimizovat „socialismus“ jeho vylepšováním, usilují i tihle lidé legitimizovat babišovsko-zemanovské Nové pořádky. Jistě bezděčně, protože jim nic jiného nezbývá. I to je stejné. Paradox je, že stejně jako tenkrát i teď se dá upřímnost jejich snažení nejlépe doložit jen tím, že nakonec dopadnou jako sedláci u Chlumce.

Rovněž v Babišových Lidových novinách píší o tom, jak díky dlouhodobému dělostřeleckému ostřelování vznikly v Brdech jedinečné přírodní lokality, „jedny z nejkrásnějších ploch s čolky a kuňkami“, jak pravil jakýsi vědec - krajinný ekolog. „Je potřeba zavčasu se začít věnovat tomu, aby se z těchto perel nestaly pouze běžné louky.“ Recept je ovšem jednoduchý: protože, jak zní titulek v LN, „výbuchy střel prospívají brdské přírodě“, je třeba to zařídit tak, aby se tam v hojném počtu rozléhaly i poté, co bude celá oblast předána civilnímu sektoru. Vzhledem k tomu, jak se místní samospráva tamních obcí chovala v době, kdy šel spor o radarovou základnu v Brdech, musel bych v případě realizace tohoto superzeleného projektu bojovat s velmi nehezkým pocitem škodolibého zadostiučinění. Ještě štěstí, že nic podobného nehrozí.

Ludvík Vaculík měl údajně kdesi před časem prohlásit: „Komiks je ideální žánr pro toho, kdo neumí psát ani kreslit.“ To je docela pěkně řečeno.

Sobota 14. března: 55% lidí je u nás spokojeno s fungováním demokracie, zjistila agentura CVVM. Je to o sedm procent víc než loni v říjnu. Něco se tedy změnilo. Je jen otázka, zda demokracie, jaká u nás dnes funguje („Nové pořádky“), je ta pravá.

Komentáře v Právu (Alexandr Mitrofanov, Lukáš Jelínek) vyjadřují znepokojení z koaličního partnera sociálních demokratů (Andrej Babiš). „Dnes a zítra se ... může rozhodnout, zda bude další etapa vývoje České republiky v souladu s pravidly parlamentní demokracie, anebo jestli začne postupné, ale jisté posouvání jinam.“ Pan Jelínek zase trochu depresivně píše: „Mezitím se připravme na politicky aktivní oligarchy bez ohledu na to, jaké jméno nesou, jakým majetkem disponují a jaký stranický trikot oblékají.“ Pana Jelínka je třeba do jisté míry uklidnit. Žádní další už nebudou, ten jeden, kterého nám sociální demokraté ve Velké protikorupční revoluci vybojovali, pan Babiš, je tak veliký, že pro žádného dalšího už v naší malé zemi není místo. A pokud jde o pana Mitrofanova, „jisté posouvání“ probíhá od roku 2013. Posouvání od demokracie k režimu, který bych nazval „buranokracií“ (termín jsem ukradl jednomu kamarádovi, který jím charakterizoval před léty jednu konkrétní variantu posrpnové „normalizace“). Tak jako Masaryk viděl kdysi politický zápas, ne němž se účastnila i česká společnost, jako zápas „demokracie“ s „teokracií“, v němž nakonec v první světové válce zvítězila demokracie (Masaryk byl, jal vidno, nenapravitelný optimista), já bych byl v našem případě skeptičtější. Zdá se mi, že od roku 1945 u nás probíhá zápas buranokracie s demokracií, se střídavými úspěchy, přičemž ovšem demokracie většinou výrazně prohrává. K tématu se vrátím. Prozatím jen konstatuji, že nyní, v závěrečné fázi „jistého posouvání“ si sociální demokraté (zdaleka ne všichni) a jejich mediální předvoj konečně všimli, že se ocitli v koalici s krokodýlem. Reakce je natolik zpožděná, že je obtížné z ní mít radost. V rezoluci odsouhlasené sjezdem ČSSD se mj. říká: „Náš demokratický systém se nesmí stát předmětem manipulace ze strany bohatých oligarchů, vlastnících a kontrolujících současně firmy, média i politická uskupení. Proto, abychom tu brzy neměli jen parodii na demokratický systém, v níž místo politických programů a demokratických stran budou spolu o vliv na budoucnost státu soupeřit jen bohaté podnikatelské klany, potřebujeme v zákonech jasněji definovat střet zájmů, zpřísnit pravidla pro financování politických stran a volebních kampaní a zpřesnit mediální legislativu." Na závratnou smělost této formulace už předem v Právu upozorňoval šéf tiskové lobby ČSSD Lukáš Jelínek. Je to moc pěkné, pouze za slovy „bohatých oligarchů, vlastnících a kontrolujících současně firmy, média a politická uskupení“ měla následovat věta: „Jeden takový je teď dokonce náš hlavní koaliční partner.“ A to všechno bylo aktuální někdy ke konci roku 2013. Dnes už je spíše pozdě.

Kmenový přispěvatel ruského koutku Práva Miloš Balabán kritizuje tamtéž Romana Jocha za to, že žádá, aby střední Evropa měla svůj vlastní odstrašující jaderný arzenál. Upřímně řečeno, pokud jde o ČR, považuji za krajně nežádoucí, aby v dnešní situaci měli Babiš se Zemanem vlastní jadernou pumu. Jinak pan Balabán je optimista, myslí si totiž, že ani za dnešní velmi napjaté situace k velké válce nemusí dojít. Já jsem taky optimista, pokud dokáže Západ stát na svém a stát na svém pevně (jako to dokázal např. Kennedy v roce 1962), udělá protistrana totéž, co udělal Chruščov v roce 1962: podělá se. Ruské impérium není s to vyvolávat a vést do konce úspěšné agresivní války. Troufne si jen na připochcíplé kusy. Jedním takovým je v současné době bohužel naše vlast. (Tím nechci nijak zpochybňovat obdivuhodnou schopnost Rusů bránit se proti nevyprovokované cizí agresi). To je taky např. důvod, proč považuji za absolutně ujeté úvahy Luboše Palaty o tom, že „opakování legendární bitvy pod Varšavou, kde Poláci v roce 1920 zastavili pochod sovětského Ruska do Evropy, by zřejmě skončilo rychlým polským fiaskem.“ Aritmetický poměr tanků a stíhaček může být velmi zavádějící.

Podle zprávy z Babišových Lidových novin se chystá frontální útok na Českou televizi. Je zjevné, že se situací v ČT už dávno není spokojen Miloš Zeman (považuje ČT za baštu TOP09 a vadí mu „jednostrannost zpravodajství“, zjevně pokud jde o ruskou agresi na Ukrajině). O tom, že ČT je pod vlivem Miroslava Kalouska, mluví i Andrej Babiš a velmi se prý snaží jeho mediální pravá ruka Martin Komárek. Komunisté se rádi přidají ke každé špatnosti, a ČSSD je podle svého zvyku rozdělena na rusofily a neutrály. Spor se zjevně vyhrotí kolem zprávy o hospodaření ČT za loňský rok. Zprávu dostala PS loni v září, volební výbor ji bez problémů (s jedním zdržením, ostatní pro) doporučil k odsouhlasení, od té doby se nic neděje, nyní má konečně dospět k projednání. Pokud PS zprávu o ČT dvakrát po sobě zamítne, je to důvod k odvolání rady ČT. Ohrožena je prý i pozice generálního ředitele Dvořáka. Předseda SPO (bez Z) Veleba s dalšími senátory přišel s návrhem, aby ti, o nichž ČT přinesla nepravdivou zprávu, nemuseli pět let platit koncesionářské poplatky, prezident Zeman už předtím navrhoval, aby koncesionáři mohli poplatek věnovat na jiný společensky prospěšný účel, budou-li si to přát. Je vidět, že ČT je i při svých velkých zvláštnostech pořád ještě moc nezávislá na to, jaká se u nás prosazuje norma. Jakýsi poslanec ANO prohlásil, že negativní názor na ČT převažuje napříč politickým spektrem. Rrozvržení „napříč spektrem je takové, že strany s jakýmsi demokratickým přídechem (ODS, TOP09, ČSSD a KDU-ČSL) mají dohromady 106 hlasů. Zejména ČSSD ale není v podobných věcech ani náhodou jednotná, co udělá KDU-ČSL, je jako vždy ve hvězdách, a situace je jako stvořená k tomu, aby různí skunkové říkali: jistě, nezávislost veřejnoprávních médií je důležitá, ale víte, ona ta ČT taky není ideální... Babišův šéfkomentátor Kamberský ostatně už něco podobného zformuloval, jen naruby: „Dilema zní takto: změna k lepšímu by ČT prospěla (televize je „bez veřejné podpory“, já podotýkám, že bez veřejné podpory prezidenta, Babiše rusofilů, politiků – jistě napříč spektrem -, kteří mají dojem, že se jim dost nevěnuje, bd), ale kdo upřímně věří, že by změna byla k lepšímu?“ Totéž ostatně platí nejen o ČT, ale o všem a všech, i o panu Kamberském. Myslím, že v příštích dnech a týdnech bude o čem psát. Věc je dosti zásadní. Problém je, že ČT je poměrně neschopná klást jakýkoli odpor pokusům o znásilnění. Takovým se těžko pomáhá.

Šéfredaktor Léko na komentářové stránce LN odvážně demaskoval předsedu TOP09 Karla Schwarzenberga. Zpupný aristokrat předbíhal ve frontě. Hezký příklad novinářské odvahy v zásadní věci.

Pondělí 16. března: volební den na pražském sjezdu ČSSD proběhl bez velkého překvapení. Vnitrostranická opozice v ČSSD zjevně čeká na svůj den, dala o sobě vědět jen při volbě prvního místopředsedy Chovance. Ten prošel až na podruhé, ale v prvním kole mu ke zvolení chyběly jen 3 hlasy, mj. i proto, že v něm kandidoval jako třetí i Jiří Dienstbier. V druhém kole byl už Chovancův náskok dostatečný. Současná hlava protisobotkovské opozice Jeroným Tejc však dal na vědomí, že se s ním do budoucna musí počítat. Chovancovi nepochybně uškodilo i to, že v krizových dnech bezprostředně po volbách do PS v říjnu 2014 postupně zradil nejdřív Bohuslava Sobotku a pak i své spoluzrádce a prezidenta Zemana, který celý pokus o vnitrostranický převrat v ČSSD nepochybně zbuntoval. To zjevně budí jakési rozpaky i v tak specifické straně, jako je ČSSD. Na dobu, po kterou se asi nebude nic moc dít (tj. do podzimu příštího roku, kdy budou volby do krajských samospráv) má pan Sobotka ve straně asi vystaráno, protože útoky Andreje Babiše ČSSD spíše spojují a útoky Miloše Zemana zatím nenacházejí až takový ohlas.

Jeroným Tejc obvinil místopředsedu strany Zaorálka, že hlasování po volbách 2014 o tom, kdo má být ve straně kandidátem na premiéra, nevyvolal nikdo z pučistů, ale právě on. Nemyslím si, že by to Zaorálka nějak kompromitovalo, díky tomu hlasování a jeho výsledku se teprve se vším všudy ukázalo, o co jde. Prezident si ostatně může dovolit jmenovat premiérem, koho chce, a kdyby to bylo aspoň trochu, trošičku šlo, byl by to bezpochyby taky udělal. V důsledku zvoraného puče pak musel nakonec jmenovat toho, koho nechtěl.

O zvláštní povaze ČSSD svědčí i to, že jejím podle výsledků předsednických voleb nejúspěšnějším politikem byl zatím Jiří Paroubek. V roce 2006 dostal 91,9% hlasů.

Předseda Sobotka řekl na sjezdu mj.: „Problémem je fakt, že se předseda ANO Andrej Babiš po vstupu do vrcholné politiky nevzdal svého ekonomického a mediálního vlivu. Koncentruje politickou, ekonomickou a mediální moc v rozsahu, který nemá od roku 1989 obdoby. Dostává se do permanentního rizika střetu zájmů. Naše zákony nebyly na nic takového připraveny.“ Přesněji řečeno: pan Babiš možná po formální stránce není v rozporu se stávajícím ošetřením střetu zájmů v našich zákonech. To nic nemění na tom, že stav, v němž se jeden člověk dopracuje k tak velké hospodářské, politické i mediální moci, je už dost svízelné nazvat demokracií, a půjde to nepochybně čím dál tím hůř.

Státní zastupitelství (to pražské městské) iniciovalo stažení obvinění exprimátora Svobody těsně předtím, než se v PS hlasovalo o jeho vydání trestnímu stíhání ve věci auditu na smlouvy dopravního podniku. Předem bylo jasné, že žádost má v PS napříč všemi stranami minimální podporu, a pokud by byla odmítnuta, bylo by rozhodnutí PS v této věci definitivní. Státní zastupitelství požaduje doplnění vyšetřování v té záležitosti a podle Svobody pak bude žádost vznesena znovu. Svoboda je kromě toho obžalován v kauze Opencard, ale zde o došetření věci (aspoň podle sobotního Práva) požádal soud. Zdá se, že Velká protikorupční revoluce v Praze vázne. K čemu by taky byla, už ji má pod kontrolou Babiš.

Na otázku, jak horké je to s řečmi některých politiků o konci demokracie, odpověděl v sobotním Právu politolog Petr Just: „Ukazuje to, že ti, kdo hrozí nástupem nové oligarchie, nemají pro svá varování veřejnou podporu. Naopak jsme byli svědky toho, jak Andrej Babiš svou protestní rétorikou mobilizoval velkou část společnosti, a všimněte si, že ani vstup do vlády ho nepřiměl tuto rétoriku změnit.“ Musím říci, že tomu nerozumím. Především konstatování z titulku, jímž je rozhovor opatřen, „na Babiše reagují tradiční strany zbytečně hystericky“ (za titulek ovšem ten, s nímž je rozhovor pořízen, často přímo nemůže): nevím, zda ho mám vzít na sebe, nejsem tradiční strana ani politik. Nicméně o nástupu nové oligarchie píšu soustavně od roku 2013, nepovažuju to ani za zbytečné, ani za hysterické, a budu to dělat, dokud to půjde. Těší mne, že to po mne dnes už opakuje čím dál tím víc lidí. Míň už mne těší, že ten počet se zvětšuje úměrně s tím, jak nástup babišovské oligarchie nabývá na síle a na průbojnosti. Protože nejsem politik, netíží mne až tolik, že nemám pro svá varování veřejnou podporu, přesněji řečeno není to pro mne důvod, abych s tím přestal, ale naopak, abych, dokud to půjde, pokračoval. Mluvit v souvislosti s panem Babišem o protestním hnutí, jako to dělá pan Just, je možné jen tenkrát, když doplníme, že jde o protestní hnutí proti demokracii. A to, co provádějí politologové typu pana Justa, je nestranný a nezaujatý komentář v situaci, která nestranné a nezaujaté komentáře vylučuje. Uvedu příklad, jistě poněkud nadnesený: když před vámi někdo znásilňuje bezbrannou holku, můžete to taky nestranně a nezaujatě komentovat – jen budete, víte co? A uvádět, že si za to aspoň částečně může sama, může být taky pravda, ale zároveň je to, víte co?

Jacísi manželé si objednali sňatek u agentury: sňatek byl stanoven na den, který jim předpověděla „numeroložka“, konal se na střeše obchodního centra v Brně, a agentura dodala i farářku (která nikdy předtím ty, co oddávala, neviděla). Mne vlastně zajímá vlastně jen jedna věc: co to bylo za farářku, která se nestydí zúčastnit takové opičárny. Vzhledem k tomu, že šlo o ženu, je katolická církev z obliga, pokud jde o protestantské, nechce se mi tomu věřit.

Tažení proti České televizi pokračuje. Senátor a předseda SPO (momentálně bez Z) Veleba žádá, aby byl zvýšen podíl regionálních studií na vysílání ČT (z pětiny na třetinu). Dá se předpokládat, že by to působilo jako spolehlivý repelent na obtížný divácký hmyz. V této věci je jakási shoda mezi Zemanem a Babišem, který potřebuje získat výrazný vliv v Radě ČT. A protože o složení rady ČT rozhoduje Poslanecká sněmovna, přijdou ke slovu ti poslanci, kteří mají dojem, že se ve zpravodajství dostanou na obrazovku příliš málo, a to jsou skoro všichni. Bylo by dobré v této situaci nějak České televizi pomoci, to by ovšem musela mít aspoň minimální snahu bránit se taky sama.

V rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny řekl nový statutární místopředseda ČSSD Chovanec mimo jiné: „Takže já určitě Andreje Babiše nepovažuji za neřízenou střelu, ale spíš za člověka, který musí dozrát a dospět v tom, že pochopí, že zákonitosti politiky jsou jiné než v byznysu.“ Pan Chovanec se mýlí, pan Babiš není ani náhodou neřízená střela, ví velmi přesně, co chce, a taky to poměrně důsledně a úspěšně provozuje. A zralý na to, co provádí, je taky až až. Nechápu, jak si mohou sociální demokraté myslit, že si mezi sebe vzali nezkušeného politického puberťáka. Mopslíci poskytli útočiště hladovému vlkovi a považují ho za hravé štěňátko. Přitom z nich už létají chlupy.

Taktéž v Babišových Lidových novinách vyšel velký rozhovor s Václavem Bělohradským. V úvodu si vyřizuje účty s Pavlem Šafrem, cituji: „Na existenci pražské kavárny nevěřím, ale v existenci jakéhosi „pražského stupínku“ ano. Je groteskní, když se na takový stupínek staví i Pavel Šafr, který „v roli šéfredaktora zohavoval jedno české médium po druhém“, jak napsal výstižně Jakub Patočka.“ Protože jsem bezděčným viníkem tohoto rázného odsudku (zhodnotil jsem tu minulý týden obdivuhodnou dráhu Václava Bělohradského luhy a háji českého novinářského lobbismu a mé zhodnocení pak Šafr převzal ve Svobodném fóru), doplňuji ještě, že já jsem zase, často pod ochrannými křídly Pavla Šafra, ale už předtím a taky potom, zohavoval jedno české médium po druhým, teď už mám naštěstí utrum, ale moc mne to netrápí, jsem na to zvyklý z let 1970-1989 (přesněji řečeno z let 1970 – 1991). Lidové noviny jsem začal výrazně zohavovat v roce 1997, poté, co se v nich stal šéfredaktorem právě Pavel Šafr a liberální politická kultura (včetně mohutného protiněmeckého štvaní, zejména v souvislosti s vyhnáním sudetských Němců, které tam provozovalo duo Václav Bělohradský a již zesnulý Dušan Třeštík) se tam rozvíjet přestala. V rámci zohavování si i nadále myslím, že turistika napříč lobbistickým spektrem, kterou provozuje Václav Bělohradský, je zároveň odpudivá a směšná. Nelze zároveň upřít, že Bělohradský má v lecčems pravdu: např. když vytýká Jiřímu Pehe, že jej obvinil z legitimizace babišovského hnutí a zapomněl vzít nahlas v úvahu, že ještě více legitimuje Babišovo hnutí ČSSD tím, že s ním sdílí vládní koalici. Taky nelze upřít, že Bělohradského někdejší označení divoké protikorupční rétoriky za politický kýč je přesné. A konečně upozornění na potřebu, aby výkon moci byl legitimizován, je taky docela na místě, jen se mi zdá, že v praxi je pro pana Bělohradského dostatečnou legitimací moc sama.

„Svět může být lepší a spravedlivější než dnes, pokud se o to zasadíme, ale i horší a krutější, pokud to připustíme“, napsal (rovněž v Babišových LN) Roman Joch. To je docela hezky řečeno.

Úterý 17. března: Zemanovci v ČSSD (Foldyna, Škromach, Tejc), poté co na sjezdu příliš neuspěli, mluví o „nutnosti více barev uvnitř strany“. To je zvláštní: kdo vícebarevnost není schopen realizovat, aspoň o ní teoretizuje. Prezident Zeman je na Primě veřejně podpořil. Bude se vícebarevnost opět kout na tajných schůzkách v Lánech? Zemanovi a jeho spojencům teď nezbývá, než aby čekali, až Sobotka utrpí nějakou pohromu. Podobný zájem má i Babiš. Nesnesitelnost situace spočívá v tom, že ČSSD jsou vlastně dvě strany: jedna sociálně demokratická, druhá rusofilsky normalizační (jejíž nekorunovanou hlavou je prezident Zeman). Protože ta sociálně demokratická se místo jasné politické orientace vymezuje jurodivými pitomostmi jako jsou kvóty pro ženy a její postoj k Západu zejména ve věci solidaritu v ukrajinském konfliktu je komopromisem, uzavřeným s úhlavními nepřáteli, tj. s rusofily a normalizátory, rusofilové a normalizátoři to mají snadné: mají prvořadý zájem, aby teď ještě nemuseli vybalit karty, a Sobotka a spol. jim to umožňují.

Další neblahá věc je konflikt s Babišem. Pan Sobotka vede tvrdé řeči ohledně střetu zájmů a oligarchii, ale zároveň chce koalici s oligarchií udržet. Působí to dost nevěrohodně. Přitom opravdu hrozí, že „zemanovci“ v ČSSD se mohou dohodnout s Babišem a komunisty. Pak by proti nim stáli sobotkovci (t.č. v ČSSD – snad – ve většině, ale kdo to vůbec ví?) a demokratická opozice. Takové spojenectví by ovšem působilo velmi nevěrohodně, o to, aby nemohla jít s demokratickou opozicí do koalice, se ČSSD ve Velké protikorupční revoluci postarala. A pak je tam ještě ovšem Úsvit, momentálně rozhádaný a rozvrácený, ale hádejte, kam by se asi ti lidé přidali? Možná se dá počítat, že by se ve vyhroceném konfliktu mezi demokraty na jedné a rusofily a normalizátory na druhé straně pár jednotlivců z ANO přidalo na stranu demokratů, ale bude to stačit? Pomyslná a zásluhou ČSSD skoro nerealizovatelná koalice ČSSD – KDU-ČSL – TOP09 – ODS by měla většinu pouhých 6 hlasů a zemanovců je mezi poslanci ČSSD nepochybně víc než pět. Situace je vachrlatá, chtělo by to schopného, obratného, rozhodného a dost odvážného politika. Aniž bych se chtěl současného vedení ČSSD jakkoli dotknout, nikoho takového tam zatím nevidím. Na druhé straně ani pan Škromach, ani pan Foldyna už nepochybně žádnou díru do politického světa neudělají, ale pokud jde o pana Tejce, ten nepochybně schopný je. Bohužel úplně všeho.

V Babišově MfD píší, že do české politiky se vrací éra „těžkých vah“, posílených stranickými sjezdy. V naší politice je jen jedna opravdu těžká váha, a to těžká váha v tom nejhorším slova smyslu - vlastník této tiskoviny.

Jakkoli pro Václava Bělohradského nijak nehoruji, v jedné dílčí věci z jeho pondělního článku v Právu mu musím dát za pravdu: Naší tradicí nebyla parlamentní demokracie, ale nefungující parlamentní demokracie. V letech 1992 – 2013 nefungující čím dál tím víc. Jen to nebyl žádný důvod k tomu, parlamentní demokracii zbourat.

V Babišově MfD taky píší, že rivalita mezi ČSSD a ANO je něco, co je u nás v polistopadové politice běžné. To prosím není pravda, taková rivalita a v takové domácí i zahraničně politické krizové situaci, tu ještě nebyla. Chápu, proč to v MfD podceňují: kdyby to nepodceňovali, museli by z toho, tj. ze své účasti na provozu oligarchova média, vyvodit nějaké důsledky.

V „protiislámské demonstraci v Českých Budějovicích“ prohlásil v závěrečném vystoupení jeden „angažovaný občan“, že by „Češi“ neměli dopustit, aby se kvůli islámu museli vzdávat piva, Velikonoc a pěkných holek. To jsou strašně pitomé řeči, vždyť Češi se Velikonoc už dávno vzdali! Pokud ovšem pod velikonocemi nerozumíme bujaré oslavy, během nichž po českých obcích pobíhají pordoušení chlapíci a řežou své družky a vůbec osoby ženského pohlaví rákoskami. Myslím, že zrovna tohle by se islámským bojovníkům mohlo docela líbit. (Za pár dní se to ostatně zase stane aktuální).

Středa 18. března: : mezi 29. březnem a 1.dubnem projedou Českou republikou tři americké vojenské konvoje (celkem 118 transportérů s 516 vojáky). Budou se přesunovat s vojenského cvičení v Pobaltí na základnu v Bavorsku. Transport schválila jednomyslně česká vláda s tím, že umožnění průjezdu patří k našim spojeneckým závazkům v rámci NATO. Zdá se, že ruská pátá kolona v ČR chystá a na sociálních sítích organizuje blokády. Blokády jsou, jak víme z toho, co předvedli naši rakouští sousedé v případě Temelína, poměrně jednoduchá věc, stačí dvanáct traktorů a třikrát třicet „aktivistů“. A především netečné davy lidí, kteří budou jejich vyvádění tupě přihlížet. Aktivní jsou pochopitelně komunisté (kvůli podobným aktivitám přece v roce 1921 vznikli a v roce 1948 osudově uspěli). Na Hradě ovšem nemáme tentokrát někoho, kdo bude jako Edvard Beneš jen pasivně přihlížet. Ten podle toho, jak se vyjádřili někteří jeho věrní (šéf českých hejtmanů Hašek) se velmi zasadí o to, aby demonstrující „aktivisté“ mohli využít všech svých občanských práv a svobod. Bylo by dobré, kdyby si tentokrát o svá práva i a svobody řekla taky protistrana. Jinak o nás zase někdo napíše, jako americký velvyslanec Steinhardt zrovna v roce 1948: „Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo.“ Tedy pokud jde o prezidenta, řekl bych, že si tentokrát můžeme být jisti: zase neutrousí. V Právu je mapka přesunu, potrvá tři dny se dvěma zastávkami, po třech trasách, které se v Praze spojí v jednu. Je to velmi instruktivní.

A ještě, pokud jde o našeho prezidenta. Zatímco velká většina prezidentů západních zemí nejede do Moskvy na oslavu 9. května, Zeman se samozřejmě zúčastní. Slíbil jen, že si nepotřese rukou s Kim Čong-unem. Myslím, že když už tam jednou bude, je celkem fuk, s kým si potřese a s kým si nepotřese. Jako by se stalo. Poslankyně Němcová vyzvala vládu, aby prezidentovu pouť nefinancovala, premiér Sobotka ji ovšem schvaluje s mimořádně demagogickým zdůvodněním: „Desítky tisíc ruských vojáků, kteří zemřeli při osvobozování naší země, nemohou za dnešní Putinovu nepřijatelnou politiku. Byli to hrdinové, kteří pomohli porazit nacistický režim. 70 let od konce války je uctění jejich památky na místě,“ Pan Zeman mohl památku klidně uctít doma, nemusí kvůli tomu jezdit za Putinem. Oslavovalo by se mu to ještě líp, kdyby kdysi nebylo FS ČSFR na jeho návrh v roce 1990 přesunulo státní svátek z 9. na 8. května. Kladu si za čest, že jsme tehdy spolu s Emanuelem Mandlerem coby poslanci za Liberálně demokratickou stranu (Demokratickou iniciativu) hlasovali proti, čistě z toho důvodu, že jsme ho považovali za schválnost a nestydatý vlezlý populismus, jehož jediným smyslem je, aby se navrhovatel pořádně zviditelnil. A tomu jsme mu nechtěli pomáhat. Navíc u nás válka skončila 9. května. Pamatuji se na to.

V souvislosti s výše zmíněným americkým konvojem píše v Právu Lukáš Jelínek: „Třeba radar v Brdech, který nás měl údajně chránit před Íránem či Severní Koreou, ovšem ve skutečnosti byl rekvizitou při předvádění svalů mezi Washingtonem a Moskvou. Radar bylo správné odmítnout, což později potvrdila i Obamova administrativa. Konvoj je ale akcí NATO a má vážnější pozadí. Vstupem do NATO jsme se přihlásili k tomu, že když se jedna z členských zemí bude cítit ohrožena, další ji v tom nenechají. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek to shrnul do mušketýrského hesla Jeden za všechny, všichni za jednoho.“ To je ovšem drzost. Česká republika měla tehdy příležitost dát najevo, že chce aspoň částečně nést jen minimální tíži své obranyschopnosti(vojenské zařízení obsluhované pár vojáky, jehož smyslem je monitoring případného raketového, rozuměj možná jaderného útoku). Česká opozice, její mediální lobby a velká většina české veřejnosti daly najevo, že nechce přispět ani trochu, a od té doby to dává najevo každou chvíli. V té situaci Američané (tehdy už prezident Obama), dospěli k závěru, že trvat na projektu nemá smysl, protože vůbec nemá naději na přijetí. Třeba zdůraznit, že projekt byl na české straně opozicí odmítnut z ryze vnitropolitických důvodů, tehdejší český premiér Paroubek, který projekt původně s jakousi rezervou podporoval, obrátil, když se mu otevřela šance dát svým politickým oponentům zahulit i za cenu toho, že otevře do široka bránu tomu nejhoršímu, co v české společnosti dříme. Paroubek nakonec jako politický lídr neuspěl, ale jeho politiku dělala od té doby ČSSD systematicky dál, i za Sobotky a Zaorálka, dokud se jí nepodařilo vybojovat politické vítězství - Andreji Babišovi. A pan Jelínek jim přitom podával propagandistickou maltu.

Podle toho, co píšou v Babišových Lidových novinách, jsou sociálně demokratičtí funkcionáři, poslanci a europoslanci poněkud rozčarování tím, co v Bruselu vyvádí lídr jejich kandidátky Jan Keller. Hlasuje proti své frakci a proti straně, která ho nominovala (a podepsal např. výzvu, že ČR nemá nikdy přijmou euro) s odkazem na to, „že jako nestraník ČSSD není vázán žádnou loajalitou a žádným názorem“. Aspoň populističtí prospěcháři z ČSSD vidí, zač je toho loket, když podpoří někoho,kdo není vázán žádnou loajalitou a žádným názorem.

Rovněž v Babišových Lidových novinách píše Zbyněk Petráček o ruské anexi Krymu a uvádí, že ze všeho nejvíc připomíná německou anexi Rakouska z roku 1938, s tím, že je neblahé a chybné srovnávat Putina s Hitlerem. Je mi líto, ale srovnává se podle podobných rysů. A podobné je toto (nechápu, proč to pan Petráček v článku nezmínil): Německo z roku 1938 nebylo demokratickým státem, stejně jako Rusko z roku 2014 není demokratickým státem. Hitler 11. a 12. března 1938 vojensky obsadil Rakousko, 10. dubna (tedy skoro přesně za měsíc po invazi) udělal referendum. Referendum skončilo nám důvěrně známým výsledkem – 99%. Rusové anektovali Krym 27. února 2014 (dodatečně se k tomu přiznali). 26. března 2014 proběhlo referendum s výsledkem 95.5% pro připojení. Kdo vypadá jako kachna, kejhá jako kachna... Samozřejmě jsou tu odlišnosti. Ale jsou tu taky velké podobnosti, a řeči, které vede pan Petráček o pochybnosti a neblahosti, jsou nevěcná úlitba agresorovi. Možná se to ale v babišovinách musí, co já vím.

Čtvrtek 19. března: putinovská pátá kolona chystá na území ČR mírové cvičení proti americkému vojenskému konvoji. Bude spočívat jednak v silniční blokádě, jednak v manifestaci pracujících na Václavském náměstí. Mají být přisunuty jednotky komunistických mírových sil až z Ostravska. Jeden z účastníků cvičení napsal prý na Facebook: „Ze strany USA jde o demonstraci síly a zastrašování obyvatelstva ČR. Jde o stejnou demonstraci síly, jakou používalo fašistické Německo nebo Sovětský svaz.“ To je hezká sebedefinice chystaných protestů. Je dosti neblahé, pokud bude české obyvatelstvo na řádění našich putinomilů jen tupě koukat s otevřenou pusou.

Nejvyšší správní soud zaregistroval Sudetnoněmecké sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Stalo se tak poté, co ministerstvo vnitra registraci opakovaně odmítlo, naposled v únoru 2013. Jak by ne, dnes už tohle nikoho až tak nepálí. Dnes nejsou hlavním problémem progresivních vlasteneckých sil v ČR sudetoněmečtí revanšisté, ale stejně jako zas předminulého režimu (minulý režim byl ten polistopadový demokratický) američtí imperialisté.

Sociálně demokratický politolog Jelínek načrtl v Právu pozitivní program pro přípustnou frakci v rámci ČSSD: „Pokud se tak však (frakcionáři, bd) rozhodnou, měli by mít svůj vlastní miniprogram (slučitelný s programem celé strany) a cíl rozšiřovat elektorát soc. dem. Při splnění těchto podmínek by se pak vůbec nemuseli ostýchat označit se ne za rozbíječe, ale za příslušníky prospěšné frakce“, rozuměj frakce mírného minipokroku v mezích (sociálně demokratického) zákona.

Česká televize se řítí do maléru. Kritizují ji za špatné hospodaření a neobjektivní zpravodajství. Jde po ní prezident Zeman a Andrej Babiš, jakési zastání má u ODS (místopředseda Kupka), a snad trochu u Bohuslava Sobotky a Pavla Bělobrádka. Zajímavé bude rozvržení sil při hlasování v PS ohledně schválení zprávy o hospodaření ČT. Pokud by zpráva nebyla schválena dvakrát po sobě (rozuměj dva roky po sobě), je možné odvolat celou radu ČT. Rada ČT odvolává a volí generálního ředitele ČT. To platí jak o zprávě o hospodaření, tak o zprávě o činnosti. (Neznamená to ovšem, že by radu bylo ze zákona možné odvolat, pokud by jeden rok nebyla zároveň schválena jen zpráva o hospodaření následující rok jen zpráva o činnosti. §6, odst. (3) zák. č. 483/1991 Sb. O české televizi zní: „Poslanecká sněmovna může Radu odvolat, neplní-li Rada opakovaně své povinnosti stanovené tímto zákonem, nebo pokud Poslanecká sněmovna dvakrát po sobě neschválí Výroční zprávu o činnosti České televize nebo Výroční zprávu o hospodaření České televize.“). Kdo tvrdí něco jiného, neumí česky. Nicméně neschválení znamená tak jako tak warning, ČT bude pod tlakem, bude tam strach, a o to jde. A pokud by teď PS v rychlém sledu neschválila výroční zprávu o hospodaření (válí se v PS už přes půl roku) a výroční zprávu o činnosti (nebyla sice dosud předložena, ale když se chce, jde to ráz dva), nastaly by tahanice o význam ustanovení zákona a strach by byl hned dvakrát větší. Důvod, proč by se leckomu hodilo převolení rady, je prostý. Stav rady je zafixován z předjaří roku 2012, tedy z doby před vypuknutím Velké protikorupční revoluce. Z toho plyne, že k televizně radnímu hodování nebylo dosud připuštěno Babišovo ANO. V nejbližší době se měla obměnit třetina z 15 členů rady, čímž by se Babišovy Nové pořádky promítly do složení rady jen částečně. Nová volba celé rady by byla technika sice revoluční, ale pro vítěze Velké protikorupční revoluce podstatně účinnější. Můj názor na situaci a na ČT je jednoznačný. ČT není žádný zázrak, ale v současné situaci plíživé babišizace českých médií představuje čím dál tím víc ostrůvek relativní normality (všechno je relativní). V této situaci je třeba ji proti vítězům Nových pořádků podpořit. (Na okraj podotýkám, že vítězové Nových pořádků jsou dva: Miloš Zeman (vítěz přímé prezidentské volby v lednu 2013) a Andrej Babiš (faktický vítěz voleb v říjnu 2013 a všeho, co následovalo potom). Je nepochybné, že Zeman je přitom vítěz pouze druhé nebo třetí kategorie.)

Sobota 21. března: Vláda prý málem neschválila průjezd amerického konvoje Českem. Ne že by snad někdo byl proti, ale hlavně kvůli nepřítomnosti řady členů (hlavně těch za ANO: Babiš, Ťok, Brabec). V jednu chvíli bylo přítomno jen 9 ministrů, přesně tolik, kolik bylo potřeba ke schválení, a přitom ministr Mládek (jak je mu podobné) chtěl, aby vláda informaci ministra Stropnického o konvoji neschvalovala, jen vzala na vědomí. Nakonec neuspěl.

Podle volebního modelu pro volby do PS, který dala k dispozici agentura CVVM, by teď volby vyhrálo ANO (33%) s náskokem 7% před ČSSD. Ostatní strany se srovnávají (komunisté 11%, lidovci 8,5%, TOP09 8,5%, ODS 6%) na úrovni relativní bezvýznamnosti. Zdá se, že se sama od sebe vytváří situace, kterou v minulosti chtěli navodit různí „sociální inženýři“, jak se tehdy říkalo, zavedením většinového volebního systému. Budeme mít na výběr mezi dvěma stranami, a přitom umět si vybrat si jednu z nich bude kumšt.

Ruský koutek Práva dnes ovládl zahraniční rubriku listu. Z článku Jiřího Roškota plyne, že pokud se Západ a USA včas nepodělají, je válka na spadnutí. „K ujištění svých východních členů spustilo NATO sérii cvičení včetně citlivé oblasti Černého moře a vytváří předsunuté sklady zbraní. Rusko na to reaguje vlastními manévry, čerstvě velmi rozsáhlými na severu, a chystaným přesunem jaderných bombardérů na Krym. Kolo konfrontace se roztáčí naplno. Co podniknout, aby se divoký sled událostí dostal zpátky pod bezpečnou kontrolu? Otevřít všechny možné kanály komunikace, napsal list USA Today. Podle západních rozvědek žije Putin nejspíš v naprosté izolaci a komunikuje jen s úzkým okruhem jemu nakloněných lidí.

Záměr poslat Ukrajině západní zbraně by situaci nevyřešil, naopak jen zhoršil. „Prezident Obama by si měl vypůjčit list z diplomatické příručky kancléřky Merkelové, zvednout telefon a zavolat (Putinovi),“ napsal deník...“ Je to jakási kanonáda, která by měla předpřipravit české veřejné mínění na průjezd amerického konvoje a podpořit protesty. Ve skutečnosti Rusové jako vždy jen vedou propagační řev s nadějí, že druhou stranu vystraší. Na otevřenou agresi nemají, měli na ni vždycky jen tenkrát, když byl protivník aspoň padesátkrát slabší. A občas se jim ani to v minulosti nevyplatilo (Finsko, Afghánistán). Nebojme se války, bojme se sami sebe. Největší nebezpečí pro nás v ČR je naše vlastní prohnilost.

V rámci řádění rudého koutku v Právu informuje zjevně taky pan Roškot (šifra roš) i o aktivitách stařičkého Henryho Kissingera, „uznávaného veterána americké politiky“, jak píše, který nyní mezi západními mírovými aktivisty hraje podobnou roli jako za mých mladých let Bertrand Russell. „USA se ale naplno pustily do klasické geopolitické hry, což Kissinger doložil i odposlechem mobilu náměstkyně diplomacie Nulandové: po převratu v Kyjevě domlouvala s ambasadorem, kdo má stát v čele země.“ Vida, všetečný stařík ve svém mírotvorném úsilí dokonce odposlouchával mobil náměstkyně ministra zahraničí. Ostatně, hlavní problém Henryho Kissingera je, že přehlédl, že nežijeme v době Leonida Brežněva. Nejen Západ, ale i Rusko je naštěstí o hodně slabší a rozloženější.

Pondělí 23. března: prezident Zeman považoval (zatím) za oportunní nevystupovat otevřeně proti transportu vojáků USA přes naše území. Je to racionální úvaha, jednak zřejmě zatím netouží dostat se přímo na seznam osob v USA nežádoucích a jednak si chce pěstovat svou kýčovitou image „přítele Evropské unie“, kterou získal ostentativním vyvěšením fangle na hradě, aby se distancoval od zrádné pravice a „Starých pořádků“. Ve stínu této pověsti se pak lépe a nenápadněji spolupracuje s Putinem a jinak by mu nestoupaly preference (viz dále). Jeho mluvčí Ovčáček tlumočil prezidentův názor, že „průjezd kolony vyvolává zbytečně vyhrocené emoce. Jedni chtějí obrněnce zasypávat květy, druzí hovoří o „žoldácích“. Obojí je špatně a obojí zneužívá ruská propaganda.“ K tomu je třeba říci: protože jiní (ruská lobby, komunisté a spol.) hodlají protestovat proti naší účasti v NATO, našim spojencům (hlavně Američanům) a naší zahraniční politice (i té nynější), je zcela legitimní a potřebné, abychom my ostatní dali najevo naši solidaritu se spojenci a ochotu přijmout pomoc, kterou nám takto symbolicky nabízejí. A dali taky najevo, že nejsme taková čuňata, abychom na projev solidarity s námi reagovali jeho odmítnutím – zvlášť když je zbytečné se ptát, odmítnutím ve jménu koho to odmítnutí bude, je to jasné. Zasypávání květy (kde je dnes vzít, je strašně šeredně), vychlazený Prazdroj a okrojovaná děvčata k tomu jistě nejsou zapotřebí, jako staromódní člověk to považuji sám za sebe za docela pitomé nápady, ale proč bych v tom měl jiným mermomocí bránit? Rád bych bránil putinoidům, ruské páté koloně, aby v příštích dnech ovládli ulice. A to, že něčeho zneužije ruská propaganda, není žádný argument. Kdybychom chtěli dělat jen to, čeho ruská propaganda nemůže zneužít, nemohli bychom dělat nic. Když budeme podporovat hnutí za mír a proti americkým imperialistům, využije toho ruská propaganda na 1000%, a to i tehdy, když za tím stojí pitomci, kteří to „myslí upřímně“. A pokud budeme přistupovat k věci „vyváženě“ – ani jedna krajnost, ani kamaráčofty, ani protesty, využije toho ruská propaganda „jen“ na 999%, zvlášť když takové řeči vede prezident.

Prezidentu Zemanovi ovšem roste popularita. Loni v září měl podle agentury CVVM 58%, v důsledku přílišného kundování pak spadl v listopadu na 34%, dnes už je zase na 48%. Výsledky průzkumu netřeba přeceňovat, zvlášť s ohledem na základní politologickou vědeckou poučku, kterou tu opakuju již dlouho. I kdyby se u nás stal prezidentem kůň (což ústava zatím ještě neumožňuje), bude mít z titulu své funkce okamžitě popularitu 50%. Pokud pak v budoucnosti získá něco nad padesát procent, bude to jeho osobní, „zasloužená popularita“. Z tohoto hlediska má náš prezident nyní zaslouženou popularitu -2%, což není nic moc. Jinak zvažme, že náš prezident je prezidentem dolních 500 000, to je jeho tvrdý voličský kádr. Je pozoruhodné, že aféra s kundami oslabila poněkud i toto tvrdé jádro prezidentských sympatizantů. To je zjevně moc i na dolních 500 000.

A zůstaňme ještě u prezidenta Zemana. Pan prezident se díky soustavnému krtčímu úsilí svého protokoláře Forejta zjevně vetřel na návštěvu do Vatikánu. Od té doby se chlubí (používám zdvořilejší variantu vhodnějšího výrazu), že dostal od Svatého otce pozvání k návštěvě. Papež o všem sám světové státníky k návštěvě nezve (zjevně je třeba se přihlásit k audienci, bylo by to svým způsobem logické, ale nevím, nejsem katolík). Pan Forejt je ovšem i tak velmi účinný „průnikový element“. Má se v budoucnu stát českým velvyslancem ve Vatikánu: být papežem Františkem I., už teď se bych se bál o Petrův stolec.

O americkém konvoji se píše i v Právu, ruský koutek zatím nepřišel ke slovu. Alexandr Mitrofanov se zmiňuje o tom, že hlavními politickými patrony odpůrců NATO se stali komunisté. „Projasňuje to pozici KSČM v současné mezinárodněpolitické situaci a etabluje ji jako hlavní partajní oporu Kremlu v ČR.“ Ježíšmarjá! Komunisté přece jsou hlavní oporou Kremlu v ČR a předtím v ČSR už od svého vzniku v roce 1921. Komunistická strana byla odjakživa pátou kolonou obnoveného ruského imperialismu, který se maskoval upravenou marxistickou ideologií a „internacionalistickou“ omáčkou. Vazba mezi komunisty ruské orientace (bolševiky) na jedné a socialismem a socialisty na druhé straně je nevěcná (nepochybuji, že mnoho lidí u nás i ve světě to na čas spletlo, po určitou dobu v tomto omylu žili a někteří se dokonce v KSČ angažovali. Mnoho z těch, kteří pak během času více či méně prohlédli, za to zaplatili životem. V této souvislosti jen připomínám sebedefinici „revolucionáře“ Petra Věrchovenského v Dostojevského Běsech, nejkrásnější knize o bolševismu, napsané mnoho desetiletí před bolševismem (Věrchovenskij to říká zcela cynicky a vesele v okamžiku jakéhosi chvilkového nutkání pojmenovávat věci tak, jak opravdu jsou – což se ovšem jinde než v románech neděje): „Já nejsem žádný socialista, já jsem darebák!“

V Právu vyšel taky komentář Jiřího Pehe k další důležité události posledních dnů, k brutálnímu nátlaku Babiše a Zemana na veřejnoprávní Českou televizi. Článek je hezký, zcela s ním souhlasím.

Redaktor Práva Danda odpověděl na to, co mu řekl v rozhovoru generál Pavel o možné pomoci Pobaltí s odkazem na článek 5 Severoatlantické smlouvy, protiotázkou: „A jak a kdo posoudí, jestli jde o útok, nebo o občanskou válku?“ Situace je jasná: v Pobaltí existují demokratické politické reprezentace, zvolené v řádných volbách. Na druhé straně stojí ruská taktika subverze, která iniciuje a podporuje různá „separatistická“ hnutí a poskytuje jim masivní vojenskou pomoc včetně přímé účasti ruských jednotek, k níž se ovšem Rusové přiznávají až dodatečně. Posoudí to zcela legitimně ti, na něž se legitimní vlády blatských států se žádostí o pomoc obrátí, a rozhodně se na to nebudou ptát ani Vladimira Putina, ani jeho sympatizantů v ČR.

V Babišově MfD (kde jinde?) uvádí poslanec ANO Martin Komárek na adresu České televize: intuitivně si myslím, že Česká televize má kde šetřit. Intuice pana Komárka funguje spolehlivě a je zřetelně politicky orientovaná. Pan Komárek nepožaduje přímo zrušení koncesionářských poplatků, ale jen jejich snížení. To je kompromis na správném místě. ČT bude možno lépe držet pod krkem, a navíc to bude ještě kompromis.